3. neděle postní
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 13,57 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 3,1-8a.13-15
Datum: 3. 3. 2013
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 13,57 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 3,1-8a.13-15
; 1 Kor 10,1-6.10-12
; Lk 13,1-9
Datum: 3. 3. 2013
Vážíme si apoštolů, přiznávají, že u Ježíše nevystudovali s
červeným diplomem jako Mojžíš nebo Eliáš.
Prosím Vás, zdalipak jste se podívali na lekce Ježíšova vyučování, na které apoštolové poněkud zapomněli (Mt 13
a Mt 9,16-17
Od Ježíše se můžeme mnoho pro život naučit. /2
Bůh vymyslel svět dobře, a stará se o nás. Ale nepřichází jako údržbář s kabelou přes rameno.
Svět nám svěřil a nabízí nám pomoc, abychom se nezříkali svého podílu odpovědnosti za jeho chod a hledali Boží řešení dříve, než až v nouzi.
Bůh stále hledá člověka. Vyhledal i Mojžíše (když Mojžíš dozrál).
Hořící keř je poutačem, Mojžíše zajímalo, jak je možné, že tak dlouho hoří. /3
Touha prozkoumávat, poznávat, objevovat, porozumět, je důležitá (bez rozumu těžko možná).
Kdybychom s životem hospodařili podle božích plánů, svět by vypadl jinak a naše vztahy by byly jiné. Ani nemoci by nebyly.
Bez Hospodinovy iniciativy a pomoci by Hebrejové zanikli v Egyptě (a v každém dalším otroctví).
Bez Hospodinovy milosti bychom dál nepokračovali. (Později Izraelité dostali povinnost milostivého roku.)
I pohané vytušili důležitost božího požehnání (jen si mysleli, že ho lze získat, jako se dá získat přízeň vladaře: něco za něco).
Židé znali text smlouvy Hospodina s Izraelity.
Izraeli, budeš-li dodržovat, co jsi slíbil, velice rád ti požehnám, budeš svobodným, bohatým a zdravým
národem.
Je dobře si všimnout co našemu úryvku v evangeliu předchází.
Střet s odpůrci.
Ti na Ježíše (byl z Galileje) útočili: „Co říkáš na to, jak Bůh hříšné Galilejce potrestal?“
Ježíš poukázáním na neštěstí v Judském Siloe, vrátil míček na stranu protihráčů.
Koho v nouzi nenapadne otázka: „Za co, Bože, trpím?“
Ježíš nás vzdělává, abychom božímu jednání rozuměli a neptali se povrchně. /4
„Neobrátíte-li se, nezměníte smýšlení a jednání (podle Boha), hrozí vám něco podobného.“
Díky Božímu milosrdenství je vám ještě dána možnost – jeden rok péče (určitý čas, ne neomezený).
Za Ježíšovu péči jsem odpovědný.
I za ten čas: „Nezmeškej vlak“. (Může být pro tebe posledním vlakem.)
V životě, v jednání člověka, bývá určitý zlom. Některé věci jsou téměř nezvratné. Spoléhat opovážlivě na boží pomoc je charakterovou vadou.
„Nepátrej tolik, proč druhého potkalo neštěstí“ – říká Ježíš tehdejším posluchačům i nám – „především se ptej sám sebe: ,Jak bys dopadl ty, kdyby tebe potkalo nějaké neštěstí?´“
Čas a příležitost je mně dána k využití.
Máme být stále připravení. Víme, kam směřujeme.
Odmala jsme toužili po porozumění, po blízkosti, životě, kráse … (a litovali jsme, jak rychle něco krásného pomíjí …)
Proto jsme rádi přivítali boží plán s námi. Proto budujeme vztahy, aby nás oblažovaly navždy.
Víme, že nebeské porozumění se všemi bude náročné, ale hlásíme se do práce.
Soužití s druhými a s Bohem má své nároky (víra není lacinou záležitostí), ale my o to velice stojíme. /5
S potěšením jsem se díval na 13. komnatu Karla Schwarzenberga.
Šlechta žije v živém vztahu se svými předky a hledí dopředu. Jejich urozenost je zavazuje. Nespoutává, dává jim křídla.
Boží urozenost nás ještě více nadnáší. A zve dopředu …
V našem okrese máme skvělou Charitu. Sestry, pečující o těžce nemocné a umírající, vloni doprovodily 72 lidí. Teď pozvali pozůstalé, napoprvé přišlo 16 lidí. /6
Jako se připravujeme na porod (nejen rodička), tak se máme připravit na „porod“ do věčnosti. /7
Při vypravování s dětmi jsem zjistil, že dnešní děti si už nehrají na pohřby.
My jsme na pohřby chodili a pak jsme si na ně samozřejmě hráli (i Ježíš se svými kamarády, i děti mé generace).
Zapomněli jsme umění umírat.
Pro nás je to jednouší, doufáme-li, že jdeme do lepšího.
Díky vysoké úrovni naší medicíny se staří lidé příliš dlouho trápí, jejich přežívání se často stává tíživým. Děti, které o ně pečují, jsou často úplně vyčerpané, někdy až k
vyhoření svých sil.
