Poznámky k nedělní liturgii 16. září 2012

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Večeře Páně XXI.
Hledaný citát: 1Kral 8,66 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání

Datum: 16. 9. 2012
XXI. ABY BYLO JASNO
 
Pan Prof. Cibulka nesnášel, když někdo pro křesťanský kostel používal označení chrám.
Chrámy měli pohané – v nich bydlelo božstvo. Ani jeruzalémský chrám nebyl v tomto smyslu domem božím. Už Šalomoun říká: „Já vím, Bože, že ty nemůžeš bydlet v lidské stavbě“.  (Srov. 1 Kr 8. kap. , především verš 27) 
Však také Jeruzalémský chrám byl výmysl lidský, Hospodin nic takového nevyžadoval. /1
 
Židé vědí: kde jsem, tam je Bůh se mnou, ať bdím nebo spím, ať jsem doma nebo na cestách, všude je Bůh se mnou. Váží si blízkosti Hospodina a denně vyznávají:
„Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.
Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.
A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“ (Dt 6,4-9) (Ta modlitba je posvěcená i rty Ježíšovými.)
 
K budování vztahu s Bohem patří setkávání, naslouchání a poznávání.
Židé nemuseli za Hospodinem nikam chodit ani nemuseli čekat ve frontě na audienci. Žil s nimi a žije s námi doma. Jeruzalémský chrám byl pozdním a dočasným zařízením. Když poprvé padnul, vznikly v babylonském zajetí synagogy ke společnému setkávání, společnému naslouchání Tóře, ke společné modlitbě. (Původně byla synagoga školou). Po zničení chrámu v r. 70, židům zůstaly už jenom synagógy.
 
Náš kostel vyšel ze synagogy (školy) a z jídelny. (Poslední večeře nebyla ani v chrámě ani v synagoze.)
I my se chodíme do kostela společně školit (vzdělávat) a děkovat. (Ta posloupnost je důležitá, Nejprve potřebujeme naslouchat, poznávat, vědět co mi je nabízeno, pak vím, co si Bůh ode mne přeje, pak za poznané mohu děkovat.)
Nejprve nás Ježíš zve k vyučování a potom ke společné hostině.
V kostele se rádi zastavíme, je nám také ceněným místem ticha a soustředění. Ale nechodíme navštěvovat Krista. On navštívil nás,ujímá se nás –  je naším stálým průvodcem na cestě a zůstává mezi námi.  /2
Říkali jsme si, že Ježíš chce přebývat především v nás samotných a uprostřed nás. Není „vězněm svatostánku“.
 
Mentalita bohatých (jako král David) říká: „Bohu to nejlepší“, ale zúží to na viditelnou nádheru (na šlechetné jednání to už nevztáhnou), proto se kostely často podobají hradům a zámkům své doby, bývají  úlitbou bohatství mocných.
Ježíš byl určitě milovník umění, ale o „osmém divu světa“ smutně řekl: „Bohužel z něj nezůstane kámen na kameni.“ (Srov. Mt 24,1-2)
A Samaritánce pravil:  „… ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.“ (Srov. J 4,23-24) I proto Ježíš říká Samařance, že to bude s uctíváním Boha jinak. /3
 
Vnucujeme Bohu naše představy a přehlížíme jeho názory. 
Kdožví, z které strany přichází slova: „Pro Boha není nikdy dost perel a zlata“ (a novodobé: „Korunovací není nikdy dost“).
Neměli bychom se nechat odlákat od podstatného: od budování rodiny Božích dětí, ve které se bude každý cítit dobře. I Bůh.
Pro Boha a pro jeho děti není nikdy dost pravdivého a spravedlivého jednání, dost milosrdenství: „Co jste prokázali kterémukoliv člověku, mě jste prokázali …“
 
Do kostela nepřicházíme jenom k setkání s Bohem, ale také k setkání s lidmi. Církev je tam, kde spolužijí, pracují a společně chválí Boha jeho děti.
 
Víme jak chudý je život jedináčka, jaké bohatství nám poskytují dobří a ochotní sourozenci.
V církvi by neměl nikdo žít sám jako jedináček. Potřebujeme jeden druhého. V rodině jsou také starší sourozenci, kteří žijí déle s Bohem a mohou nám být ku pomoci k našemu porozumění: životu, sobě druhým i Bohu. V rodině jsou také slabší, kteří potřebují naši pomoc.
 
