Neděle 4. adventní
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mich 5,1-4a - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mich 5,1-4a
Datum: 23. 12. 2012
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mich 5,1-4a - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mich 5,1-4a
; Žid 10,5-10
; Lk 1,39-45
Datum: 23. 12. 2012
V pátek světová katastrofa nenastala (pro některé to bude možná další
důvod k napití). My jsme ji nečekali.
Setkání s Bohem se příliš nebojíme, přijdeme do lepšího. Ale je dobré některých situací využít jako přípravu na odchod z tohoto světa. Při duchovních cvičeních (dvakráte jsem byl na malé operaci s narkózou, neměl jsem strach, ale pokaždé jsem to cvičně využil …), kdykoliv. Každá noc je určitým obrazem smrti. Neuléháme se strachem, zda se ráno probudíme, ale máme být připraveni.
Je od Boha prozíravé, že nevíme, kdy umřeme, ale díky jeho péči nám sdělil, že život je přípravou pro věčnost. Od něj také víme, na čem záleží nejvíce, a že každý můžeme být kdykolivzavolán. Nemusím tyto řádky dopsat.
Umíme zpaměti slova:
„Jako před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka.
Tehdy budou dva na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán. Dvě budou mlít obilí, jedna bude přijata a druhá zanechána.
Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde.“ (Mt 24,38-42
Kdož ví, kolik lidí vážně a beze strachu v minulých dnech přemýšlelo o těchto věcech.
Kolik lidí třeba nabídlo ruku ke smíru s druhými?
Kdo se rozhodl vytvořit si větší časový prostor pro druhé a poznávání Boha?
Kolik lidí se třeba rozhodlo věnovat peníze na dobrý účel …
„Mesiáš je pokojem až do končin země“ – až do domova každého z nás, připomíná 1. čtení.
(Před týdnem jsme si opět všimli, že jeho Pokoj má pravidla boží moudrosti, milosrdenství a řádu a nemá nic společného se slabošstvím: „Co jsme si, to jsme si, nadosmrti dobrý“. /1
Naše Vánoce se svou materiální hojností a bohatou nabídkou zábav nás mohou zahltit.
Kde a jak najít kousek ticha a soukromí k setkání s tím nejdůležitějším, k bytostnému prožití a zpracování zájmu a blízkosti Boha?
To je možná náš prvořadý úkol pro slavení Vánoc.
(Kupodivu úplně strohé Vánoce na vojně nebo ve vězení jsme možná prožili nejhlouběji ...
Vloni, po úmrtí presidenta Václava Havla, také mnoho lidí přemýšlelo jinak než uprostřed všeliké hojnosti a našich „jistot“.)
Jako druhý úkol před slavením svátků opět připomínám potřebnost rodinné porady: „Jak každý přispějeme k vánočnímu Pokoji? (Úmyslně neříkám k pohodě.)
2. čtení připomíná: „Bůh nechtěl Ježíšovu krev“.
„Oběti jsi nechtěl, přál sis, abych byl člověkem. Dobrá budu člověkem podle Tvého přání – k obrazu Tvému“.
Každou chvíli stále znova narážím na tvrzení: „Bůh byl uražen a bylo nezbytné jej usmířit obětí“. Pohanství v nás se křečovitě drží této primitivní představy. /2
Co o nás vypovídá toto naše zalíbení ve strašném trestu a prolité krvi Ježíše – když navzdory Písmu tvrdohlavě hlásáme, že Ježíš musel za hrozných bolestí a v ponížení vypustit duši pro ukojení Božího hněvu?
Není to nepřiznaná krutost a masochismus v nás?
Boží vyučování a nabídka jeho milosrdenství nás osvobozuje od viny za strašné a nesčíslněkrát opakované ubíjení druhých.
