Příprava k biblickým textům na neděli 1. července 2012
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Kaz 12,1-7 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 1,13-15
Datum: 1. 7. 2012
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Kaz 12,1-7 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 1,13-15
; Mdr 2,23-24
; 2 Kor 8,7-15
; Mk 5,21-43
Datum: 1. 7. 2012
Nebudeme honem spěchat k evangeliu. Budovat si dům vlastníma rukama od
základů je důležitým zážitkem. Poznání a vztah se nesnese z oblak,
vyžaduje osobní práci.
Patříme mezi ty, kteří přijímají život a krásu světa jako dar.
Navíc chceme patřit mezi ty, kteří vědí, že všechno to bohatství jsme dostali jako dar osobní.
Vím o výpovědích několika lidí, kteří se seznámili za války v Terezíně … a před odjezdem na „východ“, prohlásili: „Ten jediný společný rok za život stál“.
Bůh nás pozval k přátelství a na výpravu životem.
Život jsme si nedali ani nevytvořili.
Vděčnost nás vede k odpovědnosti.
Mnohé dostáváme, přijímáme, spotřebováváme a jen něco (málo) přidáváme k zachování, udržování a dotváření světa a lidské kultury.
Mnoho našich současníků pokládá smrt za konečné řešení.
Jak by si někdo mohl myslet, že jsme nesmrtelní? Z čeho vycházejí? „Jedna paní povídala“? Komunisté toho naslibovali ...
Správně se nás lidé ptají: „Jak víš, že po smrti něco existuje?“
Opovíme-li jim poukázáním na jinou autoritu (mýty, Egypťany, Peršany, Indy, Tibeťany, … ale i Bibli), bude to tvrzení proti tvrzení.
Dá práci dojít k poctivému přesvědčení, že život je osobním darem.
Dá práci si ověřovat boží důvěryhodnost. (K ověřování nás Bůh vede!)
Je určitou sázkou – jako v každém vztahu – spolehnout se na osobní příslib Boha, že poslední slovo nemá smrt, ale Bůh.
Některé staré kultury (nejen egyptská) se příliš věnovaly zabezpečení posmrtného života (uchování těla balzamováním a bohaté výbavy). Izrael byl veden k důrazu na spravedlivé soužití s druhými: „Tady a teď. Budoucnost nechte Hospodinu“.
Bible neříká, že máme nesmrtelnou duši. /1
„Bůh nás stvořil k svému obrazu“ říká Písmo a pan prof. Jan Heller k tomu dodává: „a rozdýchal nás do rytmu svého srdce“. Neboť Bůh nám nedal jen „dech“, ale i „dýchání“ (život sám, „zařízení schopné provozu“, i program: pozvání být k jeho obrazu, smysl života, možnost být jeho spolupracovníkem). /2
Na každém je, aby touhu po životě a samotné „dýchání“ neodhodil, nepotratil, ale vytvořil a donosil v sobě obraz Boha.
Máme se naučit dobrému soužití s lidmi i s Bohem.
„Bůh neudělal smrt.“
„Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu.“ (Srv. Dt 30,10-20
Eliáš nezemřel. Vyrostl na takovou úroveň, že si jej Bůh vzal k sobě.
Smrt (i její temnota) je následkem hříchu.
Narodili jsme se do porušeného světa, do narušených vztahů. Už lidé před námi nedůvěřovali Bohu, podezírali jej, že nám nepřeje, sváděli na něj kdeco. To se táhne odnepaměti a dodnes. Bůh je stále pomlouván (vlastními lidmi), např. že k našemu odpuštění potřebuje Ježíšovu krev.
Za hradbu smrti nevidíme, Bohu úplně nedůvěřujeme, smrt vypadá jako konec.
Ježíš pomáhá konkrétním lidem a zároveň se legitimuje jako prorok – abychom nemuseli věřit slepě a ukazuje se jako Pán života. Nakonec sám přišel vzkříšený – z druhého břehu smrti (dceru Jairovu, mladíka z Naimi a Lazara vrátil do pozemského života). Ukazuje nám, že smrt je průchodná. Nemusíme už říkat: „Nikdo se odtamtud nevrátil“.
