5. neděle velikonoční

K 1. čtení: Buďme opatrní na větu: „Do božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme.“ /1
„Pavel a Barnabáš ustanovili starší“. /2

Každý učedník má být apoštolem – vyslancem, každý křesťan (i křesťanka) patří křtem do královského kněžstva a je mu svěřena služba kněžská, pastýřská a prorocká. K tomu se ještě vrátíme.

K evangeliu: Po zážitku s umytím nohou a Poslední večeří apoštolové od Ježíše slyší jeho odkaz.
(Ta slova nejsou určena všem, ale pokročilým učedníkům.)
Víme, že výraz přikázání není šťastný. /3

Apoštolové žasli nad umytím nohou a Poslední večeří. Po vzkříšení teprve rozuměli tomu, co do těchto velkých gest Ježíš vložil.
Svým životem pro druhé Ježíš oslavil Otce.
Ale v tom je také sláva Syna.
Ježíš má dobré sebevědomí, navíc je zajedno s Otcem.
Oba mají stejný program: zasvěcují se lidem, žijí pro nás.
Umytí nohou a Poslední večeře znamenají lásku až do krajnosti.
Ke stejnému programu jsme pozváni:
„Jeden druhému umývejte nohy.“
„To čiňte na mou památku“. /4
Podle lásky nás mají poznávat druzí.

Kde se naše láska projevuje?
Vedle mnoha projektů (charitativními projekty počínajíc …) všude, kde jsme solí a světlem … /5
Ale nejvíce se s láskou setkáváme v rodině.
Kdo to zažil, dostal výbavu na celý život, možná na věčnost.

Litujeme, že soužití v rodinách upadá.
Ale všimněme si, kde to začalo. V 2. tisíciletí se klérus stal vyšším stavem než manželé. Ti byli sníženi na poddané, kteří jsou jen na práci. /6

Manželství je největším, nejsilnějším a nejbližším druhem přátelství.
Křesťanské manželství a rodičovství je velikým ovocem Ježíšovské kultury. (V které jiné kultuře nebo náboženství má žena a dítěvětší postavení? Vidíme, jak křesťanská manželství mizí.)
Rodina je základním prvkem božího lidu a základním pracovištěm, staveništěm božího království. .

Je třeba znovu manželství postavit na místo, které jí Bůh vymyslel.
Soužití manželů má být obrazem božím. Jeden druhému, dětem, ostatním lidem …

Sám Bůh k popsání svého vztahu k nám lidem používá obraz otce, matky, manžela.

Ježíš nejen znovu potvrdil toto vysoké postavení manželství, ale navíc osvobodil ženu od lidských nánosů, kterými nadřazení mužové poutaliženy a postavil ji na stejnou úroveň s mužem. /7

V naší společnosti jsme přivodili velikou krizi rodiny (to muslimy nepostihlo). Krize je výzvou. Potřebujeme posílit vědomí o významu rodiny. Ocenit službu a lásku v rodině.
To má nejen učinit církevní vrchnost, ale i v rodině máme chválit a povzbuzovat jeden druhého – táta má začít.
Skutky lásky jsou přece nejdůležitější bohoslužbou. Bůh u nás není na návštěvě (jako když se vozí nějaká socha světce po rodinách).
Současně si všímejme, jak a čím nás sám Bůh v rodině obdarovává.
„Milujte se navzájem; jako jsem já miloval vás, tak se milujte navzájem i vy“. To je víc než jen přání, to je drahý a nejkrásnější odkaz a dědictví.
Jako nás Bůh má rád více než my jeho, tak v rodině nejprve mnoho dostáváme, abychom měli později z čeho obdarovávat.

Před týdnem se kdesi sešlo deset rodin na víkend k hledání jak objevit a prožívat „eucharistii jako rodinnou slavnost“. Přemýšleli jsme, co pro to dělat, jak dětem objevit krásu a „chuť“ bohoslužby.

Když jsem byl malý, nechutnala mi bohoslužba (navíc byla latinská), špenát a květák. Děti mají jiné chutě než dospělí.

Litujeme každého, kdo trpí nechutenstvím.

Příčina, že nám nechutná, může být i v kuchaři.

„Maminky vaří chutně, tátové zdravě“.

Duchovenstvo jsou staří mládenci – podle toho jejich „kuchyně“ vypadá. Proč jsou naše mše často bez barvy, vůně, chuti, bez jiskry (proč to dokonce nazýváme zbožností)?

