Příprava k biblickým textům na neděli 23. září 2012
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
25. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Mk 7,33-35 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 2,12a.17-20
Datum: 23. 9. 2012
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
25. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Mk 7,33-35 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 2,12a.17-20
; Jak 3,16-4,3
; Mk 9,30-37
Datum: 23. 9. 2012
Chtěl jsem poslat další pokračování v cyklu úvah o Večeři Páně, ale
nedá mi to, abych nepoukázal na způsob biblického vyučování během
posledních několika neděl. A na důležitost zpracování každé jednotlivé
vyučovací lekce pro porozumění další lekci.
22. neděle: Co člověka vyřazuje se společnosti s druhými a s Bohem?
„Dobře prorokoval Izajáš o vás pokrytcích, jak je psáno: `Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.´
Slyšte mě všichni a rozumějte: Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje. Co vychází z člověka, to ho znesvěcuje. Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled,
urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“ (Srv. Mk 7,1-23
Zatímco se zbožní domnívali, že je především ohrožuje zlo zvenku (ze styku s pohany a hříšníky),
Ježíš nás upozorňuje na nebezpečnější zlo – které vyvěrá z našeho srdce.
Přinesl nám úplně jiné „zpovědní zrcadlo“.
Kterépak nebezpečí z těch, co Ježíš vyjmenovává, hrozí mně?
23. neděle: Uzdravení hluchoněmého. (Mk 7,31-37
Uzdravení hluchoněmého není historickou zprávou jako: „25. května 1893 padaly kroupy jako holubí vejce“. Je pro naše vyučování a k našemu uzdravení.
Hluchoněmý zřejmě přišel o sluch a řeč v dospělosti.
Asi jste potkali starší lidi, kteří na stará kolena neslyší. Přetěžce nesou, jak jsou vyloučeni z komunikace druhých …
Asi jste potkali někoho, kdo není schopen mluvit následkem třeba mrtvice. Pláčí nad svým postižením. Mají-li postiženou i ruku, kterou psali, nemohou se vůbec domluvit …
Lidé v tom pohanském kraji věděli, že Ježíš uzdravuje vkládáním rukou.
Ale Ježíš si vzal postiženého stranou – potřeboval se s ním domluvit. (Děcko má spolupracovat s rodiči, žák s učitelem, pacient s lékařem, člověk s Bohem).
Ježíš se snažil posunky ptát postiženého, zda chce být uzdraven. Dal si prsty do svých uší a pak do uší postiženého. Sáhl si na svůj jazyk a pak na jazyk postiženého. Podíval se nahoru, zda si ten člověk přeje, aby jej Bůh uzdravil.
Copak my neslyšíme nebo nechceme slyšet?
Ptal jsem se doma, když jsem se vrátil z kostela: „Prosím tě, co neumím nebo nechci slyšet? Co neumím nebo nechci vyslovit?“
Naše modlitby mají úzké mantinely. Ježíš nás učí jak a o co máme prosit. Kdo z nás ve svých modlitbách prosíme: „Bože, vím, že některé věci nechci slyšet, některé věty neumím vyslovit nebo nechci. Moc o to stojím, prosím tě, pomoz mi, uzdrav mě!“ /1
K čemu by mi bylo, kdybych klečel při mši, při přijímání i po něm a doma neuměl přiznat chybu a poprosit o odpuštění. /2
Místo těchto proseb nás autority vedli k ujišťování Boha, jak jej máme rádi („Ježíši, v tebe věřím, doufám a nadevše miluji!“ /3
Bůh velice rád uzdravuje, ale je třeba o uzdravení stát a spolupracovat s ním: podle jeho přání, pokynů a vyučování.
Jenže my raději obětujeme svá utrpení za hříchy druhých, místo abychom poslechli Ježíše.
