Poznámky k nedělní liturgii 5. února 2012
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Zl 45,6b.9b - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 5. 2. 2012
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Zl 45,6b.9b - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 5. 2. 2012
(O Večeři Páně)
Pokračujeme v cyklu úvah o Večeři Páně.
XIII. O NEVĚSTĚ
Ještě znovu se vrátíme k biblickému obrazu ženicha a nevěsty. Nejenže patří k nejkrásnějším biblickým zobrazením vztahu Hospodina a Izraele, ale je pro nás velikým programem. Rád bych tuto kapitolu propojil s dřívější poznámkou o společné modlitbě.
Židé toužebně očekávají Mesiáše. O Velikonocích si doma čtou knihu Píseň písní. V ní je miláček nevěsty nedočkavě vyhlížen.
Pro nás má už tento Ženich „konkrétní tvář“ – jsme nadšeni jeho programem.
Všimněme si nejprve jednoho nenápadného textu.
Svého času někteří zbožní kárali Ježíše, že své učedníky nevede dostatečně duchovně: „Jak to, že se učedníci Janovi a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?“ Ježíš jim řekl: „Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit“. (Srov. Mk 2,18-20
Výraz „hosté na svatbě“ nás šidí.
V původním textu se říká: „nemohou se synové svatebního stanu postit, když je s nimi ženich“.
Co to znamená „synové svatebního stanu“?
Svatební stan je ložnicí novomanželů. Tam hosté nevstupují.
Hebrejština nezná pojem druhu. Používá výrazu „být synem něčeho“. „Syn člověka“ znamená člověk, syn vlka je vlk. Syn smrti – je odsouzenec k smrti, zaslouží si smrt. Syn proroka patří mezi proroky, ne, že by ten člověk byl nutně zplozen prorokem.
Synem je také ten, kdo přijímá informaci, i rozumovou, duchovní. Synové království jsou ti, kteří patří do království – matematici řeknou, jako prvky do množiny. /1
Ve slovech „synové svatebního stanu“ není tedy řeč o hostech. Ve svatebním stanu trávili svatební noc novomanželé, ne svatebčané.
„Synové svatebního stanu“ nejsou svatebčany, ale jsou ti, kteří vytvářejí nevěstu (společenství Izraele). Ti, co přijímají manžela – Mesiáše.
Jsme milovanou manželkou, ale máme být také milující manželkou. Ale zvláštní hebrejský obrat „synové svatebního stanu“ nám ukazuje, že nevěstou Mesiáše můžeme být jen společně s druhými. Vytvářet společně s druhými nevěstu, znamená naučit se spolupracovat s druhými a společně tu být pro manžela.
Mluvili jsme o společné modlitbě (je vyššího druhu, než modlitby jednotlivců), o stolování (to je projevem společného dění, společenské kultury (jsem tu pro druhé), o společném slavení.
Mluvili jsme o „ochotě“ obilných zrn stát se chlebem pro druhé, vytvořit novou, vyšší kvalitu.
Jen s druhými křesťany mohu tvořit Nevěstu.
Říkávali řeholnicím, že je nevěstou Kristovou. To je, s prominutím, nesmysl.
Řeholnicím to neříkejte, aby nebyly smutné, ale nevěstou může být třeba komunita, rodina, manželé, farnost. Vždy nějaké společenství, které je znovu otevřené dál. (Ovšem, ne sekta.)
Dopadne-li na vodní hladinu kámen, tvoří se soustředné kruhy dál a dál.
Ježíš nepřichází jen pro mne, nepřijímám jej jen pro sebe, ale spolu s druhými. (To neznamená, že se jedinec ztratí, teď mluvíme už o vyšší, společné úrovni.)
Být nevěstou Beránkovou je úkolem a vyžaduje tedy veliké umění spolupráce s ostatními křesťany.
V nebi to nebude jako na vladařově dvoře, kde se dvorní dámy předhánějí, která bude favoritkou.
Proto je důležité si pozorně všímat Ženicha, jeho názorů, jeho přístupů a způsobů jednání.
Jeho potřebujeme znát. (Samozřejmě potřebujeme znát sebe, vědět, co mohu nabídnout a osvojit si řadu dovedností pro boží království). Pak se budeme učit spolupracovat s ním a s druhými. „Skrze něho a s ním a v něm …“
Trochu připomenu, kým pro nás Ježíš je.
