Poznámky k nedělní liturgii 4. listopadu 2012
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Večeře Páně XXVII.
Hledaný citát: Dt 13,1 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 4. 11. 2012
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Večeře Páně XXVII.
Hledaný citát: Dt 13,1 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 4. 11. 2012
XXVII. Můj soukromý dodatek
Patřím ke generaci, která ještě zažila starou latinskou liturgii. Už jako kluk jsem pečlivě sledoval v českém překladu to, co pan farář říkal latinsky, zády k nám.
S velikou radostí a vděčností jsme přijali rozhodnutí II. vatikánského koncilu o možnosti slavit liturgii v národním jazyku.
Jiří Reinsberg (který studoval v Římě latinsky a znal nazpaměť všech 150 žalmů v latině), mi říkával: „To víš, že je rozdíl modlit se latinsky nebo v češtině. Přece nevyznávám děvčeti lásku rusky.“
V semináři se nám nedostalo dobrého vzdělání. Nejlepší profesoři přednášet nesměli, těžce sháněli vědomosti i o liturgii.
Jako kaplani jsme vysvětlovali smysl slavení podle liturgické obnovy koncilu. V tom nám nikdo nebránil. Ale nové postoje při Večeři Pánějsme nezaváděli tam, kde jsme nebyli „svými pány“, – s ohledem na své šéfy, formované přece jen ještě starou předkoncilní liturgií. Mladých kněží byla tenkrát jen hrstka.
Po r. 1990, při jedněch duchovních cvičeních pro moravské důchodce na téma „O Večeři Páně“, jsem také vysvětloval smysl postojů při bohoslužbě. Jedna asi pětasedmdesátiletá paní se mě ptala: „Tak proč se v kostelích při Večeři Páně nestojí?“ Vymlouval jsem se, že kněžstvo bere ohled na starší lidi, kteří jsou od dětství zvyklí na to staré atd.
Odpověděla mi: „Proč berete falešný ohled na nás staré, kdy se naši vnuci naučí, jak je to správně? A ty si myslíš, že my starší jsme tak nemožní, že nejsme schopni přijmout něco nového?“
Pokoncilní liturgická obnova se u nás zastavila po prvním kroku – obrácením oltářů.
Dnes se opět ozývají hlasy, jak to staré bylo v mnohém lepší. Z nepochopení liturgie, z pohodlnosti a strachu se mluví o větší zbožnosti: „Vlastně by se mělo při celé mši klečet“.
Varuje se před výstřelky v liturgii. Několik desetiletí jsme žili bez biskupské péče a nikam jsme nezabloudili. Za 30
Naopak, politický tlak a všechny možné pastorační zákazy církevních tajemníků nás přivedly k většímu hledání a nakonec k většímu porozumění slavnosti a Ježíšovu záměru. /2
Škoda, že nám v semináři neřekli: „Snažte se udělat z liturgie slavnost.“ Každý, kdo pořádal nějakou sešlost, kdo zval hosty, ví, že upořádání slavnosti je náročné.
Představte si, jak by asi dopadl Štědrý večer, kdyby jej organizovali staří mládenci?
„Vy dva obstaráte stromek, vy zabalíte dárky, vy zanesete dárky průvodem pod stromek …“
Klérus žije především právnickou obavou, „zda to bylo platné“. Ale neklademe si už otázku, jak se hosté na slavnosti cítí, nakolik rozumí tomu, co se děje a co mohou podle Ježíšova přání prožít. Neptáme se, zda mše baví děti nebo samotného kněze.
Je to jako: „Když vaří maminka, je to dobré, když vaří tatínek, je to zdravé.“
V debatách o slavení liturgie jsou často určité otázky odmítnuty s námitkou „subjektivních pocitů“ a pak se neosobně a abstraktně mluví o milosti a tajemstvích. /3
Kněží studovali liturgii, ale pro ostatní je řeč naší liturgie někdy nesrozumitelná, někdy dokonce matoucí. Moderní jazyk se rychle vyvíjí a mění. Mezi člověkem 16. a 17. století nebyl celkem žádný rozdíl. Zato mezi dnešními dvěma generacemi dochází k nebývalému posunu.
Čemu mohou v kostele porozumět mladí lidé, začátečníci nebo dokonce nevěřící, kteří na bohoslužby občas přicházejí?
Předsedající bohoslužbě má sice účastníky uvádět do dění u oltáře, má komentovat, co se děje, ale nemůže vysvětlovat každé druhé slovo. /4
Chybí nám pastorační přístup. Přitom máme jedinečnou školu. Ježíš úmyslně mluvil o Bohu „civilně“, aby mu mohl každý porozumět, i nestudovaný člověk. A přitom nijak nesnížil vznešenost Boha, naopak.
Stále zapomínáme, že bohoslužba je společnou modlitbou a společnou slavností. Na prvním místě nestojí – abych „já“ sám prožil setkání s Bohem v co největší míře. Večeře Páně nemá být soukromou modlitbou jednotlivců. Společně slavíme, mám myslet také na druhé. I já sám – osobně – se musím hlídat, abych se neponořil do hloubky této modlitby natolik, abych přestal vnímat ty druhé. Ale k tomu mně přece slouží osobní modlitba – nikdo nikomu nebrání třeba v mystické modlitbě.
