Příprava k biblickým textům na neděli 5. srpna 2012
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
18. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Ex 1,1-40,38 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 16,2-15
Datum: 5. 8. 2012
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
18. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Ex 1,1-40,38 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 16,2-15
; Ef 4,17-24
; Jan 6,24-35
Datum: 5. 8. 2012
Proč přicházíme na bohoslužbu?
Slyšeli bychom různé zbožné odpovědi …
Někdo něco slaví a zve své přátele ...
Pokládat si svou účast na Boží slavnosti za zásluhu nebo povinnost by bylo více než pošetilé.
Co od Boha očekáváme? /1
Ježíšova slova: „Hledejte především Boží království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,33
božím královstvím představit.
Ježíšovi posluchači toužili po jídle zadarmo. /2
Před týdnem jsme slyšeli, jak se Ježíš pokoušel vyprovokovat apoštoly k nasycení zástupů. To by bylo znamení! Rabíni ani jejich učedníci ničeho takového nebyli schopni. Jejich učení Bůh nepotvrdil. Opovážlivě tvrdili, že oni mají pravdu.
Říkali jsme si, že se Ježíš pokoušel apoštoly vyprovokovat, aby rozmnožili těch pár chlebů a ryb. /3
Po Ježíšově „divu“ vypuklo nadšení davu: „Uděláme ho králem, než přijde Mesiáš“.
Ježíš se vytratil a po vodě přešel jezero.
Ráno se lidé po Ježíši sháněli. Někdo, kdo přijel na lodi z Kafarnaa, jim řekl, že Ježíše viděl na druhém břehu Genezaretského jezera v Kafarnau. Vyrazili za Ježíšem do Kafarnaa po vodě i po souši.
„Mistře, jak ses sem dostal?“
„Já vím, proč jste za mnou přišli …“ – Nemáme rádi, když nás někdo prokoukne a usvědčí z náboženské povrchnosti. Ani od Ježíše. Pokoru skloňujeme v jiných okolnostech.
Zeptali se Ježíše:„Co máme dělat, abychom konali Boží skutky? /4
V originále nestojí: „zeptali se ho“ ale „řekli mu“.
Jakým tónem budeme v neděli číst větu: „Co máme dělat, abychom konali Boží skutky“?
(Byla to upřímná slova? Stačí si přečíst postoj davu v celé Janově 6. kapitole.
Mnoho míst z Písma si často vykládáme ve svůj nejvyšší prospěch.)
„Kolik je hodin?“ se jiným tónem ptá ten, kdo neví jaký je čas a jiným tónem mluví táta, který plísní kluka za to, že se vrátil v 11 hod. a měl nakázáno se vrátit do 9. hod.: „Kolik je (teď, mladej pane) hodin?“
Herec a předčítající potřebují porozumět textu, jinak posluchače zavede na slepou kolej.
Lidé z davu se Ježíše ironicky ptali ve smyslu: „A jaké skutky podle tebe (ty chytrej) asi máme dělat, my dodržujeme všechna přikázání boží i naší svaté tradice.“
„Nejdůležitější je hledat pravdu a přitakat jí (celým životem)“, říká Ježíš. „Přijmout toho, koho posílá Bůh (přijmout to, co říká Bůh ne vaše lidská tradice).“
„Počkej, počkej, mladej, co ze sebe děláš, čím dokážeš, že přicházíš od Boha?“ (Snažím se to popsat ironicky.)
Tak mluvili lidé, kteří si den předtím zadarmo nacpali břicha a kterým Ježíš uzdravil nemocné! Tak mluvili s tím, kterého chtěli ustanovit králem!
„Kdo jsi, že se tak povyšuješ?
My jsme učedníci Mojžíše. Mojžíš byl od Boha. Na poušti sytil naše otce manou a křepelkami…“
Podobný střet s Ježíšem je podrobně popsán v Janově 8. kap. (Jan 8,12n
„Pane, dávej nám chléb od Boha stále!“
Jak to mysleli?