Jenže my – věční Kainové – tvrdíme: „Naše vina je příliš veliká, než aby mohla být odpuštěna“. /3
Vycházíme z toho ale lacině – na rozdíl od Kaina, který coby strašný provinilec nemá nikde stání, vina jej pronásleduje a žene z místa na místo. My jsme Ježíšovi určili roli kozla Azazela. Tvrdíme, že na jeho hlavu byly vloženy naše hříchy. /4
Nerozumíme biblickému obrazu beránka (jako bychom se obhajovali: „ale kozel je také skopec“).
Pomlouváme Boha, že je krvelačný a neústupný. Nehájíme čest boží a právo Ježíše na slušný život.
Jde nám jen o sebe a o náš život. Tvrdíme, že Bůh vyžadoval Ježíšovu krev, aby nás už nehnal k odpovědnosti a mohl nám odpustit.
Myslíme jen na sebe. Pohoršujeme inteligentní nekostelové lidi svým tvrzením, že nám stačí „vyznání“: „Ježíš je můj Spasitel, on umřel za mě“.
A je to!
Jsme „v pohodě“, Bůh dostal zaplaceno, ať se s tím vyrovná, jak chce. („To je tajemství“, zákeřně kličkujeme oproti tvrzení slova Božího.)
Nepřemýšlíme nad tím, že Hospodina je proti zabíjení. Natož mučení!
- - - - -
(Marie se vydala na cestu, aby si ověřila, pravost posla! Dostalo se jí dalšího potvrzení: Alžběta nemohla sama od sebe poznat, jaké dítě Marie čeká. „Kdo má, bude
mu dáno, a přidáno“.)
V evangeliu na tuto neděli čteme jeden z nemnoha biblických úžasných rozhovorů žen.
(Ježíšova doba byla biblicky – a tedy myšlenkově – pokročilá. Izrael byl po řadu staletí připravován nejen na přijetí Mesiáše, ale i porozumění Pomazanému.)
Alžběta a Marie nám dávají velikou lekci o připravenosti a spolupráci žen pro boží království. Ženy nechodily do školy, ani do synagogy („ženská by to nepochopila“, tvrdili
chlapi), ale nebyly bez poznání. Poslouchaly mužské, kteří si doma vypravovali o Hospodinu. Nebyly zatížené namyšleností mužských, pyšnících se svým vzděláním a „svým učitelem“ (rabínem).
Ženy si to, co slyšely, porovnávaly svým rozumem.
Ježíšovy učednice ledacos (nejen vzkříšení) pochopily lépe než Ježíšovi učedníci. Ne svou ženskou intuicí, ale správnou úvahou.
Písmo svědčí o skvostné logice žen. Nejen svatých žen, ale i ženy krvotoké, Samařanky, Magdalény… (Ježíš je za to leckde chválí). /5
Žasnu nad ženskou logikou, která často umí rychleji a přesněji pojmenovat věci, než naše mužská těžkopádná logika. To není iracionální dovednost, to je moudrost.
V kostele při čtení Božího slova slyšíme – jakož i dnes – o moudrosti a víře některých žen. Ovšem naše a pravoslavná církev ženu v kostele mluvit nenechá (mocensky, zbaběle a opovážlivě zneužíváme slov Pavlových: „žena ať ve shromáždění mlčí“).
Nechme se vést těmi dvěma ženami. Nevím, nakolik se to mně – mužskému – podaří.
Stará Alžběta vítá o mnoho mladší příbuznou: „Jak jsem si zasloužila návštěvu matky mého Pána?“
Co se pohne v nás?
Bůh u nás není na návštěvě, všimneme-li si („dovolíme-li mu to“) – je naším spolubydlícím.
V největší míře.
Není stínem, který je na nás přilepen. Je vnitřním světlem (které nás z našich stínů osvobozuje).
Náš život a náš svět se změní, začneme-li s někým bydlet (s manželkou, dítětem, rodičem …). /6
Bydlet s druhým ale nemusí být úplně jednoduché. Děcko ještě ledacos neumí a nemá v krvi patřičný řád domu. Partner vyšel z trochu jiné rodinné kultury … S
podnájemníkem může být teprve potíž.
