Příprava k biblickým textům na neděli 22. ledna 2012
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 17,14-17 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jon 3,1-5.10
Datum: 22. 1. 2012
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 17,14-17 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jon 3,1-5.10
; 1 Kor 7,29-31
; Mk 1,14-20
Datum: 22. 1. 2012
Jsme odpovědní za to, jak naložíme s tím, co nám říkají milující
rodiče, učitelé, přátelé (i nepřátelé) i boží slovo.
Každá dobrá informace je darem, hřivnou, s níž je nutné pracovat.
Pár hodin poté, co jsem poslal minulé „Poznámky“, mi přišla odpověď od maminky pěti dětí (děti nezanedbává a není pokřtěná). /1
Kniha Jonáš je krátká, vtipná, moudrá. Není historickým líčením, o to širší má význam. /2
Boží plány se světem i Ježíšova nabídka božího království trpí násilím. /3
Po uvěznění Jana se ujal boží korouhve Ježíš. Potvrdil Janovo dílo.
Ježíš nevyučuje své učedníky jen k jejich vlastnímu osvícení. Posílá je jako rybáře. Ne na lov, ale k záchraně druhých.
Neposílá nás na poušť, do klášterů, nezakládá ideální komunitu, ve které bychom tak rádi žili mezi těmi, kteří přijali Ježíšovu kulturu. (Takové zázemí si máme vytvářet mezi sebou, ale Ježíšem jsme posíláni k osvěcování a záchraně druhých.)
Moře (velká voda) je v Bibli symbolem protibožských sil, je nespoutaným živlem.
Církev je v Ježíšově podobenství sítí. Církev je nástrojem, má sloužit.
Síť i církev – lid boží, se často trhá. Trpí specifickými nemocemi, např. nesnášenlivostí, opíjí se mocí, fanatismem … /4
Ježíš si získal naše srdce, přijali jsme jej za svého: Učitele moudrosti,
Mistra přejícího a obětavého života,
Lékaře,
a svého Pána.
Poznáváme jeho názory a postoje a podle nich si opravujeme své.
O obrácení často mluvíme, stalo se nám životním návykem. /5
Celoživotně jsem kajícníkem. /6
Ježíš nás učí, že se neproviňujeme jen vůči jednotlivci, ale že hřích má i sociální rozměr, mimo poškozeného často zasahuje i širší okolí.
Ježíš navazuje na vyučování „Mojžíše“. I Izrael jako celek se proviňuje. /7
Každý z nás je teprve na cestě k podobě s Kristem.
Podobně i každá církev (a její části diecéze, farnost, rodina, komunita) je teprve na cestě k Bohu, je hříšným lidem.
Žasneme nad tím, že nám Bůh zasvětil svůj život (a víme, co jej to stojí) – proto se my zasvěcujeme jemu a jeho dílu záchrany světa.
Sítí je církev.
Viz podobenství o síti, která zahrnuje ryby „jedlé i nejedlé“.
Síť je trhána, nejen z vnějšku.
Je třeba ji opravovat také „z vnitřku“. „Církev se má stále reformovat“, je katolickým prohlášením.
Církev odedávna bojovala za svobodu od světské moci.
Zakoušeli jsme tento útlak na vlastní kůži. Od dětství jsem vášnivě bránil církev – svou rodinu, proti těm, kteří ji pomlouvali nebo likvidovali (proti učitelům, důstojníkům na vojně, profesorům
marx-leninismu, církevním tajemníkům, estébákům a kdejakým drzounům …).
Ráčkovy dějiny nám už v dětství otevřely jiný pohled než školní dějepis (Ráček byl neobjektivní na druhou stranu), Pekařovy dějiny opět jiný …
Když jsem začal, už jako kněz, promýšlet evangelia, uviděl jsem, jak nás Ježíšova pravda dokonale osvobozuje.
Jenže v církvi se nemluvilo a nemluví – na rozdíl od Ježíše – o nebezpečí vnitřní nesvobody.
„Neptej se, kdo něco říká, ale zda to je pravda!“ (Každý se někdy mýlí a i nepřítel nám může někdy říci pravdu o nás.)
Zakusili jsme jak je fanatismus nebezpečný. Zakusili jsme na sobě násilí, zastrašování, manipulaci i účinnost propagandy od komunistů.
Proto nám je svoboda tím více drahá a jsme svobodě a pravdě povinováni nejen kvůli sobě ale i pro obětavost padlých za svobodu.
Ze slova Božího víme, že proroci, Mesiáš, světci, byli likvidováni vlastními lidmi.
Když pak zakoušíme nesvobodu, manipulaci a nepravdu v církvi, několikanásobně hůř ji snášíme.
Po staletí byli naši předkové udržováni v nevědomí a vedeni k pasivní poslušnosti jako poddaní, kteří mají přijímat, co jim milostivá vrchnost předkládá.
(Šlechta dlouho nesla odpovědnost za zem „až do hrdel a statků“.
