Poznámky k nedělní liturgii 30. září 2012
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Večeře Páně XXII.
Hledaný citát: Mt 13,10-17 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Datum: 30. 9. 2012
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Večeře Páně XXII.
Hledaný citát: Mt 13,10-17 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Datum: 30. 9. 2012
XXII. O JEDNOTLIVÝCH PRVCÍCH BOHOSLUŽBY - 1. část
Snad každý z nás ví, že Večeře Páně má dvě části. Bohoslužbu slova a bohoslužbu díkuvzdání. Hostitel nám pokaždé bohatě prostírá dva stoly: stůl moudrosti Božího slova a stůl svého přátelství.
Pokud má někdo z biblických textů dojem, že jsou příliš náročné, jakoby s námi Kristus stále nebyl spokojen, pak ještě neobjevil bohatství, které Ježíš do své slavnosti vložil. Kdo porozumí řeči liturgie, dokáže vnímat při Večeři Páně obrovský zdroj nezasloužené přízně, která nás, bez ohledu na náš výkon, pozvedá, těší, povzbuzuje – všemožně hostí..
Objevujeme-li, že Bůh s námi má veliké plány, vítáme náročnost božího slova. Máme rádi učitele, kteří znají svůj obor, umí učit a jsou spravedliví. (Mají-li navíc smysl pro humor, je to dokonalé.) Vyhledáváme nejlepší trenéry, šéfy, režiséry …, ti nás mohou nejvíce naučit.
Ježíš je jedinečný Učitel, jediný Mistr /1 a Hostitel nad jiné.
Kdo nás umí potěšit, obdarovat a obejmout jako on?
Ježíš nás jednou rukou objímá, druhou nás pozvedá a pak nám ukazuje cestu.
V minulých kapitolách jsme mluvili o hlavních úmyslech Ježíše v liturgii. Pokusíme si všimnout jednotlivých prvků dnešní liturgie, aby nám vyniklo bohatství Ježíšovy slavnosti. Snad nám další řádky pomohou dokreslit, v jak veliké míře se nám liturgická slavnost snaží zprostředkovat Boží přátelství.
Proč přicházejí lidé na fotbal nebo na koncert? Baví je to.
Ježíš nám objevuje naši hodnotu – pokládá nás za přátele. Patříme mezi lidi, kteří život, krásu světa, své blízké, vzdělání a kulturu pokládají za nezasloužený dar. Chceme toto bohatství šetřit, udržovat, přispívat k němu, předávat dál. Pokládáme za slušné také za toto bohatství samému Tvůrci děkovat.
Ježíš se těší ze života, má potřebu oslavovat Otce a děkovat mu – nám se dostalo té cti, že nás zve ke své veliké slavnosti díkůvzdání. Vážíme si jeho pozvání. Rádi se s ním setkáváme, těší nás slyšet nejen jeho moudrost, těší nás, že pro něj něco znamenáme.
Potřebujeme se také vidět s druhými a společně slavit to nečekané – jsme „zvláštním vlastnictvím Božím“.
Po všem, co jsme si řekli v minulých kapitolách, opět připomenu, že Večeře Páně není soukromou modlitbou. Osobní, soukromá modlitba, je důležitá (a je předpokladem k modlitbě společné). Kdo nedovede být sám se sebou, těžko se setká s druhým a s Bohem. Ale ke slavení potřebuji druhé. Také k poznávání a hledání potřebují druhé lidi. V žádném oboru lidské činnosti si nikdo nestačí sám.
My starší si ještě pamatujeme, jak v kostelech řada kněží latinsky sloužila u oltářů, každý svou mši, nezávisle na sobě (některý kněz začínal, jiný byl uprostřed a jiný končil). Lidé se při tom modlili soukromě nebo společně některé modlitby, růženec, zpívali písně, které popisovaly to, co se odehrávalo u hlavního oltáře. /2 V důležitých chvílích ministrant zazvonil, aby lidé přerušili své modlitby a chvilku se věnovali nějakému „tajemství“, a pak se opět vrátili ke své – neliturgické modlitbě. /3
II. vatikánský koncil nás pozval k srozumitelnému slavení. Při bohoslužbě nejme diváky, jsme vtaženi dovnitř dění, slavení. Říkali jsme si, že víc než tanečník, víc než host na svatbě – jako nevěsta.
Nejdůležitější při bohoslužbě není to, co děláme my (naše modlitby, zpěv, klečení …), ale to, co činí Bůh (pro nás a s námi).
Hostitelka má radost, když hostům chutná, když si přidávají jídlo a je jim spolu dobře.
Bohu uděláme radost svým zájmem o porozumění a odpovědí na jeho nabídku.
Nechme se vést Ježíšem, respektujme jeho osobnost.
Z jeho učení máme vycházet. Neřiďme se osobním vkusem a neprohlašujme své názory za bohumilou zbožnost.
Bůh slouží nám lidem. Ježíš je naším hostitelem. Říkali jsme si, že on se na nás těší víc než my na něj. On nám chce zprostředkovat Boží lásku. Až tomu uvěříme, bude naše slavení vypadat jinak.
Bohoslužba má být oslavou Otce, modlitby směřují skrze Ježíše k Otci.
Vážíme si Ježíšova zájmu o nás a věříme jeho slibu: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20
Okolo Ježíše se tedy shromažďujeme (kdybychom tomu věřili, to by byl vpředu nával).