Kdybychom naopak bydleli s větší osobností než jsme my, s někým, jehož osobní kultura by značně přesahovala náš způsob života a jednání, možná by nás soužití s
takovou osobností začalo tížit ... Možná bychom se stále tlačili do stoprocentního výkonu a lehko bychom byli brzy vyčerpaní.
Bůh je velice příjemný a ohleduplný společník.
Nedělá delší kroky než my, nepráská nad námi bičem, když si něco nedáme na správné místo, když lenošíme nebo jednáme pod míru. Nenutí nás tančit, když nás bolí nohy …
To neznamená, že mu je vše jedno; je moudrý, shovívavý a není popudlivý. Ví, že děti někdy neposlouchají, někdy zlobí, udělají ostudu nebo způsobí škodu.
Je trpělivý a chce si získat naše srdce, ví, že mnoho lidí objeví a ocení přítele až v nouzi.
Nezapomínejme na dar poznání, že s námi Bůh bydlí a že jsme u něj doma. /7
Židé si Boží blízkosti velice váží, ovlivňuje jejich život.
Touží po obnovení Jeruzalémského chrámu, ale nevím, jak by si představovali chrámovou bohoslužbu. Zabíjeli by znovu beránky?
Nám je taková představa cizí, ale nakolik jsme my přijali privilegium vědomí (pohané toto poznání nemají) o soužití a blízkosti Boha s námi?
Není větší modlitby než žité vědomí blízkosti Boží. Kdykoliv vzhlédnu od soustředěné práce nebo chvíli klidu, mohu si všimnout, že se Bůh na mě usmívá, povzbuzuje mě, přeje mi, žehná mě a snaží se mi napovědět, co je nejlepší.
Nezatěžuje nás svou přítomností. Jako nás tiše a bez vytrubování obdarovává, taková je i jeho přítomnost. Kdo chce, ten boží blízkost a velikost objevuje – po celý život.
Jeho přítomnost a přejícnost nám může čím dál víc prosvěcovat vztah sobě samému a k druhým. Jsme váženými lidmi z královského rodu.
Blízkost boží nás povznáší … vše se zjednodušuje, čím jsme starší, tím méně slov k modlitbě potřebujeme, stačí se hřát v boží blízkosti.
Naše dnešní zaměstnání jsou náročná. I v zemědělství používáme velice důmyslné stroje. Práce v bankách vyžaduje veliké soustředění, natož při léčení a ošetřování nemocných starých lidí. Učení dětí je velice obtížné. (Vypravovala paní katechetka, jak řada nekostelových dětí je vulgární, jak odpornými posunky a nadávkami ji častovaly. „Lituji naše děti
, v jakém prostředí žijí“, pravila.)
Všimneme-li si, že žijeme v blízkosti a přejícnosti Boha, oceníme, že nejsme na nic sami, pracujeme v Božím podniku, pod jeho vedením a péčí.
Nekoukáme se na svět růžovými brýlemi, ale osvobozuje nás poznání, že nemusíme hrát první housle. Nemusíme se nechat zavalit přílišnou odpovědností ...
Příchodem Pomazaného do lidské džungle Boží blízkost ještě vzrostla. Čteme si, do jakých situací se Ježíš vědomě odvážil, jak jednal s lidmi nejrůznějšího druhu. Zachoval odhodlání a vznešenost, která ale nikoho neurážela a nesnižovala. Nenechal se odradit a otrávit. Počítal s
Otcem, věřil, že láska a pravda nakonec zvítězí nad lží a nenávistí.
Alžběta ani Marie nebyly primadony, byly ženami práce. Žily v mnohem chudším světě a mnohem náročnějším způsobem života. Neměly doma ani vodovod ani pračku. Nikdy nepožívaly nějakých společenských nebo náboženských privilegií, ale uvěřily tomu, co jim bylo řečeno od Boha.
