10. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 6,39-45 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Kr 17,17-24
Datum: 9. 6. 2013
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 6,39-45 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Kr 17,17-24
; Gal 1,11-19
; Lk 7,11-17
Datum: 9. 6. 2013
Co to znamená zemřít?
Setkám se s Kristem, nebo jej minu? /1
Řada pohanských náboženství si myslí, že v sobě máme něco nesmrtelného, že jsme součástí božstva, že jsme vlastně bohové. Písmo říká, že nám Bůh chce po smrti darovat další životní prostor, ale že věčný život není automatický.
Esoterika nezná hřích, „vše je dobře“. (Osvětimí se esoterici nezabývají.)
Událost vzkříšení syna vdovy ze Sarepty i naimského chlapce je krásná a dojemná. /2
Oběma matkám přejeme šťastný konec. Ale koho z nás, nejen na pohřbu, nenapadne toužebné přání: kdyby se Ježíš zachoval stejně i v „tomto“ – našem případu … ?
Naladil nás Ježíš k očekávání zázraku a pak se zdráhá?
Je Ježíš stále tentýž nebo už je méně citlivý?
Jako mu bylo líto vdovy z Naimi, tak je mu líto každé maminky, které umírá dítě, každého tatínka, každého dítěte, které zůstává sirotkem.
Proč tedy smrt kosí lidi a děti bez překážky? Je Ježíši z nebe k nám daleko?
Ježíš nám dává najevo, že si velice přeje, abychom se měli dobře. Nepřeje si utrpení člověka ani jakoukoliv nouzi.
To my se buď snažíme věřit v zázrak – nebo když se zázrak nepodaří, prohlásíme: „Bůh po mně asi chce nést můj kříž“.
(Ti první doporučují: „Je třeba silně věřit v zázrak – jinak se zázrak nepovede.“ A hned se ohání citátem: „Všechno je možné tomu, kdo věří.“ (Mk 9,23
Ti druzí se ve své duševní lenosti zabydleli v utrpení a kdeco obětují, jen aby sebou nemuseli hnout – nemají rádi pohyb Ducha božího.)
Ježíš neskrblil, pomohl mnoha lidem. Ale kolik lidí řeklo: „Ten člověk přichází od Boha, Ježíši, co si od nás Bůh přeje, můžeš překouknout můj život? Co mohu dělat lépe? /3
Ježíši, myslíš si, že máme dobře uspořádanou „synagogu“ (církev)?
Je dobře si v evangeliích všímat, kolik uzdravených se asi stalo Ježíšovými učedníky. Při uzdravení deseti malomocných to byl jen jeden z nich.
Máme Bohu za zlé, že je ve světě a v našem životě zlo.
Zapomínáme, že svět byl stvořen dobře, že jsme byli stvořeni k Božímu obrazu a že nám Bůh k tomu požehnal. Naše svoboda má svůj program, jenže my jsme boží program opustili. Nechali jsme se svést a prohlásili jsme, že budeme sami bohové, budeme sami rozhodovat, co je dobré a zlé. (Vzpomeňme na čtyři typy hříchu (3. – 11. kap. Gn). Proto náš svět tak vypadá.
Bůh nám zůstal věrný, nabízí nám pomoc.
Ježíš si nepřišel otevřít kliniku univerzálního lékařství, přišel uzdravit naše srdce, z kterého vychází vše, co ničí život a svět. /4
Kolik uzdravených dalo přednost Ježíšovu učení před tím, co je učili rabíni v náboženství a v kostele. /5
Na druhých vidíme chyby snadněji – jak to, že židé – a uzdravení tím více – nepovstali a neřekli: „Nazaretský rabi je největší učitel, jděme za ním. Já jdu za ním, přináší uzdravení, má slova života věčného“. Tak to řekl Petr a držel se Ježíše, i když ho Ježíš někdy káral. /6
Uzdraveným šlo o zdraví. Byli nadšení Ježíšem, říkali: „Ježíš je asi poslem božím, přicházejícím před Mesiášem“ a později už říkali: „Možná je Mesiášem“.
