Slavnost Zjevení Páně

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sk 10,1-11,18 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 60,1-6; Ef 3,2-3a.5-8; Mt 2,1-12
Datum: 6. 1. 2013
I na nás se naplňuje boží příslib – díky rozsvícenému Jeruzalému – se i nám dostalo osvícení,
i nám se rozšířilo srdce …
Nikdy bychom neměli zapomenout na nezasloužený dar pozornosti boží, která hledá své děti, které v pubertálním vzdoru nebo lhostejnosti opustily rodný dům …

Nikdy bychom neměli sebe sama výlučně považovat za boží děti a myslet si, že někdo jiný božím dítětem není. Bůh se hlásí i k tomu, o kterého by možná někdo neopřel ani koště. Bohu je to vlastní.

Boží milosrdenství ale není amnestie. Neponižuje nikoho, ani poškozené, není výsměchem právu, má svá pravidla (dostává se tomu, kdo uzná vinu a napravuje škodu) …

O vánocích jsme si připomínali, že se Bůh vedle „svatého zbytku Izraele“ (pozdějších blízkých Ježíši) ukázal i pastýřům. /1

Zjevením Páně nám připomíná další velkou opovážlivost Boha. Bůh se zjevil i pohanům!! To bylo pro některé nehorázností. /2
Skupinou cizinců se tehdejší zbožní asi necítili nijak poctěni. Bohatí poutníci přišli možná ze země dávných nepřátel (představme si příjezd Sudetských Němců nebo Rusáků k nám).
Bůh nepřichází jen „k lidem dobré vůle“ (jak pokřivle říkáme každou neděli v kostele; čímž snižujeme Boží milosrdenství a mateme své děti i sebe).

Na spravedlnosti stojí život. Ale jak bychom podle ní dopadli?
Jen díky milosrdenství Božímu můžeme přežít.
Milosrdenství je nám příjemné.
Ale prokazovat milosrdenství druhým, i těm, kteří nám nemusí být sympatičtí nebo nejsou neviňátka, je nám obtížné.
Milosrdenství Boží nás zavazuje k milosrdnému jednání. /3

Už jsme hledali klíč, podle něhož se Bůh člověku ukazuje. /4
Ptali jsme se, zda by se Bůh zjevil nám.

Řada vzdělaných Izraelitů věděla, že Betlém bude rodištěm Pomazaného. Větřili ve vzduchu čas jeho příchodu, ale pohodlně čekali, až se sám ohlásí. Ani je nenapadlo jit do Betléma, „každý máme přece své starosti a důležité zaměstnání …“ /5

Nakolik byli poznamenáni setkáním se „svatou rodinou“ pastýři a nakolik mudrci, by bylo spekulací.
Ale potřebujeme se ptát, jak my jednáme s velkorysým Bohem a co si z našeho jednání mohou odečíst lidé nekosteloví.

Pro mudrce byli židé obdivuhodní a přitažliví – pro jejich lepší a osvícenější náboženství.
Jak na ně zapůsobila zpráva o nebezpečném králi? Nic takového nepředpokládali („podle sebe soudím tebe“).
I my bychom byli zřejmě překvapeni, že děcko není v královském paláci nebo chrámě.
Lhostejnost židů – kteří měli znalosti o Mesiáši po ruce, ale u svaté rodiny nestáli frontu – nás i dnes překvapuje.

Má nás zajímat, jak nás – kostelové lidi – vidí dnešní „pohané“ a lidé na okraji společnosti.
Zaujme je na nás něco víc než lidové koledy? /6

Pastýřům bylo řečeno jen pár slov, mudrci – díky své vzdělanosti – zpozorovali zvláštní úkaz na obloze.
Bylo by i nám líto, kdyby oběma skupinám časem vybledla vzpomínka na poctu, které se jim dostalo a vrátili se ke stejnému životu jako dříve.
Možná si pastýři nebo mudrci kloučka pochovali v náručí. To by pro ně byla určitě veliká čest a zážitek.

Každému z nás se dostává od Boha mnohem větší pocty. Všimněme si toho při této veliké vánoční slavnosti. Omezím se na Večeři Páně.

Vzpomínám si, jak se mi poprvé dostalo cti – už jako bohoslovci, který přijal službu akolyty – nést jedné nemocné paní Tělo Páně. Čtyř kilometrovou cestu jsem šel na samotu, byl to silný zážitek …
Až po mnoha létech jsem si uvědomil, jak to máme vzhůru nohama. Co je víc: nosit nebo přijímat?

