Příprava k biblickým textům na neděli 11. března 2012

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 2,18 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 20,1-17; 1 K 1,22-25; J 2,13-25
Datum: 11. 3. 2012
Jak jste si prožili Abrahámovu zkoušku (o které jsme si četli minule)?
Proč Hospodin na Jiftácha nezakřičel: „Nezabíjej svou jedinou a milovanou dceru“?
Platí přikázání i na Hospodina?
Dodržuje je?
Platí i pro něj zákaz lidských obětí?
Proč nezakřičel na Golgotě: „To je můj milovaný syn, toho poslouchejte! Běda, jestli na něj vztáhnete ruku!“   
 
Hospodin nenabízí svou smlouvu kdekomu. Uzavřel ji s Abrahamem – slyšeli jsme před týdnem.
Ke smlouvě s Mojžíšem jsme dostali pravidla k dobrému životu, abychom si dokázali uchovat svou svobodu – přesněji svobodu božích dětí.
Ježíš později přizval ke smlouvě také nás – původně pohany (gój: pronárod, nevzdělaná horda; i Izrael byl původně gój).      
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě.
    Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.“ (Dt 19,4-6)
Budeme-li dodržovat smlouvu, nebo pokud alespoň uznáme své chyby a budeme o soužití s ním stát,  bude nás Hospodin stále vysvobozovat. /1
Hospodin o nás bude tak pečovat, že nebudeme mít zapotřebí si hledat jiných bohů. Nebudeme mít zapotřebí si přikrádat z peněženky, talíře a postele druhého ...
 
Desatero je součástí 613  „přikázání“  – ukazatelů, pravidel k dobrému soužití.
Pro židy je „Desatero“ krásnou modlitbou vděčnosti.
Škoda, že nám je „Desatero“ často nařízením. Učili jsme se je vyjmenovat, nikoliv objevit jako Hospodinovu moudrou a životadárnou péči.
 
Sobě i dětem je třeba popsat slovo „přikázání“. Je nešikovné.
Lze např. přikázat děvčeti, které otec zneužíval a matka k tomu mlčela (stává se to častěji, než si myslíme), aby své rodiče ctila?
(Na nás je, abychom se jí ujali a pomohli jí objevit Boha, dar a význam „přikázání“.)
 
Minulý týden jsme začali starostí Hospodina, jak vymýtit nebezpečné a zvrácené náboženské pověry. Protože jsou těžko vymýtitelné, odvážil se Hospodin položit svého služebníka Abraháma a jeho syna „na skřipec“.
Cítíme s nimi a často se ptáme:  „Jak může Hospodin tak krutě jednat?
Ale my potřebujeme tuto léčbu šokem. Neboť my, nikoliv Bůh, jsme schopni obětovat lidské oběti svým božstvům (kariéře, moci, slávě, náboženským představám …) nebo i my jsme schopni Ježíše obětovat Hospodinu (jako obětoval judský král v 6. století svého syna Hospodinu).
 
Má být pro nás Ježíšovo vyhnání kupců z chrámu také dalším šokem?
Místní lidé byli naprosto pobouřeni. (O podrobnostech jsme mluvili dříve.)
Co vy říkáte Ježíšovu agresivnímu jednání? Čekali jste od Ježíše něco takového?
Zkusme si to nasvítit.
 
Po staletí Hospodin káral skrze proroky svůj lid – místo vtahu se mu lidé snažili podstrkovat úplatky. „Vaše modlitby jsou odporným krákoráním, z vašich obětí mi je na blití.“
Ježíš je posledním prorokem.
Kdyby jeho vyhnání kupců bylo pouze kritikou poměrů v Jeruzalémském chrámu, nebylo by asi zapsáno u všech čtyř evangelistů!
 
Začněme od známých věcí.
Ke správnému porozumění chrámu nám biblické vyučování už poskytlo několik základních informací. /2
Když David přišel s nápadem postavit chrám, Hospodin se usmál: „Davide, nalejme si čistého vína, kdo z nás komu buduje dům?“ (Dům v Bibli znamená širokou rodinu a služebnictvo.)
Hospodin Abrahámovi nepostavil stavení, ale věnoval mu pomoc a plány na budování vztahů v jeho domě.
Ve společenství je vždy podstatný duch a vnitřní atmosféra.
 
Připomeňme si, o co Ježíšovi jde především.
Víme od něj, že Bůh chce přebývat v nás a uprostřed nás.
Bez kostela se můžeme obejít (sejít se slavit Večeři Páně lze kdekoliv), ale bez společenství, ve kterém souzníváme s Duchem Ježíše a Otce se neobejdeme.
 