Péče o staré a dlouhodobě nemocné je tou nejtěžší službou. (Při péči o malé děti víme, že vše spěje k lepšímu, v péči o staré lidí víme, že bude hůře …)
Važme si bohatství naší společnosti.
Před sto léty mladí ráno obstarali dobytek, stařečka na vejminku, a odjeli na pole. V poledne se vrátili domů, obstarali dědečka a hospodářství ve statku a zase odjeli na pole. Až večer se vrátili …
Mám staršího přítele, lékaře, milého a velice citlivého člověka. Před 30 roky mi vyprávěl, jak objevil úvahu sv. Augustína: „Zápal plic, útěcha nemocných“. Dříve, když starý člověk lehnul, dostal
zápal plic a do týdne zesnul (nebyl penicilín). Konec byl důstojný pro něj i pro nejbližší.
Mnoho lidí se dnes bojí smrti. Těžce nemocný i jeho blízcí před sebou navzájem hrají hru, že bude zase dobře. Obě strany jsou ve strachu, nejistotě a obavách sami. Nesmyslně a zbytečně.
Pozůstalí často oddalují konec svého blízkého. Vytěsňují myšlenku na smrt a nesmyslně vyžadují po lékařích udržování jejich člověka za každou cenu (často to vyžadují právě ti, kteří sami o těžce nemocného mnoho nepečují – právě proto.)
Potřebujeme mluvit o péči o těžce nemocné, o umírání, smrti, pohřbu a truchlení…
My se nemusíme tolik bát – věříme, že jdeme do lepšího. /8
Svým příkladem péče o nemocné a staré, svým postojem k životu a umírání, vybavíme své děti a vnuky do života.
Ježíš říká svým protivníkům a všem ostatním: „Kdo se neobrátí, podobně zahyne“.
České překlady mluví o „pokání“, ale originál evangelia o „obracení“ se k Bohu, o změně smýšlení a života.
Téma „obracení se“ je jedním ze základních témat, na kterých stojí život a naše budoucnost. (Bez obracení se k Bohu nedojdeme ke spravedlnosti, pravdě, lásce … Ježíšově. Bez „obracení se“ zabloudíme a odpadneme.)
Ježíš nás zve k životu. Chceme budovat vztahy na celou věčnost, nejen na pár let. /9
Svět je velice porušený a život je krutý. Tím více stojí za námahu (mnoha hodin) a hledání, zda možnost věčnosti existuje. A zda je někdo, kdo nám to nejen umožní, ale vyučí nás v
umění přátelství tak, abychom o sebe stáli navždy.
----------------------------
Poznámky:
/1 V učebním oboru se učedníci učí teorii a pak mají praxi. „Řekli jsme si, jak se vaří svíčková, v pondělí se na vás těším v kuchyni,“ řekne mistr.
Pak se ukáže, že učedník zapomněl osolit vodu, ve které se vaří knedlíky, nebo zapomněl na něco jiného. Inu, nikdo nespadl učený z nebe.
Na manželských setkáních je skvělé, ukazuje-li přednášející pár co se na svých chybách naučil. Podobně nás na svých chybách vyučují apoštolové.
Škoda, že jsme nepřijali Ježíšovu vyučovací metodu. Škoda, že si v kostele občas neděláme znalostní test. Pro sebe a pro vyučujícího.
V biblickém vyučování nám apoštolové poctivě dělají figuranty.
„Petře, zapomněl jsi na podobenství o rozsévači, na ptáky, vyzobávající zrní na zasetém poli (staří vykladači mluvili o havranech, tušili jejich „černé peří“).“
Místa, kde obilí nevzešlo, se dají do určitého času přisít zrnem (jinak zůstanou holá nebo tam vyroste býlí). Podobně potřebujeme některá Ježíšova slova znovu slyšet, aby v
nás zakořenila a přinesla užitek.
„Petře, Tys zapomněl na nepřítele, sejícího pod rouškou tmy jílek mámivý (falešnou a jedovatou zbožnost).“ Atd.
Psychologie mnoho učí, ale nepočítá se zlými mocnostmi – s kazisvěty a jejich lidskými pomocníky …
Znalost teorie nás uchrání od dlouhého tápání, ale poskytuje jen 40% přínosu na cestě k úspěchu, dalších 60% je třeba získat praktickou dovedností.
Nejen dítě, i rodič se učí své úloze. Oba jsou obdivuhodně vybaveni, ale i rodič může čtyřletému děcku přiznat, že se také teprve své roli učí.
Nebyli jsme zvyklí přiznávat chyby před svými svěřenci.
(Jen poslední papežové se částečně omluvili za ty druhé. Některým lidem se to krajně nelíbí: „Svatý Otec přece nechybuje. To by si pak někdo mohl myslet, že chybuji i
já.“)
/2 Např. od Ježíše najisto víme, že Bůh nám přeje odvážného a dobrého římského biskupa! („Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu?“ Lk 11,11
hom se nechali vést ke Kristu.
