1. neděle postní

Čtyřicetidenní přípravu na slavení našich největších svátků potřebujeme a vítáme ji.

Je třeba vědět, co a jak o Velikonocích slavit.

Osobní inventura a rodinná  konference je nutná.  

Ježíšovy Velikonoce jsou pro nás začátkem vítězství nad zlem a smrtí.

Popeleční středou jsme si připomněli kým – my, kteří jsme prach – můžeme být. /1 

Velikonoce nám jsou víc než jen inspirací. Chceme jít s Ježíšem do odboje proti zlu.

(Proti minulému režimu jsem dost pracoval, ale po převratu jsem řekl: „Měl jsem dělat víc!!“) 

Práce pro spravedlnost a království boží je stále příliš, každá ochotná ruka je vítaná.       

V prvním čtení slyšíme o smlouvě s Noem. Porozumění textu vyžaduje větší práci.   

Bůh žehnal už  prvním lidem. A pak stále jejich potomkům. (Nedávno jsme si říkali, co znamená požehnání a jak s ním máme pracovat.)

Později se Hospodin zavazuje lidem smlouvou – opakovaně v některých následujících generacích – abychom si ji dostatečně vtiskli (do srdce).

Stále ale jde o jednu smlouvu Hospodina s Izraelem.

Smlouva to je nerovnoměrná, Bůh se zavazuje Izraeli velikou pomocí a péčí. (Je dobré  si přečíst třeba Dt 4. kap.)

Ke smlouvě s Hospodinem přistupuje každá generace a každý jedinec patřící k Izraeli. /2 

K čemu nám může být užitečná smlouva po potopě?

(O významu vyprávění  „o potopě“ jsme už mluvili. Patří mezi čtyři typy hříchů, které se stále opakují.)  

Nepřehnal Hospodin potopu, ptá se čtenář Bible?

Pečlivý čtenář hledá, co potopu předchází, proč přišla. /3

Co předcházelo dalším „povodním“, které opět spláchly vše, co jim stálo v cestě, ptá se poučený čtenář Bible? /4

Potřebujeme si znovu a znovu ujasňovat, co nám Bůh nabízí a co od něj můžeme očekávat.

Je dobře, že každé  zlo je dříve nebo později smeteno z povrchu země?

Má Hospodin volat násilníky k odpovědnosti?   

Jestli Bůh přehnal svůj trest potopy, pak uvítáme, že svůj luk (v textu není slovo duha) navždy pověsí „na hřebík“ oblohy. 

Jenže nám se jednou zdá,  že Bůh postihuje i nevinné a jindy si myslíme, že ke zločinům příliš mlčí.   

K čemu nám je boží příslib po potopě, že už nebude katastrofa, která zničí téměř vše živé, když přišly jiné nepředstavitelně horší hrůzy?

Kde byl Bůh v Osvětimi?

Tak se někdy ptáme i my? Pak nám dojde, že plynové pece nestavěl ďábel. 

Nestřežíme-li posvátný  prostor života – nebráníme-li zlu, naroste do nepředstavitelných rozměrů. Pak voláme Boha o pomoc a soudíme ho za liknavost.  

Vyprávění o potopě  říká, že Bůh nestrpí, aby zlo převážilo nad dobrem.

Nabízí nám smlouvu o přátelství a pomoci. Ale to neznamená, že nám bude dělat policajta.

Stále platí výzva o dobrém hospodaření a střežení. (Srv. Gn 1,28)

Jestli se děje nějaká nepravost, mám se ptát, jak se k tomu postavím. Kdo jiný než já?  

Bůh nám přichází  na pomoc víc než dost.

Lenoši a zbabělci mají  pokaždé pocit, že dostali málo. Luza ze vzteku drancuje a ničí.

Boží přejícnost a zastání  je nám velikým povzbuzením.

Když naši spojenci vyhlásili Hitlerovi válku, bylo to pro naše lidi velikým povzbuzením. Pro odbojáře a ty pro ty, kteří by rádi pomohli, větším povzbuzením než pro ty, kteří jen čekali, až je druzí osvobodí.

 

Jakpak jsme na tom my, nezdá  se nám Hospodinova pomoc nedostatečná? 

Žít pod vládou zrůd je strašné, ale my jim umožňujeme ovládat druhé.

Celý život jsem si znovu a znovu přál, aby bylo lépe. Po nahlédnutí do dějin v sobě nesu solidaritu s těmi, které postihlo zlo. S nimi i za ně naříkám. Co jsem se natrápil a ještě natrápím, že stále není na světě alespoň trochu více spravedlnosti. (I v církvi.)

Ale ta nouze nás má  vyburcovat a Boží smlouva nás má narovnávat a povzbudit k činům.  

Nechci vyčítat Bohu, že na zemi není pokoj. Plynové komory nebyly jeho vynálezem.

Kdo je trochu spravedlivý, uzná, že se Hospodin stará. Jeho smlouva je víc než jen jednotlivá pomoc. Víme, s čím můžeme ze strany Boha počítat. Ostatní je na nás.