Ale záleží i na stolujících, na lidech v kostele. Co tam vnesou a přinesou, jak se tváří …

Ježíš je ovšem výborný „kuchař“ – kde to kazíme?



Před dvěma týdny jsme si připomenuli rybolov po vzkříšení. Ježíšovi a učedníkům se podařil kapitální úlovek ryb a Ježíš nadšeně řekl, „Chlapi, to je důvod k oslavě …“ A hned slavili na břehu jezera!

Pro učedníky to byl zážitek na celý život.



Každá slavnost potřebuje svůj důvod ke slavení, aby bylo co slavit. Nemáme-li důvod ke slavení, splnění povinnosti nás nenadchne.



Všímáme-li si: že nás Bůh má rád,

je s námi tam, kde jsme,

rád nás obdarovává,

rád s námi pracuje,

pak to, co se nám s Ním společně podařilo, je důvodem k radosti a slavení.



S těmi rodinami před týdnem jsme si říkali, jak nás komunistické rituály, ke kterým jsme byli 40 let nuceni, odradily od jakýchkoliv rituálů.

Ale životní rituály jsou důležité, je třeba se k nim vrátit a naplnit je obsahem ...

Nejdůležitější slavností je společné jídlo u rodinného stolu ...



Přátelství a láska ovlivňuje.

Dobře víme, od koho láska vyvěrá. „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna …“ (1 J 4,10)

Děti milované svými rodiči jinak rostou a prospívají než děti odstrkované. Křesťané vědí, že jsou milovanými dětmi božími a sourozenci Ježíšovými. Máme kde čerpat.

Samaritánka u studně zakusila s jakou úctou a pozorností s ní(!) Ježíš jednal. Ježíš ji dal „ochutnat“ ze svého pramene. Setkání s Ježíšem pro ni bylo celoživotním zážitkem.

Oceňujme doma jeden druhého, říkejme sobě i dětem, z čeho má Bůh z nás radost, co můžeme přinést na Jeho slavnost. Jaký důvod ke slavení máme.



V životě nás potká všelijaké trápení, nesčíslně mnoho lidí bylo utrápeno k smrti – proto je třeba k životu statečnost, ale život jsme dostali ke službě jeden druhému, ne k

trápení. Objevit radost ze služby druhému je podstatné.



Nejpodstatnější část bohoslužby se odehrává doma v rodině. V kostele pak slavíme.

Bůh slouží nám a my jeden druhému.

„To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.

Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.

Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ (J 15,12-14)



Manželství je nejbližším soužitím a největším zasvěcením se jeden druhému k obrazu božímu.



V rodině nejprve a nejvíce se vytváří církev – lid boží.

Samozřejmě, že rodina nemá být uzavřená sama pro sebe.



V rodině nejvíce dostáváme, tak máme také svým nejbližším nejvíce dávat.



------------------------------

Poznámky:

/1 Co pamatuji, nejhlasitěji tuto větu hlásali zbabělí. Byli jsme vychováváni snášet a obětovat utrpení, nebrat se o svá práva, „pokorně“ snášet křivdy nadřízených. Nebyli jsme vedeni ke statečnosti zastávat se utlačovaných.

Především máme usilovat, abychom my netrápili druhé. I Ježíš zakusil, že nejvíce bolí trápení způsobené vlastními lidmi.

Ježíš nám chce pomáhat utrpení světa (včetně našeho) snížit na co nejmenší míru. Jeho statečná láska nás zachraňuje. Zatímco pohanský mechanismus odplaty a zadostiučin

ění vyžaduje trest (který prý vyvažuje nespravedlnost), láska je schopna odpouštět. Odpuštění ovšem vyžaduje, že překryji, unesu křivdu, která se mně stala a snáším nedokonalosti a chyby druhého. Proto k

lásce patří statečnost.

Dobrý rodič (natož Bůh) nevyžaduje odpykání trestu, ale říká: „Polepši se, změň se“. Kaje-li se ten, kdo nám ublížil, rádi mu odpustíme – neboť nám bylo také mnohokráte odpuštěno

.



/2 Apoštolové ani rabíni nebyli kněžími. To my jsme z nástupců apoštolů a jejich pomocníků vytvořili klérus, jako zvláštní stav – vyšší a nejvyšší stupeň křesťanů.

První církev žádné kněze neměla. „Je jediný velekněz – Kristus.“ (Srv. Žd 4,14n)

„Vy všichni jste bratři.“ (Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Líbí se jim, když je lidé na ulici zdraví a říkají jim „Mistře“. Vy však si nedávejte říkat „Mistře“: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno „Otec“: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat „Učiteli“: váš učitel je jeden, Kristus. Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Srv.