Neslyšíme, co nám Ježíš říká. A své nápady pokládáme za lepší, než Ježíšovy pokyny. „Ježíš lidem nařídil, aby nikomu o uzdravení hluchoněmého neříkali. Čím víc jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali.“ (Mk 7,36
Všimněme si, jak Ježíš učedníky každou lekcí připravuje na další vyučovací lekci.
(Na chybách apoštolů se máme učit. My máme výhodu, že procházíme Ježíšovým vyučováním poněkolikáté.)
Máme si tedy pamatovat Ježíšovo: „Pozor, pozor. Některé věci nechcete ani za nic slyšet!“
Ježíš umí určit diagnózu našeho postižení a je schopen a ochoten ji uzdravit.
Budeme o uzdravení stát a budeme s ním spolupracovat?
24. neděle: (Mk 8,27-35
Ježíš nechal učedníky pohoršovat se nad nemožnými představami židů o mesiáši. „Jsou úplně zblblí pohádkami některých rabínů a neumí přemýšlet. Nedali si např. vymluvit, že Jan Baptista a ty, Ježíši, jste dva rozdílní lidé.“
Za chvíli se ale apoštolové nenechali Mesiášem(!) přesvědčit, že Mesiáš dopadne naprosto jinak, než jak byli vyučováni v náboženství.
Lidé neposlouchali a nechtěli poslouchat, co jim říkali Ježíšovi učedníci a nechtěli nad jejich slovy přemýšlet.
Učedníci neposlouchali a nechtěli poslouchat, co jim říkal Ježíš a nechtěli nad jeho slovy přemýšlet.
Neptali se!!
A Některá Ježíšova slova vytěsnili. Jako my.
Připomínám: Petr káral Ježíše.
Jak je možné, kárat toho, kterého vyznává za Mesiáše?
To je naše náboženská rozpolcenost (zaviněná schizofrenie).
Vychází z naší nadutosti a opovážlivosti. (viz výuka 22. neděle.) /4
Připomínám: Petr svá kárající slova myslel dobře a upřímně! Přesto Ježíš označil Petrův postoj za špatný. Za sice neuvědomělou, ale zaviněnou spolupráci se satanem.
Připomínám, že Ježíš zřejmě nemohl říci: :… vezmi svůj kříž …“, ale „vytrhni svůj kůl“. (Viz starší vyučování - 31.8.2008, 13.9.2009.) Rozmyli si, zda budeš mým učedníkem nebo učedníkem rabínů.
My raději „neseme kříž“ než se snažíme být pečlivými učedníky Ježíše.
Slyšíme to, co chceme slyšet a neslyšíme to, co nechceme slyšet. Od blízkých ani od Ježíše.
25. neděle v mezidobí: Další Ježíšův pokus o vysvětlení údělu Mesiáše mezi zbožnými.
Slova z 1. čtení: „Číhejme na spravedlivého …,“ se stále opakují.
Pozor, pronásledovateli bývají často lidé „slušní, hodní a zbožní“, nejen vyslovení kriminálníci. Lidé, do kterých bychom to neřekli a kteří by to do sebe neřekli.
Nejvíce vražd je mezi nejbližšími lidmi.
Polovina z těch, kteří se při svatbě dívali oddaně jeden druhému do očí, se později rozvádějí. Už se nemohou ani cítit, někteří dokonce zneužijí své děti – udělají z nich dětské vojáky ve válce proti bývalému partnerovi. Nikdy by si nepomysleli, že se jim něco takového může stát.
Velekněz Kaifáš by nikdy nepřipustil, že on zavraždí Mesiáše.
Apoštolové byli nevěřícně zděšeni, když Ježíš pronesl: „Mesiáše zavraždí věřící špičky (pravé církve): kněží, teologická fakulta a biskupská konference v čele s
papežem“.
To není historická zpráva jako: „25. května 1936 padaly kroupy jako holubí vejce“. To je varování pro každého z nás.
Slušní, hodní a zbožní lidé dokáží být nebezpečně nesnášenliví.
