16. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Gn 18,1-10a - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 18,1-10a; Kol 1,24-28; Lk 10,38-42
Datum: 21. 7. 2013
Dnešní čtení jsou velice krásná a povzbuzující.

I v mytických vyprávěních někdy některý z bohů navštíví smrtelníky a obdaruje je.
Ale návštěva Hospodina k Abrahámovi vypovídá, že Bohu nejsme vzdálení, chce přijít ke každému, kdo je otevřený. (Tři svědkové jsou hodnověrní.)
Od Jákoba dokonce víme, že Bůh je s námi vždy a všude. Později jsme došli až k poznání, že jsme u něj doma.

Zatímco my často trpíme přesycením setkáním s lidmi, nadbytečnými informacemi a ticho a samotu pokládáme za oblažující a léčivou, pro dřívější lidi bylo setkání s neznámým často zdrojem informací.
Lidské osídlení v krajinách kočovníků bylo řídké.
Návštěva Boží se nevnucuje. Přátelství je svobodným vztahem.
Oknem leze zloděj nebo neodbytný. Bůh přichází dveřmi, nezvoní bez ohlášení s prohlášením: „Jsem tady, předveď svou pohostinnost …“

Abraham není samotářem, který si vystačí sám.
Vyhlížet Boha je určujícím postojem …
Abrahám vychází kolemjdoucím vstříc, zve návštěvu, jeho pohostinnost je vrchovatá …
To vše je pro nás – pro možnost setkávání se s Bohem – velice důležité.
Abrahám se strefil do myšlení Hospodina, ví, jak zaujmout Hosta, čím mu prokázat svou oddanost a zájem.

Bůh nás vždy svým jednáním překvapuje. (Je dobré si pozorně přečíst a porovnat několik setkání Hospodina s lidmi: v Ráji, s Kainem, Abrahámem, Mojžíšem, Jákobem, proroky …)
Bůh nás už svým zájmem o nás pozvedá.
Nevyžaduje pro sebe nic víc, než jak jedná s námi. (Ti, co si hrají na vznešené, si nechali svými ceremoniáři vypracovat dvorní protokoly, aby mohli věřit, že jsou výjimeční. Líbí se nám, jak římský biskup František bourá nesmyslné ceremoniální hradby.)
Hospodin se dokonce zajímá o Abrahamovu manželku!
Abrahámova pohostinnost není vypočítavá (pohanské myšlení nás navádí: „Dej, abys dostal“).

Různá setkání Ježíše s nejrůznějšími lidmi nás teprve překvapí.
Ježíš nikdy neřekl: „Klanějte se mi.“ Potvrdil dávné „Mojžíšské“ pravidlo: „Miluj bližního jako sebe sama.“ „Co jste kterémukoliv člověku prokázali, mně jste prokázali.“)

V kultuře Izraele bylo neslýchané, aby Rabi přijal pohostinství žen.
Čím sestry Ježíše zaujaly, se hned dozvídáme. (My mužští bychom neměli přehlédnout, že ty ženy jsou oproti Lazarovi zřejmě v něčem napřed. Už dříve jsme si všímali, kterému druhu lidí, dával Ježíš přednost.)
Ježíš nečekal, až přijde Lazar domů, hned mluvil o podstatném. Marie si hned troufla naslouchat Ježíšovu vyučování. Celý příběh bourá tehdejší zvyklosti a předsudky: „Ženská to nepochopí!“.
My odmala známe Ježíšovu odpověď Martě zpaměti, ale Ježíšovo zbourání zdí mezi ženou a mužem jsme nepřijali. Katolická církev je jednou z mála společností, ve které nemá žena stejné postavení jako muž. Z vyspělejších náboženských společností jsou za námi už jen muslimové a východní pohanská náboženství.
Ideologickým konstrukcím a pseudoargumentům, že si Ježíš vybral za apoštoly muže, věří jen zakomplexovaní chlapi (a ušlápnuté ženské bez odvahy).
Marta Ježíšovu nabídku přijala (u vzkříšení Lazara nebyla v rozhovoru s Ježíšem nikterak za Marií pozadu).

Ježíšovo vyučování žen bylo naprosto revoluční. I apoštol Pavel něco z Ježíše převzal. /1

Je něco jiného jen „slyšet“ a něco jiného naslouchat – před týdnem jsme si opět všímali – je jen jedno přikázání: „Slyš, Izraeli!“ Kdo naslouchá, s tím slovo boží udělá své.

Ten, který nepracuje s božím slovem, ale jen papouškuje tradici, neví, že Ježíš i apoštolové byli „laici“ (duchovenstvo vzniklo mnohem později), neví, jaké postavení měly u Ježíše ženy. Kdo neumí číst Písmo, nevidí, že ženy patřily mezi přední Ježíšovy spolupracovníky, byly apoštolky – vyslankyně a svědkyně. (Srv. Samaritánka, žena kananejská, ženy svědčící apoštolům o vzkříšení …) Pro tento druh lidí nemají valného významu ženy z Ježíšova rodokmenu. Kdo nechce slyšet, neslyší.

