Poznámky k nedělní liturgii 19. srpna 2012
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Večeře Páně XVII.
Hledaný citát: Jan 6,53-69 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 19. 8. 2012
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Večeře Páně XVII.
Hledaný citát: Jan 6,53-69 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 19. 8. 2012
XVII. SJEDNOCENÍ S JEŽÍŠEM
Lidová zbožnost pokládala za vrchol Večeře Páně „proměňování“.
Říkala: „Nekonečně veliký Bůh v Nejsvětější svátosti sestupuje z nedostupné výšiny svého nebe na oltář“ (proto obřady při „pozdvihování“ – ze 12. stol.).
Ježíšův záměr je jiný. Má jinou práci než nás ohromovat svou svatostí. Přichází nám sloužit.
Nepotřebuje náš obdiv, naše klanění, nepřichází nás „srážet na kolena“. (Nenazývejme svůj vlastní vkus „zbožností“. Čtěme si o Ježíši v evangeliích, co si přeje a co nevyžaduje nebo zakazuje.)
Ani jednou neřekl, klanějte se mi, ale jedenáctkrát v evangeliích říká: „Následuj mě“. /1
Večeře Páně je Ježíšovou modlitbou, vede nás k našemu proměňování a posvěcování (zasvěcování). Ta logicky vrcholí slovy: „Skrze něho (Krista), s ním a v něm je všechna Boží čest a sláva“ (závěr všech eucharistických modliteb).
Ježíš od nás čeká víc než jen klečení. Pokud se otvíráme a spolupracujeme s Duchem svatým (aby nás proměnil na „nové Ježíšovo tělo“), pak nám Ježíš umožňuje, abychom se víc a víc vnitřně stávali jeho sestrou a bratrem, dcerou a synem Božím.
Abychom: „Skrze něho a s ním a v něm“, oslavovali Otce nebeského (celým svým životem, nejen jednu hodinu v neděli v kostele).
(Jak to, že v mnoha kostelech lidé při této modlitbě klečí? Jak to, že je to nezvedne od podlahy?)
Ježíš ví, co nám může dát („Jsem pro vás důležitý jako chleba“). Jen s ním jsme schopni naplnit svůj život, uskutečnit se podle představ Stvořitele. Aby i o nás platilo: „Toto je můj milovaný syn (dcera), ve kterém (v které) se mi zalíbilo“.
Jistěže je tento životní program závratný a vyžaduje dost velikou odvahu.
Zastavili jsme se u prvního kroku, u víry v „přítomnost Krista ve svátosti Oltářní“, (tím se mimochodem mnoho chlubit nemůžeme – to ví i ďábel).
Místo o setkání a sjednocení s Ježíšem jsme začali mluvit o Nejsvětější, Velebné, Oltářní svátosti. (Ale to je zpředmětnění!, z něhož se vytratilo setkání s živým Ježíšem.)
Místo porozumění slovům evangelia používáme podivnou mluvu: „věříme ve skutečnou přítomnost Krista“. (Existuje snad nějaká neskutečná přítomnost?)
Proč se někdy neklanět? Ale k tomu není Večeře Páně určena. Proč se při Večeři Páně nenecháme vést Ježíšem? Jak to, že jsme jen „padli na kolena“ a už nepokračujeme dál? „Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat.“) /2
Proč tak málo Ježíši nasloucháme?
Mluvíme o úctě a zatím prosazujeme svou pokroucenou, chybnou zbožnost. Zacláníme Ježíši a ucpáváme cestu jiným.
Naslouchejme pozorně Ježíšovým slovům: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (J 6,56
V některých kulturách (my říkáme primitivních) pijí bojovníci krev přemožených zvířat, která pokládají za silná a odvážná. Někdy dokonce takto pili krev lidskou.
Nám se dostává něčeho závratného, Ježíš se nám svou hostinou vyznává ze svého vztahu, setkává se s námi, objímá nás, prostupuje nás, proměňuje a sbližuje.
K pochopení Ježíšovy hostiny je třeba odložit pouhý racionální způsob západního technického člověka, máme myslet srdcem (to není pouhý cit).
Každý citlivý člověk přece vnímá, co se odehrává u rodinného stolu, mezi milujícími lidmi, od lidského srdce k srdci.
