32. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 5,22 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Král 17,10-16
Datum: 11. 11. 2012
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 5,22 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Král 17,10-16
; Žid 9,24-28
; Mk 12,38-44
Datum: 11. 11. 2012
Ježíš chválí vdovu ze Sarepty: „Eliáš byl poslán k této pohanské
vdově a ne k žádné vdově v Izraeli.“ (Srv. Lk 4,25-26
Čím je ta vdova zajímavá a důležitá pro nás? Co se od ní můžeme naučit?
Dobrý režisér by natočil dobrý filmový (černobílý, ne barevný) snímek. I naše fantazie má veliké možnosti. Okolnosti setkání Eliáše s vdovou vyčteme z předcházejícího textu 1. Knihy Královské.
Jak asi ta vdova žila, v jakém domě s jakým nábytkem, jaké možnosti a jaká práva měla? O tehdejším pohanství si můžeme ledacos dohledat.
Jak náročný a riskantní byl pro vdovu prorokův návrh?
Pud sebezáchovy působí v hladu velice silně. V tomto případě navíc násobený mateřským pudem.
Poskytnout pomoc člověku stíhanému státní mocí je nebezpečné …
Každou chvíli v nějaké míře riskujeme: výrobek může mít skrytou vadu, cestu nemusíme dokončit, operace se nemusí podařit, partner nás může zklamat, já sám mohu selhat.
Výběr životního partnera je jedním z nejdůležitějších a nejzávažnějších rozhodnutí.
Přijmout Boha za životního partnera je podobné.
Snažíme se získat co nejvíce záruk, aby naše rozhodnutí nebyla sázkou do loterie. (Dětem říkáme, podle jakých kriterií by si měli vybírat partnera.)
„Vsadit na Boha“ je také určitým rizikem ...
Opakování:
Písmo nás učí třem krokům k získání důvěry (víry):
1. Pozorně vyslechnout, co nám druhý nabízí.
2. Ověřit si, zda je nabízející hodnověrný a ověřit si, zda je pravda to, co tvrdí.
3. Přitakat mu, pokud se ukáže pravdivost.
Ověřili jsme si lásku rodičů. Spočívá na velkých zkušenostech s nimi a na pádných důvodech.
Bůh nám něco nabízí a chce, abychom si ověřili jeho spolehlivost a hodnověrnost.
(Je víra především darem od Hospodina? Můžeme „vymodlit“ dobrého partnera pro své dítě? Můžeme vymodlit druhému „víru“? Proč Bůh nedá „dar víry“ všem? Není dost štědrý, dochází mu síly, přejícnost? Je na nás rozzlobený? Je třeba jej přemlouvat?
Izraelita ví, že modlitba neslouží k přemlouvání Hospodina. Před týdnem jsme opět slyšeli největší modlitbu židů: „Slyš Izraeli: Hospodin nás zachránil a zachraňuje z otroctví, pomáhá nám k bohatému a svobodnému životu …“.
Izraelita má naslouchat slovům, která dostal a zdědil – a umí je nazpaměť. A na tato slova – nabídku božího přátelství – má odpovědět, má se podle nich zařídit.) /1
Vdova ze Sarepty už prohlédla, že Bál – božstvo deště – je bezmocný.
Usoudila, že ten cizí příchozí by mohl být prorok Hospodinův.
„Hospodin, Bůh Izraele ti pomůže …“, tvrdil.
Riskla to. Ověřit si pravdivost příslibu jí dost stálo.
A pak udělala ten 3. krok víry a přijala Eliáše do svého domu.
Ta vdova – jejíž jméno ani neznáme – pro nás může být navždy svědkem boží věrohodnosti!
Podobným svědkem může být každý poctivý věřící člověk. I my. (Uděláme-li dobrou zkušenost s nějakou firmou, rádi ji doporučíme kamarádům.)
Na svátek všech svatých jsme zvažovali svědectví života všech těch, kteří udělali s Bohem tu nejlepší zkušenost. (Srv. Žid 11,1-12,4
Ověřit si spolehlivost Hospodina pro nás není tak obtížné jako pro zmíněnou vdovu. Stačí jít kus cesty s boží moudrostí.
Kdo jiný nám nabídne nebo objeví lepší pravidla pro život? Třeba k soužití s nejbližšími?
