Poznámky k neděli 29. února 2012

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Oz 2,12-22 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání

Datum: 29. 1. 2012
Pokračujeme v cyklu úvah o Večeři Páně.  

XII.      VEČEŘE  PÁNĚ – SVATBA

 

 
Po kapitolách o vykoupení – pro někoho zbytečných – se vrátíme k dalšímu pohledu na bohatství Večeře Páně.  

Dítě nemá tušení o vnitřním světě rodičů, ale časem do tohoto světa vstoupí.

Bůh je jinou bytostí než my. Nemůžeme jej úplně poznat, obsáhnout nebo popsat. Přesto nás vybavil velikými schopnosti poznávat a porozumět si s ním. Zve nás k partnerství.

Milující touží, aby mu milovaný porozuměl. Lidská řeč sama je schopná jen slabě a matně vypovídat o Bohu, ale Bůh k nám mluví naší řečí tak vynalézavě, že mu v mnohém můžeme porozumět.

Bůh nám sám o sobě vypráví v Písmu mnoha příběhy a obrazy. Bůh má v Bibli mnoho jmen. /1  Např.: Dárce života, Pastýř, Král, Silný, Milosrdný, Otec, . . a také Ženich a Manžel. 

Biblické obrazy o Bohu v lidské řeči jsou úžasné, ale pochopitelně nám odkrývají vždy jen jeden pohled na jeho bohatství. Jako pohled na jednu plošku vybroušeného briliantu, nebo – abych použil obraz z živého světa – jako když na našem těle pozorujeme jednou dokonalost palce ruky a jindy „ostřikování“ a „stírače“ oka.

Časem se nám jednotlivé pohledy spojují do nového celku, jako kamínky v mozaice. /2

 
Už ve Starém Zákoně jsou obrazy snoubenectví a manželství jedny z nejkrásnějších obrazů o vztahu Boha a jeho lidu. Ze své zkušenosti neznáme větší a hlubší lidský vztah než pěkné manželství.

Už jsme si říkali, že náš život stojí na věrnosti Boží a nepadá s naší nevěrností, nebo se nekácí našimi pochybnostmi.

Bible mnohokráte popisuje Boha jako věrného manžela, který se znovu a znovu, smilovává nad svou nevěrnou manželkou.  Bůh není zamilovaným slabochem, závislým na své milované. To jeho láska je silnější než smrt (hříchu). 

U Ozeáše se říká: „Zasnoubím si tě navěky“. (Srov. Oz 2,22)  Láska Boží k jeho lidem je bezpodmínečná a trvalá. V Písni písní je nádherná řeč o ženichovi a nevěstě. „Já jsem svého milého a můj milý je můj.“ (Pís 6,3) /3 

Jsou to texty nádherné a odvážné ve svém přirovnání (my bychom si něco takového vůbec netroufli).

 
Ježíš starozákonní obraz snoubenectví a manželství přímá a používá; přichází jako ženich.

Marie zastupuje Izrael, je sionskou dcerou (je prvotinou církve) a snoubenkou Ducha svatého. Gabriel je družba. /4  

Jan, syn Zachariášův je přítelem ženicha. /5  

Není náhodou, že Ježíš činí první znamení o příchodu Božího království (o příchodu Mesiáše) na svatbě v Káni Galilejské. Proměnění vody ve víno (na svatbě v Káni) a nasycení zástupů na poušti mluví o svatbě Mesiáše a jeho nevěsty – na svatbě nesmí nic chybět. /6  

V řadě podobenství Ježíš používá obrazy ze svatby.

Když se jednou Janovi učedníci divili, proč se Ježíš a jeho učedníci nepostí, řekl jim: „Už jste se někdy postili na svatbě?“  /7 
Ježíšova slova při poslední Večeři jsou svatebním slibem Ženicha – Mesiáše“: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává a krev, která se za vás prolévá.“ – „Já se ti odevzdávám.“

„Toto je smlouva nová, věčná, nezrušitelná.“ – „Ponesu s tebou vše dobré a zlé až do smrti“. 

Připomenu, že křest, biřmování a Ježíšova hostina patří k sobě, jsou iniciačními svátostmi. /8 
Být pokřtěn, znamená vstoupit, patřit do nového Izraele, který je snoubenkou, manželkou Mesiáše. 

Samotný obřad křtu zkusím přirovnat k svatebnímu slibu.

Ale ke svatbě nepatří jen obřad u oltáře, sňatek je dovršen až „konzumací“ (promiňte mi tento starý, dnes podivně znějící termín, hned uvidíte, proč jej tady používám).

Víme, že nebylo-li manželství „konzumováno“, nebyl sňatek dokonán. Manželství nebylo dovršeno, dokud se manželé nemilovali – tělesně. /9

 

Přirovnal-li jsem křest k manželskému slibu, pak „hostina Stolu Páně“ (vyhýbám se termínu „svaté přijímání“) je „dovršením manželství“ s Ježíšem. Konzumací – jestli dovolíte. 

