Zelený čtvrtek a Velký pátek
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 1,1-40,38 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: čtvrtek: Ex 12,1-8.11-14
Datum: 28. 3. 2013
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 1,1-40,38 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: čtvrtek: Ex 12,1-8.11-14
; 1 Kor 11,23-26
; J 13,1-15
; pátek: Iz 52,13-53,12
; Žid 4,14-16
; Žid 5,7-9
; J 18,1-19,42
Datum: 28. 3. 2013
Nebylo-li by co slavit, byl by náš život plochý. Svátky náš život
oživují, ukazují na jeho smysl. V Čechách a na Moravě už jen nemnozí
slaví Velikonoce, ostatní nemají důvod. /1
Liturgické slavení Velikonoc také není jen vzpomínkou nazpět, na minulost, na poslední večeři, ukřižování … Ježíšova práce pro nás neustává, jeho obětavost, služba a láska, neztenčeně trvá.
Jeho přítomnost je větší a bohatší než přítomnost kteréhokoliv jiného člověka.
Dostaneme-li od někoho dopis, víme, že nám odesilatel něco napsal a teď si jeho slova čtu. Možná na mě zrovna myslí, ale není u mě obyčejně fyzicky přítomen.
Možná by některá slova teď nebo zítra řekl jinak …
Čteme-li slovo Boží, je Ježíš nebo Bůh s námi tak blízko skutečně přítomen, že pro to ani nemáme správná, vystihující slova ...
Už je jen na nás, jak blízko si ho pustíme „k tělu“ …
K 1. čtení Zeleného čtvrtku.
Velikonočního beránka nezabijí už ani židovská, natož křesťanská rodina. Ale snad i my křesťané rozumíme tomuto hlubokému (možná největšímu) židovskému rituálu.
Život stojí na obětavosti a vydanosti jiného a druhých. Přijímáme světlo slunce, využíváme a zpracováváme přírodní materiály, spotřebováváme k životu rostliny a těla zvířat, také námahu, službu a obětavost těch, kteří nám dali život a pečují o nás. (Pastýři se živili i masem zvířat.)
Smíme přijímat a brát, ale k odpovědnosti patří také snaha dávat a sloužit.
Zabitý beránek nám navíc připomíná, jak našimi chybami a naší zbabělostí bývá často postiženněkdo nevinný… Někdo jiný se někdy obětuje pro nás, pro získání naší cti, zdraví, svobody nebo života.
K evangeliu Zeleného čtvrtku.
Ježíš před slavením největší náboženské rodinné slavnosti svým přátelům umyl nohy. Jsme poučeni, co to tenkráte znamenalo. /2
Ježíš zrušil všechny hradby mezi lidmi. /3
Ježíš přišel jako „otrok“. /4
Tenkráte nebylo označení „jsem tvůj otrok“, tak šokující jako pro nás (bylo výrazem: „jsem ti naprosto k službám“).
Ježíš nám přišel sloužit zadarmo (otrok na rozdíl od služebníka – zaměstnance, nedostává plat).
Ježíš nám ukázal, jak to v boží rodině chodí – v rodině se nepočítá, jeden slouží druhému. /5
Ježíš slouží každému, ne jen zbožnému člověku, nejen souvěrci. V každém rozpoznává dceru nebo syna božího.
Co znamenají Ježíšova slova Petrovi: „Jestliže se ode mne nenecháš umýt, nebudeš mít se mnou podíl“?
Kdo dovolí, aby mu Bůh svým šokujícím způsobem sloužil (zbožný pohan je přesvědčen, že člověk slouží Bohu), je tím ovlivněn. Takový člověk často začne nezištně sloužit druhým Ježíšovým způsobem – tak se stává Ježíšovým učedníkem. /6
Křesťanství je náboženstvím praktického milosrdenství. A to praktické milosrdenství vychází od Boha (v rodině se učí děti od rodičů, odkoukávají jejich jednání).
Římský biskup František neumyl nohy církevním notáblům v honosném kostele, ale mladým kriminálníkům ve vězení (mezi dvanácti byly dvě dívky, někteří nebyli ani křesťané).
Z evangelií vidíme, že Ježíšovo milosrdenství a jeho úcta ke každému má větší šanci na jejich získání pro život – pro službu dalším potřebným – než povýšenost sebejistota zbožných farizeů a zákoníků. (Proto farizeové a zákoníci dodneška tolik plivou jed na ty, kteří prokazují ježíšovskémilosrdenství hříšníkům.
I Františkovi ultraortodoxní spílají.)
