4. neděle velikonoční

K prvnímu četní: abychom si nemysleli, že jen ti druzí (zbožní) odporují Duchu božímu, připojím v poznámce pod čarou slova římského papeže Františka. /1

Úryvek evangelia patří k delší Ježíšově řeči o „dobrém pastýři“ – celý text (J 10,1-30) stojí za opětovné přečtení.
Pro nás velikonoční doba nekončí Svatodušními svátky. My jsme se narodili do velikonoční doby (ta trvá už dva tisíce roků). Ježíšovo vzkříšení ovlivnilo náš život i dějiny značné části světa. /2

Je-li manžel u porodu – váží si více manželky, maminky a žen.
Dnes u nás naštěstí rodičky téměř neumírají. Ale Ježíš při „porodu naší svobody“ zemřel.
Apoštolové (mimo Jana) u Ježíšova „porodu“ nebyli: „Já se na to nemohu dívat“. (Ale je možné, že v životě nějakého ukřižovaného viděli.)
V každém případě se po vzkříšení na Ježíše dívali jinýma očima, jinak si jej vážili a jinak s ním slavili jeho Hostinu.
A s novým porozuměním se vraceli k jeho slovům.

Přirovnání k ovcím není zrovna moc povznášející, ale je přiléhavé a pravdivé. Jsme stádo, někdy tupé. Ale můžeme být užiteční, životu sloužící.
Bez Pastýře se snadno stáváme luzou, která nemá v živočišné říši obdoby (i někteří živočichové vedou vyhlazovací války, ale ti nemají rozum).

S Ježíšem ale můžeme dorůst na úroveň jiných biblických obrazů: vinice, fíkovník, královského kněžstva, manželky, dokonce královny … (Zdalipak bychom uměli říci, co který ten obraz říká?)

Ježíšovy obrazy a podobenství jsou srozumitelné.
Kolik asi Ježíš jako řemeslník udělal dveří? Odmala pozoroval pastýře s ovcemi.
I zvířata reagují na náš hlas. Dají se přivolat tím, kdo o ně pečuje, s kým udělali dobrou zkušenost. /3

Bůh si nás také ochočuje, svou péčí si získává naší důvěru.
Nespěchá, nenutí nás ke slepé víře. „Víra“ je přitakáním Ježíšovu způsobu života. Důvěřujícím vztahem, spoluprací.

Ježíš si učedníky získal. Porozuměli mu, „znali jeho hlas“. /4
Hloupé stádo se často nechá omámit slovy vlka přestrojeného za pastýře. /5

Pastýř vodí své stádo na co nejlepší pastviny a své stádo v ohrožení brání – je jeho majetkem. Ale také
ovce pro obživu poráží.
Ježíš je jiný pastýř, nemá nás pro vlastní obživu. To my jsme na něm závislí. Stojí při nás v pozemském světě a dává nám věčný život.

Učedníci se po hořké ztrátě svého nejdražšího přítele zřejmě znovu ptali, jak to je se vzkříšením, a co znamená vzkříšený život.
(Vzpomínám, jak jsem si poprvé uvědomil, že mi jednou zemřou rodiče …)

Nabídku věčného života potřebujeme více promyslet. Mám dojem, že v naší společnosti mnoho lidí o věčném životě nepřemýšlí a asi o něj mnoho nestojí. Při pohřbech
se mi zdá, že lidem stačí pozemský život. O věčném životě se vůbec nemluví.

Připravujeme se na zaměstnání, na dovolenou, pečujeme o zdraví, ale o věčnosti není řeč. Prosíme Boha o zdraví, o pomoc při dosahování pozemských cílů, při zkouškách ve škole, při operaci, při hledání zaměstnání, prosíme, aby to a ono dobře dopadlo, dříve lidé prosili o dobrou hodinku smrti, ale jak to je s Věčným životem?
Ježíš chtěl, aby si lidé řekli o uzdravení (většina uzdravených tak učinila).
Máme ale také požádat o život věčný.
Už víme, že prosba je důležitá pro nás. Je třeba se pro něco rozhodnout. Bůh nám nabízí, ale my potřebujeme vědět, co chceme a potřebujeme v té určité věci vyvinout svůj díl úsilí. Spolupracovat.
Rodiče a děti, lékaři a pacienti, trenér a sportovec, duch a tělo, Bůh a člověk má spolupracovat.

