Slavnost Těla a Krve Páně
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Gn 14,18-20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 14,18-20
Datum: 2. 6. 2013
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Gn 14,18-20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 14,18-20
; 1 Kor 11,23-26
; Lk 9,11b-17
Datum: 2. 6. 2013
Abram (Abrahám) se vydařil (ne každý povolaný obstojí a vytrvá v dobrém
až do konce).
Vícekrát obstál, nenechal se svést mocí, slávou a bohatstvím. Ze svých chyb se poučil. Je příkladem otce, krále, přítele. Vydal se do nebezpečí pro svého synovce.
(Lot se nechoval ke staršímu příbuznému správně, vybral si bohatší krajinu pro sebe, koketoval s pohany …. Abram se neurazil pro Lotovu nevděčnost, dál za něj nesl svou odpovědnost, byl velkorysý …)
Král a kněz Melchizedech byl výjimečnou osobností a ctitelem Nejvyššího.
Bůh má více ctitelů, než si myslíme, to my jsme často nesnášenliví (v minulosti až příliš často). Bible netřídí ctitele Boží podle úřední příslušnosti k naší partě.
Melchizedech ocenil Abrama a pozval ho k bohoslužebné hostině chleba a vína.
I pohané měli liturgické hostiny. Část obětí sloužila k posvátné hostině, k té zval hostitel
(božstvo, u židů Hospodin) obětující ke stolu na znamení, že jejich poděkování (oběť) přijímá. Nebylo obětujícího (u židů i u pohanů), který by se neúčastnil hostiny. (I my každého gratulanta hostíme.)
Abram stoloval s Melchisedechem – tím vstoupili do mnohem většího vztahu než při „obyčejném“ jídlu. /1
Abram uznal Melchisedecha jako kněze – proto mu dal desátky.
I list Židům říká: „Abraham přijal od Melchisedecha požehnání – neboť není sporu, že větší žehná menšímu“. (Žd 7,6-7
My jsme zváni k Ježíšově hostině – ta „Melchisedechovu“ hostinu převyšuje. Ježíš přináší k přátelství s námi víc než král Šalemu. Ježíš je knížetem Pokoje, dotuje šalom.
O Velikonocích jsme si všímali Ježíšovy potřeby slavit svou hostinu s apoštoly po svém vzkříšení. Domýšlíme novou atmosféru tohoto slavení oproti Poslední večeři.
Apoštolové během pár hodin prožili nesmírné události, přes zatčení Mistra a ztrátu víry, že Ježíš je Mesiáš, ale pak objevili smysl Ježíšovy vydanosti a vzkříšení. To je osvobodilo …
Narostlo jejich poznání, vděčnost, důvěra, nová chuť pracovat pro věc Ježíšovu.
I my při Ježíšově hostině máme slavit Ježíšovo vítězstvím nad hříchem a smrtí, velkorysé přijetí marnotratných synů.
K Ježíšově slavnosti patří radost z Božího přátelství a milosrdenství, je charakteristickým ovocem
Je to zvláštní, jak se radosti bráníme a spíše tíhneme k pesimismu nebo k povrchní zábavě (ta se snaží zapomenout na vážné věci).
Velikonoční radost je silná, vydržela pohled na smrt. Ježíš obstál v ohrožení života (a mnoho lidí s Ježíšem).
„Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?
Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! (1 Kor 15,54-57
Z toho přinejmenším čerpáme naději na vítězství nad naším strachem a smrtí.
Proč tak často zůstáváme trčet pod křížem a zapomínáme na vzkříšení a na radost ze setkání se Vzkříšeným? /3
Večeře Páně je přece mnohem více než návštěvou Golgoty, je setkáním se Vzkříšeným.
Samozřejmě, že je Večeře Páně také setkáním s Ježíšem ukřižovaným. Ježíš se stále vydává, stále je v pohotovosti, stále pro nás pracuje. Kdyby bylo třeba, kdykoliv je pro nás ochoten vrhnout se do ohně – proto říkáme Ježíšova slova: „Toto je moje tělo, které se pro vás (za vás) vydává“.
