7. neděle velikonoční

Všechna dnešní čtení jsou pro pokročilé.
Kdo si nepřečetl texty dopředu, mnoho z nich nepochopí – tomu přečteme pastýřský list.

K 1. čtení: Štěpán nemá nenávist ke svým vrahům. To je pozoruhodné, svědčí to o Štěpánově vysoké duchovní úrovni.
Máme veliký smysl pro spravedlnost. Při těžkém napadení se v nás samočinně ozývá spravedlivý hněv – ten může být ctností. (Lhostejnost je odporná, stejně jako zbabělost maskovaná „láskou“ k útočníkovi.) Ovládnout hněv, aby nepřerostl do nespravedlivého hněvu, není snadné. Zbavit se nenávisti je teprve těžké. Je to možné pouze máme-li hluboký vztah s Bohem, který vyvažuje ostatní trápení.
Pravá láska se pozná podle toho, stojíme-li při oběti. I nevěřící při zachraňování pronásledovaného riskovali vlastní život.
Ježíši, Štěpánovi, Janu Nepomuckému (v Letohradě slavíme poutní slavnost s J. Nepomuckým) se nepodařilo nemít nepřátele. Stavíme-li se na stranu dobra, proti zlu, nemůžeme kamarádit s každým.

K 2. čtení: Je zajímavé, že nejen nevěsta, ale i Duch volá po druhém příchodu Ježíšově.
Škoda, že spojujeme 2. příchod Ježíše s koncem světa. Není pak divu, že po něm netoužíme, nevyhlížíme ho a nepracujeme po něj. Prosbě: „Přijď tvé království“, často nerozumíme.
Copak je stromem života a živou vodou? Kde se s nimi setkáváme a jakpak z nich žijeme?
Proč se ti, co nevědí, neptají?

K evangeliu:
Jestli někdo sám nečte Písmo, mnoho nepochytne a neporozumí. Zvláště takovým slovům jaká připadla na dnešní neděli (příběhy a podobenství se pamatují snadno).
Kdo jen dnešní evangelium vyslechne, slije se mu to dohromady.
Ježíš svá slova váží. Milostný dopis čteme mnohokráte (abychom objevili, co je za slovy přítele, čím je podkládá).
Ježíšova slova nám jsou drahá.

Proč se za nás Ježíš modlí?
Co to znamená? K čemu to je, komu to slouží?
Křesťanská modlitba rodičů za děti není přemlouváním Boha. Je výrazem odpovědnosti před Bohem za děti. /1

Ježíš prosí za své učedníky všech dob, ne za všechny lidi. To může být pro někoho překvapivé.
Přišel kvůli všem lidem, pro všechny se namáhal a podstoupil popravu. /2
Představme si, že profesor gymnázia přijde za kamarádem, který učí na vysoké škole: „Prosím tě, podívej se na tyto čtyři studenty, kteří se k vám hlásí na fakultu. Znám je, jsou dobří a stojí o studium tvého oboru.“
Neprosí za celou třídu, jen za ty, z kterých by mohli být noví odborníci.
Vy rodiče dáváte svým dětem před svatbou své požehnání. To je víc než jen přání, je modlitbou. „Bože, vážíme si tvého přátelství a tvé pomoci. Snažili jsme se budovat naši rodinu a vedli děti také k tobě. Prosíme tě, ať naši snoubenci pracují na porozumění jeden druhému, ať se drží jeden druhého a drží se tebe.“
Rodiče se někdy nahlas modlí za své děti, nahlas říkají požehnání dětem, Ježíš se nahlas modlí za své učedníky.

Záleží na dětech, zda vidí, jak mnoho pro ně rodiče žijí, jak velká je jejich obětavost. A pak už záleží na dětech, jak budou hospodařit s tím, co doma dostali …
Kdo chce, vidí, s jak velikou obětavostí k nám Ježíš přichází, na každém z nás je jak s tímto bohatstvím hospodaříme.