Někdo udělal s Bohem tak silnou zkušenost, že se smrti nebojí.
Někdo řekne: „Nečekám zubaté strašidlo s kosou, ale Ženicha, který si mě odvede jako nevěstu do svého domu“. /3
Ano, smrt nás svou neprůhledností znejisťuje, omezuje, utlačuje, ale smrtí se také projeví hodnota našeho způsobu života. Ukáže se, co je a co není podstatné, co přetrvává a co si odnášíme. (Pohřeb je smutný, ale z každého pohřbu můžeme odcházet také o něco moudřejší.)
Čas není neomezený, s příležitostmi máme dobře hospodařit (před čtrnácti dny jsme si říkali, proč Ježíš v podobenství o růstu božího království nepoužil obraz dlouhověkého stromu, ale jednoletého obilí nebo dvouleté hořčice).
Řada lidí se ptá: „Co bude po smrti?
Co bude s mými drahými, co bude se mnou?
Jak se tam budu mít?“
Lepší je ptát se: „Kdo bude?
Kým si přeji být?“
Kým mohu být? /4
Kdo jiný, mimo Boha, nám nabídne větší „kariéru“ než dorůst jednou na úroveň nebešťana.
Jsme Bohu vděční, že ocení dobro každého člověka, že zesnulé probudil ze spánku smrti a má pro ně úžasný program. /5
Jsem rád, že konečně i naše společnost oceňuje obětavost odbojářů za války … /6
Tito lidé jsou hrdinové. Potvrzují, že jsou větší hodnoty než zachování vlastního života za každou cenu. /7
Nezjalovět a nevzdat se, není snadné. Ale je to zdravé, smysluplné a vede to ke svobodě.
Ale nejen ti, kteří padli, každý, kdo žije pro druhé (rodiče věnující se dětem, lidé sloužící starým lidem, každý, kdo obětavě slouží životu – jakoukoliv formou), spolupracuje s „dechem a dýcháním božím v
rytmu božího srdce“ a bude použitelný pro věčnost.
Pozemský život nám je příležitostí a přípravou na život věčný (připravujeme se na školy, zaměstnání, manželství, důchod, stáří, smrt i věčnost).
Zvláštní kapitolou by bylo promýšlení, jak se zachovat vůči násilí na Novozákonní úrovni. /8
Kdypak se k těmto vyučovacím lekcím dostaneme?
Ježíš nás přichází uzdravit a připravit k životu věčnému. Smrt pro nás není katastrofou.
„Kým chceš být?“ ptá se nás Ježíš znovu a znovu.
Stejně se zeptá, až se s ním uvidíme tváří v Tvář.
„Pane Tvým dobrým a pohotovým učedníkem.“
Možná se Ježíš znovu vrátí k podobenství o rozsévači: „Jakou chceš být půdou, kolik píle k získání úrody chceš věnovat?“
Tomu, kdo dočetl až sem, nabízím k dnešním čtením ještě krásnou prémii. /9
---------------------
Poznámky:
/1 Tvrzení o nesmrtelné duši křesťané přijali až později, od Řeků.
Naše katechismy říkají: „Bůh stvořil nesmrtelnou duši“. Je to poněkud rychlá odpověď. Připadá mi jako dekret na byt v paneláku. Nebo jako opsaný výsledek početní úlohy bez znalosti naučit se počítat.
(Staré katechismy byly jednoduché, otázka – odpověď. Nový Katechismus je plný teologických konstrukcí a složitostí.)
Katechismové výpovědi vedou k „věření pro autoritu druhého“. Nevím nakolik takto převzaté „pravdy“ udrží člověka v životních krizích.
Bible vyučuje dokonale.
/2 „Hospodine, … všechno jsi učinil moudře; země je plná tvých tvorů. Vše s nadějí vzhlíží k tobě, že jim dáš v pravý čas pokrm; rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a nasytí se dobrým.
Skryješ-li tvář, propadají děsu, odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach se navracejí. Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země.“ Ž 104
/3 Na svého ženicha si rádi zvykáme. Je rozdíl, stojí-li nevěsta o ženicha, jestli ji blízkost ženicha těší nebo přijde-li si pro ni někdo cizí. (U svatby bychom řekli: „Když se ti nelíbí, tak si ho neber“.)