Večeře Páně dovršuje to, co začalo křtem.

Dovolím si ještě jedno přirovnání, biřmování – to jsou svatební dary nevěstě – výbava ke společné práci do manželství.  

O manželech je už ve Starém zákoně řečeno – „jsou jedním tělem“, jednou bytostí.

 

Doplňme si, že Ježíš je pro nás mostem mezi Bohem a námi. V něm se setkáváme s Bohem.

Je-li nám hostina obrazem přátelství, pak můžeme říci: Večeře Páně je hostinou svatební, přesněji řečeno svatbou.

Sami bychom si asi netroufli použít tak odvážný obraz – manželství. Tak jako bychom si nikdy nepomysleli – ani ve snu – na takovou blízkosti s Bohem. Ale Bůh nás „žádá o ruku“ (zůstanu u  obrazu zvoleného Biblí). Zve-li nás Ježíš ke svému stolu (nelze říci do ložnice, tady už obraz končí), pak ale smíme myslet na obraz přátelství manželů. Ježíš nás zve k neuvěřitelnému setkáním s Bohem. Nemáme slov … 

 

Malým dětem říkáme: „Víš, pro nás je Ježíšova hostina setkáním s Ježíšem, podobně, jako když tě chovám v náručí...

Jako když tě táta vezme na klín…

Jako, když si někdy v neděli ráno přijdeš na chvíli lehnout k nám do postele…

A ještě mnohem víc, než toto všechno dohromady.“ 

Dospělému bychom ještě řekli, jako když se manželé milují.

(Pokud by se někdo pohoršoval, možná neví, k čemu Bůh dal manželům tělesnou lásku. Ať si přečte Píseň písní a nepohoršuje se nad tímto vyjádřením a nad Stvořitelem.) 

Milují-li se manželé, setkává se člověk s člověkem.

Hodujeme-li u Stolu Páně, setkává se Bohočlověk s člověkem. To je mnohem víc. Nemáme slov, jak to vyjádřit.

Všechna naše přirovnání z našeho života, z naší lidské roviny, nedostatečně popisují setkání Ježíše s námi. Jsou jako kapka v moři, jako atom proti vesmíru.

Celou věčnost se budeme nořit do nevyčerpatelně lásky Boží. 

 

Smíme být nevěstou a manželkou Mesiáše.

Ach, to je závratné postavení. Kdo by to čekal? Kdo by měl tak velikou odvahu?

Pokud mystici v sobě tuto touhu objevují, bez Zjevení by jim připadla jako rouhání.

Smíme … 

Chceme být manželkou, která svému manželovi rozumí, je mu k ruce. Být slepičkou nebo hloupou, naivní husičkou, je neštěstí. 

Máme u nás obětavého lékaře; má osm dětí, ochotně chodí po pacientech a jeho paní nikdy nevrčí, když odchází z domu. (Znám jiný pár, on jezdí do nemocnice poslední a první z lékařů odjíždí domů, jinak by měl doma zle.) Ta první paní ví, koho si vzala, je mu k ruce a je na svého manžela hrdá. 

 

Jak se stát dobrou manželkou? Půl roku na to nestačí. 

Jak se stát (s druhými) partnerem Ježíše?

 

Marie se ptá Gabriela: „Jak by se mohlo stát, aby můj syn byl veliký a mohl být nazván synem Nejvyššího a aby mu Pán Bůh dal trůn jeho otce Davida, a mohl kralovat na věky nad rodem Jákobovým a jeho království by nemělo konce“?

A Gabriel odpovídá: „Sestoupí na tebe Duch svatý“. (Srov. Lk 1,26-38)

Spolupráce s Duchem božím, to je samostatné veliké téma – jak a co dělá Duch a co se očekává od nás. Ale všimněme si, jak působí Duch boží při Večeři Páně a jak se mu my máme ke spolupráci otevřít. 

 

V eucharistické modlitbě jsou dvě důležité prosby k Duchu svatému.

V první prosíme, aby „Bůh seslal rosu svého Ducha na dary chleba a vína, aby se nám staly tělem a krví našeho Pána“. 

V druhé modlitbě prosíme Ducha svatého, aby „nás proměnil (nebo proměňoval, to je proces) do podoby Ježíše Krista“, abychom přijímali jeho způsob myšlení, mluvení a jednání.

Abychom byli jeho partnery, byli mu k ruce, abychom s ním proměňovali svět podle Božích představ. Aby se svět stával krásnější, laskavější, bezpečnější.

Aby svět mohl být osvobozen, uzdraven a zachráněn. 

 

Bůh má neuvěřitelné, závratné nápady a záměry s lidmi.

Napadlo by někdy někoho z nás něco podobného? 

Promýšlejme to. Vydejme se touto cestou. 

„Pojďte a uvidíte,“ řekl Ježíš prvním dvěma učedníkům a zavedl je k sobě do svého domu.