Slovo milujícího má velikou váhu, je podloženo odvážnou a věrnou prací pro druhého.

Kdyby Ježíšova prosba byla kvůli Bohu, nemuseli bychom o ní ani vědět a božího obdarování by se nám dostalo. Ale modlitba má pohnout s námi. Ježíš nám svou modlitbou za nás něco ukazuje.

To, za co Ježíš prosí Otce, není žádnou záhadou. (Nikdy nepoužívá slovo „tajemství“ ve smyslu něčeho nepochopitelného, je výborným učitelem, vše nám vysvětluje.)
Rodiče přejí dětem pěkné manželství. Jak si rozumět s druhým také není žádnou záhadou. Náročné je budování dobrého vztahu. /3

Je škoda, myslí-li si někdo, že k budování dobrého manželství nikoho nepotřebuje. Nebo mu ke konzultaci stačí jen kamarádi v hospodě.
Podobně je to s naším životem. Někdo si myslí, že si stačí sám, nehledá hlubší životní moudrost.

Ježíš nám nabídl veliké průvodcovství životem. Svým učedníkům se tři roky pečlivě věnoval. /4
Ježíš nabízí pomoc každému, ale někdo o jeho pomoc nestojí.
S Ježíšem začínalo mnohem více učedníků, než kolik jich u něj zůstalo. (Srv J 6,6)


Ježíš se nemodlí za všechny, ale za pokročilé.

Vždy jsem měl z matematiky výbornou známku. Ale na strojní fakultě mně asistent řekl: „Pijete? Ne? Na ženský jste mladý, matematice nerozumíte, tak o čem se s vámi lze bavit?“

Maturoval jsem při večerním studiu Střední školy pro pracující. Třetinu látky z matematiky jsme neprobrali. Vysvědčení s vyznamenáním mi k ničemu nebylo. Musel jsem rychle vše dohánět, jinak bych se na škole neudržel.

Porozumět Ježíšově poslední lekci také vyžaduje porozumění a znalost předešlého vyučování.



Mnoho novomanželů chce vybudovat pěkné manželství. Ale mnoho jich to zbytečně vzdá.

Vědět jak dobře jednat je důležité, ale tu vlastní dovednost potřebuji ještě pracně získat. Bez potu (a často slz) to nejde.

Podobně je to s budováním vztahu s Bohem.



Řada lidí se v něčem snaží vyniknout – v práci, sportu, umění.

Někdo se snaží o větší hodnotu: „Chci být dobrým manželem, tátou, obětavým lékařem, spravedlivým soudcem, dobrým knězem, biskupem …“



Někdo se rozhodne: „Budu se snažit být dobrým učedníkem Ježíše“ (nikdo neřekne: „Budu svatý“, slovo „svatý“ jsme tak pokroutili, že se stalo nadávkou).

„Budu se snažit být Ježíšovým přítelem.“

Asi jsme viděli pěkné manželství. Kde, u koho jsme viděli pěkné přátelství s Ježíšem? /5



Ježíš říká: „Přeji vám, abyste si rozuměli s Bohem, jako si s ním rozumím já.

Vím, jak mně Otec rozumí, jak mě má rád, zakouším krásu jeho přátelství, přeji vám, abyste i vy zakoušeli dobrotu Boží.

Ukážu vám, jak si porozumět se všemi a s Bohem.

Naučím vás to.

Naučíte se to.

Nabízím vám své přátelství na život a na smrt. Na celou věčnost.

Ale bez práce nejsou koláče. S tím počítejte.“



Svět je nespravedlivý a život je někdy tvrdý. „Někdy příliš tvrdý“ by řekli Štěpán i Jan Nepomucký.

Připravujeme se na slavení Svatodušních svátků.