Ježíš není jen „pomazaný“ /2 (pomazaných králů, bylo …), nýbrž: „je tím, který přijal pomazání“, rozuměj – přijal poslání, úkol, zodpovědnost.
Křesťanem není jen pokřtěný a pomazaný (těch je …), ale „ten, který přijal poslání Pomazaného“ (Mesiáše). /3
Hlásíme se k svému Ženichovi jako jeho nevěsta. Ne pro předvádění své důstojnosti, radujeme se z toho, že si nás vybral, vážíme si toho, těšíme se na společnou práci s ním. Toužíme s ním být jedním tělem, jednou bytostí, chceme mít jeho ducha. /4
Chceme přijmout nabízenou ruku Mesiáše. Objevit svou novou cenu. Chceme dovolit Bohu,
aby vás miloval, jako ženich miluje nevěstu, chceme přijmout sami sebe v této nové roli – být s druhými nevěstou. Mít se rádi, jako nás má rád náš ženich.
To s námi udělá své. Pak budeme schopni zdravě milovat druhé. Pak budeme schopni s druhými vytvářet příjemnou, chápající a ochotnou Manželku.
Samozřejmě trvá léta, než z děvčete vyroste nevěsta.
Jak z nás má nevěsta vyrůst?
Dítě potřebuje zakoušet jistotu, že je bezpodmínečně milováno. Časem postupně objevuje sourozence a ostatní lidi. Snáší je, nebojí se o svůj vztah, učí se s druhými spolupracovat.
Nesmíme přeskočit své „dětství“ s Bohem.
Je důležité vědět, že jsme teprve na začátku, ať jsme jakkoliv „pokročilí“.
Ježíš ví, že pro odrostlejšího člověka není jednoduché přiznat, že není mistrem (v dnešní době výkonu je to možná ještě těžší než v Ježíšově době). Kvůli tomu říká: „Kdo nepřijme boží království jako dítě, do království nevejde“ (srov. např. Mt 18,3
Znal jsem paní, která se v 46 letech naučila plavat. Její děti obdivovaly, že se tak „starý člověk“ naučil plavat (pro děti jsou rodiče vždy staří) a ptaly se: „Mami, jak to, že ses to naučila?“
„Já jsem velice chtěla.“
Znám jinou paní, která vleze do vody, chodí po dně blízko břehu a předstírá, že plave.
Novému se naučí jen ten, kdo (v jakémkoliv oboru) zaujme postoj učedníka: „Já tomu mnoho nerozumím a zatím toho moc nevím ani neumím, ale chci ...“
Bylo by škoda, kdybychom se ve svém následování Ježíše neodrazili od dna a v kostele předstírali, jací jsme plavci.
Zamilovaní bývají přesvědčení, jak jeden druhého miluje, rádi si spolu povídají, ale kdyby spolu měli žít, možná by se ukázalo, že si vůbec nerozumějí.
I když si někdo myslí, jak mnoho Boha miluje a jak rád se modlí, ještě to neznamená, že je schopen s Bohem spolupracovat.
„Ne každý, kdo mi říká: ,Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ (Mt 7,21
Ježíše můžeme velice dobře poznat. Starý zákon je přípravou na setkání s ním a v evangeliích je mnoho zapsáno k našemu porozumění. Víra je poznáváním a vztahem. Mesiáš nám vychází vstříc, můžeme se s ním přátelit, zakoušet jeho péči a pozornosti, můžeme se do sytosti nořit do jeho moudrých slov. To nás poznamená a bude pozvedat.
Samozřejmě každý důvěrný vztah vyžaduje čas, prostor, potřebnou námahu, soustředěnost, ztišení, určitou kázeň. Vyjděme z vlastní touhy po přátelství a z osobní zkušenosti s přátelstvím a vědomě pěstujme přátelství s Bohem.
Projděme si následující otázky (napišme si je třeba na papír a pak pokračujme dále, nespěchejme.) Potřebujeme si ujasnit, zda stojíme o důvěrný vztah s Bohem o jeho „manželství“.
Přijali jsme vůbec jeho ruku?
Kde je náš ženich, náš manžel?
Jsme bez něj? Je v nebi? Byl nám vzat? Jsme opuštění, rozvedení nebo jsme vdovou?
Nezůstali jsme sami, všímejme si, že jsme opečovávanou milovanou manželkou..
