6. neděle velikonoční

První čtení popisuje možná největší a nejodvážnější rozhodnutí církve – zrušení obřízky, závažného, důležitého a promyšleného božího ustanovení s hlubokým významem svatební smlouvy mezi Hospodinem a Izraelem. Obřezán byl Abrahám, Mojžíš, Ježíš i apoštolové, nespočetné množství mučedníků. (Bez porozumění obřízce nemůžeme dost dobře porozumět rituálu křestnímu.)
Víme, že rodiče nemají mluvit do života mladých manželů. Bůh dává církvi vlastní odpovědnost za určitá rozhodnutí.
Bylo to dobré nebo špatné rozhodnutí? Ošidili jsme se nebo ne? Škoda, že nás to vůbec nezajímá. Rozhodnutí církve platí, ale kdybychom si na tomto případu více promysleli kompetence církve, nepřeli bychom se mezi sebou pro jiná rozhodnutí – méně podstatná.
A možná bychom o to více dodržovali přikázání vyslovená Ježíšem, která měnit nemůžeme a nesmíme.

Opět se budeme věnovat slovům, která řekl Ježíš jen pokročilým učedníkům – to znamená, že jen ten, kdo má zkušenost s Ježíšovým přátelstvím ví, o čem Ježíš mluví.

Před týdnem jsme uvažovali, kde se nejvíce projevuje Ježíšovo přikázání lásky – v rodině. Ta je a má být prvním staveništěm božího království.
V rodině se nejvíce naplňuje Ježíšovo přikázání o mytí nohu jednoho druhému a lásce projevované až do krajnosti. Rodina má být pro každého základní a určující zkušeností s Ježíšovým přikázáním: „Milujte se navzájem; jako jsem já miloval vás, tak se milujte navzájem i vy“.
To se neděje automaticky – jen ten, kdo přijal Ježíšovo přikázání a kdo je zachovává, jen o tom platí, že Ježíše miluje.

V rodině nejvíce dostáváme, proto máme svým nejbližším nejvíce dávat.

„Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“
Kde s námi Bůh bydlí nejvíce? (Týden má 168 hodin.)
Mezi nejbližšími, v rodině. /1

Ježíš nám navždy projevil svou lásku, abychom měli z čeho dávat druhým.
Ježíš je naším průvodcem v životě. (Je větším průvodcem na cestě než veliký(!) Mojžíš.)

Tak o nás pečuje, že nám posílá dalšího Průvodce.
(Paráklétos je především průvodcem, ne přímluvcem u Boha. Boha nemusí nikdo přemlouvat, ten svůj vztah k nám nezmění,ale my bychom bez průvodce lehce zabloudili. My jsme potřební.)

Duch nás spojuje a vytváří z nás „lid boží“, církev.
Duch je spolutvůrcem, „spolukonstruktérem“, spolurežisérem rodiny.
V rodině se nám nejprve a nejvíce dává, v rodinném soužití nám nejvíce slouží. („Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ Gal 5,22-23)
Rodina je první dílnou a prvním pracovištěm Ducha Božího. (Křtem a biřmováním nám jsou dokořán a natrvalo otevřeny dveře k přijímání Ducha božího, který nám je naplno vyléván.)

Bůh vybavuje všechny manžele základními dary života, včetně potravy a intimního života. Dává jim veliké svatební dary.
Křesťanským manželům navíc nabízí své přátelství, své slovo a svou moudrost, svátosti a svého ducha.

Křesťanské manželství je velikým kulturním bohatstvím. Snoubencům přejeme, aby se jim manželství podařilo a modlíme se za ně. /2
Zakoušíme i duchovní dary, ale ty jsou nadstavbou.

Jen dejme pozor, abychom nespěchali; milost staví na přirozenosti. Není dobře přeskakovat to základní.
Vymstilo se nám, když jsme v církvi prohlásili boží dar sexuality za nečistý a mysleli si, že dary „tělesné“ nahradíme dary „duchovními“.
Před týdnem jsem naříkal, že my duchovní jsme v církvi neprávem ponížili rodinu a snížili manžele na podřadné křesťany oproti duchovenstvu a řeholím.

Zatímco okolo společného jídla a jeho přípravy jsme vytvořili krásnou a bohatou kulturu (vždy jsme u jídla dbali na jeho pěkný vzhled, vůni, chuť), sexualitu jsme ponížili na něco nečistého.
Přitom Bible (nejen „starý“, ale i „nový zákon“) mluví o sexualitě s úctou. Ví, že je božím darem pro milující se lidi.
Jídla nebylo pro chudší lidi, pro většinu lidí, nikdy dost. Sexualita je, vedle jídla, dalším potěšením, darem od Boha. Má pomáhat manželům v jejich soužití (neboť soužití s nejbližšími je nejnáročnější).