Naše modlitby i služba římského biskupa nás mají vést k postojům Ježíšovým.
/3 Děti na otázku: „Co je na svíčce nejdůležitější?“, odpovědí: „Plamen“.
Dospělí to už neví, svíčky zdobí a zdobí (pak „je škoda je zapálit“) nebo v kostele vrší množství svíček. Při Večeři Páně mají svítit 2 svíčky. Přijede-li biskup
– 7 svíček.
/4 Bůh nám nabízí své požehnání.
Víme, že bohatství může někdo získat i nepoctivě.
Neštěstí si může někdo zavinit sám, mohou ho způsobit jiní.
Může být pro nás také stimulací (i jako trest).
„Mistře, kdo zhřešil?“ (Srv. J 9,1n
„Nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího.“ (Srv. J 5,1n
„Jsou ti odpuštěny hříchy.“ (Srv. Lk 5,18-20
/5 Smutně sleduji zapšklost a neurvalost některých důchodců. Zběsile vyrážejí na lov zlevněných věcí, nejsou laskaví k mladým, čučí na Novu, nos zabořený v
Blesku, nadávají na vše a nejsou schopní se s nejbližšími bavit o něčem podstatném, protože se shodnou jen na tom negativním.
/6 Byl jsem mezi nimi, díky sestrám jsme i my před léty mohli mít maminku doma. I já jsem sestrám děkoval. Lidem jsem neřekl, že jsem farář, abych je nevyplašil. Četl jsem něco z
Malého prince. Pak se lidé rozpovídali, a ukázalo se, jak jim chybí některé informace a zbytečně se v něčem trápí.
Můžeme je potěšit, podat informace, doporučit dobrou literaturu (která už i u nás existuje), ukázat co si nemusí vyčítat …
Vždy můžeme říci: „A co když jdeme do lepšího?“ A když se někdo zeptá …
/7 VELIKONOCE – SLAVNOST ŽIVOTA
Jdu vám připravit místo v domě svého Otce.
Opět přijdu a vezmu vás k sobě,
abyste i vy byli, kde jsem já. /J 14,2-3
Ježíšovo vzkříšení je příslibem našeho vzkříšení. On sám temným údolím smrti prošel a vrátil se k nám jako Živý. Nikdo už nemusí říkat: „Odtamtud se nikdo nevrátil“.
Pro nás není smrt katastrofou, pro nás si přijde ženich a odvede nás do života, kde si všichni rozumí se všemi. (Přislíbil nám, že nám dopomůže si porozumět se všemi.)
Druhý porod
Na porod dítěte se připravuje matka, její manžel a jejich blízcí. Porodní báby a porodníci jsou připraveni přijít co nejlépe pomoci novému človíčku na svět.
Podobně by to mělo být se smrtí.
Už dlouho umírali lidé často v nemocnici a my jsem zapomněli, jak je důležité, aby ten, kdo odchází, nebyl sám.
Konečně se o kultuře odcházení mluví.
Nakladatelství Vyšehrad vydalo v r. 2005, v edici „Cesta domů“, knihu „Poslední dary“. Napsaly ji zdravotní sestry Maggie Callananová a Patricia Kelleyová, které se dlouhá léta věnují práci v
hospicu. Jako porodné báby svého druhu pomohly mnoha umírajícím a jejich blízkým se důstojně rozloučit.
Odcházení našich blízkých může být naplněno vzácnou zkušeností a mimořádnou příležitostí k předání posledních darů odcházejícího svým blízkým. Smířením, pochopením, projevením citu, který potlačovali, vyjasněním bolestných nedorozumění.
Knihu ocení ti, kteří se ocitnou v blízkosti umírajících – rodina, přátelé, zdravotníci, pečovatelky – ale i každý z nás – abychom se jednou ani vlastní smrti tolik nebáli.
Autorky nás upozorňují, jak probíhají rozhovory posledních chvil, ať už padnou skutečná slova, či dojde jen na gesta a pohyby očí. Tomu všemu můžeme porozumět.
Vysvětlují někdy těžko srozumitelné chování a výroky umírajících, kteří tím chtějí sdělit zcela ojedinělou zkušenost na přechodu mezi dvěma světy.
Možná bychom si knihu „Poslední dary“ měli přečíst ve třiceti letech – abychom si uvědomili, jaké hodnoty jsou v životě nejdůležitější a pak v padesáti, abychom se nebáli smrti. Možná bychom měli knihu mít doma, aby byla po ruce, kdež se někdo z
našich drahých vydá na cestu. Abychom jim mohli být něco platní.
Nabízíme ukázku:
Andrea
„Proč tuhle práci vůbec děláte?“ zeptala se mě stejně na rovinu a věcně. „nedeprimuje vás to?“
„Na to se těžko odpovídá,“ řekla jsem. „Součástí mé práce je vždycky smutek a žal nad tím, že někdo umírá – a to samozřejmě cítím také. Ale já zároveň cítím možnost pomoct pacientovi prožít příjemně i poslední kapitolu jeho života, pomoct mu ve zbylém čase vyřídit důležité záležitosti, doříct nevyřčené, dokončit nedokončené a podělit se o důležité okamžiky s
lidmi, na nichž mu záleží.