Ježíš je veliký básník a Mistr slova a života. Nemluví ve verších, ale vyjadřuje se řadou obrazů a podobenství s velikou krásou, která dokáže vystihnout „nevyslovitelné“…
My, západní lidé, myslíme a vyjadřujeme se příliš popisně. (V teologii navíc příliš právnicky.)
Samozřejmě že má význam, když chemici mluví o vodě jako o H
2O. Ale máme-li žízeň, nebo toužíme-li v horku po sprše, nemluvíme řečí chemiků. Chytne nás za srdce, když básník napíše báseň o studánce, k níž chodí laně pít.
Obejmutí je mnohem víc než dotyk dvou tkání.
Proto jsem řekl, že Ježíš je básník. Jeho život a jeho slova zjevují krásu života. Kdo nemá pro krásu mnoho pochopení, mluví technicky.
Po jednotlivých schodech krásy (přírody, muziky, architektury, poezie, přátelství s lidmi) vystupujeme až ke Kráse. Ale těžko přeskočit předcházející stupně. V dětství jsem nechápal „Stabat Mater“.
„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“
Porozumíme-li kráse Ježíšových vyjádření, nebudeme se tolik ptát, co polykáme (materialisticky). Ale s kým se setkáváme a k čemu máme přijít, co Ježíšova Hostina znamená.
Ježíš nás prostupuje, nabízí nám sjednocení, proměňuje nás.
„Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“. (Ga 2,20
Duch svatý nechce proměňovat jen chleba a víno na Ježíšovo Tělo a Krev. Chce proměňovat nás! – na nové Ježíšovo Tělo!
Ježíš nechce přebývat jen ve svatostánku. Co by tam dělal? Chce přebývat v nás a uprostřed nás! V naší rodině, v našem společenství (i v našem kostele). C
hce se s námi těšit z Otce, z našich vztahů, chce s námi pracovat i slavit.
O tom se mnoho nemluví.
Však to je také „nebezpečné“. Vyžaduje to odvahu a práci na sobě.
Richard Rohr jednou řekl: „Bůh lehko přemluví chléb a víno, aby se staly Tělem a Krví Ježíše, ale nedaří se mu přesvědčit člověka, aby přijal své synovství Boží“.
Jenže nám se do změn a našeho proměňování nechce.
Je výhodné zavřít Boha do kostela. Venku už máme „svůj“ prostor. Venku už často pomlouváme, nepracujeme poctivě, nedržíme slovo …
Nejednáme podle: „ Co jste komukoliv učinili, mně jste učinili …“
Až tomu uvěříme, změníme se. A změní se naše vztahy i svět okolo nás.
„Pak Kristus bude všechno a ve všem.“ /3
Pak dojde ke sjednocení.
Až uvěřím, že jsem monstrancí a svatostánkem, že ten vedle mne je také monstrancí a svatostánkem samého Ježíše, pak bude dokonán Ježíšův eucharistický zázrak.
Dobře vím, že jsem monstrancí otlučenou a nevábnou. Vím, že sám jsem nesvatostánkem.
Ale ten, kdo v nás chce! přebývat, je vyšší, větší, silnější a dokonalý.
On se zasvětil nám, aby nás proměnil, prozářil a naplnil, abychom i my byli svatí, abychom se i my zasvětili jemu.
Až tomu uvěříme, budeme mít jiný motiv k životu, naše vztahy se promění, budeme spolu jednat na úrovni vyslanců, neboť „nejen ve mně, ale i v tobě přebývá Ježíš“. Budeme vědět o své ceně, budeme mít nové sebevědomí.
Budeme mít nový motiv ke všemu našemu konání. Budeme mít doma jiný pořádek, jinak se budeme chovat na ulici a v přírodě. Budeme se snažit žít jako svobodní lidé z
královského rodu.
Pokud tuto Ježíšovu nabídku přijmeme a budeme se při bohoslužbě otvírat tomuto závratnému programu, pak už se nebudeme utíkat k našim „vylepšeným“ a „přeslavnostním“ obřadům.
I pohanské kultury se snažily nějakými způsoby spojit se svým božstvem. Ale Ježíšova nabídka je tak krásná a veliká, že se o tom snad nikomu ani nesnilo.