(Svobodně jsme přijali pravidla silničního provozu, vyzkoušeli jsme si, že má smysl je dodržovat, dáváme si pozor, abychom nenabourali sebe nebo druhé …)
Vdova ze Sarepty vyrostla mezi pohany. A pak usoudila, že víra v Hospodina je „vyšší kulturou“.
My jsme svědky toho, jak někteří křesťané dnes sestupují do pohanství – do primitivnější kultury.
Krajané vdovy ze Sarepty vyznávali boha Bála. Nedovedeme pochopit, jak to, že lidé Bálovi obětovali děti. Ale stačí si všimnout, jak dnešní pohané jsou schopni obětovat svým božstvům – které mají jiná jména – lidské oběti. Pro kariéru nemají čas na děti, někdy se dokonce dětí zřeknou – nepřijmou je.
Dnešní požitkáři vyznávají svého „Bakchuse“, někteří řidiči, násilníci, šikanující (teroristé) vyznávají boha násilí. Mnoho lidí slouží Moci, Bohatství, jiní Venuši, jiní Módě.
Mnoho lidí v naší společnosti z nudy vyhledává adrenalinové nebezpečné akce.
Právě jsem slyšel o čtyřech mrtvých divácích při automobilových závodech.
Nikdo nezjistí počet smrtelných nemocí, jejichž původem jsou neutěšené vztahy mezi nejbližšími.
Bulimie a anorexie si každoročně vyžádá několik životů děvčat.
Posledních deset let se řada mých vrstevníků nechává zlákat pomyslnou pohanskou kulturou.
Nebyl bych to od nich čekal, za komunistů – abychom obstáli – jsme se přece spolu drželi Hospodina.
Někteří z nich se účastnili přednášek Josefa Zvěřiny, člověka protříbeného komunistickým koncentrákem a dnes hltají sova učení podivných „učitelů“. Kam dali rozum?
Už dříve si někteří lidé u nás hráli na buddhisty nebo hinduisty – jako si jiní hráli na kovboje nebo indiány. (Rád bych je viděl žít v Tibetu nebo Indii bez toaletního papíru a lékařského pojištění.)
Dnes se roztrhl pytel s kartářkami, věštci, léčiteli, čarodějnicemi, odborníky na anděly a různé energie. Jak to, že jim lidé slepě věří?
Učme naše děti a vnuky přemýšlet, srovnávat a počítat.
Všimněte si, jak se novodobé pohanství zaměřuje na sebe, nebuduje manželství. (Láká lidi na své kurzy, nabízí kde co, aby bylo jedinci dobře, ale na druhé tolik nemyslí. „Měj rád sám sebe!“
O obětavosti, věrnosti a lásce k druhému esoterici vedou řeči jen povrchně.)
Židovsko-křesťanská kultura přece přinesla veliké ovoce (… vypořádala se s bídou, i nezaměstnaní dostávají podporu … přinesla jedinečnou důstojnost manželství, ženě, dětem ...) – občas o tom mluvíme. /2
Vdově ze Sarepty šlo o život syna a jí samotné. Žádný adrenalin nevyhledávala, zažila v životě všelijaké trápení a dost strachu o život. (Pohané žijí ve strachu před božstvy, představují si je podle svých krutých vládců – tehdejších Hitlerů a Gottwaldů.)
První průkopníci víry v Hospodina: Abrahám, vdova ze Sarepty, malomocný Náman, kníže Bořivoj s Ludmilou, Václavem, Vojtěch … objevili velikost „židovské nebo křesťanské kultury“ oproti kultuře dosavadní společnosti
a prošlapávali cestu dalším.
Jejich rozhodování bylo těžší než naše a jejich volba přidat se k Ježíši riskantnější než naše.
V nejhorších podmínkách koncentračních táborů mnozí lidé objevili Boha (mnozí o „víru“ přišli).
Vdova ze Sarepty asi těžko uměla číst a psát, ale selského rozumu se nezřekla, myslelo jí to …
Poskytla prorokovi úkryt před pronásledovateli, ale navíc toužila po přítomnosti božího muže v domě. Mnoho od něj získala, mnoho se od něj naučila. Mnoho od něj dostala, vypravuje další text.
My si také vážíme blízkosti Boha, který s námi v našich obydlích bydlí.