Obdivuji, že se Bůh nezřekl další pomoci lidem, když jsme tak nepoučitelní. Jsem mu vděčný, že nesložil ruce do klína.

Zbavuji se nedospělého očekávání,  že bude lépe.

Zlo stále čile pracuje. Na nás je semknout se proti němu. Uhrát, co se dát, neumírat na kolenou před zlem.

Ti, kteří tvrdí, že se nedá nic dělat, spolupracují se zlem a ochromují ty, kteří se mají proti zlu pozvednout.

Po biblických zkušenostech a naší zkušenosti 20. stol., můžeme zlo včas prokouknout, odhalovat stavět se proti. 

K evangeliu jen něco málo připomenu. Už jsme si říkali, proč se Ježíš odebral do samoty na okraj pouště.

(Nenechme se svést dlouhými úvahami o okrajových detailech: poušť, půst, zvířata, andělé  …) 

Ježíš si pečlivě  připravoval program vyučování. Toho si vážím. Kdo stíral podlahu, vařil, něco vyráběl, psal, učil, … ví jak je vše pracné a ocení práci druhých.

Považuji si každého slova, které vychází z Ježíšových úst.

Víme, že Boží slovo je činem!

Ježíš za svá slova ručil hlavou. Jeho slova nemůžeme nahradit svými slovy nebo slovy „rádobyučitelů“; ani slovy svatých.

Ježíšova slova máme proměňovat ve své činy. 

Věřit podle Ježíše znamená  především přitakat mu. Přijmout Ježíšovy názory za své  (přešlápnu-li čáru, nevymlouvám se, přiznám chybu a Ježíšovy názory nezpochybňuji, jsou pro mne normou). 

 

Ježíšova slova jsou brilianty zasazené do zlata vyprávění evangelistů.  

Židé Ježíšovy doby žili nadšeným přesvědčením, že vítězství Mesiáše je nadosah – a byli před největší katastrofou – 19 století těžkého exilu.   

My jsme už vystřízlivěli z letenské euforie roku 1989. Jen nesmíme složit ruce do klína.

Příprava na Velikonoce má být navrácením se ke Zdroji.

Na podružné věci není  čas. /5

Ježíš na uvěznění  svého přítele Jana odpověděl svým hlásáním (mocnými slovy a mocnými činy). Každý jsme zván, každý se máme připojit k Ježíšovým činům. Tak se boží království přibližuje a buduje.

Máme hospodařit i s Ježíšovým odkazem a střežit novou spravedlnost božího království.  

 

 

---------------------------------------

Poznámky:

                  /1     O Popelci – poznámka pro horlivé.

K čemu jsme Tvůrcem zváni? Co nám označení popele připomíná?

Bůh nás zve: „Svým jednáním můžete zrcadlit mou ušlechtilost“. 

Šestý den Bůh řekl: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby“.

       Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem,

       stvořil ho, aby byl obrazem Božím,

       jako muže a ženu je stvořil.

A Bůh jim požehnal …

Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.  

Ze všech tvorů  je člověku darována výsada vědomí  sebe, okolí i Tvůrce.

Jsme spolutvůrci sebe a vztahů. 

Máme být obrazem božím všemu okolo nás.

Obraz má  vypovídat, mluvit.

Hleď, učil jsem vás nařízením a právům, jak mi přikázal Hospodin, můj Bůh, abyste je dodržovali v zemi, kterou přicházíte obsadit. Bedlivě  je dodržujte. To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky lidských pokolení. Když uslyší všechna tato nařízení, řeknou: "Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ!"    (Dt 4,5-6)  

Druhé  biblické vyprávění o člověku doplňuje:

I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. (Gn 2,7)  

Člověk je vrcholem všeho stvořeného na zemi. Předčíme všechny živočichy.

Navíc, na rozdíl od zvířat, můžeme přerůst – tvora – sami sebe. Jak a čím?

Tím, co nám Bůh dále stále nabízí „vydechováním  svého ducha“.

Stáváme se tím, co jíme, co konzumujeme. Božím obrazem se stáváme natolik, nakolik od Boha přijímáme jeho ducha, nakolik s Bohem ladíme. Naše tělo obrazem Boha není, Bůh nemá tělo. 

Někdo je bezduchý, je tělem bez ducha.

Někdo nadechuje atmosféru konzumní společnosti, bezduché zábavy, někdo bulváru, jiní dokonce gaunerů, galérky, zločinu ...

Máme možnost stále nasávat, nadechovat se ducha božího a vydechovat je pro jiné  …

Jednat s lidmi, zvířaty, věcmi, přírodou jako obraz boží.

Po skončení života pozemského se ukáže, zda jsme jen prach nebo zda jsme použitelní pro život nebešťanů. Zda budeme povýšeni.

(Poslední  kniha Bible říká: „Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn.“ Zj 3,21)   

  „Nemluv mi do života“, říkáme Bohu svým jednáním každou chvíli (někdo více někdo méně).

Naštěstí  se Bůh o nás nepřestat zajímat, neztratil nás z očí. Respektuje naši volbu žít po svém, ale znovu nám říká, nabízím ti svou pomoc, bylo by škoda promarnit svou příležitost, sám jsi jen prachem.