Abychom si na nic nehráli, vzpomeňme na slova sv. Štěpána, která řekl velice zbožným lidem a dokonce vysokým funkcionářům církve. „Jste tvrdošíjní, vy nepřestáváte odporovat Duchu svatému!“



Chlapi před obědem hráli karty a nemohli se od nich odtrhnout. „Marie, kdy nám naliješ polévku?“, volali na paní domu. „Už jsem vás několikráte zvala ke stolu, polévka už hodnou chvíli v

jídelně chladne.“

Býváme drzí k Duchu svatému, když ho donekonečna vzýváme, aby přišel a něco s námi udělal – místo toho, abychom zvedli vlastní zadek z místa. Duch boží nelenoší.



K přípravě na slavení letošních Letnic nabízím k potěše duše několik textů o římském biskupu Františkovi. /6



------------------------------

Poznámky:

/1 Modlitba by měla být konzultací s Bohem, k čemu a jak děti vést.

Je bohatstvím mít rodiče, kteří rozumějí, co znamená boží království a objevují dětem jeho obzory.



/2 Ježíš přistoupil na popravu – abychom prohlédli, že bez něj nejen strašně kazíme svět a vztahy, ale i zjevené náboženství.



/3 Děcku řekneme, ty se učíš být synem a já tvým otcem. Začínající učitelka se může první den ve škole zeptat třeba třeťáků, zda jsou ve třetí třídě poprvé, zda-li nepropadli... Tak vy se budete ve třetí třídě učit poprvé a já také budu poprvé učit třeťáky. Budeme se snažit jedni druhým rozumět a pomáhat si. A co nám bude vzájemně vadit, budeme si vyříkávat mezi sebou, ne po straně.



/4 Apoštolové neodešli za Ježíšem do kláštera, žili ve svých rodinách, ale často se nechávali Ježíšem vyučovat, někdy s ním strávili i více dní. My také nemusíme odejít do kláštera, porozumět Ježíši je v

našich možnostech a silách. Výrazu „učedníci opustili vše“, je třeba správně rozumět. „Opouští-li“ manželé své rodiče – znamená to, vyvázat se z

nedospělých vztahů (srv. Gn 2,24)



/5 Fotografie Františka:





/6 Z KÁZÁNÍ ŘÍMSKÉHO BISKUPA FRANTIŠKA



Nenechávají-li křesťané působit Ducha svatého, vznikají v církvi rozdělení.

František 2. května na mši pozval zaměstnance Vatikánských muzeí. Při kázání řekl: Na životě prvotní církve (ze Skutků apoštolů) je vidět, jak Duch svatý nejprve přináší vnuknutí, které v

nás způsobuje napětí s našimi starými názory, ale přijímáme-li jeho vnuknutí, Duch nás uvede do harmonie.

V Jeruzalémě byly mezi prvními učedníky rozmanité názory ohledně přijímání pohanů do církve. Někteří byli proti a jiní byli otevření. Byla to církev „negace“,

nedovedla si představit něco nového, říkala: „Ne, nemůže se, nesmí se“. Ale potom se stala církví „přitakání“, řekla: „Ano…, promyslíme to, otevřeme se. Sám Duch nám otevírá bránu.“ Pak Ducha svatého čekala další práce: vnést mezi různé názory harmonii, harmonii v

církvi, mezi učedníky, mezi Jeruzalémem a pohany.

Tuto velikou práci Duch svatý stále v dějinách koná.

Pokud vnuknutí Ducha nepřijímáme, jsme uzavřeni pravdě Ducha, a v církvi vzniká rozdělení a sekty.

František připomněl inspirovanou řeč jeruzalémského biskupa Jakuba, který prohlásil, že se nemají nakládat křesťanům žádná zbytečná břemena (Sk 15,10), které ani předkové nedokázali unést.

