Příprava k bibl. textům na Zelený čtvrtek 5. dubna 2012
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 1,1-40,38 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 12,1-14
Datum: 5. 4. 2012
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 1,1-40,38 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 12,1-14
; 1 Kor 11,23-26
; Jan 13,1-15
Datum: 5. 4. 2012
Židé některé své slavnosti slaví několik dní. Váží si darů. Mají co
slavit.
Jsou Ježíšovy Velikonoce ještě větším darem? V čem?
Obyčejně ráno prolítnu noviny, hledám něco důležitého. Mám-li dobrou knihu, jak mohu, utíkám se k ní (ve škole jsem asi nejvíce ze spolužáků četl pod lavicí).
V tyto dny se v liturgiích čtou závratné texty. Kdepak by jim člověk porozuměl z jednoho vyslechnutí. Ze společného slavení získáváme nejen podle míry vlastního očekávání, ale podle míry vlastní spolupráce. Jako v manželství, jako při výchově dětí, jako při náročné práci, která je požehnáním pro druhé (vyučování, léčení, konstruování, …)
Dodneška židé slaví Velikonoce společnou večeří, která má veliký obsah.
Je důležité vědět (a pak vypravovat dětem), jak to s beránkem bylo. Děti si několik dní s beránkem hrály …, a pak tatínek řekl: „Děti musíme beránka zabít … a děti beránka bránily …“ , /1
„Proč musí být beránek zabit? Nám stačí piškotový.“
Už naše svévole často postihuje nevinného. Stačí, když někdy tvrdě prosazujeme svou a už je někdo utlačen.
Svoboda (Velikonoce jsou svátkem svobody) něco stojí, jde ruku v ruce s odpovědností (nejen za sebe).
Život je službou nesen. Žijeme z vydanosti a obětavosti druhých. Smíme brát a přijímat, pokud jsme ochotní také dávat a sloužit.
Kdo nepochopí židovskou slavnost velikonočního beránka, myslí si, že Ježíšovu krev potřeboval (vyžadoval) Bůh.
(K tomu se ještě vrátím. Stále a stále sklouzáváme do pohanské představy o Ježíšově prolité krve – prý prolité místo krve naší.)
Ježíš slavil se svými přáteli „Mojžíšovské Velikonoce“ – svátky svobody, milosrdenství a radosti. Lámání chleba a pití čtvrtého kalicha ovšem povýšil (vyjmul je ze slavnosti Pesachu, aby se jeho slavnost dala slavit častěji než jednou do roka) a jako rodinnou slavnost nám ji opět daroval.
(Co vše děláme pro to, aby jako rodinná slavnost nevypadala?)
Ježíš působil jako učitel náboženství (ne jako farář) jen pár měsíců. (Kdyby se nebránil, skončil by už po „primičním kázání“ v Nazaretě).
Přesto se mu povedlo ukázat nám Boha neuvěřitelně blízkého člověku. I člověku hříšnému.
Ježíšova slova, jeho jednání s lidmi (i lidmi na okraji společnosti) mění (mohou změnit) náš život a soužití. Zboural všechny přehrady povyšující jedny nad druhé.
Kdokoliv se na Ježíše může odvolat. Jeho pravda bude platit navěky. To není málo.
Kdo se jím nechá vést, ocitá se už alespoň špičkou palce nohy v jeho království, do kterého je každý navždy zván. To není málo.
Ježíšovo mytí nohou není ojedinělým gestem. Od začátku nám projevuje lásku až do krajnosti.
„Jestliže já, Pán a Rabi, jsem vám umyl nohy, čiňte stejně vy jeden druhému (ne jen jednou roka). Podle toho vás poznají jako moje učedníky.
Snad jsme se od Ježíše něčemu naučili.
Společné jídlo je pro nás příležitostí, jak si vyjádřit náklonnost (smrskne-li se slavení jen na jídlo a pití, je degenerováno).
Ježíš nám nabídl výjimečné přátelství a nabídl nám jedinečné setkávání při své Hostině.
Máme úsloví, která nám mohou v určité situaci a z určitého pohledu něco napovědět.
„Co jíš, tím se stáváš“ (kdo čte bulvár, bude poznamenán).