Naše shromáždění v kostele nemusí vypadat jako nedůvěřující, znuděná, otrávená nebo zatrpklá ženská.
Oceňme skvělého manžela, smíme mu stát po boku.
--------------------------------
Poznámky:
/1 Synem je také ten, který přijímá učení od svého učitele vědění. Proto učedníci rabínů říkali svému rabimu, učiteli – otče.
„Jsme synové Abraháma,“ směli říkat i ti, kteří přijali jeho víru a pocházeli z pohanství. Abraham je „otcem“ i naší víry, přesto, že jsme z pohanů. Ale my už Abraháma tak netitulujeme.
Ježíš ovšem říká: „Nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský.
Vy si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratři.
Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus.“ (Srv. Mt 23,8-10
/2 Izraelští králové, proroci a kněží byli pomazáni olejem na znamení, že jsou z ostatních vybráni k určitému, zvláštnímu poslání.
Pomazání znamenalo ovonění. Izraelští králové nenosili korunu (koruny, věnce a další krásné čepice jsou nepraktické a lehce svádí k povyšování se nad druhé), ale byli ovoněni.
Vůně je esencí rostliny. „Pomazaný Hospodinův“ má vonět po Bohu. (Náš domov voní náručí maminky a táty, kuchyní, teplem domova …)
Ježíš nebyl pomazán ani na krále, ani na proroka, ani na krále. Neměl to zapotřebí. Nádherně voněl po Bohu. Kdo měl „čich“ na Boží jednání, ten jej rozpoznal.
/3 Hasičem není ten, který vyplnil přihlášku a občas se projde v parádní uniformě. Záchranář (hasič), když spustí siréna, vyběhne od práce, od stolu, z hospody, od televize nebo z ložnice…
/4 V Ž 45
Tyto texty Písma také symbolicky (až v druhé řadě) vztahujeme na Marii (je prvorozenou dcerou siónskou, je prvotinou církve, je naším prototypem).
Vedle Marie máme stát se svou pohotovostí a obětavostí. Spolu s ní máme vytvářet choť beránkovu.
Pokračujeme v cyklu úvah o Večeři Páně.
XIII. O NEVĚSTĚ
Ještě znovu se vrátíme k biblickému obrazu ženicha a nevěsty. Nejenže patří k nejkrásnějším biblickým zobrazením vztahu Hospodina a Izraele, ale je pro nás velikým programem. Rád bych tuto kapitolu propojil s dřívější poznámkou o společné modlitbě.
Židé toužebně očekávají Mesiáše. O Velikonocích si doma čtou knihu Píseň písní. V ní je miláček nevěsty nedočkavě vyhlížen.
Pro nás má už tento Ženich „konkrétní tvář“ – jsme nadšeni jeho programem.
Všimněme si nejprve jednoho nenápadného textu.
Svého času někteří zbožní kárali Ježíše, že své učedníky nevede dostatečně duchovně: „Jak to, že se učedníci Janovi a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?“ Ježíš jim řekl: „Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit“. (Srov. Mk 2,18-20
)
Výraz „hosté na svatbě“ nás šidí.
V původním textu se říká: „nemohou se synové svatebního stanu postit, když je s nimi ženich“.
Co to znamená „synové svatebního stanu“?
Svatební stan je ložnicí novomanželů. Tam hosté nevstupují.
Hebrejština nezná pojem druhu. Používá výrazu „být synem něčeho“. „Syn člověka“ znamená člověk, syn vlka je vlk. Syn smrti – je odsouzenec k smrti, zaslouží si smrt. Syn proroka patří mezi proroky, ne, že by ten člověk byl nutně zplozen prorokem.
Synem je také ten, kdo přijímá informaci, i rozumovou, duchovní. Synové království jsou ti, kteří patří do království – matematici řeknou, jako prvky do množiny. /1
Ve slovech „synové svatebního stanu“ není tedy řeč o hostech. Ve svatebním stanu trávili svatební noc novomanželé, ne svatebčané.
„Synové svatebního stanu“ nejsou svatebčany, ale jsou ti, kteří vytvářejí nevěstu (společenství Izraele). Ti, co přijímají manžela – Mesiáše.
Jsme milovanou manželkou, ale máme být také milující manželkou. Ale zvláštní hebrejský obrat „synové svatebního stanu“ nám ukazuje, že nevěstou Mesiáše můžeme být jen společně s druhými. Vytvářet společně s druhými nevěstu, znamená naučit se spolupracovat s druhými a společně tu být pro manžela.