Jak dojít k věčnému životu Ježíš vysvětluje.
Nestačí jen pozvání, ale „svatební roucho“.
Pozvaný host se přišel najíst a napít, ale neobrátil se, nepřijal životní styl Ježíšových přátel, nepřijal Ježíšovy způsoby. (Uvěřit znamená přitakat Ježíšovi životem.)
Polovina děvčat ze svatebního průvodu neměla olej do lampiček. Římský biskup František mluvil o uzavřenosti církve pro sebe.
Naše hřivny mají nést užitek, mnoho zbožných bude ohromeno odmítnutím. /6

Nevšimli jsme si, že některá pronásledování křesťanů jsou pošlapáním soli, která ztratila slanost. Místo toho oslavujeme utrpení mučedníků (kteří za nás odnesli neslanost nás, křesťanů

). /7

Řada velkých osobností se rozhodla žít svatě.

Proč nás takové rozhodnutí neláká?

Je to tím, že slovo svatost je zatížené?

Představujeme si svatost jako řadu sebezáporů, jako míjení se s radostí ze života?

Je to způsobeno pokroucenými životopisy světců a kostelními obrazy mučedníků?

Náboženskými frázemi a pomluvami typu: „Koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje?“



Ježíš byl přece krásný člověk.



-----------------------

Poznámky:

/1 Římský biskup František 16.dubna. v homilii během soukromé eucharistie v kapli Domu sv. Marty za účasti zaměstnanců governatorátu městského státu Vatikán

– v komentáři ke čtení ze Skutků apoštolů, o kamenování sv. Štěpána: „Vy tvrdošíjní, vy vždycky odporujete Duchu svatému“ (Sk 7,51) –řekl:

„Štěpán připomíná ty, kteří pronásledovali proroky, zabili je a potom jim vystavěli krásné náhrobky. Také Ježíš – podotkl František – připomíná Emauzským učedníkům: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci“ (

Lk 24,25).

I mezi námi – dodal František – vždycky existuje odpor proti Duchu svatému“:

„Abychom to řekli jasně: Duch svatý nás obtěžuje, protože nás nutí se hnout a jít a pobízí církev, aby se ubírala vpřed.

A my jsme jako Petr na hoře Proměnění: »Ach, jak je krásné přebývat tady společně«.. jen ať nás nechá. Chceme, aby se Duch svatý utišil… chceme si ochočit Ducha svatého. A to nejde. Prot

ože On je Bůh. On je oním vanutím, o kterém nevíš, odkud přichází a kam jde. Je silou Boží a dodává nám útěchu a sílu, abychom šli vpřed. Avšak, jít vpřed, obtěžuje. Pohodlí je hezčí.

“

I my se tváříme, že jsme všichni spokojeni s přítomností Ducha svatého, ale „není tomu tak.

Toto pokušení odporu vůči Duchu svatému, je stále dnešní.

Jenom jeden příklad, pomysleme na koncil: Koncil byl hezkým dílem Ducha svatého. Vzpomeňme na papeže Jana, vypadal jako dobrý farář, byl poslušný Duchu svatému a jednal podle toho. Avšak, učinili jsme po padesáti letech všechno, co nám Duch svatý na koncilu řekl? Nikoli. Slavíme toto výročí, uděláme pomník, ale jenom ať neobtěžuje. Nechceme změnu. Ba více: jsou hlasy, které chtějí jít nazpět. Tomu se říká tvrdošíjnost, toto je snaha ochočit si Ducha svatého, toto je „nechápavost a zdráhavost srdce

“.