Výpovědí: „Pro naše hříchy byl Pán Ježíš ukřižován“, se schováváme. Poctivě přiznejme: „My jsme ukřižovali Ježíše!“ (V některých z jeho bratří ho možná právě znovu křižujeme strašným hříchem: pýchou, která plodí nenávist až na smrt.)
Slova: „Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás na odpuštění hříchů“, pořádně nedomýšlíme.
Ježíšova krev není vylévána na oltář Bohu, ale křičí jako prolitá krev Ábelova, usvědčuje nás z nejedné nenávisti, lhostejnosti, zbabělosti, dokonce z nejedné vraždy (co jste kterémukoliv člověku učinili, mně jste učinili).
Ježíš je sice tak velkorysý, že se zříká spravedlivého zadostiučinění ("Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí."), ale to neznamená, že budeme dál zlovolně jednat a opovážlivě spoléhat na milosrdenství Boží.
Apoštolové prožili svou bídu a pak obrovskou radost z osvobození od všeho, co je tížilo.
Pokud nebudeme zbabělí, a nebudeme svou bídu vytěsňovat, zažijeme také velikou radost. Jinak zůstaneme trčet na povrchu.
Ježíš nás varoval, že jsme schopní zkazit i náboženství a zavraždit Mesiáše.
Jeho varování bylo zjištěním zárodku nemoci při „preventivní pohlídce“: „Nosíte v sobě rakovinný virus pýchy a náboženské nesnášenlivosti. /4
Ducha. /2
Preventivní prohlídky jsou důležité, i duševní a duchovní.
Rakovina je smrtelným onemocněním těla, smrtelný hřích je těžkým onemocněním duše ohrožující soužití s lidmi a Bohem.
Jako je operace rakoviny nutná pro zachování pozemského života, tak je odpuštění nutné pro věčný život. /5
Každý hřích, natož hříšný návyk, někde začíná. Jako u tělesného zdraví nejde jen o odstranění následků nemocí, ale především o zjištění příčiny a její odstranění – tak u duchovního zdraví nejde jen o odstranění hříchu, ale o odstranění jeho příčiny!
Jestli někomu uříznou vaječníky nebo prostatu a příčina zůstane, půjdeme příště na kudlu se žlučníkem, s ledvinami …, protože se nemoc vrhne na jiný orgán.
Evropská krize je především morální krizí. Neukázněným způsobem žijeme nad poměry. Finanční dotace, zaplacení dluhu, nepomůže. Je třeba změnit smýšlení a jednání.
My jsme při uvažování nad Ježíšovou záchranou použili jen jeden obraz – zaplacení dluhu: „Ježíš zatáhl náš dluh a jsme vyrovnáni“.
Ježíš neoperoval u Otce, operoval u nás.
Ježíš nevykrvácel kvůli oběti Bohu.
Vykrvácel pro nás. Kvůli nám, aby nás varoval.
Ježíš nepotřeboval hnout s Bohem, ale s námi. /6
Proto nestačí jen Bohu děkovat za vykoupení a klanět se; je důležité se tváří v tvář prolité krvi nechat burcovat z falešné jistoty, že nám by se nemohlo stát něco podobného jako apoštolům. /7
Ježíš nám nechce znovu a znovu namáčet obličej do našich selhání. Zve nás ke stolu jako své přátele. Ale na nás je, abychom objevili, kvůli čemu přistoupil na ukřižování.
(Chlap si přece nenechá bezdůvodně ubližovat.)
Díky Ježíšově prolité krvi si jsme konečně schopní přiznat pravdu, prosit za odpuštění. Díky přiznané pravdě nás Ježíš může pozvednout z prachu země.
Díky milosrdenství božímu opět smíme stát před Bohem jako svobodní lidé. U jeho stolu se můžeme radovat z jeho přátelství. Ducha božího prosíme, aby nám připomínal Ježíšova slova, pomohl nám Ježíšovi porozumět tak, abychom s
ním šli mezi ty, které chce přivést do boží náruče.
