Příprava k biblickým textům na Slavnost Nejsvětější Trojice 3. června 2012
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Slavnost Nejsvětější Trojice
Hledaný citát: Jan 14,23-29 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dt 4,32-34.39-40
Datum: 3. 6. 2012
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Slavnost Nejsvětější Trojice
Hledaný citát: Jan 14,23-29 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dt 4,32-34.39-40
; Ř 8,14-17
; Mt 28,16-20
Datum: 3. 6. 2012
Co slavíme?
Vidíme-li v těchto dnech ve všední dny mladíky v obleku, usoudíme: „Maturují.“
Podle ustrojení poznáme tanečníky z věnečku z tanečních, lidi z promoce nebo svatební hosty.
Maturitu, svatbu, promoci … předchází letitá příprava. Je co slavit.
Kdyby se nás někdo ptal, co slavíme neděli po Letnicích, řekli bychom: „To by bylo na dlouhé povídání“. V poznávání Boha ušli židé a křesťané dlouhou cestu. /1
1. čtení patří mezi naše oblíbené a zvláště ceněné texty.
To, že se Bůh s námi baví, není samozřejmé. Projížděla-li Milostivá Vrchnost krajem, stáli poddaní s čepicí v ruce a Vrchnost jim někdy ani nepokynula. O čem by spolu mohli mluvit? Pan hrabě žil na úplně jiné kulturní úrovni. (Bůh žije jinou kulturou než my.)
Prohodila-li Vrchnost někdy milostivě pár slov s poddaným, bylo to velikou poctou (pozvání babičky a dětí ze Starého Bělidla paní kněžnou na zámek bylo výjimečnou záležitostí).
Nedivil bych se, kdyby mi Bůh řekl: „Ty mé jméno neber vůbec do huby“.
Bůh s námi nemluví napůl pusy. Jak bychom my mohli mluvit s Bohem a přitom myslet na něco jiného? Na setkání s Bohem je třeba se připravit. /2
K oslavě míváme důvod. /3
Bůh s námi nejen vede rozhovor, ale mnoho pro nás učinil … (v 34.) – aby se nám líbil život a aby se i našim potomkům dařilo …
K 2. čtení:
Bůh s námi žije v důvěrném a bezpečném vztahu. Jsme svobodnými lidmi a Bůh nám pomáhá, abychom si tuto svobodu udrželi. (Pohané se báli kdečeho. Jejich božstva byla často nevyzpytatelná a svévolná – jako jejich vládcové …)
Naše děti jsou dědici naší civilizace: budou táty, maminkami, lékaři, učiteli, pekaři, truhláři, muzikanty … to všechno má velikou kulturu vytvářenou dlouhými generacemi.
Jsme dědici božími, po Ježíšovi dědíme jedinečné postavení i jednání (které si chceme osvojit).
(Slova „musíme trpět jako Kristus“ je třeba správně pochopit, Bůh je poslední, kdo by nám přál nějaké trápení.)
U Boha jsme doma – se vším všudy.
Bůh nám nabízí vše, i svého Ducha. /4
Z evangelia stihneme jen jeden verš : „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“.
Český překlad je zploštělý. Jen lidi pokřtít by bylo málo. Takových nás je …
Ježíš říká: „Ponořujte je do jména Otce i Syna i Ducha svatého“.
Ponořovat do jména se neodbude jednou akcí. O významu jména mluvíme. /5
Ponořujeme něco nebo někoho do tekutiny, ale rozumíme tomu slovu, znamená vložit. Dítě po porodu vkládáme do náruče maminky. Přijímáme otevřenou náruč druhého, otevíráme nebo odpíráme někomu svou náruč (i to má svá pravidla a svůj řád).
Naši předkové začínali pracovat ve jménu Božím … Jméno je programem. Snažili se pracovat podle božího přání, spolupracovat s Bohem.