Naše bohoslužby někde vypadají jako setkání soukromníků „já a můj Bůh“. Říkáme sice „Otče NÁŠ“, ale ze srdce nám to „NÁŠ“ mnohdy nevychází. S předsedajícím a s lidmi okolo si sice po čas bohoslužby tykáme („I s tebou“, říkáme papeži i biskupovi), ale za dveřmi kostela to končí …
„Škoda, že je to jen taková hra“, povzdechne si řada z nás.
Ale Ježíš to myslí upřímně a naprosto vážně. Proto se potřebujeme čas od času vracet k tomu, co už známe. Proto potřebujeme ve světle nového porozumění Božímu vyučování dál promýšlet, co Ježíš do své slavnosti vložil.
Jednotlivé prvky bohoslužby:
1. Píseň
Bohoslužba často začíná písní. Ta je důležitým nástrojem k vytvoření pospolitosti. (Všimněte si, sejdou-li se někde Moravané, brzy začnou zpívat a víme, co to udělá i s
námi Čechy. Jen podivín nebo mrzout by odmítnul při svatbě zpívat.) Kdo se odmítne zapojit, ještě neobjevil společnou modlitbu.
Nezpívá-li se, je přečten verš uvádějící myšlenku bohoslužby.
2. Přežehnání
Celé shromáždění na sobě kreslí znamení kříže. Jako se židé halí do modlitebního pláště – talisu, tak se my halíme do tohoto znamení Boží lásky. „Tak nás Bůh miloval, že dal svého milovaného syna pro záchranu a život hříšníků“.
(Srov. Jan 3,16
Při křtu jsme byli ponořeni do lásky Otce, Syna i Ducha. Znamením kříže začínáme mnohá svá konání. Liturgie nás zve do náruče Boží.
Zároveň znamením kříže přijímáme veliké varování – dějiny křesťanů dávají za pravdu Ježíšovu varování – býváme nesnášenliví k těm, kteří mluví o Bohu jinak než my nebo nejsou z
naší rodiny. /4
I apoštolové v sobě nosili tento virus nesnášenlivosti. /5
Nejme lepší než oni – proto se znamením kříže pokaždé „pleskneme přes ruce“, které se tak snadno zatínají v pěsti proti druhým, rády ukazují na druhé – k jejich smetení. „Pokřižováním" se zříkáme nesnášenlivosti „pro čistotu víry“.
3. Pozdrav
„Pozdravuje tě ten a ten“, říkáme nebo slyšíme. Odpovídáme: „Děkuji, to mě těší“.
„Vyřizuji vám pozdrav od Otce a od Ježíše“, tak předsedající zdraví shromážděné a vítá je jménem hostitele. (Kdyby už nic dalšího nenásledovalo, dostali jsme mnoho.)
Je dobře si uvědomit, že nám Ježíš „podává ruku“ a zve nás dopředu.
Nakolik věříme, že je Ježíš uprostřed nás? To by byla v kostele vzrušenější atmosféra. Přibylo by úsměvů a očekávání… I zpěv by zněl jinak.
4. Kající modlitba
Kající modlitbou jsme pozváni k odpuštění – aby nás nic neoddělovalo od druhých a od Boha a netlačilo do země („do kanálů“).
Podmínky odpuštění známe. Toto smíření s druhými je jednou z cest k odpuštění hříchů. /6
Už tridentský katechismus připomíná (tridentský koncil skončil r. 1563), jak se máme připravit na Večeři Páně: „Nejprve se rozpomeň, zda žiješ v přátelství se všemi bližními a jestli je upřímně miluješ“.
Neděláme to.
Přesto, že známe starší výzvu největší autority: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar“.
(Srov.Mt, 5,20-26)
Kdybychom podle Ježíšových slov jednali, náš život v rodinách a ve farnosti by vypadal jinak. Byl by láskyplnější …
5. Kyrie, eleison (Pane, smiluj se)
Trojí zvolání: „Pane, /Kriste, smiluj se“, nemá kající charakter (proto se často zpívá), ale je starým pozůstatkem litanií.
Dnes řekneme: tímto zpěvem nebo zvoláním vítáme uprostřed svého shromáždění Zmrtvýchvstalého Krista – podobně jako jeho učedníci.
Ti byli svému Mistru nesmírně vděční za to, že na ně po popravě nezanevřel – vždyť Ježíše po jeho zatčení opustili, přestali mu věřit, že je Mesiášem, nikdo z nich nečekal u hrobu, až vstane z
mrtvých. Žasli, že jim Ježíš zachoval své přátelství, vyhledal je a nadále se jim věnoval, aby mohli dorůstat.
I my si vážíme Ježíšova věrného přátelství.
6. Sláva na výsosti Bohu
O nedělích a svátcích, mimo adventní dobu a dobu přípravy na Velikonoce (postní dobu), zpíváme nebo recitujeme tento chvalozpěv. Škoda, že mu nevěnujeme více péče. /7
7. Vstupní modlitba
Předsedající výzvou: „Modleme se“, otvírá ticho pro prostor k osobní modlitbě.
Říkali jsme si, že liturgie je společnou modlitbou. Ale na několika místech nám dopřává prostor k osobní modlitbě.
Často z nepochopení chvíle ticha nevyužíváme. (Možná si někdo myslí, že kněz nemůže v misálu najít text modlitby.)
Pokud se ovšem nepřipravím na bohoslužbu předem a nepromyslím si, proč a zač přicházím poděkovat, těžko jsem schopen na poslední chvíli svou osobní modlitbu formulovat. Tím se šidím.
