Příprava k biblickým textům na neděli 4. března 2012

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mk 7,1-8.14-15.21-23 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 22,1-18; Ř 8,31b-34; Mk 9,2-10
Datum: 4. 3. 2012
Začali jsme čtyřicetidenní  přípravu na slavení Velikonoc. Minule připomínkou potopy a smlouvou. Dívali jste se na texty okolo potopy? Co Vás napadlo? /1  

Co je to za příběh s obětováním Izáka? Bouříte-li se, máte zdravé myšlení.

Kdybych k Vám přišel s oznámením: „Vaše děcko zajelo auto …“ a za minutu řekl: „Apríl“, vícekrát k Vám nesmím přijít. S některými věcmi se nežertuje!  

Jestli ale chceme porozumět textu, odložme nejprve své názory a pocity a naslouchejme textu i tehdejším poměrům. K čemu má příběh posloužit, na jaké odpovědi lidí odpovídá?  

Začněme od pohanství. Není  minulostí – někteří lidé se k němu opět vrací. Chápu, že někdo je zklamaný ze své představy o Bohu – není snad zatíženějšího slova, ale škoda, že o správnou představu o božím jednání nebojuje. 

Některé pohanské  modlitby jsou pěkné. /2

Pokud si např. za Slunce dosadíme Boha, můžeme je použít.

Začneme-li přemýšlet, ke komu se pohan modlí, začíná nám to drhnout, jsme zvyklí  na jinou úroveň. 

Těšíme se ze slunečního záření, nutně je potřebujeme k životu. Ale …

Slunce je větší a starší než malé dítě, ale slunce o žádném dítěti neví, zatímco dítě časem bude slunce v nějaké míře objevovat a žasnout nad ním. (Zvířata, nebeská tělesa, vládcové nebo démoni nejsou božstvy, říká Bible.)   

Pohané si představují svá božstva podle svých vládců. Dodneška jsou někteří lidé přesvědčení, že se bez vládců pevné ruky neobejdou (viz. Putinovské Rusko, plačící Korejci nad smrtí milovaného Vůdce).

Poddaní se cítí  závislí na svých vůdcích – mnoho lidí se ani neumí samo uživit (potřebuje zaměstnavatele) nebo si vládnout (nechce přijmout odpovědnost za život společnosti a veřejnou spravedlnost).   

Poddaní přiznají  Mocným právo na moc a přepych.

Jako poddaní živí své vládce, tak musí být i božstvo udržováno v dobré kondici tou nejkvalitnější potravou (nejlépe měkkým masíčkem dětí nebo mladých lidí).  

Náboženskost v člověku se snadno spojí s náboženskou ideologií a lidé uvěří, že je nutné božstvům obětovat to nejcennější. Toho využívají vládcové a kněží k získání a udržení vlastního mocenského postavení. Např. Aztéci říkali poddaným: „Ano, pláčeme nad smrtí obětovaných, ale přece nechcete, aby zítra nevyšlo slunce“.

(Řada lidí má  romantické představy o ušlechtilosti divochů vlivem četby autorů „pohádek“ typu Karla Maye.) /3   

(Aby v Izraeli nebyla víra deformována na náboženskou ideologii králem nebo kněžstvem, posílal Hospodin proroky, ti bděli nad věrností Hospodinu.)  

Hospodin ví, že náboženské  pověry jsou těžko vymýtitelné. 

Jak dnes např. vymýtit obřízku žen? /4

Slunce nevnímá obřízku žen ani lidské oběti všeho druhu.

Hospodin přeje životu. To pohanská náboženská ideologie (zatvrzele se držící i mezi křesťany) tvrdí, že Bůh nejvíce ocení, když se jeho darů zříkáme a obětujeme je na nějaký oltář. /5 

Hospodin potřebuje zakázat lidské oběti, ale také moc dobře ví, že zbožní  si na svou náboženskou tradici nenechají sáhnout – řadu jeho proroků i Ježíše to stálo život!

Jak změnit smýšlení  zbožných?