Než nakrojíme chleba, nakreslíme na něm znamení kříže,
Naše maminka byla švadlena. Než začala látku stříhat, pečlivě na ni kladla střihy – zvláště, měla-li látka vzor nebo kostku, aby vzor na límci, klopách a rukávech u ramen ladil.
Později jsem si říkal, vyžaduje odvahu poprvé nastříhat látku.
Orat, stavět dům, telit krávu začínali naši předkové ve jménu božím. Znám několik lékařů, kteří operují pacienty s modlitbou v srdci.
Pracovat, spolupracovat s Bohem, je povzbuzující a krásné.
Je rozdíl, vydává-li se řidič na cestu ve jménu Kristově nebo ve jménu boha Marse. Jestli je pro nás důležitý Spiritus nebo špiritus. Jestli počneme dítě z flirtu, v opilosti nebo s modlitbou (říkejme to dětem).
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého se žehnáme. Do semináře jsme přišli už v době liturgické reformy 2. vatikánského koncilu. (Předkoncilní inflaci křižování v životě
kléru jsem už na vlastní kůži nezažil.) Denně jsme se 48x křižovali. Např. před a po modlitbě před jídlem jsme se křižovali. Stejně u modlitby po jídle. Když jsem jednou měl službu „modliče“, pomalu jsem se přežehnal a řekl příslušná slova. A přidal jen: „Dobrou chuť“.
Na vojně jsme používali polní telefon. Nejprve se zatočilo kličkou přístroje a na druhém konci drátu zvonil zvonek, aby tam telefonista zvedl sluchátko. Přežehnání často snižujeme na pouhý signál, aby nám nahoře zvedli telefon.
Mluvit s Bohem je výsadou a ctí vyžadující pečlivou volbu slov.
Smíme se uchylovat do náruče boží nebo v ní přebývat jako klokaní mládě v matčině kapse, jako dítě v náručí matriky. Dítě v době puberty se často od rodiče oddálí (i náboženská puberta má svůj význam), ale ve zdravém vztahu náruč rodiče – už na nové úrovni – může znovu objevit.
Smíme být prodlouženou náručí Boha. Slova: „Ponořujte druhé do jména Otce i Syna i Ducha svatého“, můžeme přijmout jako poslání. Dětem nabízíme svou náruč, ale mnoho z vás má otevřenou náruč i pro staré a nemohoucí rodiče. V nemocnici jsem oceňoval velikou pozornost, ochotu a péči zdravotních sester. Ne všude tomu tak je …
Jen nemáme slovy modlitby a žehnání plýtvat. /6
Ježíšem jsme zváni k jeho hostině. Kdo zná Hostitele, ví, jak se vyladit na setkání s ním a jeho dalšími hosty. Přicházíme s touhou po vzájemném přátelství, se snahou si vzájemně porozumět, vyříkat si spory, odpustit si a nabídnout jeden druhému přátelskou náruč. Pokud ne, nehrajme s
falešnou kartou. My bychom stihli vzít do náruče dvojčata, ale Bůh zve do své náruče nás všechny, každého z nás.
Pravidla jeho otevřené náruče mají svá pravidla a svůj řád. To má svůj krásný smysl.
Snad nás Slavnost Nejsvětější Trojice obohatí více než nedělní oběd. Snad nám přispěje nejméně na celý týden k vědomí bohatství božího království.
Myslíte si, že na nás bude vidět, že něco slavíme? Zeptá se nás někdo? Hrajeme vzájemně jen své divadélko?
Líbí se nám program: „Žít s druhými k boží podobě“?
------------------
Poznámky:
/1 Bůh je naprosto jiná bytost než my. Říkám-li bytost, myslím tím někoho živého, schopného vztahu. Bůh není něco, ale někdo.
V řeči o Bohu nemá smysl používat počty.
Říkáme-li: „Bůh je jeden“, odmítáme tím řadu nějakých božstev.
Mluvíme-li o Trojici, chceme vyjádřit, že Bůh není narcis, samotář zahleděný do sebe, který si stačí. K lásce je zapotřebí nejméně dvou, a láska neznamená, že pouze jeden vzhlíží v
druhém, ale že také společně hledí jedním směrem.
