Příprava k biblickým textům na neděli 27. května 2012

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Kor 12,4-11 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 2,1-11; 1 Kor 12,3b-13; J 20,19-23
Datum: 27. 5. 2012
Pro židy jsou Letnice oslavou darování Tóry.
Rádi si připomínají slova: „Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme? A má jiný veliký národ nařízení a práva tak spravedlivá jako slova celé této smlouvu, kterou vám dnes předkládám? (Dt 4,7-8)
Celou noc před svátkem si čtou Tóru jako přípravu na ranní přijetí Tóry.
O Letnicích si připomínají dvě přísahy:
         Bůh slíbil, že nevymění židovský národ za jiný.
         Izrael slíbil, že nevymění Boha za žádnou modlu. 
My slavíme Slavnost seslání Ducha svatého. Patří mezi tři nejdůležitější slavnosti, ale v naši zemi ji slaví a rozumí zřejmě čím dál méně lidí. (Naše diecéze se chlubí, že je svatodušní. Nevím, zda si rozumíme s Duchem božím více než jiné diecéze.) 
 
V 1. čtení svatodušní vigilie čteme o „stavění babylonské věže“ Gn 11,1-9 /1
Text zřejmě pochází z doby po babylonském zajetí, kde Izraelité na vlastní oči viděli zikkuraty. /2
 
Biblické vyprávění popisuje, jak se lidé vzdalují Ráji a řádu, troufají si po svém vytvořit město – vlastní nebe a nový a blažený věk. Boha a jeho pravidla života k tomu nepotřebují.
Sami si chtějí učinit, vytvořit jméno (jméno je programem). (Do této skupiny patří diktátoři, vládci a vůdci všech velikostí, předvádějící se zbohatlíci, VIP všech dob, nejrůznější celebrity a hvězdy, ti, kteří sbírají funkce a tituly, maloměšťáci všeho druhu …)
Opovrhují programem nabídnutým Tvůrcem: „Pomohu vám, abyste byli obrazem božím“. Opovrhují náručí boží, ženou se do jiných náručí.
Při budování nahrazují kámen cihlou a maltu asfaltem – chabými, netrvalými náhražkami. Snaží se s druhými dohodnout na vlastním programu.
 
Jednání Hospodina vůči těmto stavitelům je činem zabraňujícím další katastrofě jako při potopě. (Bible nezná psychologický popis, vyjadřuje se příběhem.) S ironií je líčeno, jak Hospodin sestupuje („bere lupu“), aby vůbec viděl hemžení lidských červíčků, kteří se naparují a sami sebe berou nesmírně vážně. 
Jenže každý sobec jen mele: „Já, Já, Já!“ Každému jde jen o vlastní prospěch, který nezná mezí.
Cíle svévolníků jsou prázdné, zvrhlé a pomíjející. Prázdnota řeči a manipulované jednání nemůže vytvořit něco pravého, trvalého a smysluplného. (Nacisté přišli ve válce o vlastní syny, komunisté zlikvidovali i své členy, neudrželi nakradené bohatství, jejich systém se vyžil.)
Hra lidí na božstva je tragikomická.
 
Bůh je za nás odpovědný, Bible řekne: „Bůh lidem zmátl jazyky“, my bychom dnes řekli, sobci nejsou ve své sebestřednosti schopni se sjednotit a dohodnout se na něčem hodnotném a dlouhodobějším.  Nejsou schopní vytvořit kamarádství, natož přátelství. /3
Vyprávění o stavbě věže geniálně popisuje nebezpečí obecně. Ve starých kulturách bylo vše propojené s náboženstvím. Diktátoři se často prohlašovali za božstva nebo alespoň jejich vyslance.
Kdejaký středověký krutý vládce tvrdil, že je králem z Milosti boží.
I nedávné bezbožecké režimy používaly působivé pseudonáboženské prvky a kulisy. I revoluční vlády lidu mají svůj náboženský slovník a své „náboženské“ slavnosti. Až do našich časů používají někteří diktátoři „náboženské“ přívlastky, vystupují jako věční a neomylní (např. Severní Korea).
Praktiky totalitní ideologie 20. století známe. Mnoho z nás ji zažilo (někteří ji neprohlédli dodneška).
 
Jen nepřehlédněme, že nebezpečí stavění věže až do nebe hrozí i v pravé církvi.
I Izrael upadl do osidel „stavění babylonské věže“. Někteří jeho králové měli své falešné proroky, své svatyně, své poplatné kněze. Ti vyznávání Hospodina upravovali podle ideologie, kterou vládce prosazoval ke své politice a ovládání svých poddaných. Králové tvrdě likvidovali boží proroky.
Nepřehlédněme, že Severní království – Izrael, větší než království Judské, úplně zaniklo. Přes všechnu nabízenou pomoc Hospodina. Zmizelo v propadlišti podobně jako obrovské říše vypínající se k nesmrtelnosti: „na věčné časy“.
I židovští náboženští představitelé Ježíšovy doby přivedli své lidi do neštěstí. Byli vydáni.
 