Modlitba je setkáním. Večeře Páně je dalším zážitkem blízkosti.
Vrcholem a cílem Večeře Páně je sjednocení s Ježíšem a bratřími (nikoliv klanění).
/4 Čím chceš být: kominíkem, milionářem, presidentem …?
Kým chceš být? Můžeš být dobrým manželem, maminkou, tchyní, obětavým člověkem, dobrodincem …
/5 Naši předkové většinou neměli takové možnosti jak my (vzdělání, postavení, Bibli po ruce …).
V ledasčem jsme je předběhli, ale těší mě, že se dovzdělávají a doškolují v „očistci“, že nás předběhli v úrovni nebešťanů. Přeji jim to.
„Očistec“ (nešikovné pojmenování) není vězením k odkroucení trestů, ale možností dorůstat k porozumění a spolupráci s Bohem a se všemi nebešťany.
/6 Jsem rád, že naše děti mají přístup k dobrým informacím o Emilu Háchovi (komunističtí velepomlouvači říkali: „Hácha – Hitlerův brácha“).
Emil Hácha se narodil 12.července 1872, kamarád Zdeněk Hübner k tomuto výročí něco zpracoval, nabízím ukázku ( více na
www.letohrad.farnost.cz)
Jsem přesvědčen, že se málo lidí v našich dějinách vyrovná Emilu Háchovi co do lidské ušlechtilosti a ochoty k sebeobětování pro dobro národa a státu.
František Schwarzenberg, čs. diplomat, účastník protinacistického odboje
To, co si dovolil Hácha v listech Hitlerovi říci, netroufal si v Německu nikdo. Kdyby Gottwald nebo Zápotocký něco podobného napsali do Kremlu, jistě by na svých místech nezůstali ani hodinu.
ing. František Sátora, ředitel Škodových závodů, 1959
Výčet lidí zachráněných díky činnosti dr. Háchy by byl nepochybně delší než proslulý seznam židovských vězňů, zachráněných před smrtí zásluhou svitavského nacisty Oskara Schindlera, který vstoupil do povědomí miliónů jako výjimečný kladný hrdina. V. Machálek, 1998
Nikdo v parlamentě při jeho volbě prezidentem nehlasoval proti, všichni byli asi rádi, že se za ně slušný člověk obětoval. Ale kam se poděli tito poslanci a ty „statisíce, které se radovaly ze zvolení Háchy“, když se v roce 1945 prováděla tzv. očista veřejného života?
V. Kadlec
Pro vlast je třeba podstoupit i ztrátu dobré pověsti. Plutarchos, 1.stol. po Kr.
Českému historiku, doufám, bude kdy jenom příjemno, bude-li moci s klidným svědomím napsat: „To jsme tenkrát neudělali my, to na vlastní účet spáchal jenom nějaký Hácha.“ Emil Hácha, 25.4.1939
/7 Minulý režim nás dost utiskoval; je dobře, že dnes takový vnější tlak už není. Někteří poznamenávají, že bez tlaku mladí lidé nezískají větší odolnost. Ale kdo chce být užitečný druhým, poctivě pracovat a pracovat na svém charakteru, čeká ho veliká práce a protitlak všeho laciného a falešného. I v
nás samých se ledacos vzpírá.
/8 Odbojáři proti násilí ve 20. stol. jsou – řekněme – na úrovni Starého Zákona.
Ale my bychom se měli nechat vyučit Ježíšem k účinnějšímu jednání než je prolévání krve.
Pozor!! Ten, který se ohání Ježíšovými slovy o nenásilí, ještě nemusí být pokročilým Ježíšovým učedníkem – jen zakrývá svou zbabělost a nepoctivost.
Apoštol Petr byl chlap, při zatýkání Ježíše tasil meč (to je sympatické), ale Ježíš jej silně zpražil: „Vícekrát jsme spolu mluvili o stavění se proti zlu. Vyzbrojil jsem vás jinými možnostmi než zbraněmi.“
Ježíš apoštolům předvedl, jak lze s vojáky plesknout o zem. (Že se Ježíš nechal popravit je naprosto jiný důvod. A my si na Ježíše nemusíme hrát.)