Vážíme si božích slov, která máme kdykoliv po ruce. (Kdo z našich předků měl takové možnosti, takové bohatství.)
Židé každou sobotu ve svých modlitbách děkují za dar inteligence: „… svou milostí jsi nám dal rozum …“
Jako nechápeme, že řada politiků vymění manželku a děti za mladší, stejně nechápeme, že někdo vymění živého Boha za esoteriku.
Věrnost není břemenem, ozdobou na kabátě nebo krásným přívěskem na šatech. Je bohatstvím, udržujícím živé vztahy. (Že je pracné? Inu, jako každé pravé bohatství.)
Nechápu, že někdo vymění Krista, když s ním už ušel nemalý kus cesty – za někoho nového, neověřeného.
Sám pro sebe se ptám: Kým pro ně Ježíš zůstal?
Objevili někoho, kdo žil víc obětavě pro druhé než on?
Objevili někoho, kdo pohnul světem více než on?
Kdo zboural více předsudků, než on? Kdo povýšil ženy, děti, otroky, ponížené a nepatrné tolik jako on?
Od druhých ale potřebuji přijít k sobě. Sebe se ptám, kým je Kristus pro mě?
Říkejme dětem o svém hledání, rozhodování a volbě Boha.
V tom jsme nezastupitelní: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.
A tato slova, která ti dnes svěřuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat.
Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“
(Dt 6,4-9
- - - - -
Před týdnem jsme uvažovali, co znamená výraz „bázeň“ („boj se Hospodina“), co si o tom představujeme a jak bychom to popsali dětem.
Někteří jsme si všímali střetu některých přikázání. Které má přednost?
Evangelium nás učí, jak řešit naše vzájemné spory.
Přemýšlíme, jak nebešťané dosáhli toho, že se na věčnosti už nehádají s blízkými. Jak to zvládneme my? Co se potřebujeme – přinejmenším pro věčnost – naučit? (Tam si budou všichni navzájem blízcí.)
Nelíbilo by se nám, kdybychom se v nebi všichni „překabátili“, jako když se tady vymění vrchnost.
Co se potřebujeme tady naučit, abychom se nehádali a směli se účastnit bohoslužeb? (Mt 5,21-26
Kdy se budeme řídit Ježíšovými pravidly? /3
V dnešním úryvku evangelia nás Ježíš varuje před zalíbením v moci, slávě, církevní parádě a okázalé zbožnosti. Tyto nectnosti přiřazujeme starozákonním církevním autoritám, ale sebe z
toho vylučujeme.
Není mi lehko, že si papežské sídlo nezadá s leskem bohatstvím císařských paláců, biskupské paláce a kostely s knížecími paláci. Naše obřady, roucha a výzdoba při bohoslužbách často neladí s
Ježíšovou zbožností a překračují dobré mravy a solidaritu s nemajetnými. Nedáváme dobrý příklad bohatým. Hospodin pro sebe nevyžaduje žádnou okázalost a přepych.
Těší mě, že izraelští ministři jezdí ve škodovkách a nikoliv v honosnějších autech …
Je na každém koho si necháme mluvit do svého svědomí. Každý se máme vypořádat s tím, co nás svádí a čím se obklopujeme.
Ježíš nás učí, že na našem jednání je podstatný úmysl našeho jednání – oceňuje pár korun darovaných vdovou.
Kolik jsme my ochotní obětovat pro společnou, dobrou a Boží věc? /4
-----------------------------------
Poznámky:
/1 Bůh je natěšen dávat, nepřeje si nic jiného než aby se nám co nejlépe dařilo. Jeho štědrá náruč je pro nás doširoka, naplno otevřená, záleží už pouze na nás, zda o něj a o jeho království stojíme.
Není vrtošivým a poťouchlým pohanským božstvem, není zlomyslným desátníkem nebo krutým bachařem. (Byl jsem kdysi překvapen slovy Josefa Luxe v
době nemoci rakovinou: „Máme krásné manželství, já jsem věděl, že musí přijít něco zlého.“)
/2 Egypťané, Babyloňané, Peršané, Řekové, Římané a později Arabové měli vysokou kulturu – kde jsou dnes – a kde jsou Židé?
Ty starověké národy měly už kdysi splachovací záchody, dnes je často mají – na rozdíl od Židů – ubohé.
