Příprava k biblickým textům na neděli 22. dubna 2012
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 16,23 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 3,13-15.17-19
Datum: 22. 4. 2012
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 16,23 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 3,13-15.17-19
; 1 J 2,1-5a
; Lk 24,35-48
Datum: 22. 4. 2012
Proč Petr omlouval Ježíšovy protivníky: „… vím, že jste to udělali
z nevědomosti …“?
Z jaké nevědomosti? Cožpak se Ježíš málo snažil ukázat, že přichází od Boha? To ti, co zamordovali Ježíše, byli bez viny?
Jsem dalek toho, abych tvrdě soudil, spíš mi Petrův přístup nastavuje zrcadlo vlastní zbabělosti.
V jednání s funkcionáři mívám mnohem menší kuráž než s lidmi dole. /1
O něco později se ale apoštolové už odvážili velekněžím říci: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi!“ (Srv. Sk 5,17-33
Odvážit se poslušnosti Bohu není ovšem jednoduché.
(Podobně není jednoduché pokorně a poctivě hledat porozumění smyslu Božích slov. Občas se pak dostaneme do pozice, kdy si říkáme: „Jsem blázen já nebo ten druhý?“.)
Evangelium se vrací k večeru první neděle Ježíšova vzkříšení.
Nad slovem o vzkříšení bděli Ježíšovi nepřátelé (vojenská stráž u hrobu). /2
Apoštolové se přiznávají, že slovo svého Mistra: „Třetího dne Mesiáš vstane“, vyhodili na smetiště.
Vzpomeňme na debatu o vzkříšení tří nejlepších apoštolů při sestupu z Hory Proměnění. („Přikázal jim, aby nikomu nevypravovali, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. To slovo je zaujalo a společně rozebírali, co to znamená vstát z mrtvých.“ Mk 9,9-10
S minulostí se nic dělat nedá, ale já si chci dávat pozor, abych Ježíšova slova, kterým ještě nerozumím, nepřehlížel.
Nepřidávám se ke kazatelům tvrdícím, že zážitek Proměnění Páně měl posílit učedníky ve chvíli Ježíšovy popravy. Ježíš nic takového učedníkům nevyčítal. Nepřišel po vzkříšení v doprovodu hodnověrných svědků Mojžíše a Eliáše. (Ještě by si mysleli, že místo jednoho strašidla přišli strašidla tři. „Zděsili se, že vidí ducha.“)
Ježíš se neodvolával na zázrak Proměnění, ale vysvětloval učedníkům Písmo. Až když konečně řekli: „My už ničemu nerozumíme“, mohl jim „otevřít mysl“. Šok ukřižování zabral, dříve tvrdili: „Ježíši, nezlob se, ale to, co říkáš, není možné („Ježíši Kriste, ty tomu nerozumíš!“). Všimněme si, k čemu ukřižování přispělo!
Ježíš vysvětloval, co se na Mesiáše v Písmu vztahovalo: poprvé u „emauzských“ učedníků, podruhé při setkání, nad kterým právě uvažujeme. Třetí vysvětlování se nepovedlo (to už apoštolové chtěli předat to, co je Ježíš vyučil) – apoštol Tomáš jejich biblickou hodinu odmítl.
(Apoštolové opět zažili jaké to je, když někdo odmítá diskuzi, protože „sám nejlépe ví“, jak je to správně.)
Se vzkříšením ještě nemáme vlastní zkušenost. Proto se Ježíš odvolává na Písmo. Jeho svědectví je důležitější než zázraky (znamení), neboť je k dispozici každému.
Nutnost ověřit si hodnověrnost Písma si připomínáme každou chvíli.
Rodiče si vždy ověřovali hodnověrnost ženicha své dcery nebo solidnost nevěsty svého syna.
Když Harant z Polžic vyprávěl, že v Africe viděl obrovské zvíře s nosem až ke kolenům, někdo jej možná podezříval, že přehání jako Baron Prášil. Ale lidé, znající Harantovu důvěryhodnost, nepochybovali.