V pátek jsme při Slavnosti Petra a Pavla četli: „Anděl Páně osvobodil Petra z Herodova vězení.“ (Srv. Sk 12,1-11
Proč se později Petr neosvobodil z dalšího vězení?
Proč apoštolové neosvobodili Petra (a Pavla) z vězení? Nebylo by to svědectví o vzkříšeném Ježíši?
V ledasčem apoštolové zůstali v rabínském myšlení.
Nás takovéto otázky ani nenapadají, zůstali jsme trčet v pohanském myšlení a v pohanské představě o Bohu. My se raději držíme při zemi u svých kováříčků a navzájem se utvrzujeme v
názoru, jak má Bůh rád utrpení.
Rozumní rodiče ale nevedou děti ke snášení násilí, ale aby se děti uměly účinně bránit.
/9 Raduj se, jinochu, ze svého mládí,
užívej pohody ve svém jinošství
a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí.
Věz však, že za svůj život přijímáš odpovědnost.
Drž si od těla zlo,
nenech si vzít odvahu a využívej příležitosti k dobrému,
vždyť mládí i úsvit jsou pomíjivé.
Pamatuj na svého Stvořitele
ve dnech svého jinošství,
než nastanou zlé dny a než se dostaví léta, o kterých řekneš:
"Nemám v nich zalíbení";
než se zatmí slunce a světlo, měsíc, hvězdy, a vrátí se po dešti mraky.
V ten den se začnou třást strážcové domu
a mužové zdatní se zkřiví
a mlečky nechají práce a bude jich málo,
a ty, kdo hledí z oken, obestře temnota,
a zavrou se dveře do ulice
a ztiší se hlas mlýnku
a vstávat se bude za šveholu ptactva
a všechny zpěvy budou znít přidušeně.
A člověk se bude bát výšek
a úrazů na cestě;
a rozkvete mandloň
a těžce se povleče kobylka
a kapara ztratí účinnost.
Člověk se vydá do svého věčného domu
a ulicí budou obcházet ti, kdo naříkají nad mrtvými.
Pamatuj na svého Stvořitele,
než se přetrhne stříbrný provaz
a rozbije se mísa zlatá
a džbán se roztříští nad zřídlem
a kolo u studny se zláme.
A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.
(Kaz 11,9-12,7
Patříme mezi ty, kteří přijímají život a krásu světa jako dar.
Navíc chceme patřit mezi ty, kteří vědí, že všechno to bohatství jsme dostali jako dar osobní.
Vím o výpovědích několika lidí, kteří se seznámili za války v Terezíně … a před odjezdem na „východ“, prohlásili: „Ten jediný společný rok za život stál“.
Bůh nás pozval k přátelství a na výpravu životem.
Život jsme si nedali ani nevytvořili.
Vděčnost nás vede k odpovědnosti.
Mnohé dostáváme, přijímáme, spotřebováváme a jen něco (málo) přidáváme k zachování, udržování a dotváření světa a lidské kultury.
Mnoho našich současníků pokládá smrt za konečné řešení.
Jak by si někdo mohl myslet, že jsme nesmrtelní? Z čeho vycházejí? „Jedna paní povídala“? Komunisté toho naslibovali ...
Správně se nás lidé ptají: „Jak víš, že po smrti něco existuje?“
Opovíme-li jim poukázáním na jinou autoritu (mýty, Egypťany, Peršany, Indy, Tibeťany, … ale i Bibli), bude to tvrzení proti tvrzení.
Dá práci dojít k poctivému přesvědčení, že život je osobním darem.
Dá práci si ověřovat boží důvěryhodnost. (K ověřování nás Bůh vede!)
Je určitou sázkou – jako v každém vztahu – spolehnout se na osobní příslib Boha, že poslední slovo nemá smrt, ale Bůh.
Některé staré kultury (nejen egyptská) se příliš věnovaly zabezpečení posmrtného života (uchování těla balzamováním a bohaté výbavy). Izrael byl veden k důrazu na spravedlivé soužití s druhými: „Tady a teď. Budoucnost nechte Hospodinu“.