Cena společné modlitby není ve větší hlasitosti, ale ve vzájemném porozumění Ježíšových sourozenců. Má ústit ke společné spolupráci s Ježíšem. Ve společenství je síla.
Slovo boží není jenom k vyslechnutí a poděkování. Pro toho, kdo slovo boží předčítal, pro ty, kteří slova slyšeli, ani pro toho, kdo kázal, nekončí naslouchání Bohu odchodem z kostela. Boží slovo v nás má přinést svou úrodu, k poznání, k umění přemýšlet, zacházet s pravdou.
Ze slova božího se mi dostalo poučení, že odpouštění není výmazem z trestního rejstříku nebo zaplacením dluhu, má nás dovést ke změně myšlení a jednání.  „Spása“ se nekoná mechanicky, právním úkonem, ale přijímáním Ježíšových životních postojů.
Slovo boží i Ježíšova Hostina nám otevírají uši, oči i srdce.
Co vše nechceme slyšet?
Jaká slova nechceme vyslovit?
Koho a co bychom raději neviděli?

K jaké práci se nehlásíme? 

 

Starý pán, naslouchající božímu slovu, řekl: „Jeden člověk v kostele mi byl nesympatický. Začal jsem si vedle něj sedat, abychom si podávali ruce při pozdravení pokoje. Za čas moje nechuť k

 tomu člověku zmizela. Ne sama sebou, vedle toho souseda jsem si uvědomoval, že Ježíši na mě může ledacos vadit a přesto mě stále pokládá za svého přítele. Ježíšovo přátelství mě proměňovalo

.“ /4

 

Někteří se v porozumění liturgii zasekli na pohanské úrovni a tvrdí, že vrcholem bohoslužby je klanění. /5

Myslí si, že oni slouží Bohu svou modlitbou a obětováním Ježíšova těla a Krve (chtějí dávat z cizího).

Neutíkejme se od podstatného ke klečení při bohoslužbě a po přijímání. Ježíš nikdy nic takového neřekl. Mluví o službě Boha člověku, zve nás ke jednocení s ním a s bratřími. /6

 

Zbožně otevřít pusu a nutit se do zbožných pocitů – to by bez otevření úst k uznání svého provinění a prosby o odpuštění před bohoslužbou (v nejhorším případě po bohoslužbě) bylo svatokrádeží. Smíření s

 druhými a úsilí o spolupráci se nenahradí klečením. Nikdy nic takového Ježíš neřekl.

 

Boží slovo a ochota Boha setkávat se s námi,  mluvit s námi, jeho Hostina a naše dřívější zkušenost s jeho dobrotou a odpouštěním nám umožňuje smířlivý krok k

 druhému.

 

K tomu všemu nám napomáhá i síla společenství bratří („sdělená radost – dvojnásobná radost, sdělená bolest – poloviční bolest). 

Je třeba slyšet a konat to, co si přeje Ježíš a ne své nápady vydávat za zbožnost. (Srv. Mk 1,45; 7:36)

 

Ke kostelům máme velký vztah. Stejně jako naši předkové v nich rádi slavíme své slavnosti, slyšíme v nich nejpodstatnější slova o sobě. „Jsi moje milovaná dcera, milovaný syn“, „Blahoslavení, kdo jsou pozváni ke stolu Beránkově“, „Já se ti odevzdávám a přijímám tě

za partnera“, „Jsou ti odpuštěny hříchy“ …

 

Už první křesťané se potřebovali setkávat mezi sebou. Dokonce uprostřed bohoslužby, mezi přijímáním Těla Páně a přijímáním Krve Páně, měli hostinu. I my se po společném setkání s

 Bohem potřebujeme setkávat mezi sebou. Bůh na člověka nežárlí. V nových kostelech se už počítá s prostorami pro setkání a pohoštění, případně pro další aktivity. /7

 

Nikdo z lidí nemůže vytvořit nic vznešenějšího než Stvořitel. K obrazu božímu si vytvořil nás – lidi.  Máme být chrámem, ve kterém chce Bůh přebývat.