Přáli si zadarmo jídlo, jakého se jim dostalo minulého dne?
Nebo přistupují na to, že Ježíš je pro náš život s Bohem stejně důležitý, jako je nezbytná potrava pro naše pozemské tělo?
Můžeme si zkusit vydat se oběma cestami a uvidíme, kam v tom kterém případě dojdeme ...
Ale vraťme se pak k sobě.
Mohli bychom se vrátit k otázce na začátku – co my očekáváme od Boha nebo alespoň od bohoslužby.
V následujících nedělích se dostaneme až k „Eucharistii“ – ovoci Večeře Páně.
Zatím zůstaňme u tvrzení: „Ježíš je chléb od Boha“.
Svým slovem i svou hostinou je pro nás Ježíš tak nezbytný, jako je jídlo a nápoj nezbytné pro náš pozemský život.
- „Každý, kdo slyší má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále“. (Mt 7,24
„Kdo je z Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že z Boha nejste. Amen, amen, pravím vám, kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky.“ (J 8,47.51
- „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (Srv. J 6,53-57
Nakolik jsme tento životní dar skutečně přijali do svého života, je otázkou.
Pokusím se uvést příklad, jak každou chvíli říkáme to, co se nám hodí.
Nad bratry protestanty se povyšujeme a vytýkáme jim, že zůstali jen u slova božího a že opomíjejí Eucharistii. /5
O rozvedených církev řekne: „Zůstávají v hříchu“. Jenže Ježíš svou hostinu připravuje hříšníkům (kterým zoufale jejich hříšnost vadí).
Všichni jsme vrány šedivky, jedinou bílou holubicí je Hostitel.
Do společnosti si oblékáme bílé roucho. Nikdo nevíme, kolik černých per ten druhý má.
Kdo neví, že je černou vránou, nemá na Večeři Páně co dělat. Svou černost nezakryji ani nevymažu.
Ježíšovo přátelství a pohoštění není za odměnu. Kdyby na mně Ježíš ukázal: „Ty odstup“, beze slova bych to přijal.
Modlitba: „Pane, nejsem hoden“, není pro srandu králíkům.
Stále zůstávám hříšníkem. Kdyby mě Ježíš znova a znova netěšil, lehko bych si zoufal nebo ztratil odvahu jít dál.
Jistě, nestolujeme s každým. Ale při Večeří Páně leží odpovědnost na svědomí každého, kdo se účastní.
Nikoho nesoudím, každý je nebo má být dospělý, odsouzení sobě jí a pije. /6
Proč my si troufáme na nejslabší? Hitlera Vatikán nikdy neexkomunikoval – všichni se ho báli.
Pan biskup nepodával Tělo Páně rozvedeným, ale kněze, kteří kolaborovali v „Pacem in terris“ nebo udávali své bratry Státní bezpečnosti, od sloužení mše nevykázal. Bál se jim říci: „Bratře, to, co děláš, je svinstvo
.“
Kdo z nás nezůstáváme hříšným člověkem?
Nikoho jsem nezabil, neběhají mi někde děti, ani jsem nespolupracoval s StB, ale o své hříšnosti dobře vím. Nemohu se poměřovat stejným metrem, jakým se poměřují druzí.
(Dobře vím, že dodržování Desatera pro mě nestačí, abych mohl vejít do Království nebeského.)
Jen díky Ježíšovi – který mě stále znovu a znovu pozvedá, objímá a povzbuzuje – mohu přistupovat ke Stolu Páně.
Zpovídá se papež nebo ne? Z čeho asi? Že si u snídaně vzal navíc lžičku džemu?
Apoštolové se nepovyšovali nad druhé.
Jan XXIII. se i na konci svého života opětovně kál ze své pýchy. /7
Mrzí mě, jak se zachází s Ježíšovými dary – svátostmi.
Kdo si o sobě myslí, že je hoden přistoupit ke Stolu Páně a o druhém si myslí, že není hoden, může se velice mýlit.