„Představ si, že mě Nazaretský uzdravil. Běž za ním také. Ani za to nic nebere.“
Nepřemýšleli o Ježíšových slovech. („Opravte si své názory, přečtěte si pořádně Mojžíše a proroky a uvidíte, kudy vede cesta k Bohu. Poznáte, kam vás vedou rabíni, světci a vaše tradice.
Nakolik jste ustrnuli v značně zkreslených a dětských představách.“)
I dnes mnoho lidí říká: „Hlavně to zdravíčko, vše ostatní si obstaráme“.
I dnes mnoho lidí zůstalo trčet v tom, co se naučili o Bohu z dětství. Bylo by stačilo, kdyby pár lidí řeklo Pilátovi: „Ježíš je pouze náboženský reformátor“.
Vždyť Pilát chtěl Ježíše osvobodit a je pravděpodobné, že by Pilát Ježíše propustil. A vedení církve by si netrouflo postavit se proti mínění lidí.
Jenže zbožný lid byl primitivní a nemyslící, proto s ním mohli velekněží manipulovat.
Když pár lidí začalo o Ježíšovi prohlašovat, že je zatčen, že na Velikonoce nepřijde a dávat to jako důkaz, že není poslem Božím, lidé rychle otočili a na hierarchii si netroufli.
Otočili se i uzdravení, i jejich nejbližší.
Možná, že z upřímného srdce děkovali nějakému farizeovi, že jim „otevřel“ oči.
Tak to chodí.
Když to čteme nebo posloucháme, máme židy za darebáky. Jenže Ježíšovo ukřižování se týká každého národa a každého z nás. Nejsme o nic lepší než židé. Kolik z
nás se zamýšlí pořádně nad evangeliem a podle něj si přestaví svůj život?
Jen tak lehce evangelium šimráme.
Bohu vytýkáme, že neuzdravuje. Kdo z nás se alespoň cítí provinile, že neuzdravujeme jako Eliáš, Elíša nebo Ježíšovi učedníci. Jestli oni křísili mrtvé, proč ne my?
Protože bychom museli přiznat, že jsme pod míru – od kostelníka až po biskupa.
Raději pomlouváme Boha a vykládáme lidem o prospěšnosti a nezbytnosti utrpení.
V úryvku evangelia, nad kterým uvažujeme, čteme po vzkříšení chlapce: „Všech se zmocnila bázeň, velebili Boha a říkali: „ Veliký prorok povstal mezi námi, Bůh navštívil svůj lid“.“
Ale koncem Ježíšova života už měli lidé jiný názor.
Ježíš nás přišel zachránit, nejen uzdravit a prodloužit nám pobyt na zemi.
Stálo ho to život. Ale to pro nás mnoho neznamená, „elegantně“ se z toho vymluvíme: „To si přál Bůh, aby nám mohl odpustit, to víte, spravedlnost je spravedlnost. Někdo musel odčinit naše hříchy. Ach jak je k
nám Bůh nesmírně milostivý.“
Ježíše falešně litujeme jako Jeruzalémské ženy na křížové cestě, ale v podstatě jsme rádi, že Ježíš za nás vyřešil naše dluhy.
Tak jako netrneme při obětování Izáka, tak netrneme nad Ježíšem (však to nakonec dobře dopadlo).
Nenecháme se vyburcovat ani prolitou krví, mlčíme ke zlu v době, kdy je ještě možné zlo v začátcích zastavit. /7
Nejsme stateční a obětaví, navzájem se ohlupujeme: „To nebude tak horké …“
I naše slavné autority – které přijaly svůj úřad s tvrzením, že budou hájit svobodu a spravedlnost – podávají ruku lumpům a svou nevěru prohlašují za diplomacii. (Jde jim o moc, slávu a peníze.)