Má práce je zařídit, aby se pacient cítil co nejpohodlněji a to nejen fyzicky – aby všechno tohle mohl udělat a využil těchto vzácných chvil co nejlépe. A jsem přesvědčen o tom, že umírání je, stejně jako zrození, pro celou rodinu velikou příležitostí k
pozitivním prožitkům a nejde jen o smutek, bolest a ztrátu. V tom cítím ve své práci výzvu, a to mi v
ní přináší radost.“
Andrea několik minut mlčela, potom se usmála a nalila mi další šálek kávy. Pochopila jsem, že můj „přijímací pohovor“ ještě neskončil.
„Mám rakovinu dělohy a řekli mi, že umírám,“ promluvila. „Chci vědět, jaké to bude.“
Užasla jsem, když jsem viděla, že se této pozoruhodné devětadvacetileté ženě v očích nezračí ani stopa po strachu. A bylo zřejmé, že manželé hovoří běžně naprosto otevřeně i před svými malými dětmi.
„Já jsem ještě nikdy neumírala,“ řekla jsem, „takže vám to nebudu moct popsat z vlastní zkušenosti. Ale starám se o umírající už spoustu let, takže vám můžu říct, co jsem viděla a co mi řekli.“
„To je skvělé!“ odpověděla. „Moc mě to všechno zajímá.“
Začala jsem tím, že jsem jí popsala fyzické změny, které její nemoc většinou provázejí: ztráta chuti k jídlu vedoucí ke snížení hmotnosti, slabost, mírná bolest a někdy mírné nevolnosti.
Dále jsem jí vysvětlila, jak budeme léčit jednotlivé příznaky, až se u ní objeví, většinou pomocí dietních opatření a medikace. Vysvětlila jsem jí, že bude postupem času čím dál tím ospalejší a bude mít snové stavy – ke konci možná bude i zmatená – a než zemře, upadne do krátkého bezvědomí. Nejspíš zemře na selhání jater, ale pokud budeme správně reagovat na všechny její symptomy, neměla by pociťovat nic nepříjemného.
„Dobře, tak tohle se bude dít s mým tělem,“ řekla. „Ale co se bude dít se mnou jako s osobou?“
Byla zvědavá a nesmírně ji udivilo, když jsem jí řekla o vědomí blížící se smrti – že jiní pacienti mluvívají o tom, že byli s někým, kdo už zemřel, že se připravují na cestu, že viděli místo, kam jdou i kdy se tam odeberou. Dále jsem jí řekla, že nám pacienti také často předvedou, že v
procesu umírání nejsou bezmocní a že nám sdělují, co potřebují ke klidnému skonu, a často si i dokážou zvolit okamžik své smrti.
Ujistila jsem Andreu, že za celou dobu své praxe jsem se až na pár ojedinělých výjimek nesetkala s bolestivou nebo děsivou smrtí. Zdálo se, že ji to překvapilo, a zároveň se jí ulevilo.
Dala jsem Andrei knihu doktora Raymonda Moodyho Život po životě, kde jsou popsány stavy blízké smrti, a řekla jsem jí, že tam v případě zájmu najde další informace.
Vysvětlila jsem jí, že i když možná nějaký stav blízký smrti zažije, až se její konec přiblíží, její zkušenost bude s největší pravděpodobností jiná než ty, které jsou popsány v
knize, všechno nejspíš půjde pomalu a postupně, takže patrně bude mít dost času o tom mluvit se svými blízkými. Tahle myšlenka ji opravdu nadchla.
Okénko (měsíčník letohradské farnosti), XXI. duben 2012
/8 Škoda že někdy naše pohřby bývají funusem a nesrozumitelným rituálem, kterého se lidé bojí. Pohřeb je smutnou slavností, ale může být slavností života navzdory smrti našich těl. V
přímluvách vždy prosíme ta toho z nás, kdo nejdříve zemře – aby se nebál a věděl o boží blízkosti. Kdyby tato modlitba nebyla podložena naší nadějí a doufáním, byli bychom mluvkové …
/9 Mnoho manželů se nechá odradit namáhavostí společného výstupu ve 350 metrech n.m. a začnou znovu od nuly. Někteří to zkouší vícekrát a skončí ve
400 m. Nás lákají „Himaláje“. Počítáme s obtížností výstupu …, s výhledem dopředu přes časté klopýtání vystupujeme vzhůru – za velehorským průvodcem. Byla u nás nedávno paní, které komunisté popravili manžela, když byla v
7. měsíci těhotenství.
(Syna skvěle vychovala, je dobrým manželem a tátou. Ten svého tátu nikdy na vlastní oči neviděl, ale táta byl doma duchovně přítomen, mluvilo se o něm: „Tatínek by toto rád viděl, tak a tak by se sám zachoval …“
Někteří chlapi jsou fyzicky doma až příliš – jen se povalují a ani třeba nechodí do práce – ale jako tátové nefungují…)
Té paní velice přeji, aby se s manželem po smrti sešli.