Bible neříká, že máme nesmrtelnou duši. /1
„Bůh nás stvořil k svému obrazu“ říká Písmo a pan prof. Jan Heller k tomu dodává: „a rozdýchal nás do rytmu svého srdce“. Neboť Bůh nám nedal jen „dech“, ale i „dýchání“ (život sám, „zařízení schopné provozu“, i program: pozvání být k jeho obrazu, smysl života, možnost být jeho spolupracovníkem). /2
Na každém je, aby touhu po životě a samotné „dýchání“ neodhodil, nepotratil, ale vytvořil a donosil v sobě obraz Boha.
Máme se naučit dobrému soužití s lidmi i s Bohem.
„Bůh neudělal smrt.“
„Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu.“ (Srv. Dt 30,10-20
)
Eliáš nezemřel. Vyrostl na takovou úroveň, že si jej Bůh vzal k sobě.
Smrt (i její temnota) je následkem hříchu.
Narodili jsme se do porušeného světa, do narušených vztahů. Už lidé před námi nedůvěřovali Bohu, podezírali jej, že nám nepřeje, sváděli na něj kdeco. To se táhne odnepaměti a dodnes. Bůh je stále pomlouván (vlastními lidmi), např. že k našemu odpuštění potřebuje Ježíšovu krev.
Za hradbu smrti nevidíme, Bohu úplně nedůvěřujeme, smrt vypadá jako konec.
Ježíš pomáhá konkrétním lidem a zároveň se legitimuje jako prorok – abychom nemuseli věřit slepě a ukazuje se jako Pán života. Nakonec sám přišel vzkříšený – z druhého břehu smrti (dceru Jairovu, mladíka z Naimi a Lazara vrátil do pozemského života). Ukazuje nám, že smrt je průchodná. Nemusíme už říkat: „Nikdo se odtamtud nevrátil“.
Někdo udělal s Bohem tak silnou zkušenost, že se smrti nebojí.
Někdo řekne: „Nečekám zubaté strašidlo s kosou, ale Ženicha, který si mě odvede jako nevěstu do svého domu“. /3
Ano, smrt nás svou neprůhledností znejisťuje, omezuje, utlačuje, ale smrtí se také projeví hodnota našeho způsobu života. Ukáže se, co je a co není podstatné, co přetrvává a co si odnášíme. (Pohřeb je smutný, ale z každého pohřbu můžeme odcházet také o něco moudřejší.)
Čas není neomezený, s příležitostmi máme dobře hospodařit (před čtrnácti dny jsme si říkali, proč Ježíš v podobenství o růstu božího království nepoužil obraz dlouhověkého stromu, ale jednoletého obilí nebo dvouleté hořčice).
Řada lidí se ptá: „Co bude po smrti?
Co bude s mými drahými, co bude se mnou?
Jak se tam budu mít?“
Lepší je ptát se: „Kdo bude?
Kým si přeji být?“
Kým mohu být? /4
Kdo jiný, mimo Boha, nám nabídne větší „kariéru“ než dorůst jednou na úroveň nebešťana.
Jsme Bohu vděční, že ocení dobro každého člověka, že zesnulé probudil ze spánku smrti a má pro ně úžasný program. /5
Jsem rád, že konečně i naše společnost oceňuje obětavost odbojářů za války … /6
Tito lidé jsou hrdinové. Potvrzují, že jsou větší hodnoty než zachování vlastního života za každou cenu. /7
Nezjalovět a nevzdat se, není snadné. Ale je to zdravé, smysluplné a vede to ke svobodě.
Ale nejen ti, kteří padli, každý, kdo žije pro druhé (rodiče věnující se dětem, lidé sloužící starým lidem, každý, kdo obětavě slouží životu – jakoukoliv formou), spolupracuje s „dechem a dýcháním božím v
rytmu božího srdce“ a bude použitelný pro věčnost.
Pozemský život nám je příležitostí a přípravou na život věčný (připravujeme se na školy, zaměstnání, manželství, důchod, stáří, smrt i věčnost).
Zvláštní kapitolou by bylo promýšlení, jak se zachovat vůči násilí na Novozákonní úrovni. /8
Kdypak se k těmto vyučovacím lekcím dostaneme?