Po odcizení  se Bohu v ráji, po neochotě se obrátit a přiznat svou vinu, říká Bůh člověku:

„V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš." (Gn 3,19)

Ale i těm, kteří selhali, Bůh přece neomítá svou osobní  pomoc.

Proti zlu se Bůh rozhodně  staví, hadovi rozdrtí hlavu jeho poslaný. (Srv. Gn 3,15b)

Je ovšem neštěstím, když si někdo pustí zlo tak daleko, že ten člověk už není  chopen polepšení. 

Ale je to jeho volba.  

Židé dodneška žijí pouze z příslibů Hospodinových. O nosnosti božích příslibů svědčí existence židů navzdory veliké nepřízni a mnoha pronásledováním. 

My jsme o mnoho bohatší Ježíšovým přátelstvím a jeho životem. Svým životem nám ukázal věrnost Boží. Přesvědčil nás, jakou cenu pro Boha máme.

Ježíš  je věrným obrazem Otce, na něm vidíme, jak jednat i jak si Bůh představuje lidský život.  

Vzpomínáte, jak Ježíš  po svém zmrtvýchvstání znovu rozdýchal své  učedníky, když Božího ducha ztratili? Před tím Ježíšova slova potratili, přestali jim věřit.

Ježíš  jim předal ducha božího, zhluboka začati ducha vdechovat. Přesvědčili se, že Ježíš je stejného ducha jako Otec.  

Už  prvním lidem Bůh řekl: „Se vším, co ti dávám, dobře hospodař  a vše dobře střež.“

Včetně  pozvání být obrazem Božím.

Na Ježíši do posledního detailu vidíme jak se stávat božím obrazem. Jak sloužit, jak hospodařit a co střežit.

Jak žít, aby po nás nezbylo jen spáleniště, popel a prach.

- - -

                  /2     Ke smlouvě se připojujeme obřízkou nebo křtem. Jméno Izrael přijímá darem ten, který ví, že „za něj zápasí Bůh“. 

                  /3     Lámech, „syn Kainův“, je bezmezně  krutý, za zranění vraždí. Chvástá  se, že jeho msta bude pokaždé  bezbřehá. (Srv. Gn 4,23-24)

Ti, co si hrají na božstva, jsou svévolní: na kterou krásku ukáží, je jejich. Ale rodí se jim zrůdy. Hospodin nemlčí ke zlu, které se příšerně rozmohlo … (Srv. Gn 6,1-8 )

 

                  /4     Např.: Hitler je „synem Lámecha“. Hitlerovými syny jsou J. Goebbels, R. Heydrich, A. Eichmann, J. Mengele …,  jedna hnědá zrůda vedle druhé. A jinde zrůdy dalších barev: rudé, žluté …

Stále se to opakuje, mnoho lidí pokaždé obdivuje ty, kteří si „vytvořili jméno“ a bohorovně  vystupují. Hloupí si je berou za své  vzory, obdivně je pokládají za hrdiny.

Neonacisté  dodnes oslavují Hitlera. V Rusku mnohem více oslavují Stalina!!

(Němci a Rakušané  prošli po válce větším obrácením než  ostatní Evropané. Teď  právě se Němci shodli na slušném kandidátovi na presidenta.) 

Zbabělci každou chvíli v dějinách hledají vůdce slibujícího pořádek a rozkvět. Až pozdě prokouknou jejich zrůdnost. 

                  /5     O druzích postů, o jejich významu jsme už mluvili.

Říkali jsme si co je Ježíšův – novozákonní půst (ale o tom se nikde řeč nevede).

Naši tátové  se za války nepostili, ale šli do odboje. (Mnoho z nich s modlitbou na rtech.)  

Nebudu řešit, zda je Jidáš v pekle, nebo zda je Bůh dost milosrdný, aby všechny z pekla pustil. (Mám jinou starost – o sebe, abych nebyl jen prachem, který nakonec rozfouká vítr.)

Nebudu řešit to, co je pro mne daleko (např. proč  spadla v USA dvojice mrakodrapů po útoku teroristů). Nerozumím, jak zabránit rozmnožení kůrovce na Šumavě ani Temelínu. 

Mohu se stavět proti zlu, které je vedle mne:

Hrací automaty, rasismus, příkoří na občanech v naší obci. Prevenci nějakého násilí. Násilí všeho druhu. Nelidské jednání s jatečními zvířaty. Doprovázení umírajících. Vytrvalé sledování jednání zastupitelstva ve své obci. Přátelství s Romy, Vietnamci a dalšími přistěhovalci. Vytrvalý tlak na svého poslance v některé důležité věci.   …

Možností  je mnoho, stihnu jen něco. 

(Náš známý  mapuje s kamarády jednu velikou lumpárnu. Loňský rok tomu věnoval 660 hodin svého volného času. Brzy vše zveřejní. V Rusku by byli zavražděni.)

To vše mohou být  činy doprovázející hlásání  evangelia.