Příprava k biblickým textům na neděli 20. května 2012

V Letohradě slavíme pouť se sv. Janem Nepomuckým. /1
Jít alespoň kus cesty s někým může být obohacující.  (O pouti u nás doma jsme se těšili i na setkání s přáteli, kteří se u nás zastavovali na oběd.)
Umíme slavit, ale také myslíme na ponižované a potřebné, abychom jim podali pomocnou ruku. /2
Jenže míra a účinnost pomoci může být různá. Záleží nejen na okolnostech, ale i na naší spolupráci s Ježíšem.  
Abrahám osvobodil Lota a jeho lidi ze zajetí.
Mojžíš vyvedl Izraelity z koncentráku.
Eliáš a Elíša se nenechali zajmout a zabít.
Jan apoštol se nenechal umučit. (Ostatní apoštolové ano, ale je otázkou, zda z toho měl Ježíš radost.)
Ježíšova smrt je úplně jiným případem.
Ti, kteří se bojí krvavých mozolů při práci, o to raději opěvují „stigmata“ některých světců.
Přemýšlení bolí, klečet je snazší. /3
 
S Ježíšovou výbavou zmůžeme vykonat mnohem víc než jen se svými lidskými nápady a silami.
 
Před čtrnácti dny jsme si opět všímali Ježíšova pozvání kveliké blízkosti a ke spolupráci: „Jsme přátelé, budu vám vinným kmenem, zázemím, abyste nesli hrozny jedinečné chuti.
Život vás bude těšit, bude mít krásný smysl.“
Další týden chceme promýšlet, jak se to dělá, jaké kroky máme učinit, aby se podařilo dobré vinobraní.
 
Při slavnosti Nanebevstoupení jsme opět slyšeli Ježíše: „Jan ponořoval do vody, vy však budete ponořeni do Ducha“.
Rozumíme tomu, každou chvíli se koupeme, ale k umytí nestačí se jen ponořit.
Tím více vstupovat do náruče boží (nořit se do ní) není jen pasivním postojem, nejsme kojenci.
Přátelství je sdílením stejných pohledů, úsilí a cílů. Tomu samozřejmě předchází společné hledání. Nořit se do Ducha svatého a plavat v prostředí Ducha jako ryba ve vodě opět vyžaduje vlastní úsilí.
Jako se Ježíš učil mluvit, číst, počítat, chodit, zdít, vařit, tančit, tak se i my potřebujeme osvojovat Ježíšovy postoje k lidem a Bohu.
 
Místo našeho žebrání (i v některých svatodušních novénách), aby Duch boží přišel, místo neustálého žebrání: „Bože, dej, dej, dej …“, naslouchejme Ježíšovým slovům.
„Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu
a učiníme si u něho příbytek. (J 14,32)
Dávám vám svůj pokoj (i pro druhé), buďte jeho tvůrci. 
Zůstaňte na mě napojeni, zůstaňte v mé lásce (ta má svá pravidla svůj řád).
Dávám vám svého Ducha.
Hledejte cestu k sobě, k porozumění, odpuštění, spolupráci mezi sebou i s Bohem.. 
Posílám Vás a vybavuji vás k práci …“
 
V evangeliu čteném při Slavnosti Nanebevstoupení jsme slyšeli: 
„Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.
Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.
Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ (Mk 16,15-18) /4
Tato slova nám mají sloužit k porovnání, ke kontrole, nakolik jsme na Ježíše napojeni.
Do jaké míry s ním ladíme, nakolik v nás proudí jeho míza, nakolik jsme vyživováni dary jeho Ducha.
Nestačí se jen ohánět slovy, že církvi bylo vše svěřeno. /5
Jezdím-li teprve na tříkolce, nebudu si sedat k volantu autobusu. Umět poskytnout první pomoc je chvályhodné, ale netroufnu si operovat žlučník.
Ale Ježíš nás zve dál a výš.
 
I dnešní 1. čtení nám může posloužit k porovnání, zda je náš způsob správy církve lepší než Ježíšův nebo prvních apoštolů. Zda si na něco nebezpečně nehrajeme. /6
 
V úryvku evangelia k dnešní neděli slyšíme Ježíšovu modlitbu. (O jeho soukromých rozhovorech s Otcem nic nevíme; ty, které se týkají nás, Písmo zaznamenalo.)
Ovšem ani Ježíšovy prosby nemají pohnout s Bohem, mají povzbudit nás.
Co znamená: „Otče, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal“?
Jméno je programem. O programu Otce s námi, i o programu Ježíšově mluvíme.
 
Ježíš své učedníky udržoval v bdělosti a blízkosti. Povzbuzoval je, opečovával je svou přízní, bděl nad nimi, kladl jim otázky, vracel je, když se vzdalovali nebo vybočovali mimo cestu k

 Otci. Věnoval se učedníkům jako pastýř pečující o své svěřence.