Ježíš nás přichází uzdravit a připravit k životu věčnému. Smrt pro nás není katastrofou.
„Kým chceš být?“ ptá se nás Ježíš znovu a znovu.
Stejně se zeptá, až se s ním uvidíme tváří v Tvář.
„Pane Tvým dobrým a pohotovým učedníkem.“
Možná se Ježíš znovu vrátí k podobenství o rozsévači: „Jakou chceš být půdou, kolik píle k získání úrody chceš věnovat?“
Tomu, kdo dočetl až sem, nabízím k dnešním čtením ještě krásnou prémii. /9
---------------------
Poznámky:
/1 Tvrzení o nesmrtelné duši křesťané přijali až později, od Řeků.
Naše katechismy říkají: „Bůh stvořil nesmrtelnou duši“. Je to poněkud rychlá odpověď. Připadá mi jako dekret na byt v paneláku. Nebo jako opsaný výsledek početní úlohy bez znalosti naučit se počítat.
(Staré katechismy byly jednoduché, otázka – odpověď. Nový Katechismus je plný teologických konstrukcí a složitostí.)
Katechismové výpovědi vedou k „věření pro autoritu druhého“. Nevím nakolik takto převzaté „pravdy“ udrží člověka v životních krizích.
Bible vyučuje dokonale.
/2 „Hospodine, … všechno jsi učinil moudře; země je plná tvých tvorů. Vše s nadějí vzhlíží k tobě, že jim dáš v pravý čas pokrm; rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a nasytí se dobrým.
Skryješ-li tvář, propadají děsu, odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach se navracejí. Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země.“ Ž 104
/3 Na svého ženicha si rádi zvykáme. Je rozdíl, stojí-li nevěsta o ženicha, jestli ji blízkost ženicha těší nebo přijde-li si pro ni někdo cizí. (U svatby bychom řekli: „Když se ti nelíbí, tak si ho neber“.)
Modlitba je setkáním. Večeře Páně je dalším zážitkem blízkosti.
Vrcholem a cílem Večeře Páně je sjednocení s Ježíšem a bratřími (nikoliv klanění).
/4 Čím chceš být: kominíkem, milionářem, presidentem …?
Kým chceš být? Můžeš být dobrým manželem, maminkou, tchyní, obětavým člověkem, dobrodincem …
/5 Naši předkové většinou neměli takové možnosti jak my (vzdělání, postavení, Bibli po ruce …).
V ledasčem jsme je předběhli, ale těší mě, že se dovzdělávají a doškolují v „očistci“, že nás předběhli v úrovni nebešťanů. Přeji jim to.
„Očistec“ (nešikovné pojmenování) není vězením k odkroucení trestů, ale možností dorůstat k porozumění a spolupráci s Bohem a se všemi nebešťany.
/6 Jsem rád, že naše děti mají přístup k dobrým informacím o Emilu Háchovi (komunističtí velepomlouvači říkali: „Hácha – Hitlerův brácha“).
Emil Hácha se narodil 12.července 1872, kamarád Zdeněk Hübner k tomuto výročí něco zpracoval, nabízím ukázku ( více na
www.letohrad.farnost.cz)
Jsem přesvědčen, že se málo lidí v našich dějinách vyrovná Emilu Háchovi co do lidské ušlechtilosti a ochoty k sebeobětování pro dobro národa a státu.
František Schwarzenberg, čs. diplomat, účastník protinacistického odboje
To, co si dovolil Hácha v listech Hitlerovi říci, netroufal si v Německu nikdo. Kdyby Gottwald nebo Zápotocký něco podobného napsali do Kremlu, jistě by na svých místech nezůstali ani hodinu.
ing. František Sátora, ředitel Škodových závodů, 1959
Výčet lidí zachráněných díky činnosti dr. Háchy by byl nepochybně delší než proslulý seznam židovských vězňů, zachráněných před smrtí zásluhou svitavského nacisty Oskara Schindlera, který vstoupil do povědomí miliónů jako výjimečný kladný hrdina. V. Machálek, 1998
Nikdo v parlamentě při jeho volbě prezidentem nehlasoval proti, všichni byli asi rádi, že se za ně slušný člověk obětoval. Ale kam se poděli tito poslanci a ty „statisíce, které se radovaly ze zvolení Háchy“, když se v roce 1945 prováděla tzv. očista veřejného života?