Každá naše řeč o Bohu je těžkopádná a je pouze pokusem o vyjádření a přirovnání. Koktající se velice těžko vyjadřuje.
/2 Bratranec před čtyřiceti lety pracoval v kladenských hutích. Vyprávěl, jak chlapi v huti museli pít a jak jim nechutnaly čaje. Byli velcí pivaři. V
hospodě vypili ohromné množství piv. Jeden se vsadil, že vypije „štěnně piva“ (50 piv). Udělali mu lešeníčko na sud. Do jednoho kbelíku si dal teplou vodu a stoupnul si do něj, druhý kbelík – prázdný
– si dal před sebe. Začal pít … a za chvíli to už protékalo.
Židé uměli číst, někteří znali žalmy zpaměti. Někteří se přirozeně v určité situaci modlili žalm, který odpovídal situaci. (Ježíš se na kříži modlil žalm 21.)
Sbírku básní nečteme většinou od začátku do konce. Znalci a milovníci obrazů se chodí dívat na jeden nebo pár obrazů.
Naši předkové neuměli číst a psát, místo 150 žalmů jim dali 150 zdrávasů v růženci.
Setkání s Bohem, modlitba – je pro nás velikou ctí. Slova – natož jejich množství – máme odpovědně volit. Méně bývá více! (Vypít padesát piv není ani zdravé, ani uctivé.) Ježíš k
modlitbě řekl své (srv. Mt 6,7-8
Jsem každou chvíli překvapen, kolik katolických křesťanů neprošlo Ježíšovým vyučováním umění modlit se a jak zůstali trčet v pohanském myšlení.
Naše praxe určitého způsobu modlitby, při níž se říkají určitá slova a myslí se na něco jiného, se nám mstí. Vede to ke schizofrenii v modlitbě. Setkání s
Bohem vyžaduje nejvyšší pozornost a soustředění. I při výsostné muzice se zcela oddám té samotné kráse a nemumlám si u toho nějakou mantru.
Není ideální poslouchat muziku při práci jako kulisu. K umění soustředit se to nepřispívá.
/3 My Češi často neumíme slavit. Např. výročí konce války. Národy, které více ve válce bojovali než my, více myslí na dar míru a vděčnost, vůči těm, kteří se zlu postavili.
/4 I my křesťané někdy utíkáme od podstatného. Mnoho křesťanů by rádo získalo některá „efektní“ charismata (mluvení jazyky, prorokování …), ale zapomínáme (rádi?), že prvním ovocem Ducha je spravedlnost, láska, šíření pokoje, budování vztahů s
nejbližšími, umění přiznat chybu, odpouštět a měnit jednání.
Duch boží neustále tvoří, přetváří.
Příliš mnoho lidí neumí přiznat chybu a omluvit se. Nejen bývalý generál a masový vrah Radko Mladič a další váleční zločinci.
Nedávno jsem zjistil, že mě veřejně a ošklivě pomlouvá jeden úspěšný kněz. Obyčejně nereaguji, ale je mladý, mohl by se změnit, tak jsem si u něj objednal duchovní konzultaci. (Nikdy jsme se předtím neviděli.)
Přišel mi naproti k autu. Ptal jsem se, jak se mu líbí v jeho současném působišti. „Velice.“
„Máte dobrou pověst, můj dobrý přítel vás chválil.“
„Děkuji.“
Na faře mě hned podaroval několika sešity svých kázání, které tiskne a rozdává. „Jak si vážíte své pověsti?“ zeptal jsem se.
„Jako každý.“
„Proč tedy veřejně pomlouváte mě?“
„Slyšel jsem o vás to a to.“
„Myslíte, si, že o vás nejdou všelijaké řeči?“
„To o každém“, připustil.
„Ano, i Ježíše strašně pomlouvali, ve výčtu jejich pomluv chyběl pouze „homosexuál a pedofil“.