Mám na stole knížku „Můj život a Reinhardem“ od Liny, manželky protektora R. Heydricha.
R. Hendrich pocházel ze slušné učitelské a umělecké rodiny, v pěti letech hrál na housle, v šesti na klavír, zajímal se o přírodní vědy, vesloval, šermoval, byl mistrem v
jachtingu, byl plný ideálů, ženil se v evangelickém kostele, pozorný manžel, milující otec …
Podle mých zpráv arcibiskupa Bezáka zlikvidovali slovenští biskupové. /5
Ježíš řekl svým Dvanácti: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a otrokem všech.
Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.“ (Mk 9,35-36.42
Proč se někdo nechává nazývat Otcem, ale nejedná ani jako starší bratr?
Co můžeme očekávat od představených v církvi?
My katolíci se někdy povyšujeme nad jiné křesťany, kteří nevyužívají svátosti jako my.
My, duchovní, slavíme každý den Večeři Páně, snažíme se vést duchovní život, slavíme často milosrdenství boží a odpuštění ve svátosti smíření, máme duchovní cvičení, milosti celibátu atd.
Je to na nás vidět nebo ne?
Je to vše jen hra? Svítíme Ježíšovým způsobem života a pěknými a úctyhodnými vzájemnými vztahy jako „město stojící na hoře“ nebo se nelišíme od jiných společností?
Ježíš nám přichází na pomoc, abychom obstáli.
Jsem povinen druhým lidem spravedlivým jednáním a slušností. Usiluji-li o to, mám právo na stejné jednání od druhých.
Další službu na sebe beru jako otec rodiny nebo jakkoliv představený ve společnosti.
Od představených ve společnosti, včetně politiků, mám právo očekávat totéž.
Ukradne-li policista 20 Kč je to horší, než ukradne-li občan 100 Kč.
Od nikoho nepožaduji, aby se ke mně choval uctivěji, než jak já jednám s ním.
Jestli se někdo ke mně chová hůře než já k němu, neopravňuje mě to, abych s ním jednal méně spravedlivě.
Smím ale vyžadovat od představených spravedlnost, i když jsem sám nedokonalý – pokud vlastní chyby přiznávám. /6
Ukradl-li jsem něco, nemohu se vymlouvat na toho, kdo také krade.
Jako křesťan jsem povinen navíc jednat s druhými podle Ježíšových pravidel, včetně milosrdenství, a služby podle jeho příkladu. /7
Totéž smím a mám požadovat od představených v církvi. Jak má vypadat jejich služba, Ježíš určil. Kdo pro sebe vyžaduje více, než vyžadoval pro sebeMistr, zpronevěřuje se.
Moje nedokonalost neopravňuje žádnou církevní autoritu, aby se mnou podle Ježíšových pravidel nejednala. Bůh tato pravidla neporušuje.
Buď Ježíšova slova slyšíme, nebo si stavíme církev po svém.
Ježíš řekl velekněžím a starším: „Což jste nikdy nečetli v Písmech: `Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích´?
Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí."
Když slyšeli velekněží a farizeové tato podobenství, poznali, že mluví o nich.
Hleděli se ho zmocnit, ale báli se zástupů, protože ty ho měly za proroka. (Mt 21,42-46
Velekněží a ti, co si o sobě mysleli, že jsou zbožní, Ježíše slyšet nechtěli. Později se jim podařilo dostat Ježíše na kříž.
Apoštolové nechtěli některá Ježíšova slova slyšet. Po Ježíšově zatčení přestali věřit, že by Ježíš mohl být Mesiášem.
---------------
Poznámky:
/1 Vyprávěl jeden chlap: „Vyrostl jsem ve skvělé rodině, měl jsem krásné dětství a mám dobré sebevědomí. Ale až ve 40 letech jsem poděkoval rodičům. Pomohlo mně, když jsem to
slyšel od jiných.