Většímu děcku dovolíme pochovat menší děcko, později mu dítě svěříme k pohlídání. V dospělosti mu dáme požehnání před svatbou a pak se mu narodí jeho dítě.
S Eucharistií to vedeme opačně. Větší děcko smí ke Stolu Páně. Na nošení nebo podávání Těla Páně ale máme další zvláštní školení a povolení biskupa.
Není řádnou kvalifikací křest dospělého nebo příprava před první Ježíšovou Hostinou?
Kněz může jednotlivě požádat každého pokřtěného, aby pomohl při podávání Těla a Krve Páně. /7


K žité kultuře patří oživování významu pozdravu, prosby, poděkování … stolování, pravidel společenského chování nebo pravidel spisovného jazyka. Doma si občas znovu vyprávíme o těchto velikých darech. I v

kostele si občas znovu připomínáme jak se pěkně chovat.

Nedávno náš pan biskup v jedné farnosti právem poukazoval na některé nešvary. To je další důvod, abychom si něco připomněli.



Pěstujme si kulturu při setkávání s Bohem i doma. Natož při Večeři Páně.

Účastnit se Stolu Páně má být největší modlitbou a nejvýznamnějším setkáním.

Bohoslužba není naší službou Bohu, to by bylo často všelijak usmolené. Bůh slouží nám. Na bohoslužbě dostáváme víc než občan vyznamenaný presidentem ve Vladislavském sále na Hradčanech. /8



Paní Miroslava Němcová, předsedkyně poslanecké sněmovny a předseda senátu pan Štěch byli pozváni na oběd k panu presidentovi. Nepřišli ve sportovní bundě.

Bůh nepředepisuje oděv na setkání s ním. Je na každém a jeho možnostech, jak přijde ustrojen, ale naše chování, ustrojení, gesta a postoje mají být projevem úcty a modlitbou.

Většina z nás má větší než základní vzdělání, každý máme slušné společenské postavení a víme o svém vysokém postavení před Bohem.

Většina lidí si může pořídit slušné ustrojení. Na promoci svých dětí nebo na ples se ustrojit umíme. Osprchujeme se a vyčistíme si zuby nejen před návštěvou lékaře. Na vlastní oči jsem ale viděl, jak zastupitel obce přišel do ordinace v

montérkách (nepřišel s úrazem).

Jde především o náš vnitřní postoj k Bohu, ale obsahu má odpovídat i forma.



Ustrojením vyjadřujeme úctu k druhému a svou kulturu. To neplatí jen o podávajících Tělo Páně, o těch, kteří přicházejí číst Slovo Boží k ambonu, ale o každém, kdo přichází na bohoslužbu.

Předstírání nepomůže (muž chodící nápadně zbožně ke Stolu Páně bil svou manželku doma provazem).

Zbožnost má být pravdivá, cudná i uctivá. Nestačí jen příklad rodičů dětem, je třeba děti učit vystupovat na veřejnosti i v kostele.



Při sekávání s Bohem se mi trochu chvějí kolena. Kdo je Bůh – a kdo jsem já?

U Boha jsme doma, ale naše jednání doma je přece poznamenáno vědomím, že s námi bydlí Bůh.

Znáte větší kulturu?

Doma, ani u Stolu Páně, se nechováme prkenně. Stačí selský rozum a úcta. Sociální inteligenci – tak pro pěkné a citlivé jednání s lidmi – se učíme a pěstujeme si ji.



Podívám-li se na toho, kdo mně podává nebo komu podávám Tělo nebo Krev Páně, nic z toho nemusí rušit mou zbožnost a úctu ke Kristu. Ježíš nežárlí na druhé.

Ale už jakým krokem přicházím (vídávám někde ruce na zadku), jak nastavím ruku (jak mají děti umyté ruce), jak se tvářím, tím vším vypovídám o sobě a svém vztahu k

Bohu a k lidem.

Nespěchejme u Stolu Páně, nikdo nás nehoní.

Někteří přicházejí jako kusy ledu. Někteří se tváří jako bubáci. Copak se takto tváříme na svatbě? Jsme odpovědní za svou tvář.

Jak bychom se tvářili, kdyby nám někdo dovolil pochovat své dítě? Jak bychom se tvářili, kdyby nám Josef a Marie nechali pochovat své dítě?

Jíst a pít u Stolu Páně je mnohem větším setkáním …

Věříme tomu? Co znamená naše: „Amen“?

Někteří přijmou Tělo Páně na jazyk a pak říkají: „Amen“. Asi si nepropojí stolování při bohoslužbě se stolováním doma. Už malým dětem radíme: „S plnou pusou se nemluví“.