Hospodin vybral Abraháma, aby na vlastní kůži zažil, jak hrozné je obětovat své  dítě (něco jiného je obětovat cizího nebo vlastního –  vzpomeňme na Jiftáchovu dceru).

Hospodin si vybral Abraháma pro jeho přemýšlivost a pružnost, pro jeho lepší představu o Bohu než jakou hlásalo pohanství.

Abrahám byl schopen s Hospodinem spolupracovat.

Abrahám a jeho potomstvo mělo šířit u dalších národů osvícení k přejícnosti a dobrotě Hospodina. Izrael je vybrán k ukázání cesty k životu lidstvu z jeho bídy.

(Je velice užitečné  si promyslet poměry, které vedly k potopě a stavění  babylonské věže. Popisují, do jakého neštěstí se stále dostáváme, když si „stačíme sami“  a vytváříme si své náboženství.)

 

Víme, že Bůh není  jako učitel, který potřebuje vyzkoušet studenta z jeho znalostí. Abrahám potřeboval projít touto zkouškou důvěřování Hospodinu.

Abrahám nebyl fanatik, ten nepochybuje a nepláče.   

V Abrahámově době byly lidské oběti běžné. I pozdější Izrael byl sváděn k něčemu podobnému.

Vzpomeňme na Jiftáchovo obětování  své dcery. Izraelský král ještě v 6. stol před Kr. obětoval Hospodinu svého syna.

Lidské oběti svou hrůzou přitahují a jejich vysoká cena se může někomu zdát jako dar, který božstvo nejvýše zavazuje k vyslyšení obětujících.

I mnozí křesťané  dodneška drží středověkou teorii o zadostiučinění Bohu Ježíšovou obětí  

za naše hříchy.  

U židů a křesťanů  má dítě velikou hodnotu, ale v jiných kulturách tomu tak nebývalo a dodnes nemusí být.   

Drsným příběhem o Abrahámově  zkoušce nám Hospodin jednou provždy sděluje: „Smilujte se nade mnou a nad svými – mými dětmi a už nikomu nikdy neříkejte, že bych já na něco takového jako je oběť jen pomyslel!!! Vážím si obětavosti, ale pro sebe žádnou oběť nevyžaduji.“

 

Úplně jinak si vážíme hodnoty, je-li pro nás dlouho nedostupná, nebo když o ni přijdeme.

Izák se narodil hodně  pozdě. A byl Hospodinem chráněn a znovu zachráněn.

Izraelité si váží  dětí!!

Už dávno a dávno židé  prohlásili za své každé dítě, které se narodí z židovské matky! Tím pomohli znásilněným ženám, aby své dítě mohly s láskou přijmout. Tím pomohli podvedeným manželům, aby kukaččí děcko mohli přijmout za své. Žádné dítě u nich není parchant.   

(My jsme nejen v matrice uváděli: „dítě z lože nemanželského“. Tím jsme často napomohli k likvidaci dítěte. Dodneška řada křesťanů raději odsoudí dítě k potratu, než aby matce umožnili dítě porodit a dát třeba k adopci. Chybí nám opravdová úcta k životu a láska k člověku, který pochybil.)

 

Na několika dalších případech si můžeme všimnout pozůstatků našeho pohanského myšlení.

-  Biblický text mluví o zkoušce Abraháma, naše popisky nad tímto oddílem v křesťanských biblích naopak mluví o oběti.

V Poznámce pod čarou si můžete porovnat článek významného biblisty Radivoje Jakovljeviče

o Izajášově Božím služebníku s dosavadními překlady (ty jsou příliš poznamenané teorií o zadostiučinění). /6

-  Zatímco v  našem překladu žalmu 21(22) čteme: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil,“ hebrejský text říká: „Bože můj, Bože můj, pro co jsi mě opustil?“

Pinchas Lapide (veliký  židovský biblista a znalec Nového Zákona, který velice přispěl pro vzájemné porozumění židů a křesťanů) k tomu rozdílu říká: „Ono ,Bože můj, proč jsi mě opustil´, má původ v pochybách o Bohu, Boha to zpochybňuje, obrací se to směrem k minulosti, na motivaci, zatímco ta samá otázka – jak je už tři tisíciletí tradovaná v hebrejštině a jak Ježíš zcela jistě věděl, se dívá do budoucnosti, nezpochybňuje Boha, ale klade otázku Bohu, která smysl tohoto utrpení už bezpochyby předpokládá, ale člověk by se rád dozvěděl, proč je mu to právě naloženo.“

 

Potká-li nás utrpení, s kterým se nedá nic dělat, máme se ptát, k čemu může být dobré, k čemu může snad posloužit.