Každý slušný člověk touží, aby byl lepší, aby mu bylo s druhými dobře a druhým bylo dobře s ním. Kdo z nás netrpí tím, že tento náš vyhlížený ideál stále zůstává jako horizont v
krajině před námi?
Kdo trochu rozumí Večeři Páně, už nemusí jen toužit a prosit.
Já, který ještě neumím mít rád, přicházím k tomu, který je láska sama, abych byl naplněn láskou samou.
Až přitakáme tomuto pozvání, pak budeme „láska vedle lásky“. /4
Z kostela máme odcházet jiní, než jací jsme přišli – proměnění!
K tomu se ještě vrátíme, až budeme mluvit o postojích při liturgii.
---------------------------
Poznámky:
/1 S Ježíšem máme jednat s takovou úctou jako on s námi. A s druhými máme jednat jako on jedná s námi: rovně, laskavě a spravedlivě.
„Mužský“ dřív smekli klobouk, když potkali ženu, souseda, dítě nebo kříž. „Člověk je stvořen k obrazu božímu.“ „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto nepatrných, mě jste učinili.“ (Srov. Mt 25,40.45
Úctu k Bohu (skrze člověka) a úctu k člověku nelze nahradit modlením ani klečením nebo bitím v prsa.
/2 Vždy mi zatrne, čtu-li: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat.“
(Mt 23,23
Buďme spravedliví, věrní a milosrdní k Ježíšovým slovům. Nejdříve je naplňme a až nám zbude čas, pak se třeba klanějme …
/3 „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“
(Ga 2,20
/4 Zatím jsme zůstali u prvního krůčku „víry“, že chleba už není chlebem a víno vínem a skrytě se povyšujeme nad ty, kteří o tom neví.
Z vnitřní duchovní prázdnoty jsme obnovili na veřejnosti průvody „Božího Těla“. Místo demonstrování této „víry“ na ulicích těm, kteří nejsou v této víře tak daleko jako my (v jiném
nás možná leckdy předčí), bychom mohli pokročit dál.
Až trochu více přijmeme něco z Ježíšova chování, z jeho myšlení, mluvení i jednání, pak na nás lidé z ulice možná uvidí to, co je podstatné a viditelné i pozemskýma očima.
Lidová zbožnost pokládala za vrchol Večeře Páně „proměňování“.
Říkala: „Nekonečně veliký Bůh v Nejsvětější svátosti sestupuje z nedostupné výšiny svého nebe na oltář“ (proto obřady při „pozdvihování“ – ze 12. stol.).
Ježíšův záměr je jiný. Má jinou práci než nás ohromovat svou svatostí. Přichází nám sloužit.
Nepotřebuje náš obdiv, naše klanění, nepřichází nás „srážet na kolena“. (Nenazývejme svůj vlastní vkus „zbožností“. Čtěme si o Ježíši v evangeliích, co si přeje a co nevyžaduje nebo zakazuje.)
Ani jednou neřekl, klanějte se mi, ale jedenáctkrát v evangeliích říká: „Následuj mě“. /1
Večeře Páně je Ježíšovou modlitbou, vede nás k našemu proměňování a posvěcování (zasvěcování). Ta logicky vrcholí slovy: „Skrze něho (Krista), s ním a v něm je všechna Boží čest a sláva“ (závěr všech eucharistických modliteb).
Ježíš od nás čeká víc než jen klečení. Pokud se otvíráme a spolupracujeme s Duchem svatým (aby nás proměnil na „nové Ježíšovo tělo“), pak nám Ježíš umožňuje, abychom se víc a víc vnitřně stávali jeho sestrou a bratrem, dcerou a synem Božím.
Abychom: „Skrze něho a s ním a v něm“, oslavovali Otce nebeského (celým svým životem, nejen jednu hodinu v neděli v kostele).
(Jak to, že v mnoha kostelech lidé při této modlitbě klečí? Jak to, že je to nezvedne od podlahy?)
Ježíš ví, co nám může dát („Jsem pro vás důležitý jako chleba“). Jen s ním jsme schopni naplnit svůj život, uskutečnit se podle představ Stvořitele. Aby i o nás platilo: „Toto je můj milovaný syn (dcera), ve kterém (v které) se mi zalíbilo“.