Ježíš vždy přivádí lidi k sobě a společně nás vede do boží náruče.
Přišel, aby nás – uražené, kteří jsme práskli dveřmi otcovského domu – smířil s Bohem a jednoho s druhým.
Pro Ježíše je nejdůležitější dobré soužití lidí (boží království začíná tam, kde se snažíme uspořádat sebe a vztahy s druhými podle Ježíšových pravidel soužití).
Věta: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“, je pro nás stěžejní, ale k porozumění je třeba znát souvislosti. /3  
 

Pozvání do Božího království si právem pokládáme za čest.

Ježíšova pravidla přijímáme dobrovolně a rádi (krásnější pomoc k dobrému soužití jsme nepotkali). 

Kdo se ale podle nich nechce řídit, vylučuje se ze společenství Ježíšových přátel. /4

 

Touha po porozumění a spolupráci s Ježíšem a lidmi, upřímnost, pravdivost, poctivost a pokora jsou základními předpoklady pro život ve společenství pokřtěných.

(Pokora je vědomím, že nemám vždy pravdu, že se k pravdě teprve blížím..

Pokora je ochotou hledat vlastní chyby, přiznávat a napravovat je.

Pokora s úctou naslouchá druhému a touží se od druhého něco dozvědět. 

Pozemský život je přípravou na věčnost.)

 

Boží Duch vytváří boží rodinu.

Ve společenství i rodině může vládnout různý duch (ochoty, obětavosti, přátelství, úcty …

nesnášenlivosti, stranictví, rasismu, despocie, podrobenectví …

 

Každé společenství se ladí do patřičné atmosféry, někde je ale manipulováno …

(třeba i v pravé církvi – Kaifášem to nutně nemuselo skončit)

 

Začněme rodinou, ta je základní buňkou božího království.

Bůh s námi chce bydlet v naší rodině. Rodina je základním chrámem Boha.

Rodině Bůh nabízí veliké požehnání. Manželé mají být obrazem božím – mají poskytovat dětem milující zázemí, zrcadlit jim boží péči a úctu.

Dobré soužití je cílem. Je náročné, víme, jak se třeba společné stolování v rodině může pokazit. Ale to se dá spravit.

Než k rodinnému stolu zasedneme, máme se nejprve smířit.

Ježíšovo pravidlo: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar“, nepoužíváme jen pro návštěvu kostela – ale i pro soužití v

 božím chrámu rodiny. /5 

 

Slušné rodiče mrzí, nestojí-li děcko o rozhovor.

Kolik dětí trpí tím, že pro ně nemají rodiče čas, nejsou ochotni si s nimi povídat, vyslechnout je. /6

I na kazatelně a ve zpovědnici se na těchto názorech shodneme.

Ale nakolik Ježíšovo přikázání o smíření používáme pro širší rodinu boží?

Přinejmenším jednou týdně se scházíme ke slavení Večeře Páně. Nelze ji slavit, pokud jsme se nesmířili. (Jet na mši do jiného kostela neplatí.)

Kdybychom dodržovali Ježíšova přikázáni, možná bychom se někdy od dveří kostela vrátili a možná by několik neděl byl kostel zavřený, než bychom si vyříkali to, co nás od sebe odděluje. Ale možná by byl Bůh spokojený.

Ježíšův novozákonní půst přece znamená: „Nech vše stranou, hledej příčinu, proč se stalo nedorozumění, napravte své vztahy, abyste opět mohli zasednout ke stolu jako přátelé.

Už jste se někdy od kostelních dveří vrátili domů? Už jste někdy slyšeli: „Nemůžeme slavit bohoslužbu, dokud si nevyříkáme, co proti sobě navzájem máme“?

Svět by se nezbořil, kdybychom měsíc neslavili. Ale chrám společenství božího lidu bouráme, slavíme-li bez vzájemného smíření.

Vím, že by to ve velkých kostelích nešlo praktikovat, ale tím víc si na toto Ježíšovo přikázání máme každý z nás, jednotlivců, dávat pozor. My, předsedající Večeři Páně především.  

 

Nakolik si v církvi vzájemně nasloucháme (nadřízeným, podřízeným)? Ve farnosti, diecézi??

Je někdo umlčován? Kolik lidí trpí tím, že jej druhý nechce vyslechnout? /7

 

Kážeme lásku k nepřátelům, ale nejsme ochotní vyslechnout Ježíšova bratra. 

Často odsuzujeme druhého, aniž jsme mu poskytli možnost obhajoby.

Často své názory považujeme za jedině správné.

