Příprava k biblickým textům na neděli 1. dubna 2012

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 11,21 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 50,4-7; Flp 2,6-11; Mk 14,1-15,47
Datum: 1. 4. 2012
Číst si pašije jako příběh pouhé minulosti není tak strašné. Řada křesťanů si všímá jen utrpení Ježíše a udělá známou zkratku: „Musel trpět, aby nám Bůh mohl odpustit naše hříchy“. Pak nám je útěchou, že Ježíš to má už za sebou a my jsme čistí.
Tak se z toho ale vyvlíknout nechceme.
 
Naši komunisté si nebudou každoročně číst spisy justičních vražd svých nepřátel z 50. let. Sovětští komunisté si nepřiznají krvavý podíl na Gulagu. Stále tvrdí: „Lenin byl geniální a osvobodil Rusko od buržoasie, Stalin byl geniální maršál a porazil Hitlera“. (Na frontě nebyl a milionys rozkoší vraždil ze zálohy.)Pro nás je jednodušší, než pro Němce, dívat se na válečné nebo koncentráčnické filmy.
 
Kříž je pro nás nepříjemným znamením.
Kdyby Ježíše ukřižovali nepřátelé, pohané, muslimové … bylo by to pro nás lehčí. Odedávna platilo: „Nezabiješ příslušníka svého kmene.“ (Zabít někoho z cizího kmene je hrdinství – je to nepřítel).
Ale jestli si přiznáme, že Ježíšovo ukřižování pokračuje v jeho bratřích, není dvakráte příjemné pašijím naslouchat.
My jsme těmi, kteří – stejně jako jiní tenkrát – podobně k násilí mlčí, zapírají, jsou zbabělí, ubližují …
 
Ježíše nedostalo na kříž zlobení školních dětí ani braní jména božího nadarmo. Byl ukřižován jiným typem hříchu, který je větší a nebezpečnější než hřích sodomský. Hřích zbožné pýchy. /1
O tom se mezi námi vůbec nemluví, jako by to Ježíš neřekl. Jako by nás stejný hřích neohrožoval.
 
Ježíš se radoval ze života, z krásy světa, z každého šlechetného jednání lidí, jako nikdo jiný, ale také v sobě nosil smutek všech ponížených. Proto se zastával Otce a proto se tolik stavěl proti násilí.
Pro Boha jsou všichni lidé jeho dětmi (i židé, i muslimové, i křesťané, i …).
 
Není lehké vidět do budoucnosti. Neunesli bychom to. Ježíš se pod tím nezhroutil ani neztratil chuť do života. Za pár měsíců udělal nesmírně mnoho práce, řekl mnoho převratných věcí a vykonal mnoho důležitých činů. Zbořil veškeré přehrady mezi lidmi.
Znepřátelil si ale ty, kteří se drželi své tradice a svých pořádků.
Kněžstvo tvrdilo, že nejdůležitější jsou bohoslužby a oběti v chrámě (prorocké knihy neuznávali – v nich je řada textů kritizujících povrchní oběti).
„Přezbožní“ (název farizeové bychom měli používat obezřetně) tvrdili, že nejdůležitější jsou modlitby, půsty, dobré skutky a dodržování rabínských přikázání. /2
Eséni odešli do klášterů na poušť, pokládali se za „syny světla“.
 
„Ne každý, kdo mi říká 'Pane, Pane', vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích (Mt 7,21), to je můj bratr, má sestra i matka.“ (Mt 12,50)  
„Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (J 14,23)  /3
 
Pro židy jsou Velikonoce svátky svobody (vysvobozeni z otroctví Egypta) a milosrdenství (proto o Velikonocích židovský král jednomu zločinci uděloval milost).
Kdyby byl Pilát svobodný, milost pro Ježíše by si prosadil. /4
Budeme my slavit Velikonoce jako svobodní, snášenliví a milosrdní?                
 