/2 Všimněte si, zda ti, co nabádají ke klečení, se obávají toho, co člověka znečišťuje zevnitř. Často svůj způsob zbožnosti prohlašují za nejlepší. („Myslí si, že mě ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.
Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice.“
A ještě řekl: „Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici!“ Srv. Mk 7,7-9
/3 Kdo by si dovolil říci manželce: „Nadevše Tě miluji!“? To jsou modlitby bohatého mládence: „Odmala dodržuji Desatero, odmala miluji svého bližního jako sebe sama“. Ježíš tento druh namyšlené modlitby odmítá.
/4 Nikdy bychom do sebe neřekli, že: „My – zasvěcení Nejsvětějšímu Božskému Srdci Páně“ – můžeme odporovat Pánu Ježíši. (Jediný příklad z
mnoha: „Vezměte a pijte z něho všichni“. Jak dovedně to umíme odpovídat.
Buď bereme Ježíše vážně, nebo ne!
/5 Podezření je zlou věcí, máme se mu bránit tím, že se podezřelého ptáme, aby nám vysvětlil, jak se věci mají. (Podepsal jsem žádost o sdělení důvodů odvolání R. Bezáka.)
Mrzí mě, že církevní autoritě nestojíme za slovo. Je zrůdné, jestli to je tak, že biskupové mezi sebou nesnesli někoho, kdo vzal svou biskupskou službu vážně a poctivě, a dovolil si poukázat na nesrovnalosti v
působení jeho předchůdce J. Sokola. K Sokolovým závažným selháním biskupská konference mlčela.
Jak je R. Bezákovi, když ti, kteří se s ním modlili, slavili eucharistii, zdravili se s ním „pozdravením pokoje“, jedli a pili při Ježíšově Hostině a často pak u společného stolu, ti beze slova hodili svého bratra přes palubu? To je mnohem horší než kdyby jej odvolali úředníci Vatikánu. Jak to, že Vatikán neodpovídá na naše dotazy?
Jak to, že vrchnost netěší, když se lidé zastávají svého pastýře? Jak to, že v Církvi neexistuje možnost odvolání se k nezávislému soudu?
Kdyby takto jednali politici, nebo táta v rodině, právem bychom to kritizovali.
/6 Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. (Mt 7,5
/7 Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. (Mk 10,43-44
Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více. (Lk 12,48
22. neděle: Co člověka vyřazuje se společnosti s druhými a s Bohem?
„Dobře prorokoval Izajáš o vás pokrytcích, jak je psáno: `Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.´
Slyšte mě všichni a rozumějte: Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje. Co vychází z člověka, to ho znesvěcuje. Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled,
urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“ (Srv. Mk 7,1-23
)
Zatímco se zbožní domnívali, že je především ohrožuje zlo zvenku (ze styku s pohany a hříšníky),
Ježíš nás upozorňuje na nebezpečnější zlo – které vyvěrá z našeho srdce.
Přinesl nám úplně jiné „zpovědní zrcadlo“.
Kterépak nebezpečí z těch, co Ježíš vyjmenovává, hrozí mně?
23. neděle: Uzdravení hluchoněmého. (Mk 7,31-37
)
Uzdravení hluchoněmého není historickou zprávou jako: „25. května 1893 padaly kroupy jako holubí vejce“. Je pro naše vyučování a k našemu uzdravení.
Hluchoněmý zřejmě přišel o sluch a řeč v dospělosti.
Asi jste potkali starší lidi, kteří na stará kolena neslyší. Přetěžce nesou, jak jsou vyloučeni z komunikace druhých …
Asi jste potkali někoho, kdo není schopen mluvit následkem třeba mrtvice. Pláčí nad svým postižením. Mají-li postiženou i ruku, kterou psali, nemohou se vůbec domluvit …
Lidé v tom pohanském kraji věděli, že Ježíš uzdravuje vkládáním rukou.
Ale Ježíš si vzal postiženého stranou – potřeboval se s ním domluvit. (Děcko má spolupracovat s rodiči, žák s učitelem, pacient s lékařem, člověk s Bohem).