„S kým se přátelíš, takový jsi“ (o Ježíši to neplatí sedal ke stolu i s lumpy, aby je mohl vést vzhůru).
Ježíš nám nedal jen krásný příklad šlechetného jednání, chce nás objímat, pozvedat, prostupovat, uzdravovat, proměňovat zevnitř. Pokouší se získat si naše srdce.
K souznění jsou ale potřeba oba.
Slova Jana Baptisty o Ježíši: „Hle, beránek Boží“, jsou zajisté pravdivá, jen je při Večeři Páně často příliš rychle strkáme do kapsy a spojujeme je s prolitou krví. /2
Nepřehledněme, že Ježíš při Velikonoční hostině obraz beránka nepoužívá. Mluví o hostině chleba a vína, o těle a krvi. Nepropojujme obrazy, které do sebe nepatří.
Ježíšova Hostina je svatební hostinou. Jeho slova nad chlebem a vínem jsou ženichovým svatebním slibem. Láska na život na smrt, láska je silnější než smrt.
Do 24 hodin se ti, kteří zastupovali nevěstu (včetně nás), přesvědčili o obětavosti svého ženicha: „až na smrt“. O hodnověrnosti jeho slov.
„Opět přijdu jako ženich.“
„Jsem vaším ženichem navždy.“
Krev je jedním z nejdůležitějších obrazů Ducha.
(Krev je také nejcennějším „inkoustem“ smlouvy.) /3
Nabízí-li nám Ježíš svou „krev“, nabízí nám transfůzí svého ducha.
My svou krev můžeme v nějaké míře poskytnout druhému, ale ducha božího máme značný nedostatek.
„Vezměte a jezte, vezměte a pijte.“
Až do dna vypili pohár, který jim Ježíš nabídl, nezbyla ani kapka. (Ze společného poháru pije při svatbě ženich a nevěsta.)
Ježíš nepil. Ježíšova krev – jeho Duch – je vyléván pro nás (do nás).
Ježíšovu krev na kříži jsme prolili my (nedáme si říci – dokud neteče krev).
Není pravda, že by Bůh byl bez Ježíšova utrpení a jeho prolité krve bezmocný k odpuštění našich hříchů.
My si bez krve nedáme říci, nikoliv Bůh.
Potřebujeme Ježíšova slova a jeho činy promýšlet. To nevadí, že je to promýšlení na léta a léta. Čím dál víc se můžeme nořit do jeho vynalézavé lásky a jeho pozorností. Nikdy s
tím nebudeme hotovi.
Je jednoduché se uklánět před křížem nebo oltářem (jako symbolem Krista), je jednoduché poklekat před Nejsvětější Svátosti Oltářní. /4
Obtížnější je Ježíšovu blízkost vnímat. Kdybychom věřili, že s námi, uprostřed nás, je Ježíš, by to bylo znát na tónu našeho hlasu, na našem obličeji a hlavně na našem jednání s
druhými.
I nevěřící lidé by vycítili obohacenou atmosféru našeho shromáždění a chodili by se mezi nás osvěžit.
I podání ruky má mnoho odstínů a různou hloubku. /5
Používáme klíčové slovo srdečnost, ta za jednáním buď je, nebo není.
A srdečnost rozhodně neznamená jen cit, Ježíš odmítl citové dojetí jeruzalémských zbožných paní – VIII. zastavení křížové cesty.
Bohu není zatěžko milovat druhého více, než ten druhý miluje jeho – Boha.
Na Boha nedoplácíme.
-----------------------------
Poznámky:
/1 Na našich web. stránkách www.letohrad.farnost.cz pod titulkem „Průvodce liturgickými slavnostmi roku“ najdete i text „Velikonoční beránek“.
/2 Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.
Druhého dne tam byl opět Jan s dvěma ze svých učedníků. Spatřil Ježíše, jak jde okolo, a řekl: "Hle, beránek Boží." (J 1,29.36
/3 Mluvili jsme už o krvi nevěsty při svatbě a krvi ženicha při obřízce.
/4 Jak to, že pro blízkost Ježíše používáme slova zpředmětnění: „NSO“?