Jistěže je tento životní program závratný a vyžaduje dost velikou odvahu.
Zastavili jsme se u prvního kroku, u víry v „přítomnost Krista ve svátosti Oltářní“, (tím se mimochodem mnoho chlubit nemůžeme – to ví i ďábel).
Místo o setkání a sjednocení s Ježíšem jsme začali mluvit o Nejsvětější, Velebné, Oltářní svátosti. (Ale to je zpředmětnění!, z něhož se vytratilo setkání s živým Ježíšem.)
Místo porozumění slovům evangelia používáme podivnou mluvu: „věříme ve skutečnou přítomnost Krista“. (Existuje snad nějaká neskutečná přítomnost?)
Proč se někdy neklanět? Ale k tomu není Večeře Páně určena. Proč se při Večeři Páně nenecháme vést Ježíšem? Jak to, že jsme jen „padli na kolena“ a už nepokračujeme dál? „Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat.“) /2
Proč tak málo Ježíši nasloucháme?
Mluvíme o úctě a zatím prosazujeme svou pokroucenou, chybnou zbožnost. Zacláníme Ježíši a ucpáváme cestu jiným.
Naslouchejme pozorně Ježíšovým slovům: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (J 6,56
)
V některých kulturách (my říkáme primitivních) pijí bojovníci krev přemožených zvířat, která pokládají za silná a odvážná. Někdy dokonce takto pili krev lidskou.
Nám se dostává něčeho závratného, Ježíš se nám svou hostinou vyznává ze svého vztahu, setkává se s námi, objímá nás, prostupuje nás, proměňuje a sbližuje.
K pochopení Ježíšovy hostiny je třeba odložit pouhý racionální způsob západního technického člověka, máme myslet srdcem (to není pouhý cit).
Každý citlivý člověk přece vnímá, co se odehrává u rodinného stolu, mezi milujícími lidmi, od lidského srdce k srdci.
Ježíš je veliký básník a Mistr slova a života. Nemluví ve verších, ale vyjadřuje se řadou obrazů a podobenství s velikou krásou, která dokáže vystihnout „nevyslovitelné“…
My, západní lidé, myslíme a vyjadřujeme se příliš popisně. (V teologii navíc příliš právnicky.)
Samozřejmě že má význam, když chemici mluví o vodě jako o H
2O. Ale máme-li žízeň, nebo toužíme-li v horku po sprše, nemluvíme řečí chemiků. Chytne nás za srdce, když básník napíše báseň o studánce, k níž chodí laně pít.
Obejmutí je mnohem víc než dotyk dvou tkání.
Proto jsem řekl, že Ježíš je básník. Jeho život a jeho slova zjevují krásu života. Kdo nemá pro krásu mnoho pochopení, mluví technicky.
Po jednotlivých schodech krásy (přírody, muziky, architektury, poezie, přátelství s lidmi) vystupujeme až ke Kráse. Ale těžko přeskočit předcházející stupně. V dětství jsem nechápal „Stabat Mater“.
„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“
Porozumíme-li kráse Ježíšových vyjádření, nebudeme se tolik ptát, co polykáme (materialisticky). Ale s kým se setkáváme a k čemu máme přijít, co Ježíšova Hostina znamená.
Ježíš nás prostupuje, nabízí nám sjednocení, proměňuje nás.
„Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“. (Ga 2,20
)
Duch svatý nechce proměňovat jen chleba a víno na Ježíšovo Tělo a Krev. Chce proměňovat nás! – na nové Ježíšovo Tělo!
Ježíš nechce přebývat jen ve svatostánku. Co by tam dělal? Chce přebývat v nás a uprostřed nás! V naší rodině, v našem společenství (i v našem kostele). C
hce se s námi těšit z Otce, z našich vztahů, chce s námi pracovat i slavit.
O tom se mnoho nemluví.
Však to je také „nebezpečné“. Vyžaduje to odvahu a práci na sobě.
Richard Rohr jednou řekl: „Bůh lehko přemluví chléb a víno, aby se staly Tělem a Krví Ježíše, ale nedaří se mu přesvědčit člověka, aby přijal své synovství Boží“.