Nebudu vám mluvit o morálce, oba jsme ji studovali. Nebudu citovat Písmo. Oba kážeme, zpovídáme druhé a oba se zpovídáme. Komunisté často soudili druhé, aniž souzenému dopřáli možnost spravedlivé obhajoby. Často někoho odsoudili jen na anonymní udání. Byl jsem už v
semináři velice zklamaný z
donášení. Mrzí mě pomlouvání v církvi.“
Abych nemluvil jen o jeho chybě, vyprávěl jsem mu, co vyprávím všem snoubencům, když mluvíme o věrnosti v manželském slibu: „Nevěrnost není jen to, že
se vyspím s někým cizím. V prvním roce kaplanovaní za mnou přišly tři hodnověrné ženy, kterých si dodneška vážím, a tvrdily o mém úhlavním příteli, že se dopustil něčeho zlého. A já jsem jim to na 90% uvěřil. Nikomu jsem to neřekl, ověřil jsem si to
– a nebyla to pravda. Ale byl jsem nevěrný svému příteli!!
Dodneška se za to stydím a kaju se. Také přiznávám, že jsem vícekrát sám říkal o druhých věci, které jsem neměl ověřené.“
Ten mladý kněz se stále usmíval, ani se nezačervenal, ani nesklopil oči, neřekl jediné slovo omluvy.
Popřál jsem mu, ať se mu daří. Vyprovodil mě před faru.
Třeba ještě zavolá, pošle SMS nebo napíše e-mailem větu … myslel jsem si.
I mnoha cizím lidem na nás vadí naše zbožná prohlášení a neupřímnost …
Jestli hledáme své chyby, žádáme druhé, aby nám je říkali, přiznáváme si je a prosíme odpuštění – to je veliké působení Ducha svatého. Jedno z největších působení Ducha.
Jestli se řídíme pomluvami, běda nám. Jak se přestavení – i my jakkoliv představení – dobereme pravdy? Možná budeme nejvíce souzeni za toto provinění.
Veřejně vytrubujeme svou lásku (i k nepřátelům), dovoláváme se Ducha svatého a jeho vedení …, a přitom nedodržujeme ani pohanskou zásadu: „Nechť je slyšena druhá strana“.
Na druhé straně jsem opakovaně překvapen, jak neznáme biblická pravidla k nezaslouženému obdarování odpuštěním. Jako by nás Ježíš pečlivě nevyučoval. Když se zeptám: „Za jakých podmínek nám Bůh odpouští“, odpovídáme většinou správně (jak jsme se naučili odpovídat.)
Položím-li kontrolní otázku: „Ježíš se modlil za své vrahy, bylo jim odpuštěno?“ – Většina si neví rady.
Někteří si hrají na milosrdnějšího než je Bůh, myslí si, že mají odpouštět automaticky.
Možná je za tím naše zbabělost stavět se proti nespravedlnosti a útočníkům a neochota zastávat se obětí.
Kdybychom chodili s Ježíšem před dvěma tisíci roky jako učedníci, vytahal by nás Ježíš za uši za špatné a nepřesné myšlení.
Neznáme-li Ježíšovo vyučování – Duch nám nemůže napovídat! („Původce – paraklétos, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ (J 14,26
/5 Jaké je tvé jméno? Jsem tu navždy pro tebe jako otevřená náruč: táty, maminky, manžela, manželky, přítele …“ Kdo má dobrou zkušenost s
přející a chápající náručí blízkého, je mu slovo „náruč“ srozumitelné a příjemné.
/6 Mám hasičům žehnat jejich auto. Starám se, aby mě nepokládali za šamana. Modlitba není nic laciného, nesmí se rozbryndat. Bez rozhodného postoje spolupráce s
Bohem bychom se rouhali.
Za dva týdny u nás půjdou děti ze třetích tříd poprvé ke svátosti smíření. Jestli si v rodině rodiče nepřiznávají chyby a neomlouvají se před dětmi, je obřad v
kostele nanic. (Je mi někdy z našich masových akcí čím dál víc těžko. Společnost a její kultura se mění, ledacos, co bylo dříve použitelné, přestává působit. A my – klérus – buď žijeme ve svém skleníku (spíše
pařeništi), nebo zavíráme oči.