Vložím teď do božích úst: „Abraháme, celou dobu, kterou jsi šel s Izákem na horu Moria, jsem

na tebe myslel. Omlouvám se ti za trápení, které jsi prožil, ale lidé potřebovali tento náš společný příběh slyšet. Děkuji ti, že jsem tě k tomu mohl použít. Mnoha lidem jsi pomohl.“

 

Jestli v sobě totiž Abrahám nosil – navzdory příkazu: „Obětuj svého milovaného syna“ – tušení, že Bůh miluje život, že je Hospodin jiný než pohanská božstva – pak je nám Abrahám povzbuzením, jak důležité je si dobré tušení a dobrou představu o ušlechtilosti Boha pěstovat a nenechávat se o ní připravit. Boží šlechetnost je větší než naše představy o ní.

Pokud se nám něco na božím jednání nebo na božích slovech nezdá, máme se vytrvale ptát a ptát. Třeba až po létech se nám dostane krásné odpovědi, která stojí za námahu.

Nenechme se umlčet tvrzením  „To je tajemství“.   

K evangeliu:

Pokaždé si říkáme, že „událost“ o „Proměnění Páně“ nelze číst bez Ježíšovy otázky učedníkům: „Za koho mě pokládáte vy?“ a za chybnou reakci apoštolů v čele s Petrem.

Přijdeme-li až na druhou polovinu přednášky, která navazuje na polovinu první, těžko pochopíme, o co jde. Pohodlnost také není dobrou společnicí při náročném hledání.    

 

Často se mluví o „Proměnění Páně“ jako o posile pro apoštoly až budou prožívat krizi víry při Ježíšově křižování. Kdyby tomu tak bylo, proč by Ježíš na horu bral pouze tři učedníky? Proč by pak těm třem zúčastněným  zakazoval o Ježíšově proměnění mluvit? To ostatní učedníci se mohli po zatčení Ježíše trápit pochybnostmi bez této „posily“? To není logické.

Někteří kazatelé dokonce mluví o Ježíšově opuštěnosti: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Jak by mohl Ježíš prožívat krizi víry? Apoštolům „Proměnění na hoře“ mělo pomoci a  Ježíšovi by nepomohlo?

O významu „Proměnění  Páně“ jsme už vícekrát mluvili. /

Mojžíš a Eliáš neprotestovali jako apoštolové proti Ježíšově „cestě do Jeruzaléma“.  „Je pravda, že nemáš jinou možnost jak věřící přesvědčit. Žili jsme mezi lidmi pravé církve a víme, jak je těžké náboženské pověry u kostelových lidí vymýtit.“   

 

----------------

Poznámky:  (Dopředu se omlouvám za dlouhé poznámky pod čarou, ale třeba nebudou pro každého nutné. Ale potřebuji hájit Hospodina.)   

                  /1    „I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý.“ Gn 6,5)

I Ježíš  říkal: „Z nitra vycházejí  zlé myšlenky“. (Mk 7,21)I  říká Ježíš 

To ovšem nejde spláchnout zvnějšku. V tom nám nepomohou ani žádné vnější náboženské obřady! Nepomůže ani pouhé spoléhání na Boha – modlitba.

Jen – přimknout se k Hospodinu, držet se jeho ruky, následovat Ježíše v jeho postojích.

Náš podíl v životě za nás nikdo neodpracuje … Už Abrahám o tom svědčí.  

 

 

                  /2     Náš Otče Slunce, 

děkujeme Ti, že se k nám navracíš, 

  abys přinesl život a teplo 

  celému světu. 