Prosím Vás, zdalipak jste se podívali na lekce Ježíšova vyučování, na které apoštolové poněkud zapomněli (Mt 13
. kap. – o rozsévači, o jílku
mámivém, Mt 13,14-15
a Mt 9,16-17
)? /1
Od Ježíše se můžeme mnoho pro život naučit. /2
Bůh vymyslel svět dobře, a stará se o nás. Ale nepřichází jako údržbář s kabelou přes rameno.
Svět nám svěřil a nabízí nám pomoc, abychom se nezříkali svého podílu odpovědnosti za jeho chod a hledali Boží řešení dříve, než až v nouzi.
Bůh stále hledá člověka. Vyhledal i Mojžíše (když Mojžíš dozrál).
Hořící keř je poutačem, Mojžíše zajímalo, jak je možné, že tak dlouho hoří. /3
Touha prozkoumávat, poznávat, objevovat, porozumět, je důležitá (bez rozumu těžko možná).
Kdybychom s životem hospodařili podle božích plánů, svět by vypadl jinak a naše vztahy by byly jiné. Ani nemoci by nebyly.
Bez Hospodinovy iniciativy a pomoci by Hebrejové zanikli v Egyptě (a v každém dalším otroctví).
Bez Hospodinovy milosti bychom dál nepokračovali. (Později Izraelité dostali povinnost milostivého roku.)
I pohané vytušili důležitost božího požehnání (jen si mysleli, že ho lze získat, jako se dá získat přízeň vladaře: něco za něco).
Židé znali text smlouvy Hospodina s Izraelity.
Izraeli, budeš-li dodržovat, co jsi slíbil, velice rád ti požehnám, budeš svobodným, bohatým a zdravým
národem.
Je dobře si všimnout co našemu úryvku v evangeliu předchází.
Střet s odpůrci.
Ti na Ježíše (byl z Galileje) útočili: „Co říkáš na to, jak Bůh hříšné Galilejce potrestal?“
Ježíš poukázáním na neštěstí v Judském Siloe, vrátil míček na stranu protihráčů.
Koho v nouzi nenapadne otázka: „Za co, Bože, trpím?“
Ježíš nás vzdělává, abychom božímu jednání rozuměli a neptali se povrchně. /4
„Neobrátíte-li se, nezměníte smýšlení a jednání (podle Boha), hrozí vám něco podobného.“
Díky Božímu milosrdenství je vám ještě dána možnost – jeden rok péče (určitý čas, ne neomezený).
Za Ježíšovu péči jsem odpovědný.
I za ten čas: „Nezmeškej vlak“. (Může být pro tebe posledním vlakem.)
V životě, v jednání člověka, bývá určitý zlom. Některé věci jsou téměř nezvratné. Spoléhat opovážlivě na boží pomoc je charakterovou vadou.
„Nepátrej tolik, proč druhého potkalo neštěstí“ – říká Ježíš tehdejším posluchačům i nám – „především se ptej sám sebe: ,Jak bys dopadl ty, kdyby tebe potkalo nějaké neštěstí?´“
Čas a příležitost je mně dána k využití.
Máme být stále připravení. Víme, kam směřujeme.
Odmala jsme toužili po porozumění, po blízkosti, životě, kráse … (a litovali jsme, jak rychle něco krásného pomíjí …)
Proto jsme rádi přivítali boží plán s námi. Proto budujeme vztahy, aby nás oblažovaly navždy.
Víme, že nebeské porozumění se všemi bude náročné, ale hlásíme se do práce.
Soužití s druhými a s Bohem má své nároky (víra není lacinou záležitostí), ale my o to velice stojíme. /5
S potěšením jsem se díval na 13. komnatu Karla Schwarzenberga.
Šlechta žije v živém vztahu se svými předky a hledí dopředu. Jejich urozenost je zavazuje. Nespoutává, dává jim křídla.
Boží urozenost nás ještě více nadnáší. A zve dopředu …
V našem okrese máme skvělou Charitu. Sestry, pečující o těžce nemocné a umírající, vloni doprovodily 72 lidí. Teď pozvali pozůstalé, napoprvé přišlo 16 lidí. /6
Jako se připravujeme na porod (nejen rodička), tak se máme připravit na „porod“ do věčnosti. /7
Při vypravování s dětmi jsem zjistil, že dnešní děti si už nehrají na pohřby.
My jsme na pohřby chodili a pak jsme si na ně samozřejmě hráli (i Ježíš se svými kamarády, i děti mé generace).
Zapomněli jsme umění umírat.
Pro nás je to jednouší, doufáme-li, že jdeme do lepšího.
Díky vysoké úrovni naší medicíny se staří lidé příliš dlouho trápí, jejich přežívání se často stává tíživým. Děti, které o ně pečují, jsou často úplně vyčerpané, někdy až k
vyhoření svých sil.