Bohu nemusíme vytvářet nějaký posvátný prostor mimo nás, nepřeje si to. /8

S obdivem a radostí můžeme přijmout význačné postavení, do kterého nás Bůh zve. O nevěstě spočívající na trůně vedle Beránka jsme si říkali. O ničem větším a krásnějším js

me neslyšeli.

 

---------------------------------

Poznámky:

              /1      Když si David postavil honosný královský palác, bylo mu trapně, že Hospodinova archa je jen ve stanu a aby si uchlácholil svědomí, chtěl stavět Hospodinu chrám. (Srov. 2 Kr 7. kap.)

(Už ustavení krále bylo vůči Hospodinu úpadkem – copak je člověk schopný spravovat boží lid?)

„Počkej, počkej, Davide“, řekl Hospodin králi, „musíme si spolu něco vyjasnit, kdo komu staví dům..“ „Snad já pečuji o tebe a o svůj lid, nebo snad

pečuješ ty o mě? Nejsem bezdomovec, nepotřebuji od člověka střechu nad hlavou.“

Až Šalomoun vystavěl chrám (jen jeden pro celou zem) a řekl: „Hospodine, převyšuješ i nebesa nebes, jak bys mohl sídlit s člověkem na zemi, v nějakém domě zbudovaným lidmi“. (2 Pa 6,18n)

A Izajáš říká: „Do chrámu se vešel pouze lem roucha Hospodina …“ (Iz 6,1n)

 

              /2    „Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid.“ (Lk 1,68)

„Ujal se svého služebníka Izraele, pamětliv svého milosrdenství…“  (Lk 1,54)

„Kristus nepřestal být jedním z nás, je náš prostředník u tebe a zůstává mezi námi.“ (preface o Nanebevstoupení Páně).

 

              /3         Žena řekla Ježíšovi: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“

Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.

 Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.

 Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě." (J 4,19-24)

 

                  /4     Pokud jsou dva lidé ve při, je třeba nejprve spor řešit podle Ježíšových pravidel. (Mt 5,20-26; Mt 7,1-5)

 

                  /5    Pohané si myslí, že je třeba božstvo usmiřovat, získávat si jeho přízeň, udržovat ho při životě oběťmi, povzbuzovat pochvalou, udržovat nepřetržitý řetěz obětí, modlitební

ch stráží atd.

 

                  /6    „To vám kladu na srdce, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.

Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.

Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.

Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.

Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu.

„To vám svěřuji, abyste jeden druhého milovali.“ (J 15,12-17)

 

                  /7     V Letohradě takovou možnost nemáme, po bohoslužbě podáváme čaj v kostele.

Bůh na člověka nežárlí, naopak.  

V naší společnosti byla komunisty téměř zničena občanská společnost. I nadále ubývá setkávání s druhými (místo veřejné dopravy bují individuální doprava, místo návštěvy divadel a kin se lidé raději dívají doma na televize …). Církev má být kvasem i v

 těchto důležitých společenských rozměrech. Je ve společenství může žít solidarita s

 druhými. Farnost potřebuje žít rodinným životem.

Ve velkých městech, kde se lidé neznají, je obtížnější slavit bohoslužbu. Tam, místo společného slavení, vídáme řadu jednotlivců (v patřičné vzdálenosti od sebe), jež prožívají svou soukromou pobožnost.

 

                  /8     Holky Pussy Riot udělaly kravál v kostele, úmyslně – ve snaze aby si co nejvíce lidí všimlo proti komu(!) protestují.

Někteří je rádi odsoudí, aby se zalíbili Putinovi.

I církevníci se pohoršují, hájí posvátný prostor(!) a myslí si, že je třeba hájit Boha. Ale jsou zbabělí na to, aby se zastali člověka, lidí, s kterými Putin bezohledně jedná. Mají možnost protestovat proti mocným slušně, svlékat svá roucha nemusí. Jejich jediné protestní věty by si média určitě všimla.  

Dřívější spolupracovníci mocných zametají své stopy … Někteří současní spolupracovníci mocných jednají skrytě.

Projevy těch ruských děvčat mi nevoní, ale jsou statečnější než já.