V. Kadlec
Pro vlast je třeba podstoupit i ztrátu dobré pověsti. Plutarchos, 1.stol. po Kr.
Českému historiku, doufám, bude kdy jenom příjemno, bude-li moci s klidným svědomím napsat: „To jsme tenkrát neudělali my, to na vlastní účet spáchal jenom nějaký Hácha.“ Emil Hácha, 25.4.1939
/7 Minulý režim nás dost utiskoval; je dobře, že dnes takový vnější tlak už není. Někteří poznamenávají, že bez tlaku mladí lidé nezískají větší odolnost. Ale kdo chce být užitečný druhým, poctivě pracovat a pracovat na svém charakteru, čeká ho veliká práce a protitlak všeho laciného a falešného. I v
nás samých se ledacos vzpírá.
/8 Odbojáři proti násilí ve 20. stol. jsou – řekněme – na úrovni Starého Zákona.
Ale my bychom se měli nechat vyučit Ježíšem k účinnějšímu jednání než je prolévání krve.
Pozor!! Ten, který se ohání Ježíšovými slovy o nenásilí, ještě nemusí být pokročilým Ježíšovým učedníkem – jen zakrývá svou zbabělost a nepoctivost.
Apoštol Petr byl chlap, při zatýkání Ježíše tasil meč (to je sympatické), ale Ježíš jej silně zpražil: „Vícekrát jsme spolu mluvili o stavění se proti zlu. Vyzbrojil jsem vás jinými možnostmi než zbraněmi.“
Ježíš apoštolům předvedl, jak lze s vojáky plesknout o zem. (Že se Ježíš nechal popravit je naprosto jiný důvod. A my si na Ježíše nemusíme hrát.)
V pátek jsme při Slavnosti Petra a Pavla četli: „Anděl Páně osvobodil Petra z Herodova vězení.“ (Srv. Sk 12,1-11
)
Proč se později Petr neosvobodil z dalšího vězení?
Proč apoštolové neosvobodili Petra (a Pavla) z vězení? Nebylo by to svědectví o vzkříšeném Ježíši?
V ledasčem apoštolové zůstali v rabínském myšlení.
Nás takovéto otázky ani nenapadají, zůstali jsme trčet v pohanském myšlení a v pohanské představě o Bohu. My se raději držíme při zemi u svých kováříčků a navzájem se utvrzujeme v
názoru, jak má Bůh rád utrpení.
Rozumní rodiče ale nevedou děti ke snášení násilí, ale aby se děti uměly účinně bránit.
/9 Raduj se, jinochu, ze svého mládí,
užívej pohody ve svém jinošství
a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí.
Věz však, že za svůj život přijímáš odpovědnost.
Drž si od těla zlo,
nenech si vzít odvahu a využívej příležitosti k dobrému,
vždyť mládí i úsvit jsou pomíjivé.
Pamatuj na svého Stvořitele
ve dnech svého jinošství,
než nastanou zlé dny a než se dostaví léta, o kterých řekneš:
"Nemám v nich zalíbení";
než se zatmí slunce a světlo, měsíc, hvězdy, a vrátí se po dešti mraky.
V ten den se začnou třást strážcové domu
a mužové zdatní se zkřiví
a mlečky nechají práce a bude jich málo,
a ty, kdo hledí z oken, obestře temnota,
a zavrou se dveře do ulice
a ztiší se hlas mlýnku
a vstávat se bude za šveholu ptactva
a všechny zpěvy budou znít přidušeně.
A člověk se bude bát výšek
a úrazů na cestě;
a rozkvete mandloň
a těžce se povleče kobylka
a kapara ztratí účinnost.
Člověk se vydá do svého věčného domu
a ulicí budou obcházet ti, kdo naříkají nad mrtvými.
Pamatuj na svého Stvořitele,
než se přetrhne stříbrný provaz
a rozbije se mísa zlatá
a džbán se roztříští nad zřídlem
a kolo u studny se zláme.
A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.
(Kaz 11,9-12,7
)