  Očisťujeme se v Tvé energii, 

  jsi naše existence, pán našeho bytí. 

 

  Očekáváme Tvůj návrat rok co rok. 

  Vzdáváme Ti díky, náš velký Otče, 

  za to, že Tě můžeme oslavovat 

  na Velké pyramidě. 

  Obětujeme Ti tuto slavnost. 

 

  Dnes přišlo jaro a s ním Tvé světlo. 

  Učiň z nás lepší lidi, 

  abychom si vzájemně podali ruce 

  a snášeli se v duchu opravdového lidství. 

(z modlitby potomků  Aztéků konané každoročně  21.března v mexickém Teotihuacánu) 

                  /3     V minulém roce vyšla kniha: „Krvavé rituály Střední a Jižní Ameriky“ Marie Kostićové, Markéty Křížové a Sylvie Květinové v Nakladatelství XYZ, 2011.

Tomu, kdo ji nechcete číst, nabízím dobrou recenzi Jáchyma Topola z LN, 26.2. 2011.

JAK NAKRMIT NENASYTNÉ BOHY

Krvavé  rituály Střední a Jižní  Ameriky zkoumají, jak indiánské  civilizace skrze utrpení a smrt

vyjadřovaly svůj vztah k bohům, přírodě  a ostatním lidem. 

Lidské oběti, sebetrýznění, rituální mučení... Otřesný materiál. Cílem knihy ovšem není bavit ani šokovat, ale pochopit, čeho chtěly dávné kultury obětováním dosáhnout a jak je samy vnímaly.

Dílo tří mladých vědkyň, specialistek na Mexiko a Andy – samozřejmě znalých mayského písma a vybavených zkušenostmi z práce v terénu – je skutečně neobvyklé.

Detailní popisy obětování  a mučení, popisy krvavých obřadů, všichni ti upálení, utopení, zaživa pohřbení, usekané údy a propichované penisy jsou doprovázeny citáty z mayských kodexů i španělských kronik, vyobrazeními, časovými mapami, bohatým rejstříkem.

Není nejmenších pochyb, že i přes možný šok z hrůzného materiálu máme co do činění  s pečlivě psaným vědeckým dílem. Jazyk knihy je uměřený, nezahlcený teoriemi ani vědátorským suchopárem, autorky nežonglují  s ideologiemi, nestaví se do moralistní role, ale ani nezastírají, že by kniha, nasycená lidským utrpením, šla psát pouze za studena: „Všechny máme malé děti a všem nám z toho bylo někdy nanic,“ říká historička a etnografka Markéta Křížová. A proč tedy tak třeskutý materiál? „Právě krvavé obřady jsou pro etnografa výzva, mohou být klíčem k pochopení cizí kultury, obnažují ji až na kost. Právě tady se lze dozvědět, co byl jedinec schopen a ochoten udělat pro celek,“ dodává autorka, která k práci na knize přizvala dvě kolegyně.

Přes stohy amerikanistických studií tato kniha přináší leccos nového. Nemluvě o českém prostředí, kde z nejrůznějších příčin panuje idealizace indiána. Také v mezinárodním kontextu, ovlivněném soudobou korektností i zcela konkrétními politickými cíli, se málokdo pustí do problému lidských obětí a dalších krutostí. Jsou to spíše témata, o kterých se cudně mlčí. Toto tabu kniha prolamuje.

K nejvyšší oběti bohům  čili zabití člověka docházelo v celé řadě kultur. Jedině ve vyspělých předkolumbovských civilizacích ale tvořily samozřejmou a z mnoha zdrojů doloženou součást každodenního života. Jinde se tento rituál neprováděl často. Spolehlivé údaje o lidských obětech například v antickém Řecku neexistují, u Keltů snad docházelo k nečetným obětem lidí bohu Taranisovi. Archeologické nálezy dokládají, že k lidským obětem docházelo u Germánů, což dosvědčují mumie nalezené v bažinách v Dánsku. Jiné interpretace ovšem praví, že šlo o popravy zločinců. Pouze v předkolumbovských kulturách Ameriky ale docházelo k obětování člověka v pravidelných cyklech, po celá staletí a v neobvyklém množství.