Ježíš neučil pomocí katechismu ani dogmat: „Ověřili jste si, že Bůh je hodnověrný, ověřte si i mou hodnověrnost“. /3
Přijímat názory druhého („autority“) bez ověření, není dobré. /4
Vzpomínáte, jak se apoštolové právem pohoršovali nad zabedněnosti některých lidí, jak jsou zabednění a zblblí z rabínského vyučování. „Ti hlupáci si nenechali vysvětlit, že Jan Baptista a ty, Ježíši, jste dvě různé osoby!“
Na sebe neviděli. /5
Na druhých chyby vidíme. Na svém tátovi, mamince, partnerovi, dětech, sousedech, šéfovi. Kdyby nás požádali, ať jim nastavíme zrcadlo, rádi bychom jim řekli, v čem by se měli změnit.
Jsme na tom podobně, lidé okolo nás vědí, jaké chyby děláme a co nám chybí, jen my to nevíme.
Často to nechceme slyšet!!
„Kdo tobě řekne, co děláš špatně?“, občas slýchávám.
Od koho si dáme říci?
Před týdnem jsme uvažovali o nebezpečí ztotožnění se s postavením, funkcí, službou … Čím jsme výše, tím obtížněji býváme ochotní naslouchat a hledat.
O druhých víme, jak se obklopili oblíbenci, kteří jim říkají to, co si milostivá vrchnost ráda slyší. /6
Moc, sláva, bohatství, nám stoupá do hlavy a my rádi věříme, že my jsme opravdu, ale opravdu, ti vyvolení a výjimeční.
I apoštolové v něčem podlehli.
Jan a Jakub měli skvělou matku. Patřila mezi nejbližší a nejoddanější Ježíšovy přátele. Patřila mezi nejodvážnější ženy, které provázely Ježíše až k místu popravčímu. (srv. Mt 27,56
A i tato žena se ve svých synech nekriticky viděla a pokoušela se manipulovat Ježíše: „Mistře, ustanov, aby tito dva synové měli místo jeden po tvé pravici a jeden po tvé levici ve tvém království.“ (Mt 20,20
A zmínění pánové svou paní matku nenapomenuli – neboť se ministerských křesel už nemohli dočkat.
Minutý týden jsme uvažovali nad nebezpečím hrát svou roli místo postupného dorůstání a poctivého přiznávání si vlastních selhávání.
Čím zaujímáme vyšší postavení, tím více jsme ohroženi.
V r. 1892 zemřel královéhradecký biskup Josef Jan Hais. Biskupem se většinou stával někdo z kanovníků. Ti s napětím očekávali jmenování nového biskupa.
Konečně přišel patřičný dopis z Říma. Sekretář znal všechny kanovníky i jejich ambice. Otevřel dopis a přišel mezi shromážděné kanovníky: „Vaše Milosti, mám tu čest vám oznámit jméno nového královéhradeckého biskupa.“
Pomalu s patřičnými odmlkami pokračoval:
„Jméno nového biskupa začíná na velké „B“ …
V tom jménu je také „r“ …, a také tvrdé „y“ …
I povstal kanovník Brychta a s velikým teatrálním gestem postoupil krok dopředu, velikým rozmáchlým gestem se uhodil do prsou a zvolal silným hlasem: „Pane, nejsem hoden …“
„Ano, vždyť také Svatý stolec jmenoval novým biskupem královéhradecké diecéze faráře Brynycha.“
Rádi slyšíme (alespoň já), spadnu-li někomu nafoukanému kalhoty.
Ale jestli nejsem schopen si také nechat nastavit zrcadlo sám sobě, jsem jen hloupý posměváček, pošklebující se pouze druhým.
K osvícení patří prohlédnutí: „JÁ JSEM OSEL“ (nejen, „ten druhý je osel“).