Když ze služby Pánu děláme příliš tíživé břemeno, uzavírají se brány křesťanských komunit. Nikdo nechce k Pánu přijít. My však věříme, že jsme nesení láskou Pána Ježíše. Nejprve přijímáme radost z

vnuknutí Duchem a pak objevujeme co dělat.“

Jhem církve je přikázání lásky (jho ulehčuje namáhavou práci, poznámka V.V.). Ježíš nám připomíná a všechny nás žádá, abychom zůstávali v jeho lásce (srv. J 15,9-11). Z

lásky k Ježíši se rodí poslušnost vůči jeho přikázáním a vzniká „křesťanská komunita přitakání“. Nenechme se nechat odradit „negací“, odporem vůči podnětům Ducha. Počítejme s

tou další prací Ducha, která nás dovede k přitakání Duchu svatému a přinese nám radost a harmonii s Bohem.

Ježíš přece také překonával řadu velice nepříjemných věcí. Ale on nás přes všechny překážky (i ty, které se objevují v nás samotných) přivádí do souladu s Otcem a vytváří si z

nás komunitu přitakávání Duchu.

Duch svatý nám přichází na pomoc, abychom byli komunitou lásky, komunitou otevřených dveří pro druhé lidi.

Kéž nás Duch svatý brání před pokušením stávat se puritánskými v etymologickém smyslu slova, hledat „para-evangelní ryzost“ a stát se tak komunitou negací.

Ježíš nás totiž nejprve žádá o lásku, o lásku k Bohu a o zůstávání v Jeho lásce.

Pokud křesťanská komunita žije v lásce, vyznává svoje hříchy, klaní se Pánu, odpouští urážky, chová lásku vůči druhým a projevuje se láskou, pak přijímá věrnost Pánu v dodržování jeho přikázání“.

- - -

Nemít strach před radostí Ducha svatého.

František pozval na mši v kapli Domu sv. Marty zaměstnance Vatikánské pošty a tamější pediatrické ambulance. Ke čtení (Sk 13,44-52) řekl: Takřka všichni obyvatelé Pisidské Antiochie se sešli, aby si poslechli Boží slovo. Proč se však někteří židé, jinak dobří lidé, nechali unést žárlivostí, když viděli velké množství lidí naslouchající apoštolům?

Jednoduše proto, že měli srdce uzavřené, nebyli otevřeni novotám Ducha svatého. Věřili, že už bylo řečeno všechno a že všechno má zůstat tak, jak se domnívali, že má být. Považovali se za obránce víry, začali apoštolům odporovat a očerňovat je, pomlouvat. Vydali se za zbožnými ženami z vyšších vrstev, zmanipulovali je svými tradičními názory, aby poštvali jejich manžele proti apoštolům.

Toto je postoj i všech ostatních do sebe uzavřených skupin v průběhu dějin: paktovat se s mocnými a nečistými způsoby a násilím manipulovat s druhými. Stejně jako ti, kteří v den Pánova Zmrtvýchvstání, když jim přišli vojáci sdělit, co viděli, řekli: „Mlčte“, a uplatili je penězi.

Tento postoj je vlastní uzavřené religiozitě, která nemá svobodu a bojí se otevřít Pánu. Vždy je přesvědčená, že stojí na straně pravdy, věří, že brání pravdu, ale vždy používá pomluvy a očerňování. Je

společenstvím drbů. Pomlouvá, škodí druhým a je uzavřená do sebe, uvnitř své pevnosti ve vlastní sebejistotě a „neomylnosti“.

Svobodná komunita, která přijala svobodu Boží a Ducha svatého, jde kupředu i v pronásledování. „Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině“ (Sk 13,49). Pánovu společenství je vlastní jít vpřed, šířit se, protože je dobré se stále rozrůstat. Dobro se neuzavírá. To je kritérium, kritérium církve

– i pro naše zpytování svědomí. Jaká jsou naše společenství, řeholní komunity,

farnosti? Jsou to společenství otevřená Duchu svatému, který nás vede stále vpřed, aby se Boží Slovo šířilo? Anebo jsou to uzavřená společenství s přesnými pokyny, která nakládají na bedra svých věřících množstvím neunesitelných přikázání

– jak to Pán řekl farizeům?