(Jednou jsem při děkovné bohoslužbě na Silvestra vyzval lidi, aby nahlas řekli, jako při přímluvách, s čím přicházejí na konci roku poděkovat. Bylo ticho. Styděli se?)
Osobní modlitby všech pak uzavírá předsedající „vstupní modlitbou“.
8. Biblická čtení
Mluvili jsme o vyučování božím slovem. Určitě se máme připravovat na nedělní biblické lekce.
Úryvek z Písma poslouží tomu, kdo zná celek. Pro porozumění je důležité si přečíst širší text a všimnout si, na co úryvek navazuje. Nikdo nepřicházíme do kina, abychom dopředu nevěděli, zda budou promítat veselohru nebo tragédii. Před představením opery si také přečteme libreto.
Předsedající bohoslužbě má dbát, aby byla jednotlivá čtení uvedena pár slovy k lepšímu pochopení.
Po každém čtení za slyšení slova božího děkujeme.
Škoda, že nereagujeme, zda jsme porozuměli nebo neporozuměli smyslu přečteného (k porozumění má sloužit promluva kazatele).
9. Žalm
Žalm je modlitbou, odpovědí na první čtení. Má se zpívat.
Pokud se čte, neříká se většinou „odpověď“. Není lehké si odpověď zapamatovat, často nám pak uniká smysl žalmu. (V našich lekcionářích bývá odpověď dlouhá, těžko zapamatovatelná.)
10. Zpěv před evangeliem
– nás uvádí do textu evangelia. Má se zpívat.
11. Evangelium
Slova evangelia jsou slovy samotného Pána.
Třemi malými kříži značíme:
– čelo, abychom Ježíšovo slovo promýšleli a uložili si ho do paměti,
– ústa, každý pokřtěný přijímá Ježíšovo poslání: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu
stvoření“ (Mk 16,15
– srdce, abychom si Ježíšovo slova zamilovali a bytostně je přijali.
Po přečtení evangelia říká předčítající: „Pro slova evangelia kéž Bůh zahladí naše viny“.
Co ta slova znamenají? Snaha o porozumění božím slovům a jejich přijetí do života je součástí „metanoia“ – obracení se (neustálého) k Bohu. Biblické texty (alespoň nedělní) jsou vyučovacími lekcemi, je nutné se k
nim vracet, zpracovávat je.
12. Promluva
Kazatel má po přečtení evangelia vysvětlit biblické texty. /8
Může se také vyučovat k porozumění samotné liturgii. Jiná náplň kázání je nepřípustná a svědčí o veliké neúctě k slovu Božímu.
V katolické církvi dlužíme porozumění Božímu slovu velice mnoho. Mýlíme se, myslíme-li si, že práci s biblickými texty můžeme nahradit liturgickou parádou.
Jako z potravin vaříme a ze stavebního materiálu stavíme, tak máme každý zpracovávat slovo boží pro svůj život. Ježíšovo podobenství „o rozsévači“ je prvním a nejdůležitějším podobenstvím. Ježíš se každého z
nás ptá: „Jakou chceš být půdou pro Boží slovo? A jakou úrodu přinášíš? Stonásobnou, šedesátinásobnou, třicetinásobnou?“ (Srov. Mt 13,3-23
(Řada chytrých lidí si dělá v kostele poznámky – tak jako při získávání jiných důležitých informací. Jak jinak si zapamatovat slova, která nás mají vést k porozuměni slovům Božím?) /10
Chvályhodná je diskuse po kázání, otázky nebo příspěvky druhých nás mohou velice obohatit.
13. Ticho
Ticho po promluvě nám opět dopřává prostor k vlastnímu zamyšlení. Aby doznělo to, co jsme ve slovu božím slyšeli a nebylo překryto následujícím dějem.
Chceme si uložit do paměti to, co jsme z biblických textů získali, a co chceme přijmout do svého životního programu.
14. Vyznání víry
Na slyšené slovo Boží odpovídáme vyznáním víry. Připomíná nám zkušenost s velikým bohatstvím štědrosti a obětavosti Boha. Z těchto událostí a zkušeností vyrůstá naše důvěra s
Bohem.
Apoštolské vyznání víry pokládá řada předních liturgistů za vhodnější než nicejsko-cařihradské, které se v naší republice převážně používá).
Škoda, že český text apoštolského vyznání víry není příliš šťastný. Zasloužilo by si to vlastní úvahu a hlavně vážnou diskusi. /11
15. Přímluvy
Prosit Boha je příjemné, Bůh nedělá drahoty. Nemusíme Bohu připomínat, na co nemá zapomenout.
Prosby říkáme spíše kvůli sobě. Některé věci je třeba vyslovit. Poprosit a poděkovat patří k naší kultuře. Nepřijímáme boží obdarování jako samozřejmost.
Přímluvami vyjadřujeme, co nám slovo Boží připomnělo k odpovědnosti za společný život, na co se chceme zaměřit.
Přímluvy mají svá pravidla a máme je pečlivě promýšlet. /12
Připravovat je mají ti, kteří se liturgie zúčastní, nejsou jen záležitostí duchovního.
Nestojíme před Bohem jako žebráci. Nemáme prosit Boha za to, co je v našich silách. Je třeba mít na paměti, že nám Bůh přeje, i to, že Boha zajímá, co pro určitou věc uděláme my. Máme vytvořit podmínky k
tomu, aby nám mohl Bůh přispět.