---------------------
Poznámky:
/1 I já jsem byl vychováván k poslušnosti: „Poslušnost je první ctnost.“ Rozuměj, poslušnost vůči představeným! „Skrze ně přichází boží vůle.“
Dříve byla poslušnost postavena na systému vrchnosti (světské a církevní). Novodobě se k poslušnosti podřízených využívá oslovení představených „Otče“, „Matko představená“. (Přesto, že si to Ježíš nepřeje
– moc dobře rozumí psychologii).
/2 Také jste si všimli, jak (my i farizeové) pečlivě nasloucháme slovům svých „nepřátel“?!
Ledacos z jejich slov pak používáme jako střelivo k útočení proti nim.
/3 „Ať se vaše srdce nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ (J 14,1
/4 Znáte lidi, kteří dlouho chodili do kostela – „věřili“ v Ježíšovo vzkříšení – a pak přišla jiná „autorita“, tvrdící: „Ježíš nezemřel, ale po procitnutí ze spánku, do kterého byl uveden pomocí omamného léku (přesně to vědí) odešel z
hrobu a s Maří Magdalénou s kterou se oženil (přesně to vědí) utekl do Indie (přesně to vědí) a tam spolu měli děti a (přesně to vědí) a u Indů Ježíš udělal velkou kariéru (přesně to vědí).
Autoři těchto románků netušili, že někteří čtenáři budou brát tuto literární … za „slovo k věření“.
(Někdy se dají odhadnout důvody těchto „věřících“ k hlásání těchto „osvobozujících senzačních objevů“.)
/5 Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?"
Oni řekli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků."
Řekl jim: "A za koho mne pokládáte vy?"
Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého."
Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen.
Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: "Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!"
Ale on se obrátil a řekl Petrovi: "Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!" (Mt 16,13-23
/6 Překabátění lichotí: „Ó, jak moudrý je náš pan král“.
Lokajové: „Ó, jak osvícený je náš učitel“.
Vyžírkové: „Ó, jak talentovaný je náš Mistr“.
Dvořané: „Ó, jak velkorysý je náš Nejasnější Kníže, naše Slunéčko“.
Vlezdoprdelkové: „Ó, jak otcovský je náš Otec představený“.
Zbabělci: „Ó, jak mateřská je naše Matka přestavená“.
Z jaké nevědomosti? Cožpak se Ježíš málo snažil ukázat, že přichází od Boha? To ti, co zamordovali Ježíše, byli bez viny?
Jsem dalek toho, abych tvrdě soudil, spíš mi Petrův přístup nastavuje zrcadlo vlastní zbabělosti.
V jednání s funkcionáři mívám mnohem menší kuráž než s lidmi dole. /1
O něco později se ale apoštolové už odvážili velekněžím říci: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi!“ (Srv. Sk 5,17-33
)
Odvážit se poslušnosti Bohu není ovšem jednoduché.
(Podobně není jednoduché pokorně a poctivě hledat porozumění smyslu Božích slov. Občas se pak dostaneme do pozice, kdy si říkáme: „Jsem blázen já nebo ten druhý?“.)
Evangelium se vrací k večeru první neděle Ježíšova vzkříšení.
Nad slovem o vzkříšení bděli Ježíšovi nepřátelé (vojenská stráž u hrobu). /2
Apoštolové se přiznávají, že slovo svého Mistra: „Třetího dne Mesiáš vstane“, vyhodili na smetiště.
Vzpomeňme na debatu o vzkříšení tří nejlepších apoštolů při sestupu z Hory Proměnění. („Přikázal jim, aby nikomu nevypravovali, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. To slovo je zaujalo a společně rozebírali, co to znamená vstát z mrtvých.“ Mk 9,9-10
)
S minulostí se nic dělat nedá, ale já si chci dávat pozor, abych Ježíšova slova, kterým ještě nerozumím, nepřehlížel.