Řekli jsme si, v čem je společná modlitba hodnotnější. Víme, že kdo neumí stolovat a nechápe smysl stolování, nepochopí záměr liturgie. U společného jídla také nejde především o to, abych získal pro sebe co nejlepší porci a co nejvíce si sám pochutnal, ale společná slavnost je pozorností a péčí o druhé
povýšena nad soukromý zážitek. Boží království je vytvářeno službou druhým.
Ježíš použil slavnostní hostinu a povýšil ji do nové roviny. My ovšem ve své důležitosti máme sklony všechno možné vylepšovat. Důrazy se přesunou od podstatného a od vlastního smyslu k podružnostem. Tak se dostáváme na cesty farizeů. /5
(Podle liturgických předpisů tridentského koncilu by Ježíšova Poslední večeře nebyla platná.)Ježíšovy nápady není třeba vylepšovat. A místo vytváření nových vnějších předpisů máme mluvit o podstatě a snažit se vnikat do hloubky Ježíšova záměru.
Několikrát jsem se dotkl některých zatemňujících záležitostí. Alespoň několika dalších bolavých věcí si ještě všimnu.
Přichází-li předsedající s asistencí na začátku Večeře Páně do kněžiště, poklekají u svatostánku před Kristem.
Ale proč klekáme, když odcházíme? Copak není rozdílu mezi tím, jak jsem přišel a jak odcházím? Nic se nezměnilo?
Už přece neodcházím jen já, ale mě Ježíš ne-doprovází, nýbrž prostupuje!
Věříme tomu nebo ne?
Jenže Velký našeptávač nás „zbožně“ straší: „Je třeba pokleknout, aby se nesnižovala úcta k Nejsvětější svátosti oltářní.“
Závratný zázrak neuvěřitelného zájmu a přátelství Ježíše obětujeme našemu vkusu, který nazýváme „úctou“, nebo se o něj necháme připravit.
Copak mě Ježíš neprokázal svou lásku až do krajnosti? /6
Ježíš mě poctil a poznamenal svým zvláštním pohostinstvím.
Nemává na mě na rozloučenou ze svatostánku, ale je ochoten být mým společníkem na cestě.
Nemám pokorně přijmout Pavlovo: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“? (Gal 2,20
Nevzdálili jsme se záměru toho, kterého ústy nazýváme svým Mistrem? (Vlastně my jej už tak ani neoslovujeme, pouze si matně vzpomínáme, že jej tak nazývali první učedníci.)
Dítěti řekneme: „Nemůžeš babičce dávat bonbón z bonboniéry. Nabídni jí, ať si sama vezme z bonboniéry.“ Proč je to v kostele jinak? (Mimo kostel krmíme jen nemohoucí.)
– Napomínáme děti: „S jídlem se neběhá, jí se u stolu“. Ale sami roznášíme jídlo po kostele. Stůl se už stal především oltářem. Oltář už není stolem Páně.
Proč nejíme u stolu?
Naši věřící jsou přece na vysoké úrovni. Proč s nimi jednáme jako s nedospělými? Jsme vzdělanější než naši předkové. Každý prvňák umí jíst příborem a stolovat.
Ježíš použil formu jídla. Proč nemohou lidé alespoň na chvilku stolovat u stolu (když už v našich kostelech sedíme jako v autobusech), jako koncelebrující kněží?
Proč lidi „krmíme“ v zástupu? Jak mají zažít Ježíšův záměr společného stolování?
Čteme: „Vezměte a jezte“, ale my jsme zavedli svou zbožnost: „Nesmíte do svaté hostie kousnout!“ (někde se to říká dětem dodneška).
Ježíš vymyslel hostinu jídla a nápoje: „Jezte a pijte“. A my, prohlásíme, že lidem stačí podávat „pod jednouzpůsobou“ (ve složitějších podmínkách se nosila eucharistie „pod jednou způsobou“ nemocným, vězňům …)
Kde je úcta a věrnost Ježíšovým slovům?
Všímejme si, co nám Ježíš nabízí a nenechme se ošidit.
Rozeznávejme duchy. Duch boží vede ke svobodě, zatímco „duch neboží“ nás straší (většinou velice „zbožnými“ řečmi.
Někdo prosazuje nepodstatné: „Podávat jen Tělo Páně v kleče a do úst“ a nazývá to větší zbožností.
Způsob podávání je nedůležitý, ale jak to že zapomíná na Ježíšovo podstatné přání: „Pijte z toho VŠICHNI“. Kdo si troufne říci, že někdo nepotřebuje Krev Páně?
Ježíš je Hostitelem a natolik mu můžeme porozumět, že rozeznáme, co si přejea proč to tak vymyslel. Jeho názory mají přednost před různými historickými nánosy a obavami těch, kteří mají strach, aby bohoslužba neupadla. Ježíš se nikdy nebál. (Strach je opakem víry.)