I v křesťanských dějinách bychom našli řadu příkladů svévolného úsilí o vytvoření si jména a města. Nemysleme si tedy, že nám toto nebezpečí nehrozí.
(Proč se my vždy rychle a samozřejmě ztotožňujeme s hrdiny? Bible se nás z takové laciné povýšenosti snaží vyvést.) 
 
Je důležité si všimnout, jak vypadá budování jedné řeči. Jakmile je lidem ve společnosti nebo církvi nařizováno, aby se dívali jedním směrem, vytvoří se ideologie, vládci se prohlásí za vlastníky jediné a neomylné pravdy, propaganda si vytvoří monopol na média, jiné názory jsou potlačovány, lidé jiných názorů okřikováni a pak likvidováni. Jakmile vrchnost „všechno ví“, nestojí o pohledy druhých, nápady myslitelů, osvícení proroků. Duch je potlačen a vytlačen. A běda těm, kteří neplují s proudem.
 
Mohli bychom se ptát, zda a nakolik si naše dnešní společnost vytváří své jméno, své pohanské náboženství, své svatyně, svůj Ráj, své nebe na zemi.
Ale my bychom měli především bdít nad sebou a nad poměry v církvi. Nebude-li sůl k dispozici, čím se bude solit?
V Ježíšově době mělo veliké slovo kněžstvo: kvetla chrámová bohoslužba, židé pořádali veliké poutě do Jeruzalémského chrámu, král Herodes byl velikým sponzorem chrámu.

Okupační moc vycházela židovskému náboženskému cítění vstříc jako nikde v celé Římské říši. Velerada se chlubila svou diplomacií, farizeové se snažili uspíšit příchod mesiáše svou náboženskou horlivostí. Nejen vyzývali druhé, ale sami se mnoho modlili, posti

li, konali navíc „dobré a záslužné“ skutky, přidávali další příkazy a zákazy, aby ani náhodou nepřestoupili hranici mezi dobrem a zlem. Když Ježíš tvrdil něco jiného, nejen nebyli schopní rozpoznat

, co si Bůh přeje, ale Ježíše odpravili. 

 

I my můžeme sklouznout do svých manipulačních praktik. I my máme sklon se prohlásit za ty, kteří už vědí, mají monopol na pravdu. I my můžeme upadnout do pokusů svolávat Boha na oltář, přinášet oběti, usmiřovat boží hněv, vyprošovat boží přízeň druhým, přičítat si zásluhy, dekorovat se metály vlastní výroby

– bez vnitřního ladění s

 Kristem. I my můžeme okázalou vnější parádou a zbytnělou formou bránit vlastnímu setkání s Duchem božím.

Kolikráte bylo setkávání s Bohem odvedeno do slepých uliček, zakázáno, vyřazeno. (Vzpomeňme na kázání Jana Baptisty a Ježíše: Obraťte se, jdete na opačnou stranu, Bohu se vzdalujete.)

Nejen v bezbožných ideologiích lidé melou fráze, nebo jsou tlačení do opakování ideologických hesel. Určité otázky jsou cenzurou nebo autocenzurou zakázány. Pro plochost myšlení už lidé ztrácejí schopnost si určité otázky klást. Pro neschopnost naslouchání jen každý mele svou. (Od slova

Bábel je naše slovo blábolit.)

Prosazování sebe sama pak zabraňuje obětavosti a službě druhým. Nezištnost mizí. Rozmařilost, bezohlednost a rozmazlenost není schopna něco pořádného vybudovat.

 

Vždy bylo dost lidí, kteří neprohlédli tyrany (Hitlera, Stalina, generála Mladiče...). Až příliš bylo těch, kteří svým mlčením umožnili strašné zločiny. Stavění babylonských věží není nevin

nou kulturní akcí.

Rozhodně stojí za povšimnutí, že i mnoho lidí od začátku rozpoznalo jejich zvrhlost. (Mezi vyznavači i odpůrci byli lidé vzdělaní i prostí. Důležité je hledat zdroj přinášející životní moudrost. Máme velikou výhodu, že nám bylo biblické vyprávění darováno k

 vyučování.)

 

Zlo mutuje a mění své mimikry. Můžeme brzy a včas rozpoznat odkud a jak dnes nebezpečí přichází. /4

Staví západní civilizace svou babylonskou věž? /5

Mnoho lidí (i kostelových) bezmocně naříká nad poměry naší společnosti ...

 

Izraelité přes všechnu velikou výbavu a péči Hospodina sešli z cesty. 