Ježíš se snažil posunky ptát postiženého, zda chce být uzdraven. Dal si prsty do svých uší a pak do uší postiženého. Sáhl si na svůj jazyk a pak na jazyk postiženého. Podíval se nahoru, zda si ten člověk přeje, aby jej Bůh uzdravil.
Copak my neslyšíme nebo nechceme slyšet?
Ptal jsem se doma, když jsem se vrátil z kostela: „Prosím tě, co neumím nebo nechci slyšet? Co neumím nebo nechci vyslovit?“
Naše modlitby mají úzké mantinely. Ježíš nás učí jak a o co máme prosit. Kdo z nás ve svých modlitbách prosíme: „Bože, vím, že některé věci nechci slyšet, některé věty neumím vyslovit nebo nechci. Moc o to stojím, prosím tě, pomoz mi, uzdrav mě!“ /1
K čemu by mi bylo, kdybych klečel při mši, při přijímání i po něm a doma neuměl přiznat chybu a poprosit o odpuštění. /2
Místo těchto proseb nás autority vedli k ujišťování Boha, jak jej máme rádi („Ježíši, v tebe věřím, doufám a nadevše miluji!“ /3
Bůh velice rád uzdravuje, ale je třeba o uzdravení stát a spolupracovat s ním: podle jeho přání, pokynů a vyučování.
Jenže my raději obětujeme svá utrpení za hříchy druhých, místo abychom poslechli Ježíše.
Neslyšíme, co nám Ježíš říká. A své nápady pokládáme za lepší, než Ježíšovy pokyny. „Ježíš lidem nařídil, aby nikomu o uzdravení hluchoněmého neříkali. Čím víc jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali.“ (Mk 7,36
)
Všimněme si, jak Ježíš učedníky každou lekcí připravuje na další vyučovací lekci.
(Na chybách apoštolů se máme učit. My máme výhodu, že procházíme Ježíšovým vyučováním poněkolikáté.)
Máme si tedy pamatovat Ježíšovo: „Pozor, pozor. Některé věci nechcete ani za nic slyšet!“
Ježíš umí určit diagnózu našeho postižení a je schopen a ochoten ji uzdravit.
Budeme o uzdravení stát a budeme s ním spolupracovat?
24. neděle: (Mk 8,27-35
)
Ježíš nechal učedníky pohoršovat se nad nemožnými představami židů o mesiáši. „Jsou úplně zblblí pohádkami některých rabínů a neumí přemýšlet. Nedali si např. vymluvit, že Jan Baptista a ty, Ježíši, jste dva rozdílní lidé.“
Za chvíli se ale apoštolové nenechali Mesiášem(!) přesvědčit, že Mesiáš dopadne naprosto jinak, než jak byli vyučováni v náboženství.
Lidé neposlouchali a nechtěli poslouchat, co jim říkali Ježíšovi učedníci a nechtěli nad jejich slovy přemýšlet.
Učedníci neposlouchali a nechtěli poslouchat, co jim říkal Ježíš a nechtěli nad jeho slovy přemýšlet.
Neptali se!!
A Některá Ježíšova slova vytěsnili. Jako my.
Připomínám: Petr káral Ježíše.
Jak je možné, kárat toho, kterého vyznává za Mesiáše?
To je naše náboženská rozpolcenost (zaviněná schizofrenie).
Vychází z naší nadutosti a opovážlivosti. (viz výuka 22. neděle.) /4
Připomínám: Petr svá kárající slova myslel dobře a upřímně! Přesto Ježíš označil Petrův postoj za špatný. Za sice neuvědomělou, ale zaviněnou spolupráci se satanem.
Připomínám, že Ježíš zřejmě nemohl říci: :… vezmi svůj kříž …“, ale „vytrhni svůj kůl“. (Viz starší vyučování - 31.8.2008, 13.9.2009.) Rozmyli si, zda budeš mým učedníkem nebo učedníkem rabínů.