(O druhé části bohoslužby budeme uvažovat v další kapitole.)
---------------------------
Poznámky:
/1 Ježíš je výjimečný také svou moudrostí a svým způsobem života. Všichni ostatní jsme chybující. Světci si opravovali své názory a nejen na konci života říkali, ledacos bych dělal jinak.
O Ježíšovi se učedníci přesvědčili – a my si to máme také ověřit – že Ježíšova slova jsou naprosto jiné kvality než naše názory. Proto může Ježíš říci: „Vy však si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.
A nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus.“
( Mt 32,8-10
/2 Tento druh písní (patří sem např.většina mešních písní 19. století) ztratil v dnešní liturgii smysl. Liturgie v mateřském jazyce umožňuje každému přímo vstoupit do jedinečného dění Večeře Páně.
/3 Dnes zvonění nemá žádný smysl, jen by rušilo. To jen malí ministranti rádi zvoní, aby se trochu rozptýlili.
/4 Ve znamení kříže proteklo strašné množství krve. Jako je pro nás hákový kříž nebo srp s kladivem znamením násilí a smrti, tak byl kříž pro nespočetné zástupy Židů, indiánů, černochů a dalších lidí,
znamením bezohlednosti, pronásledování, dokonce likvidace.
/5 Apoštolové byli někdy nesnášenliví. Vůči člověku, který uzdravoval Ježíšovým jménem, Samařanům, ženám, dětem, nemocným. Nejhorší to bylo v
Samařské vesnici, kde jim odmítli nocleh. Jakub a Jan řekli: „Pane, máme přivolat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ Ježíš je pokáral:
„Nevíte, jakého jste ducha“. (Srov Lk 9,54-55
/6 Bůh nám rád odpouští.
Přemýšlel jsem, proč děti lžou. Vzpomínal jsem na své lži. Ze strachu před trestem.
Děti potřebují zažít, že se vše dá nějakým způsobem napravit. Co nezmohou sami, v tom jim pomohou rodiče a na co naše síly nestačí, k tomu nám nabízí svou pomoc sám Bůh. Co je pro nás nezvratné, pro Boha je zvratné!
Konečně jsme se odhodlali k tomu, že netrestáme děti, když se přiznají k svému provinění. Bůh také nikoho netrestá. Přijměme odpovědnost za své jednání a následky svých činů. Ale všimněme si, že se nás Bůh ujímá, a nevyvlíká se ze své odpovědnosti za nás.
Všimneme-li si, že Bůh vynahrazuje druhým, čím jsme jim ublížili, uleví se nám a poroste naše vděčnost a obdiv k Bohu. Pak snáze dokážeme odpustit druhým.
Všímejme si, že i nám Bůh vynahrazuje to, čím nám ublížili jiní. Pak budeme vědět o svém bohatství, o Boží spravedlnosti a jeho milosrdenství a budeme se uzdravovat ze zranění, které nám druzí způsobili.
/7 Naše formulace oproti biblickému textu je slabá a zkreslující: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle …“ Biblické tvrzení je jiné: „Sláva na výsostech Bohu, (on) má zalíbení v lidech, má s nimi dobrou vůli a (všem) nabízí pokoj.“ Všem! ne jen těm, co mají dobrou vůli.
(Srov. Lk 2,14
/8 Lidé by často rádi slyšeli příběhy ze „Slepičí polévky pro duši“, něco hezkého, povzbuzujícího (a inteligentního – aby se nemuseli v kostele za kazatele stydět před nevěřícími lidmi). Mám rád takové příběhy, ale ty nás k
synovství božímu nedovedou. Navíc – provádět někoho Božím slovem přece může být víc než jen zajímavé …
Kazatel má být mluvčím božího slova (to není jednoduché), proto se na kázání připravuje a prosí Boha o pomoc …
(Lanškrounský farář Zbigniew Czedlik jednou řekl: „Bylo by pěkné, kdyby se farníci modlili, aby se jejich kazateli kázání podařilo“.)
/9 Ježíš k lidem mluvil mnoho v podobenstvích: „Vyšel rozsévač rozsívat. Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je.
Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla.
Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet.
Kdo má uši, slyš!“
Učedníci k němu přistoupili a řekli: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“
On jim odpověděl: „Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno.
Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.
Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší a nechápou.
A plní se na nich proroctví Izaiášovo: `Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se
– a já je neuzdravím.´
Blažené vaše oči, že vidí, i vaše uši, že slyší.
Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, na co vy hledíte, ale neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, a neslyšeli.
Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači. Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty.
U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá;ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá.
U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody.
U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou.“
(Mt 13,3-23
/10 Jedna paní učitelka mi vytýkala: „Václave, už jste zase kázal 20 minut“.
„To je pravda, ale kolik byste naučila, kdybyste měla na vyučování jen 15 minut a nikdo by si neudělal poznámku a nikdo si nevypracoval domácí úkol?“ „To máte pravdu,“ uznala.
/11 Např.: Je rozdíl věřit, že Bůh je („Věřím v Boha“) a je rozdíl Bohu důvěřovat („Důvěřuji Bohu“). (Ďábel existenci Boží nepopírá, ale nedůvěřuje mu.)
Nešťastná a matoucí je formulace: „sestoupil do pekel“. Ježíš sestoupil do říše mrtvých.
