Příprava k biblickým textům na Vzkříšení 8. dubna 2012

V letohradském parku kvetou tisíce kandíků. Každý rok se lidé jezdí na tu krásu dívat. V přírodě je na jaře mnoho co k vidění a obdivování.
Ale křesťanské Velikonoce nám přinášejí něco naprosto nečekaného.
 
V noci jsme při liturgii četli řadu skvostných textů …
Mnoho lidí v tuto noc bdí a noří se do hloubky jejich poselství.
Těším se, že to bohatství jednou objeví i ostatní (rodiče se o Vánocích těší, až děti rozbalí jejich dárky).
 
Kdo se nechal pokřtít, nebo kdo byl nablízku některého pokřtěného, který třeba došel k poznání Boží náruče po těžkém životě, prázdnoty nebo strádání, ocení velikost daru přátelství Boha k člověku. Ocení Ježíšovu věrnost člověku – za jakýchkoliv okolností, přes jakékoliv selhání člověka.
 
1. a 2. čtení mluví o Ježíšově vzkříšení až z pozdější doby, kdy už apoštolové ten zázrak přijali a zpracovali. Ale evangelium o ženách na hřbitově ukazuje postupné svítání v srdcích a hlavách Ježíšových blízkých …
Navrhuji nespěchat, není proč. Je před námi nejen 50 dní velikonoční doby, ale každá další neděle
(neděle jsou památkou vzkříšení).
 
Nestrčme Ježíšovo umučení a zmrtvýchvstání jako housku do kapsy. Písmo nejsou noviny, které jsou už druhý den staré.
 
Nezapomeňme, že Ježíš přistoupil na smrt jen proto, aby nevěřící (kteří se pokládali za velice věřící)
prohlédli: ani náboženství neochrání člověka před zlem v sobě, pokud spoléhá na svou víru, svou pravdu a své záslužné skutky.
Je třeba se stále ptát, co si přeje Bůh, nikoliv „má (naše) vůle se staň, Bože“.
Stále se snažíme zapřahat Pánaboha do svého kočáru a kdo se nám protiví, toho přejedeme (jak Roman Janoušek vietnamskou paní).
I náboženskou mocí se může člověk opít – a nemusí být zrovna ani veleknězem. 
 
Ježíš se přestal bránit mocným a zjevilo se, čeho jsme schopni.
I apoštolové byli naprosto ochromeni. Ježíše už nebrali vážně.
Ve způsobu svého myšlení jej ani „nemohli brát vážně“. Kde by si někdo vzpomněl na jeho slova o vzkříšení. Vše vypadalo jako v nějakém zlém snu.
Jak by mohl někdo z nich jít na hřbitov, když se vrátili do rabínského učení? 
Říkáme: „Naděje umírá poslední“. Ano, jejich naděje zcepeněla!
 
Když slavíme Velikonoce my a nic nás netrápí, možná se nám taková slova zdají zbytečná.
Kéž bychom se nedostali do situací, kdy naše velké naděje pohasnou (třeba když se nějaký, pro nás důležitý vztah, ocitne na úmrtním loži nebo na márách). 
 
Ukázalo se, že Ježíš měl pravdu, když mluvil o nebezpečí „našeho života z víry“ – lehko se může projevit nejen povrchnost, dokonce jeho zrůdnost. Kéž bychom na to nezapomněli.
Ježíš nemusel nic dělat a ta zrůdnost zbožných se sama provalila.
Ale Ježíš pro nás mnoho udělal – ukázala, zjevila se, jeho velkorysost a věrnost. Ukázal nám velikost Božího přátelství.
 
Když nám umře někdo blízký, cítíme jeho smrt jako veliké ošizení.
Je-li nebožtík mladý, je to mnohem horší.
Kdyby to byl – a někdy se to stává – kdo zahynul naší vinou, bylo by to ještě horší.
Z Ježíšova vzkříšení vychází naše naděje na vzkříšení našich drahých. I našich obětí  – copak jsme někomu dali to, co snad očekával nebo co jsme my očekávali, že mu dáme?
Jak se asi Ježíšovým přátelům ulevilo, když se přesvědčili, že Ježíš žije?
(Nepřátelé popírají své oběti už za jejich života, natož po jejich „odklizení“.)
 
I pro nás je obrovskou úlevou, když slyšíme, že oběti všech dob dostávají od Boha nový život! /1
To je krása!
I my můžeme dostat nový život v krásnějším prostředí nových vztahů.
 
Ale připouštíme, přiznáváme, že nejsme jen oběti, jsme také pachateli.
I apoštolové měli právem své výčitky. /2
 
Pro pachatele je obrovským překvapením, že se Ježíš ujímá i jich (nás).
Když Ježíš nabízel pomoc velkým hříšníkům, zbožní mu to měli velice za zlé.
Kdo po Ježíšově ukřižování zůstal bez viny?
Jak velice se nám teď hodí Ježíšův zájem o provinilce.
Dokonce nám je určitých provinilců líto, nestojí-li o Ježíšovu pomoc.

 

Budeme si postupně všímat – na postavách lidí okolo nás – co potřebujeme, abychom si jednou s Ježíšem a ostatními mohli rozumět. Aby nás nečekalo peklo, ale nebe. 

 

Smíme, máme počítat, se vzkříšením. Zařídit se podle toho. 

Ježíš nám přislíbil svou pomoc.

Budeme si všímat jeho pochopení k apoštolům, kteří měli veliké zpoždění v porozumění Ježíši.

Mistr dobrého života nebyl ke svým „pomalým“ učedníkům nervózní, natož podrážděný.  

 

-----------------

Poznámky:

                  /1     Víra ve věčnost duše pochází z antického myšlení, není biblická. Věčný život není samozřejmostí.

 

                  /2     Daniel se zastal spravedlivé Zuzany, Ježíš se zastal ženy hříšné, Ježíše se nezastal nikdo.

Jeho blízcí možná také – jako někdy my – říkali: „Někdo by se proti té nespravedlnosti měl postavit.“

„Něco by se mělo udělat.“ „Někdo by měl …“

Ani členové Nejvyššího církevního soudu – kteří to měli v popisu své práce, pánové Josef z Arimatie a Nikodém se na nic nezmohli.

Členové Ježíšovy ochranky zdrhli. (Všechna čest Petrovi, že ťal. Jenže to nebylo podle Ježíšových pravidel, Jan a Jakub se spálili už dříve). Na žádný zázrak se nezmohli, nepovalili zatýkací komando na zem, to by podle Ježíšových pravidel bylo. (Kdyby se to dvanáctkráte opakovalo, třeba by Ježíš nebyl potupně zatčen a šel by s

 nimi bez pout na rukou.)

To jsou moje pozdní úvahy, sám bych se také na nic nezmohl. Taková je naše bída. Silné řeči v kostelíčku: „Ježíši, v tebe věřím, doufám a nadevše tě miluji

“, nám jdou.