My raději „neseme kříž“ než se snažíme být pečlivými učedníky Ježíše.
Slyšíme to, co chceme slyšet a neslyšíme to, co nechceme slyšet. Od blízkých ani od Ježíše.
25. neděle v mezidobí: Další Ježíšův pokus o vysvětlení údělu Mesiáše mezi zbožnými.
Slova z 1. čtení: „Číhejme na spravedlivého …,“ se stále opakují.
Pozor, pronásledovateli bývají často lidé „slušní, hodní a zbožní“, nejen vyslovení kriminálníci. Lidé, do kterých bychom to neřekli a kteří by to do sebe neřekli.
Nejvíce vražd je mezi nejbližšími lidmi.
Polovina z těch, kteří se při svatbě dívali oddaně jeden druhému do očí, se později rozvádějí. Už se nemohou ani cítit, někteří dokonce zneužijí své děti – udělají z nich dětské vojáky ve válce proti bývalému partnerovi. Nikdy by si nepomysleli, že se jim něco takového může stát.
Velekněz Kaifáš by nikdy nepřipustil, že on zavraždí Mesiáše.
Apoštolové byli nevěřícně zděšeni, když Ježíš pronesl: „Mesiáše zavraždí věřící špičky (pravé církve): kněží, teologická fakulta a biskupská konference v čele s
papežem“.
To není historická zpráva jako: „25. května 1936 padaly kroupy jako holubí vejce“. To je varování pro každého z nás.
Slušní, hodní a zbožní lidé dokáží být nebezpečně nesnášenliví.
Mám na stole knížku „Můj život a Reinhardem“ od Liny, manželky protektora R. Heydricha.
R. Hendrich pocházel ze slušné učitelské a umělecké rodiny, v pěti letech hrál na housle, v šesti na klavír, zajímal se o přírodní vědy, vesloval, šermoval, byl mistrem v
jachtingu, byl plný ideálů, ženil se v evangelickém kostele, pozorný manžel, milující otec …
Podle mých zpráv arcibiskupa Bezáka zlikvidovali slovenští biskupové. /5
Ježíš řekl svým Dvanácti: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a otrokem všech.
Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.“ (Mk 9,35-36.42
)
Proč se někdo nechává nazývat Otcem, ale nejedná ani jako starší bratr?
Co můžeme očekávat od představených v církvi?
My katolíci se někdy povyšujeme nad jiné křesťany, kteří nevyužívají svátosti jako my.
My, duchovní, slavíme každý den Večeři Páně, snažíme se vést duchovní život, slavíme často milosrdenství boží a odpuštění ve svátosti smíření, máme duchovní cvičení, milosti celibátu atd.
Je to na nás vidět nebo ne?
Je to vše jen hra? Svítíme Ježíšovým způsobem života a pěknými a úctyhodnými vzájemnými vztahy jako „město stojící na hoře“ nebo se nelišíme od jiných společností?
Ježíš nám přichází na pomoc, abychom obstáli.
Jsem povinen druhým lidem spravedlivým jednáním a slušností. Usiluji-li o to, mám právo na stejné jednání od druhých.
Další službu na sebe beru jako otec rodiny nebo jakkoliv představený ve společnosti.
Od představených ve společnosti, včetně politiků, mám právo očekávat totéž.
Ukradne-li policista 20 Kč je to horší, než ukradne-li občan 100 Kč.
Od nikoho nepožaduji, aby se ke mně choval uctivěji, než jak já jednám s ním.
Jestli se někdo ke mně chová hůře než já k němu, neopravňuje mě to, abych s ním jednal méně spravedlivě.
Smím ale vyžadovat od představených spravedlnost, i když jsem sám nedokonalý – pokud vlastní chyby přiznávám. /6
Ukradl-li jsem něco, nemohu se vymlouvat na toho, kdo také krade.