Vyhnali jsme z kostela a od svátostí mnoho lidí. Např. kvůli sexualitě, opředli jsme ji těžkými hříchy. (Kdy se za to církev omluví?)
Ten, komu se rozpadlo manželství, nese celoživotně hroznou zátěž. Rozpad manželství je horší tragédie než smrt partnera. Ale Bůh každému nabízí pomoc jeho vinu a následky provinění nejen unést, ale uhrát ze života co nejvíce dobrého.
I my (nejen Ježíš) litujeme, že si Jidáš zoufal.
Zkusme se vžít do situace rozvedených – v kostele se cítí jako prašiví, jako na pranýři. Kolik z nich v kostele zůstane?
Jak mají „rozvedení“ vysvětlit dětem, že jim Ježíš odmítá svou největší blízkost? (Děti mají rády i nehodné rodiče. Je to špatné?) A nemálo rodičů se velice snaží být svým dětem dobrými rodiči. Potřebují k
tomu Ježíšův pokrm nebo ne? Bez zmrzliny nebo dortu člověk přežije, ale bez chleba ne.)
Proč jsme z Eucharistie udělali odměnu?
Jak bych si mohl myslet, že jsem lepší než rozvedený? Petr nikoho nezavraždil, rozvedený nebyl a Ježíš mu vážně řekl: „Mluvíš jako satan“.
Nerad bych, aby mi jednou Ježíš řekl: „Nemůžeš snést moje slova, protože tvým otcem je ďábel“. (To je z Janovy 8. kap. – říkal jsem, že je důležité si ji prostudovat.)
Už víme, že Ježíšovi posluchači měli po pohoštění na poušti říci: „Ježíši, vidíme, že přicházíš od Boha. Prosíme tě, řekni nám, co máme dělat, abychom se neminuli s
Božím královstvím.
My – stále znovu a znovu hoštění při Večeři Páně – máme prosit: „Ježíši, pomoz mi odložit člověka starého, vzpurného, sebejistého svou zbožností (připomínám 2. čtení). Pomoz mi pečlivě naslouchat tvému slovu a poučit se z
chyb druhých lidí.
I mně se může stát, že se zamiluji a ztratím hlavu, že budu namyšleně nebo drze stát proti pravdě – vím už, že nepřicházíš vnější mocí a v královském rouchu.“
(„Ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl“ 1 K 10,12
To, že jsem zván ke Stolu Páně, není důvodem, abych si myslel, že jsem už v pořádku a u svého cíle.
Každé jídlo, i Večeře Páně, nám je darem a posilou k další práci.
Není důvodem rozdělení (u Poslední večeře stoloval i Jidáš). Ježíšovým záměrem je probudit v nás vzájemnou úctu jednoho k druhému a přivést nás ke snaze porozumět druhým a ke spolupráci se všemi lidmi dobré vůle.
----------------------------------
Poznámky:
/1 „Dej, dej, dej“, se často objevuje v našich modlitbách.
„Hlavně to zdraví“ a dlouhý věk, někomu má Bůh zařídit lepší byt, zaměstnání, úspěšnou školní zkoušku dítěti, které se mnoho neučí …
/2 Předvolební sliby fungují (mnohým stačí pivo a párek, lidovci nabízejí před kostelem jednou za rok ženám kytičku, socani uspěli s třicetikorunovým poplatkem u doktora).
/3 V našich překladech máme: „zkoušel“, ale v řečtině a latině je „pokoušel“. Slovo „pokoušel“ jsme si zúženě spojili s pokušením – s naváděním ke hříchu.