Květnou nedělí začíná Svatý týden. Pašije nám strhnou zbožnou masku.
I apoštolové nadšeně volali „Hosana“, na Ježíšova slova: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka“, úplně zapomněli. /5
„Ježíš měl pravdu: „Syn člověka, musí být vyvýšen“ – dokud neteče krev, nedáme si říci, slzám odoláme.“ 
Jenže ta krev ale musí být z „našeho“ („z cizího krev neteče“). 
Egypťanům nevadila vylévaná krev Mojžíšových krajanů. Nacisté rádi prolévali krev jiných. Až když v každé rodině vykrvácel nejméně jeden syn, chytali se za hlavu.
Kolikrát ještě byl a bude někdo označen za nepřítele národa, říše, společnosti, strany, třídy, církve?
Jenže ten, kdo si zakládá na své příslušnosti k pravému náboženství („každá liška chválí svůj ocas“), těžko rozeznává, že příslušnost k druhým nezakládá kvalitu osobního charakteru.
Nabízím malý test poctivosti katolíka. /6
 
„Dokud neteče krev, nedáme si říci“. Ježíš nechtěl, aby tekla krev druhých (mnoha velikým krveprolitím se dalo předejít, kdybychom více dali na Boží varování).
Ježíšovi nezbyla jiná možnost – aby židé poznali, že měl pravdu, když je varoval: „Vaše zbožnost je svévolná, zvrhlá a smrtonosná“ – než se přestat skrývat a bránit se.
Varování Izajáše, Jana Baptisty a Ježíše: „Obraťte se k Hospodinu“, nebylo vyslyšeno, Mesiáš byl zlikvidován. .
 
Můžeme patřit mezi ty, kteří Ježíšova slova nepodceňují. 
 
 
 
---------------------
Poznámky:

                  /1     Ježíš počal kárat města, ve kterých se stalo nejvíc jeho mocných skutků, že nečinila pokání: "Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili pokání.

 Ale pravím vám: Týru a Sidónu bude lehčeji v den soudu, nežli vám.

 A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš! Neboť kdyby se byly v Sodomě odehrály takové mocné skutky, jako u vás, stála by podnes.

 Ale pravím vám: zemi Sodomské bude lehčeji v den soudu, nežli tobě." (Srv. Mt 11,12-24)

 

                  /2     Viz 23.kap. Matoušovu.

        Někteří ze zástupu řekli: "Démony vyhání ve jménu Belzebula, knížete démonů." …

Jedna žena ze zástupu zvolala: "Blaze té, která tě zrodila a odkojila!" Ale on řekl: "Blaze těm, kteří slyší slovo Boží a zachovávají je. …

Toto pokolení je zlé; žádá si znamení, ale znamení mu nebude dáno, leč znamení Jonášovo.

Světlem tvého těla je oko. Je-li tvé oko čisté, i celé tvé tělo má světlo. Je-li však tvé oko špatné, i tvé tělo je ve tmě. …

Vy farizeové očišťujete číše a mísy zvenčí, ale vaše nitro je plné hrabivosti a špatnosti.

Rozdejte chudým, co je v mísách, a hle, všechno vám bude čisté.

Běda vám farizeům! Odevzdáváte desátky z máty, routy a ze všech zahradních rostlin, ale nedbáte na spravedlnost a lásku, kterou žádá Bůh. Toto bylo třeba činit a to ostatní neopomíjet. S oblibou sedáte na předních místech v synagógách a líbí se vám, když vás lidé na ulici zdraví.

 Běda vám! Jste jako zapomenuté hroby, po nichž lidé nahoře chodí a nevědí o nich. Zatěžujete lidi břemeny, která nemohou unést, a sami se těch břemen nedotknete ani jediným prstem. Stavíte pomníky prorokům, které zabili vaši otcové.

Tak dosvědčujete a potvrzujete činy svých otců: oni proroky zabíjeli, vy jim budujete pomníky.

Proto také Moudrost Boží promluvila: Pošlu k nim proroky a apoštoly a oni je budou zabíjet a pronásledovat, aby tomuto pokolení byla připočtena vina za krev všech proroků prolitou od založení světa,

 od krve Ábelovy až po krev Zachariáše, který zahynul mezi oltářem a svatyní. Ano, pravím vám, tomuto pokolení bude přičtena vina.