/12 I pohádky (např. „o zlaté rybce“ nebo „o kouzelném dědečkovi“) nás učí, jak je třeba přání promýšlet. Na přímluvách je hned vidět stupeň našeho por
ozumění nebo neporozumění Bohu.
Snad každý z nás ví, že Večeře Páně má dvě části. Bohoslužbu slova a bohoslužbu díkuvzdání. Hostitel nám pokaždé bohatě prostírá dva stoly: stůl moudrosti Božího slova a stůl svého přátelství.
Pokud má někdo z biblických textů dojem, že jsou příliš náročné, jakoby s námi Kristus stále nebyl spokojen, pak ještě neobjevil bohatství, které Ježíš do své slavnosti vložil. Kdo porozumí řeči liturgie, dokáže vnímat při Večeři Páně obrovský zdroj nezasloužené přízně, která nás, bez ohledu na náš výkon, pozvedá, těší, povzbuzuje – všemožně hostí..
Objevujeme-li, že Bůh s námi má veliké plány, vítáme náročnost božího slova. Máme rádi učitele, kteří znají svůj obor, umí učit a jsou spravedliví. (Mají-li navíc smysl pro humor, je to dokonalé.) Vyhledáváme nejlepší trenéry, šéfy, režiséry …, ti nás mohou nejvíce naučit.
Ježíš je jedinečný Učitel, jediný Mistr /1 a Hostitel nad jiné.
Kdo nás umí potěšit, obdarovat a obejmout jako on?
Ježíš nás jednou rukou objímá, druhou nás pozvedá a pak nám ukazuje cestu.
V minulých kapitolách jsme mluvili o hlavních úmyslech Ježíše v liturgii. Pokusíme si všimnout jednotlivých prvků dnešní liturgie, aby nám vyniklo bohatství Ježíšovy slavnosti. Snad nám další řádky pomohou dokreslit, v jak veliké míře se nám liturgická slavnost snaží zprostředkovat Boží přátelství.
Proč přicházejí lidé na fotbal nebo na koncert? Baví je to.
Ježíš nám objevuje naši hodnotu – pokládá nás za přátele. Patříme mezi lidi, kteří život, krásu světa, své blízké, vzdělání a kulturu pokládají za nezasloužený dar. Chceme toto bohatství šetřit, udržovat, přispívat k němu, předávat dál. Pokládáme za slušné také za toto bohatství samému Tvůrci děkovat.
Ježíš se těší ze života, má potřebu oslavovat Otce a děkovat mu – nám se dostalo té cti, že nás zve ke své veliké slavnosti díkůvzdání. Vážíme si jeho pozvání. Rádi se s ním setkáváme, těší nás slyšet nejen jeho moudrost, těší nás, že pro něj něco znamenáme.
Potřebujeme se také vidět s druhými a společně slavit to nečekané – jsme „zvláštním vlastnictvím Božím“.
Po všem, co jsme si řekli v minulých kapitolách, opět připomenu, že Večeře Páně není soukromou modlitbou. Osobní, soukromá modlitba, je důležitá (a je předpokladem k modlitbě společné). Kdo nedovede být sám se sebou, těžko se setká s druhým a s Bohem. Ale ke slavení potřebuji druhé. Také k poznávání a hledání potřebují druhé lidi. V žádném oboru lidské činnosti si nikdo nestačí sám.
My starší si ještě pamatujeme, jak v kostelech řada kněží latinsky sloužila u oltářů, každý svou mši, nezávisle na sobě (některý kněz začínal, jiný byl uprostřed a jiný končil). Lidé se při tom modlili soukromě nebo společně některé modlitby, růženec, zpívali písně, které popisovaly to, co se odehrávalo u hlavního oltáře. /2 V důležitých chvílích ministrant zazvonil, aby lidé přerušili své modlitby a chvilku se věnovali nějakému „tajemství“, a pak se opět vrátili ke své – neliturgické modlitbě. /3
II. vatikánský koncil nás pozval k srozumitelnému slavení. Při bohoslužbě nejme diváky, jsme vtaženi dovnitř dění, slavení. Říkali jsme si, že víc než tanečník, víc než host na svatbě – jako nevěsta.
Nejdůležitější při bohoslužbě není to, co děláme my (naše modlitby, zpěv, klečení …), ale to, co činí Bůh (pro nás a s námi).
Hostitelka má radost, když hostům chutná, když si přidávají jídlo a je jim spolu dobře.
Bohu uděláme radost svým zájmem o porozumění a odpovědí na jeho nabídku.
Nechme se vést Ježíšem, respektujme jeho osobnost.
Z jeho učení máme vycházet. Neřiďme se osobním vkusem a neprohlašujme své názory za bohumilou zbožnost.
Bůh slouží nám lidem. Ježíš je naším hostitelem. Říkali jsme si, že on se na nás těší víc než my na něj. On nám chce zprostředkovat Boží lásku. Až tomu uvěříme, bude naše slavení vypadat jinak.
Bohoslužba má být oslavou Otce, modlitby směřují skrze Ježíše k Otci.
Vážíme si Ježíšova zájmu o nás a věříme jeho slibu: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20
)
Okolo Ježíše se tedy shromažďujeme (kdybychom tomu věřili, to by byl vpředu nával).
Naše bohoslužby někde vypadají jako setkání soukromníků „já a můj Bůh“. Říkáme sice „Otče NÁŠ“, ale ze srdce nám to „NÁŠ“ mnohdy nevychází. S předsedajícím a s lidmi okolo si sice po čas bohoslužby tykáme („I s tebou“, říkáme papeži i biskupovi), ale za dveřmi kostela to končí …
„Škoda, že je to jen taková hra“, povzdechne si řada z nás.