Židé se přistěhovali do Izraele s pár kilogramy majetku. Mnoho učitelů a lékařů šlo stavět domy a zavlažovat poušť. Kam vodu zavedli, tam je dnes zahrada. Na první pohled je vidět rozdíl mezi palestinskými a židovskými vesnicemi, městy, obchody, pečlivostí práce a hygienou potravin.
Čím to je? Že by požehnání dané Abrahamovi a jeho potomkům působilo? Ale požehnání bylo přislíbeno i Izmaelovi – otci Arabů.
Je Abrahám i naším otcem? Požehnání účinkuje natolik, nakolik se držíme Hospodina.
Na světě je asi 1,2 miliardy muslimů, tj. 20% světové populace. Získali 7 Nobelových cen.
Židů je na celém světě přibližně 14 milionů, tj. 0,02% – světové populace. Nobelovu cenu získalo 129 Židů. (To je zastaralá informace, dnes je muslimů jedna a tři
čtvrtě miliardy.)
Židé nevymývají mozky svým dětem ve vojenských výcvikových táborech, ani je neučí, jak vyhodit sebe samé „do vzduchu“ a způsobit smrt co nejvíce muslimům nebo nežidům. Židé neunášejí letadla, nezabíjejí sportovce na olympijských hrách, neničí
kostely. Neobchodují s otroky, ani nevyzývají k džihádu a smrti všech nevěřících. Pokud by Arabové složili zbraně, Židé je ihned složí také. Pokud by ale Židé první odložili své zbraně, Izrael přestane existovat. (Tím nechci říci, že jsou Židé nevinní a nedopouštějí se žádných nespravedlností.)
/3 Slyšel jsem zvukový záznam tiskové konference slovenských biskupů o případu arcibiskupa R. Bezáka: http://www.tkkbs.sk/view.php?cisloclanku=20121108045
Arcibiskupovi Bezákovi se nedostalo řádného soudu podle Ježíšových pravidel.
Jak to, že církev nevede spory podle Ježíšových pravidel?
Pokaždé jsem znovu takovým jednáním šokován. Jako u korejských diktátorů. Není šance na odvolání.
Taková řeč by ani v naší politice, poničené komunistickou morální devastací, neprošla.
(Přečetl jsem si také přepis rozhovoru s poslancem Pekárkem: http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/dvacetminut/_zprava/roman-pekarek-poslanec-nepravomocne-odsouzeny-za-korupci--1134290)
Čím jsme my, křesťané, světu příkladem? Budeme čekat na omluvu nějakého dalšího „Svatého Otce“ za 500 let?
Kdo je vinen ztrátou hodnověrnosti církve v naší společnosti?
Budeme slavit výročí Cyrila a Metoděje – těch, kteří byli také svými bratřími pomlouváni, vězněni a ničeni. Ani ve snu jsem netušil, že se bude něco takového v
našich zemích – po pádu komunismu – opakovat.
Daniel se zastal Zuzany, Ježíš ženy cizoložné, Ježíše se nikdo nezastal. Sv. Pavel také naříkal: „Nikdo se mě nezastal“. Nemohu mlčet. Přijede-li Benedikt XVI. do Čech, vezmu si slovenskou vlajku, fotografii R. Bezáka a černou lep
icí páskou si zalepím ústa.
Ježíš nebyl překvapen selháním apoštolů, ale zraněn zřejmě byl.
Stejně není překvapen selháváním mým, ale zraněn asi je.
Ježíš nás učí, že naše důvěra a jeho následování nemá padat s naším selháváním, ani se selháváním jiných.
Ale o Ježíšově programu – o božím království a o Bohu máme svědčit.
/4 Pani Dr. Jiřina Šiklová mně vyprávěla: „Pomáhala jsem panu Karlu Schwarzenbergovi při volební kampani do senátu. Když se při nedělní
mši blížil ministrant s košíčkem, kníže vytáhl z peněženky tisícikorunu. Inu, je volební kampaň, proč by Karel nedal tisícikorunu, řekla jsem si. Jenže pak jsem koutkem oka zahlédla, jak vytáhl ještě papírovou padesátikorunu – a do té s
točenou tisícovku zabalil.“
Jeden kolega vyprávěl: „Byla vyhlášena důležitá kostelní sbírka. Abych lidi „povzbudil“, dal jsem do košíčku pětistovku. Ale když košíček doputoval do sakristie, žádná papírová bankovka v něm nebyla.“
)
Čím je ta vdova zajímavá a důležitá pro nás? Co se od ní můžeme naučit?