/4 Následkem staletého autoritativního pyšného postoje církevních funkcionářů k biblickým textům, rajtujícího na liteře, se biblická kritika vychýlila do krajní polohy v
opačném směru. Ta často vykládá, která slova v evangeliích jsou Ježíšova a která jsou pozdějším textem církve. Zapomíná, že evangelia nejsou napsána hůře než texty Hebrejské bible (Starého zákona) a že jsou vyučujícím textem k
následování Krista. Dnes se často dočteme i v
Katol. týdeníku, že „ta a ta slova“ Ježíš neřekl, ale o nepřesných a zavádějících chybách překladu se nemluví. To by se mohlo pokládat za chybu církve: překladatelů i těch, kteří překlad církevně schválili. (Kritizovat prvotní církev – za „nepřesnost evangelií“ je snadnější, byla dávno. Nástupci sv. Petra dlouho neomylní nebyli. Neomylnost papeže byla ustanoven
a až před sto lety.)
/5 Sami skutečné studium božího slova nahrazujeme vnější parádou (svíčky, kadidlo, zpěv, zavedli jsme žehnání evangeliářem) a pěstujeme lidovou zbožnost.
Občas uspořádáme nějaký eucharistický kongres (jako by nestačila jasná Ježíšova slova o Chlebu života) a Ježíšova slova ředíme a ředíme svými slovy.
Lidem, kteří žijí v dalším manželství, nedovolujeme účastnit se Stolu Páně. Když dojde řeč na důvody tohoto církevního zákazu, i vysocí preláti argumentují tím, že ke spáse stačí slovo boží a svátostiny.
Tak jak to je? Je pro nás Eucharistie nezbytná nebo není?
/6 Kdykoli jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete Ježíšovu lásku až na smrt, dokud on nepřijde.
I. Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.
Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.
II. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně (rozuměj o nové Ježíšovo tělo – společenství Ježíšových sester a bratří), jí a pije sám sobě odsouzení.
Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají.
Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. (srv. 1 K 11,26-31
/7 Jan XXIII.? Ano. Upřímně.
Přesto, že jeho pýcha byla určitě minimální proti mojí pýše.
Ale jeho oslovovali Italové: „Sanktissime“ a ostatní katolíci „Svatý Otče“. Zřejmě mu to nebylo příjemné, dobře věděl, že není ani „Svatý“, natož „Nejsvětější“. Každé to oslovení pro něj mohlo být jako píchnutí šídlem.
Slyšeli bychom různé zbožné odpovědi …
Někdo něco slaví a zve své přátele ...
Pokládat si svou účast na Boží slavnosti za zásluhu nebo povinnost by bylo více než pošetilé.
Co od Boha očekáváme? /1
Ježíšova slova: „Hledejte především Boží království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,33
), nám mnoho neříkají,
ledaskdo neví, co si pod
božím královstvím představit.
Ježíšovi posluchači toužili po jídle zadarmo. /2
Před týdnem jsme slyšeli, jak se Ježíš pokoušel vyprovokovat apoštoly k nasycení zástupů. To by bylo znamení! Rabíni ani jejich učedníci ničeho takového nebyli schopni. Jejich učení Bůh nepotvrdil. Opovážlivě tvrdili, že oni mají pravdu.
Říkali jsme si, že se Ježíš pokoušel apoštoly vyprovokovat, aby rozmnožili těch pár chlebů a ryb. /3
Po Ježíšově „divu“ vypuklo nadšení davu: „Uděláme ho králem, než přijde Mesiáš“.
Ježíš se vytratil a po vodě přešel jezero.
Ráno se lidé po Ježíši sháněli. Někdo, kdo přijel na lodi z Kafarnaa, jim řekl, že Ježíše viděl na druhém břehu Genezaretského jezera v Kafarnau. Vyrazili za Ježíšem do Kafarnaa po vodě i po souši.
„Mistře, jak ses sem dostal?“
„Já vím, proč jste za mnou přišli …“ – Nemáme rádi, když nás někdo prokoukne a usvědčí z náboženské povrchnosti. Ani od Ježíše. Pokoru skloňujeme v jiných okolnostech.
Zeptali se Ježíše:„Co máme dělat, abychom konali Boží skutky? /4
V originále nestojí: „zeptali se ho“ ale „řekli mu“.