Péče o staré a dlouhodobě nemocné je tou nejtěžší službou. (Při péči o malé děti víme, že vše spěje k lepšímu, v péči o staré lidí víme, že bude hůře …)
Važme si bohatství naší společnosti.
Před sto léty mladí ráno obstarali dobytek, stařečka na vejminku, a odjeli na pole. V poledne se vrátili domů, obstarali dědečka a hospodářství ve statku a zase odjeli na pole. Až večer se vrátili …
Mám staršího přítele, lékaře, milého a velice citlivého člověka. Před 30 roky mi vyprávěl, jak objevil úvahu sv. Augustína: „Zápal plic, útěcha nemocných“. Dříve, když starý člověk lehnul, dostal
zápal plic a do týdne zesnul (nebyl penicilín). Konec byl důstojný pro něj i pro nejbližší.
Mnoho lidí se dnes bojí smrti. Těžce nemocný i jeho blízcí před sebou navzájem hrají hru, že bude zase dobře. Obě strany jsou ve strachu, nejistotě a obavách sami. Nesmyslně a zbytečně.
Pozůstalí často oddalují konec svého blízkého. Vytěsňují myšlenku na smrt a nesmyslně vyžadují po lékařích udržování jejich člověka za každou cenu (často to vyžadují právě ti, kteří sami o těžce nemocného mnoho nepečují – právě proto.)
Potřebujeme mluvit o péči o těžce nemocné, o umírání, smrti, pohřbu a truchlení…
My se nemusíme tolik bát – věříme, že jdeme do lepšího. /8
Svým příkladem péče o nemocné a staré, svým postojem k životu a umírání, vybavíme své děti a vnuky do života.
Ježíš říká svým protivníkům a všem ostatním: „Kdo se neobrátí, podobně zahyne“.
České překlady mluví o „pokání“, ale originál evangelia o „obracení“ se k Bohu, o změně smýšlení a života.
Téma „obracení se“ je jedním ze základních témat, na kterých stojí život a naše budoucnost. (Bez obracení se k Bohu nedojdeme ke spravedlnosti, pravdě, lásce … Ježíšově. Bez „obracení se“ zabloudíme a odpadneme.)
Ježíš nás zve k životu. Chceme budovat vztahy na celou věčnost, nejen na pár let. /9
Svět je velice porušený a život je krutý. Tím více stojí za námahu (mnoha hodin) a hledání, zda možnost věčnosti existuje. A zda je někdo, kdo nám to nejen umožní, ale vyučí nás v
umění přátelství tak, abychom o sebe stáli navždy.
----------------------------
Poznámky:
/1 V učebním oboru se učedníci učí teorii a pak mají praxi. „Řekli jsme si, jak se vaří svíčková, v pondělí se na vás těším v kuchyni,“ řekne mistr.
Pak se ukáže, že učedník zapomněl osolit vodu, ve které se vaří knedlíky, nebo zapomněl na něco jiného. Inu, nikdo nespadl učený z nebe.
Na manželských setkáních je skvělé, ukazuje-li přednášející pár co se na svých chybách naučil. Podobně nás na svých chybách vyučují apoštolové.
Škoda, že jsme nepřijali Ježíšovu vyučovací metodu. Škoda, že si v kostele občas neděláme znalostní test. Pro sebe a pro vyučujícího.
V biblickém vyučování nám apoštolové poctivě dělají figuranty.
„Petře, zapomněl jsi na podobenství o rozsévači, na ptáky, vyzobávající zrní na zasetém poli (staří vykladači mluvili o havranech, tušili jejich „černé peří“).“
Místa, kde obilí nevzešlo, se dají do určitého času přisít zrnem (jinak zůstanou holá nebo tam vyroste býlí). Podobně potřebujeme některá Ježíšova slova znovu slyšet, aby v
nás zakořenila a přinesla užitek.
„Petře, Tys zapomněl na nepřítele, sejícího pod rouškou tmy jílek mámivý (falešnou a jedovatou zbožnost).“ Atd.
Psychologie mnoho učí, ale nepočítá se zlými mocnostmi – s kazisvěty a jejich lidskými pomocníky …
Znalost teorie nás uchrání od dlouhého tápání, ale poskytuje jen 40% přínosu na cestě k úspěchu, dalších 60% je třeba získat praktickou dovedností.
Nejen dítě, i rodič se učí své úloze. Oba jsou obdivuhodně vybaveni, ale i rodič může čtyřletému děcku přiznat, že se také teprve své roli učí.
Nebyli jsme zvyklí přiznávat chyby před svými svěřenci.
(Jen poslední papežové se částečně omluvili za ty druhé. Některým lidem se to krajně nelíbí: „Svatý Otec přece nechybuje. To by si pak někdo mohl myslet, že chybuji i
já.“)
/2 Např. od Ježíše najisto víme, že Bůh nám přeje odvážného a dobrého římského biskupa! („Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu?“ Lk 11,11
) Už záleží jen
na kardinálech. A pak na nás, abyc
hom se nechali vést ke Kristu.
Naše modlitby i služba římského biskupa nás mají vést k postojům Ježíšovým.