 Běda vám. Vzali jste klíč poznání, sami jste nevešli, a těm, kteří chtěli vejít, jste v tom zabránili."

Zákoníci a farizeové na něj začali zle dotírat a na mnohé se vyptávat, činíce mu tak nástrahy, aby jej mohli chytit za slovo. (Srov. 11. kap.Lukášovu)

 

                  /3     Něco jiného je upřímně říci svatební slib a něco jiného je celoživotní budování pěkného manželství. Vzájemnou důvěru je třeba získat a pěstovat.  

Dnes nevyžaduje větší odvahu číst na veřejnosti Písmo, jít po náměstí s průvodem „Božího těla“, volat na veřejnosti: „Ať žije náš Mesiáš!“

Obtížnější je jednat v zaměstnání jako poctivý, pravdivý a milý člověk.

Mnoho mladých se na veřejnosti chová k partnerovi víc než důvěrně. Mnohem více odvahy ale vyžaduje jít v pozdějších letech do manželské poradny, když vztah drhne. 

Petr mezi svými prohlásil: „Ježíši jsi nás Mesiáš“. Když Ježíš za pár měsíců nezpřetrhal pouta na rukou, Petr se ohrazoval: „Toho člověka jsem v životě neviděl“.

Život v porušeném světě není snadný a obyčejné statečnosti nemíváme nazbyt, např. když máme přiznat chybu.

 

                  /4     Pilát se choval k Ježíšovi lépe než velekněz, ale ani Pilátovi nezáleželo na spravedlnosti. 

Mengele někdy nosil židovským dětem – na kterých páchal své pokusy – bonbóny a za pár dní je poslal do plynu.  A snad každý diktátor a „kmotr“ občas někomu pomůže, aby se utvrzoval v

 přesvědčení, že je dobrý.

 

                  /5     Na pouti pouští do své otčiny Izraelité nestoudně spílali Hospodinu i Mesiáši. (Vysvobození s Egypta bylo jiné než mír na konci poslední války – tomu předcházely miliony mrtvých, jen Židů zahynulo 6 miliónů).

Úcta a poslušnost se dá vynutit karabáčem. Důvěra ne.

Kdo z uštknutých měl v sobě hadí jed, mohl si ověřit, zda jej uzdraví, když se zajde podívat na bronzového hada. Mohl začít důvěřovat Hospodinu.

– Zachráněný je ten, kdo se nechá Hospodinem vést k uzdravení z nedůvěry a porušenosti.

         Nikodém si nepřipustil Ježíšova slova: „Vaše zbožnost je životu nebezpečná, váš Nejvyšší církevní soudní dvůr je schopen odpravit  nevinného.“ 

„To je absurdní, ve Veleradě znám řadu slušných lidí“, Nikodém od Ježíše pohoršeně odešel.

„Ježíšova slova: ,Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka´, také pokládal za nesmysl“.  Až za pár měsíců si Nikodém na Ježíšova slova vzpomněl, když znechuceně vypadl ze zasedání Velerady, která Ježíše protiprávně poslala na smrt. 

Když pak Nikodém slyšel, jak Nejvyšší Velekněz (!) mazaně zažaloval Ježíše u okupantského prokurátora jako buřiče proti říši a pyšného Piláta donutil popravit Ježíše jako posledního otroka proti státní moci, bylo mu na zvracení. Z

 jednání Nejvyššího církevního soudu i ze své zbabělosti.

 

                  /6     Nikdo z nás ani žádná církev nežijeme úplně podle představ Ježíšových. Pokorný ekumenismus ví, že jeden od druhého se můžeme něčemu naučit. 

Jeden článek z časopisu Církve bratrské „Brána“ 3/2012 nám umožní nahlédnout do křesťanství sousedů a porovnat si, jak se stavíme k užívání alkoholu my.

(Já mám alkohol rád, ale držím si svobodu. Naši předkové se v Adventu a Postní době netkli alkoholu a fajfku pověsili na hřebík.) 