 

Apoštolové prokázali, že o Ježíše stojí. Vystoupali s ním na vysokou horu poznání, na kterou se nikdo před nimi nedostal. Co by Jan Baptista za tu možnost v

 pozemském životě dal …

Janovi se toto přání (nechat se vyučit Ježíšem) splnilo až po Ježíšově vzkříšení. Pak se Ježíš osobně věnoval jemu i všem těm, kteří zemřeli před Ježíšem a prahli po vyučování a vedení Mesiáš

em. (Nebešťané si potřebují osvojit Ježíšův styl života: jeho způsob myšlení, mluvení i jednání, aby Bohu a ostatním nebešťanům porozuměli a bylo jim navzájem spolu dobře.) 

 

My máme v mnohém – oproti prvním učedníkům – pohodlnější život, mnoho vymožeností křesťanské kultury. Ale apoštolové zvláště měli mnohem tvrdší režim tréninku. Nás Ježíš nenapomíná

a nehubuje jako apoštoly. Když se nám některé Ježíšovo slovo nezdá nebo nelíbí, odsuneme je a nepřemýšlíme nad ním. My si dovolíme víc lelkovat, lenošit ne

bo si vybírat to, co se nám hodí.

 

Místo otázek, jak si osvojit Ježíšovy postoje, raději opakujeme Ježíšova slova jako fráze.

Např.: „Ať jsou jedno, jako my jsme jedno“. Nelžeme sami sobě!

 

Ježíš nám znovu a znovu nejrůznějšími způsoby ukazuje, jak nás má rád.

Učí nás nejprve přirozenému přátelství s druhými: 

„Nevytahuj se, jak se modlíš a kolik se postíš.

Co děláš pro porozumění s druhými?

Jak umíš spolupracovat s ostatními?

Jak se stavíš proti pomluvám?

Nakolik se bráníš podezírání druhého?

Koho se zastáváš?

Jak vystupuješ proti zlu? Snad ne jen po straně?

Co nechceš, aby druzí nedělali tobě, nedělej jiným.

Měj rád druhé jako sebe sama.“

 

Později, když se necháváme vymazlit, nás Ježíš zve dál:

„Měj rád druhé, jako já mám rád tebe. 

Odpouštěj.

Buď tvůrcem pokoje.

Ukazuj svými životními postoji Boží záměr se světem.

Rozpoznávej v druhých děti Boží.

Pokládej druhého za přednějšího sebe.

Rozpoznávej v pokřtěných moje spolupracovníky, patří – stejně jako ty – do množiny mé nevěsty.  Cos udělal druhému, jako bys udělal pro mě a Otce nebeského.“

 

Jestli se Ježíš za nás u Otce přimlouvá, jeho modlitba stačí.

Jeho modlitbě máme stručně přitakat slovem a nešetřit hlavně úsilím o následování Ježíše.

Daroval nám svá slova, svou moudrost. Jeho slova tedy máme nosit v sobě (být jimi těhotní) a přivádět je na svět skutky. 

 

Ježíš se pro nás posvěcuje – svým životem nám ukázal, že náš lidský mozek je schopen porozumět Bohu natolik, že s Bohem můžeme spolupracovat. Naše lidské ruce a naše srdce jsou scho

pny mnohé práce a obětavosti pro druhé.

Ježíš nás vede k rozpoznávání božího pohledu – boží pravdy a jeho postojů.

Přijmeme-li Ježíšovu moudrost za svou – můžeme ji rozdávat.

Tak se nám zasvětil, že nás jeho příklad strhává a tak se nám věnuje, že se mu můžeme podobat.

Zasvětil-li se Bůh nám, zasvětíme se my jemu?

 

Jsem hrdý na prohlášení II. vatikánského koncilu, že i v nekřesťanských náboženstvích se Duch boží projevuje. Každé slušné náboženství vede člověka vzhůru.

Nikdy nebudeme našim vzácným starším bratřím židům dost vděčni za to, co jsme od nich přijali.

Ale všimněme si, jakou krásu poznání a blízkost Boha jsme – na rozdíl od zbožných pohanů, ale i židů – dostali Ježíšovým životem.

 

Ježíš si získal naše srdce. I tím, že se od nás ničím nelišil, nijak se nezvýhodnil. Nenosil jiný klobouk ani titul než my. Ničím se nechránil,  aby jej nikdo nemohl poslat nejen do prdele (omlouvám se), ale ani na mučidla. Moc dobře ví, zač je toho loket žít mezi námi – neurvalci.

 

Ježíš nás neodvádí od života, ale povyšuje náš život.

Šel naší cestou a nadále zůstává člověkem (my lidé máme strašnou pověst).

 

Existuje pro nás větší program než jeho: „Otče, ať jsou jedno, jako my jsme jedno spolu“.

Manželé jsou zváni, aby byli jedno tělo a jedna duše, byli jednou bytostí. „K tomu nám dopomáhej Bůh“, prosíme.

Ale Ježíš nám nabízí ještě větší osobní blízkost s ním a Otcem nebeským.

I zbožní lidé např. východních náboženství se úctyhodně snaží splynout s Nevyslovitelným. Ale je to poněkud utíkáním od života od druhých.

Ježíš nás zve k porozumění se všemi a s Bohem.

Svým slovem i Ježíšovou Hostinou (to je vlastní vyučovací lekcí). 