Ježíš jim byl dán jako Průvodce (Parakletos znamená Průvodce nikoliv Utěšitel), aby znovu objevili přímou cestu k Hospodinu.

 

Ježíš nebyl revolucionářem, ale reformátorem. (Víc času jsme Ježíši neposkytli.) Jeho reformu jsme ale přijali jen částečně, mnohé z jeho vyučování jsme nepochopili, mnohé jeho názory jsme časem dokonce opustili.

Ježíš už apoštolům přislíbil „nového Parakléta“. /6

Nakolik jsme se naučili vnímat a používat jeho pomoc, je pro nás důležitou otázkou.

Zatím to moc slavně nevedeme. 20. století nás mělo varovat. (Kdosi řekl: „Po Osvětimi je třeba mluvit jinak ve filosofii a teologii“, ale pak se na to zapomnělo.) Vlaky nám ujíždějí jeden za druhým. Je otázkou, zda budeme mít ještě čas se napravit.

Vedle Otcova vyučování máme další dary: Ježíšovo vyučování a nápovědu, doučování Ducha (Duch nás nebude vyučovat novým věcem, je ochoten nám připomínat, co Ježíš řekl. Pokud někdo nezná Ježíšova slova a nenamáhá se jim porozumět, napovídání Ducha nám nepomůže.)  

Oba naši Průvodci: Ježíš a Duch o nás ochotně pečují, záleží jen na naši spolupráci s nimi. (O zvláštních darech Ducha – charismatech zatím nebudeme dnes mluvit. Vyučovací lekce nelze přeskakovat.)

Až naplníme Ježíšovu náboženskou reformu, až budeme stát o Ježíšovo další vyučování, Ježíš přijde podruhé, aby zbudoval své království tady na zemi. (Nepřijde, aby učinil konec světa. Boží plány s

 jeho královstvím na zemi nejsou utopií, Bůh se nepřepočítal.) 

 

My jsme – na rozdíl od prvních křesťanů – mnohé Ježíšovy nabídky opustili, vedeme si to po svém. (To se dá zkontrolovat.) Oni byli pro druhé lidi příkladem a dary Ježíšovy i dary Ducha svatého (nejde jen o uzdravování) obdrželi a používali je k

 budování Božího království …

I událost o prvních Letnicích křesťanů o tom svědčí. (Už jsem říkal, jak se židé na Letnice připravují: promýšlejí celou noc Písmo. My v novéně k Duchu svatému žebráme, aby Duch přišel. Dávno nám je k

 dispozici.)

Oproti lidem stavějícím babylonskou věž (kteří se nejsou schopni domluvit – každý vede svou) – poutníci z různých židovských diaspor přitakali Duchu božímu, toužili a snažili se mu porozumět, očekávali pomoc boží.

 

Proč se o Letnicích čte především evangelium o setkání se vzkříšeným v neděli večer?

Letnice dovršují Ježíšovy Velikonoce. Ježíš nám přináší Pokoj. A základem k šalom je porozumění, odpuštění, smíření, přátelství.

Stojí oproti neschopnosti lidí domluvit se.

Přijmout Božího ducha je životadárné. Bez spolupráce s ním jsou všechna naše církevní podnikání a slávy bezduché, marné a zavádějící. 

 

Výzvy nás nezachrání, ale čin. Výzvy: „Přijímejte svátosti“, nestačí.

Nedávno jsme přemýšleli o svátosti smíření. Říkal jsem, nikdy se lidé tolik nezpovídali jako ve 20. století.(Tátové se zpovídali: „Byl jsem tvrdý na děti“, maminky: „Byla jsem příliš měkká na děti“, děti: „Neposlouchaly jsme rodiče“ – ale nemluvili spolu

o soužití. Bylo to nedostatečné.) 60 let se lidé často zpovídali a pak to skončilo.

Ale jak to, že v té době vedli pokřtění v Evropě dvě světové války. Průvody Božího Těla chodily po ulicích. Májové pobožnosti se konaly ve velkém. Pak nastalo období, kdy mnoho lidí znovu přijímá Tělo Páně (Krev Páně už méně – to už jednáme po svém). Ale Ježíšovu vyučování stále zůstáváme mnoho dlužni. Je naše náboženská praxe povrchní? Nedostatečná?

Pak přišla krize manželství ... 

Ptám se mládeže, co si od nás – dospělých, přejí. „Dodržujte sami to, k čemu jste nás odmala vedli a přiznávejte své chyby.“

Výchova dětí se nedaří, jak děti povyrostou, odkoukají od nás všechny nectnosti.

 

Každý, kdo nakoukl do náročnosti soužití, ví, že nejdůležitější, základní dovedností je umění komunikace. Dovednost domluvy. Bez ní není možná spolupráce. Křesťanské manželství nenastane automaticky svatbou pokřtěných v

 kostele. Jen tehdy, přijmeme-li Ježíšův životní styl za svůj. Máme snad lepší program soužití a smyslu života? Jak jinak se domluvit na spolupráci v

 rodině, ve farnosti a církvi než podle Ježíšových názorů?