Vidíme-li v těchto dnech ve všední dny mladíky v obleku, usoudíme: „Maturují.“
Podle ustrojení poznáme tanečníky z věnečku z tanečních, lidi z promoce nebo svatební hosty.
Maturitu, svatbu, promoci … předchází letitá příprava. Je co slavit.
Kdyby se nás někdo ptal, co slavíme neděli po Letnicích, řekli bychom: „To by bylo na dlouhé povídání“. V poznávání Boha ušli židé a křesťané dlouhou cestu. /1
1. čtení patří mezi naše oblíbené a zvláště ceněné texty.
To, že se Bůh s námi baví, není samozřejmé. Projížděla-li Milostivá Vrchnost krajem, stáli poddaní s čepicí v ruce a Vrchnost jim někdy ani nepokynula. O čem by spolu mohli mluvit? Pan hrabě žil na úplně jiné kulturní úrovni. (Bůh žije jinou kulturou než my.)
Prohodila-li Vrchnost někdy milostivě pár slov s poddaným, bylo to velikou poctou (pozvání babičky a dětí ze Starého Bělidla paní kněžnou na zámek bylo výjimečnou záležitostí).
Nedivil bych se, kdyby mi Bůh řekl: „Ty mé jméno neber vůbec do huby“.
Bůh s námi nemluví napůl pusy. Jak bychom my mohli mluvit s Bohem a přitom myslet na něco jiného? Na setkání s Bohem je třeba se připravit. /2
K oslavě míváme důvod. /3
Bůh s námi nejen vede rozhovor, ale mnoho pro nás učinil … (v 34.) – aby se nám líbil život a aby se i našim potomkům dařilo …
K 2. čtení:
Bůh s námi žije v důvěrném a bezpečném vztahu. Jsme svobodnými lidmi a Bůh nám pomáhá, abychom si tuto svobodu udrželi. (Pohané se báli kdečeho. Jejich božstva byla často nevyzpytatelná a svévolná – jako jejich vládcové …)
Naše děti jsou dědici naší civilizace: budou táty, maminkami, lékaři, učiteli, pekaři, truhláři, muzikanty … to všechno má velikou kulturu vytvářenou dlouhými generacemi.
Jsme dědici božími, po Ježíšovi dědíme jedinečné postavení i jednání (které si chceme osvojit).
(Slova „musíme trpět jako Kristus“ je třeba správně pochopit, Bůh je poslední, kdo by nám přál nějaké trápení.)
U Boha jsme doma – se vším všudy.
Bůh nám nabízí vše, i svého Ducha. /4
Z evangelia stihneme jen jeden verš : „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“.
Český překlad je zploštělý. Jen lidi pokřtít by bylo málo. Takových nás je …
Ježíš říká: „Ponořujte je do jména Otce i Syna i Ducha svatého“.
Ponořovat do jména se neodbude jednou akcí. O významu jména mluvíme. /5
Ponořujeme něco nebo někoho do tekutiny, ale rozumíme tomu slovu, znamená vložit. Dítě po porodu vkládáme do náruče maminky. Přijímáme otevřenou náruč druhého, otevíráme nebo odpíráme někomu svou náruč (i to má svá pravidla a svůj řád).
Naši předkové začínali pracovat ve jménu Božím … Jméno je programem. Snažili se pracovat podle božího přání, spolupracovat s Bohem.
Než nakrojíme chleba, nakreslíme na něm znamení kříže,
Naše maminka byla švadlena. Než začala látku stříhat, pečlivě na ni kladla střihy – zvláště, měla-li látka vzor nebo kostku, aby vzor na límci, klopách a rukávech u ramen ladil.
Později jsem si říkal, vyžaduje odvahu poprvé nastříhat látku.