Nikdo nepochybujeme, že společné jídlo může být modlitbou, dokonce bylo součástí největší modlitby – Eucharistie (první křesťané při Večeři Páně nejprve přijímali Tělo Páně, pak bylo společné jídlo, a nakonec stolování přijímali Krev Páně).



Je neštěstím, že jsme v církvi zapomněli, že intimní manželský život je a má být modlitbou.

Před jídlem a po jídle se modlíme, stejné je to při práci, studiu, při každé činnosti.

Kolikráte jste při mši děkovali za dar sexuality?



„K svému obrazu Bůh stvořil muže a ženu a požehnal jim: Ploďte se a množte se.“ (Srv. Gn 1,27-28.31)

Ve všem konání má jeden druhému zobrazovat přejícího Tvůrce a dárce. /3



Sexualita není jen k plození, má být pro oba manžele silným a krásným zážitkem, který buduje a utužuje vztah. Obdivujeme např. Mistra houslaře. Obdivujeme výborného houslistu, který umí na nástroj zahrát, až nás to unáší, nemáme slov …

Stvořitel náramně dobře vymyslel lidské tělo, vybavil je krásnými smysly, obdaroval člověka velikou schopností vnímat, rozeznívat dary života a těšit se z nich. Obdařil ho svým duchem, který vše povznáší k

bytostnému setkání s druhým člověkem a s Bohem. K radosti ze života a porozumění.

Boží láska je přející a vynalézavá.



Litujeme každého, kdo je ošizen nějaký smysl nebo trpí nějakým nechutenstvím.



Klérus časem přestal naslouchat moudrosti boží v Písmu a nechal se zavést falešnou zbožností k domnění, že sexualita je nečistá. /4



Duchovenstvo se někdy povyšovalo nad manžely. Nevšímalo si, jak namáhavé je soužití manželů a jak pracná je výchova dětí. Přehlédlo, že sexualita je lidem dána nejen pro zachování lidského rodu, ale také pro potěšení.

Klérus se sexuálního života zřekl … A pak záviděl? Někdy to tak vypadá.



Duchovní si často myslí, že manželství je jen právem na sexualitu.

Možná tím, že si zakazují silnou lásku k jednomu člověku, často nechápou, že dar sexuality je spjat s hlubokým milujícím vztahem – s prací pro druhého – s „mytím nohou“. Že intimní život manželů funguje jen natolik, nakolik se oba manželé mají rádi a vycházejí-li si vzájemně ve všem vstříc.

Všichni přece víme, že pouze dobře uvařené jídlo nestačí k vydařenému stolování – nevládne-li doma porozumění nebo dobrá nálada, slavnost se nepodaří.

Ale duchovenstvu často nedochází, že i v manželském soužití je to podobné, že sexualita je vrcholem pěkného soužití. I intimní život vyžaduje velikou harmonii obou partnerů.



Chceme-li porozumět štědrosti Stvořitele, chceme-li se těšit z jeho darů a ocenit jeho vynalézavou lásku, pak žádný z jeho darů neprohlašujme za nedokonalý nebo dokonce za nečistý. /5

Jak bychom mohli porozumět jeho nejvyšším darům, kdybychom přeskočili první dary?



Kdo neumí vychutnat svými smysly bohatství vůně, krásy vzhledu a chutě jídla, jak porozumí tomu, co skrze umění vařit, vkládá hostitel do stolování pohostinství svého ducha a srdce?

Ježíš uměl ocenit dobré jídlo, dobrou kuchařku a pohostinství přátel.

Myslím si, že také uměl dobře vařit. (Přemýšleli jste o tom?) /6



Kdo neocení krásu stolování a neobjeví podstatu stolování: „Jsem tu pro tebe, na co máš chuť?, co by ti udělalo dobře?“, ten nepochopí řeč liturgie.



Ježíš při Poslední večeři nepoužil obraz beránka, ač se to nabízelo; beránek byl upečený na prostřeném stole. (Beránek byl příliš zatížený obětováním Hospodinu. Ježíš nevylévá svou krev Bohu, ale lidem. Krev neusmiřuje, krev slouží k

transfůzi Ducha – krev je obrazem Ducha)



Ježíš nemohl při Eucharistií použít obraz sexuální blízkosti manželů, když ve své hostině používá veliký obraz slavení Nové smlouvy (my víme, že manželské smlouvy) – protože sakrální sexualita byla používána při pohanské liturgii.