Vánoční svátky nám mají napomoci k objevení toho, co všechno říká Bůh nám.
Blahoslavený, kdo Bohu uvěří.
--------------------
Poznámky:
/1 Každého z nás se Soudce zeptá: „Jak se ti líbil život? Zdalipak bylo s tebou dobře lidem okolo tebe?“ Nejen bývalého prokurátora Vaše, nejen bývalého politruka Pohraniční stráže Sloupa, který je krajským radním pro školství v
Karlových Varech, nejen prelátů, kteří kolaborovali a nekáli se, všech, kteří svorně tvrdí: „Nikomu jsem neublížil, nemám se za co hanbit …“
/2 Naše překlady biblických textů jsou poznamenány středověkou teorií o zadostiučiní za naše hříchy Anselma z Canterbury.
Svatý Anselm (1033 -1109), opat, arcibiskup v Canterbury, teolog a filosof, jeden ze zakladatelů scholastiky a člen řádu svatého Benedikta. V r. 1720 ho papež
Klement XI. jmenoval učitelem církve.
To je tak, když si svévolně najmenujeme učitele církve a nedbáme na Ježíšovu důraznou radu
Vy však si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.
A nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský.
Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus.
Kdo je z vás největší, bude váš otrok. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (srv. Mt 23,1-12
/3 Hospodin pravil Kainovi: „Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Budeš nyní proklet a vyvržen ze země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra.
Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem.“
Kain Hospodinu odvětil: „Můj zločin je větší, než je možno odčinit. Hle, vypudil jsi mě dnes ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. Stal jsem se na zemi psancem a štvancem. Každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít.“
Ale Hospodin řekl: „Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou." A Hospodin poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil.“ (Gn 4,10-15
/4 Kozel, na kterého padl los pro Azázela, bude postaven živý před Hospodina, aby na něm Áron vykonal smírčí obřady a vyhnal jej k Azázelovi na poušť. (Lv 16,10
/5 Minulou neděli jsme při adventní bohoslužbě smíření vyšli z podobenství o jedné hřivně (ta není uvedena v tříletém cyklu nedělních biblických lekcí). Myslíme si, že tou jednou hřivnou Ježíš myslí rozum. Škoda, že u nás byl po staletí rozum snižován. Např.: „Nemudruj, ale věř.“ „Komu dá Bůh úřad, tomu dá i rozum.“ „Poslušnost je první ctnost“.
Jeden věřící neurochirurg ironicky říká: „Mozek je dokonalý, jakmile vcházíme do kostela, samočinně se vypíná“.
Židé každou sobotu ve svých modlitbách děkují za dar rozumu. Benedikt XVI. mluví o veliké úloze rozumu pro porozumění Bohu.
/6 Je rozdíl, je-li máma doma nebo není. Nepotřebujeme ji třeba nutně, ale je-li nablízku, máme v její blízkosti veliké zázemí.
Někdy si žena s něčím neví rady, když je manžel pryč.
Pro práci s počítačem je příjemné, mít doma někoho, kdo mně poradí, jsem-li „v koncích“ (to může být i větší dítě). Co pro nás v nemoci znamená, máme-li po ruce někoho ochotného, kdo nám poslouží.
Mnoho lidí potvrzuje, jak se změnil jejich život, když jim i druhý rodič zemřel. Děti staré rodiče už léta obsluhovali, ale jejich odchodem se něco vážného stalo. Víc, než když v
lese padne krajní strom, který chránil před vichrem stromy uprostřed.
Podobně je to s blízkostí Boha. Ze zkušenosti Jákoba se nám dostalo poznání, že Bůh je všude, kde je člověk.
I tam a tehdy, když si jeho přítomnost neuvědomuji.
/7 I dnes pohanské a saducejské (kněžské) myšlení vytlačuje Boha do chrámu. Možná ani ne proto, aby si mimo chrám mohlo žít po svém, možná si jen Boha přestavuje příliš tvrdého.