Mluvili jsme o společné modlitbě (je vyššího druhu, než modlitby jednotlivců), o stolování (to je projevem společného dění, společenské kultury (jsem tu pro druhé), o společném slavení.
Mluvili jsme o „ochotě“ obilných zrn stát se chlebem pro druhé, vytvořit novou, vyšší kvalitu.
Jen s druhými křesťany mohu tvořit Nevěstu.
Říkávali řeholnicím, že je nevěstou Kristovou. To je, s prominutím, nesmysl.
Řeholnicím to neříkejte, aby nebyly smutné, ale nevěstou může být třeba komunita, rodina, manželé, farnost. Vždy nějaké společenství, které je znovu otevřené dál. (Ovšem, ne sekta.)
Dopadne-li na vodní hladinu kámen, tvoří se soustředné kruhy dál a dál.
Ježíš nepřichází jen pro mne, nepřijímám jej jen pro sebe, ale spolu s druhými. (To neznamená, že se jedinec ztratí, teď mluvíme už o vyšší, společné úrovni.)
Být nevěstou Beránkovou je úkolem a vyžaduje tedy veliké umění spolupráce s ostatními křesťany.
V nebi to nebude jako na vladařově dvoře, kde se dvorní dámy předhánějí, která bude favoritkou.
Proto je důležité si pozorně všímat Ženicha, jeho názorů, jeho přístupů a způsobů jednání.
Jeho potřebujeme znát. (Samozřejmě potřebujeme znát sebe, vědět, co mohu nabídnout a osvojit si řadu dovedností pro boží království). Pak se budeme učit spolupracovat s ním a s druhými. „Skrze něho a s ním a v něm …“
Trochu připomenu, kým pro nás Ježíš je.
Ježíš není jen „pomazaný“ /2 (pomazaných králů, bylo …), nýbrž: „je tím, který přijal pomazání“, rozuměj – přijal poslání, úkol, zodpovědnost.
Křesťanem není jen pokřtěný a pomazaný (těch je …), ale „ten, který přijal poslání Pomazaného“ (Mesiáše). /3
Hlásíme se k svému Ženichovi jako jeho nevěsta. Ne pro předvádění své důstojnosti, radujeme se z toho, že si nás vybral, vážíme si toho, těšíme se na společnou práci s ním. Toužíme s ním být jedním tělem, jednou bytostí, chceme mít jeho ducha. /4
Chceme přijmout nabízenou ruku Mesiáše. Objevit svou novou cenu. Chceme dovolit Bohu,
aby vás miloval, jako ženich miluje nevěstu, chceme přijmout sami sebe v této nové roli – být s druhými nevěstou. Mít se rádi, jako nás má rád náš ženich.
To s námi udělá své. Pak budeme schopni zdravě milovat druhé. Pak budeme schopni s druhými vytvářet příjemnou, chápající a ochotnou Manželku.
Samozřejmě trvá léta, než z děvčete vyroste nevěsta.
Jak z nás má nevěsta vyrůst?
Dítě potřebuje zakoušet jistotu, že je bezpodmínečně milováno. Časem postupně objevuje sourozence a ostatní lidi. Snáší je, nebojí se o svůj vztah, učí se s druhými spolupracovat.
Nesmíme přeskočit své „dětství“ s Bohem.
Je důležité vědět, že jsme teprve na začátku, ať jsme jakkoliv „pokročilí“.
Ježíš ví, že pro odrostlejšího člověka není jednoduché přiznat, že není mistrem (v dnešní době výkonu je to možná ještě těžší než v Ježíšově době). Kvůli tomu říká: „Kdo nepřijme boží království jako dítě, do království nevejde“ (srov. např. Mt 18,3
).
(Batole si na nic nehraje, teprve staví na nohy, teprve se učí chodit a
teprve se pokouší mluvit, ale chce růst a být velké.)
Znal jsem paní, která se v 46 letech naučila plavat. Její děti obdivovaly, že se tak „starý člověk“ naučil plavat (pro děti jsou rodiče vždy staří) a ptaly se: „Mami, jak to, že ses to naučila?“
„Já jsem velice chtěla.“
Znám jinou paní, která vleze do vody, chodí po dně blízko břehu a předstírá, že plave.