Ale totéž se děje také v našem osobním životě. „Duch nás pobízí vydat se cestou více evangelní, ale my odporujeme. Přitom však je právě Duch svatý tím, který nás osvobozuje Ježíšovou svobodou a svobodou dětí Božích.

Neodporovat Duchu svatému – toto je milost, o kterou máme prosit.

O poddajnost Duchu svatému, onomu Duchu, který k nám přichází a vede nás vpřed cestou svatosti.“



/2 Jsem rád, že mnoho lidí vidělo pohřeb M. Thatcherové. Byl bez politických projevů, většina lidí v kostele zpívala a modlila se (i politici). Premiér a vnučka četli z

Bible. Vzpomnělo se na hodnoty a postoje zesnulé a pak vše v modlitbách ústilo v naději, že smrt je začátkem nového života.

Před léty na svatbě britského prince svět viděl, jaký obsah má křesťanské manželství, teď svět viděl křesťanský pohřeb.



/3 Některá zvířata se podvolí pod tlakem. Psi poslouchají momentálního vůdce smečky; ve smečce probíhá zápas o nadřízenost jednoho druhému. Dřívější krotitelé zvířat povětšinou používali násilí nejen biče. S

ovcemi to tak nejde. (Mimochodem s ovcemi žádných závratných kousků nedosáhnete, kozy jsou chytřejší. Ale o to

teď nejde. Podobenství slouží k pochopení jedné věci, má svůj vymezený prostor.)



/4 „Mistře, celou noc jsme se namáhali a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. (Lk 5,5-6)

… Od té chvíle Ježíše mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili.

Ježíš řekl Dvanácti: "I vy chcete odejít?" Šimon Petr mu odpověděl: "Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží." (J 6,66-69)

„Nikdo nikdy tak nemluvil,“ namítla velekněžím i chrámová stráž. (Srv. J 7,46).

Magdaléna poznala Ježíše ne podle barvy a tónu hlasu, ale toho jak s ní mluvit (nikdo s ní nikdy tak nemluvil jako Ježíš – s takovou pozorností, úctou …).

„Emauzští učedníci“ svědčí: „Když nám ten pocestný vysvětloval Písma, bylo nám teplo u srdce – jako vždy s Ježíšem – ale to nám došlo, až když „lámal chléb“. (Srv. Lk 24,32)



/5 Kdysi mnozí uvěřili v genialitu Hitlera, dnes mnozí obdivují „bonmoty“ Miloše Zemana a mají ho za vzdělaného a nejlepšího rétora.

Na pohřbu Margaret Thatcherové řekl londýnský biskup v kázání: Na M. T. si každý mohl všimnout uctivého a laskavého jednání nejen s těmi, kteří pro ni pracovali, ale i s mladým

i a těmi, kteří v očích světa nebyli důležití.

Krátce po té, co se M.T. stala předsedkyní vlády, dostala dopis od devítiletého Davida. Psal: „Včera večer při modlitbě můj tatínek řekl: „Každý se někdy dopustí nějaké špatnosti, kromě Ježíše.“ Já jsem mu na to řekl, že si myslím, že Vy neděláte špatné věci, protože jste premiérka. Mám pravdu já, nebo můj tatínek?“

M.T. na chlapcovu otázku téměř obratem odpověděla ručně psaným dopisem. … „Ačkoliv se pokoušíme být dobrými, nikdy nemůžeme být tak dokonalí, laskaví a moudří jako Ježíš. Někdy uděláme nebo řekneme něco, co jsme si udělat nepřáli. Toho bychom měli litovat a pokusit se

neudělat to znovu.

… Kdybychom ty nebo já namalovali obraz, nebyl by tak dokonalý, jako kdyby ten obraz nakreslil slavný malíř. Stejně tak naše životy nemohou být tak dobré, jako byl život Ježíše.“



/6 Potom řekne král těm na levici: „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít,

byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.“

Tehdy odpoví: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?“

On jim odpoví: „Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.“ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života." (Mt 25,41-46)



/7 „Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. (Mt 5,13)