 

-----------------------

Poznámky:

                  /1     V Kyšperku (dnešním Letohradě) bývala největší svatojánská slavnost po Praze. Světelný průvod z kaple nad městem sestupoval na náměstí, ostatky světce, církevní paráda, prapory, lucerny, uniformy, cechovní prapory, hasiči, střílení z

 hmoždířů, družičky, dechovka, ohňostroj na řece … Komunisté nás vnější pompy zbavili, sami bychom se jí těžko vzdávali.

(V Lidicích se už také lidé setkávají bez ideologických nátlaků a velké parády.)

Dnešní čurbes komediantů a šátorníků ve městě ke krásné barokní stavbě naštěstí téměř nedolehne. Naopak tisíce návštěvníků poutních atrakcí v městě o Janu a jeho zmordování už nic neví.

Ježíš nás učí pracovat i slavit, ale „jízdy králů“, korunovaci nebo stříhání pásek, nepořádal. K jeho vrcholné slavnosti stačí trochu chleba, vína a otevřené srdce toužící přispět k

 lidštějšímu světu.

     I v církvi je slyšet: „korunovací není nikdy dost“, ale Ježíš říká: „Nikdy nebylo dost statečných“.

Na místech padlých a umučených stojím v tichu a čerpám posilu k vlastní službě a odvaze.

S Janem Nepomuckým jsem se víc spřátelil, když jsem začal být předvoláván k výslechům. Jan byl subtilní konstrukce, jemný člověk, žádný rváč. Jak vydržel už jen řev opilého krále a kata? Natož jejich zrůdné mučení?

„Malým princem“ jsem se k estébákům nenechal doprovázet, Janem Nepomuckým ano.

Jana navíc obdivuji za jeho službu dokonalého úředníka a skvělého právníka.

Já bych velké zločince hájil leda ex offo nebo, aby měli dobrou obhajobu, ale ne kvůli velkým prachům.

Budu v neděli v přímluvách prosit za státní návladní Lenku Bradáčovu a dobré právníky.

 

                  /2     Jan Nepomucký se postavil zlovůli státní moci …

                          Ježíš se postavil i zlovolné církevní moci ...

  – Milióny lidí daly někomu kus chleba, mnozí i přes krajní  nebezpečí  (Irena Sendlerová zachránila víc než 2.000 dětí z varšavského gheta) …

  – řada právníků a policistů se staví proti nejrůznějším mafiím …

  – řada novinářů riskuje život, mnoho lidí demonstruje, i když riskuje vlastní postih,

  – nemálo lidí pomáhá, aniž to vytrubuje nebo čeká, že dostanou metál …  

  – hodně lidí poctivě pracuje především kvůli spravedlnosti,

  – mnoho rodičů vede děti k obětavosti a odpovědnosti.

 

                  /3      V Pardubicích nedávno přednášel pan ThDr. Jiří Doležal, místní evangelický emeritní farář, o přípravě kazatele na nedělní kázání: „Kazatel se v

 pondělí ráno zavře do své pracovny na pět hodin s hebrejským, řeckým a latinským textem Písma. Vezme si k tomu několik českých překladů, konkordanci a biblický slovník. Každý následující den se čtyři až pět hodin k

 textu vrací, aby naslouchal, co nám slovo Písma říká do dnešní doby. Duch svatý nespolupracuje s

 lenochy.“

 

                  /4     Nemusíme chodit na misie do tramtárie. Kdo jiný by měl zvěstovat dobrou Ježíšovu zprávu našim dětem a sousedům než my?

Pokřtěných je a bylo mnoho a mnoho. Méně bylo a je těch,  kteří se noří do Ducha. Podstatné je sát moudrost Boží a konat skutky Boží.

 

                  /5     Na Ježíšovu otázku: „Za koho mne pokládáte vy?“, Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého."

„Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.

 Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi." (Mt 16,15-19) (O smyslu těchto slov i jejich nebezpečného zkreslování jsme už mluvili. Apoštol Petr nechal zapsat pro všechny časy, že se dopouštěl chyb i po seslání Ducha svatého.)

 

                  /6    V 80. letech se Vatikán pokoušel s naší vládou dohodnout nové biskupy. Mezi kandidáty, vybranými Ministerstvem vnitra byl také jeden kanovník, velký spolupracovník StB.

Jeden kněz, který pod kanovníkem kaplanoval, zajel za knížetem kněžským a informoval jej o spolupráci pana kanovníka se státní policií.

Kněz nakonec pravil: „Mně by se stejně nejvíce líbilo, kdybychom po modlitbě losovali jména našich kandidátů na biskupa. To by komunisté koukali, jak Duch svatý funguje.“

„Synu, ty máš svérázné názory“, pravilo kníže kněžské.

„Vaše milosti“, odpověděl farář, ale to není z mé hlavy, četl jsem to v jedné knížce, počkejte, jestli si vzpomenu … Jmenovalo se to tuším Skutky apoštolské …“

  (Nevymýšlím si, byl jsem u toho.)   

Kdybychom se drželi praxe apoštolů, nemohl by nám císař pán do našich záležitostí jen tak zasahovat. Ale to by vyžadovalo naši důvěru Duchu božímu.