Příprava k biblickým textům na neděli 15. dubna 2012

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1J 5,3 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 4,32-35; 1 J 5,1-6; J 20,19-31
Datum: 15. 4. 2012
Ježíšova obětavost a jeho vzkříšení přináší někomu veliké ovoce.
Chceme si zkušenost s Ježíšovými Velikonocemi, hluboce a navždy uložit do svého života. Jsou pro nás studnou vody živé, z které stále čerpáme elixír života.
 
Z 1. a 2. čtení vidíme, jak může Vzkříšený ovlivnit toho, kdo o jeho nabídku stojí, jak může změnit náš život a naše přístupy k druhým.
Vědomí, že jsme milovaní Bohem, jehož láska je silnější než smrt, je pro nás novou mízou.
Poznání, že už nejsme „synové smrti“, nýbrž „synové vzkříšení“, nás zbavuje mnohého strachu.
 
Ukřižování je nám výstrahou, Ježíšova věrnost balzámem na naše smrtelná zranění.
Apoštolové a učedníci na Ježíše téměř ve všem dali, jen nevěřili, že by národ nepřijal Mesiáše.
To bylo příčinou, že pak nevěřili ani v Ježíšovo vzkříšení.
 
Pokud někdo lituje, že nežil tenkráte s Ježíšem, ať se zkusí ptát sám sebe, zda by také tenkrát selhal jako apoštolové.
My se takovýmto otázkám na tělo raději velkým obloukem vyhýbáme.
O chybách apoštolů mlčíme. Kdyby se apoštolové měli sami ohodnotit jako ve škole, kdož ví, jestli by si dali lepší známku než „čtyřku“.
Někdo bude možná vychvalovat Tomáše: „Jen Tomáš vyznal: 'Pán můj a Bůh můj'“. /1
 
Proč nechceme vidět, že Tomáš „neměl za čtyři“, ale propadl?
Týden trucoval a odmítl si ověřit tvrzení apoštolů na základě Písma (což bylo a je – stěžejní).
Stojí za tím naše zbabělost. Kdybychom chyby apoštolů přiznali, museli bychom možná i my připustit: „Pochybuji, že bych se zachoval lépe než např. sv. Petr“.
 
Už jste někdy poděkovali jednotlivým apoštolům, že si své chyby nenechali pro sebe?
Někdy jsem přál druhému prohru a chybu a sobě výhru.
 
Být učedníkem Ježíše vyžadovalo odvahu. Občas učedníci dostávali od Ježíše „do těla“, když je káral za špatné myšlení. Občas se vraceli k rabínskému učení. /2
 
Apoštolové měli určité výhody:
Tenkrát se ještě nevylučovalo z církve. /3
Služba apoštolů nebyla ještě spojena s titulem (celibátem), zvláštním rouchem a určitými očekáváními.
 
Nikdo nejsme bez chyb a každý je nejprve začátečníkem. Ani Bůh od nás nevyžaduje dokonalost.
Je důležité usilovat o ideál, o cíl, ale cíl je něco jiného než moje současná úroveň na cestě k ideálu. Každý, od vrátného až po presidenta, si potřebujeme dávat veliký pozor, abychom si nehráli na Mistra. /4
Jakmile si někdo myslí, že je světcem – rozhodně světcem není.
Člověk není věšákem na funkci. Funkcionáři o sobě rádi tvrdí: „Komu dal Bůh úřad, dal mu také rozum.“ /5    
 
Nikdo o apoštolech nemusel říkat: „Král je nahý?“ Sami své chyby přiznali. Neschovávali se za svůj úřad.
Nebylo tomu tak vždy, vícekrát se v minulosti povyšovali nad druhé, dokonce např. říkali: „Zatočme s těma sviněma  samaritánskejma.“ 
Při ukřižování Ježíše apoštolové prohlédli, nahlédli na svou vlastní bídu. /6
Po ukřižování od nich nikdo neslyšel o Jidášovi: „Ta svině zrádcovská“. Naopak naříkali: „Škoda, že Jidáš nevydržel, že tu není s námi, Ježíš by mu také pomohl“.
 
Apoštolové nevěřili, že jejich zbožný národ v sobě nosí jed náboženské nesnášenlivosti. Sami občas plivali jed na druhé. Když viděli ovoce tehdejší zbožnosti – ukřižování nevinného – když si přiznali svůj podíl viny, že se i oni namočili do zla (neudělali, co měli udělat, nezastali se Ježíše), mohli být uzdraveni. 
Ježíš učí: „Každý jste polem, do kterého Starý Had zasévá jedovatou zbožnost – dlouho nerozeznatelnou od pravé zbožnosti – jedovatý jílek mámivý.“
Kdo podcení toto nebezpečí, bude nakažen.
AIDS se šíří stykem. Ztráta imunity vůči zlu, vůči nesprávnému učení, se šíří podobně. S kým se stýkáš, od toho se nakazíš.
I apoštolové některá Ježíšova vyučování podcenili. Sami se ocitli v lavině zla, ne jako nevinní. /6
Díky Ježíšovu vyučování věděli, jak se udržet na hladině. Jejich selhání jim otevřelo oči a Ježíšovo věrné přátelství je znovu postavilo na nohy. 
Věděli: „Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více.“ (Lk 12,48)
Jan a Jakub si už nemysleli, že jsou lepší než druzí. Už se necpali na přední ministerstva Ježíšova království – jako dříve. Petr si nikdy nenechal říkat: „Svatý Otče“.
Nikdo z apoštolů nepředstíral neomylnost, přiznali (ve Skutcích apoštolů), že i po přijetí Ducha dělali chyby.
 