/5 Kde kdo si s kdekým podává ruce, dotyk těch dvou tkání „se uskuteční“, ale …
Výraz „uskuteční se“ je ohavný. Často slyšíme a čteme: „Uskuteční se“ pohřeb, koncert, přednáška …“
Jsou Ježíšovy Velikonoce ještě větším darem? V čem?
Obyčejně ráno prolítnu noviny, hledám něco důležitého. Mám-li dobrou knihu, jak mohu, utíkám se k ní (ve škole jsem asi nejvíce ze spolužáků četl pod lavicí).
V tyto dny se v liturgiích čtou závratné texty. Kdepak by jim člověk porozuměl z jednoho vyslechnutí. Ze společného slavení získáváme nejen podle míry vlastního očekávání, ale podle míry vlastní spolupráce. Jako v manželství, jako při výchově dětí, jako při náročné práci, která je požehnáním pro druhé (vyučování, léčení, konstruování, …)
Dodneška židé slaví Velikonoce společnou večeří, která má veliký obsah.
Je důležité vědět (a pak vypravovat dětem), jak to s beránkem bylo. Děti si několik dní s beránkem hrály …, a pak tatínek řekl: „Děti musíme beránka zabít … a děti beránka bránily …“ , /1
„Proč musí být beránek zabit? Nám stačí piškotový.“
Už naše svévole často postihuje nevinného. Stačí, když někdy tvrdě prosazujeme svou a už je někdo utlačen.
Svoboda (Velikonoce jsou svátkem svobody) něco stojí, jde ruku v ruce s odpovědností (nejen za sebe).
Život je službou nesen. Žijeme z vydanosti a obětavosti druhých. Smíme brát a přijímat, pokud jsme ochotní také dávat a sloužit.
Kdo nepochopí židovskou slavnost velikonočního beránka, myslí si, že Ježíšovu krev potřeboval (vyžadoval) Bůh.
(K tomu se ještě vrátím. Stále a stále sklouzáváme do pohanské představy o Ježíšově prolité krve – prý prolité místo krve naší.)
Ježíš slavil se svými přáteli „Mojžíšovské Velikonoce“ – svátky svobody, milosrdenství a radosti. Lámání chleba a pití čtvrtého kalicha ovšem povýšil (vyjmul je ze slavnosti Pesachu, aby se jeho slavnost dala slavit častěji než jednou do roka) a jako rodinnou slavnost nám ji opět daroval.
(Co vše děláme pro to, aby jako rodinná slavnost nevypadala?)
Ježíš působil jako učitel náboženství (ne jako farář) jen pár měsíců. (Kdyby se nebránil, skončil by už po „primičním kázání“ v Nazaretě).
Přesto se mu povedlo ukázat nám Boha neuvěřitelně blízkého člověku. I člověku hříšnému.
Ježíšova slova, jeho jednání s lidmi (i lidmi na okraji společnosti) mění (mohou změnit) náš život a soužití. Zboural všechny přehrady povyšující jedny nad druhé.
Kdokoliv se na Ježíše může odvolat. Jeho pravda bude platit navěky. To není málo.
Kdo se jím nechá vést, ocitá se už alespoň špičkou palce nohy v jeho království, do kterého je každý navždy zván. To není málo.
Ježíšovo mytí nohou není ojedinělým gestem. Od začátku nám projevuje lásku až do krajnosti.
„Jestliže já, Pán a Rabi, jsem vám umyl nohy, čiňte stejně vy jeden druhému (ne jen jednou roka). Podle toho vás poznají jako moje učedníky.
Snad jsme se od Ježíše něčemu naučili.
Společné jídlo je pro nás příležitostí, jak si vyjádřit náklonnost (smrskne-li se slavení jen na jídlo a pití, je degenerováno).
Ježíš nám nabídl výjimečné přátelství a nabídl nám jedinečné setkávání při své Hostině.
Máme úsloví, která nám mohou v určité situaci a z určitého pohledu něco napovědět.
„Co jíš, tím se stáváš“ (kdo čte bulvár, bude poznamenán).
„S kým se přátelíš, takový jsi“ (o Ježíši to neplatí sedal ke stolu i s lumpy, aby je mohl vést vzhůru).