------------------------
Poznámky:
/1 To jen ti přestrašení se strašili hloupými historkami o úpadku liturgie na západě. Např. jak v kostelích, kde se podává na ruku, hodní kněží s
hrůzou po mši zametají hostie poházené na zemi. Tomu věřili zase jen ustrašení, kteří nepřemýšlejí. Hned se pozná, z jaké líhně taková pomluva pochází. Přece ž
ádný kněz, natož zbožný, by nezametal hostie koštětem.
/2 Jak forma jídla při Večeři Páně slábne (místo chleba oplatečky, místo stolu něco podivného, místo stolování u stolu, roznášení pokrmu po kostele, bez nápoje už nejde o hostinu, atd.), tak slábne porozumění Ježíšovu záměru. Přestáváme dokonce rozumět i tomu, co může být srozumitelné každému kolemjdoucímu.
Dáme-li ženě určitým způsobem jablko nebo třešničky na stopce – něco to znamená. Kdybychom jí podali citrón nebo papriku, šlo by jen o citrón nebo papriku. Když Ježíš vzal placku chleba a rozlomil ji, byla to siln
á řeč, která se nemusela vysvětlovat. Když jsme si mysleli, že pro Pána Ježíše to nejlepší a začali jsme péct hostie s
vejražkové mouky, dostali jsme se na slepou kolej. Oplatek hostie je vločkou, kterou i vítr může odfouknout.
To, co Ježíš srozumitelně učí, jsme pak vyhlásili za neproniknutelné tajemství (to se ví, že Ježíšovo přátelství je nevídaný zázrak – to, co je za naším zrakem).
V naší farnosti před 30 léty působil moudrý kněz, který obdivuhodně zapojil lidi do bohoslužby. Dodneška je to znát, přijeďte se podívat, jaká tam panuje atmosféra. A stačí to jen udržovat.
/3 Jeden profesor, jezuita, mi vyprávěl o dvouměsíčním studijním pobytu jezuitů na Sicílii. V neděli s nimi šel do kostela jeden jezuita ze Zaire, nevím, zda byl černý nebo bílý.
Přetrpěl místní bohoslužbu (a to Siciliáni jsou jiného temperamentu než my, děti jsou mnohem živější, ženy se ovívají vějíři … ).
Na pokoji si pak na videu pustil liturgii ze Zaire. Čtyři hodiny se smál, plakal, tleskal a tančil ...
Zažili jsme v Izraeli slavení svátku Radost z Tóry (Simchat Tóra). V předvečer svátku po bohoslužbě vynesou Židé ze synagog na ulici všechny svitky Tóry a muži při muzice a písních, i moderních, postupně tančí se svitkem v
náručí jako s nevěstou. Ostatní muži s nimi v kruhu a okolo nich. Chlapi spolu a tátové
s dětmi. Radost je strhuje k několikahodinovému tanci. Ženy zálibně přihlížejí, povídají si mezi sebou a popíjejí limonádu. Už malí kluci zkoušejí, zda svitek v
tanečních krocích unesou. Pro staré mnoho znamená, když někdo může třeba říci: „Už 70. rok tančím, nevím zda se dožiji příštího svátku, ale letos jsem ještě tančit dokázal.“
Takovou spontánní radost (bez alkoholu) nevidíme na žádné z našich slavností, natož náboženských. Pro židy je Písmo nevěstou, zdrojem moudrosti, života a základem jejich existence.
(Tóra je formovala, z Tóry čerpali vše, čím jsou. Který jiný národ přijal Bibli v takové míře jako židé? Věřící Žid pročte každý rok znovu celou Bibli. O svátku samotném začínají židé číst Bibli od začátku znovu – proto ta radost. Těší se, že v
Bibli objeví
něco nového a víc porozumí Hospodinu.)
Pro nás je Večeře Páně víc než jen setkáním se Slovem Božím …
Jestlipak my budeme někdy slavit svátek Radost z Tóry?!
/4 Na prvním zasedání sněmu jsem říkal: „My kněží jsme studovali liturgii a rozumíme tomu, o co v bohoslužbě jde, ale lidé si na bohoslužbě připadají jako pacient, nad nímž se lékaři
odborně mezi sebou baví o jeho chorobě“. Za padesát let slova zestárla, bylo by třeba nového překladu. Ale druhý den j
eden vysoký prelát pravil: „Různé skupiny mají svou řeč, lékaři, fotbalisté… A proč by nám měli lidé rozumět?“
/5 Ježíš mluvil k zástupům i k svým učedníkům: „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně,
mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, líbí se jim, když je lidé na ulici zdraví a říkají jim `Mistře´.
Vy však si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.
A nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus. Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.
Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít.
Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami.“ (Mt 23,1-13.15
Proč Ježíš tak lpí na některých slovech: „Mistr“, „Učitel“, „Otec“? (My jsme si vymysleli i jiné tituly.)
Židé se označovali za syny Abrahámovy. Ježíš říká: „ Abraham byl velikán, ale Bůh vám přece nabízí větší program – své synovství“.
Máme následovat Ježíše, ne nějakého světce.
Je pro nás rozhodující, co si myslí Ježíš nebo co si myslí Petr nebo Pavel, Boženka nebo Růženka? Neprohlašujme své názory a svůj vkus za zbožnější než je Ježíšův.