/3 Děti na otázku: „Co je na svíčce nejdůležitější?“, odpovědí: „Plamen“.
Dospělí to už neví, svíčky zdobí a zdobí (pak „je škoda je zapálit“) nebo v kostele vrší množství svíček. Při Večeři Páně mají svítit 2 svíčky. Přijede-li biskup
– 7 svíček.
/4 Bůh nám nabízí své požehnání.
Víme, že bohatství může někdo získat i nepoctivě.
Neštěstí si může někdo zavinit sám, mohou ho způsobit jiní.
Může být pro nás také stimulací (i jako trest).
„Mistře, kdo zhřešil?“ (Srv. J 9,1n
)
„Nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího.“ (Srv. J 5,1n
)
„Jsou ti odpuštěny hříchy.“ (Srv. Lk 5,18-20
)
/5 Smutně sleduji zapšklost a neurvalost některých důchodců. Zběsile vyrážejí na lov zlevněných věcí, nejsou laskaví k mladým, čučí na Novu, nos zabořený v
Blesku, nadávají na vše a nejsou schopní se s nejbližšími bavit o něčem podstatném, protože se shodnou jen na tom negativním.
/6 Byl jsem mezi nimi, díky sestrám jsme i my před léty mohli mít maminku doma. I já jsem sestrám děkoval. Lidem jsem neřekl, že jsem farář, abych je nevyplašil. Četl jsem něco z
Malého prince. Pak se lidé rozpovídali, a ukázalo se, jak jim chybí některé informace a zbytečně se v něčem trápí.
Můžeme je potěšit, podat informace, doporučit dobrou literaturu (která už i u nás existuje), ukázat co si nemusí vyčítat …
Vždy můžeme říci: „A co když jdeme do lepšího?“ A když se někdo zeptá …
/7 VELIKONOCE – SLAVNOST ŽIVOTA
Jdu vám připravit místo v domě svého Otce.
Opět přijdu a vezmu vás k sobě,
abyste i vy byli, kde jsem já. /J 14,2-3
/
Ježíšovo vzkříšení je příslibem našeho vzkříšení. On sám temným údolím smrti prošel a vrátil se k nám jako Živý. Nikdo už nemusí říkat: „Odtamtud se nikdo nevrátil“.
Pro nás není smrt katastrofou, pro nás si přijde ženich a odvede nás do života, kde si všichni rozumí se všemi. (Přislíbil nám, že nám dopomůže si porozumět se všemi.)
Druhý porod
Na porod dítěte se připravuje matka, její manžel a jejich blízcí. Porodní báby a porodníci jsou připraveni přijít co nejlépe pomoci novému človíčku na svět.
Podobně by to mělo být se smrtí.
Už dlouho umírali lidé často v nemocnici a my jsem zapomněli, jak je důležité, aby ten, kdo odchází, nebyl sám.
Konečně se o kultuře odcházení mluví.
Nakladatelství Vyšehrad vydalo v r. 2005, v edici „Cesta domů“, knihu „Poslední dary“. Napsaly ji zdravotní sestry Maggie Callananová a Patricia Kelleyová, které se dlouhá léta věnují práci v
hospicu. Jako porodné báby svého druhu pomohly mnoha umírajícím a jejich blízkým se důstojně rozloučit.
Odcházení našich blízkých může být naplněno vzácnou zkušeností a mimořádnou příležitostí k předání posledních darů odcházejícího svým blízkým. Smířením, pochopením, projevením citu, který potlačovali, vyjasněním bolestných nedorozumění.
Knihu ocení ti, kteří se ocitnou v blízkosti umírajících – rodina, přátelé, zdravotníci, pečovatelky – ale i každý z nás – abychom se jednou ani vlastní smrti tolik nebáli.
Autorky nás upozorňují, jak probíhají rozhovory posledních chvil, ať už padnou skutečná slova, či dojde jen na gesta a pohyby očí. Tomu všemu můžeme porozumět.
Vysvětlují někdy těžko srozumitelné chování a výroky umírajících, kteří tím chtějí sdělit zcela ojedinělou zkušenost na přechodu mezi dvěma světy.
Možná bychom si knihu „Poslední dary“ měli přečíst ve třiceti letech – abychom si uvědomili, jaké hodnoty jsou v životě nejdůležitější a pak v padesáti, abychom se nebáli smrti. Možná bychom měli knihu mít doma, aby byla po ruce, kdež se někdo z
našich drahých vydá na cestu. Abychom jim mohli být něco platní.
Nabízíme ukázku:
Andrea
„Proč tuhle práci vůbec děláte?“ zeptala se mě stejně na rovinu a věcně. „nedeprimuje vás to?“
„Na to se těžko odpovídá,“ řekla jsem. „Součástí mé práce je vždycky smutek a žal nad tím, že někdo umírá – a to samozřejmě cítím také. Ale já zároveň cítím možnost pomoct pacientovi prožít příjemně i poslední kapitolu jeho života, pomoct mu ve zbylém čase vyřídit důležité záležitosti, doříct nevyřčené, dokončit nedokončené a podělit se o důležité okamžiky s
lidmi, na nichž mu záleží.
