Poznámky k nedělní liturgii 14. října 2012

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Večeře Páně XXIV.
Hledaný citát: 1Kral 19,4-8 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání

Datum: 14. 10. 2012
XXIV. O JEDNOTLIVÝCH PRVCÍCH BOHOSLUŽBY - 3. část

18. Eucharistická modlitba (anafora, kánon)
je díkůvzdáním Otci. Je největší modlitbou – Ježíš do ní vložil celý svůj život.
Modlitba díkůvzdání začíná úvodem – prefací. Je otevírána dialogem mezi předsedajícím a ostatními a vyúsťuje do společného zvolání všech: „Svatý, svatý …
Preface oslavuje a děkuje Otci za jeho péči a neustálou záchranu (prefací je veliké množství podle různého charakteru slavení dob, svátků a příležitostí).

Uprostřed modlitby díkůvzdání připomínáme slova ustanovení Večeře Páně. Ještě před časem se tomu říkalo „proměňování“. /1
K „proměňování“ se časem přidalo „pozdvihování“, /2 které dnes prakticky ztratilo význam. Každý stále vidí na oltář a říkali jsme si – vrchol bohoslužby je ve sjednocení s Otcem skrze Ježíše v Duchu svatém.

Po slovech ustanovení, na výzvu: „Tajemství víry,“ /3 všichni odpovídáme některým ze zvolání (je několik možností), např.: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme …“
Zvolání jsou zkratkami, které potřebují vysvětlit a znovu formulovat do dnešní řeči, aby nebyla šifrou (jako mnohá jiná vyjádření v liturgii – k tomu se ještě vrátím).

„Zvěstovat smrt“ znamená šířit svým životem Ježíšovu lásku („až na smrt“, dokonce až za hrob). Nebylo by srozumitelnější říkat: „Tvou lásku hlásáme“?

„Vyznávat vzkříšení“ – Vzkříšení Ježíše z mrtvých je pro nás obrovskou úlevou.
My lidé jsme hrozným způsobem Ježíše ponížili a zavraždili, připravili jsme jej o dobré jméno, vyloučili ho ze společnosti zbožných lidí. My jsme sice Ježíše nezavraždili, ale nezřídka se chováme nepěkně k druhým (a to jsme už ušli kus cesty s Ježíšem a zakusili od něj mnoho dobrého). /4
Svědčíme o Otci, že napravuje naše hrozná provinění a děkujeme mu, že se zastal Ježíše, vrátil mu čest, nedopustil, aby nad ním měl vrch nespravedlivý ortel. Díky Bohu se nám nesmírně ulevilo, poslední slovo nemá nenávist, hřích a smrt.
Už se nemusíme tolik bát svých vin, prohry a smrti. Víme o možnosti odpuštění, vidíme, že smrt je průchodná.
Nemusíme za každou cenu lpět na zachování pozemského života. Můžeme „umřít vestoje“, ne jako lhostejní nebo zbabělci, můžeme si dovolit statečnost.
Od dětství jsme obdivovali hrdiny, pro které život druhých, svoboda, čest, dobré jméno, bylo větší hodnotou než zachování vlastního života za každou cenu.

„Očekávat Ježíšův příchod“ znamená přijímat jeho životní styl, pracovat pro boží království, připravovat vše pro druhý příchod Mesiáše – už aby to bylo (zřejmě přijde, až o něj budeme bytostně stát).

Děkovná modlitba dál mluví „o památce smrti, vzkříšení, případně nanebevstoupení Ježíše“ – tato slova jsou další zkratkou, esencí, zhuštěným vyjádřením celého Ježíšova života.
Vyjadřují mnohem víc než jejich slovní vyjádření. Ježíš pro nás udělal víc, než jen, že se nechal popravit. Ježíš nás těší, pozvedá, vrací nám ztracenou důstojnost a čest, osvobozuje, uzdravuje, křísí mrtvé, odpouští, vyučuje nás, daroval nám svého Ducha …
Je dobře, že se některé anafory (patřící už do našich bohoslužebných knih) nechaly inspirovat východní liturgií a konečně šířeji popisují to, co pro nás Ježíš vykonal a stále koná.

Duch boží, kterého nám Ježíš poslal, dále koná jeho dílo.
Opět připomenu: nepřehlédněme dvě modlitby k Duchu svatému.
V první, ještě před zprávou o Poslední večeři, prosíme Ducha, aby proměnil chléb a víno na Tělo a Krev Páně.
Ve druhé modlitbě prosíme, aby Duch boží proměnil nás.

Všímali jsme si Ježíšova záměru s námi.
Ježíš nechce přebývat jen ve svatém pokrmu a nápoji (co by tam dělal). To jsou jen přestupní stanice, nosiče. Ježíš se chce setkat s námi, chce přebývat v nás a uprostřed nás.

Ježíš si získal naše srdce, zamilovali jsme si jej. Chceme se mu podobat. Proto prosíme Ducha, aby proměňoval nás – abychom čím dál víc přijímali jeho způsob myšlení, mluvení i jednání.

Vědomě máme prosit a vědomě s Duchem spolupracovat. (Jak se to dělá, si třeba někdy všimneme z Ježíšových slov podrobněji.) Žádné „mouchy, snězte si mě“, ne jako tanečnice, která je „jak dřevo“, žádná ležící mrtvola nebo člověk čekající jen na rozkazy.