K vlastnímu setkání – ke communiu – sjednocení (nemám rád naše ploché pojmenování: „svaté přijímání“) jenutná a důležitá chvíle ticha na osobní setkání. Sjednotit se s

Ježíšem a druhými je určitou „prací“. Tu za nás nikdo neudělá, ani ji nenahradí citový zážitek. K tomu potřebujeme určitý čas.



Proto nelze hned zpívat píseň. Ta by nás vytlačila z nejvnitřnějšího setkání s Bohem! Muzika beze slov je možná, pokud i varhaníkovi chvíli ticha dopřejeme.



To platí i o přijímání těch, kteří přisluhují u Stolu Páně, včetně kněze. K naší kultuře patří, že hostitel nebo hostitelka si na talíř dává jídlo jako poslední. Osobní setkání u Večeře Páně je tak silné, že přijímám Tělo a Krev Páně teprve až obsloužím druhé, abych se mohl v

tichu a soustředěnosti věnovat Hostiteli. /9

Pokud někdo neomdlí, nenechme se nikým a ničím rušit.



Kdo objeví závratnost tohoto setkání s Bohem a lidmi (kdo ví, že nejsme hosty, ale jsme množinou vytvářející Nevěstu Kristovu – kde je důležitý a jedinečný každý z

nás), nemá potřebu po mši přidávat nějaké další modlitby.

„Vše bylo řečeno.“

V blízkosti a porozumění není třeba říkat mnoho slov.

Kdo se silně setká s Bohem a pochopí Ježíšův záměr „sjednocení“ se s Bohem a druhými, bude usilovat o setkání se slavícími, s Ježíšovými sestrami a bratřími.



Dostalo se nám nepřestavitelně většího obdarování než mudrcům z Východu.



Dostalo se nám osvícení, k rozšíření našeho srdce – i pro jiné.



Rozdávejme druhým z pokladu božího zrno! Ne plevy. Lidé nejsou hloupí, plevy umí rozpoznat.

Žádnou novou evangelizaci nemusíme vymýšlet.



A občas, prosím, svým dětem tyto věci připomínejte a veďte je postupně k hlubšímu a hlubšímu porozumění Ježíšovu úmyslu jeho Večeře.



A neberte si, prosím, příklad z toho, co my kněží děláme špatně.

(Viděl jsem kněze a akolyty, kteří rozdávali Tělo Páně, jako karty karbaníkům.)

My kněží si vyprávíme: „Víte, jaký je rozdíl mezi knězem a rozcestníkem (ukazatelem)? Žádný. Oba ukazují správný směr, ale ani jeden z nich se nevydal na cestu.“



---------------------------

Poznámky:

/1 Rodiče a prarodiče mají děti uvádět do biblických textů. Kazatel nemá při bohoslužbách tolik času …

Zemědělci, řemeslníci, kněžská skupina, lidé ve službách Říma, prostitutky … byli usazení na svém místě a byli majetní, někteří dokonce bohatí. Pastýři byli v

Ježíšově době nejchudší skupinou v Izraeli. Kočovali na hubeňoučkých pastvinách na okraji pouště. Byli nevzdělaní, do školy ani do kostela nechodili, po většinu roku jejich stáda hledala údolí za údolím pár suchých stýbel trávy zbylých po jaru.

Měli velice tvrdý život, byli kočovníky a sběrači. K přežití navíc museli uhájit svá území před svými konkurenty, byli ozbrojení, ke rvačce neměli často daleko …. Pastýři v

Ježíšově době u ostatních obyvatel nebyli oblíbení. Nebyli to milí pastuškové našich betlémů. Představme si „cigány“, (z dětství si pamatuji ještě kočující cigány), žebráky, dřívější komedianty a všelijakou chásku na okraji společnosti všech dob.

Takovýmto lidem se dostalo zjevení andělů. (Eugen Kukla přinesl své fotografie ze slavení Vánoční bohoslužby v romské vesnici na Východním Slovensku. Romové nejsou bohatí, ale umí se radovat.)



/2 Pohané byli pro židy nečistí, zbožní se stranili i doteku s nimi. „Po návratu z trhu nejedí, dokud se neočistí“. (Mk 7,4)

I dnes jistý druh katolíků nesnáší společnou modlitbu křesťanů a nekřesťanů.

