3. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Zj 5,11-14 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 5,27b-32.40b-41; Zj 5,11-14; J 21,1-19
Datum: 14. 4. 2013
K prvnímu čtení najdete určité opakování v poznámce /1.

V evangeliu se nám dostává další vyučovací lekce o setkávání se Vzkříšeným.
Apoštolové pozorně sledovali, jak se k nim vzkříšený Ježíš bude chovat. (Když poznali, že Byl vzkříšen, možná čekali, že dostanou do těla.)
Ježíšův vztah k přátelům neochladl.
Opět jsme si letos procházeli:
- Ježíš potěšil ženy na hřbitově, Magdalénu zvláště.
- Vyučoval, vysvobodil učedníky emauzské z malomyslnosti, slavil s nimi Eucharistii.
- I apoštolům daroval biblickou hodinu a pojedl s nimi.
- Přinesl jim osobní odpuštění a k vzájemným odpouštěním vybízel.
- Obdaroval je svým Duchem a Pokojem.
- Tomáše vysvobodil z jeho zatvrzelosti.
- „Rybolovu“ se teď budeme více věnovat.
Vzkříšený Ježíš jedná tedy stejně jako před ukřižováním.
Přišel k apoštolům na pracovní brigádu. (Před sto lety se nepoužívalo slovo brigáda. Když naši předkové např. stavěli kostel, říkali té práci zdarma „láskování“ – tak si tu „brigádu Ježíše“ přeložte.)

K rybolovu jen malinko poznamenám – apoštolové i nadále pečovali o své rodiny (říkali jsme si, že učedníci neodešli do Ježíšova kláštera a neposlali manželky do fabriky vydělávat živobytí pro rodinu).

Podoba Vzkříšeného není důležitá (my podobu Ježíšovy pozemské tváře stejně neznáme). Ale setkávat se se Vzkříšeným můžeme. Můžeme se naučit jej vnímat.

Vzkříšený:
- přichází přátelům na pomoc v práci, při obživě /2
- připravuje snídani
- slaví Eucharistii
- vybízí Petra (i nás) k přemýšlení co znamená mít rád.

Připravit vymrzlým rybářům (kteří navíc nic nechytili) horké jídlo, aby se jím zahřáli, bylo milým a pozorným pohoštěním přátel, ale ta hostina byla navíc slavením Eucharistie.
Poučeným dojde, že „chléb a ryba, kterou Ježíš dává učedníkům, je slavením Eucharistickým.
První křesťané někdy slavili Eucharistii také s rybou a medem.
Nejdůležitější není podoba tváře, podoba chleba a vína.
Nejdůležitější je duch, ve kterém se sejdeme! /3

Ježíš nás učí slavit Eucharistii. Máme mnoho důvodů ke společnému slavení.
Ježíš nám nabízí nejen pomoc při práci, ale naší poctivé práce si natolik váží, že je důvodem k Díkůvzdání.
Těch důvodů ke slavení a poděkování je pro pozorného člověka více. Poděkování za vzkříšení mrtvých, za vzájemné přátelství a porozumění, za budování vztahů – navždy – na věčnost!
Ježíš nám ukazuje, jak ho společné slavení těší.
S tím, co nás naučil, s tím, co se nám s jeho pomocí podařilo, s tím rád předstupuje před Otce.

Ježíš má potřebu své přátele obdarovávat a hostit. (Vtom vždy Bůh vede prim, On obdarovává, On zachraňuje, On se raduje ze vzájemné blízkosti více než my.) Proto nás tak často zve ke své Hostině, má potřebu s námi slavit své přátelství.
(Neopakuje svou oběť – ale samozřejmě jeho obětavost „na život a na smrt“ stále trvá. Kdyby bylo zapotřebí opět nás chránit vlastním tělem, tak to udělá; třeba tisíckrát.)
Tak tedy i po práci, po zážitku ze společné práce – je co slavit. To slavení je pro Ježíše i pro nás tak důležité, že i když nebudou mít učedníci po ruce pokaždé chléb a víno – tak lze ke slavení Eucharistie použít i chléb a rybu.
My si to vůbec nedovedeme představit. Jednak v našich krajinách nemáme nouzi o „chléb“ a víno a navíc jsme tak sešněrováni svou tradicí, že bychom si to v situaci nouze ani netroufli. /4

Ježíšovu hostinu jsme sešroubovali svými předpisy často do neživotné formy.
(Snad naši zákoníci odpustí Ježíšovi, že Poslední večeři neslavil podle tridentských předpisů o slavení Večeře Páně a snad ji budou pokládat za platnou.)
Pro nás je nejdůležitější dodržovat všechna předepsaná pravidla, kněžskou noční můrou je, aby svátost byla udělena platně. Ostatní už nás tolik nezajímá. Ani to, zda smyslu Eucharistie rozumíme nebo ne.



Ježíšovo slavení Eucharistie s učedníky po Vzkříšení bylo pro učedníky jiné než při Poslední večeři.

Při Poslední večeři Ježíš umyl apoštolům nohy a pak s nimi slavil velikonoční Hostinu.