Který profesor a který biskup se přidal v „hilsneriádě“ k profesoru Masarykovi?
Naše děti poprvé přijaly pozvání k Ježíšově hostině. Říkali jsme si s nimi, že není snadné dát druhému některé věci, hračky nebo dobré jídlo … Své blízké bychom nikdy nedali.
Vyprávěl jsem jim, jak jedna teta přišla do rodiny s deseti dětmi a prosila rodiče, aby jí jedno dítě dali, protože sama děti nemohla mít. Mně to vyprávěla paní, kterou jako dítě ta teta chtěla. Vyprávěla, jak se bála, aby jí rodiče tetě nedali.
Upozorňujme děti na ty lidi, kteří nás mají rádi a nám dávají přednost před sebou. /8
Jsou naším největším bohatstvím.
Pomáhejme dětem také objevovat – na konkrétních každodenních věcech, jak o nás Bůh pečuje a že Ježíš patří mezi naše nejobětavější přátele.
Otec neposlal Syna, to Syn se nabídl a Otec dovolil.
Některé matky dovolily i svým posledním synům jít do války – pro svobodu, a doufaly, že syn přežije.
Společný zpěv, společná modlitba, společné stolování, nás spojuje, vytváří pouta přátelství.
Naši rodiče nás mnohokráte hostili a sloužili nám, proto jsme schopni jim důvěřovat.
Pomáhejme dětem objevovat pozornosti od Boha, aby viděly, jak jsou bohatí.
-----------------------
Poznámky:
/1 Nestačí jen nehřešit (srv. Ježíšova podobenství o „soudu“).
/2 Ale na pohřbech to nečtu, nebyl by čas to vysvětlit.
/3 Je Bůh spokojen s mým životem?
Nakolik se jím nechám vést?
Líbí se mu moje modlitba?
Povídá jedna manželka druhé: „Můj byl v Norsku, chytali lososy …“ „Jestlipak ti něco přivezl?“ „Jo, (roztáhla dlaně na 50 cm od sebe) tákhle velkej loveck
ej nůž.“
Kdopak kdysi asi vymyslel, že Ježíš má oblibu ve střelbě? Znáte rčení: „Ran jak o božím Těle.“?
/4 Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost.
Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka." (Mk 7,21-23
/5 Saduceové se snažili vést lidi k poutím do chrámu, k obětem a recitování žalmů – byli se sebou spokojeni.
Farizeové se snažili (a vedli k tomu druhé) k horlivosti v pečlivém dodržování všech přikázání vlastní výroby. Více modliteb, postů a sebezáporů.
Eséni měli netvrdší rituální předpisy a nejpřísnější způsob života a modlitby, odešli do svého kláštera „synů světla“.
Saduceové, farizeové i eséni měli svou vypracovanou teologii. Často si zakládáme na svém poznání – bylo pracné. A neradi se otvíráme novému pohybu Ducha, máme pocit, že to nové nás usvědčuje z
neúplnosti. Zapomínáme, že jsme učedníci, že se nemusíme trápit s tím, že bychom snad měli svého Mistra dohonit. „Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel
.“ (Lk 6,40
/6 Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží." (Srv. J 6,60-69
/7 Velký bojovník proti nacismu Martin Niemöller napsal:
Nejdřív přišli pro komunisty,
a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista.
Pak přišli pro Židy,
a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid.
Pak přišli pro odboráře,
a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář.
Pak přišli pro katolíky,
a já jsem se neozval, protože jsem byl protestant.
Pak přišli pro mě
a tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se mohl ozvat.
(Nejprve si ale Niemöller myslel, že Hitler pozvedne sebevědomí Německého národa. Koncentrák přežil.)