Pronásledování Ježíšových učedníků začalo z náboženských důvodů a ze žárlivosti.

Ale učedníci byli plni radosti a Ducha svatého. Učedníci Ježíšovi přitažlivě promlouvají a otevírají cestu.

Naproti tomu uzavřené společenství, které si je jisto vlastní „pravdou“, hledá bezpečí ve své náboženské jistotě, dokonce se paktuje s mocí a penězi; zuří, pomlouvá, odsuzuje a napadá. To je jeho vlastní postoj.

Asi zapomínají na pohlazení maminky, když byli malí. Tyto komunity neznají pohlazení, znají povinnost, výkon, uzavřenost do ustrnulých pravidel. Jim řekl Ježíš: „Jste jako obílené hroby, zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jste plní všelijaké nečistoty“ (srov.

Mt 23,27).

Podívejme se na církev, jak je krásná, když postupuje vpřed. Pomysleme na tolik bratří, kteří podstupují utrpení za tuto svobodu Ducha a jsou pronásledováni v mnoha zemích. Tito bratři jsou však i v utrpení plni radosti a Ducha svatého.

Hleďme proto na Ježíše, který nás posílá hlásat evangelium, zvěstovat jeho jméno s radostí a neuzavírejme se ze strachu před radostí Ducha svatého.

- - - - -

Křesťané jsou pokorní, chudí a mírní, kariéristé nemají víru.

Při bohoslužbě za účasti zaměstnanců tiskového střediska a techniků z vysílací stanice Vatikánského rozhlasu František řekl: V evangeliu o dobrém pastýři, se Ježíš označuje za „dveře k ovcím“ (J 10,1-10)

. Kdo nevchází dveřmi k ovcím, není pastýř, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič, někdo, kdo usiluje o vlastní zisk, kdo šplhá nahoru.

I v křesťanských společenstvích jsou kariéristé. Takoví, kteří hledají sebe … Vědomě či nevědomky předstírají, že vcházejí, avšak jsou to zloději a lupiči – okrádají Ježíše o slávu, chtějí svoji slávu. Ježíš říkal farizeům: „Necháváte se oslavovat od druhých“. To je náboženství výměnného obchodu. Já tě udělám slavným a ty zase mne. Ti nevcházejí Ježíšovými dveřmi. Míjí se s

ním.

Jak vím, že pravými dveřmi je Ježíš? Jak poznám tyto dveře? Vezmi si blahoslavenství a čiň, co říkají. Buď pokorný, chudý, mírný, spravedlivý…

Ježíš je nejenom branou, ale také cestou, poutí.

Jsou tolikeré stezky, možná se zdají výhodnější, ale jsou falešné. Pravou cestou je Ježíš. Jeho dveře jsou krásné, jsou dveřmi lásky, neoklamou nás. Ježíš vždy říká pravdu, ale s jemnocitem a láskou.

My jsme v pokušení jako první lidé v Ráji, jít svou cestu; jakoukoli, jakýmikoliv dveřmi.

Buďme vytrvalí, „tlučme“ na Ježíšovy dveře, nenechme se odradit zármutkem, neutěšeností. Nechoďme hledat jiné dveře, které se jeví snadnější, pohodlněji a „víc po ruce“. Ježíš nikdy neklame, nepodvádí, není zloděj či lupič. Dal za nás svůj život. Copak máme někoho jiného, kdo za nás dal život?

Prosme: „Ty, který jsi dal život za mne, otevři mi, prosím, abych mohl vejít“.

- - - - -

Ideologové v církvi

kříží cestu lásce i kráse.