Po vzkříšení už nohy nemyl – „prokázal přátelům lásku až do krajnosti“ svou obětavostí až na smrt a opět s nimi slavil svou Hostinu.

Zřejmě učedníkům mnohem víc docházelo, co vše Ježíš do své Hostiny vkládá!

(K tomu se ještě snad za týden vrátíme a povíme si něco také o Velikonočním porozumění apoštolů „věčnému životu“.)



Ježíšova obětavost „až na smrt“ a Ježíšovo jednání po vzkříšení ukazuje učedníkům, co znamená „mít rád“.

Poučeného Petra se třikrát ptá: „Miluješ mě?“

A my se také máme znovu ptát, jak rozumíme tomu, co znamená mít rád. Na Ježíšovi vidíme, že láska je čin.

Láska bez skutků je mrtvá. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo slouží životu, kdo žije pro druhé, kdo dává život za své přátele.“ (Srv. J 15,13).



Trochu poodstoupím. Viděli jste už film „Šmejdi“?

Už před řadou měsíců jsme o této lumpárně vícekrát mluvili i v kostele a psali v našem farním časopisu.

Staří lidé jsou sprostě vydíráni a okrádáni.

Často jde o osamělé (kamarádi jim umírají), o lidi, kteří neumí moc přemýšlet a počítat a nemají vyšší hodnoty. /5

(My si pochvalujeme, jak nás Boží slovo učí přemýšlet a objevovat krásu a smysl života. Pro nás – druhé nesoudíme – pro nás je hloupost hříšná.) /6



Umění radovat se ze života, najít dobrý smysl života, začíná v dětství.

Blahoslavení rodiče, kteří se věnují dětem.

Děti umějí žasnout, ale dospělí je v žasnutí a objevování mají podporovat.

Mám velikou radost z toho, jak se, vy rodiče, věnujete svým dětem.

Kdo není veden k objevování, k radosti z povedené práce, z práce pro druhé – je zmrzačen a na stará kolena mu hrozí, že bude otravný, zatrpkne, bude jen závidět a na vše nadávat.



Kdo si neudělá na děti čas, neměl je mít.

Vy víte, že hledat jedinečné nadání každého dítěte, je spoluprací s Bohem a je bohoslužbou.

Některé děti mají radost z pěstování rostlin, jiné z péče o zvířátka, nebo ručních prací, z muziky z pomáhání doma, z pomoci prarodičům nebo potřebným lidem.

Chudáci děti, kterým rodiče, aby od nich měli pokoj, zapínají v nezdravé míře televizi nebo počítač. Děti budou závislé na těchto věcech a přinejmenším sociálně a osobnostně zakrní.



Jedna naše známá se starala o starou nemocnou příbuznou. Brala k tomu i děti.

Teď porodila šesté dítě. Nejstarší syn – čtvrťák – připravuje rodině snídani. Děti odmala doma rádi pomáhají. Rodiče sklízí ovoce své práce s dětmi.

Jen tak na okraj – nikdo z nich není pokřtěn. Ale z těch dětí má i Ježíš radost. Ty děti vědí, že pomáhat jeden druhému, např. připravit druhým snídani, je radostí (umí mnohem víc než jen připravit jídlo).

Vědí, že láska se projevuje pomocí.



----------------------------------

Poznámky:

/1 Apoštolové se po Seslání Ducha svatého narovnali a hlásali vzkříšeného Ježíše s velikou mocí – uzdravovali nemocné (před týdnem jsme si četli, jak kázali i na nádvoří Jeruzalémského chrámu).



Velekněží a velerada byli po Ježíšově vzkříšení několik let zkrotlí. Nevěděli, jak se apoštolové zachovají, zda je před národem neobžalují z vraždy Ježíše.

Ale apoštolové neměli jasno jak postupovat proti zlobě církevních představených. Sami se cítili zahanbení svým selháním při ukřižování. Možná si mysleli, že velekněží budou rozumní. (Jednat proti zlu „Podle sebe soudím tebe“, bývá většinou naivní a nebezpečné.)

Apoštolové vystupovali příliš smířlivě, v duchu „Konec dobrý, všechno dobré“. (Poznáváme se v nich, také jsme např. jasně nepojmenovali zlo komunismu a spolupráci s

ním.)

Petr řekl mužům izraelským:

„Bůh Ježíše, kterého vy jste vydali a kterého jste se před Pilátem zřekli, jste zabili, Bůh ho však vzkřísil z mrtvých. Vím ovšem, bratří, že jste jednali z nevědomosti

, stejně jako vaši vůdcové (!).

Bůh však tímto způsobem vyplnil, co předem ohlásil ústy všech proroků, že jeho Mesiáš bude trpět.

Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy.“ (Srv. Sk 3,12n)

Z jaké „nevědomosti“!?



Velerada apoštoly tenkráte propustila. (Srv. Sk 4. kap.)

Ale při dalším kázání na nádvoří chrámu – to mohlo být za několik let – (5. kap. Sk) už chtěla velerada apoštoly zabít (v. 33.). Nakonec je velekněží nechali zbičovat.