Když apoštolům pomalu svítalo, že Ježíš vstal z mrtvých, možná čekali, že se jejich Mistr ještě vrátí k jejich selhání. Nic jim nevyčítal, viděl jejich ponížení i jejich kajícnost.
Apoštolové nejen potichu uznali, že je ženy v ledasčem předčily, ale navždy to nechali zapsat do evangelií. 
 
Kdybychom žili v Ježíšově době a nebyli vybráni mezi Ježíšovy učedníky, je možné, že bychom v jednu chvíli křičeli: „Hosana“ a za chvíli: „Ukřižovat!“
Myslíte, že by to nebylo možné?

 

Copak jsme lepší? Snášenlivější než židé v Ježíšově době? 

 

Indové, které my pokládáme za mírumilovné a nábožensky snášenlivé (neznáme jejich strašné náboženské války), říkají: „Každý, kdo se pokládá za mudrce a ukazuje svým prstem na měsíc, nevidí hlupák nic jiného než svůj prst“. /7

I my často neukazujeme Boha, hádáme se často o svůj prst.

A tím prstem jsme schopni vylupovat oči druhým!

  

Když se Ježíš v nazaretském kostelíčku ptal návštěvníků bohoslužeb, zda jsou lepší než jejich předkové, kteří prorokům vydrápali oči – hned šli po jeho očích. (Srv. Lk 4,16n)

 

Naši předkové se nenarodili v Nazaretě a kolika lidem vyloupali oči?

Ježíš se nerad nechal ukřižovat, kdyby mu tehdejší lidé uvěřili, že jsou schopni vydrápat druhému oči za to, že jinak mluví o Bohu, nebylo by ukřižování nutné.

Nedělejme si o sobě iluze. Jestli, nerozeznáme svůj sklon k nesnášenlivosti lidí jiných názorů, mohou opět téci slzy z ponížení a odsuzování (nevylučujme raději ani krev). 

Stačí se podívat na některé katolické webové konference – tam se to vylupovači očí jen hemží. 

Mnoho církevních prelátů zemřelo s kletbou na rtech proti bludařům. (Také jsem byl učen štěkat se smečkou na toho, na koho psář ukázal.)

 

Ježíšovo utrpení pomohlo jen těm, kteří se nechali ukřižováním otřást, těm, kteří rozpoznali svůj sklon likvidovat své názorové (náboženské) protivníky. Jejich uštknutí jedovatého Hada mohlo být uzdraveno.

Pro některé lidi ovšem Bůh nemůže nic udělat. Přesněji řečeno, není jim nic platné to, co jim Ježíš říká a co pro ně dělá. (Velekněží měli právoplatný posvátný úřad, své vzdělání, svou zbožnost, své roucho a svou učitelskou a soudcovskou stolici.)

Ježíšovo ukřižování na nemoc apoštolů zabralo. U jiných nezabralo – některým lidem nepomůže ani Bůh.

 

Až dovolíme Bohu, že nás má rád stejně jako Ježíšovu matku, budeme uzdraveni. Nebudeme mít potřebu soutěžit s druhými, nebudeme si muset na nic a na nikoho hrát.

 

Dnes je neděle Božího milosrdenství. Každou neděli slavíme Boží milosrdenství!

 

Dostal jsem letáček se zvláštní modlitbou pro každý den k Božímu milosrdenství. Nerozumím tomu. /8

Jestli dobře chápu Ježíšovo vyučování modlitby, pak modlitba má měnit mě, nikoliv Boha. Mám hledat jeho plány a představy (jeho vůli), abych ji mohl plnit. Bohu nemusím předkládat svá přání, jako když napíšeme druhému na lístek, co nám má v

 obchodě koupit.

„Tvá vůle, ne moje, ať se stane“ – slyšeli jsme opět před pár dny Ježíšovu modlitbu.

Bůh není ani zapomětlivý ani nestálý, abych mu musel připomínat, že nemá zapomenout na své milosrdenství.

Na letáčku je modlitba aktu zasvěcení Božímu milosrdenství. Prý někdo zasvětil náš národ v r. 2011 Božímu milosrdenství. Copak to jde? Takhle kdysi pan ředitel prohlásil: „Děti

, všechny jsem vás přihlásil do „Pionýra“.