Všímáme si Ježíšovy potřeby často s námi slavit (také se rádi setkáváme s lidmi, s kterými si rozumíme) – proto zvolil formu hostiny co nejjednodušší: chleba a víno –
aby se mohlo slavit kdekoliv a kdykoliv. /8
Ježíš chce s námi slavit společné vítězství nad zlem.
Jako on svůj život spojil s naším životem, tak své zmrtvýchvstání spojil s naším vzkříšením. „Nedovedu si bez vás představit svůj další život.“ Máme nadějí, že se jednou setkáme se všemi generacemi vzkříšených před námi i s
těmi, kteří přicházejí a přijdou po nás. V porozumění se všemi. To nás láká, chceme pro to udělat vše, co máme.
Melchisedech byl králem Pokoje. Jsme mnohem více obdarováni Bohem než on.
I my smíme a máme být tvůrci pokoje.
Mnoha způsoby si říkáme s blízkými: „Mám tě rád“. Ježíšova láska je nejvynalézavější – jeho hostina propojuje všechny jeho přátele, bourá všechny společenské rozdíly, propojuje zemi s
nebem.
Mnoho dobrých lidí se neodvažuje přijmout Ježíšovo pozvání k jeho Stolu.
Jak je zbavit zbytečného ostychu? Ježíšova hostina není za zásluhy, je hostinou pro hříšníky – z čistého a velkorysého přátelství.
--------------------------------
Poznámky:
/1 Naše církev stále ještě neposkytuje pohostinnost Ježíšova stolu pokřtěným nekatolíkům!
/2 Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; vy se budete rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost.
Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme. J 16,20-22
/3 Je to naším zahleděním do sebe? Je pravda, že velikonoční radost není ničím laciným, vyžaduje velkorysost. Mně se třeba děje veliké příkoří, ale nejdůležitější bitva byla vybojována a naše válka se zlem nemůže skončit porážkou dobra
– to může u velkorysého člověka převážit.
/4 „Myslíte si, že jste lepší než vaši otcové, kteří pronásledovali proroky? Myslíte si, že přijmete Mesiáše? Nikoliv! Vaši církevní představní Mesiáše zavraždí. Vy, apoštolové, utečete, ty, Petře, mě třikráte zapřeš a jeden z
vás mě prodá.“ (Srv. Lk 4,24-30
/5 Děti ze 3. tříd přijmou poprvé pozvání ke Stolu Páně. Říkali jsme si s nimi, co kazí naše stolování …
Někdy se připravené jídlo tomu, kdo vaří, nemusí dokonale povést, ale máme-li dobrou náladu, chyba na stole nás nerozhází. Naopak konflikt mezi stolujícími nezachrání nejpřednější lahůdky.
Děti nejsou zločinci, svátost smíření jim bude „preventivní prohlídkou“, aby si odzkoušely, že svátost smíření nebolí, netrhají se zuby, ani hlavy ani zuby. Třeba budou svátost smíření někdy nutně potřebovat.
/6 Proč Ježíšovu smrt nechceme vidět jako varování a usvědčení z naší náboženské nesnášenlivosti, která mnohokráte vyústila do náboženských válek vůči jednotlivcům nebo mnoha lid
em. Kaifáš vyhlásil Ježíšovi nepřátelství až na smrt. Více než čtyřicet zbožných se zapřísáhlo, že zabijí Pavla (Srv. Sk 23,12-14
…
/7 Nestačí snaha o nedopouštění se hříchů. Příčina naši nevěrnosti leží hlouběji než bychom si mysleli. Apoštol Petr a apoštolové si to prožili. Nedopustili se závažných kriminálních selhání, a přesto v
Ježíšově konečném zápasu selhali. Vyčítali si pak, že s jejich mlčením a strachem byl Ježíš zaříznut.
Ježíš vykrvácel proto, abychom si byli schopni přiznat svou vinu a mohlo nám být odpuštěno.
(Nabourám-li druhému auto, potřebuji se omluvit a napravit škodu.)