Jenže nám se do změn a našeho proměňování nechce.
Je výhodné zavřít Boha do kostela. Venku už máme „svůj“ prostor. Venku už často pomlouváme, nepracujeme poctivě, nedržíme slovo …
Nejednáme podle: „ Co jste komukoliv učinili, mně jste učinili …“
Až tomu uvěříme, změníme se. A změní se naše vztahy i svět okolo nás.
„Pak Kristus bude všechno a ve všem.“ /3
Pak dojde ke sjednocení.
Až uvěřím, že jsem monstrancí a svatostánkem, že ten vedle mne je také monstrancí a svatostánkem samého Ježíše, pak bude dokonán Ježíšův eucharistický zázrak.
Dobře vím, že jsem monstrancí otlučenou a nevábnou. Vím, že sám jsem nesvatostánkem.
Ale ten, kdo v nás chce! přebývat, je vyšší, větší, silnější a dokonalý.
On se zasvětil nám, aby nás proměnil, prozářil a naplnil, abychom i my byli svatí, abychom se i my zasvětili jemu.
Až tomu uvěříme, budeme mít jiný motiv k životu, naše vztahy se promění, budeme spolu jednat na úrovni vyslanců, neboť „nejen ve mně, ale i v tobě přebývá Ježíš“. Budeme vědět o své ceně, budeme mít nové sebevědomí.
Budeme mít nový motiv ke všemu našemu konání. Budeme mít doma jiný pořádek, jinak se budeme chovat na ulici a v přírodě. Budeme se snažit žít jako svobodní lidé z
královského rodu.
Pokud tuto Ježíšovu nabídku přijmeme a budeme se při bohoslužbě otvírat tomuto závratnému programu, pak už se nebudeme utíkat k našim „vylepšeným“ a „přeslavnostním“ obřadům.
I pohanské kultury se snažily nějakými způsoby spojit se svým božstvem. Ale Ježíšova nabídka je tak krásná a veliká, že se o tom snad nikomu ani nesnilo.
Každý slušný člověk touží, aby byl lepší, aby mu bylo s druhými dobře a druhým bylo dobře s ním. Kdo z nás netrpí tím, že tento náš vyhlížený ideál stále zůstává jako horizont v
krajině před námi?
Kdo trochu rozumí Večeři Páně, už nemusí jen toužit a prosit.
Já, který ještě neumím mít rád, přicházím k tomu, který je láska sama, abych byl naplněn láskou samou.
Až přitakáme tomuto pozvání, pak budeme „láska vedle lásky“. /4
Z kostela máme odcházet jiní, než jací jsme přišli – proměnění!
K tomu se ještě vrátíme, až budeme mluvit o postojích při liturgii.
---------------------------
Poznámky:
/1 S Ježíšem máme jednat s takovou úctou jako on s námi. A s druhými máme jednat jako on jedná s námi: rovně, laskavě a spravedlivě.
„Mužský“ dřív smekli klobouk, když potkali ženu, souseda, dítě nebo kříž. „Člověk je stvořen k obrazu božímu.“ „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto nepatrných, mě jste učinili.“ (Srov. Mt 25,40.45
)
Úctu k Bohu (skrze člověka) a úctu k člověku nelze nahradit modlením ani klečením nebo bitím v prsa.
/2 Vždy mi zatrne, čtu-li: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat.“
(Mt 23,23
)
Buďme spravedliví, věrní a milosrdní k Ježíšovým slovům. Nejdříve je naplňme a až nám zbude čas, pak se třeba klanějme …
/3 „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“
(Ga 2,20
)
/4 Zatím jsme zůstali u prvního krůčku „víry“, že chleba už není chlebem a víno vínem a skrytě se povyšujeme nad ty, kteří o tom neví.
Z vnitřní duchovní prázdnoty jsme obnovili na veřejnosti průvody „Božího Těla“. Místo demonstrování této „víry“ na ulicích těm, kteří nejsou v této víře tak daleko jako my (v jiném
nás možná leckdy předčí), bychom mohli pokročit dál.
Až trochu více přijmeme něco z Ježíšova chování, z jeho myšlení, mluvení i jednání, pak na nás lidé z ulice možná uvidí to, co je podstatné a viditelné i pozemskýma očima.