I apoštolové, navzdory biblickému vyučování o snášenlivosti k pohanům, a navzdory Ježíšovu příkladu a po seslání Ducha svatého nesnesli, že Petr vešel k

pohanům. „Navštívil jsi neobřezané lidi a jedl s nimi!“ (Sk 11,3)



/3 „Před Hospodinem, svým Bohem, vyznáš: ,Můj otec byl Aramejec bloudící bez domova, sestoupil do Egypta a s hrstkou lidí tam pobýval jako host.´“ (Dt 26,5)

„Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské. Já jsem Hospodin, váš Bůh. (Lv 19,34)

„Toto praví Panovník Hospodin dceři jeruzalémské: Původem a rodištěm jsi z kenaanské země, tvůj otec byl Emorejec a tvá matka Chetejka.“ (A ty jednáš pohansky!

) (Ez 16,3)

Srv. Mt 18,21-35; Lk 10,27-3; Mt 6,12



/4 „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ (Mt 5,8) Říkali jsme si: lidé čistého srdce nejsou bezhříšní, ale hledající, pružní k

opravování svých názorů.

Pastýři a pohané z vánočního příběhu nebyli nutně neviňátky, natož Zacheus nebo prostitutky.

Říkáme si, že k podobenství nutně patří výklad. V evangeliích je zaznamenán Ježíšův výklad pouze k několika málo podobenstvím. Ostatní výklady má dodávat při vyučování církev. Dají se vyčíst z

Ježíšova vyučování. Ke kterému podobenství se hodí pastýři a mudrci?

Výsledek svého hledání si můžete porovnat s poznámkou /10.



/5 Někteří Ježíšovi současníci se připravovali na Mesiáše po svém, někteří se ozbrojovali k očekávanému povstání, jiní více dleli na modlitbách a v

postech, jiní začali častěji chodit na poutě … Tak to je, když si zbožnost budujeme podle svého vkusu. (Zbožné pronášení slov: „Buď vůle tvá“, nestačí.)

(Herodiáni a výběrčí daní drželi raději vrabce v hrsti).

Podobně i my jen čekáme nebo nečekáme – každý podle svého naturelu – až přijde Mesiáš podruhé.



/6 Někdy jsou přemýšliví lidé zklamáni už jen z naší primitivnosti, když se modlíme k „Ježíškovi“ (tátu jsem nikdy neoslovoval: „Venoušku“ a pana profesora: „Pepíčku“).

Vymýšlíme novou evangelizaci (proč novou, jakou novou?), ale sami podle evangelia nejednáme. Řada inteligentních lidí vzhlíží k Bohu a od nás právem čekají, že jim ukážeme cestu.

Průzkumy veřejného mínění o důvěryhodnosti institucí trvale ukazují, že církev je na posledním místě. Žonglování se slovy některých církevních mluvčích o dědictví komunismu nepřesvědčí ani nás. Všichni lidé nejsou hloupí.

A co odpovídáte inteligentním přátelům, když se slušně ptají, jak mají rozumět povýšeneckému a feudálnímu komandování k poslušnosti věřících o odvolání arcibiskupa R. Bezáka?

Co mám odpovědět, když se táta zeptá: „Kdybych svého syna vykázal od oběda a on se ptal: „Za co?“, mohl bych bouchnout do stolu, že jsem jeho otec?

Který biskup se odváží do televize? Tam nemůže na otázky redaktora reagovat mocenskými nebo náboženskými frázemi. To my se bojíme klást představeným otázky a vést svobodnou diskuzi.

Jak sloučit novou evangelizaci s Ježíšovým slovem: „Pravda vás osvobodí“?

Lidé nejsou hloupí. Ježíš nikoho neokřikoval a nad nikoho se nepovyšoval.

Evangelizace to nejsou jen církevní velkolepé slavnosti, ale práce kvasu v těstě společnosti.



/7 V Letohradě nepodávají Tělo Páně ministranti, je z čeho vybírat. Dbám, aby to byli zralí křesťané, vážené osobnosti ve farnosti, selského rozumu, sociální inteligence a společenského chování.



/8 Skvělý a laskavý kněz před 50 lety přinesl nemocné mamince Tělo Páně. Nakonec řekl: „Příště dejte, prosím, na stůl bílý ubrus“. Nedošlo mu, že doma nemají žádný ubrus, natož bílý. To se Ježíšovi nestane, vidí dobře, nikoho se ani nedopatřením nedotkl, nikoho neponížil.



/9 Každý někdy na něco zapomeneme. Při liturgické obnově zůstala v rubrikách mešního řádu výzva k přijímání kněze jako prvního. (Několik set let přijímal kněz jako první. Někdo si z toho možná udělal privilegium.)



/10 Mt 13,44-46