/8 Ostatní si k případnému dalšímu pohoštění můžeme obstarat sami (v prvotní církvi měli křesťané mezi přijímáním Těla Páně a přijímáním Krve Páně společné jídlo.
Vícekrát obstál, nenechal se svést mocí, slávou a bohatstvím. Ze svých chyb se poučil. Je příkladem otce, krále, přítele. Vydal se do nebezpečí pro svého synovce.
(Lot se nechoval ke staršímu příbuznému správně, vybral si bohatší krajinu pro sebe, koketoval s pohany …. Abram se neurazil pro Lotovu nevděčnost, dál za něj nesl svou odpovědnost, byl velkorysý …)
Král a kněz Melchizedech byl výjimečnou osobností a ctitelem Nejvyššího.
Bůh má více ctitelů, než si myslíme, to my jsme často nesnášenliví (v minulosti až příliš často). Bible netřídí ctitele Boží podle úřední příslušnosti k naší partě.
Melchizedech ocenil Abrama a pozval ho k bohoslužebné hostině chleba a vína.
I pohané měli liturgické hostiny. Část obětí sloužila k posvátné hostině, k té zval hostitel
(božstvo, u židů Hospodin) obětující ke stolu na znamení, že jejich poděkování (oběť) přijímá. Nebylo obětujícího (u židů i u pohanů), který by se neúčastnil hostiny. (I my každého gratulanta hostíme.)
Abram stoloval s Melchisedechem – tím vstoupili do mnohem většího vztahu než při „obyčejném“ jídlu. /1
Abram uznal Melchisedecha jako kněze – proto mu dal desátky.
I list Židům říká: „Abraham přijal od Melchisedecha požehnání – neboť není sporu, že větší žehná menšímu“. (Žd 7,6-7
)
My jsme zváni k Ježíšově hostině – ta „Melchisedechovu“ hostinu převyšuje. Ježíš přináší k přátelství s námi víc než král Šalemu. Ježíš je knížetem Pokoje, dotuje šalom.
O Velikonocích jsme si všímali Ježíšovy potřeby slavit svou hostinu s apoštoly po svém vzkříšení. Domýšlíme novou atmosféru tohoto slavení oproti Poslední večeři.
Apoštolové během pár hodin prožili nesmírné události, přes zatčení Mistra a ztrátu víry, že Ježíš je Mesiáš, ale pak objevili smysl Ježíšovy vydanosti a vzkříšení. To je osvobodilo …
Narostlo jejich poznání, vděčnost, důvěra, nová chuť pracovat pro věc Ježíšovu.
I my při Ježíšově hostině máme slavit Ježíšovo vítězstvím nad hříchem a smrtí, velkorysé přijetí marnotratných synů.
K Ježíšově slavnosti patří radost z Božího přátelství a milosrdenství, je charakteristickým ovocem
Je to zvláštní, jak se radosti bráníme a spíše tíhneme k pesimismu nebo k povrchní zábavě (ta se snaží zapomenout na vážné věci).
Velikonoční radost je silná, vydržela pohled na smrt. Ježíš obstál v ohrožení života (a mnoho lidí s Ježíšem).
„Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?
Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! (1 Kor 15,54-57
)
Z toho přinejmenším čerpáme naději na vítězství nad naším strachem a smrtí.
Proč tak často zůstáváme trčet pod křížem a zapomínáme na vzkříšení a na radost ze setkání se Vzkříšeným? /3
Večeře Páně je přece mnohem více než návštěvou Golgoty, je setkáním se Vzkříšeným.
Samozřejmě, že je Večeře Páně také setkáním s Ježíšem ukřižovaným. Ježíš se stále vydává, stále je v pohotovosti, stále pro nás pracuje. Kdyby bylo třeba, kdykoliv je pro nás ochoten vrhnout se do ohně – proto říkáme Ježíšova slova: „Toto je moje tělo, které se pro vás (za vás) vydává“.
Výpovědí: „Pro naše hříchy byl Pán Ježíš ukřižován“, se schováváme. Poctivě přiznejme: „My jsme ukřižovali Ježíše!“ (V některých z jeho bratří ho možná právě znovu křižujeme strašným hříchem: pýchou, která plodí nenávist až na smrt.)
