21. neděle v mezidobí

První čtení nás vrací do doby návratu Izraele z babylonského zajetí. Nevrátili se všichni lidé, někteří v Babylóně získali významné a výnosné postavení...
Navrátilcům začala počáteční euforie vyprchávat, těžkostií narůstaly (to dobře známe ze soudobé situace u nás).
Každá válka a okupace je ničivá, není snadné znovu postavit zbořené, ještě náročnější je dorůst na patřičnou úroveň mravní a vyrůst v osobnost a vychovat další osobnosti. Nepřátelé vždy vybíjejí elitu společnosti. (Vzpomeňme na vybití polské inteligence v Katyni, na padlé vojáky a odbojáře za války, na likvidaci osobností režimem komunistickým a na emigranty po 21. srpnu 1968 – právě před 45 roky  … )
Lidé si stěžují na vše možné, nechtějí si přiznat podíl na zlu (neposlouchání Hospodina, mlčení „slušných lidí“ ke zlu, zbabělost občanů při nástupu totality, spolupráci s nemravným režimem …)
 
Hospodin nabízí viníkům velikou pomoc, ti, kteří ji přijmou, jsou pak použitelní pro nápravu a léčení světa.
Ze strany boží jde vše jako po másle, ale z naší strany ledascos drhne.
 
Izraelští navrátilci jsou těšeni, že se Boží dílo přece jen podaří (severní království se už nikdy nepostavilo na nohy, jeho kmeny byly příliš pyšné a Hospodinu přestali naslouchat).
Všimněme si, jaké poslání svěřuje Hospodin použitelným Izraelitům: mají svědčit o slávě Boží. Ta nespočívá v lesku a bohatství knížecích dvorů, v parádě církevních slavností, ale v boží péči o lidi (i hříšné) a v milosrdné službě lidem.
Ve všech národech (nikdo není vyloučen) se najdou lidé, kteří tuto slávu boží ocení a budou ji šířit – tím umožní dalším lidem Boží slávu vidět, zakoušet a nechat se jí proměňovat.
K boží slávě se ještě vrátíme.
 
Byl autor listu Židům přísný patriarchální typ, který chodil s rákoskou? Ježíš nebo dnešní pedagog by to možná napsal jinak. Místo „přísná“ výchova bych asi použil slovo „pevná, náročná“ výchova, kterou jsem si ale sám zvolil jako výběrovou školu.
Evangelium k tomu říká své …
 
Otázka: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“, může dnes vycházet z úzkosti lidí, kterým byl Bůh v kostele nebo doma líčen jako policajt, neúprosný soudce nebo pedant. /1
Kdo ale delší dobu pečlivě naslouchá Písmu, uklidní se, Bůh je milosrdnější než všichni ušlechtilí lidé dohromady.
 
Vedle toho ale nepřeslechněme Ježíšovo vážné, nepřehnané varování.
Jak rád bych na otázku: „Pane, bude málo zachráněných?“, slyšel: „Neboj se, všechno dobře dopadne“.
 
Peklo existuje, Bůh bere vážně svobodu člověka. /2
Kdo delší dobu pečlivě naslouchá Písmu, objeví, že Bůh nikoho do pekla neuvrhává. O své budoucnosti rozhoduje každý z nás,  Bůh nám nevýslovně přeje, ale kam se strom nachýlí, tam padne.
„Starej se sám o sebe“, říká Ježíš.
„Nemusíš mít obavy, zda se Jidáš nebo tvůj soused dostane do pekla.“ /3
 
Nechoď s davem, nevybírej si nejpohodlnější cestu, vyber si těsné dveře, nejprestižnější školu, dopřej si nejlepšího lékaře a učitele.
Nepluj s proudem, ten splaví kdejaké lejno i zdechlinu. Jdi proti proudu, tam je nejčistší voda.“ 
 
Do nebe se bude tlačit ledaskdo, ale nebešťané jim řeknou: „O tebe nestojíme, jsi protivný, vždy tvrdíš, že máš pravdu, neumíš přiznat chybu, pohrdáš druhými, myslíš jen na sebe, neumíš se zastat druhého, žárlíš na ostatní …“
Jiní nebudou chtít do nebe vejít; neumí hrát druhé housle, s někým nechtějí spolupracovat …
 
„Jedli jsme s tebou a učil jsi na naší ulici…“ – „Ano, učil jsem na váš dosah, proč jste se ode mne nic nenaučili?“
„Co jsem pro vás měl ještě udělat a neudělal jsem?“ 
 
„Otče, slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno  … ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal …“ (Srv. J 17,18-25J 1,14J 2,11)
 
Pro většinu lidí je život velice tvrdý a svět je příliš krutý. /4
 
My, židé a křesťané, zakoušíme boží pomoc. Bůh slouží nám, ne my jemu. Objevujeme velkolepou boží nabídku.
Víme, že smíme patřit do množiny budoucí boží nevěsty.
Ježíš je dveřmi, kterými se do božího království vstupuje, je i cestou vedoucí do Boží náruče.
 

Z vajíček, které snese včelí královna, může vyrůst buď královna nebo dělnice. Záleží, čím bude larva krmena; budou-li ji krmit mateří kašičkou, vyroste z ní královna. (Dělnice klade jen neoplodněná vajíčka, z

 kterých se vylíhne pouze trubec).

Ježíš nás krmí boží moudrostí a u svého Stolu. Víme, k čemu slouží jeho Tělo a k čemu Krev.

Bez moudrých informací a bez Ježíšovy výživy jsme žebráci. 