Dobrý režisér by natočil dobrý filmový (černobílý, ne barevný) snímek. I naše fantazie má veliké možnosti. Okolnosti setkání Eliáše s vdovou vyčteme z předcházejícího textu 1. Knihy Královské.
Jak asi ta vdova žila, v jakém domě s jakým nábytkem, jaké možnosti a jaká práva měla? O tehdejším pohanství si můžeme ledacos dohledat.
Jak náročný a riskantní byl pro vdovu prorokův návrh?
Pud sebezáchovy působí v hladu velice silně. V tomto případě navíc násobený mateřským pudem.
Poskytnout pomoc člověku stíhanému státní mocí je nebezpečné …
Každou chvíli v nějaké míře riskujeme: výrobek může mít skrytou vadu, cestu nemusíme dokončit, operace se nemusí podařit, partner nás může zklamat, já sám mohu selhat.
Výběr životního partnera je jedním z nejdůležitějších a nejzávažnějších rozhodnutí.
Přijmout Boha za životního partnera je podobné.
Snažíme se získat co nejvíce záruk, aby naše rozhodnutí nebyla sázkou do loterie. (Dětem říkáme, podle jakých kriterií by si měli vybírat partnera.)
„Vsadit na Boha“ je také určitým rizikem ...
Opakování:
Písmo nás učí třem krokům k získání důvěry (víry):
1. Pozorně vyslechnout, co nám druhý nabízí.
2. Ověřit si, zda je nabízející hodnověrný a ověřit si, zda je pravda to, co tvrdí.
3. Přitakat mu, pokud se ukáže pravdivost.
Ověřili jsme si lásku rodičů. Spočívá na velkých zkušenostech s nimi a na pádných důvodech.
Bůh nám něco nabízí a chce, abychom si ověřili jeho spolehlivost a hodnověrnost.
(Je víra především darem od Hospodina? Můžeme „vymodlit“ dobrého partnera pro své dítě? Můžeme vymodlit druhému „víru“? Proč Bůh nedá „dar víry“ všem? Není dost štědrý, dochází mu síly, přejícnost? Je na nás rozzlobený? Je třeba jej přemlouvat?
Izraelita ví, že modlitba neslouží k přemlouvání Hospodina. Před týdnem jsme opět slyšeli největší modlitbu židů: „Slyš Izraeli: Hospodin nás zachránil a zachraňuje z otroctví, pomáhá nám k bohatému a svobodnému životu …“.
Izraelita má naslouchat slovům, která dostal a zdědil – a umí je nazpaměť. A na tato slova – nabídku božího přátelství – má odpovědět, má se podle nich zařídit.) /1
Vdova ze Sarepty už prohlédla, že Bál – božstvo deště – je bezmocný.
Usoudila, že ten cizí příchozí by mohl být prorok Hospodinův.
„Hospodin, Bůh Izraele ti pomůže …“, tvrdil.
Riskla to. Ověřit si pravdivost příslibu jí dost stálo.
A pak udělala ten 3. krok víry a přijala Eliáše do svého domu.
Ta vdova – jejíž jméno ani neznáme – pro nás může být navždy svědkem boží věrohodnosti!
Podobným svědkem může být každý poctivý věřící člověk. I my. (Uděláme-li dobrou zkušenost s nějakou firmou, rádi ji doporučíme kamarádům.)
Na svátek všech svatých jsme zvažovali svědectví života všech těch, kteří udělali s Bohem tu nejlepší zkušenost. (Srv. Žid 11,1-12,4
)
Ověřit si spolehlivost Hospodina pro nás není tak obtížné jako pro zmíněnou vdovu. Stačí jít kus cesty s boží moudrostí.
Kdo jiný nám nabídne nebo objeví lepší pravidla pro život? Třeba k soužití s nejbližšími?
(Svobodně jsme přijali pravidla silničního provozu, vyzkoušeli jsme si, že má smysl je dodržovat, dáváme si pozor, abychom nenabourali sebe nebo druhé …)
Vdova ze Sarepty vyrostla mezi pohany. A pak usoudila, že víra v Hospodina je „vyšší kulturou“.