Kniha se věnuje výlučně  Mezoamerice čili Mexiku a jihoamerickým Andám. Právě tady existovaly vyspělé kultury Aztéků, Inků a Mayů, které  rozvinuly krvavé obřady v šíři pro nás nepředstavitelné. Přičemž svou vysokou duchovní a materiální kulturou i komplikovaným náboženstvím naplňovaly úžasem už evropské dobyvatele v 16. století.

Donedávna ovšem panovaly teorie, které tvrdily, že Mayové „žádné oběti nepraktikovali, neválčili a žili mírumilovně pod vládou benevolentních kněží a astronomů“. Veškeré hrůznosti veřejných poprav a rituálních mučení byly připisovány vesměs pouze Aztékům a docházelo k nim snad i vinou bílého muže – k militarizaci společnosti a eskalaci krvavých rituálů totiž údajně docházelo pod tlakem konkvisty.

Podle překonaných představ ale žily mayské a předaztécké společnosti do příchodu Evropanů v jakýchsi bukolických oázách, kde se jejich členové  věnovali poezii, astronomii a občasným neškodným „květinovým válkám“. Tato idealizace ale bere za své. „Nyní víme, že i Mayové vedli krvavé války všech proti všem, týrali a obětovali zajatce,“ uvádějí autorky. A krvavá praxe obětování, ponižování a mučení je doložena novými nálezy. Především válečnými freskami z Bonampaku, kdy výjevy mučení a krutostí „šokovaly vědecký svět“, výzkumem nápisů na keramice, novými nálezy obětovaných v chrámových hrobech, jako v pyramidě

Slunce v Teotihuacanu či v andských horách, i detailním studiem zpráv koloniálních autorů.

Tím podstatným přelomem v poznání starých Mayů je ale nebývalý pokrok v rozluštění mayského písma. „Teď známe jednotlivé panovníky jménem, víme, kdy nastoupili na trůn a kdy obětovali a jak. Předtím jsme měli k dispozici jen obrázek na kameni a pár klikyháků,“ říká Křížová.

Jeskyně i chrámy Tak nyní víme, že například v roce 1486 nechal aztécký vládce Ahuizotl u příležitosti posvěcení Hlavního chrámu v Tenochtitlanu obětovat na dvacet tisíc osob. Někteří z nich byli váleční zajatci, jiní zřejmě patřili k jeho poddaným. Aztécké rukopisy i španělští kronikáři se touto hromadnou popravou a mučením zabývají detailně. „Muže,

ženy i děti poutali do řad provazy, které měli protaženy nosními přepážkami,“ začíná zevrubná dobová reportáž. Zajatci vyčkávali – než byli obětováni – ve čtyřech dlouhých řadách táhnoucích se několik kilometrů. Obětování trvalo čtyři dny.

Autorky se zaměřují  na hlavní způsoby obětování: stětí, rituální mučení, utopení a oběť krve a vyrvání srdce. K obětem bohům patřilo i sebetrýznění, kanibalismus a stahování kůže zaživa. Přičemž technika obětování byla pečlivě vypracovaná. Obětování srdce, „při kterém se myokard přestává stahovat několik sekund poté, co je zaživa vytržen z hrudního koše“, a krev z přervaných cév tedy ještě stačí potřísnit božský idol, patřilo k základní povinnosti obětníků. Dle svého přesvědčení totiž museli „krmit slunce, aby nedošlo k zániku světa“.

Inkové čili andské  kultury na rozdíl od Mayů neznali písmo. Z hrobových nálezů  ale víme, že zde docházelo k obětování během obřadů  v jeskyních či na horských vrcholcích. Těla se nacházejí  v Peru, Chile a Argentině. Proslulou „Juanitu“, zachovalé tělo asi dvanáctileté dívky, a další obětované děti našli horolezci na peruánské hoře Ampatu v roce 1995. Svatyně s obětovanými dětmi na vrcholu hory Llullaillaco ve výšce 6715 metrů objevená roku 1999 je nejvýše položeným archeologickým nalezištěm světa. A poslední nálezy z andských velehor jsou několik let staré.