Má práce je zařídit, aby se pacient cítil co nejpohodlněji a to nejen fyzicky – aby všechno tohle mohl udělat a využil těchto vzácných chvil co nejlépe. A jsem přesvědčen o tom, že umírání je, stejně jako zrození, pro celou rodinu velikou příležitostí k
pozitivním prožitkům a nejde jen o smutek, bolest a ztrátu. V tom cítím ve své práci výzvu, a to mi v
ní přináší radost.“
Andrea několik minut mlčela, potom se usmála a nalila mi další šálek kávy. Pochopila jsem, že můj „přijímací pohovor“ ještě neskončil.
„Mám rakovinu dělohy a řekli mi, že umírám,“ promluvila. „Chci vědět, jaké to bude.“
Užasla jsem, když jsem viděla, že se této pozoruhodné devětadvacetileté ženě v očích nezračí ani stopa po strachu. A bylo zřejmé, že manželé hovoří běžně naprosto otevřeně i před svými malými dětmi.
„Já jsem ještě nikdy neumírala,“ řekla jsem, „takže vám to nebudu moct popsat z vlastní zkušenosti. Ale starám se o umírající už spoustu let, takže vám můžu říct, co jsem viděla a co mi řekli.“
„To je skvělé!“ odpověděla. „Moc mě to všechno zajímá.“
Začala jsem tím, že jsem jí popsala fyzické změny, které její nemoc většinou provázejí: ztráta chuti k jídlu vedoucí ke snížení hmotnosti, slabost, mírná bolest a někdy mírné nevolnosti.
Dále jsem jí vysvětlila, jak budeme léčit jednotlivé příznaky, až se u ní objeví, většinou pomocí dietních opatření a medikace. Vysvětlila jsem jí, že bude postupem času čím dál tím ospalejší a bude mít snové stavy – ke konci možná bude i zmatená – a než zemře, upadne do krátkého bezvědomí. Nejspíš zemře na selhání jater, ale pokud budeme správně reagovat na všechny její symptomy, neměla by pociťovat nic nepříjemného.
„Dobře, tak tohle se bude dít s mým tělem,“ řekla. „Ale co se bude dít se mnou jako s osobou?“
Byla zvědavá a nesmírně ji udivilo, když jsem jí řekla o vědomí blížící se smrti – že jiní pacienti mluvívají o tom, že byli s někým, kdo už zemřel, že se připravují na cestu, že viděli místo, kam jdou i kdy se tam odeberou. Dále jsem jí řekla, že nám pacienti také často předvedou, že v
procesu umírání nejsou bezmocní a že nám sdělují, co potřebují ke klidnému skonu, a často si i dokážou zvolit okamžik své smrti.
Ujistila jsem Andreu, že za celou dobu své praxe jsem se až na pár ojedinělých výjimek nesetkala s bolestivou nebo děsivou smrtí. Zdálo se, že ji to překvapilo, a zároveň se jí ulevilo.
Dala jsem Andrei knihu doktora Raymonda Moodyho Život po životě, kde jsou popsány stavy blízké smrti, a řekla jsem jí, že tam v případě zájmu najde další informace.
Vysvětlila jsem jí, že i když možná nějaký stav blízký smrti zažije, až se její konec přiblíží, její zkušenost bude s největší pravděpodobností jiná než ty, které jsou popsány v
knize, všechno nejspíš půjde pomalu a postupně, takže patrně bude mít dost času o tom mluvit se svými blízkými. Tahle myšlenka ji opravdu nadchla.
Okénko (měsíčník letohradské farnosti), XXI. duben 2012
/8 Škoda že někdy naše pohřby bývají funusem a nesrozumitelným rituálem, kterého se lidé bojí. Pohřeb je smutnou slavností, ale může být slavností života navzdory smrti našich těl. V
přímluvách vždy prosíme ta toho z nás, kdo nejdříve zemře – aby se nebál a věděl o boží blízkosti. Kdyby tato modlitba nebyla podložena naší nadějí a doufáním, byli bychom mluvkové …
/9 Mnoho manželů se nechá odradit namáhavostí společného výstupu ve 350 metrech n.m. a začnou znovu od nuly. Někteří to zkouší vícekrát a skončí ve
400 m. Nás lákají „Himaláje“. Počítáme s obtížností výstupu …, s výhledem dopředu přes časté klopýtání vystupujeme vzhůru – za velehorským průvodcem. Byla u nás nedávno paní, které komunisté popravili manžela, když byla v
7. měsíci těhotenství.
(Syna skvěle vychovala, je dobrým manželem a tátou. Ten svého tátu nikdy na vlastní oči neviděl, ale táta byl doma duchovně přítomen, mluvilo se o něm: „Tatínek by toto rád viděl, tak a tak by se sám zachoval …“
Někteří chlapi jsou fyzicky doma až příliš – jen se povalují a ani třeba nechodí do práce – ale jako tátové nefungují…)
Té paní velice přeji, aby se s manželem po smrti sešli.