Ale nevylučujme, když uvažujeme o Eucharistii, tělesnou blízkost s lidmi; víme, co pro nás znamená pohlazení a náruč druhého.



Ježíš říká, že jeho Hostina (těla a krve) je sjednocením: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (J 6,56) „Budeme jedno tělo a jedna duše.“

To je větší sjednocení než když se manželé milují.

U manželů jde o setkání dvou lidí: setkání tělesné, duševní (na úrovni přátel) a duchovní (skrze milovaného se manželé mohou setkávat i s Bohem /7).



Na Ježíšově Hostině se setkává člověk a bohočlověk. To je větší úroveň. Jen se k pochopení blízkosti s Ježíšem nezříkejme zkušenosti tělesné blízkosti s nejbližšími.



Když oceníme veliký dar sexuality, když nás bude sexualita povznášet k tomu, abychom byli jeden na druhého laskavější, ochotnější a obětavější, pak dětem ukážeme (aniž je budeme vodit do ložnice) jakým bohatstvím je v

manželství jeden pro druhého.

Když si druhý den po milování manžele projevují více vzájemné pomoci, když se víc věnují dětem, pak je jejich intimní život plodný, nese veliké ovoce a Bůh je rád, že lidem sexualita slouží podle jeho záměru.



Pak, když budeme dětem vyprávět o bohatství Večeře Páně, co vše Ježíš do své Hostiny vkládá, pak můžeme také mluvit o kráse tělesné blízkosti (dětem nebudeme v

této souvislosti vykládat o sexualitě), můžeme použít jejich zkušenost s pohlazením nebo náručí.



Přes viditelné se dostáváme k tomu, co lze zakoušet srdcem, Jen nespěchejme hned ke svátostem, neskákejme hned na 7. schod.



Oceňme vynalézavost Boží lásky. Nezříkejme se Božích darů.

A neprohlašujme za nečisté něco, co vyšlo od Boha, co nám Bůh daroval. I zde platí Ježíšova slova řečená svatému Petrovi: „Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.

“ (Sk 10,15)



Ježíš nám poslal svého Ducha, aby byl naším Průvodcem – ve všem našem konání – aby bylo libé nám a aby bylo bohulibé.



--------------------------



Poznámky:

/1 Samozřejmě, že řeholní komunita má být rodinou (s tak pěknými vztahy, aby se nikomu po rodné rodině nestýskalo).

Proč dělají řeholnicím při řeholních slibech „svatbu“? Aby jim nebylo líto, že se nevdají a řeholnici řeknou, že je nevěstou Kristovou. A co řeholník?

Základní svátostí je křest. Řeholní sliby nejsou svátostí.

Nevěstou Krista má být komunita řeholnic nebo řeholníků.

Dříve bývalo i v Čechách na faře několik kněží (farář, katecheta, kaplan nebo více kaplanů) hospodyně, případně na pár let příbuzné děcko, které ve městě

studovalo, čeledín, děvečka – fara se s farními pozemky musela uživit). Když se toto společenství vydařilo, byla to pěkná „rodina“.



/2 Bylo půl deváté, pracovní dopoledne už v plném proudu, když dorazil postarší pán, osmdesátník, k odstranění stehů z prstu.

Řekl, že spěchá, že má už na devět něco dalšího domluveno.

Viděl jsem, jak je nervózní a řekl mu, aby si sedl; věděl jsem, že se na něho sotva kdo podívá dřív než za hodinu.

Díval se však pořád na hodinky, a já zrovna neměl pacienta, rozhodl jsem se tedy na jeho ránu podívat.

Zjistil jsem, že je dobře zhojena, promluvil jsem s jedním lékařem a obstaral si vše potřebné k odstranění stehů a převázání rány.

Zatím co jsem byl takto zaměstnán, zeptal jsem se pána, spěchá-li snad tolik kvůli další návštěvě u jiného lékaře. Odvětil, že nikoliv, že potřebuje jít do

sanatoria, aby posnídal se svou ženou. Zeptal jsem se na její zdraví. Řekl, že tam už nějakou dobu je a že má Alzheimera.

A jak jsme tak povídali, otázal jsem se, vyvedlo-li by ji z rovnováhy, kdyby přišel trochu později. Opáčil, že jeho žena už dlouho neví, kdo je a jeho že už pět let nepoznává. To mne

překvapilo a ptám se: A vy tam přesto docházíte každé ráno, i když ona neví, kdo jste? Usmál se, poklepal mi na ruku a pravil: Ona mne nepoznává, ale já pořád vím,

kdo je ona!