/8 Tatínek nebo děcko jde např. pro kapesník a říká: „To se díky mamince máme dobře, kapesníky jsou vyprané, vyžehlené, na svém místě. Sáhnu a mám …
Setkám se s Kristem, nebo jej minu? /1
Řada pohanských náboženství si myslí, že v sobě máme něco nesmrtelného, že jsme součástí božstva, že jsme vlastně bohové. Písmo říká, že nám Bůh chce po smrti darovat další životní prostor, ale že věčný život není automatický.
Esoterika nezná hřích, „vše je dobře“. (Osvětimí se esoterici nezabývají.)
Událost vzkříšení syna vdovy ze Sarepty i naimského chlapce je krásná a dojemná. /2
Oběma matkám přejeme šťastný konec. Ale koho z nás, nejen na pohřbu, nenapadne toužebné přání: kdyby se Ježíš zachoval stejně i v „tomto“ – našem případu … ?
Naladil nás Ježíš k očekávání zázraku a pak se zdráhá?
Je Ježíš stále tentýž nebo už je méně citlivý?
Jako mu bylo líto vdovy z Naimi, tak je mu líto každé maminky, které umírá dítě, každého tatínka, každého dítěte, které zůstává sirotkem.
Proč tedy smrt kosí lidi a děti bez překážky? Je Ježíši z nebe k nám daleko?
Ježíš nám dává najevo, že si velice přeje, abychom se měli dobře. Nepřeje si utrpení člověka ani jakoukoliv nouzi.
To my se buď snažíme věřit v zázrak – nebo když se zázrak nepodaří, prohlásíme: „Bůh po mně asi chce nést můj kříž“.
(Ti první doporučují: „Je třeba silně věřit v zázrak – jinak se zázrak nepovede.“ A hned se ohání citátem: „Všechno je možné tomu, kdo věří.“ (Mk 9,23
) – aniž Ježíšovým slovům rozumí.
Ti druzí se ve své duševní lenosti zabydleli v utrpení a kdeco obětují, jen aby sebou nemuseli hnout – nemají rádi pohyb Ducha božího.)
Ježíš neskrblil, pomohl mnoha lidem. Ale kolik lidí řeklo: „Ten člověk přichází od Boha, Ježíši, co si od nás Bůh přeje, můžeš překouknout můj život? Co mohu dělat lépe? /3
Ježíši, myslíš si, že máme dobře uspořádanou „synagogu“ (církev)?
Je dobře si v evangeliích všímat, kolik uzdravených se asi stalo Ježíšovými učedníky. Při uzdravení deseti malomocných to byl jen jeden z nich.
Máme Bohu za zlé, že je ve světě a v našem životě zlo.
Zapomínáme, že svět byl stvořen dobře, že jsme byli stvořeni k Božímu obrazu a že nám Bůh k tomu požehnal. Naše svoboda má svůj program, jenže my jsme boží program opustili. Nechali jsme se svést a prohlásili jsme, že budeme sami bohové, budeme sami rozhodovat, co je dobré a zlé. (Vzpomeňme na čtyři typy hříchu (3. – 11. kap. Gn). Proto náš svět tak vypadá.
Bůh nám zůstal věrný, nabízí nám pomoc.
Ježíš si nepřišel otevřít kliniku univerzálního lékařství, přišel uzdravit naše srdce, z kterého vychází vše, co ničí život a svět. /4
Kolik uzdravených dalo přednost Ježíšovu učení před tím, co je učili rabíni v náboženství a v kostele. /5
Na druhých vidíme chyby snadněji – jak to, že židé – a uzdravení tím více – nepovstali a neřekli: „Nazaretský rabi je největší učitel, jděme za ním. Já jdu za ním, přináší uzdravení, má slova života věčného“. Tak to řekl Petr a držel se Ježíše, i když ho Ježíš někdy káral. /6
Uzdraveným šlo o zdraví. Byli nadšení Ježíšem, říkali: „Ježíš je asi poslem božím, přicházejícím před Mesiášem“ a později už říkali: „Možná je Mesiášem“.