Jako má svůj význam kuchyň, pokoj, ložnice a dílna, tak má svůj význam i kostel. V případě nouze ale na vše stačí jeden prostor. Bůh je s námi vždy a všude.
Setkání s Bohem se příliš nebojíme, přijdeme do lepšího. Ale je dobré některých situací využít jako přípravu na odchod z tohoto světa. Při duchovních cvičeních (dvakráte jsem byl na malé operaci s narkózou, neměl jsem strach, ale pokaždé jsem to cvičně využil …), kdykoliv. Každá noc je určitým obrazem smrti. Neuléháme se strachem, zda se ráno probudíme, ale máme být připraveni.
Je od Boha prozíravé, že nevíme, kdy umřeme, ale díky jeho péči nám sdělil, že život je přípravou pro věčnost. Od něj také víme, na čem záleží nejvíce, a že každý můžeme být kdykolivzavolán. Nemusím tyto řádky dopsat.
Umíme zpaměti slova:
„Jako před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka.
Tehdy budou dva na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán. Dvě budou mlít obilí, jedna bude přijata a druhá zanechána.
Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde.“ (Mt 24,38-42
)
Kdož ví, kolik lidí vážně a beze strachu v minulých dnech přemýšlelo o těchto věcech.
Kolik lidí třeba nabídlo ruku ke smíru s druhými?
Kdo se rozhodl vytvořit si větší časový prostor pro druhé a poznávání Boha?
Kolik lidí se třeba rozhodlo věnovat peníze na dobrý účel …
„Mesiáš je pokojem až do končin země“ – až do domova každého z nás, připomíná 1. čtení.
(Před týdnem jsme si opět všimli, že jeho Pokoj má pravidla boží moudrosti, milosrdenství a řádu a nemá nic společného se slabošstvím: „Co jsme si, to jsme si, nadosmrti dobrý“. /1
Naše Vánoce se svou materiální hojností a bohatou nabídkou zábav nás mohou zahltit.
Kde a jak najít kousek ticha a soukromí k setkání s tím nejdůležitějším, k bytostnému prožití a zpracování zájmu a blízkosti Boha?
To je možná náš prvořadý úkol pro slavení Vánoc.
(Kupodivu úplně strohé Vánoce na vojně nebo ve vězení jsme možná prožili nejhlouběji ...
Vloni, po úmrtí presidenta Václava Havla, také mnoho lidí přemýšlelo jinak než uprostřed všeliké hojnosti a našich „jistot“.)
Jako druhý úkol před slavením svátků opět připomínám potřebnost rodinné porady: „Jak každý přispějeme k vánočnímu Pokoji? (Úmyslně neříkám k pohodě.)
2. čtení připomíná: „Bůh nechtěl Ježíšovu krev“.
„Oběti jsi nechtěl, přál sis, abych byl člověkem. Dobrá budu člověkem podle Tvého přání – k obrazu Tvému“.
Každou chvíli stále znova narážím na tvrzení: „Bůh byl uražen a bylo nezbytné jej usmířit obětí“. Pohanství v nás se křečovitě drží této primitivní představy. /2
Co o nás vypovídá toto naše zalíbení ve strašném trestu a prolité krvi Ježíše – když navzdory Písmu tvrdohlavě hlásáme, že Ježíš musel za hrozných bolestí a v ponížení vypustit duši pro ukojení Božího hněvu?
Není to nepřiznaná krutost a masochismus v nás?
Boží vyučování a nabídka jeho milosrdenství nás osvobozuje od viny za strašné a nesčíslněkrát opakované ubíjení druhých.
Jenže my – věční Kainové – tvrdíme: „Naše vina je příliš veliká, než aby mohla být odpuštěna“. /3
Vycházíme z toho ale lacině – na rozdíl od Kaina, který coby strašný provinilec nemá nikde stání, vina jej pronásleduje a žene z místa na místo. My jsme Ježíšovi určili roli kozla Azazela. Tvrdíme, že na jeho hlavu byly vloženy naše hříchy. /4
Nerozumíme biblickému obrazu beránka (jako bychom se obhajovali: „ale kozel je také skopec“).