Jidáš, který se ubránil „náporu“ Ježíšovy lásky, je nám výstražným svědectvím, že i ten, kdo se dostal velice blízko k Ježíšovi a dlouho pil z jeho životadárného pramene, může znechuceně odejít.
Příčina?
Přestal se obracet, přestal v Ježíši vidět Mistra, myslel si, že poslání Mesiáše rozumí lépe než Ježíš.
A neosvojil si návyk přicházet se svou bídou za Ježíšem. Myslel si, že vše – i svou bídu – zvládne sám.
(O tom jsme podrobněji už někdy mluvili.)
K Velkopátečním pašijím:
Ježíš nám neslouží jen na oltáři, ale vždy a všude, kde právě jsme. Stále nám myje nohy, objímá nás a pozvedá. Svou obětavostí nás stále drží, posiluje a zachraňuje.
Jeho obětavost nezačala na popravišti ani v Getsemanech, ale mnohem a mnohem dříve (ještě předtím, než bylo řečeno lidem: „Potomstvo ženy rozdrtí hlavu hada …“ (srv. Gn 3,15
Boží služba záchrany neskončila. /7
Jen připomenu některou starou vyučovací lekci:
Ježíš přišel:
- kvůli nám (hříšným)
- kvůli otci (nabídl se, že nás uražené, trucující a pyšné přivede do jeho náruče)
- kvůli sobě.
Ani „český král z boje neutíká“ natož boží král. Ježíš neuhnul ani před smrtí. Jeho láska jde až na smrt.
Ježíš nás nezachraňuje utrpením, neposílá nás trpět, nýbrž zachraňovat. Samozřejmě láska se bez práce, bez odvahy a obětavosti neobejde. V našem porušeném světě to platí trojnásob.
Ježíš nikdy nikoho potřebného, nemocného neodkazoval k tomu, aby „nesl svůj kříž“ a utrpení obětoval.
Posílá nás mýt nohy druhým!!
Nepoddávejme se tomu, který zasévá jedovatá semena falešného náboženství (srv. Mt 13,25
Je falešnou úctou a zbožností místo péče o lidi převlékat sošku Pražského Jezulátka nebo stavět boží hrob (to jsou náhražky a lidová zbožnost). To je útěk od podstatného. Matka Tereza si nehrála s
panenkami, ani na „náboženském pískovišti“. Viděla potřebné.
Těším se, že římský biskup František na letošním setkání mládeže konečně vyzve mládež, aby věnovala svou pozornost chudým, aby navštěvovala své prarodiče a staré a potřebné lidi, aby se nevěnovala jen „zbožné křesťanské zábavě“. (Naše děti přihlašujeme do mnoha zájmových kroužků /aby byl od nich pokoj/, že nemají ani čas na staré prarodiče případně pra
prarodiče …)
Naslouchejme pečlivě Ježíšovým slovům a jeho příkladu.
Křesťanská kultura nás vede k zastávání se potřebných, ochraně slabších a pomoci nemocným.
To východní náboženství učí, že utrpením se vyvažuje zlo. Pasivita těchto náboženství se nevypořádala s vlastní bídou a nemocemi.
Misionáři se nejprve věnovali potřebným, krmili hladové, léčili nemocné, vzdělávali negramotné …
------------------------
Poznámky.
/1 Neoslavujeme něco, o co jsme přišli. Oslavujeme bohatství trvající.
Při oslavě 700 let města slavíme bohatství tradice, architektury, krásy, životní kultury, kterou někdo začal, další k ní přispívali a přispívají, aby narůstalo a přineslo ovoce nám i budoucím.
Při výročí osvobození vlasti slavíme nynější – trvající svobodu. (Znovu vážíme její cenu – je zaplacena životy těch, kteří je obětavě položili. Jejich jména
často ani neznáme).
Slavíme-li příchod Cyrila a Metoděje – ne kulaté výročí, ale to, čím jsme byli obdarováni a k čemu přispíváme.
O Velikonocích slavíme to, co nám Ježíš nabídl a daroval.
Při narozeninách maminky slavíme kým pro nás maminka je. Maminka nám kdysi vypravovala, chovala nás v náručí, vařila … a teď po ní máme možná jen pár fotografií a věcí, recepty na jídlo … Ale to, co pro nás vykonala, máme hluboko uloženo ve vědomí a v
podvědomí, v srdci. Hluboce nás to ovlivnilo, obohatilo, dodneška z
toho žijeme.