Ježíš nám nedal jen krásný příklad šlechetného jednání, chce nás objímat, pozvedat, prostupovat, uzdravovat, proměňovat zevnitř. Pokouší se získat si naše srdce.
K souznění jsou ale potřeba oba.
Slova Jana Baptisty o Ježíši: „Hle, beránek Boží“, jsou zajisté pravdivá, jen je při Večeři Páně často příliš rychle strkáme do kapsy a spojujeme je s prolitou krví. /2
Nepřehledněme, že Ježíš při Velikonoční hostině obraz beránka nepoužívá. Mluví o hostině chleba a vína, o těle a krvi. Nepropojujme obrazy, které do sebe nepatří.
Ježíšova Hostina je svatební hostinou. Jeho slova nad chlebem a vínem jsou ženichovým svatebním slibem. Láska na život na smrt, láska je silnější než smrt.
Do 24 hodin se ti, kteří zastupovali nevěstu (včetně nás), přesvědčili o obětavosti svého ženicha: „až na smrt“. O hodnověrnosti jeho slov.
„Opět přijdu jako ženich.“
„Jsem vaším ženichem navždy.“
Krev je jedním z nejdůležitějších obrazů Ducha.
(Krev je také nejcennějším „inkoustem“ smlouvy.) /3
Nabízí-li nám Ježíš svou „krev“, nabízí nám transfůzí svého ducha.
My svou krev můžeme v nějaké míře poskytnout druhému, ale ducha božího máme značný nedostatek.
„Vezměte a jezte, vezměte a pijte.“
Až do dna vypili pohár, který jim Ježíš nabídl, nezbyla ani kapka. (Ze společného poháru pije při svatbě ženich a nevěsta.)
Ježíš nepil. Ježíšova krev – jeho Duch – je vyléván pro nás (do nás).
Ježíšovu krev na kříži jsme prolili my (nedáme si říci – dokud neteče krev).
Není pravda, že by Bůh byl bez Ježíšova utrpení a jeho prolité krve bezmocný k odpuštění našich hříchů.
My si bez krve nedáme říci, nikoliv Bůh.
Potřebujeme Ježíšova slova a jeho činy promýšlet. To nevadí, že je to promýšlení na léta a léta. Čím dál víc se můžeme nořit do jeho vynalézavé lásky a jeho pozorností. Nikdy s
tím nebudeme hotovi.
Je jednoduché se uklánět před křížem nebo oltářem (jako symbolem Krista), je jednoduché poklekat před Nejsvětější Svátosti Oltářní. /4
Obtížnější je Ježíšovu blízkost vnímat. Kdybychom věřili, že s námi, uprostřed nás, je Ježíš, by to bylo znát na tónu našeho hlasu, na našem obličeji a hlavně na našem jednání s
druhými.
I nevěřící lidé by vycítili obohacenou atmosféru našeho shromáždění a chodili by se mezi nás osvěžit.
I podání ruky má mnoho odstínů a různou hloubku. /5
Používáme klíčové slovo srdečnost, ta za jednáním buď je, nebo není.
A srdečnost rozhodně neznamená jen cit, Ježíš odmítl citové dojetí jeruzalémských zbožných paní – VIII. zastavení křížové cesty.
Bohu není zatěžko milovat druhého více, než ten druhý miluje jeho – Boha.
Na Boha nedoplácíme.
-----------------------------
Poznámky:
/1 Na našich web. stránkách www.letohrad.farnost.cz pod titulkem „Průvodce liturgickými slavnostmi roku“ najdete i text „Velikonoční beránek“.
/2 Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.
Druhého dne tam byl opět Jan s dvěma ze svých učedníků. Spatřil Ježíše, jak jde okolo, a řekl: "Hle, beránek Boží." (J 1,29.36
)
/3 Mluvili jsme už o krvi nevěsty při svatbě a krvi ženicha při obřízce.
/4 Jak to, že pro blízkost Ježíše používáme slova zpředmětnění: „NSO“?
/5 Kde kdo si s kdekým podává ruce, dotyk těch dvou tkání „se uskuteční“, ale …
Výraz „uskuteční se“ je ohavný. Často slyšíme a čteme: „Uskuteční se“ pohřeb, koncert, přednáška …“