My jsme svědky toho, jak někteří křesťané dnes sestupují do pohanství – do primitivnější kultury.
Krajané vdovy ze Sarepty vyznávali boha Bála. Nedovedeme pochopit, jak to, že lidé Bálovi obětovali děti. Ale stačí si všimnout, jak dnešní pohané jsou schopni obětovat svým božstvům – které mají jiná jména – lidské oběti. Pro kariéru nemají čas na děti, někdy se dokonce dětí zřeknou – nepřijmou je.
Dnešní požitkáři vyznávají svého „Bakchuse“, někteří řidiči, násilníci, šikanující (teroristé) vyznávají boha násilí. Mnoho lidí slouží Moci, Bohatství, jiní Venuši, jiní Módě.
Mnoho lidí v naší společnosti z nudy vyhledává adrenalinové nebezpečné akce.
Právě jsem slyšel o čtyřech mrtvých divácích při automobilových závodech.
Nikdo nezjistí počet smrtelných nemocí, jejichž původem jsou neutěšené vztahy mezi nejbližšími.
Bulimie a anorexie si každoročně vyžádá několik životů děvčat.
Posledních deset let se řada mých vrstevníků nechává zlákat pomyslnou pohanskou kulturou.
Nebyl bych to od nich čekal, za komunistů – abychom obstáli – jsme se přece spolu drželi Hospodina.
Někteří z nich se účastnili přednášek Josefa Zvěřiny, člověka protříbeného komunistickým koncentrákem a dnes hltají sova učení podivných „učitelů“. Kam dali rozum?
Už dříve si někteří lidé u nás hráli na buddhisty nebo hinduisty – jako si jiní hráli na kovboje nebo indiány. (Rád bych je viděl žít v Tibetu nebo Indii bez toaletního papíru a lékařského pojištění.)
Dnes se roztrhl pytel s kartářkami, věštci, léčiteli, čarodějnicemi, odborníky na anděly a různé energie. Jak to, že jim lidé slepě věří?
Učme naše děti a vnuky přemýšlet, srovnávat a počítat.
Všimněte si, jak se novodobé pohanství zaměřuje na sebe, nebuduje manželství. (Láká lidi na své kurzy, nabízí kde co, aby bylo jedinci dobře, ale na druhé tolik nemyslí. „Měj rád sám sebe!“
O obětavosti, věrnosti a lásce k druhému esoterici vedou řeči jen povrchně.)
Židovsko-křesťanská kultura přece přinesla veliké ovoce (… vypořádala se s bídou, i nezaměstnaní dostávají podporu … přinesla jedinečnou důstojnost manželství, ženě, dětem ...) – občas o tom mluvíme. /2
Vdově ze Sarepty šlo o život syna a jí samotné. Žádný adrenalin nevyhledávala, zažila v životě všelijaké trápení a dost strachu o život. (Pohané žijí ve strachu před božstvy, představují si je podle svých krutých vládců – tehdejších Hitlerů a Gottwaldů.)
První průkopníci víry v Hospodina: Abrahám, vdova ze Sarepty, malomocný Náman, kníže Bořivoj s Ludmilou, Václavem, Vojtěch … objevili velikost „židovské nebo křesťanské kultury“ oproti kultuře dosavadní společnosti
a prošlapávali cestu dalším.
Jejich rozhodování bylo těžší než naše a jejich volba přidat se k Ježíši riskantnější než naše.
V nejhorších podmínkách koncentračních táborů mnozí lidé objevili Boha (mnozí o „víru“ přišli).
Vdova ze Sarepty asi těžko uměla číst a psát, ale selského rozumu se nezřekla, myslelo jí to …
Poskytla prorokovi úkryt před pronásledovateli, ale navíc toužila po přítomnosti božího muže v domě. Mnoho od něj získala, mnoho se od něj naučila. Mnoho od něj dostala, vypravuje další text.
My si také vážíme blízkosti Boha, který s námi v našich obydlích bydlí.
Vážíme si božích slov, která máme kdykoliv po ruce. (Kdo z našich předků měl takové možnosti, takové bohatství.)