(Ani na ty naše drahé, kteří už žijí v království nebeském, nevzpomínáme jako na minulost. Dáváme si pozor na jazyk, nemluvíme o nich v minulém čase. Žijeme s
nimi v přátelství, které trvá. Odvažujeme se věřit, že i oni žijí v neustávající přejícnosti vůči nám.)
/2 Žid nesměl poručit židovskému otroku, aby mu omyl nohy nebo vyčistil boty. (Jan Baptista říká: „Nejsem hoden být otrokem Mesiáše“. Srv. Mt 3,11
/3 Křesťanská kultura nezná žádné kasty, už malým dětem říkáme, popelář má stejnou důstojnost jako president. Slyší od nás: „Pan popelář,
paní učitelka, paní kuchařka, pan biskup, pan president. Ke křesťanské kultuře patří, že si nejen zaměstnavatel váží dobrého zaměstnance, ale i zaměstnanec dobrého zaměstnavatele.
/4 I v 1. čtení Velkého pátku slyšíme o Božím služebníku (Iz 52,13-53,12
nevolníci, otroci a později vykořisťovaní dělníci si sami se zbraní v ruce museli vydobýt právo, na které dávno měli právo od Hospodina).
Naši preláti se naopak zhlédli v pohanských palácích, drahých rouchách, přepychu a drahých špercích. (Teď se těšíme z nového římského biskupa Františka, kterému jsou tyt
o pohanské manýry naprosto cizí.)
/5 Vysvětlím-li dětem rozdíl mezi služebníkem a otrokem, pak na otázku: „Máte doma otroka?“, děti odpovědí: „Aha, tak maminka a tatínek nám slouží jako otroci, protože jim za jejich službu nic neplatíme …! (A my nesmíme jednat jako otrokáři.)“
/6 Kdo pochopil, že Ježíš přichází jako otrok Boží (Bůh samozřejmě není otrokářem, naopak – syn je obrazem Otce), pak mu nebude zatěžko, aby některý den o Velikonocích, znovu své manželce řekl: „Jsem tvůj otrok.“ (Manželky často slouží rodině bez řečí.)
Křesťanské manželství nestojí na polití křestní vodou a na absolvování svatebního obřadu v kostele, nastává tehdy, přijmou-li oba manželé Ježíše za svého osobního přítele a Mistra krásného milování, když jeden druhému slouží jako „otrok“.
/7 To vše někdy v našich lidských dějinách začalo o Vánocích o Velikonocích. (Evangelium není mytologií; ta říká: „Kdysi dávno, někde …“)
Liturgické slavení Velikonoc také není jen vzpomínkou nazpět, na minulost, na poslední večeři, ukřižování … Ježíšova práce pro nás neustává, jeho obětavost, služba a láska, neztenčeně trvá.
Jeho přítomnost je větší a bohatší než přítomnost kteréhokoliv jiného člověka.
Dostaneme-li od někoho dopis, víme, že nám odesilatel něco napsal a teď si jeho slova čtu. Možná na mě zrovna myslí, ale není u mě obyčejně fyzicky přítomen.
Možná by některá slova teď nebo zítra řekl jinak …
Čteme-li slovo Boží, je Ježíš nebo Bůh s námi tak blízko skutečně přítomen, že pro to ani nemáme správná, vystihující slova ...
Už je jen na nás, jak blízko si ho pustíme „k tělu“ …
K 1. čtení Zeleného čtvrtku.
Velikonočního beránka nezabijí už ani židovská, natož křesťanská rodina. Ale snad i my křesťané rozumíme tomuto hlubokému (možná největšímu) židovskému rituálu.
Život stojí na obětavosti a vydanosti jiného a druhých. Přijímáme světlo slunce, využíváme a zpracováváme přírodní materiály, spotřebováváme k životu rostliny a těla zvířat, také námahu, službu a obětavost těch, kteří nám dali život a pečují o nás. (Pastýři se živili i masem zvířat.)
Smíme přijímat a brát, ale k odpovědnosti patří také snaha dávat a sloužit.
Zabitý beránek nám navíc připomíná, jak našimi chybami a naší zbabělostí bývá často postiženněkdo nevinný… Někdo jiný se někdy obětuje pro nás, pro získání naší cti, zdraví, svobody nebo života.
K evangeliu Zeleného čtvrtku.
Ježíš před slavením největší náboženské rodinné slavnosti svým přátelům umyl nohy. Jsme poučeni, co to tenkráte znamenalo. /2
Ježíš zrušil všechny hradby mezi lidmi. /3
Ježíš přišel jako „otrok“. /4
Tenkráte nebylo označení „jsem tvůj otrok“, tak šokující jako pro nás (bylo výrazem: „jsem ti naprosto k službám“).