Později se mladý jáhen Štěpán, při výslechu před veleknězem vyjádřil přesně a naplno: „Jste vrazi!“

„Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili.

Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali!"

Když to členové rady slyšeli, začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby.

Ale on, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl: "Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží."

Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli a hnali ho za město, aby ho kamenovali. Svědkové dali své pláště hlídat mládenci, který se jmenoval Saul.

Když Štěpána kamenovali, on se modlil: "Pane Ježíši, přijmi mého ducha!"

Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: "Pane, odpusť jim tento hřích!" To řekl a zemřel. (Sk 7,51-60)

Za odvážné pojmenování pravdy Štěpána ukamenovali.



Všimněme si, jak útočnost zla narůstá. Velekněží:

-
nejprve přísně apoštoly napomenuli,

-
později nechali apoštoly zbičovat,

-
pak zavraždili Štěpána,

-
následně „začalo kruté pronásledování jeruzalémské církve“ (Srv. Sk 8,1)



Vícekrát jsme si kladli otázku, proč apoštolové nevzkřísili Štěpána, jako Pavel vzkřísil Eutycha. (Srv. Sk 20,9-12).



Zavíráme oči před zlem, kterému „s jídlem roste chuť“.

Na ty, kteří jsou pod námi, býváme neúměrně přísní (na „Ananiáše a Safiry“ srv. Sk 5,1-11) a před těmi, kteří jsou nahoře, se často hrbíme, jsme zbabělí a mlčíme ke zlu.



Schováváme se za masochistická prohlášení: „je radostí trpět příkoří pro Ježíšovo jméno“, a nezastáváme se druhých, když jsou pronásledováni.



Nemáme promyšlený Ježíšův postoj, jeho obětavost až na smrt a jeho ochranu druhých: „Z těch, které jsi mi dal, neztratil jsem ani jednoho.“ (J 18,9)

V určitých případech smíme nastavit svou kůži za druhého, ale nemáme dovolit, aby někdo druhý hynul pro naši zbabělost.



Apoštolové podcenili zlobu velekněží a stále měli veliký respekt k představeným synagogy.

Úcta k úřadu představeného je namístě. Ježíš nikdy nezpochybnil legitimitu Kaifáše. Ale také mu nikdy nepodal ruku. Když se v rozhovoru s veleknězem odmlčel, nebylo to ze zbabělosti nebo podlézání. Naopak.



Věta: „Více je třeba poslouchat Boha než lidi“, je pro nás důležitá.

Jen je třeba prosit o sílu, abychom ustáli zbožný tlak, který je nezřídka používán (námi nebo jinými).



/2 S Ježíšem můžeme pracovat snadněji, efektivněji.

I všední práce pro nás může být vědomou spoluprací s Bohem, prací na božím království. (Na duchovní obnově před Velikonocemi o tom mluvil také P. Karel Satoria.)

Ježíš nás také učí: „Udělejte se z pomíjivého majetku přítele“. (Lk 16,9) – (Říkali jsme si jak.)



/3 Co je platné, že se na chlup dodrží všechny předpisy ke slavení Večeře Páně, ale nepřeskočí jiskra mezi námi a Bohem.

Jidáš se účastnil Poslední večeře, ale mezi ním a Ježíšem nepřeskočila jiskra.

To není jen otázkou hříchu.

„Jeden pozvaný na hostinu neměl roucho svatební“, není řečeno, že přišel jako hříšník. (Srv. Mt 22,1-14)



/4 Potěšil mě Petr Kolář, vzdělaný jezuita – po zvolení nového římského biskupa v rozhovoru řekl, že by bylo velice třeba promyslet slavení Eucharistie. Pro Indii, Čínu, Japonsko by bylo důležité k

Eucharistii používat např. rýži a saké pro porozumění lidí těchto kultur Eucharistii. K nim naše pšenice a naše víno nemluví.

Já dodávám, že my jsme se také používáním hostií připravili o řeč chleba.

To by někteří lidé řvali, kdybych použil při Večeři Páně housku nebo krajíc chleba a pak je proměněné vložil do monstrance. Hned by se přidali k těm, kteří prohlásili: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat? A mnoho učedníků Ježíše opustilo.“ (Srv. J 6,60.66)



/5 My křesťané, církev, bychom si měli těchto starých osamělých lidí více všímat. Možná bychom některému osamocenému mohli posloužit. My, křesťané (včetně důchodců), nemáme být uzavření a nemáme se scházet jen mezi „svými“.

Každý, mladý nebo starý (mimo rodičů malých dětí), by se měl věnovat někomu potřebnému. Není-li takový potřebný v rodině, poohlédni se někde okolo sebe. Případně požádej v

modlitbě, abys zahlédl někoho, komu můžeš posloužit.



/6 Hloupost je ovocem lenosti a zbabělosti. Kdo je líný se ptát nebo kdo je zbabělý se ptát – aby nevypadal trapně – nenaučí se přemýšlet.