Musel jsem zadržet slzy, když odcházel. Na ruce jsem měl husí kůži a pomyslel jsem si: Tak takovou lásku bych chtěl v životě mít

. /autor neznámý



/3 Mají-li manželé pěkný vztah mezi sebou, může Bůh použít obraz manželství ke svému vztahu s lidmi. Pro nedobré manželství tento obraz není lákavý.

Jestli se rodič chová k dítěti špatně, nemůže dítě přijmout obraz Boha jako otce nebo matky.



/4 V prvních staletích církve křesťané žili pod vlivem židovství v kladném pohledu na sexualitu.

Až sv. Augustin ovlivněn několika málo církevními otci a především doznívajícím vlivem své manichejské minulosti (a možná i výčitkami za svůj nevázaný život v

mládí) hlásal, že manželský styk je sám o sobě zneuctívající. Především zakoušení rozkoše je hříšné.

Od Tridentského koncilu církev nařídila povinnost tyto hříchy vyznat při zpovědi. Manželský styk, při němž se brání předávání života, byl prohlášen za těžký hřích. Někteří rigoristé považovali manželský styk za hříšný pokaždé, nebylo-li jeho záměrem početí dítěte.

Sv. Alfons v 18. stol. naopak učil, že manželský styk je sám o sobě dobrý, je-li výrazem manželské lásky nebo slouží-li manželské věrnosti. Dodával k tomu, že zpovědník nemá právo se ptát na otázku přerušovaného styku.

To vše se ale změnilo encyklikou „Casti Connubii“ z r. 1930, která byla namířená proti prohlášení anglikánské církve, která dovolovala i umělé prostředky zabraňující početí. Encyklika byla osamělým rozhodnutím nejvyšších církevních míst bez porady s

církví. Vědomá ochrana před početím byla prohlášena za zločin.

Mnoho lidí jsme vyhnali od svátostí a z kostelů.

Okolnosti vzniku encykliky „Humanae viae“ jsou známější. Tato encyklika nebyla tak tvrdá, jako „Casti Connubii“, něco napravila, ale také byla výsledkem strachu.

Bernard Häring (asi největší moralista církve) vydal prohlášení: „Každý katolík se musí před Bohem zpytovat, zda ve svém svědomí může přitakat normě „Humanae vitae“. A pokud ano, musí se maximálně snažit, aby toto své „ano“ proměňoval v

činy. Kdo se po důkladném rozvažování před Bohem nedokáže přesvědčit, že je to norma správná a uplatnitelná v

životě, ať se řídí svým poctivým svědomím.“

Řím silně tlačil B. Häringa k odvolání těchto slov, ale generální představený redemptoristů se ho zastal.



/5 Setkával jsem se s tím, že si manželé pokládali za hřích, když viděli druhého bez šatů, když se dotýkali těla druhého nebo sebe.

„Přijďte ke svaté zpovědi, abyste mohli při svatební mši svaté ke svatému přijímání, ale druhý den už ke svatému přijímání nepřistupujte“, říkalo nemálo kněží. „Po svatební noci nepřistupujte ke svatému přijímání.“ Všimněte si té řeči, co vše je svaté a co už není nejen svaté, ale poskvrňující, nečisté.

Kolik trápení, odporu k sexualitě, kolik neuróz, je a bylo potlačováním, nepřijetím nebo snižováním sexuality. Kolik lidí jsme, my duchovní, vyhnali od svátostí a z

kostelů. Kdy se za to církev omluví?



/6 Také vás potěšilo, když jsme slyšeli, že kardinál a arcibiskup Bergoglio (nynější římský biskup František) po své práci v úřadu často šel a uvařil večeři některému faráři své diecéze, který sloužil večerní mši? (Papežova sestra říká, že její bratr dobře vaří.)



/7 Při svatbě, v modlitbě za novomanžele, říkáme:

Bože, ty jsi všechno stvořil a všemu dal svůj řád,

a k svému obrazu učinil člověka jako muže a ženu,

aby se navzájem odevzdávali jeden druhému;

neboť už nejsou dva,

ale jedno tělo a jedna duše.



Bože svatý,

ty jsi spojení muže a ženy posvětil

a učinil z něho nevyčerpatelné bohatství,

neboť manželství je obrazem

jednoty tvého Krista a církve.



Vždyť ty, Bože, dáváš svým služebníkům požehnání,

aby si navzájem projevovali svou přízeň

a dávali si tvou lásku.

Aby žili jeden pro druhého

a byli jeden druhému znamením tvé přítomnosti (nejen když jeden druhému „myje nohy“ ale i tehdy, když se manželé milují).