Židé každou sobotu ve svých modlitbách děkují za dar inteligence: „… svou milostí jsi nám dal rozum …“
Jako nechápeme, že řada politiků vymění manželku a děti za mladší, stejně nechápeme, že někdo vymění živého Boha za esoteriku.
Věrnost není břemenem, ozdobou na kabátě nebo krásným přívěskem na šatech. Je bohatstvím, udržujícím živé vztahy. (Že je pracné? Inu, jako každé pravé bohatství.)
Nechápu, že někdo vymění Krista, když s ním už ušel nemalý kus cesty – za někoho nového, neověřeného.
Sám pro sebe se ptám: Kým pro ně Ježíš zůstal?
Objevili někoho, kdo žil víc obětavě pro druhé než on?
Objevili někoho, kdo pohnul světem více než on?
Kdo zboural více předsudků, než on? Kdo povýšil ženy, děti, otroky, ponížené a nepatrné tolik jako on?
Od druhých ale potřebuji přijít k sobě. Sebe se ptám, kým je Kristus pro mě?
Říkejme dětem o svém hledání, rozhodování a volbě Boha.
V tom jsme nezastupitelní: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.
A tato slova, která ti dnes svěřuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat.
Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“
(Dt 6,4-9
)
- - - - -
Před týdnem jsme uvažovali, co znamená výraz „bázeň“ („boj se Hospodina“), co si o tom představujeme a jak bychom to popsali dětem.
Někteří jsme si všímali střetu některých přikázání. Které má přednost?
Evangelium nás učí, jak řešit naše vzájemné spory.
Přemýšlíme, jak nebešťané dosáhli toho, že se na věčnosti už nehádají s blízkými. Jak to zvládneme my? Co se potřebujeme – přinejmenším pro věčnost – naučit? (Tam si budou všichni navzájem blízcí.)
Nelíbilo by se nám, kdybychom se v nebi všichni „překabátili“, jako když se tady vymění vrchnost.
Co se potřebujeme tady naučit, abychom se nehádali a směli se účastnit bohoslužeb? (Mt 5,21-26
)
Kdy se budeme řídit Ježíšovými pravidly? /3
V dnešním úryvku evangelia nás Ježíš varuje před zalíbením v moci, slávě, církevní parádě a okázalé zbožnosti. Tyto nectnosti přiřazujeme starozákonním církevním autoritám, ale sebe z
toho vylučujeme.
Není mi lehko, že si papežské sídlo nezadá s leskem bohatstvím císařských paláců, biskupské paláce a kostely s knížecími paláci. Naše obřady, roucha a výzdoba při bohoslužbách často neladí s
Ježíšovou zbožností a překračují dobré mravy a solidaritu s nemajetnými. Nedáváme dobrý příklad bohatým. Hospodin pro sebe nevyžaduje žádnou okázalost a přepych.
Těší mě, že izraelští ministři jezdí ve škodovkách a nikoliv v honosnějších autech …
Je na každém koho si necháme mluvit do svého svědomí. Každý se máme vypořádat s tím, co nás svádí a čím se obklopujeme.
Ježíš nás učí, že na našem jednání je podstatný úmysl našeho jednání – oceňuje pár korun darovaných vdovou.
Kolik jsme my ochotní obětovat pro společnou, dobrou a Boží věc? /4
-----------------------------------
Poznámky:
/1 Bůh je natěšen dávat, nepřeje si nic jiného než aby se nám co nejlépe dařilo. Jeho štědrá náruč je pro nás doširoka, naplno otevřená, záleží už pouze na nás, zda o něj a o jeho království stojíme.
Není vrtošivým a poťouchlým pohanským božstvem, není zlomyslným desátníkem nebo krutým bachařem. (Byl jsem kdysi překvapen slovy Josefa Luxe v
době nemoci rakovinou: „Máme krásné manželství, já jsem věděl, že musí přijít něco zlého.“)
/2 Egypťané, Babyloňané, Peršané, Řekové, Římané a později Arabové měli vysokou kulturu – kde jsou dnes – a kde jsou Židé?
Ty starověké národy měly už kdysi splachovací záchody, dnes je často mají – na rozdíl od Židů – ubohé.