Apoštol Pavel nás varuje: „Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně (o nové tělo Páně, které vytváříme my), jí a pije sám sobě odsouzení. Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají.

 Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni.“ (1 K 11,29-31 ) /8

Ježíš bere Boha i nás smrtelně vážně (stálo ho to život).

Falešná zbožnost je jedovatá, rozsévá smrt,  likviduje proroky.

Bůh není loutka. Bez našeho vzájemného smíření nemůžeme slavit, nebylo by co. Vrcholem božího díla je naše lidské dobré soužití. V tom jsme spolutvůrci. Čím jiným můžeme Bohu udělat větší radost

?

 

Ježíšovo vyhnání kupců z chrámu námi má otřást.

Bohu nemůžeme podstrčit své „skutky zbožnosti“ bez poctivé snahy o dobré soužití.

Byli bychom jako ten vyžírka, který neměl roucho svatební. (Mt 22,11-14) /9

Bůh by nám nemohl posloužit (bohoslužba je službou Boha nám, my Bohu sloužíme ještě méně než kojenec tátovi). A naše účast na bohoslužbě by byla rouháním, braním jména božího nadarmo! Manipulovat s

 Bohem je veliký hřích.

 

Proč tolik lidí říká: „Boha ano, ale církev ne.“?

Lidé často soudí povrchně, ale je na nás, zda zkoumáme svou upřímnost, pravdivost a věrohodnost. 

K čemu bohaté chrámy, když je v nich lidem studeno nezájmem, podezříváním a odsuzováním.

Půst od nějakých požitků naše studené vztahy nezahřeje. Srdečnost a vcítění k druhým modlitby nenahradí.

 

V církvi jsou obdivovaní poustevníci asketického života.

Nemohu soudit druhého, jen se ptám, jak asi samotář roste do podoby boží bez tvrdých nároků společného soužití?

Znáte větší umění než soužití s nejbližšími?

Jak může někdo dojít k pokoře, když se nevystavuje tlakům společného soužití. Když nemá nikoho, kdo by se odvážil mu říkat pravdu?

Vím, jak snadné je milovat lidstvo. Žít s konkrétními lidmi pod jednou střechou je namáhavé.

Proč nejsou v církvi především ceněni (svatořečeni) tvůrci pokoje, mámy a tátové, kteří vychovali řadu dětí a celý rod dávali dohromady, aby jejich děti stály také o sebe navzájem?

Jak mluvit o lásce, když nevím, jak náročná je to práce, nemám s ní osobní zkušenost?

 

Zpovědníci domlouvají matkám, které na sebe žalují, že nebyly dost trpělivé na své děti a za chvíli faráři nesnesou v kostele děti, které se trochu vrtí.

K čemu nám jsou všelijaká odříkání, která si vybereme, když nejsme snášenliví? 

 

Ježíš nám přesně řekl, co znečišťuje nás – skutečný chrám boží: „To, co vychází z našich úst, z našeho srdce, to člověka znesvěcuje. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky.“ (Mt 15,18)

 

 

Přemýšlívám o tvrzení některých lidí, že mše sloužená zády k lidu je zbožnější.

Dirigent se nedívá někam dopředu (v jeho případě směrem k lidem v hledišti), ale do sboru. Víme, na co dává pozor – aby vše správně ladilo.

Farář má dávat dohromady farnost – abychom ladili s Kristem. 

Pro kněze je těžší sloužit večeři Páně čelem k lidu. Jak se mýlí ti, kteří si myslí opak. Je jednodušší zvedat oči někam vzhůru nebo se dívat na kříž než se dívat do očí druhých, s

 nimiž je soužití náročné (neboť svými chybami narážíme na chyby jejich – ze školy si pamatujeme na výsledné vektory).

Je jednodušší se nutit do zbožných pocitů, než si znovu „podat ruce“. Buď jsme tvůrci Pokoje nebo nejsme. Ano, smiřování je pracné. Ale je větší radosti, než z

 očištěného svědomí, z obnovených vztahů?

Buď je naše konání před Bohem upřímné, nebo prolhané.

Bůh není nahoře, buď se s ním setkáme ve svých srdcích – a při společné bohoslužbě také uprostřed nás – nebo se s ním míjíme.

Samotář nebo provinilec se raději stravuje sám. Stolování je pro něj příliš náročné, ví proč.

Společná modlitba – na rozdíl od soukromé modlitby – je navíc uměním spolupráce, společným setkáním s Bohem. (Ve společenství se snažím dávat druhému přednost

– tak jak to vidím na Ježíši.  On nám vždy dává přednost před sebou, vždy nás  „do dveří“, do náruče Otcovy pouští první. Nikdy si na talíř nebral jako první. Dokonce myl nohy.