Mayové a Aztékové  obětovali nejčastěji veřejně, hromadně a v chrámových prostorách. Příležitostí byly výroční svátky, svátky svázané  se sakrálním kalendářem a „mnohé další události“. Obětováni byli nejčastěji váleční zajatci, kvůli jejichž získání vedla města nepřetržité ničivé války. „Pokrmem bohů“ se ale mohl stát kdokoli, kdo porušil pravidla čili „něco ukradl, zpronevěřil majetek“ či se stal otrokem. Otroky se lidé u Mayů a Aztéků nerodili, otrokem se mohl stát i člověk, kterého nouze donutila prodat sama sebe.

Muži byli nejčastěji obětováni bohům války, ženy zas bohyním země a kukuřice, děti se obětovaly po celé Mezoamerice bohům deště. U Aztéků se od matek vykupovali kojenci. U Mayů se děti určené k obětem prodávaly, pokud byly neposlušné a zlobivé. Pokud děti po cestě na obětiště plakaly, bylo to dobré znamení, slibující hojný déšť, a tak kněží „děti trápili a šlehali, aby slz bylo co nejvíce,“ citují autorky františkána Sahagúna, jehož kroniku čili Florentský kodex, psaný společně s Aztéky v jazyce nahuatl, v roce 1577 zabavila inkvizice, neboť byla příliš proindiánská.

Přestože obětování  bylo v těchto civilizacích denním chlebem, o jeho paradoxní  povaze svědčí to, že Aztékové údajně nedokázali sledovat zabíjení dětí tak samozřejmě jako ostatních obětí. Dav k této podívané prý musel být leckdy sehnán násilím.

Víra v nenasytné bohy, lačné krvavých obětí, pro indiány Mezoameriky znamenala, že obětování lidí chápali jako nutnost, pokud chtěli svoji civilizaci zachovat. V základním a snad nejslavnějším souboru mayských mýtů sepsaných v jazyce quiché Popol Vuh (česky, Dauphin 2009) se píše, že člověk byl stvořen primárně právě pro to, aby bohy uctíval. Oběť byla tedy základní lidskou povinností.

Těžký úděl vyvolených Lze si představit, že jinak k sebeobětování přistupoval „vyvolenec“, tedy obětovaný, který se v nečetných případech stával božstvem už za živa a jako s takovým s ním bylo po určitý čas nakládáno. Snad mohlo jít o člověka, který se s rolí v krvavém rituálu ztotožnil. Jinak ovšem věc vypadala pro zajatce z jiných kulturních okruhů.

Přičemž i u příslušníků  dané kultury se přesvědčení, že obětí se lze vyhnout pobytu v neradostném podsvětí Mictlánu a navěky putovat po boku slunečního boha, prolínalo s přirozeným strachem ze smrti a děsem z mučení. „Uvědomělý“ obětovaný se ale podílel na bezpečném chodu vesmíru, daroval svůj život ostatním ze společenství -kteří ovšem mohli přijít na řadu po něm -a po smrti byl odměněn. Tolik alespoň vypovídají mayské kodexy i rituální poezie. Těžko ovšem soudit, co z toho byla „propagandistická rétorika mezoamerických náboženství“, jak uvádějí autorky. Pod nožem a tváří tvář smrti byl každý sám, a jak svou oběť nesl, se už těžko dozvíme.

                                                   Jáchym Topol, LN, 26.2. 2011 

                  /4    Na celém světě je obřezáno přibližně 100 milionů žen a podle zprávy WHO každý rok toto číslo narůstá o další 3 miliony. Z toho vyplývá, že denně je obřezáno 6000 dívek. Zákrok se provádí u mladých dívek mezi 4.–8. rokem. U většiny zákroků bývá přítomna matka dívky.

 

                  /5     I rodiče (nejen Hospodina) těší, hraje-li si dítě rádo s darovanou panenkou, pečuje-li dítě o pejska a nezřekne-li se jej ve prospěch psího útulku. Mají radost, když děcku chutná čokoláda a umí se o ni rozdělit. Hostitelce udělá největší radost, když hostům (včetně pana biskupa nebo pana faráře) chutná a chtějí si jídla přidat.