Jakým tónem budeme v neděli číst větu: „Co máme dělat, abychom konali Boží skutky“?
(Byla to upřímná slova? Stačí si přečíst postoj davu v celé Janově 6. kapitole.
Mnoho míst z Písma si často vykládáme ve svůj nejvyšší prospěch.)
„Kolik je hodin?“ se jiným tónem ptá ten, kdo neví jaký je čas a jiným tónem mluví táta, který plísní kluka za to, že se vrátil v 11 hod. a měl nakázáno se vrátit do 9. hod.: „Kolik je (teď, mladej pane) hodin?“
Herec a předčítající potřebují porozumět textu, jinak posluchače zavede na slepou kolej.
Lidé z davu se Ježíše ironicky ptali ve smyslu: „A jaké skutky podle tebe (ty chytrej) asi máme dělat, my dodržujeme všechna přikázání boží i naší svaté tradice.“
„Nejdůležitější je hledat pravdu a přitakat jí (celým životem)“, říká Ježíš. „Přijmout toho, koho posílá Bůh (přijmout to, co říká Bůh ne vaše lidská tradice).“
„Počkej, počkej, mladej, co ze sebe děláš, čím dokážeš, že přicházíš od Boha?“ (Snažím se to popsat ironicky.)
Tak mluvili lidé, kteří si den předtím zadarmo nacpali břicha a kterým Ježíš uzdravil nemocné! Tak mluvili s tím, kterého chtěli ustanovit králem!
„Kdo jsi, že se tak povyšuješ?
My jsme učedníci Mojžíše. Mojžíš byl od Boha. Na poušti sytil naše otce manou a křepelkami…“
Podobný střet s Ježíšem je podrobně popsán v Janově 8. kap. (Jan 8,12n
)
– je důležité si ji prostudovat. Můžeme se tam najít.
„Pane, dávej nám chléb od Boha stále!“
Jak to mysleli?
Přáli si zadarmo jídlo, jakého se jim dostalo minulého dne?
Nebo přistupují na to, že Ježíš je pro náš život s Bohem stejně důležitý, jako je nezbytná potrava pro naše pozemské tělo?
Můžeme si zkusit vydat se oběma cestami a uvidíme, kam v tom kterém případě dojdeme ...
Ale vraťme se pak k sobě.
Mohli bychom se vrátit k otázce na začátku – co my očekáváme od Boha nebo alespoň od bohoslužby.
V následujících nedělích se dostaneme až k „Eucharistii“ – ovoci Večeře Páně.
Zatím zůstaňme u tvrzení: „Ježíš je chléb od Boha“.
Svým slovem i svou hostinou je pro nás Ježíš tak nezbytný, jako je jídlo a nápoj nezbytné pro náš pozemský život.
- „Každý, kdo slyší má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále“. (Mt 7,24
)
„Kdo je z Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že z Boha nejste. Amen, amen, pravím vám, kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky.“ (J 8,47.51
)
- „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (Srv. J 6,53-57
)
Nakolik jsme tento životní dar skutečně přijali do svého života, je otázkou.
Pokusím se uvést příklad, jak každou chvíli říkáme to, co se nám hodí.
Nad bratry protestanty se povyšujeme a vytýkáme jim, že zůstali jen u slova božího a že opomíjejí Eucharistii. /5
O rozvedených církev řekne: „Zůstávají v hříchu“. Jenže Ježíš svou hostinu připravuje hříšníkům (kterým zoufale jejich hříšnost vadí).
Všichni jsme vrány šedivky, jedinou bílou holubicí je Hostitel.
Do společnosti si oblékáme bílé roucho. Nikdo nevíme, kolik černých per ten druhý má.
Kdo neví, že je černou vránou, nemá na Večeři Páně co dělat. Svou černost nezakryji ani nevymažu.
Ježíšovo přátelství a pohoštění není za odměnu. Kdyby na mně Ježíš ukázal: „Ty odstup“, beze slova bych to přijal.