Pomlouváme Boha, že je krvelačný a neústupný. Nehájíme čest boží a právo Ježíše na slušný život.
Jde nám jen o sebe a o náš život. Tvrdíme, že Bůh vyžadoval Ježíšovu krev, aby nás už nehnal k odpovědnosti a mohl nám odpustit.
Myslíme jen na sebe. Pohoršujeme inteligentní nekostelové lidi svým tvrzením, že nám stačí „vyznání“: „Ježíš je můj Spasitel, on umřel za mě“.
A je to!
Jsme „v pohodě“, Bůh dostal zaplaceno, ať se s tím vyrovná, jak chce. („To je tajemství“, zákeřně kličkujeme oproti tvrzení slova Božího.)
Nepřemýšlíme nad tím, že Hospodina je proti zabíjení. Natož mučení!
- - - - -
(Marie se vydala na cestu, aby si ověřila, pravost posla! Dostalo se jí dalšího potvrzení: Alžběta nemohla sama od sebe poznat, jaké dítě Marie čeká. „Kdo má, bude
mu dáno, a přidáno“.)
V evangeliu na tuto neděli čteme jeden z nemnoha biblických úžasných rozhovorů žen.
(Ježíšova doba byla biblicky – a tedy myšlenkově – pokročilá. Izrael byl po řadu staletí připravován nejen na přijetí Mesiáše, ale i porozumění Pomazanému.)
Alžběta a Marie nám dávají velikou lekci o připravenosti a spolupráci žen pro boží království. Ženy nechodily do školy, ani do synagogy („ženská by to nepochopila“, tvrdili
chlapi), ale nebyly bez poznání. Poslouchaly mužské, kteří si doma vypravovali o Hospodinu. Nebyly zatížené namyšleností mužských, pyšnících se svým vzděláním a „svým učitelem“ (rabínem).
Ženy si to, co slyšely, porovnávaly svým rozumem.
Ježíšovy učednice ledacos (nejen vzkříšení) pochopily lépe než Ježíšovi učedníci. Ne svou ženskou intuicí, ale správnou úvahou.
Písmo svědčí o skvostné logice žen. Nejen svatých žen, ale i ženy krvotoké, Samařanky, Magdalény… (Ježíš je za to leckde chválí). /5
Žasnu nad ženskou logikou, která často umí rychleji a přesněji pojmenovat věci, než naše mužská těžkopádná logika. To není iracionální dovednost, to je moudrost.
V kostele při čtení Božího slova slyšíme – jakož i dnes – o moudrosti a víře některých žen. Ovšem naše a pravoslavná církev ženu v kostele mluvit nenechá (mocensky, zbaběle a opovážlivě zneužíváme slov Pavlových: „žena ať ve shromáždění mlčí“).
Nechme se vést těmi dvěma ženami. Nevím, nakolik se to mně – mužskému – podaří.
Stará Alžběta vítá o mnoho mladší příbuznou: „Jak jsem si zasloužila návštěvu matky mého Pána?“
Co se pohne v nás?
Bůh u nás není na návštěvě, všimneme-li si („dovolíme-li mu to“) – je naším spolubydlícím.
V největší míře.
Není stínem, který je na nás přilepen. Je vnitřním světlem (které nás z našich stínů osvobozuje).
Náš život a náš svět se změní, začneme-li s někým bydlet (s manželkou, dítětem, rodičem …). /6
Bydlet s druhým ale nemusí být úplně jednoduché. Děcko ještě ledacos neumí a nemá v krvi patřičný řád domu. Partner vyšel z trochu jiné rodinné kultury … S
podnájemníkem může být teprve potíž.