Pinchas Lapide říká: „Bůh nechce, aby se mu lidé  klaněli, uctívali ho nebo se k němu modlili. Ale chce, aby se konala jeho vůle. Když se to děje s klaněním a zpíváním aleluja, je Bohu prakticky slouženo“. Připomíná k tomu slova Martina Bubera: „Nevím, zda mnozí ateisté Bohu neslouží lépe než někteří rabíni, kardinálové či zemští biskupové.“

V manželství nestačí, aby chlap jen nosil domů výplatu. Zrovna tak nestačí, když každý den po návratu z hospody tvrdí manželce, jak mnoho jí miluje.

                  /6                NEBEZPEČÍ TEOLOGIE PŘI PŘEKLÁDÁNÍ PÍSMA

 

Každý překlad je současně tak trochu výkladem. Je to dáno tím, že různé jazyky nemívají stejný slovník a stejnou mluvnici, a nelze proto překládat mechanicky tak, že za slovo jednoho jazyka se dosadí slovo druhého jazyka. Vždy je třeba nacházet především přesný smysl textu, věty, slovního spojení i jednotlivého slova v jazyce, do něhož se překládá, a tento smysl pak co nejpřesněji vyjádřit v jazyce, do něhož překládáme. Platí to samozřejmě při překládání Písma z hebrejštiny a řečtiny do češtiny a je to velmi nesnadné, protože čím vzdálenější je kulturní prostředí, ve kterém vznikl překládaný text, od kulturního prostředí a jazyka, do kterého se překládá, tím nesnadněji se hledá pravý smysl překládaného textu. Velikou pomocí překladateli Písma je teologie, jež se budovala staletími studia Písma a hloubáním nad ním, ale ona může být i úskalím, je-li aplikována spěšně, bez dostatečné zdrženlivosti. Jistě i na to mysleli iniciátoři posledního překladu Písma do češtiny, když rozhodli, že to bude překlad ekumenický: jestliže se opírat o teologii, pak aspoň ne o jedinou. Když se pan profesor Bič zmiňoval o tomto úskalí ve spojitosti s prací na českém ekumenickém překladu Starého zákona, uvádíval jako příklad Gn 2,7 o vytvoření člověka. Celé generace překladatelů od sv. Jeronýma po Kralické i dále zde překládaly, že Bůh stvořil člověka z prachu země, ač originál zcela zřetelně zde nemluví o materiálu výroby člověka, ale vyslovuje hodnocení: Vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země... Pro člověka 20. století jde o překvapivý objev: Člověk – to nezní hrdě, není sám o sobě něčím zvláště významným, ale je pouhý ,prach země´. Teprve Boží vdechnutí v jeho chřípí dechu života jej činí ,živým tvorem´- tím, kdo se podílí na životě, který je v Bohu. V Písmu to bylo napsáno vždy, ale lidskému sebevědomí minulosti snad bylo nepřijatelné tak nízké sebehodnocení ještě před hříchem, snad praktická otázka  

jak  zastínila zcela otázku,  co  Bůh vytvořil.

Za významné překonání  úskalí teologie v překladu Nového zákona považuji závěr 6. kapitoly listu Římanům. Apoštol Pavel v této kapitole pro názornější rozlišení, kam vede hřích a kam vede poslušnost Bohu, hřích personifikuje. Líčí jej jako hospodáře, kterému se lidé zavazují k poslušné službě v naději na příjemnou odměnu a tím pomíjejí Boha. Ale hluboce budou zklamáni, neboť ,mzdou hříchu je smrt´(Ř 6,23) řecky Ta gar opsónia tés hamartías thanatos, tedy mzda hříchu nebo mzda od hříchu místo starého chybného ,odplata  

za  hřích´, jak se píše u Kralických a v dalších starších i novějších překladech. Tato předložka v originále není a jejím vnesením se zcela neorganicky mění osoba toho, kdo vyplácí mzdu