 

Jsem nešťastný, když lidé v kostele vypadají jako leklé ryby, nevědí proč a k čemu přišli. Nevšimli si, že Ježíš svá slova při Poslední večeři neříká Bohu, ale nám, že jsou svatebním slibem Mesiáše nám lidem – jeho nevěstě?

Ježíš nepřináší své Tělo a Krev Bohu, ale dává se nám za pokrm a nápoj, z kterého roste náš nový způsob života – jeho způsob života, neboť ženich a nevěsta směřují k

 tomu, aby byli jedním tělem a jednou duší – jednou bytostí.

 

Rád bych někdy někomu, kdo se u „přijímáni“ tváří kamenně, (jako kdyby spolkl něco „bez chuti) řekl: „Co ti Ježíš udělal, že se tváříš jak na pohřbu? Když nechceš Ježíše za ženicha, tak si ho neber! Nikdo tě nenutí!“

Nepřišli jako nevěsta (ani ustrojení, ani vnitřně toužící), jen plní náboženskou povinnost.

 

Nejsme včelí larvou, nám nestačí zbožně polknout a nutit se do zbožných pocitů.

Klečení nenahradí snahu porozumět a být k ruce Ženichovi tak, jak si přeje.

 

Nemůžeme dát někomu něco, co nemáme. Jestli nezakoušíme boží slávu: jeho přejícnost, péči, milosrdenství, jeho krásnou blízkost, jestli jej „nepoznáváme“ (biblický výraz pro spojení manželů) – nemůžeme o ní svědčit.

Říkáme si, že vyznání víry je na prvním místě svědectvím dětem, vnukům, lidem okolo nás o veliké zkušenosti s božím přátelstvím. /5

 

„Radujte se s dcerou jeruzalémskou a jásejte nad ní všichni, kdo ji milujete!

Veselte se s ní, veselte se  všichni, kdo jste nad ní truchlívali.

Budete sát do sytosti potěšení z jejích prsů, budete s rozkoší pít plnými doušky z prsů její slávy.

Budete sát nošeni v náručí, hýčkáni na kolenou. 

Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit.

V Jeruzalémě dojdete potěšení. Uvidíte to a vaše srdce se rozveselí …" (Srv. Iz 66,10-22)  

 

„Posílám vás ke všem národům.“

„Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“

(Mt 5,16)  

 

--------------------------

Poznámky:

                  /1     Po staletí mnoho teologů tvrdilo, že v každé generaci lidí bude spaseno pouze několik svatých řeholníků, ostatní nemají šanci.

 

                  /2     Než jsme se narodili, nikdo se nás neptal, zda o život stojíme – nebylo koho se ptát. Ale přátelství, manželství i vztah s Bohem je věcí svobodné volby. Nikdo není nucen …

 

                  /3     Slavili jsme Večeři Páně v evangelickém kostele. Po požehnání jsme s kolegou vyšli ke dveřím a loučili se s odcházejícími.

Milá a úctyhodná právnička se ptala: „Máte ciborium? Co uděláte se zbylými hostiemi?“

Večer jsem se ptal: „Paní doktorko, nezatěžujete se zbytečnými starostmi? Kontrolujete lékaře, jestli správně naordinoval léky, zedníka, zda dal do malty dost cementu nebo práci učitele? Máme kontrolovat vaši práci?“

Dospělý si volí lékaře, právníka, stavební firmu, hospodu, církevní shromáždění, Kaifáše, Ježíše nebo Zemana.

Nekontrolujeme dospělého, zda zná svůj krevní tlak, chodí-li do manželské nebo pedagogické poradny. Nezkoumáme, proč někdo přijal pozvání k Ježíšově hostině, zda a nakolik je mu Eucharistie pokrmem k

 životu věčnému nebo důvodem k odsouzení. Nesoudíme, zda druhému boží slovo v jeho životě přináší úrodu 30%, 60% nebo 100%. Dospělý přijal odpovědnost za sebe, ne za kohokoliv.

„Kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“, řekl při určité příležitosti jeden rabi. 

Paní doktorka je velice slušná, nekritizovala anonymně ani po straně. Ale zdánlivě zbožnou starostí se nechává odvést od podstatného: od žasnutí nad největším zázrakem – sjednocením s

 Ježíšem a bratřími.  Tento zážitek z kostela si máme odnést na co nejdéle.                            

 

                  /4     Pohané jsou přesvědčení, že zlatý věk lidstva už dávno byl, teď se vše už jen sesouvá k horšímu. Pro ně je svět nevlídným, ohrožujícím a nebezpečným místem. Podle jejich představ je dalekou cestou k vysvobození několikasté převtělení (to je vždy velkým nebo menším trestem!) až k

 osvobození se z pozemského života. 

Bible říká, svět byl stvořen Bohem – je dobrý, je darován člověku (aby s ním dobře hospodařil a střežil jej). Člověk byl stvořen velice dobře a Bůh mu požehnal. To my život a soužití s

 druhými kazíme, Bůh nám nabízí velikou pomoc – nakonec skrze svého Syna.

Svět se nepropadá do zkázy, ale spěje k lepšímu. Židovství a křesťanství přináší naději už do tohoto světa.

Židovsko-křesťanská kultura se mnohem lépe vypořádává s bídou materiální, sociální, s nemocemi …, než ostatní kultury.

 

                  /5     V dobových filmech vidíme hajlování davů svému vůdci Hitlerovi. Stalin sledoval, kdo první po jeho projevech přestal tleskat. V Číně a Koreji svému vůdci tak dlouho tleskali a tleskali, až někteří odpadali a omdlévali, každý se bál přestat. („Nepluj s

 proudem.“)