Ale Ježíš to myslí upřímně a naprosto vážně. Proto se potřebujeme čas od času vracet k tomu, co už známe. Proto potřebujeme ve světle nového porozumění Božímu vyučování dál promýšlet, co Ježíš do své slavnosti vložil.
Jednotlivé prvky bohoslužby:
1. Píseň
Bohoslužba často začíná písní. Ta je důležitým nástrojem k vytvoření pospolitosti. (Všimněte si, sejdou-li se někde Moravané, brzy začnou zpívat a víme, co to udělá i s
námi Čechy. Jen podivín nebo mrzout by odmítnul při svatbě zpívat.) Kdo se odmítne zapojit, ještě neobjevil společnou modlitbu.
Nezpívá-li se, je přečten verš uvádějící myšlenku bohoslužby.
2. Přežehnání
Celé shromáždění na sobě kreslí znamení kříže. Jako se židé halí do modlitebního pláště – talisu, tak se my halíme do tohoto znamení Boží lásky. „Tak nás Bůh miloval, že dal svého milovaného syna pro záchranu a život hříšníků“.
(Srov. Jan 3,16
)
Při křtu jsme byli ponořeni do lásky Otce, Syna i Ducha. Znamením kříže začínáme mnohá svá konání. Liturgie nás zve do náruče Boží.
Zároveň znamením kříže přijímáme veliké varování – dějiny křesťanů dávají za pravdu Ježíšovu varování – býváme nesnášenliví k těm, kteří mluví o Bohu jinak než my nebo nejsou z
naší rodiny. /4
I apoštolové v sobě nosili tento virus nesnášenlivosti. /5
Nejme lepší než oni – proto se znamením kříže pokaždé „pleskneme přes ruce“, které se tak snadno zatínají v pěsti proti druhým, rády ukazují na druhé – k jejich smetení. „Pokřižováním" se zříkáme nesnášenlivosti „pro čistotu víry“.
3. Pozdrav
„Pozdravuje tě ten a ten“, říkáme nebo slyšíme. Odpovídáme: „Děkuji, to mě těší“.
„Vyřizuji vám pozdrav od Otce a od Ježíše“, tak předsedající zdraví shromážděné a vítá je jménem hostitele. (Kdyby už nic dalšího nenásledovalo, dostali jsme mnoho.)
Je dobře si uvědomit, že nám Ježíš „podává ruku“ a zve nás dopředu.
Nakolik věříme, že je Ježíš uprostřed nás? To by byla v kostele vzrušenější atmosféra. Přibylo by úsměvů a očekávání… I zpěv by zněl jinak.
4. Kající modlitba
Kající modlitbou jsme pozváni k odpuštění – aby nás nic neoddělovalo od druhých a od Boha a netlačilo do země („do kanálů“).
Podmínky odpuštění známe. Toto smíření s druhými je jednou z cest k odpuštění hříchů. /6
Už tridentský katechismus připomíná (tridentský koncil skončil r. 1563), jak se máme připravit na Večeři Páně: „Nejprve se rozpomeň, zda žiješ v přátelství se všemi bližními a jestli je upřímně miluješ“.
Neděláme to.
Přesto, že známe starší výzvu největší autority: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar“.
(Srov.Mt, 5,20-26)
Kdybychom podle Ježíšových slov jednali, náš život v rodinách a ve farnosti by vypadal jinak. Byl by láskyplnější …
5. Kyrie, eleison (Pane, smiluj se)
Trojí zvolání: „Pane, /Kriste, smiluj se“, nemá kající charakter (proto se často zpívá), ale je starým pozůstatkem litanií.
Dnes řekneme: tímto zpěvem nebo zvoláním vítáme uprostřed svého shromáždění Zmrtvýchvstalého Krista – podobně jako jeho učedníci.
Ti byli svému Mistru nesmírně vděční za to, že na ně po popravě nezanevřel – vždyť Ježíše po jeho zatčení opustili, přestali mu věřit, že je Mesiášem, nikdo z nich nečekal u hrobu, až vstane z
mrtvých. Žasli, že jim Ježíš zachoval své přátelství, vyhledal je a nadále se jim věnoval, aby mohli dorůstat.
I my si vážíme Ježíšova věrného přátelství.
6. Sláva na výsosti Bohu
O nedělích a svátcích, mimo adventní dobu a dobu přípravy na Velikonoce (postní dobu), zpíváme nebo recitujeme tento chvalozpěv. Škoda, že mu nevěnujeme více péče. /7
7. Vstupní modlitba
Předsedající výzvou: „Modleme se“, otvírá ticho pro prostor k osobní modlitbě.
Říkali jsme si, že liturgie je společnou modlitbou. Ale na několika místech nám dopřává prostor k osobní modlitbě.
Často z nepochopení chvíle ticha nevyužíváme. (Možná si někdo myslí, že kněz nemůže v misálu najít text modlitby.)
Pokud se ovšem nepřipravím na bohoslužbu předem a nepromyslím si, proč a zač přicházím poděkovat, těžko jsem schopen na poslední chvíli svou osobní modlitbu formulovat. Tím se šidím.
(Jednou jsem při děkovné bohoslužbě na Silvestra vyzval lidi, aby nahlas řekli, jako při přímluvách, s čím přicházejí na konci roku poděkovat. Bylo ticho. Styděli se?)