Orat, stavět dům, telit krávu začínali naši předkové ve jménu božím. Znám několik lékařů, kteří operují pacienty s modlitbou v srdci.
Pracovat, spolupracovat s Bohem, je povzbuzující a krásné.
Je rozdíl, vydává-li se řidič na cestu ve jménu Kristově nebo ve jménu boha Marse. Jestli je pro nás důležitý Spiritus nebo špiritus. Jestli počneme dítě z flirtu, v opilosti nebo s modlitbou (říkejme to dětem).
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého se žehnáme. Do semináře jsme přišli už v době liturgické reformy 2. vatikánského koncilu. (Předkoncilní inflaci křižování v životě
kléru jsem už na vlastní kůži nezažil.) Denně jsme se 48x křižovali. Např. před a po modlitbě před jídlem jsme se křižovali. Stejně u modlitby po jídle. Když jsem jednou měl službu „modliče“, pomalu jsem se přežehnal a řekl příslušná slova. A přidal jen: „Dobrou chuť“.
Na vojně jsme používali polní telefon. Nejprve se zatočilo kličkou přístroje a na druhém konci drátu zvonil zvonek, aby tam telefonista zvedl sluchátko. Přežehnání často snižujeme na pouhý signál, aby nám nahoře zvedli telefon.
Mluvit s Bohem je výsadou a ctí vyžadující pečlivou volbu slov.
Smíme se uchylovat do náruče boží nebo v ní přebývat jako klokaní mládě v matčině kapse, jako dítě v náručí matriky. Dítě v době puberty se často od rodiče oddálí (i náboženská puberta má svůj význam), ale ve zdravém vztahu náruč rodiče – už na nové úrovni – může znovu objevit.
Smíme být prodlouženou náručí Boha. Slova: „Ponořujte druhé do jména Otce i Syna i Ducha svatého“, můžeme přijmout jako poslání. Dětem nabízíme svou náruč, ale mnoho z vás má otevřenou náruč i pro staré a nemohoucí rodiče. V nemocnici jsem oceňoval velikou pozornost, ochotu a péči zdravotních sester. Ne všude tomu tak je …
Jen nemáme slovy modlitby a žehnání plýtvat. /6
Ježíšem jsme zváni k jeho hostině. Kdo zná Hostitele, ví, jak se vyladit na setkání s ním a jeho dalšími hosty. Přicházíme s touhou po vzájemném přátelství, se snahou si vzájemně porozumět, vyříkat si spory, odpustit si a nabídnout jeden druhému přátelskou náruč. Pokud ne, nehrajme s
falešnou kartou. My bychom stihli vzít do náruče dvojčata, ale Bůh zve do své náruče nás všechny, každého z nás.
Pravidla jeho otevřené náruče mají svá pravidla a svůj řád. To má svůj krásný smysl.
Snad nás Slavnost Nejsvětější Trojice obohatí více než nedělní oběd. Snad nám přispěje nejméně na celý týden k vědomí bohatství božího království.
Myslíte si, že na nás bude vidět, že něco slavíme? Zeptá se nás někdo? Hrajeme vzájemně jen své divadélko?
Líbí se nám program: „Žít s druhými k boží podobě“?
------------------
Poznámky:
/1 Bůh je naprosto jiná bytost než my. Říkám-li bytost, myslím tím někoho živého, schopného vztahu. Bůh není něco, ale někdo.
V řeči o Bohu nemá smysl používat počty.
Říkáme-li: „Bůh je jeden“, odmítáme tím řadu nějakých božstev.
Mluvíme-li o Trojici, chceme vyjádřit, že Bůh není narcis, samotář zahleděný do sebe, který si stačí. K lásce je zapotřebí nejméně dvou, a láska neznamená, že pouze jeden vzhlíží v
druhém, ale že také společně hledí jedním směrem.
Každá naše řeč o Bohu je těžkopádná a je pouze pokusem o vyjádření a přirovnání. Koktající se velice těžko vyjadřuje.