PÍT,  ČI  NEPÍT?

 

Praxe abstinence není dominantním jevem v Církvi bratrské ani v jiných českých denominacích. Morální postoj k alkoholu se viditelně změnil za poslední roky. Je to vkrádání neblahého liberalismu, nebo

naopak růst k autentickému následování Kristovské svobody bez tíhy nadbytečných břemen?

A co otázka míry? Jedná se o subjektivní věc? Nebo lze najít univerzální vodítko?

 

Když pročítám Ježíšovy zázraky, potom přemýšlím, proč hned první je spojen s alkoholem (J 2,1-11). Někteří by nám vysvětlili, že víno je symbol krve znamenající novou smlouvu, že svatba je

předobrazem svatby beránkovy atd. Jenže skutečně je proměna vody ve víno pouze symbolem? Neměl Ježíš udělat pravý opak – tedy když svatba pokročila, proměnit víno na vodu? Navíc z příběhu plyne, že Ježíš udělá vína nejenom hodně, ale i to, že se jedná o víno velmi dobré. Jinými slovy riskuje, že se svatebčané opijí! Kombinace dobrého vína s

 jeho velkým množstvím byla v každé době nebezpečná. Z uvedeného příběhu vidíme, že alkohol – v tomto případě víno – zřejmě problém nebude. Problém je v něčem jiném – v přístupu k alkoholu. Tento princip lze vidět i v mnoha jiných oblastech etiky. Oblast

samotná (alkohol, ale i sex, zábava, práce, hra, peníze atd.) není sama o sobě špatná. Špatnou se stává až v určitém specifickém kontextu. Ježíš se svatebčany jedná jako se svobodnými lidmi. Dává jim dobrý dar, ale jak ho použijí, nechává v jejich kompete

nci. Docela by mě zajímalo, jak to tehdy v Káni dopadlo.

  V otázce alkoholu je pro křesťana jasná hranice, a tou je opilství. Znamená to ale, že dokud se neopiju, nemusím oblast alkoholu řešit?

Další otázka je, jaká je hranice opilství. Mohu mít vlivem alkoholu „náladu“, stejně tak ale mohu ztrácet rovnováhu nebo sebekontrolu. Vyrůstal jsem v

 prostředísboru, kde byl alkohol téměř zapovězen. Neřekl bych, že se jednalo o zákonictví, spíše se prostě alkohol v církvi, alespoň veřejně, nepil. Nedovedu si představit, že by můj otec nebo někdo se starších šel s kazatelem na pivo, nebo že by na křesťanské svatbě byl alkohol. Stejně tak bylo vyloučeno, že bychom konzumovali alkohol, byť v

 rozumné míře, na mládežnických akcích.

Dnes je situace zcela jiná. Alkohol na křesťanských svatbách (pivo a víno), ale i jiných akcích (např. sborová dovolená, kazatelská pastorálka atd.) je běžný jev, dát si pivo s kazatelem není problém. Alkohol (většinou v rozumné míře) je konzumován i na některých akcích křesťanské mládeže. Dříve jsme občas řešili to, že není třeba brát alkohol jako něco téměř démonického, dnes si občas klademe otázku, zda už nejsme mimo a zda se nám naše svoboda nevymyká z rukou. V tomto článku chci psát o mezích naší svobody ve vztahu k alkoholu.

  Existuje tedy nějaká mez? Pokusím se nastavit několik kritérií, které lze ve vztahu k alkoholu brát v potaz. První otázka je, zda se pití alkoholu, byť v množství, které mne neopije, nestalo zvykem, který už nejsem schopen ovládnout. Zda nepociťuji touhu, kterou už přestávám ovládat, napít se. Je

li tomu tak, zřejmě něco v mém vztahu k

 alkoholu nebude v pořádku.