František na ranní bohoslužbu pozval zaměstnance Vatikánské tiskárny a listu L´Osservatore Romano. Při homilii řekl: Čtení líčí Šavlovo obrácení (Sk 9,1-20), evangelium (

J 6,52-71) vypráví o Ježíšově vystoupení v Kafarnau. Ježíš hovoří k Šavlovi, Ananiášovi a také k učitelům Zákona. Ježíšův hlas prochází naší myslí a dospívá až do srdce, neboť Pán hledá naše obrácení. Šavel a Ananiáš reagují s rozpaky, avšak s otevřeným srdcem; zatímco zákoníci Ježíšova slova tvrdě odsuzují,

brání se Božímu Slovu, aby nezasáhlo jejich srdce, nevědí nic o obrácení. Jsou to velcí ideologové. Ježíšovo Slovo směřuje k srdci, protože je Slovem lásky. Je to krásné Slovo, které nás přivádí k lásce, zve nás milovat. Ideologové kříží cestu lásce i kráse. „Přeli se mezi sebou a říkali: Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ Byl to pro ně ideologický problém. Když však do církve vstoupí ideologie, brání se porozumění evangeliu.

Ideologové kráčejí „cestou povinnosti”. Honí lidi k náboženským výkonům, obrácení srdcem se vyhýbají. Svalují veškerou tíži na záda věřících. Překrucují evangelium, neboť každá ideologická interpretace – ať již pochází z jakékoliv strany – je paděláním evangelia. Jak si můžeme všimnout v dějinách církve, stávají se z těchto ideologů nakonec intelektuálové bez talentu, moralisté bez špetky dobra. O kráse ani nemluvě, protože tu nechápou vůbec.

Cesta lásky a cesta evangelia je naopak jednoduchá. Touto cestou se vydali světci.

Světci církev nesou kupředu, po cestě obrácení, pokory a lásky, po cestě srdce a krásy…

Prosme Pána za církev, aby nás osvobodil od jakékoliv ideologické interpretace a otevřel nám naše srdce k jednoduchosti a čistotě evangelia.

Písmo hovoří o lásce, vede k lásce a je velmi krásné. Tuto krásu předává i nám, abychom i my byli krásnější díky kráse svatosti.

- - - - -

František v listu argentinským biskupům

(kteří se sjeli na 105. plenárním zasedání) napsal: Církev, která nevychází ze sebe, dříve nebo později onemocní ve vydýchaném vzduchu své sebeuzavřenosti.

Na veškerou pastorační práci pohlížejte v misijní perspektivě.

Se špetkou humoru se omlouvá, že nemůže být přítomen na jejím setkání, kvůli „povinnostem, které před krátkou dobou převzal“.

Vyzývá argentinskou církev, aby vycházela na existenční periferie a rostla v parrhesii – tedy odhodlanosti. Je pravda, připouští František, že církev riskuje, vychází-li ze sebe. Může se jí stát nějaká nehoda, jako každému člověku, když vyjde z domu. Upřímně řečeno je mi však tisíckrát milejší církev po nehodě, než církev nemocná. Typickým onemocněním církve je její vztahování se k sobě. Takovýto narcismus vede ke spiritualitě světskosti a sofistikovanému klerikalismu, které nám brání zakoušet „sladkou a útěšnou radost z evangelizace“. Přeji vám dostatek této radosti, která se často pojí s křížem, která nás však chrání před zatrpklostí, smutkem a klerikálním staromládenectvím. Tato radost nám pomáhá, abychom každý den přinášeli více plodů, abychom se opotřebovávali a rozdírali ve službě svatému Božímu lidu. Tato radost poroste stále více v té míře, v jaké vezmeme vážně pastorační obrácení, které po nás Duch boží požaduje.

Pak František děkuje argentinským biskupům za to, co dosud dělali a za vše, co budou dělat v budoucnu.

Kéž nás Pán uchrání toho, abychom náš episkopát pokryli třpytivým make-upem světskosti, peněz a „tržního klerikalismu“.

Pouze pokora společně s tichou a odvážnou prací nesou vpřed apoštolské úsilí.

Prosím vás, bratři, modlete se za mne, abych dokázal zaslechnout, co chce Bůh, a nikoliv to, co chci já – prosí František.