Židé se přistěhovali do Izraele s pár kilogramy majetku. Mnoho učitelů a lékařů šlo stavět domy a zavlažovat poušť. Kam vodu zavedli, tam je dnes zahrada. Na první pohled je vidět rozdíl mezi palestinskými a židovskými vesnicemi, městy, obchody, pečlivostí práce a hygienou potravin.
Čím to je? Že by požehnání dané Abrahamovi a jeho potomkům působilo? Ale požehnání bylo přislíbeno i Izmaelovi – otci Arabů.
Je Abrahám i naším otcem? Požehnání účinkuje natolik, nakolik se držíme Hospodina.
Na světě je asi 1,2 miliardy muslimů, tj. 20% světové populace. Získali 7 Nobelových cen.
Židů je na celém světě přibližně 14 milionů, tj. 0,02% – světové populace. Nobelovu cenu získalo 129 Židů. (To je zastaralá informace, dnes je muslimů jedna a tři
čtvrtě miliardy.)
Židé nevymývají mozky svým dětem ve vojenských výcvikových táborech, ani je neučí, jak vyhodit sebe samé „do vzduchu“ a způsobit smrt co nejvíce muslimům nebo nežidům. Židé neunášejí letadla, nezabíjejí sportovce na olympijských hrách, neničí
kostely. Neobchodují s otroky, ani nevyzývají k džihádu a smrti všech nevěřících. Pokud by Arabové složili zbraně, Židé je ihned složí také. Pokud by ale Židé první odložili své zbraně, Izrael přestane existovat. (Tím nechci říci, že jsou Židé nevinní a nedopouštějí se žádných nespravedlností.)
/3 Slyšel jsem zvukový záznam tiskové konference slovenských biskupů o případu arcibiskupa R. Bezáka: http://www.tkkbs.sk/view.php?cisloclanku=20121108045
Arcibiskupovi Bezákovi se nedostalo řádného soudu podle Ježíšových pravidel.
Jak to, že církev nevede spory podle Ježíšových pravidel?
Pokaždé jsem znovu takovým jednáním šokován. Jako u korejských diktátorů. Není šance na odvolání.
Taková řeč by ani v naší politice, poničené komunistickou morální devastací, neprošla.
(Přečetl jsem si také přepis rozhovoru s poslancem Pekárkem: http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/dvacetminut/_zprava/roman-pekarek-poslanec-nepravomocne-odsouzeny-za-korupci--1134290)
Čím jsme my, křesťané, světu příkladem? Budeme čekat na omluvu nějakého dalšího „Svatého Otce“ za 500 let?
Kdo je vinen ztrátou hodnověrnosti církve v naší společnosti?
Budeme slavit výročí Cyrila a Metoděje – těch, kteří byli také svými bratřími pomlouváni, vězněni a ničeni. Ani ve snu jsem netušil, že se bude něco takového v
našich zemích – po pádu komunismu – opakovat.
Daniel se zastal Zuzany, Ježíš ženy cizoložné, Ježíše se nikdo nezastal. Sv. Pavel také naříkal: „Nikdo se mě nezastal“. Nemohu mlčet. Přijede-li Benedikt XVI. do Čech, vezmu si slovenskou vlajku, fotografii R. Bezáka a černou lep
icí páskou si zalepím ústa.
Ježíš nebyl překvapen selháním apoštolů, ale zraněn zřejmě byl.
Stejně není překvapen selháváním mým, ale zraněn asi je.
Ježíš nás učí, že naše důvěra a jeho následování nemá padat s naším selháváním, ani se selháváním jiných.
Ale o Ježíšově programu – o božím království a o Bohu máme svědčit.
/4 Pani Dr. Jiřina Šiklová mně vyprávěla: „Pomáhala jsem panu Karlu Schwarzenbergovi při volební kampani do senátu. Když se při nedělní
mši blížil ministrant s košíčkem, kníže vytáhl z peněženky tisícikorunu. Inu, je volební kampaň, proč by Karel nedal tisícikorunu, řekla jsem si. Jenže pak jsem koutkem oka zahlédla, jak vytáhl ještě papírovou padesátikorunu – a do té s
točenou tisícovku zabalil.“
Jeden kolega vyprávěl: „Byla vyhlášena důležitá kostelní sbírka. Abych lidi „povzbudil“, dal jsem do košíčku pětistovku. Ale když košíček doputoval do sakristie, žádná papírová bankovka v něm nebyla.“