Slova: „Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás na odpuštění hříchů“, pořádně nedomýšlíme.
Ježíšova krev není vylévána na oltář Bohu, ale křičí jako prolitá krev Ábelova, usvědčuje nás z nejedné nenávisti, lhostejnosti, zbabělosti, dokonce z nejedné vraždy (co jste kterémukoliv člověku učinili, mně jste učinili).
Ježíš je sice tak velkorysý, že se zříká spravedlivého zadostiučinění ("Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí."), ale to neznamená, že budeme dál zlovolně jednat a opovážlivě spoléhat na milosrdenství Boží.
Apoštolové prožili svou bídu a pak obrovskou radost z osvobození od všeho, co je tížilo.
Pokud nebudeme zbabělí, a nebudeme svou bídu vytěsňovat, zažijeme také velikou radost. Jinak zůstaneme trčet na povrchu.
Ježíš nás varoval, že jsme schopní zkazit i náboženství a zavraždit Mesiáše.
Jeho varování bylo zjištěním zárodku nemoci při „preventivní pohlídce“: „Nosíte v sobě rakovinný virus pýchy a náboženské nesnášenlivosti. /4
Ducha. /2
Preventivní prohlídky jsou důležité, i duševní a duchovní.
Rakovina je smrtelným onemocněním těla, smrtelný hřích je těžkým onemocněním duše ohrožující soužití s lidmi a Bohem.
Jako je operace rakoviny nutná pro zachování pozemského života, tak je odpuštění nutné pro věčný život. /5
Každý hřích, natož hříšný návyk, někde začíná. Jako u tělesného zdraví nejde jen o odstranění následků nemocí, ale především o zjištění příčiny a její odstranění – tak u duchovního zdraví nejde jen o odstranění hříchu, ale o odstranění jeho příčiny!
Jestli někomu uříznou vaječníky nebo prostatu a příčina zůstane, půjdeme příště na kudlu se žlučníkem, s ledvinami …, protože se nemoc vrhne na jiný orgán.
Evropská krize je především morální krizí. Neukázněným způsobem žijeme nad poměry. Finanční dotace, zaplacení dluhu, nepomůže. Je třeba změnit smýšlení a jednání.
My jsme při uvažování nad Ježíšovou záchranou použili jen jeden obraz – zaplacení dluhu: „Ježíš zatáhl náš dluh a jsme vyrovnáni“.
Ježíš neoperoval u Otce, operoval u nás.
Ježíš nevykrvácel kvůli oběti Bohu.
Vykrvácel pro nás. Kvůli nám, aby nás varoval.
Ježíš nepotřeboval hnout s Bohem, ale s námi. /6
Proto nestačí jen Bohu děkovat za vykoupení a klanět se; je důležité se tváří v tvář prolité krvi nechat burcovat z falešné jistoty, že nám by se nemohlo stát něco podobného jako apoštolům. /7
Ježíš nám nechce znovu a znovu namáčet obličej do našich selhání. Zve nás ke stolu jako své přátele. Ale na nás je, abychom objevili, kvůli čemu přistoupil na ukřižování.
(Chlap si přece nenechá bezdůvodně ubližovat.)
Díky Ježíšově prolité krvi si jsme konečně schopní přiznat pravdu, prosit za odpuštění. Díky přiznané pravdě nás Ježíš může pozvednout z prachu země.
Díky milosrdenství božímu opět smíme stát před Bohem jako svobodní lidé. U jeho stolu se můžeme radovat z jeho přátelství. Ducha božího prosíme, aby nám připomínal Ježíšova slova, pomohl nám Ježíšovi porozumět tak, abychom s
ním šli mezi ty, které chce přivést do boží náruče.
Všímáme si Ježíšovy potřeby často s námi slavit (také se rádi setkáváme s lidmi, s kterými si rozumíme) – proto zvolil formu hostiny co nejjednodušší: chleba a víno –
aby se mohlo slavit kdekoliv a kdykoliv. /8
Ježíš chce s námi slavit společné vítězství nad zlem.