, a ontologický vztah mezi službou hříchu a smrtí se mění na právní: hřích není nemoc, která vede ke smrti, ale vina, která je smrtí potrestána. Český ekumenický překlad zde překonal staré teologické právní myšlení, kde věčná smrt a věčná spása nevyrůstají uvnitř člověka, ale udělují se zvenčí jako trest nebo odměna. Méně šťastně proplul český ekumenický překlad úskalím teologie v 53. kapitole Izajáše. Situace verše Iz 53,5 je velmi podobná problému Ř 6,23: Překlad ,byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost´ je nesprávný, protože hebrejskou předložku 

,min´ lze překládat ,od´ nebo sedmým pádem, nanejvýš ,bez´, ale nikdy ,za´. Zřejmě i zde jde o personifikaci nevěrnosti a nepravosti a jsou to ony, kdo proklávají a mučí v prorokově sdělení. Překladatelům se nepodařilo vymanit se z právního myšlení, podle kterého se každý ,trest´ uděluje Bohem zvenčí. Správný překlad by byl:

byl proklán naší nevěrností, zmučen naší nepravostí

– s čímž musí souhlasit každý hebraista, ale teologovi uvažujícím o spasení v právních kategoriích se zde nejeví žádný smyslový rozdíl, zvláště když neporozuměl dalšímu půlverši. Hebrejské ,músar´ má více významů a je charakteristické, že si překladatelé vybrali právě trestání. Základním smyslem tohoto slova je ,výchova´, a pokud trestání, tak výchovné, spojené s výchovou. Zcela doslovný překlad zní: Výchova našeho pokoje na něj – a vyjádřeno česky:

naše výchova k pokoji na něj (byla vložena) a naše uzdravení do jeho podlitin (jde o jizvy po bičování). Smysl pasáže je ten, že Bůh chce zbavit lidstvo trápení vyvěrajícího z nevěrnosti Bohu a mravní pokřivenosti (avón = nepravost) a jejich výchovu k pokoji vkládá na svého služebníka. Také druhá polovina verše Iz 53,6 vyznívá, jako by Hospodin služebníka trestal, a to pro nepravost jiných. Doslovný překlad zní: Hospodin způsobil sražení v něm nepravosti nás všech. Řečeno česky:

Hospodin způsobil, že v něm byla sražena nepravost nás všech.

Smysl je asi tento: lidstvo je jediný hříchem nakažený organismus, který chce Hospodin vyléčit a vyléčí tím, že jeho čistý, bezhříšný služebník (viz v. Iz 53,9) doň vstoupí jako lék i léčitel a vítězně se utká s nemocí. Jde o těžký boj a je v něm i smrt, která však není trestem, ale příležitostí k zmrtvýchvstání, jak vyplývá z dalších veršů. Úskalím, zatemňujícím průzračnost tohoto proroctví, je tzv. satisfakční teorie, usilující vidět v Služebníkovi ne lék na nemoc zla, ale zástupnou oběť, což je idea Izajášovi cizí. Biblisté posledního století velmi pečlivě studují dějiny i reálie starého Orientu, aby dobře rozuměli situaci a konání lidu Bible a nepřipsali jim náhodou něco, co jim muselo být zcela cizí. Stejně nesnadné a plné úskalí je správně porozumět myšlení a názorům tohoto lidu, najít tu pravou teologii, jež je jejich teologií, a nezaměnit ji jinou.  

                       Radivoj Jakovljevič

- – - – -

R. Jakovljevič  (nar. 1926 v Praze), pochází ze srbsko-české rodiny. Po válce studoval teologii v Praze a Leningradě. Pak přednášel Starý zákon v Prešově. V r. 1958 se oženil a byl vysvěcen na kněze. Po zákazu přednášet sloužil 40 let jako pravoslavný farář v Mariánských Lázních. Od r. 1969 byl členem ekumenické překladatelské komise Starého zákona. Vydal několik knih. Je biblistou světového významu. V r. 1996 ovdověl, za dva roky byl vysvěcen na biskupa. V r.2000 byl zvolen biskupem olomoucko-brněnské eparchie, v r.2006 arcibiskupem.