Ježíš je jedinečný Učitel, váží každé slovo; ví, že některá slova nám jsou nebezpečná. Nehrál si na otce, a nikdo mu tak nesměl říkat. Vedl nás k Tátovi, který je
Otcem všech lidí.
Co znamená „povyšovat se“?
Mojžíš vyřídil Izraeli slovo Boží: „Všechno, co vám přikazuji, budete bedlivě dodržovat. Nic k tomu nepřidáš a nic z toho neubereš.“ (Dt 13,1
Bůh na nic nezapomněl a nic nepodcenil.
Ježíš nás varuje před jinou povýšeností, než s jakou ubližují třeba velcí diktátoři.
Tato je nenápadnější – o to možná zákeřnější. Nikdo z židů si nedovolil říci: „Já jsem víc než Mojžíš.“ To by bylo neúnosné.
A přece ti, co „opravovali“ Mojžíše, co svévolně vymýšleli svá zbožná nařízení a nadřazovali je přikázáním Hospodinovým, se nad Mojžíše ve skutečnosti povyšovali.
Kdyby někdo z křesťanů prohlásil, že je víc než Ježíš, tak by jej kdysi upálili, dnes odvezli do blázince.
Ale nepovyšujeme se my nad Ježíše, když jeho učení vylepšujeme nebo obcházíme?
Co znamená „ponižovat se“? Nejde o pocit méněcennosti. Nepřijímáme-li důstojnost svobodných dětí božích, pochybujeme o Bohu.
Ale kdo zároveň ví, že je pouhým učedníkem, a ne Mistrem, Učitelem nebo Otcem, kdo jedná jako Ježíšův učedník, koho opravdu zajímá slovo Boží, ten je použitelný pro práci s
Ježíšem a bude povýšen:„Činíte-li, co vám přikazuji, jste moji přátelé. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce“.
(Srov. Jan 15,14-15
Ježíš dokonce říká: „Až učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ,Služebníci neužiteční jsme; co jsme měli učinit, učinili jsme.“ (Lk 17,10
)
Proč Ježíš zvolil výraz služebníci „neužiteční“? Nechce nás snižovat. Říká buďte světlem, solí a kvasem, potřebuje nás, ale máme vědět, že neplníme jeho rady a přání na 100%. Máme být
poctiví, pravdiví a spravedliví k sobě samým i před Bohem.
/6 Vzpomínáte, jak Ježíš říká: „Služebník (dnes by se řeklo zaměstnanec) obsluhuje svého pána, neboť je za obsluhu placen“.
Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: „Pojď si hned sednout ke stolu“? Neřekne mu spíše: „Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty!“?
(Lk 17,7-8
Ale Ježíš je úplně jiným pánem. Prohlásil: „Blaze služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat.“
(Lk 12,37
Na velké hostině si hostitel najme kuchaře a obsluhu. Ale Ježíš to nevydrží, sám uvaří, osobně nás bude obsluhovat, sám nám na talíř nabere nejlepší jídlo: „Ty by ses upejpal …“
Tak popisuje Ježíš hostinu v nebi. A při Večeři Páně už to začalo, to je předsíň a ochutnávka a předkrm a předehra a ukázka té hostiny v budoucnu.
POZNÁMKA NA KONEC CELÉHO CYKLU ÚVAH O VEČEŘI PÁNĚ:
Liturgie není to nejdůležitější, co má církev konat.
V podobenství o posledním soudu u Matouše v 25. kapitole, se Ježíš neptá, zda člověk slavil liturgii. Ptá se jen na skutky lásky: „Byl jsem hladový, dali jste mi najíst, byl jsem žíznivý, dali jste mi napít, …“
V dekretu „O službě a životě kněží“ II. vatikánského koncilu (PO 6) se píše o slavení eucharistie:
„Slavení eucharistie, má-li být upřímné a dokonalé, musí vést k různým skutkům blíženské lásky.
I když liturgie není tedy to nejvlastnější, nejdůležitější, přesto má v životě církve obrovský význam.
Říkali jsme si – boží království stojí na službě. Ježíš nám slouží do roztrhání těla, ale Ježíš nejen pracoval, také slavil. Církev má dělat to, co dělal Ježíš. (Chce-li církev dělat to, co dělal Ježíš, tak musí vědět, co dělal a co říkal. Proto Ježíši nasloucháme a hlásáme jeho názory, jeho moudrost.)
Jako jsme dostali jeden den v týdnu k odpočinku, k budování vztahů včetně vztahu s Bohem, tak nám také Bůh daroval velikou slavnost svého přátelství. Slavení patří k
bohatství života. Navíc, ve vztahu s Bohem vždy Bůh dělá první krok k člověku.
Bůh si získal naše srdce, jsme nadšeni jeho plány s člověkem, jeho velkorysostí a štědrostí, práce pro Boží království nás těší. A Ježíšova hostina nás vždy znovu zasáhne, je vrcholem jeho zvěstování. Proto církev slaví to, co věří. K liturgii nás zve sám Ježíš; konáme to, co konal a koná On. Proto věříme, že je Ježíš zcela mimořádným způsobem uprostřed nás v tom slavení přítomen.