Jako on svůj život spojil s naším životem, tak své zmrtvýchvstání spojil s naším vzkříšením. „Nedovedu si bez vás představit svůj další život.“ Máme nadějí, že se jednou setkáme se všemi generacemi vzkříšených před námi i s
těmi, kteří přicházejí a přijdou po nás. V porozumění se všemi. To nás láká, chceme pro to udělat vše, co máme.
Melchisedech byl králem Pokoje. Jsme mnohem více obdarováni Bohem než on.
I my smíme a máme být tvůrci pokoje.
Mnoha způsoby si říkáme s blízkými: „Mám tě rád“. Ježíšova láska je nejvynalézavější – jeho hostina propojuje všechny jeho přátele, bourá všechny společenské rozdíly, propojuje zemi s
nebem.
Mnoho dobrých lidí se neodvažuje přijmout Ježíšovo pozvání k jeho Stolu.
Jak je zbavit zbytečného ostychu? Ježíšova hostina není za zásluhy, je hostinou pro hříšníky – z čistého a velkorysého přátelství.
--------------------------------
Poznámky:
/1 Naše církev stále ještě neposkytuje pohostinnost Ježíšova stolu pokřtěným nekatolíkům!
/2 Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; vy se budete rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost.
Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme. J 16,20-22
/3 Je to naším zahleděním do sebe? Je pravda, že velikonoční radost není ničím laciným, vyžaduje velkorysost. Mně se třeba děje veliké příkoří, ale nejdůležitější bitva byla vybojována a naše válka se zlem nemůže skončit porážkou dobra
– to může u velkorysého člověka převážit.
/4 „Myslíte si, že jste lepší než vaši otcové, kteří pronásledovali proroky? Myslíte si, že přijmete Mesiáše? Nikoliv! Vaši církevní představní Mesiáše zavraždí. Vy, apoštolové, utečete, ty, Petře, mě třikráte zapřeš a jeden z
vás mě prodá.“ (Srv. Lk 4,24-30
; Mt 16,21
; Mk 14,27
)
/5 Děti ze 3. tříd přijmou poprvé pozvání ke Stolu Páně. Říkali jsme si s nimi, co kazí naše stolování …
Někdy se připravené jídlo tomu, kdo vaří, nemusí dokonale povést, ale máme-li dobrou náladu, chyba na stole nás nerozhází. Naopak konflikt mezi stolujícími nezachrání nejpřednější lahůdky.
Děti nejsou zločinci, svátost smíření jim bude „preventivní prohlídkou“, aby si odzkoušely, že svátost smíření nebolí, netrhají se zuby, ani hlavy ani zuby. Třeba budou svátost smíření někdy nutně potřebovat.
/6 Proč Ježíšovu smrt nechceme vidět jako varování a usvědčení z naší náboženské nesnášenlivosti, která mnohokráte vyústila do náboženských válek vůči jednotlivcům nebo mnoha lid
em. Kaifáš vyhlásil Ježíšovi nepřátelství až na smrt. Více než čtyřicet zbožných se zapřísáhlo, že zabijí Pavla (Srv. Sk 23,12-14
).
…
/7 Nestačí snaha o nedopouštění se hříchů. Příčina naši nevěrnosti leží hlouběji než bychom si mysleli. Apoštol Petr a apoštolové si to prožili. Nedopustili se závažných kriminálních selhání, a přesto v
Ježíšově konečném zápasu selhali. Vyčítali si pak, že s jejich mlčením a strachem byl Ježíš zaříznut.
Ježíš vykrvácel proto, abychom si byli schopni přiznat svou vinu a mohlo nám být odpuštěno.
(Nabourám-li druhému auto, potřebuji se omluvit a napravit škodu.)
/8 Ostatní si k případnému dalšímu pohoštění můžeme obstarat sami (v prvotní církvi měli křesťané mezi přijímáním Těla Páně a přijímáním Krve Páně společné jídlo.