Modlitba: „Pane, nejsem hoden“, není pro srandu králíkům.
Stále zůstávám hříšníkem. Kdyby mě Ježíš znova a znova netěšil, lehko bych si zoufal nebo ztratil odvahu jít dál.
Jistě, nestolujeme s každým. Ale při Večeří Páně leží odpovědnost na svědomí každého, kdo se účastní.
Nikoho nesoudím, každý je nebo má být dospělý, odsouzení sobě jí a pije. /6
Proč my si troufáme na nejslabší? Hitlera Vatikán nikdy neexkomunikoval – všichni se ho báli.
Pan biskup nepodával Tělo Páně rozvedeným, ale kněze, kteří kolaborovali v „Pacem in terris“ nebo udávali své bratry Státní bezpečnosti, od sloužení mše nevykázal. Bál se jim říci: „Bratře, to, co děláš, je svinstvo
.“
Kdo z nás nezůstáváme hříšným člověkem?
Nikoho jsem nezabil, neběhají mi někde děti, ani jsem nespolupracoval s StB, ale o své hříšnosti dobře vím. Nemohu se poměřovat stejným metrem, jakým se poměřují druzí.
(Dobře vím, že dodržování Desatera pro mě nestačí, abych mohl vejít do Království nebeského.)
Jen díky Ježíšovi – který mě stále znovu a znovu pozvedá, objímá a povzbuzuje – mohu přistupovat ke Stolu Páně.
Zpovídá se papež nebo ne? Z čeho asi? Že si u snídaně vzal navíc lžičku džemu?
Apoštolové se nepovyšovali nad druhé.
Jan XXIII. se i na konci svého života opětovně kál ze své pýchy. /7
Mrzí mě, jak se zachází s Ježíšovými dary – svátostmi.
Kdo si o sobě myslí, že je hoden přistoupit ke Stolu Páně a o druhém si myslí, že není hoden, může se velice mýlit.
Vyhnali jsme z kostela a od svátostí mnoho lidí. Např. kvůli sexualitě, opředli jsme ji těžkými hříchy. (Kdy se za to církev omluví?)
Ten, komu se rozpadlo manželství, nese celoživotně hroznou zátěž. Rozpad manželství je horší tragédie než smrt partnera. Ale Bůh každému nabízí pomoc jeho vinu a následky provinění nejen unést, ale uhrát ze života co nejvíce dobrého.
I my (nejen Ježíš) litujeme, že si Jidáš zoufal.
Zkusme se vžít do situace rozvedených – v kostele se cítí jako prašiví, jako na pranýři. Kolik z nich v kostele zůstane?
Jak mají „rozvedení“ vysvětlit dětem, že jim Ježíš odmítá svou největší blízkost? (Děti mají rády i nehodné rodiče. Je to špatné?) A nemálo rodičů se velice snaží být svým dětem dobrými rodiči. Potřebují k
tomu Ježíšův pokrm nebo ne? Bez zmrzliny nebo dortu člověk přežije, ale bez chleba ne.)
Proč jsme z Eucharistie udělali odměnu?
Jak bych si mohl myslet, že jsem lepší než rozvedený? Petr nikoho nezavraždil, rozvedený nebyl a Ježíš mu vážně řekl: „Mluvíš jako satan“.
Nerad bych, aby mi jednou Ježíš řekl: „Nemůžeš snést moje slova, protože tvým otcem je ďábel“. (To je z Janovy 8. kap. – říkal jsem, že je důležité si ji prostudovat.)
Už víme, že Ježíšovi posluchači měli po pohoštění na poušti říci: „Ježíši, vidíme, že přicházíš od Boha. Prosíme tě, řekni nám, co máme dělat, abychom se neminuli s
Božím královstvím.
My – stále znovu a znovu hoštění při Večeři Páně – máme prosit: „Ježíši, pomoz mi odložit člověka starého, vzpurného, sebejistého svou zbožností (připomínám 2. čtení). Pomoz mi pečlivě naslouchat tvému slovu a poučit se z
chyb druhých lidí.