Já žiji v domnění, že křest je naprostým ponořením do Božího milosrdenství. Že Bohu nemusíme připomínat, aby nezapomněl, že nám svou náruč nabídl.

Já si potřebuji Boží milosrdenství připomínat, já se mám smilovat nad sebou. Já mám včas přicházet na preventivní prohlídky, já mám cvičit, rehabilitovat, nechat se ozařovat, léčit, spolupracovat s

 lékařem.  

Sám si denně připomínám otevřenou Boží náruč. Já do ní smím a mám vstupovat, já se smím a mám nechávat obejmout a dát Bohu ruce okolo krku.

 

-----------------

Poznámky:

                  /1     Jeden střelec jednou střelou z deseti trefil pouze okraj papírového terče, úplně mimo soustředné kružnice terče, všechny ostatní rány šly mimo terč. Okolo svého průstřelu ale namaloval jelena a pak se chlubil, že trefil dvanácteráka.

Tomu, kdo „střelí kozla“, se myslivci smějí (slovo myslivec je od přemýšlení).

 

                  /2     Nelze míchat nové a staré, Ježíšovu výuku a výuky nejrůznějších rabínů všech dob. Obojí má jinou kvalitu.

Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat, jinak se ten přišitý kus vytrhne, nové od starého, a díra bude ještě větší.  A nikdo nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno roztrhne měchy a měchy i víno přijdou nazmar. Nové víno do nových měchů!" (Mk 2,21-22)

„Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.“ (J 1,18)

Ježíš řekl Nikodémovi: „Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte. Jestliže nevěříte, když jsem vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?

 Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka.“ (J 3,11-13)

 

                  /3     Ještě nebyla stanovena dogmata („Tomáši, jestli nevěříš, co ti my, apoštolové, k věření předkládáme, jsi vyobcován z Církve“).

 

                  /4    Mladíček vysvěcený na kněze se pokládá za otce svých farníků (tak byl vychován). Právě opustil skleník semináře, neví, co to je vstávat každé ráno do rachoty, neví, jak těžce se vydělávají peníze, jak náročné je těsnější soužití

s druhými. Na prdýlce má ještě skořápku a myslí si, že je výš než obětaví rodiče, kteří léta vstávali v

 noci ke svým dětem, v nemoci je nosili na rukou, vydrželi jejich pubertu a mladické nerozvážnosti, možná vyplakali kbelík slz, byli za své děti ochotní dýchat …

(Jestli je farář otcem farníků, a biskup je otcem svých kněží, pak je biskup dědečkem diecézanů.)

 

                  /5     Koncem 70. let před jednou pražskou křižovatkou vystoupil řidič tramvaje a přehazoval si ručně výhybku. Nějaký člověk vklouzl do tramvaje. Řidič zasedl na svůj trůn a prohlásil: „Dokud ten člověk nevystoupí, nepojedu“. 

Nic.

„Dokud ten člověk nevystoupí, nepojedu, tady není zastávka“.

V tramvaji se nepohla ani noha.

„Dokud ten člověk nevystoupí, nepojedu“. Nastupuje se pouze na zastávce.“

Zase nic.

(Dogmata se nemají pronášet.)

I přišel k řidiči jeden člověk zezadu tramvaje a pravil laskavým hlasem: „Pane řidiči, tento stát je jeden veliký bordel. A vy byste dnes, v pátek, v 17 hod., v této tramvaji chtěl tento bordel napravovat? Víte co, jeďte dál.“

 

                  /6     Všichni Češi nesoudili Miladu Horákovou. Někteří jen podepsali v továrnách a školách petice žádající nejpřísnější potrestání – dříve než proběhl soud!! Někteří jen mlčeli.

Pan Matyáš, zdejší sedlák nevinně odsouzený a vězněný v 50. letech, mi ukazoval výstřižky z novin, kde bylo uvedeno kolik lidí, z které továrny a kolik učitelů a studentů z

 té, které školy, pro pana Matyáše žádalo – opět před soudním procesem – přísný trest. 

 

                  /7    Ukazoval vám někdy někdo třeba v autě směr svou rukou: „Jeď tam!“?

Jenže jeho ruka nebo prst z mého sedadla ukazuje jinam než z jeho místa. Odbočím-li jinak – vzteká se, že jsem ho neposlechl. (Prosím druhé – řekni: „Doleva! Doprava! Rovně!“).

 

                  /8     Nedovedu si představit, že bych říkal: „Matky, perte dětem špinavé prádlo, vařte jim teplá jídla, opravujte jim úkoly. Dohlédněte, aby šly včas spát …

Otče, vydělávej dětem peníze, pomáhej své ženě v domácnosti, čti dětem pohádky, vyprávěj, pracuj s dětmi, ber je na procházky …

Mohli by se právem urazit: „No dovol, copak to nedělám? Ty si myslíš, že své děti nemám rád a nežiji pro ně?“