 

V jednom kostele na Jižní Moravě pouštějí o Svatodušních svátcích do kostela holuba a čekají, na koho sedne. Ten člověk pak na celý rok přijme spravedlivý způsob života. Je všem na očích …

Co myslíte, přejí si ti lidé: „Holoubku sedni na mě, na mě …“, nebo: „Jdeš pryč“?

Prosíme Ducha svatého: „Přijď a pomoz mi naslouchat druhému, hledat tvůj názor, tvou pravdu, pomoz mi rozpoznávat moje chyby, pomoz mi omlouvat se druhému a odpouštět“?

 

Až přijmeme Ježíšova Ducha do svého života, teprve pak můžeme dostat další dary Ducha svatého (charismata).

Spravedlivý podle Písma nemusí být bezchybný, spravedlivý je ten, který umí rozlišovat – především u sebe – dobré jednání od špatného a kdo při pochybení chybu přizná, poprosí o odpuštění a snaží se změnit. 

 

------------------------------

Poznámky:

                  /1     Po vyprávění o stvoření, kým pro nás Bůh je a jak výsostné postavení máme my u něj. Po svěření světa a výzvě: „Hospodař se vším a stře

ž“, Písmo na otázku: Kde se bere zlo?“, popisuje čtyři typy hříchu (Pád lidí v ráji, Bratrovražda, Potopa a Stavění babylonské věže), které stále opakujme.

(Tato čtyři vyprávění bychom měli dobře znát. Jako známe pravidlo o přecházení ulice – nejprve se podíváme vlevo … Jinak jsme ignoranti vůči pečujícímu Bohu!)  

 

                  /2      Zikkurat (zachoval se jeden téměř stometrový) měl 7 poschodí. Kněžka, hrající si na bohyni, stoupala vzhůru a v každém poschodí odkládala další část oděvu, v

 posledním (obloženém modrými obklady – připomínajícími nebe) se nabízela k uzavření sňatku s božstvem, aby s ním zplodila nového vladaře.

Ale co může vzejít ze spojení povolné společnosti bez řádu a zásad – a nevázaného božstva (moci, peněz, slávy, násilí, svévole, rozežranosti, neodpovědnosti …)?

 

                  /3    Exupéry píše: „Má civilizace je dědičkou křesťanských hodnot. Člověk byl stvořen k obrazu božímu. K Bohu vzhlíží skrze lidi. Uctíval se Bůh v

 člověku …

Nazírání Boha učinilo lidi rovnými, neboť si byli rovni v Bohu …

Obraz Boha dodává každému člověku nezničitelnou důstojnost.

Každý jednotlivec je odpovědný za všechny lidi. A všichni lidé jsou odpovědní za každého jedince.

Skutečná velikost mé civilizace je v tom, že sto horníků cítí povinnost nasadit své životy pro záchranu jednoho jediného zasypaného horníka. Zachraňují člověka.

 

                  /4      Jako kdysi mnohé lidi uhranuly fašistické, nacistické a komunistické rituály (nahrazovaly náboženské obřady), tak i dnešní reklamy a nabídka všech možných zážitků, požitků, zboží, adrenalinu, sportovních arén a show fascinuje davy.  (To může platit i o náboženských akcích.)

Jakmile přísaháme jen na růst trhu a spotřeby, jednou přijde krize, neschopnost k životu a vnitřní prázdnota. Jakmile zůstane člověk zaměřen sám na sebe,

je jako zamknuté řízení auta – nikam se nedostane.

 

                  /5     Každý trochu přemýšlivý člověk si spočítá, kam vede plýtvání, pohrdání hodnotami, které jsme zdědili (kulturu, slušnost, ornou půdy, jazyk, náboženství …)

Chybí nám odpovědnost. Jsme rozmazlení, mladým poskytujeme mamáhotely (zvláště kluci jsou rozmazlení, nechají se živit rodiči, nepřispívají na provoz rodiny.)

Ještě nikdy nebyly všechny požitky včetně sexu tak nadosah. Alkohol, cigarety, výherní automaty, hospody nonstop, drogy jsou dostupné jako nikdy.

Děvčata brzy klukům dovolí vše. Matinka přinese klukovi s děvčetem snídani až do postele. Co by jim manželství mohlo nabídnout? Často si dříve pořídí psa než dítě

(pes není tak pracný).

 

                 /6      „Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém,

ten vás  naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ (J 14,26)  Paraklétos se také překládá: Přímluvce. Ale pozor, Ježíš i Duch se přimlouvají u nás. Nikoliv u Boha, ten nemusí být, na rozdíl od nás, přemlouván.