„Představ si, že mě Nazaretský uzdravil. Běž za ním také. Ani za to nic nebere.“
Nepřemýšleli o Ježíšových slovech. („Opravte si své názory, přečtěte si pořádně Mojžíše a proroky a uvidíte, kudy vede cesta k Bohu. Poznáte, kam vás vedou rabíni, světci a vaše tradice.
Nakolik jste ustrnuli v značně zkreslených a dětských představách.“)
I dnes mnoho lidí říká: „Hlavně to zdravíčko, vše ostatní si obstaráme“.
I dnes mnoho lidí zůstalo trčet v tom, co se naučili o Bohu z dětství. Bylo by stačilo, kdyby pár lidí řeklo Pilátovi: „Ježíš je pouze náboženský reformátor“.
Vždyť Pilát chtěl Ježíše osvobodit a je pravděpodobné, že by Pilát Ježíše propustil. A vedení církve by si netrouflo postavit se proti mínění lidí.
Jenže zbožný lid byl primitivní a nemyslící, proto s ním mohli velekněží manipulovat.
Když pár lidí začalo o Ježíšovi prohlašovat, že je zatčen, že na Velikonoce nepřijde a dávat to jako důkaz, že není poslem Božím, lidé rychle otočili a na hierarchii si netroufli.
Otočili se i uzdravení, i jejich nejbližší.
Možná, že z upřímného srdce děkovali nějakému farizeovi, že jim „otevřel“ oči.
Tak to chodí.
Když to čteme nebo posloucháme, máme židy za darebáky. Jenže Ježíšovo ukřižování se týká každého národa a každého z nás. Nejsme o nic lepší než židé. Kolik z
nás se zamýšlí pořádně nad evangeliem a podle něj si přestaví svůj život?
Jen tak lehce evangelium šimráme.
Bohu vytýkáme, že neuzdravuje. Kdo z nás se alespoň cítí provinile, že neuzdravujeme jako Eliáš, Elíša nebo Ježíšovi učedníci. Jestli oni křísili mrtvé, proč ne my?
Protože bychom museli přiznat, že jsme pod míru – od kostelníka až po biskupa.
Raději pomlouváme Boha a vykládáme lidem o prospěšnosti a nezbytnosti utrpení.
V úryvku evangelia, nad kterým uvažujeme, čteme po vzkříšení chlapce: „Všech se zmocnila bázeň, velebili Boha a říkali: „ Veliký prorok povstal mezi námi, Bůh navštívil svůj lid“.“
Ale koncem Ježíšova života už měli lidé jiný názor.
Ježíš nás přišel zachránit, nejen uzdravit a prodloužit nám pobyt na zemi.
Stálo ho to život. Ale to pro nás mnoho neznamená, „elegantně“ se z toho vymluvíme: „To si přál Bůh, aby nám mohl odpustit, to víte, spravedlnost je spravedlnost. Někdo musel odčinit naše hříchy. Ach jak je k
nám Bůh nesmírně milostivý.“
Ježíše falešně litujeme jako Jeruzalémské ženy na křížové cestě, ale v podstatě jsme rádi, že Ježíš za nás vyřešil naše dluhy.
Tak jako netrneme při obětování Izáka, tak netrneme nad Ježíšem (však to nakonec dobře dopadlo).
Nenecháme se vyburcovat ani prolitou krví, mlčíme ke zlu v době, kdy je ještě možné zlo v začátcích zastavit. /7
Nejsme stateční a obětaví, navzájem se ohlupujeme: „To nebude tak horké …“
I naše slavné autority – které přijaly svůj úřad s tvrzením, že budou hájit svobodu a spravedlnost – podávají ruku lumpům a svou nevěru prohlašují za diplomacii. (Jde jim o moc, slávu a peníze.)
Který profesor a který biskup se přidal v „hilsneriádě“ k profesoru Masarykovi?