Ježíš nám přišel sloužit zadarmo (otrok na rozdíl od služebníka – zaměstnance, nedostává plat).
Ježíš nám ukázal, jak to v boží rodině chodí – v rodině se nepočítá, jeden slouží druhému. /5
Ježíš slouží každému, ne jen zbožnému člověku, nejen souvěrci. V každém rozpoznává dceru nebo syna božího.
Co znamenají Ježíšova slova Petrovi: „Jestliže se ode mne nenecháš umýt, nebudeš mít se mnou podíl“?
Kdo dovolí, aby mu Bůh svým šokujícím způsobem sloužil (zbožný pohan je přesvědčen, že člověk slouží Bohu), je tím ovlivněn. Takový člověk často začne nezištně sloužit druhým Ježíšovým způsobem – tak se stává Ježíšovým učedníkem. /6
Křesťanství je náboženstvím praktického milosrdenství. A to praktické milosrdenství vychází od Boha (v rodině se učí děti od rodičů, odkoukávají jejich jednání).
Římský biskup František neumyl nohy církevním notáblům v honosném kostele, ale mladým kriminálníkům ve vězení (mezi dvanácti byly dvě dívky, někteří nebyli ani křesťané).
Z evangelií vidíme, že Ježíšovo milosrdenství a jeho úcta ke každému má větší šanci na jejich získání pro život – pro službu dalším potřebným – než povýšenost sebejistota zbožných farizeů a zákoníků. (Proto farizeové a zákoníci dodneška tolik plivou jed na ty, kteří prokazují ježíšovskémilosrdenství hříšníkům.
I Františkovi ultraortodoxní spílají.)
Jidáš, který se ubránil „náporu“ Ježíšovy lásky, je nám výstražným svědectvím, že i ten, kdo se dostal velice blízko k Ježíšovi a dlouho pil z jeho životadárného pramene, může znechuceně odejít.
Příčina?
Přestal se obracet, přestal v Ježíši vidět Mistra, myslel si, že poslání Mesiáše rozumí lépe než Ježíš.
A neosvojil si návyk přicházet se svou bídou za Ježíšem. Myslel si, že vše – i svou bídu – zvládne sám.
(O tom jsme podrobněji už někdy mluvili.)
K Velkopátečním pašijím:
Ježíš nám neslouží jen na oltáři, ale vždy a všude, kde právě jsme. Stále nám myje nohy, objímá nás a pozvedá. Svou obětavostí nás stále drží, posiluje a zachraňuje.
Jeho obětavost nezačala na popravišti ani v Getsemanech, ale mnohem a mnohem dříve (ještě předtím, než bylo řečeno lidem: „Potomstvo ženy rozdrtí hlavu hada …“ (srv. Gn 3,15
)).
Boží služba záchrany neskončila. /7
Jen připomenu některou starou vyučovací lekci:
Ježíš přišel:
- kvůli nám (hříšným)
- kvůli otci (nabídl se, že nás uražené, trucující a pyšné přivede do jeho náruče)
- kvůli sobě.
Ani „český král z boje neutíká“ natož boží král. Ježíš neuhnul ani před smrtí. Jeho láska jde až na smrt.
Ježíš nás nezachraňuje utrpením, neposílá nás trpět, nýbrž zachraňovat. Samozřejmě láska se bez práce, bez odvahy a obětavosti neobejde. V našem porušeném světě to platí trojnásob.
Ježíš nikdy nikoho potřebného, nemocného neodkazoval k tomu, aby „nesl svůj kříž“ a utrpení obětoval.
Posílá nás mýt nohy druhým!!
Nepoddávejme se tomu, který zasévá jedovatá semena falešného náboženství (srv. Mt 13,25
)
Je falešnou úctou a zbožností místo péče o lidi převlékat sošku Pražského Jezulátka nebo stavět boží hrob (to jsou náhražky a lidová zbožnost). To je útěk od podstatného. Matka Tereza si nehrála s
panenkami, ani na „náboženském pískovišti“. Viděla potřebné.
Těším se, že římský biskup František na letošním setkání mládeže konečně vyzve mládež, aby věnovala svou pozornost chudým, aby navštěvovala své prarodiče a staré a potřebné lidi, aby se nevěnovala jen „zbožné křesťanské zábavě“. (Naše děti přihlašujeme do mnoha zájmových kroužků /aby byl od nich pokoj/, že nemají ani čas na staré prarodiče případně pra
prarodiče …)
Naslouchejme pečlivě Ježíšovým slovům a jeho příkladu.