I mně se může stát, že se zamiluji a ztratím hlavu, že budu namyšleně nebo drze stát proti pravdě – vím už, že nepřicházíš vnější mocí a v královském rouchu.“
(„Ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl“ 1 K 10,12
).
To, že jsem zván ke Stolu Páně, není důvodem, abych si myslel, že jsem už v pořádku a u svého cíle.
Každé jídlo, i Večeře Páně, nám je darem a posilou k další práci.
Není důvodem rozdělení (u Poslední večeře stoloval i Jidáš). Ježíšovým záměrem je probudit v nás vzájemnou úctu jednoho k druhému a přivést nás ke snaze porozumět druhým a ke spolupráci se všemi lidmi dobré vůle.
----------------------------------
Poznámky:
/1 „Dej, dej, dej“, se často objevuje v našich modlitbách.
„Hlavně to zdraví“ a dlouhý věk, někomu má Bůh zařídit lepší byt, zaměstnání, úspěšnou školní zkoušku dítěti, které se mnoho neučí …
/2 Předvolební sliby fungují (mnohým stačí pivo a párek, lidovci nabízejí před kostelem jednou za rok ženám kytičku, socani uspěli s třicetikorunovým poplatkem u doktora).
/3 V našich překladech máme: „zkoušel“, ale v řečtině a latině je „pokoušel“. Slovo „pokoušel“ jsme si zúženě spojili s pokušením – s naváděním ke hříchu.
/4 Následkem staletého autoritativního pyšného postoje církevních funkcionářů k biblickým textům, rajtujícího na liteře, se biblická kritika vychýlila do krajní polohy v
opačném směru. Ta často vykládá, která slova v evangeliích jsou Ježíšova a která jsou pozdějším textem církve. Zapomíná, že evangelia nejsou napsána hůře než texty Hebrejské bible (Starého zákona) a že jsou vyučujícím textem k
následování Krista. Dnes se často dočteme i v
Katol. týdeníku, že „ta a ta slova“ Ježíš neřekl, ale o nepřesných a zavádějících chybách překladu se nemluví. To by se mohlo pokládat za chybu církve: překladatelů i těch, kteří překlad církevně schválili. (Kritizovat prvotní církev – za „nepřesnost evangelií“ je snadnější, byla dávno. Nástupci sv. Petra dlouho neomylní nebyli. Neomylnost papeže byla ustanoven
a až před sto lety.)
/5 Sami skutečné studium božího slova nahrazujeme vnější parádou (svíčky, kadidlo, zpěv, zavedli jsme žehnání evangeliářem) a pěstujeme lidovou zbožnost.
Občas uspořádáme nějaký eucharistický kongres (jako by nestačila jasná Ježíšova slova o Chlebu života) a Ježíšova slova ředíme a ředíme svými slovy.
Lidem, kteří žijí v dalším manželství, nedovolujeme účastnit se Stolu Páně. Když dojde řeč na důvody tohoto církevního zákazu, i vysocí preláti argumentují tím, že ke spáse stačí slovo boží a svátostiny.
Tak jak to je? Je pro nás Eucharistie nezbytná nebo není?
/6 Kdykoli jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete Ježíšovu lásku až na smrt, dokud on nepřijde.
I. Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.
Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.
II. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně (rozuměj o nové Ježíšovo tělo – společenství Ježíšových sester a bratří), jí a pije sám sobě odsouzení.
Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají.
Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. (srv. 1 K 11,26-31
)
/7 Jan XXIII.? Ano. Upřímně.
Přesto, že jeho pýcha byla určitě minimální proti mojí pýše.
Ale jeho oslovovali Italové: „Sanktissime“ a ostatní katolíci „Svatý Otče“. Zřejmě mu to nebylo příjemné, dobře věděl, že není ani „Svatý“, natož „Nejsvětější“. Každé to oslovení pro něj mohlo být jako píchnutí šídlem.