Naše děti poprvé přijaly pozvání k Ježíšově hostině. Říkali jsme si s nimi, že není snadné dát druhému některé věci, hračky nebo dobré jídlo … Své blízké bychom nikdy nedali.
Vyprávěl jsem jim, jak jedna teta přišla do rodiny s deseti dětmi a prosila rodiče, aby jí jedno dítě dali, protože sama děti nemohla mít. Mně to vyprávěla paní, kterou jako dítě ta teta chtěla. Vyprávěla, jak se bála, aby jí rodiče tetě nedali.
Upozorňujme děti na ty lidi, kteří nás mají rádi a nám dávají přednost před sebou. /8
Jsou naším největším bohatstvím.
Pomáhejme dětem také objevovat – na konkrétních každodenních věcech, jak o nás Bůh pečuje a že Ježíš patří mezi naše nejobětavější přátele.
Otec neposlal Syna, to Syn se nabídl a Otec dovolil.
Některé matky dovolily i svým posledním synům jít do války – pro svobodu, a doufaly, že syn přežije.
Společný zpěv, společná modlitba, společné stolování, nás spojuje, vytváří pouta přátelství.
Naši rodiče nás mnohokráte hostili a sloužili nám, proto jsme schopni jim důvěřovat.
Pomáhejme dětem objevovat pozornosti od Boha, aby viděly, jak jsou bohatí.
-----------------------
Poznámky:
/1 Nestačí jen nehřešit (srv. Ježíšova podobenství o „soudu“).
/2 Ale na pohřbech to nečtu, nebyl by čas to vysvětlit.
/3 Je Bůh spokojen s mým životem?
Nakolik se jím nechám vést?
Líbí se mu moje modlitba?
Povídá jedna manželka druhé: „Můj byl v Norsku, chytali lososy …“ „Jestlipak ti něco přivezl?“ „Jo, (roztáhla dlaně na 50 cm od sebe) tákhle velkej loveck
ej nůž.“
Kdopak kdysi asi vymyslel, že Ježíš má oblibu ve střelbě? Znáte rčení: „Ran jak o božím Těle.“?
/4 Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost.
Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka." (Mk 7,21-23
)
/5 Saduceové se snažili vést lidi k poutím do chrámu, k obětem a recitování žalmů – byli se sebou spokojeni.
Farizeové se snažili (a vedli k tomu druhé) k horlivosti v pečlivém dodržování všech přikázání vlastní výroby. Více modliteb, postů a sebezáporů.
Eséni měli netvrdší rituální předpisy a nejpřísnější způsob života a modlitby, odešli do svého kláštera „synů světla“.
Saduceové, farizeové i eséni měli svou vypracovanou teologii. Často si zakládáme na svém poznání – bylo pracné. A neradi se otvíráme novému pohybu Ducha, máme pocit, že to nové nás usvědčuje z
neúplnosti. Zapomínáme, že jsme učedníci, že se nemusíme trápit s tím, že bychom snad měli svého Mistra dohonit. „Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel
.“ (Lk 6,40
, srv. Mt 10,24-25
)
/6 Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží." (Srv. J 6,60-69
)
/7 Velký bojovník proti nacismu Martin Niemöller napsal:
Nejdřív přišli pro komunisty,
a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista.
Pak přišli pro Židy,
a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid.
Pak přišli pro odboráře,
a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář.
Pak přišli pro katolíky,
a já jsem se neozval, protože jsem byl protestant.
Pak přišli pro mě
a tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se mohl ozvat.
(Nejprve si ale Niemöller myslel, že Hitler pozvedne sebevědomí Německého národa. Koncentrák přežil.)
/8 Tatínek nebo děcko jde např. pro kapesník a říká: „To se díky mamince máme dobře, kapesníky jsou vyprané, vyžehlené, na svém místě. Sáhnu a mám …