Osobní modlitby všech pak uzavírá předsedající „vstupní modlitbou“.
8. Biblická čtení
Mluvili jsme o vyučování božím slovem. Určitě se máme připravovat na nedělní biblické lekce.
Úryvek z Písma poslouží tomu, kdo zná celek. Pro porozumění je důležité si přečíst širší text a všimnout si, na co úryvek navazuje. Nikdo nepřicházíme do kina, abychom dopředu nevěděli, zda budou promítat veselohru nebo tragédii. Před představením opery si také přečteme libreto.
Předsedající bohoslužbě má dbát, aby byla jednotlivá čtení uvedena pár slovy k lepšímu pochopení.
Po každém čtení za slyšení slova božího děkujeme.
Škoda, že nereagujeme, zda jsme porozuměli nebo neporozuměli smyslu přečteného (k porozumění má sloužit promluva kazatele).
9. Žalm
Žalm je modlitbou, odpovědí na první čtení. Má se zpívat.
Pokud se čte, neříká se většinou „odpověď“. Není lehké si odpověď zapamatovat, často nám pak uniká smysl žalmu. (V našich lekcionářích bývá odpověď dlouhá, těžko zapamatovatelná.)
10. Zpěv před evangeliem
– nás uvádí do textu evangelia. Má se zpívat.
11. Evangelium
Slova evangelia jsou slovy samotného Pána.
Třemi malými kříži značíme:
– čelo, abychom Ježíšovo slovo promýšleli a uložili si ho do paměti,
– ústa, každý pokřtěný přijímá Ježíšovo poslání: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu
stvoření“ (Mk 16,15
),
– srdce, abychom si Ježíšovo slova zamilovali a bytostně je přijali.
Po přečtení evangelia říká předčítající: „Pro slova evangelia kéž Bůh zahladí naše viny“.
Co ta slova znamenají? Snaha o porozumění božím slovům a jejich přijetí do života je součástí „metanoia“ – obracení se (neustálého) k Bohu. Biblické texty (alespoň nedělní) jsou vyučovacími lekcemi, je nutné se k
nim vracet, zpracovávat je.
12. Promluva
Kazatel má po přečtení evangelia vysvětlit biblické texty. /8
Může se také vyučovat k porozumění samotné liturgii. Jiná náplň kázání je nepřípustná a svědčí o veliké neúctě k slovu Božímu.
V katolické církvi dlužíme porozumění Božímu slovu velice mnoho. Mýlíme se, myslíme-li si, že práci s biblickými texty můžeme nahradit liturgickou parádou.
Jako z potravin vaříme a ze stavebního materiálu stavíme, tak máme každý zpracovávat slovo boží pro svůj život. Ježíšovo podobenství „o rozsévači“ je prvním a nejdůležitějším podobenstvím. Ježíš se každého z
nás ptá: „Jakou chceš být půdou pro Boží slovo? A jakou úrodu přinášíš? Stonásobnou, šedesátinásobnou, třicetinásobnou?“ (Srov. Mt 13,3-23
(najít další)) /9
(Řada chytrých lidí si dělá v kostele poznámky – tak jako při získávání jiných důležitých informací. Jak jinak si zapamatovat slova, která nás mají vést k porozuměni slovům Božím?) /10
Chvályhodná je diskuse po kázání, otázky nebo příspěvky druhých nás mohou velice obohatit.
13. Ticho
Ticho po promluvě nám opět dopřává prostor k vlastnímu zamyšlení. Aby doznělo to, co jsme ve slovu božím slyšeli a nebylo překryto následujícím dějem.
Chceme si uložit do paměti to, co jsme z biblických textů získali, a co chceme přijmout do svého životního programu.
14. Vyznání víry
Na slyšené slovo Boží odpovídáme vyznáním víry. Připomíná nám zkušenost s velikým bohatstvím štědrosti a obětavosti Boha. Z těchto událostí a zkušeností vyrůstá naše důvěra s
Bohem.
Apoštolské vyznání víry pokládá řada předních liturgistů za vhodnější než nicejsko-cařihradské, které se v naší republice převážně používá).
Škoda, že český text apoštolského vyznání víry není příliš šťastný. Zasloužilo by si to vlastní úvahu a hlavně vážnou diskusi. /11
15. Přímluvy
Prosit Boha je příjemné, Bůh nedělá drahoty. Nemusíme Bohu připomínat, na co nemá zapomenout.
Prosby říkáme spíše kvůli sobě. Některé věci je třeba vyslovit. Poprosit a poděkovat patří k naší kultuře. Nepřijímáme boží obdarování jako samozřejmost.
Přímluvami vyjadřujeme, co nám slovo Boží připomnělo k odpovědnosti za společný život, na co se chceme zaměřit.
Přímluvy mají svá pravidla a máme je pečlivě promýšlet. /12
Připravovat je mají ti, kteří se liturgie zúčastní, nejsou jen záležitostí duchovního.
Nestojíme před Bohem jako žebráci. Nemáme prosit Boha za to, co je v našich silách. Je třeba mít na paměti, že nám Bůh přeje, i to, že Boha zajímá, co pro určitou věc uděláme my. Máme vytvořit podmínky k
tomu, aby nám mohl Bůh přispět.
(O druhé části bohoslužby budeme uvažovat v další kapitole.)