Jako křesťan jsem povinen navíc jednat s druhými podle Ježíšových pravidel, včetně milosrdenství, a služby podle jeho příkladu. /7
Totéž smím a mám požadovat od představených v církvi. Jak má vypadat jejich služba, Ježíš určil. Kdo pro sebe vyžaduje více, než vyžadoval pro sebeMistr, zpronevěřuje se.
Moje nedokonalost neopravňuje žádnou církevní autoritu, aby se mnou podle Ježíšových pravidel nejednala. Bůh tato pravidla neporušuje.
Buď Ježíšova slova slyšíme, nebo si stavíme církev po svém.
Ježíš řekl velekněžím a starším: „Což jste nikdy nečetli v Písmech: `Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích´?
Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí."
Když slyšeli velekněží a farizeové tato podobenství, poznali, že mluví o nich.
Hleděli se ho zmocnit, ale báli se zástupů, protože ty ho měly za proroka. (Mt 21,42-46
)
Velekněží a ti, co si o sobě mysleli, že jsou zbožní, Ježíše slyšet nechtěli. Později se jim podařilo dostat Ježíše na kříž.
Apoštolové nechtěli některá Ježíšova slova slyšet. Po Ježíšově zatčení přestali věřit, že by Ježíš mohl být Mesiášem.
---------------
Poznámky:
/1 Vyprávěl jeden chlap: „Vyrostl jsem ve skvělé rodině, měl jsem krásné dětství a mám dobré sebevědomí. Ale až ve 40 letech jsem poděkoval rodičům. Pomohlo mně, když jsem to
slyšel od jiných.
/2 Všimněte si, zda ti, co nabádají ke klečení, se obávají toho, co člověka znečišťuje zevnitř. Často svůj způsob zbožnosti prohlašují za nejlepší. („Myslí si, že mě ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.
Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice.“
A ještě řekl: „Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici!“ Srv. Mk 7,7-9
)
/3 Kdo by si dovolil říci manželce: „Nadevše Tě miluji!“? To jsou modlitby bohatého mládence: „Odmala dodržuji Desatero, odmala miluji svého bližního jako sebe sama“. Ježíš tento druh namyšlené modlitby odmítá.
/4 Nikdy bychom do sebe neřekli, že: „My – zasvěcení Nejsvětějšímu Božskému Srdci Páně“ – můžeme odporovat Pánu Ježíši. (Jediný příklad z
mnoha: „Vezměte a pijte z něho všichni“. Jak dovedně to umíme odpovídat.
Buď bereme Ježíše vážně, nebo ne!
/5 Podezření je zlou věcí, máme se mu bránit tím, že se podezřelého ptáme, aby nám vysvětlil, jak se věci mají. (Podepsal jsem žádost o sdělení důvodů odvolání R. Bezáka.)
Mrzí mě, že církevní autoritě nestojíme za slovo. Je zrůdné, jestli to je tak, že biskupové mezi sebou nesnesli někoho, kdo vzal svou biskupskou službu vážně a poctivě, a dovolil si poukázat na nesrovnalosti v
působení jeho předchůdce J. Sokola. K Sokolovým závažným selháním biskupská konference mlčela.
Jak je R. Bezákovi, když ti, kteří se s ním modlili, slavili eucharistii, zdravili se s ním „pozdravením pokoje“, jedli a pili při Ježíšově Hostině a často pak u společného stolu, ti beze slova hodili svého bratra přes palubu? To je mnohem horší než kdyby jej odvolali úředníci Vatikánu. Jak to, že Vatikán neodpovídá na naše dotazy?
Jak to, že vrchnost netěší, když se lidé zastávají svého pastýře? Jak to, že v Církvi neexistuje možnost odvolání se k nezávislému soudu?
Kdyby takto jednali politici, nebo táta v rodině, právem bychom to kritizovali.
/6 Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. (Mt 7,5
)
/7 Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. (Mk 10,43-44
)
Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více. (Lk 12,48
)