Patřím ke generaci, která ještě zažila starou latinskou liturgii. Už jako kluk jsem pečlivě sledoval v českém překladu to, co pan farář říkal latinsky, zády k nám.
S velikou radostí a vděčností jsme přijali rozhodnutí II. vatikánského koncilu o možnosti slavit liturgii v národním jazyku.
Jiří Reinsberg (který studoval v Římě latinsky a znal nazpaměť všech 150 žalmů v latině), mi říkával: „To víš, že je rozdíl modlit se latinsky nebo v češtině. Přece nevyznávám děvčeti lásku rusky.“
V semináři se nám nedostalo dobrého vzdělání. Nejlepší profesoři přednášet nesměli, těžce sháněli vědomosti i o liturgii.
Jako kaplani jsme vysvětlovali smysl slavení podle liturgické obnovy koncilu. V tom nám nikdo nebránil. Ale nové postoje při Večeři Pánějsme nezaváděli tam, kde jsme nebyli „svými pány“, – s ohledem na své šéfy, formované přece jen ještě starou předkoncilní liturgií. Mladých kněží byla tenkrát jen hrstka.
Po r. 1990, při jedněch duchovních cvičeních pro moravské důchodce na téma „O Večeři Páně“, jsem také vysvětloval smysl postojů při bohoslužbě. Jedna asi pětasedmdesátiletá paní se mě ptala: „Tak proč se v kostelích při Večeři Páně nestojí?“ Vymlouval jsem se, že kněžstvo bere ohled na starší lidi, kteří jsou od dětství zvyklí na to staré atd.
Odpověděla mi: „Proč berete falešný ohled na nás staré, kdy se naši vnuci naučí, jak je to správně? A ty si myslíš, že my starší jsme tak nemožní, že nejsme schopni přijmout něco nového?“
Pokoncilní liturgická obnova se u nás zastavila po prvním kroku – obrácením oltářů.
Dnes se opět ozývají hlasy, jak to staré bylo v mnohém lepší. Z nepochopení liturgie, z pohodlnosti a strachu se mluví o větší zbožnosti: „Vlastně by se mělo při celé mši klečet“.
Varuje se před výstřelky v liturgii. Několik desetiletí jsme žili bez biskupské péče a nikam jsme nezabloudili. Za 30
let jsem potkal pár
konzervativních podivínů, ale neslyšel o nějakých vylomeninách v
liturgii. /1
Naopak, politický tlak a všechny možné pastorační zákazy církevních tajemníků nás přivedly k většímu hledání a nakonec k většímu porozumění slavnosti a Ježíšovu záměru. /2
Škoda, že nám v semináři neřekli: „Snažte se udělat z liturgie slavnost.“ Každý, kdo pořádal nějakou sešlost, kdo zval hosty, ví, že upořádání slavnosti je náročné.
Představte si, jak by asi dopadl Štědrý večer, kdyby jej organizovali staří mládenci?
„Vy dva obstaráte stromek, vy zabalíte dárky, vy zanesete dárky průvodem pod stromek …“
Klérus žije především právnickou obavou, „zda to bylo platné“. Ale neklademe si už otázku, jak se hosté na slavnosti cítí, nakolik rozumí tomu, co se děje a co mohou podle Ježíšova přání prožít. Neptáme se, zda mše baví děti nebo samotného kněze.
Je to jako: „Když vaří maminka, je to dobré, když vaří tatínek, je to zdravé.“
V debatách o slavení liturgie jsou často určité otázky odmítnuty s námitkou „subjektivních pocitů“ a pak se neosobně a abstraktně mluví o milosti a tajemstvích. /3
Kněží studovali liturgii, ale pro ostatní je řeč naší liturgie někdy nesrozumitelná, někdy dokonce matoucí. Moderní jazyk se rychle vyvíjí a mění. Mezi člověkem 16. a 17. století nebyl celkem žádný rozdíl. Zato mezi dnešními dvěma generacemi dochází k nebývalému posunu.
Čemu mohou v kostele porozumět mladí lidé, začátečníci nebo dokonce nevěřící, kteří na bohoslužby občas přicházejí?
Předsedající bohoslužbě má sice účastníky uvádět do dění u oltáře, má komentovat, co se děje, ale nemůže vysvětlovat každé druhé slovo. /4
Chybí nám pastorační přístup. Přitom máme jedinečnou školu. Ježíš úmyslně mluvil o Bohu „civilně“, aby mu mohl každý porozumět, i nestudovaný člověk. A přitom nijak nesnížil vznešenost Boha, naopak.
Stále zapomínáme, že bohoslužba je společnou modlitbou a společnou slavností. Na prvním místě nestojí – abych „já“ sám prožil setkání s Bohem v co největší míře. Večeře Páně nemá být soukromou modlitbou jednotlivců. Společně slavíme, mám myslet také na druhé. I já sám – osobně – se musím hlídat, abych se neponořil do hloubky této modlitby natolik, abych přestal vnímat ty druhé. Ale k tomu mně přece slouží osobní modlitba – nikdo nikomu nebrání třeba v mystické modlitbě.