Novému se naučí jen ten, kdo (v jakémkoliv oboru) zaujme postoj učedníka: „Já tomu mnoho nerozumím a zatím toho moc nevím ani neumím, ale chci ...“
Bylo by škoda, kdybychom se ve svém následování Ježíše neodrazili od dna a v kostele předstírali, jací jsme plavci.
Zamilovaní bývají přesvědčení, jak jeden druhého miluje, rádi si spolu povídají, ale kdyby spolu měli žít, možná by se ukázalo, že si vůbec nerozumějí.
I když si někdo myslí, jak mnoho Boha miluje a jak rád se modlí, ještě to neznamená, že je schopen s Bohem spolupracovat.
„Ne každý, kdo mi říká: ,Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ (Mt 7,21
)
Ježíše můžeme velice dobře poznat. Starý zákon je přípravou na setkání s ním a v evangeliích je mnoho zapsáno k našemu porozumění. Víra je poznáváním a vztahem. Mesiáš nám vychází vstříc, můžeme se s ním přátelit, zakoušet jeho péči a pozornosti, můžeme se do sytosti nořit do jeho moudrých slov. To nás poznamená a bude pozvedat.
Samozřejmě každý důvěrný vztah vyžaduje čas, prostor, potřebnou námahu, soustředěnost, ztišení, určitou kázeň. Vyjděme z vlastní touhy po přátelství a z osobní zkušenosti s přátelstvím a vědomě pěstujme přátelství s Bohem.
Projděme si následující otázky (napišme si je třeba na papír a pak pokračujme dále, nespěchejme.) Potřebujeme si ujasnit, zda stojíme o důvěrný vztah s Bohem o jeho „manželství“.
Přijali jsme vůbec jeho ruku?
Kde je náš ženich, náš manžel?
Jsme bez něj? Je v nebi? Byl nám vzat? Jsme opuštění, rozvedení nebo jsme vdovou?
Nezůstali jsme sami, všímejme si, že jsme opečovávanou milovanou manželkou..
Naše shromáždění v kostele nemusí vypadat jako nedůvěřující, znuděná, otrávená nebo zatrpklá ženská.
Oceňme skvělého manžela, smíme mu stát po boku.
--------------------------------
Poznámky:
/1 Synem je také ten, který přijímá učení od svého učitele vědění. Proto učedníci rabínů říkali svému rabimu, učiteli – otče.
„Jsme synové Abraháma,“ směli říkat i ti, kteří přijali jeho víru a pocházeli z pohanství. Abraham je „otcem“ i naší víry, přesto, že jsme z pohanů. Ale my už Abraháma tak netitulujeme.
Ježíš ovšem říká: „Nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský.
Vy si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratři.
Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus.“ (Srv. Mt 23,8-10
) Ježíš k tomu má své důvody, ví, jaké nebezpečí
nám z těchto titulů hrozí. Ježíš by nedovolil, aby mu někdo říkal
„Otče“.
/2 Izraelští králové, proroci a kněží byli pomazáni olejem na znamení, že jsou z ostatních vybráni k určitému, zvláštnímu poslání.
Pomazání znamenalo ovonění. Izraelští králové nenosili korunu (koruny, věnce a další krásné čepice jsou nepraktické a lehce svádí k povyšování se nad druhé), ale byli ovoněni.
Vůně je esencí rostliny. „Pomazaný Hospodinův“ má vonět po Bohu. (Náš domov voní náručí maminky a táty, kuchyní, teplem domova …)
Ježíš nebyl pomazán ani na krále, ani na proroka, ani na krále. Neměl to zapotřebí. Nádherně voněl po Bohu. Kdo měl „čich“ na Boží jednání, ten jej rozpoznal.
/3 Hasičem není ten, který vyplnil přihlášku a občas se projde v parádní uniformě. Záchranář (hasič), když spustí siréna, vyběhne od práce, od stolu, z hospody, od televize nebo z ložnice…
/4 V Ž 45
je řeč o královně
stojící Bohu po pravici, ozdobené ofirským zlatem. To je řeč o Církvi
(stejně ve Zj 11
. kap.).
Tyto texty Písma také symbolicky (až v druhé řadě) vztahujeme na Marii (je prvorozenou dcerou siónskou, je prvotinou církve, je naším prototypem).
Vedle Marie máme stát se svou pohotovostí a obětavostí. Spolu s ní máme vytvářet choť beránkovu.