Nepřidávám se ke kazatelům tvrdícím, že zážitek Proměnění Páně měl posílit učedníky ve chvíli Ježíšovy popravy. Ježíš nic takového učedníkům nevyčítal. Nepřišel po vzkříšení v doprovodu hodnověrných svědků Mojžíše a Eliáše. (Ještě by si mysleli, že místo jednoho strašidla přišli strašidla tři. „Zděsili se, že vidí ducha.“)
Ježíš se neodvolával na zázrak Proměnění, ale vysvětloval učedníkům Písmo. Až když konečně řekli: „My už ničemu nerozumíme“, mohl jim „otevřít mysl“. Šok ukřižování zabral, dříve tvrdili: „Ježíši, nezlob se, ale to, co říkáš, není možné („Ježíši Kriste, ty tomu nerozumíš!“). Všimněme si, k čemu ukřižování přispělo!
Ježíš vysvětloval, co se na Mesiáše v Písmu vztahovalo: poprvé u „emauzských“ učedníků, podruhé při setkání, nad kterým právě uvažujeme. Třetí vysvětlování se nepovedlo (to už apoštolové chtěli předat to, co je Ježíš vyučil) – apoštol Tomáš jejich biblickou hodinu odmítl.
(Apoštolové opět zažili jaké to je, když někdo odmítá diskuzi, protože „sám nejlépe ví“, jak je to správně.)
Se vzkříšením ještě nemáme vlastní zkušenost. Proto se Ježíš odvolává na Písmo. Jeho svědectví je důležitější než zázraky (znamení), neboť je k dispozici každému.
Nutnost ověřit si hodnověrnost Písma si připomínáme každou chvíli.
Rodiče si vždy ověřovali hodnověrnost ženicha své dcery nebo solidnost nevěsty svého syna.
Když Harant z Polžic vyprávěl, že v Africe viděl obrovské zvíře s nosem až ke kolenům, někdo jej možná podezříval, že přehání jako Baron Prášil. Ale lidé, znající Harantovu důvěryhodnost, nepochybovali.
Ježíš neučil pomocí katechismu ani dogmat: „Ověřili jste si, že Bůh je hodnověrný, ověřte si i mou hodnověrnost“. /3
Přijímat názory druhého („autority“) bez ověření, není dobré. /4
Vzpomínáte, jak se apoštolové právem pohoršovali nad zabedněnosti některých lidí, jak jsou zabednění a zblblí z rabínského vyučování. „Ti hlupáci si nenechali vysvětlit, že Jan Baptista a ty, Ježíši, jste dvě různé osoby!“
Na sebe neviděli. /5
Na druhých chyby vidíme. Na svém tátovi, mamince, partnerovi, dětech, sousedech, šéfovi. Kdyby nás požádali, ať jim nastavíme zrcadlo, rádi bychom jim řekli, v čem by se měli změnit.
Jsme na tom podobně, lidé okolo nás vědí, jaké chyby děláme a co nám chybí, jen my to nevíme.
Často to nechceme slyšet!!
„Kdo tobě řekne, co děláš špatně?“, občas slýchávám.
Od koho si dáme říci?
Před týdnem jsme uvažovali o nebezpečí ztotožnění se s postavením, funkcí, službou … Čím jsme výše, tím obtížněji býváme ochotní naslouchat a hledat.
O druhých víme, jak se obklopili oblíbenci, kteří jim říkají to, co si milostivá vrchnost ráda slyší. /6
Moc, sláva, bohatství, nám stoupá do hlavy a my rádi věříme, že my jsme opravdu, ale opravdu, ti vyvolení a výjimeční.
I apoštolové v něčem podlehli.
Jan a Jakub měli skvělou matku. Patřila mezi nejbližší a nejoddanější Ježíšovy přátele. Patřila mezi nejodvážnější ženy, které provázely Ježíše až k místu popravčímu. (srv. Mt 27,56
)
A i tato žena se ve svých synech nekriticky viděla a pokoušela se manipulovat Ježíše: „Mistře, ustanov, aby tito dva synové měli místo jeden po tvé pravici a jeden po tvé levici ve tvém království.“ (Mt 20,20
)
A zmínění pánové svou paní matku nenapomenuli – neboť se ministerských křesel už nemohli dočkat.