Další otázkou je, zda se alkohol nestal tím, čím „léčím“, nebo možná lépe řečeno, čím kompenzuji stres, úzkost, napětí, samotu, smutek, krize, další těžké stavy či negativní emoce. Alkohol má schopnost zmírnit emocionální vypětí bez toho, abych byl opilý ve smyslu ztráty kontroly, jenže problém samotný neřeší, pouze jeho řešení oddaluje. Myslím, že bych ve chvílích, kdy jsem na dně, alkohol pít neměl. Víno je v Bibli v pozitivním smyslu zmiňováno především v souvislosti s oslavou, s

 dobrou myslí a radostí, nikoli s depresí, a v tomto vidím dobrý princip.

Dalším rozměrem je ohled na druhé. Někteří rádi argumentují poukázáním na osobní svobodu. Svobodu sice mám, jenže jakoukoli etickou otázku je třeba řešit v kontextu společenství. Pokud se moje

svoboda stává kamenem úrazu pro druhého, potom hřeším. Tento princip platí i o alkoholu.

Další otázkou jsou peníze. Pokud jako křesťan považuji peníze za dar od Boha, potom s nimi nemohu nakládat nezodpovědněči hloupě. Každý máme jinak nastaveno co je

„zodpovědné a moudré“, zároveň když vidím, jak jsou někteří opatrní na peníze, které by mohli dát na Boží dílo, a pak utratí několik stovek za drahý alkohol, kladu si otázku ohledně priorit. Přemýšlejme nad penězi,

které měsíčně utratíme za alkohol. Nepíšu zde: neutrácejme za alkohol, ale zvažujme. Další otázkou je, jak se po požití alkoholu chovám. Jde o to, že někteří se sice neopijí, ale po relativně malé dávce alkoholu se stávají arogantními, mnohomluvnými, lehce ztrácejí zábrany atd. Ne vždy jsou si toho vědomi, o to více

je třeba brát vážně, pokud nám někdo z uvedeného, nebo i něco dalšího vytkne. My sami se sice můžeme cítit v pohodě, ale objektivněji nás vidí někdo druhý.

Dalším kritériem je Boží dar, který se jmenuje zdraví. Každý sneseme jinou dávku alkoholu, nicméně platí, že alkohol může dát tělu zabrat i bez toho, že se opiju.

Poslední kritérium je specificky křesťanské. Mám na mysli vnitřní svědectví Ducha svatého. Jsem si vědom, že mezi Duchem a duší je velmi úzký předěl, že se zde může míchat falešný pocit viny, nebo naopak

velmi široké svědomí. Jako křesťané ale na tento rozměr nesmíme rezignovat. Zároveň si myslím, že toto svědectví nijak nepopírá pokus o výše naznačená kritéria a položené otázky.

Bc. David Novák, M.Th., Brána, 3/2012

- – - – -

D. Novák je kazatelem Církve bratrské ve sboru v Praze 13 a tajemníkem pro evangelizaci při radě Církve bratrské. S ženou Danielou má dva syny Adama a Martina, učí filosofii na Evangelikálním teologickém semináři.

 

Můj pohled

V roce 1985 jsem byl na vojně, a když jsem byl na stráži, došlo k mimořádné události. Problém byl, že když se ona událost stala, byl jsem opilý. Vojáci se tehdy vraceli z dovolených a každý mi dal trochu napít tvrdého alkoholu. Moc jsem toho nevypil, ale tím, že jsem střídal různé druhy, opilost se dostavila rychle. Výsledkem byl soud a hrozba dvou let vojenského kriminálu. Zázrakem jsem do vězení nešel, nicméně jsem Bohu dal dva sliby. Jeden, že mu budu sloužit, jak on bude chtít (i díky tomu dělám to, co dělám), a druhý, že už nebudu pít tvrdý alkohol. Slib ohledně tvrdého alkoholu jsem dodržel, mimo toho, když mě bolí žaludek, nebo několika společenských přípitků. Co se týká vína a piva, obojí mi chutná, a musím si proto dávat pozor. Ze zkušenosti vím, že nemusím být opilý, a přesto mohu prožít „uštknutí vínem“ (Př 23,32). I proto jsem si stanovil kritéria popsaná v

 tomto článku, která možná pomohou i dalším.

                                      David Novák, Brána, 3/2012