Řekli jsme si, v čem je společná modlitba hodnotnější. Víme, že kdo neumí stolovat a nechápe smysl stolování, nepochopí záměr liturgie. U společného jídla také nejde především o to, abych získal pro sebe co nejlepší porci a co nejvíce si sám pochutnal, ale společná slavnost je pozorností a péčí o druhé
povýšena nad soukromý zážitek. Boží království je vytvářeno službou druhým.
Ježíš použil slavnostní hostinu a povýšil ji do nové roviny. My ovšem ve své důležitosti máme sklony všechno možné vylepšovat. Důrazy se přesunou od podstatného a od vlastního smyslu k podružnostem. Tak se dostáváme na cesty farizeů. /5
(Podle liturgických předpisů tridentského koncilu by Ježíšova Poslední večeře nebyla platná.)Ježíšovy nápady není třeba vylepšovat. A místo vytváření nových vnějších předpisů máme mluvit o podstatě a snažit se vnikat do hloubky Ježíšova záměru.
Několikrát jsem se dotkl některých zatemňujících záležitostí. Alespoň několika dalších bolavých věcí si ještě všimnu.
Přichází-li předsedající s asistencí na začátku Večeře Páně do kněžiště, poklekají u svatostánku před Kristem.
Ale proč klekáme, když odcházíme? Copak není rozdílu mezi tím, jak jsem přišel a jak odcházím? Nic se nezměnilo?
Už přece neodcházím jen já, ale mě Ježíš ne-doprovází, nýbrž prostupuje!
Věříme tomu nebo ne?
Jenže Velký našeptávač nás „zbožně“ straší: „Je třeba pokleknout, aby se nesnižovala úcta k Nejsvětější svátosti oltářní.“
Závratný zázrak neuvěřitelného zájmu a přátelství Ježíše obětujeme našemu vkusu, který nazýváme „úctou“, nebo se o něj necháme připravit.
Copak mě Ježíš neprokázal svou lásku až do krajnosti? /6
Ježíš mě poctil a poznamenal svým zvláštním pohostinstvím.
Nemává na mě na rozloučenou ze svatostánku, ale je ochoten být mým společníkem na cestě.
Nemám pokorně přijmout Pavlovo: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“? (Gal 2,20
)
Nevzdálili jsme se záměru toho, kterého ústy nazýváme svým Mistrem? (Vlastně my jej už tak ani neoslovujeme, pouze si matně vzpomínáme, že jej tak nazývali první učedníci.)
Dítěti řekneme: „Nemůžeš babičce dávat bonbón z bonboniéry. Nabídni jí, ať si sama vezme z bonboniéry.“ Proč je to v kostele jinak? (Mimo kostel krmíme jen nemohoucí.)
– Napomínáme děti: „S jídlem se neběhá, jí se u stolu“. Ale sami roznášíme jídlo po kostele. Stůl se už stal především oltářem. Oltář už není stolem Páně.
Proč nejíme u stolu?
Naši věřící jsou přece na vysoké úrovni. Proč s nimi jednáme jako s nedospělými? Jsme vzdělanější než naši předkové. Každý prvňák umí jíst příborem a stolovat.
Ježíš použil formu jídla. Proč nemohou lidé alespoň na chvilku stolovat u stolu (když už v našich kostelech sedíme jako v autobusech), jako koncelebrující kněží?
Proč lidi „krmíme“ v zástupu? Jak mají zažít Ježíšův záměr společného stolování?
Čteme: „Vezměte a jezte“, ale my jsme zavedli svou zbožnost: „Nesmíte do svaté hostie kousnout!“ (někde se to říká dětem dodneška).
Ježíš vymyslel hostinu jídla a nápoje: „Jezte a pijte“. A my, prohlásíme, že lidem stačí podávat „pod jednouzpůsobou“ (ve složitějších podmínkách se nosila eucharistie „pod jednou způsobou“ nemocným, vězňům …)
Kde je úcta a věrnost Ježíšovým slovům?
Všímejme si, co nám Ježíš nabízí a nenechme se ošidit.
Rozeznávejme duchy. Duch boží vede ke svobodě, zatímco „duch neboží“ nás straší (většinou velice „zbožnými“ řečmi.
Někdo prosazuje nepodstatné: „Podávat jen Tělo Páně v kleče a do úst“ a nazývá to větší zbožností.
Způsob podávání je nedůležitý, ale jak to že zapomíná na Ježíšovo podstatné přání: „Pijte z toho VŠICHNI“. Kdo si troufne říci, že někdo nepotřebuje Krev Páně?
Ježíš je Hostitelem a natolik mu můžeme porozumět, že rozeznáme, co si přejea proč to tak vymyslel. Jeho názory mají přednost před různými historickými nánosy a obavami těch, kteří mají strach, aby bohoslužba neupadla. Ježíš se nikdy nebál. (Strach je opakem víry.)
------------------------
Poznámky:
/1 To jen ti přestrašení se strašili hloupými historkami o úpadku liturgie na západě. Např. jak v kostelích, kde se podává na ruku, hodní kněží s
hrůzou po mši zametají hostie poházené na zemi. Tomu věřili zase jen ustrašení, kteří nepřemýšlejí. Hned se pozná, z jaké líhně taková pomluva pochází. Přece ž
ádný kněz, natož zbožný, by nezametal hostie koštětem.