Šli, viděli a zůstali ten den u něho. (Srov. J 1,38-39

Naším životním cílem je – nechat se proměňovat na nové Ježíšovo tělo, ochotné sloužit k záchraně světa. To je smysl  života Ježíšových přátel. „Jste moji přátele, už vás nenazývám služebníky, neboť jsem vám ukázal krasu Otcových plánů se světem, a vy mi chcete pomáhat v záchraně světa.“

  (srov. J 15,15n

Toto je naše poslání  a vynikající úloha, ke které nás Ježíš zve a kterou nám svěřil. 

Jako Marii, „zastínil“  Duch svatý, tak nás chce Duch boží naplnit, proměnit a uvádět do veškeré pravdy – abychom s ním byli nositeli Božího pokoje, který zachraňuje, uzdravuje svět a vytváří nové vztahy – vytváří boží království.     

------------------------------

Poznámky:    

             /1    Muslimové říkají: „Bůh má 99 jmen. A komu chce, tomu zjevuje sté jméno.“ 

               /2    Dítě se ptá:“Mami, je Bůh muž nebo žena?“ Maminka odpovídá: „ Bůh je jako: táta, maminka, bratr, sestra, přítel, kamarád, dědeček a babička, dobrý soused, výborný učitel, lékař, (dospělému bychom řekli jako milenec, milenka) a to všechno, co jsme řekli, je tak málo jako jedno zrníčko máku v makovici (mimochodem – tam jich je na 7 tisíc).

 

            /3    Židé slaví velikonoční svátky sedm dní. Poslední den čtou Píseň písní. Text nadšeně líčí „Milostný vztah“ mezi Bohem a jeho lidem. (Píseň písní je sbírkou svatebních písní povýšených do nového rozměru a významu.)           

 

/4    Ženich posílá družbu za nevěstou, aby se jí zeptal, zda o ženicha stojí. 

Nenechme se mást tím, že jednou je Ženichem Hospodin, jednou Duch svatý a jednou Ježíš. Všechna ta pojmenování  mluví o vztahu Boha s námi.  Jde o obrazy! O mistrné obrazy. 

                 (Jako malý kluk jsem z toho, co jsem v kostele vnímal (Kristus je král, Marie královna), usoudil, že si Ježíš vzal P. Marii za manželku. Malý kluk by si klidně vzal maminku za manželku.) 

                 Marie souhlasila za nás. Našim jménem řekla: „Ano“.

Ptá se nás: „Nevadí vám, že jsem za vás řekla, že stojíme o Mesiáše a přijímáme Boha za manžela“? A my nadšeně odpovídáme: „Nevadí. Naopak“.

Je-li křtěn dospělý nebo biřmovanec,  každý osobně říkáme své: „ ANO“.

Křest (dospělého) je „manželstvím s Bohem“.

(Křest dětí bych obrazně přirovnal k zásnubám. Je to obraz, ne dogmatika.)

 

         /5    Mezi učedníky Janovými a Židy došlo ke sporu o očišťování. Přišli k Janovi a řekli mu: „Mistře, ten který byl s tebou na druhém břehu Jordánu, o němž jsi vydal dobré svědectví, nyní sám křtí a všichni chodí k němu.“ Jan odpověděl: „Člověk si nic nemůže přisvojit, není-li mu to dáno z nebe. Vy sami jste svědkové, že jsem řekl: Já nejsem Mesiáš, ale jsem vyslán jako jeho předchůdce. Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův přítel, který u něho stojí a čeká na jeho rozkaz, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas. A tak je má radost dovršena. On musí růst, já však se menšit“.

  (Jan 3,25-30

 

        /6     Na svatbě má být  hojnost všeho, proto tolik vína a jídla. Dokonce koše jídla zbudou. 

 

        /7    Janovi učedníci se ptali Ježíše: „Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?“ Ježíš jim řekl: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit“.  (Mt 9,14-15

Když byl Ježíš zatčen, popraven a pochován, nikdo z jeho učedníků neměl na jídlo ani pomyšlení... 

 

       /8     Základní formou  křtu je křest dospělého. Dospělý je pokřtěn, biřmován a pozván ke Stolu Páně.

Východní církve i malému dítěti poskytují všechny tři iniciační svátosti najednou (křest, biřmování a Eucharistii. V latinském ritu katolické církve smíme dítě pokřtít jen za určitých podmínek. Až povyroste, pozveme jej ke stolu Páně, až dospěje, může být biřmováno.

        /9   Kdyby ženicha hned po oddavkách v kostele odvedli, třeba za Rakousko-Uherska na 14 let na vojnu, do války nebo do vězení, byla by nevěsta volná. Manželství nenastalo, nebylo dokončeno.

(Mimochodem:  Manželé se oddávají jeden druhému. Kněz neoddává, je jen svědkem církve. Hlavní nejsou slova obřadu, ale vzájemné odevzdání se.)