Kdybychom naopak bydleli s větší osobností než jsme my, s někým, jehož osobní kultura by značně přesahovala náš způsob života a jednání, možná by nás soužití s
takovou osobností začalo tížit ... Možná bychom se stále tlačili do stoprocentního výkonu a lehko bychom byli brzy vyčerpaní.
Bůh je velice příjemný a ohleduplný společník.
Nedělá delší kroky než my, nepráská nad námi bičem, když si něco nedáme na správné místo, když lenošíme nebo jednáme pod míru. Nenutí nás tančit, když nás bolí nohy …
To neznamená, že mu je vše jedno; je moudrý, shovívavý a není popudlivý. Ví, že děti někdy neposlouchají, někdy zlobí, udělají ostudu nebo způsobí škodu.
Je trpělivý a chce si získat naše srdce, ví, že mnoho lidí objeví a ocení přítele až v nouzi.
Nezapomínejme na dar poznání, že s námi Bůh bydlí a že jsme u něj doma. /7
Židé si Boží blízkosti velice váží, ovlivňuje jejich život.
Touží po obnovení Jeruzalémského chrámu, ale nevím, jak by si představovali chrámovou bohoslužbu. Zabíjeli by znovu beránky?
Nám je taková představa cizí, ale nakolik jsme my přijali privilegium vědomí (pohané toto poznání nemají) o soužití a blízkosti Boha s námi?
Není větší modlitby než žité vědomí blízkosti Boží. Kdykoliv vzhlédnu od soustředěné práce nebo chvíli klidu, mohu si všimnout, že se Bůh na mě usmívá, povzbuzuje mě, přeje mi, žehná mě a snaží se mi napovědět, co je nejlepší.
Nezatěžuje nás svou přítomností. Jako nás tiše a bez vytrubování obdarovává, taková je i jeho přítomnost. Kdo chce, ten boží blízkost a velikost objevuje – po celý život.
Jeho přítomnost a přejícnost nám může čím dál víc prosvěcovat vztah sobě samému a k druhým. Jsme váženými lidmi z královského rodu.
Blízkost boží nás povznáší … vše se zjednodušuje, čím jsme starší, tím méně slov k modlitbě potřebujeme, stačí se hřát v boží blízkosti.
Naše dnešní zaměstnání jsou náročná. I v zemědělství používáme velice důmyslné stroje. Práce v bankách vyžaduje veliké soustředění, natož při léčení a ošetřování nemocných starých lidí. Učení dětí je velice obtížné. (Vypravovala paní katechetka, jak řada nekostelových dětí je vulgární, jak odpornými posunky a nadávkami ji častovaly. „Lituji naše děti
, v jakém prostředí žijí“, pravila.)
Všimneme-li si, že žijeme v blízkosti a přejícnosti Boha, oceníme, že nejsme na nic sami, pracujeme v Božím podniku, pod jeho vedením a péčí.
Nekoukáme se na svět růžovými brýlemi, ale osvobozuje nás poznání, že nemusíme hrát první housle. Nemusíme se nechat zavalit přílišnou odpovědností ...
Příchodem Pomazaného do lidské džungle Boží blízkost ještě vzrostla. Čteme si, do jakých situací se Ježíš vědomě odvážil, jak jednal s lidmi nejrůznějšího druhu. Zachoval odhodlání a vznešenost, která ale nikoho neurážela a nesnižovala. Nenechal se odradit a otrávit. Počítal s
Otcem, věřil, že láska a pravda nakonec zvítězí nad lží a nenávistí.
Alžběta ani Marie nebyly primadony, byly ženami práce. Žily v mnohem chudším světě a mnohem náročnějším způsobem života. Neměly doma ani vodovod ani pračku. Nikdy nepožívaly nějakých společenských nebo náboženských privilegií, ale uvěřily tomu, co jim bylo řečeno od Boha.
Vánoční svátky nám mají napomoci k objevení toho, co všechno říká Bůh nám.
Blahoslavený, kdo Bohu uvěří.