/2 Bratranec před čtyřiceti lety pracoval v kladenských hutích. Vyprávěl, jak chlapi v huti museli pít a jak jim nechutnaly čaje. Byli velcí pivaři. V
hospodě vypili ohromné množství piv. Jeden se vsadil, že vypije „štěnně piva“ (50 piv). Udělali mu lešeníčko na sud. Do jednoho kbelíku si dal teplou vodu a stoupnul si do něj, druhý kbelík – prázdný
– si dal před sebe. Začal pít … a za chvíli to už protékalo.
Židé uměli číst, někteří znali žalmy zpaměti. Někteří se přirozeně v určité situaci modlili žalm, který odpovídal situaci. (Ježíš se na kříži modlil žalm 21.)
Sbírku básní nečteme většinou od začátku do konce. Znalci a milovníci obrazů se chodí dívat na jeden nebo pár obrazů.
Naši předkové neuměli číst a psát, místo 150 žalmů jim dali 150 zdrávasů v růženci.
Setkání s Bohem, modlitba – je pro nás velikou ctí. Slova – natož jejich množství – máme odpovědně volit. Méně bývá více! (Vypít padesát piv není ani zdravé, ani uctivé.) Ježíš k
modlitbě řekl své (srv. Mt 6,7-8
).
Jsem každou chvíli překvapen, kolik katolických křesťanů neprošlo Ježíšovým vyučováním umění modlit se a jak zůstali trčet v pohanském myšlení.
Naše praxe určitého způsobu modlitby, při níž se říkají určitá slova a myslí se na něco jiného, se nám mstí. Vede to ke schizofrenii v modlitbě. Setkání s
Bohem vyžaduje nejvyšší pozornost a soustředění. I při výsostné muzice se zcela oddám té samotné kráse a nemumlám si u toho nějakou mantru.
Není ideální poslouchat muziku při práci jako kulisu. K umění soustředit se to nepřispívá.
/3 My Češi často neumíme slavit. Např. výročí konce války. Národy, které více ve válce bojovali než my, více myslí na dar míru a vděčnost, vůči těm, kteří se zlu postavili.
/4 I my křesťané někdy utíkáme od podstatného. Mnoho křesťanů by rádo získalo některá „efektní“ charismata (mluvení jazyky, prorokování …), ale zapomínáme (rádi?), že prvním ovocem Ducha je spravedlnost, láska, šíření pokoje, budování vztahů s
nejbližšími, umění přiznat chybu, odpouštět a měnit jednání.
Duch boží neustále tvoří, přetváří.
Příliš mnoho lidí neumí přiznat chybu a omluvit se. Nejen bývalý generál a masový vrah Radko Mladič a další váleční zločinci.
Nedávno jsem zjistil, že mě veřejně a ošklivě pomlouvá jeden úspěšný kněz. Obyčejně nereaguji, ale je mladý, mohl by se změnit, tak jsem si u něj objednal duchovní konzultaci. (Nikdy jsme se předtím neviděli.)
Přišel mi naproti k autu. Ptal jsem se, jak se mu líbí v jeho současném působišti. „Velice.“
„Máte dobrou pověst, můj dobrý přítel vás chválil.“
„Děkuji.“
Na faře mě hned podaroval několika sešity svých kázání, které tiskne a rozdává. „Jak si vážíte své pověsti?“ zeptal jsem se.
„Jako každý.“
„Proč tedy veřejně pomlouváte mě?“
„Slyšel jsem o vás to a to.“
„Myslíte, si, že o vás nejdou všelijaké řeči?“
„To o každém“, připustil.
„Ano, i Ježíše strašně pomlouvali, ve výčtu jejich pomluv chyběl pouze „homosexuál a pedofil“.