/2 Jak forma jídla při Večeři Páně slábne (místo chleba oplatečky, místo stolu něco podivného, místo stolování u stolu, roznášení pokrmu po kostele, bez nápoje už nejde o hostinu, atd.), tak slábne porozumění Ježíšovu záměru. Přestáváme dokonce rozumět i tomu, co může být srozumitelné každému kolemjdoucímu.
Dáme-li ženě určitým způsobem jablko nebo třešničky na stopce – něco to znamená. Kdybychom jí podali citrón nebo papriku, šlo by jen o citrón nebo papriku. Když Ježíš vzal placku chleba a rozlomil ji, byla to siln
á řeč, která se nemusela vysvětlovat. Když jsme si mysleli, že pro Pána Ježíše to nejlepší a začali jsme péct hostie s
vejražkové mouky, dostali jsme se na slepou kolej. Oplatek hostie je vločkou, kterou i vítr může odfouknout.
To, co Ježíš srozumitelně učí, jsme pak vyhlásili za neproniknutelné tajemství (to se ví, že Ježíšovo přátelství je nevídaný zázrak – to, co je za naším zrakem).
V naší farnosti před 30 léty působil moudrý kněz, který obdivuhodně zapojil lidi do bohoslužby. Dodneška je to znát, přijeďte se podívat, jaká tam panuje atmosféra. A stačí to jen udržovat.
/3 Jeden profesor, jezuita, mi vyprávěl o dvouměsíčním studijním pobytu jezuitů na Sicílii. V neděli s nimi šel do kostela jeden jezuita ze Zaire, nevím, zda byl černý nebo bílý.
Přetrpěl místní bohoslužbu (a to Siciliáni jsou jiného temperamentu než my, děti jsou mnohem živější, ženy se ovívají vějíři … ).
Na pokoji si pak na videu pustil liturgii ze Zaire. Čtyři hodiny se smál, plakal, tleskal a tančil ...
Zažili jsme v Izraeli slavení svátku Radost z Tóry (Simchat Tóra). V předvečer svátku po bohoslužbě vynesou Židé ze synagog na ulici všechny svitky Tóry a muži při muzice a písních, i moderních, postupně tančí se svitkem v
náručí jako s nevěstou. Ostatní muži s nimi v kruhu a okolo nich. Chlapi spolu a tátové
s dětmi. Radost je strhuje k několikahodinovému tanci. Ženy zálibně přihlížejí, povídají si mezi sebou a popíjejí limonádu. Už malí kluci zkoušejí, zda svitek v
tanečních krocích unesou. Pro staré mnoho znamená, když někdo může třeba říci: „Už 70. rok tančím, nevím zda se dožiji příštího svátku, ale letos jsem ještě tančit dokázal.“
Takovou spontánní radost (bez alkoholu) nevidíme na žádné z našich slavností, natož náboženských. Pro židy je Písmo nevěstou, zdrojem moudrosti, života a základem jejich existence.
(Tóra je formovala, z Tóry čerpali vše, čím jsou. Který jiný národ přijal Bibli v takové míře jako židé? Věřící Žid pročte každý rok znovu celou Bibli. O svátku samotném začínají židé číst Bibli od začátku znovu – proto ta radost. Těší se, že v
Bibli objeví
něco nového a víc porozumí Hospodinu.)
Pro nás je Večeře Páně víc než jen setkáním se Slovem Božím …
Jestlipak my budeme někdy slavit svátek Radost z Tóry?!
/4 Na prvním zasedání sněmu jsem říkal: „My kněží jsme studovali liturgii a rozumíme tomu, o co v bohoslužbě jde, ale lidé si na bohoslužbě připadají jako pacient, nad nímž se lékaři
odborně mezi sebou baví o jeho chorobě“. Za padesát let slova zestárla, bylo by třeba nového překladu. Ale druhý den j
eden vysoký prelát pravil: „Různé skupiny mají svou řeč, lékaři, fotbalisté… A proč by nám měli lidé rozumět?“
/5 Ježíš mluvil k zástupům i k svým učedníkům: „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně,
mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, líbí se jim, když je lidé na ulici zdraví a říkají jim `Mistře´.
Vy však si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.
A nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus. Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.
Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít.
Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami.“ (Mt 23,1-13.15
)
Proč Ježíš tak lpí na některých slovech: „Mistr“, „Učitel“, „Otec“? (My jsme si vymysleli i jiné tituly.)
Židé se označovali za syny Abrahámovy. Ježíš říká: „ Abraham byl velikán, ale Bůh vám přece nabízí větší program – své synovství“.
Máme následovat Ježíše, ne nějakého světce.
Je pro nás rozhodující, co si myslí Ježíš nebo co si myslí Petr nebo Pavel, Boženka nebo Růženka? Neprohlašujme své názory a svůj vkus za zbožnější než je Ježíšův.