--------------------
Poznámky:
/1 Každého z nás se Soudce zeptá: „Jak se ti líbil život? Zdalipak bylo s tebou dobře lidem okolo tebe?“ Nejen bývalého prokurátora Vaše, nejen bývalého politruka Pohraniční stráže Sloupa, který je krajským radním pro školství v
Karlových Varech, nejen prelátů, kteří kolaborovali a nekáli se, všech, kteří svorně tvrdí: „Nikomu jsem neublížil, nemám se za co hanbit …“
/2 Naše překlady biblických textů jsou poznamenány středověkou teorií o zadostiučiní za naše hříchy Anselma z Canterbury.
Svatý Anselm (1033 -1109), opat, arcibiskup v Canterbury, teolog a filosof, jeden ze zakladatelů scholastiky a člen řádu svatého Benedikta. V r. 1720 ho papež
Klement XI. jmenoval učitelem církve.
To je tak, když si svévolně najmenujeme učitele církve a nedbáme na Ježíšovu důraznou radu
Vy však si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.
A nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský.
Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus.
Kdo je z vás největší, bude váš otrok. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (srv. Mt 23,1-12
)
/3 Hospodin pravil Kainovi: „Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Budeš nyní proklet a vyvržen ze země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra.
Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem.“
Kain Hospodinu odvětil: „Můj zločin je větší, než je možno odčinit. Hle, vypudil jsi mě dnes ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. Stal jsem se na zemi psancem a štvancem. Každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít.“
Ale Hospodin řekl: „Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou." A Hospodin poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil.“ (Gn 4,10-15
)
/4 Kozel, na kterého padl los pro Azázela, bude postaven živý před Hospodina, aby na něm Áron vykonal smírčí obřady a vyhnal jej k Azázelovi na poušť. (Lv 16,10
)
/5 Minulou neděli jsme při adventní bohoslužbě smíření vyšli z podobenství o jedné hřivně (ta není uvedena v tříletém cyklu nedělních biblických lekcí). Myslíme si, že tou jednou hřivnou Ježíš myslí rozum. Škoda, že u nás byl po staletí rozum snižován. Např.: „Nemudruj, ale věř.“ „Komu dá Bůh úřad, tomu dá i rozum.“ „Poslušnost je první ctnost“.
Jeden věřící neurochirurg ironicky říká: „Mozek je dokonalý, jakmile vcházíme do kostela, samočinně se vypíná“.
Židé každou sobotu ve svých modlitbách děkují za dar rozumu. Benedikt XVI. mluví o veliké úloze rozumu pro porozumění Bohu.
/6 Je rozdíl, je-li máma doma nebo není. Nepotřebujeme ji třeba nutně, ale je-li nablízku, máme v její blízkosti veliké zázemí.
Někdy si žena s něčím neví rady, když je manžel pryč.
Pro práci s počítačem je příjemné, mít doma někoho, kdo mně poradí, jsem-li „v koncích“ (to může být i větší dítě). Co pro nás v nemoci znamená, máme-li po ruce někoho ochotného, kdo nám poslouží.
Mnoho lidí potvrzuje, jak se změnil jejich život, když jim i druhý rodič zemřel. Děti staré rodiče už léta obsluhovali, ale jejich odchodem se něco vážného stalo. Víc, než když v
lese padne krajní strom, který chránil před vichrem stromy uprostřed.
Podobně je to s blízkostí Boha. Ze zkušenosti Jákoba se nám dostalo poznání, že Bůh je všude, kde je člověk.
I tam a tehdy, když si jeho přítomnost neuvědomuji.
/7 I dnes pohanské a saducejské (kněžské) myšlení vytlačuje Boha do chrámu. Možná ani ne proto, aby si mimo chrám mohlo žít po svém, možná si jen Boha přestavuje příliš tvrdého.
Jako má svůj význam kuchyň, pokoj, ložnice a dílna, tak má svůj význam i kostel. V případě nouze ale na vše stačí jeden prostor. Bůh je s námi vždy a všude.