Myslel jsem na naslouchání Lazarových sester Ježíšovi o dovolené – nakoukli jsme do Německa.
Četl jsem předtím slova K. Schwarzenberga, že my Češi jsme nikdy nepatřili do západní Evropy a nebudeme patřit. Je to smutná pravda. Zůstali jsme polovičním „Balkánem“.
Ale celá naše „křesťanská“ kultura je podvyživená. My chlapi nestojíme o boží slovo, nenasloucháme mu poctivě a ženám jsme v tom zabránili. Jejich pohled a jejich porozumění, svědectví a hlas v církvi chybí. Nakoukli jsme do arcibiskupských paláců v Pasově a Salcburku. Knížata církevní rozhodně neměla méně přepychové

paláce s nižšími stropy a dveřmi, s méně mramorem a zlatem než knížata světská. Možná měla přepychovější roucha a šperky – zdůvodnilo se to ideologicky – k větší slavě boží. Mezi uměleckými díly jsou krásné gotické sochy, ale vedle paláce byla mučírna

– dodneška se tam vystavují strašné mučící nástroje a roubíky do úst odsouzenců – aby řev mučených nerušil Jeho Knížecí Milost pana arcibiskupa u hostiny nebo při rozjímání před sochou „Ecce homo“ nebo obrazem ukřižování Krista Pána.



Proč jsme v církvi vyloučili ženský hlas? Ženy rodí děti, asi by byly proti mučení více než chlapi.



Ustanovili jsme si svévolně církevní šlechtu a vzdali jsme se své důstojnosti božích a královských dcer a synů. Nenasloucháme božímu slovu. Hospodin se nechá pohostit od svého tvora, ale také jej sám obdarovává. Ale ne perlami a drahým kamením.

Kdopak se ptá, zda se Bohu líbí naše „pohanské“ kostely? Copak neznáme Boží vkus?

Zase jsem dostal další leták s prosbou o přispění na stavbu kostela …

Proč některé farnosti pořizují další zvony, poutní místa několikáté zlaté korunky sochám, ohňostroje, všelijaké další atrakce a jiné farnosti žebrají na stavbu kostela?

Proč se diecéze nesmluví? Proč nehospodaří diecéze nebo církevní provincie dohromady, proč bohaté farnosti nejsou solidární s chudými farnostmi?

Jaká část peněz se dostane k potřebným? Kolik věnujeme na opravu památek a kolik na vzdělávání?

Proč čerpáme státní peníze na noc kostelů a „sušíme“ staré nepoužívané liturgické předměty?



Místo, abychom byli předvojem společnosti (Ježíš říká světlem světa), /2

zakazovali jsme věřícím číst Písmo.

Místo toho bychom lidem ukázali, že i „žena v domácnosti“ může „chodit s Bohem“, vyvodili jsme ze setkání sester Lazarových s Ježíšem pouze, že v kontemplativním řádu se stanete křesťanem vyšší kategorie. /3

Trestuhodně jsme v porozumění Ježíši zaostali. I v jeho přístupu k ženám. /4



Vrcholem a cílem Ježíšova přátelství s námi (i Večeře Páně) má být sjednocení (communio). Bez porozumění k němu nedojde. A porozumění předpokládá naslouchání druhému.

Bůh nám naslouchá pečlivě, zaostáváme my.





-----------------------

Poznámky:

/1 Před měsícem jsme četli Pavlovo slovo: „Kdo oblékl Krista, už není žid nebo řek, ani otrok nebo člověk svobodný, už není muž ani žena; všichni jsme jeden v

Kristu Ježíši. Jsme stejnými Abrahámovými potomky jednoho dědictví.“ (srv. Gal 3,26-29)



/2 Mučení dovolila církev v r. 1252.

Mučení zrušil r. 1740 v Prusku Fridrich Veliký, Itálie v r. 1786, Francie v r. 1789 (v období Francouzské revoluce), Rusko v r. 1801. Papež je zakázal bulou až v

r. 1816.



/3 „Kontemplativní řády“ se odvolávají na své dávné světce, ale porozumění Písmu nepěstovaly a nepěstují. Jakoby Ježíš nebyl největším Učitelem národů.

Od Ježíše se Komenský naučil úctě k ženám (byl větší biblista než většina „církevních učitelů“). Své manželce v dopise napsal: „Ženo má, klenote mně po Pánu Bohu nejvzácnější“.

Každému doporučuji knihu rozhovorů Marka Orko Váchy s Karlem Satoriou: „Život je sakra zajímavej“. Konečně knížka o kontemplativním životě.



/4 Vzpomínáte, jak pan arcibiskup Zvolenský na tiskové konferenci o odvolání arcibiskupa Bezáka stále dokola opakoval: „Svatý Otec po modlitbě a pečlivém zvážení odvolal R.

Bezáka. Kdyby měl pan arcibiskup manželku (biskup má mít jen jednu ženu, říká 1 Tim 3,2), řekla by mu, že tímto způsobem nemůže táta mluvit s

dospělými nebo dospívajícími dětmi.

Jestli někdo nemá argumenty a odvolává se jen na autoritu, prohrál. Autoritu v očích těch, o které má pečovat, ztratil.