Mt 23,1-11)

Presbyteros je starší bratr.

Episkopos je dohlížející bratr – aby nikomu něco nechybělo (především jeho důstojnost, čest, svoboda a postavení dětí božích), nikoliv dozorce.

Saduceové byli z kněžského rodu. Starozákonní kněží skončili zánikem chrámu.

Až později se presbyteriát začal vracet k levitskému starozákonnímu a pohanskému kněžství. Přijal různá rituální omezení, předpisy a vnějšíznamení (oděv, tonsuru, …)



/3 Doma si to promysleme. Rada je slabý výraz. Odkaz? Dědictví?

Rodiče řeknou: „Děti, snad jste si všimly, že vás máme rádi a že se s maminkou snažíme stále budovat manželství. Nic většího vám nemůžeme dát. Snažte se nás přerůst a budovat dobrou rodinu pro své děti.“



/4 Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.

Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte. (J 12,14-17)

Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. (J 6,56)

Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu. (1 Kor 10,16-17)



/5 Před dvaceti lety jsem říkal panu biskupovi: Nemusíme zakládat církevní školy a nemocnice. Jsme rádi, že naše společnost přijala to, o co se křesťané dlouho pokoušeli: všeobecné školství, zdravotní a sociální pomoc pro všechny. Pracujme tam, kde se současná společnost neodvažuje, prací s

Romy, Vietnamci a dalšími potřebnými. Ať jsou naši lékaři a učitelé solí v jídle, ne solí mimo talíře.

Tam, kde jsme v zaměstnání, ve škole, v nemocnici, na úřadě, na vojně … můžeme vést druhé buď nahoru, nebo dolů.

I v kriminále někteří vězni pozvedali druhé. Když takového vězně přeřadili na jinou celu, ostatní vězni litovali, že se v jejich cele opět sešeřilo.



/6 Náš klérus je převážně přesvědčen, že klerik je víc než člověk žijící v manželství. Tak nás vychovávali. Dodneška nám citují slova jednoho světce: „Ježíšova Matka jen jednou přivedla svého syna na svět, ale kněz každý den svolává Boha na oltář“.

Učitel tělocviku přesvědčuje studenty: „Nejdůležitější je tělocvik: ve zdravém těle – zdravý duch“.

Učitel matematiky tvrdí: „Nejdůležitější je matematika, je základem logického myšlení“.

Dějepisář: „Kdo nezná historii, je odsouzen k opakování chyb našich předků“.

Saduceové hlásali: „Nejdůležitější jsou poutě, oběti a zpěv žalmů.“

(Ježíš také chodil do Jeruzalémského chrámu, také se modlil žalmy, ale nadevše ctil rodinu. „Skutky zbožnosti“ mají vést k lásce.)

Duchovenstvo káže: „Kostel je domem božím a brána nebe“. Od Jákoba víme: Bůh je tam, kde je člověk.

Neokrádejme se, říkejme dětem pravdu: „Bůh s námi doma není méně než v kostele“.

„Co dělá církev pro rodiny?“ ptal se před lety jeden laik hodnostáře. „A co dělají rodiny pro církev?“ opáčil rázně prelát.

Já bych řekl: „Téměř vše.“

Královské kněžství je základní. Služebné kněžství je jen podpůrné, jako služba lékaře, učitele, právníka …, bez nich by část lidí přežila, ale bez rodičů by celé lidstvo vyhynulo.

Každý křesťan (i křesťanka) patří křtem do lidu božího, ke královskému kněžství a je mu svěřena služba kněžská, služba pastýřská a prorocká služba.

Proč se někdo povyšuje nad druhé? Má smysl se ptát, zda je víc vzduch nebo voda?

Služebné kněžství má svůj smysl a krásný význam. Nevybral bych si jinou službu.

Nejen moje maminka nám dávala ve všem přednost. Léta a léta chodila v jednom kabátě. Táta pro nás žil.

Proč se duchovenstvo vydává za Otce a zaujímá nejpřednější místa, vyžaduje nejvíce pozornosti, nejnádhernější roucha a šperky. Ježíš tak nejednal a varuje nás před takovými manýry.



/7 Zatímco židé se mohou modlit společné modlitby, jen sejde-li se 10 mužů (to má svůj význam), Ježíš řekl, že stačí i tři i dva a že to mohou být i ženy. Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.

Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní.

Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." (Mt 18,18-20)