Křesťanská kultura nás vede k zastávání se potřebných, ochraně slabších a pomoci nemocným.
To východní náboženství učí, že utrpením se vyvažuje zlo. Pasivita těchto náboženství se nevypořádala s vlastní bídou a nemocemi.
Misionáři se nejprve věnovali potřebným, krmili hladové, léčili nemocné, vzdělávali negramotné …
------------------------
Poznámky.
/1 Neoslavujeme něco, o co jsme přišli. Oslavujeme bohatství trvající.
Při oslavě 700 let města slavíme bohatství tradice, architektury, krásy, životní kultury, kterou někdo začal, další k ní přispívali a přispívají, aby narůstalo a přineslo ovoce nám i budoucím.
Při výročí osvobození vlasti slavíme nynější – trvající svobodu. (Znovu vážíme její cenu – je zaplacena životy těch, kteří je obětavě položili. Jejich jména
často ani neznáme).
Slavíme-li příchod Cyrila a Metoděje – ne kulaté výročí, ale to, čím jsme byli obdarováni a k čemu přispíváme.
O Velikonocích slavíme to, co nám Ježíš nabídl a daroval.
Při narozeninách maminky slavíme kým pro nás maminka je. Maminka nám kdysi vypravovala, chovala nás v náručí, vařila … a teď po ní máme možná jen pár fotografií a věcí, recepty na jídlo … Ale to, co pro nás vykonala, máme hluboko uloženo ve vědomí a v
podvědomí, v srdci. Hluboce nás to ovlivnilo, obohatilo, dodneška z
toho žijeme.
(Ani na ty naše drahé, kteří už žijí v království nebeském, nevzpomínáme jako na minulost. Dáváme si pozor na jazyk, nemluvíme o nich v minulém čase. Žijeme s
nimi v přátelství, které trvá. Odvažujeme se věřit, že i oni žijí v neustávající přejícnosti vůči nám.)
/2 Žid nesměl poručit židovskému otroku, aby mu omyl nohy nebo vyčistil boty. (Jan Baptista říká: „Nejsem hoden být otrokem Mesiáše“. Srv. Mt 3,11
)
/3 Křesťanská kultura nezná žádné kasty, už malým dětem říkáme, popelář má stejnou důstojnost jako president. Slyší od nás: „Pan popelář,
paní učitelka, paní kuchařka, pan biskup, pan president. Ke křesťanské kultuře patří, že si nejen zaměstnavatel váží dobrého zaměstnance, ale i zaměstnanec dobrého zaměstnavatele.
/4 I v 1. čtení Velkého pátku slyšíme o Božím služebníku (Iz 52,13-53,12
). Bible používá slovo otrok. Biskupové v
čele s papežem, nabídli pohanům křesťanství za sníženou cenu.
Nevyžadovali od vládců omezení Hospodinem dané izraelským králům…, ani
Milosrdné léto, otroci nebyli propouštěni (u nás se otrokům říkalo
nevolníci, aby to tak nekřičelo), otroctví nebylo zrušeno (a
nevolníci, otroci a později vykořisťovaní dělníci si sami se zbraní v ruce museli vydobýt právo, na které dávno měli právo od Hospodina).
Naši preláti se naopak zhlédli v pohanských palácích, drahých rouchách, přepychu a drahých špercích. (Teď se těšíme z nového římského biskupa Františka, kterému jsou tyt
o pohanské manýry naprosto cizí.)
/5 Vysvětlím-li dětem rozdíl mezi služebníkem a otrokem, pak na otázku: „Máte doma otroka?“, děti odpovědí: „Aha, tak maminka a tatínek nám slouží jako otroci, protože jim za jejich službu nic neplatíme …! (A my nesmíme jednat jako otrokáři.)“
/6 Kdo pochopil, že Ježíš přichází jako otrok Boží (Bůh samozřejmě není otrokářem, naopak – syn je obrazem Otce), pak mu nebude zatěžko, aby některý den o Velikonocích, znovu své manželce řekl: „Jsem tvůj otrok.“ (Manželky často slouží rodině bez řečí.)
Křesťanské manželství nestojí na polití křestní vodou a na absolvování svatebního obřadu v kostele, nastává tehdy, přijmou-li oba manželé Ježíše za svého osobního přítele a Mistra krásného milování, když jeden druhému slouží jako „otrok“.
/7 To vše někdy v našich lidských dějinách začalo o Vánocích o Velikonocích. (Evangelium není mytologií; ta říká: „Kdysi dávno, někde …“)