Minutý týden jsme uvažovali nad nebezpečím hrát svou roli místo postupného dorůstání a poctivého přiznávání si vlastních selhávání.
Čím zaujímáme vyšší postavení, tím více jsme ohroženi.
V r. 1892 zemřel královéhradecký biskup Josef Jan Hais. Biskupem se většinou stával někdo z kanovníků. Ti s napětím očekávali jmenování nového biskupa.
Konečně přišel patřičný dopis z Říma. Sekretář znal všechny kanovníky i jejich ambice. Otevřel dopis a přišel mezi shromážděné kanovníky: „Vaše Milosti, mám tu čest vám oznámit jméno nového královéhradeckého biskupa.“
Pomalu s patřičnými odmlkami pokračoval:
„Jméno nového biskupa začíná na velké „B“ …
V tom jménu je také „r“ …, a také tvrdé „y“ …
I povstal kanovník Brychta a s velikým teatrálním gestem postoupil krok dopředu, velikým rozmáchlým gestem se uhodil do prsou a zvolal silným hlasem: „Pane, nejsem hoden …“
„Ano, vždyť také Svatý stolec jmenoval novým biskupem královéhradecké diecéze faráře Brynycha.“
Rádi slyšíme (alespoň já), spadnu-li někomu nafoukanému kalhoty.
Ale jestli nejsem schopen si také nechat nastavit zrcadlo sám sobě, jsem jen hloupý posměváček, pošklebující se pouze druhým.
K osvícení patří prohlédnutí: „JÁ JSEM OSEL“ (nejen, „ten druhý je osel“).
---------------------
Poznámky:
/1 I já jsem byl vychováván k poslušnosti: „Poslušnost je první ctnost.“ Rozuměj, poslušnost vůči představeným! „Skrze ně přichází boží vůle.“
Dříve byla poslušnost postavena na systému vrchnosti (světské a církevní). Novodobě se k poslušnosti podřízených využívá oslovení představených „Otče“, „Matko představená“. (Přesto, že si to Ježíš nepřeje
– moc dobře rozumí psychologii).
/2 Také jste si všimli, jak (my i farizeové) pečlivě nasloucháme slovům svých „nepřátel“?!
Ledacos z jejich slov pak používáme jako střelivo k útočení proti nim.
/3 „Ať se vaše srdce nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ (J 14,1
)
/4 Znáte lidi, kteří dlouho chodili do kostela – „věřili“ v Ježíšovo vzkříšení – a pak přišla jiná „autorita“, tvrdící: „Ježíš nezemřel, ale po procitnutí ze spánku, do kterého byl uveden pomocí omamného léku (přesně to vědí) odešel z
hrobu a s Maří Magdalénou s kterou se oženil (přesně to vědí) utekl do Indie (přesně to vědí) a tam spolu měli děti a (přesně to vědí) a u Indů Ježíš udělal velkou kariéru (přesně to vědí).
Autoři těchto románků netušili, že někteří čtenáři budou brát tuto literární … za „slovo k věření“.
(Někdy se dají odhadnout důvody těchto „věřících“ k hlásání těchto „osvobozujících senzačních objevů“.)
/5 Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?"
Oni řekli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků."
Řekl jim: "A za koho mne pokládáte vy?"
Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého."
Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen.
Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: "Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!"
Ale on se obrátil a řekl Petrovi: "Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!" (Mt 16,13-23
)
/6 Překabátění lichotí: „Ó, jak moudrý je náš pan král“.
Lokajové: „Ó, jak osvícený je náš učitel“.
Vyžírkové: „Ó, jak talentovaný je náš Mistr“.
Dvořané: „Ó, jak velkorysý je náš Nejasnější Kníže, naše Slunéčko“.
Vlezdoprdelkové: „Ó, jak otcovský je náš Otec představený“.
Zbabělci: „Ó, jak mateřská je naše Matka přestavená“.