Ježíš je jedinečný Učitel, váží každé slovo; ví, že některá slova nám jsou nebezpečná. Nehrál si na otce, a nikdo mu tak nesměl říkat. Vedl nás k Tátovi, který je
Otcem všech lidí.
Co znamená „povyšovat se“?
Mojžíš vyřídil Izraeli slovo Boží: „Všechno, co vám přikazuji, budete bedlivě dodržovat. Nic k tomu nepřidáš a nic z toho neubereš.“ (Dt 13,1
)
Bůh na nic nezapomněl a nic nepodcenil.
Ježíš nás varuje před jinou povýšeností, než s jakou ubližují třeba velcí diktátoři.
Tato je nenápadnější – o to možná zákeřnější. Nikdo z židů si nedovolil říci: „Já jsem víc než Mojžíš.“ To by bylo neúnosné.
A přece ti, co „opravovali“ Mojžíše, co svévolně vymýšleli svá zbožná nařízení a nadřazovali je přikázáním Hospodinovým, se nad Mojžíše ve skutečnosti povyšovali.
Kdyby někdo z křesťanů prohlásil, že je víc než Ježíš, tak by jej kdysi upálili, dnes odvezli do blázince.
Ale nepovyšujeme se my nad Ježíše, když jeho učení vylepšujeme nebo obcházíme?
Co znamená „ponižovat se“? Nejde o pocit méněcennosti. Nepřijímáme-li důstojnost svobodných dětí božích, pochybujeme o Bohu.
Ale kdo zároveň ví, že je pouhým učedníkem, a ne Mistrem, Učitelem nebo Otcem, kdo jedná jako Ježíšův učedník, koho opravdu zajímá slovo Boží, ten je použitelný pro práci s
Ježíšem a bude povýšen:„Činíte-li, co vám přikazuji, jste moji přátelé. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce“.
(Srov. Jan 15,14-15
)
Ježíš dokonce říká: „Až učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ,Služebníci neužiteční jsme; co jsme měli učinit, učinili jsme.“ (Lk 17,10
– Colův překlad
)
Proč Ježíš zvolil výraz služebníci „neužiteční“? Nechce nás snižovat. Říká buďte světlem, solí a kvasem, potřebuje nás, ale máme vědět, že neplníme jeho rady a přání na 100%. Máme být
poctiví, pravdiví a spravedliví k sobě samým i před Bohem.
/6 Vzpomínáte, jak Ježíš říká: „Služebník (dnes by se řeklo zaměstnanec) obsluhuje svého pána, neboť je za obsluhu placen“.
Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: „Pojď si hned sednout ke stolu“? Neřekne mu spíše: „Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty!“?
(Lk 17,7-8
)
Ale Ježíš je úplně jiným pánem. Prohlásil: „Blaze služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat.“
(Lk 12,37
)
Na velké hostině si hostitel najme kuchaře a obsluhu. Ale Ježíš to nevydrží, sám uvaří, osobně nás bude obsluhovat, sám nám na talíř nabere nejlepší jídlo: „Ty by ses upejpal …“
Tak popisuje Ježíš hostinu v nebi. A při Večeři Páně už to začalo, to je předsíň a ochutnávka a předkrm a předehra a ukázka té hostiny v budoucnu.
POZNÁMKA NA KONEC CELÉHO CYKLU ÚVAH O VEČEŘI PÁNĚ:
Liturgie není to nejdůležitější, co má církev konat.
V podobenství o posledním soudu u Matouše v 25. kapitole, se Ježíš neptá, zda člověk slavil liturgii. Ptá se jen na skutky lásky: „Byl jsem hladový, dali jste mi najíst, byl jsem žíznivý, dali jste mi napít, …“
V dekretu „O službě a životě kněží“ II. vatikánského koncilu (PO 6) se píše o slavení eucharistie:
„Slavení eucharistie, má-li být upřímné a dokonalé, musí vést k různým skutkům blíženské lásky.
I když liturgie není tedy to nejvlastnější, nejdůležitější, přesto má v životě církve obrovský význam.
Říkali jsme si – boží království stojí na službě. Ježíš nám slouží do roztrhání těla, ale Ježíš nejen pracoval, také slavil. Církev má dělat to, co dělal Ježíš. (Chce-li církev dělat to, co dělal Ježíš, tak musí vědět, co dělal a co říkal. Proto Ježíši nasloucháme a hlásáme jeho názory, jeho moudrost.)
Jako jsme dostali jeden den v týdnu k odpočinku, k budování vztahů včetně vztahu s Bohem, tak nám také Bůh daroval velikou slavnost svého přátelství. Slavení patří k
bohatství života. Navíc, ve vztahu s Bohem vždy Bůh dělá první krok k člověku.
Bůh si získal naše srdce, jsme nadšeni jeho plány s člověkem, jeho velkorysostí a štědrostí, práce pro Boží království nás těší. A Ježíšova hostina nás vždy znovu zasáhne, je vrcholem jeho zvěstování. Proto církev slaví to, co věří. K liturgii nás zve sám Ježíš; konáme to, co konal a koná On. Proto věříme, že je Ježíš zcela mimořádným způsobem uprostřed nás v tom slavení přítomen.