---------------------------
Poznámky:
/1 Ježíš je výjimečný také svou moudrostí a svým způsobem života. Všichni ostatní jsme chybující. Světci si opravovali své názory a nejen na konci života říkali, ledacos bych dělal jinak.
O Ježíšovi se učedníci přesvědčili – a my si to máme také ověřit – že Ježíšova slova jsou naprosto jiné kvality než naše názory. Proto může Ježíš říci: „Vy však si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.
A nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus.“
( Mt 32,8-10
)
/2 Tento druh písní (patří sem např.většina mešních písní 19. století) ztratil v dnešní liturgii smysl. Liturgie v mateřském jazyce umožňuje každému přímo vstoupit do jedinečného dění Večeře Páně.
/3 Dnes zvonění nemá žádný smysl, jen by rušilo. To jen malí ministranti rádi zvoní, aby se trochu rozptýlili.
/4 Ve znamení kříže proteklo strašné množství krve. Jako je pro nás hákový kříž nebo srp s kladivem znamením násilí a smrti, tak byl kříž pro nespočetné zástupy Židů, indiánů, černochů a dalších lidí,
znamením bezohlednosti, pronásledování, dokonce likvidace.
/5 Apoštolové byli někdy nesnášenliví. Vůči člověku, který uzdravoval Ježíšovým jménem, Samařanům, ženám, dětem, nemocným. Nejhorší to bylo v
Samařské vesnici, kde jim odmítli nocleh. Jakub a Jan řekli: „Pane, máme přivolat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ Ježíš je pokáral:
„Nevíte, jakého jste ducha“. (Srov Lk 9,54-55
)
/6 Bůh nám rád odpouští.
Přemýšlel jsem, proč děti lžou. Vzpomínal jsem na své lži. Ze strachu před trestem.
Děti potřebují zažít, že se vše dá nějakým způsobem napravit. Co nezmohou sami, v tom jim pomohou rodiče a na co naše síly nestačí, k tomu nám nabízí svou pomoc sám Bůh. Co je pro nás nezvratné, pro Boha je zvratné!
Konečně jsme se odhodlali k tomu, že netrestáme děti, když se přiznají k svému provinění. Bůh také nikoho netrestá. Přijměme odpovědnost za své jednání a následky svých činů. Ale všimněme si, že se nás Bůh ujímá, a nevyvlíká se ze své odpovědnosti za nás.
Všimneme-li si, že Bůh vynahrazuje druhým, čím jsme jim ublížili, uleví se nám a poroste naše vděčnost a obdiv k Bohu. Pak snáze dokážeme odpustit druhým.
Všímejme si, že i nám Bůh vynahrazuje to, čím nám ublížili jiní. Pak budeme vědět o svém bohatství, o Boží spravedlnosti a jeho milosrdenství a budeme se uzdravovat ze zranění, které nám druzí způsobili.
/7 Naše formulace oproti biblickému textu je slabá a zkreslující: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle …“ Biblické tvrzení je jiné: „Sláva na výsostech Bohu, (on) má zalíbení v lidech, má s nimi dobrou vůli a (všem) nabízí pokoj.“ Všem! ne jen těm, co mají dobrou vůli.
(Srov. Lk 2,14
)
/8 Lidé by často rádi slyšeli příběhy ze „Slepičí polévky pro duši“, něco hezkého, povzbuzujícího (a inteligentního – aby se nemuseli v kostele za kazatele stydět před nevěřícími lidmi). Mám rád takové příběhy, ale ty nás k
synovství božímu nedovedou. Navíc – provádět někoho Božím slovem přece může být víc než jen zajímavé …
Kazatel má být mluvčím božího slova (to není jednoduché), proto se na kázání připravuje a prosí Boha o pomoc …
(Lanškrounský farář Zbigniew Czedlik jednou řekl: „Bylo by pěkné, kdyby se farníci modlili, aby se jejich kazateli kázání podařilo“.)
/9 Ježíš k lidem mluvil mnoho v podobenstvích: „Vyšel rozsévač rozsívat. Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je.
Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla.
Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet.
Kdo má uši, slyš!“
Učedníci k němu přistoupili a řekli: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“
On jim odpověděl: „Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno.
Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.
Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší a nechápou.
A plní se na nich proroctví Izaiášovo: `Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se
– a já je neuzdravím.´
Blažené vaše oči, že vidí, i vaše uši, že slyší.
Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, na co vy hledíte, ale neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, a neslyšeli.
Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači. Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty.
U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá;ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá.
U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody.
U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou.“
(Mt 13,3-23
(najít předchozí))
/10 Jedna paní učitelka mi vytýkala: „Václave, už jste zase kázal 20 minut“.
„To je pravda, ale kolik byste naučila, kdybyste měla na vyučování jen 15 minut a nikdo by si neudělal poznámku a nikdo si nevypracoval domácí úkol?“ „To máte pravdu,“ uznala.
/11 Např.: Je rozdíl věřit, že Bůh je („Věřím v Boha“) a je rozdíl Bohu důvěřovat („Důvěřuji Bohu“). (Ďábel existenci Boží nepopírá, ale nedůvěřuje mu.)
Nešťastná a matoucí je formulace: „sestoupil do pekel“. Ježíš sestoupil do říše mrtvých.
/12 I pohádky (např. „o zlaté rybce“ nebo „o kouzelném dědečkovi“) nás učí, jak je třeba přání promýšlet. Na přímluvách je hned vidět stupeň našeho por
ozumění nebo neporozumění Bohu.