Nebudu vám mluvit o morálce, oba jsme ji studovali. Nebudu citovat Písmo. Oba kážeme, zpovídáme druhé a oba se zpovídáme. Komunisté často soudili druhé, aniž souzenému dopřáli možnost spravedlivé obhajoby. Často někoho odsoudili jen na anonymní udání. Byl jsem už v
semináři velice zklamaný z
donášení. Mrzí mě pomlouvání v církvi.“
Abych nemluvil jen o jeho chybě, vyprávěl jsem mu, co vyprávím všem snoubencům, když mluvíme o věrnosti v manželském slibu: „Nevěrnost není jen to, že
se vyspím s někým cizím. V prvním roce kaplanovaní za mnou přišly tři hodnověrné ženy, kterých si dodneška vážím, a tvrdily o mém úhlavním příteli, že se dopustil něčeho zlého. A já jsem jim to na 90% uvěřil. Nikomu jsem to neřekl, ověřil jsem si to
– a nebyla to pravda. Ale byl jsem nevěrný svému příteli!!
Dodneška se za to stydím a kaju se. Také přiznávám, že jsem vícekrát sám říkal o druhých věci, které jsem neměl ověřené.“
Ten mladý kněz se stále usmíval, ani se nezačervenal, ani nesklopil oči, neřekl jediné slovo omluvy.
Popřál jsem mu, ať se mu daří. Vyprovodil mě před faru.
Třeba ještě zavolá, pošle SMS nebo napíše e-mailem větu … myslel jsem si.
I mnoha cizím lidem na nás vadí naše zbožná prohlášení a neupřímnost …
Jestli hledáme své chyby, žádáme druhé, aby nám je říkali, přiznáváme si je a prosíme odpuštění – to je veliké působení Ducha svatého. Jedno z největších působení Ducha.
Jestli se řídíme pomluvami, běda nám. Jak se přestavení – i my jakkoliv představení – dobereme pravdy? Možná budeme nejvíce souzeni za toto provinění.
Veřejně vytrubujeme svou lásku (i k nepřátelům), dovoláváme se Ducha svatého a jeho vedení …, a přitom nedodržujeme ani pohanskou zásadu: „Nechť je slyšena druhá strana“.
Na druhé straně jsem opakovaně překvapen, jak neznáme biblická pravidla k nezaslouženému obdarování odpuštěním. Jako by nás Ježíš pečlivě nevyučoval. Když se zeptám: „Za jakých podmínek nám Bůh odpouští“, odpovídáme většinou správně (jak jsme se naučili odpovídat.)
Položím-li kontrolní otázku: „Ježíš se modlil za své vrahy, bylo jim odpuštěno?“ – Většina si neví rady.
Někteří si hrají na milosrdnějšího než je Bůh, myslí si, že mají odpouštět automaticky.
Možná je za tím naše zbabělost stavět se proti nespravedlnosti a útočníkům a neochota zastávat se obětí.
Kdybychom chodili s Ježíšem před dvěma tisíci roky jako učedníci, vytahal by nás Ježíš za uši za špatné a nepřesné myšlení.
Neznáme-li Ježíšovo vyučování – Duch nám nemůže napovídat! („Původce – paraklétos, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ (J 14,26
)
/5 Jaké je tvé jméno? Jsem tu navždy pro tebe jako otevřená náruč: táty, maminky, manžela, manželky, přítele …“ Kdo má dobrou zkušenost s
přející a chápající náručí blízkého, je mu slovo „náruč“ srozumitelné a příjemné.
/6 Mám hasičům žehnat jejich auto. Starám se, aby mě nepokládali za šamana. Modlitba není nic laciného, nesmí se rozbryndat. Bez rozhodného postoje spolupráce s
Bohem bychom se rouhali.
Za dva týdny u nás půjdou děti ze třetích tříd poprvé ke svátosti smíření. Jestli si v rodině rodiče nepřiznávají chyby a neomlouvají se před dětmi, je obřad v
kostele nanic. (Je mi někdy z našich masových akcí čím dál víc těžko. Společnost a její kultura se mění, ledacos, co bylo dříve použitelné, přestává působit. A my – klérus – buď žijeme ve svém skleníku (spíše
pařeništi), nebo zavíráme oči.