)

Nebe je společenství těch, kteří se snaží si vzájemně rozumět a spolupracovat. V nebi poustevníci nebudou.

Nebeské království začíná tady. Buď je stavíme, nebo utíkáme do neskutečného světa.

Ale nestavíme-li, škodíme, bouráme.

Sám Ježíš říká: „Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje“. (Mt 12,30)

 

Ježíš ví, co v nás je, říká poslední věta nedělního úryvku z evangelia.

Ježíšovu pobouření proto kupčení s Bohem potřebujeme rozumět.

K čemu by byl kostel bez lidí? K čemu by byl sebevyšperkovanější kostel provoněný kadidlem bez srdečných, otevřených a úctyhodných vztahů?

 

Ježíš nás nejen varuje, nabízí nám pomocnou ruku, pozvedá nás. Neodvrací se od nás, přesto že máme zkažený dech („z našich úst, z našeho srdce, vychází špatnosti“).

Přesto – nás nečisté – zve ke svému stolu.

Chce po nás jen upřímnost, rovné jednání a touhu po smíření a porozumění s druhými.

Zřekneme-li se své povýšenosti – vyklidíme-li si ze srdce to zlé, rád nás uzdraví a obdaruje, duchem božím. Taková je služba boží (bohoslužba). Bůh slouží nám, ne my jemu.

 

----------------------------

Poznámky:

                  /1     V „postní době“, je dobré si přečíst třeba Dt 4,1-40.

 

                  /2    –   Jeruzalémský chrám si neporučil Hospodin.

                         –   Boží lid se bez chrámu obejde.  (Jeruzalémský chrám byl krásnou stavbou;

                              i Ježíš byl smutný z jeho budoucí zkázy.)

                        –   Je matoucí nazývat křesťanský kostel chrámem. Máme brát vyučování slovem

                             božím vážně. 

    (Máme pečlivě užívat rodný jazyk. Tím více máme přesně a pečlivě mluvit o božích věcech. Úcta se projevuje pečlivostí.)

 

                  /3     Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra.      Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´.     Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.     Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.     Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní.

Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.

“ (Mt 18,15-20)

 

                  /4     Ve sporu nemusím mít nutně pravdu já. Proto Ježíš stanovil tři stupně vedoucí k domluvě. Žádný jedinec nesmí druhého označit za bludaře, heretika. Jen řádný soud církve jednající podle Ježíšových pravidel. Kacířům se takové

ho soudu nedostávalo.

 

                  /5     Ježíš řekl učedníkům: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.

Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.

Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.

Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.

Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře. (Mt 5,20-26)

 

                  /6     V neděli jsem viděl film „Lepší svět“. Dva kluci v Dánsku (a souběžně Afričané v Africe) se staví proti zlu. Učitelé banalizují šikanu. Kluci těžko nesou nedobré jednání rodičů. Rodiče věnují málo pozornosti dětem (děti mají často větší trápení než dospělí – ti už mají více zkušenost

í s jednáním druhých a určité místo ve společnosti). Děti se nedokáží svěřit rodičům (šikana je pro ně velikým ponížením). 

 

                  /7     Co odpovíte na otázku: „Je hezké, že se Jan Pavel II. se několikráte setkal s atentátníkem, ale proč se nesetkal s velikým teologem Hansem Küngem“?

(Proč bývá v církvi odsouzen ten, kdo vysloví jméno třeba Prof. Hanse Künga?)

V Německu a Rakousku si lidé stěžují, že jim vrchnost nenaslouchá. Je to pravda? Proč se nedomluví?

Proč místo dodržování Ježíšových pravidel vymýšlíme vlastní pravidla?

Před sněmem naší církve biskupská konference zadala otázky „laikům“. Po dlouhé měsíce se laici scházeli a odpovídali. Pak byly jejich odpovědi hozeny do koše.

Nám to vyrazilo dech, sklopili jsme potichu hlavu.

Neměli jsme po totalitě dost zdravého sebevědomí a pokory, abychom dokázali říci, že nás to ponižuje.

 

                  /8     Kněz se před přijetím Těla a Krve Páně modlí (s bázní před Bohem, s „třesením“, s vědomím vážnosti): „Pane Ježíši Kriste, pro tvou lásku tě prosím ať přijímání tvého těla a tvé krve není mým odsouzením, ale …“

 

                  /9     Člověk bez patřičného oblečení na svatbu neoblékl Krista („Šaty dělají člověka“), nepřijal Ježíšův způsob jednání, přetvařoval se.