„Už nemusíme žít sami sobě, ale smíme žít pro Božího Pomazaného, pro nás ukřižovaného a vzkříšeného, který nám poslal svého svatého Ducha a který i skrze nás koná ve světě jeho dílo, všechno naplňuje a posvěcuje“ (srov. IV. eucharistickou modlitbu).
Vědomi si společné práce s Ježíšem, v dalších větách prosíme:

Za blízké, za vzdálené, za římského biskupa, za diecézního biskupa, za všechny lidi.

Za zesnulé a svaté, za nás, oslavující Boha (v této slavnosti).

Za všechny, kteří patří do božího království. /5

Za potřebné dary k budování božího království,

abychom se jednou mohli společně radovat před Bohem a s Bohem.

(To není vyprošování žebráků, ale prosba těch, kteří se rozhodli spolupracovat s Bohem.)



Závěr eucharistické modlitby nám připomíná, že Ježíš je jediný prostředník, který nás přivádí k Otci: „Jen skrze něho a s ním a v něm jsme schopni oslavit Otce svým životem“.

Celá bohoslužba vrcholí zde – ne ovšem jen ve slovech, ale v našem sjednocení s Ježíšem před Bohem a pro Boha.

(K tomu nám ještě Ježíš vychází vstříc svou hostinou. O ní bude řeč v další lekci.)



Následující Amen by mělo být nejsilnějším přitakáním našeho života (mělo by to být znát i na našem hlase).

Říkali jsme si, že Večeře Páně je dovršením (dovršováním) toho, co začalo při křtu. Znovu a znovu slyšíme (a slavíme), že jsme svobodní synové a dcery Boží – přes všechna naše opětovaná selhání a nedůvěru Dárci a Udržovateli našeho života.



Bohoslužba je silným a vzrušujícím děním.



------------------

Poznámky.

/1 Západní teologie se snažila přesně určit kdy, v kterém momentě, je chléb a víno proměněno na Tělo a Krev. Ježíšova slova o chlebu a vínu označila za „proměňovací“. Východní teologie nehledá okamžik, ale klade důraz na důležitost celé eucharistické modlitby.

Nám je třeba se hlavně ptát po Ježíšově záměru s námi. K čemu má bohoslužba sloužit, kam nás Ježíš zve, co se může dít s námi a co máme udělat my.



/2 V druhém tisíciletí byl oltář odsunut ke zdi a otočen zády k lidem, liturgické modlitby se říkaly latinsky. Lidé nerozuměli a na oltář neviděli. Ze strachu se (po několik století) neúčastnili Stolu Páně). Aby alespoň něco zahlédli, ukazoval kněz nad hlavou, aniž se otočil k

lidem, Tělo Páně a kalich s Krví Páně. Tak vzniklo „pozdvihování“. Lidová zbožnost je pokládala za vrchol bohoslužby: „nekonečně veliký Bůh sestupuje na oltář“.

Ježíšovo pozvání k hostině bylo pozapomenuto a zatemněno. Lidová zbožnost připisovala pohlédnutí na hostii za příležitost k získání velkých milostí. Ve středověku lidé obíhali kostely, aby zastihli co nejvíce „pozdvihování“

a „získali co nejvíce milostí“.



/3 Slovo „tajemství“ je dnes nešikovné. Navozuje něco tajného, co nemáme prozradit.

Možná by bylo srozumitelnější říkat: „Bohatství víry“. To máme šířit, vyznávat, pracovat pro něj.

Proč mluvíme o „tajemství“ jako o něčem nepochopitelném? (Nepochopitelné je zlo. Bůh a jeho dary jsou sice vždy překvapující a nevyčerpatelné, ale nejsou

nepochopitelné.)

Vymlouváme-li se, že nejsme schopni poznávat to, co nám Písmo říká, pak z nás mluví lenost.

Sděluje-li nám něco Bůh, umí to vysvětlit. Rodiče se také snaží mluvit s dětmi srozumitelně a nepoužívají záhadné a nesrozumitelné výrazy.



/4 My jsme sice nebyli u Ježíšovy likvidace, ale přitakáváme Eliášově modlitbě: „Nejsme lepší než naši otcové.“ (Srov. 1 Kr 19,4) Býváme stejně lhostejní, zbabělí a

nesnášenliví.



/5 Jakou máme představu o božím království?

Společnost bývá uspořádána do různých forem podle svých pravidel. Jinak v kmeni, království, diktatuře nebo demokracii.

Boží království je uspořádáním sebe a vztahů podle Ježíšových pravidel. Ježíš o božím království mluví v řadě podobenství a na dalších místech. Sám podle nich jedná. K

popsání užívá modelu rodiny, ne modelu státu.

„Vy však si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.

A nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský.

Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus.

Kdo je z vás největší, bude váš služebník.

Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Mt 23,8-12)

„ Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší slovo Boží a podle toho jednají.“ (Lk 8,21)



Nevíme přesně, kdo patří do božího království. Patří do něj každý, kdo žije v přátelství s Bohem. Království boží není vidět.

Církev je znamením pro boží království a znamení musí být vidět. Církev není pouze nějakým hnutím, které žije pouze svou ideou. Církev je organismem a u organismu je patrné, co k

němu patří a co ne. Do společenství Božího lidu, do Církve, vstupujeme křtem.



Boží království se ale nekryje s církví. Sv. Augustin řekl: „Bůh má mnoho lidí, které nemá církev. Mnoho lidí, kteří nejsou spojeni s církví, jsou spojeni s

Bohem. Ale i církev má lidi, kteří nemají s Bohem nic společného.“ (Představme si ty dvě množiny.)