Koloniální země za obyvatele svých kolonií.)
I v církvi jsme pak sami zažili, že se s námi jedná jako s nedospělými.
Jak rostlo naše vzdělání a pozorování i zkušenost s nesvobodou v církvi, tak rostete i naše odpovědnost. Nejen za rodinu, uspořádání společnosti, ale i za církev.
Na vlastní uši jsme slyšeli chvástání strany, která měla vždy pravdu.
Církev nemá zapotřebí tvrdit, že má vždy ve všem pravdu.
I apoštolové někdy klopotně a přes chyby hledali pravdu.
Bůh nikoho, kdo se kaje za svá selhání, neodepisuje.
Kdyby se dodneška církev neprohlašovala za svatou a neomylnou skrze své nejvyšší pastýře, nemluvil bych o tom. Je mi to nepříjemné.
Dlouho bych mohl vyprávět i o svých osobních trpkých zkušenostech v církvi.
Ale nemohu nepřipomenout řadu důkladně doložených a ověřitelných a neodpuštěných selhání (bez pokání není odpuštění). /8
Je tíživé, že nás všechny ty neodčinitelné viny nevedou k pokoře.
Proč o sobě řada církví prohlašuje, že má vždy v důležitých věcech pravdu? Ze strachu?
Církev nemůže mít vždy celou pravdu, jedinou pravdou je Kristus, my se k ní pouze blížíme.
Žádná církev nemůže být normou jiným církvím. Normou všech církví je Ježíš.
Naším ideálem je Ježíš, ale my si potřebujeme dávat pozor, abychom nesklouzli do ideologie.
Ježíš nás nevede k podrobení se lidské autoritě, víra podle něj je bezpodmínečným důvěřováním Bohu.
Chápal jsem, že komunisté pronásledovali disidenty. Nepochopitelné však pro mě bylo, kolik zkusili kněží, kteří podepsali Chartu 77 od pana biskupa Tomáška (zeptejte se Václav Malého, Josefa Kordíka, Karla Herbsta). Fr. Tomášek změnil názor až po řadě let.
Mnoha katolíkům bytostně vadilo a vadí, že se někteří papežové omluvili za některé chyby církve.
Nenechme se zmást lidmi strachu, kteří brojí proti jakékoliv omluvě a bojovně vystupují proti ostatním, kteří mluví o Bohu jinak než oni. Bojí se vlastní odpovědnosti a vyžadují nad sebou silnou ruku. Mívají vystavěnou víru na opakování určitých vět, ne na Písmu. Podvědomě mají strach, aby se jim jejich konstrukce nesesypala jako domeček z karet.
Mnoho z nich navíc často útočí anonymně.
Naším vzorem je Ježíš a jeho plány. Kdo se snaží porozumět Kristu, přiznávat a napravovat chyby, rovnat se podle Ježíše je blahoslavený, přispívá k záchraně světa a budování božího království.
Kdo se snaží porozumět Ježíšovým pravidlům o uspořádání církve, kdo pokorně upozorňuje na chyby církve a pracuje pro církev – nebourá církev, ale buduje ji.
„Rybáři lidí“ jsou posláni zachraňovat.
„Je nutné si říkat pravdu a přiznávat si chyby“, říká Ježíš. /9
Na pravdě stojí život. Ježíš ji nikdy nestavěl nad lásku. Láska se s pravdou nepere.
-----------------------------------
Poznámky:
/1 Václave, odpovím na Tvoje dotazy.
1) Ot.: Které tři věci to jsou?
spravedlivý, milosrdný a věrný má být člověk
2) Ot.: Je to pro Tebe Ježíšovo vyučování výhodné? K čemu Ti slouží?
zcela určitě, je to pro mne inspirace, model, který se dá použít v běžném životě a který při dobrém promyšlení mě připravuje na život a jeho eskapády
3) Ot.: Nakolik Ti je Horské kázání srozumitelné?
tak to ještě pořád promýšlím sama pro sebe. Nejspíš některé věci pochopím až časem, když si jimi projdu. V tomhle je mi blízká Zvěřinova formulace Horského kázání, kterou vložil do knihy Dialog o víře, až na úplný konec. S tím jsem se mohla ztotožnit. Přikládám ti to v příloze.
Příběhy patriarchů a jejich odkaz....to nevím přesně, které myslíš, můžeš mi to prosím objasnit? Nevím, koho myslíš patriarchou.
Naše odporování Duchu božímu a poučení z chyb. ...to myslíš v Bibli, nebo v našem životě? Ono je to vlastně propojené, ale pro lidi, kteří ji nemají přečtenou... a to ani já ji nemám ještě celou přečtenou, je to spíš naslouchání hlasu srdce a svědomí, ne? Tos tím myslel?
Jak porozumět Boží moudrosti a jak se jí vyučit? To se dá jedině čtením a přemýšlením....
Mluvíme třeba mezi křesťany o modlitbě a někdo vážně pronese: „Každá upřímná modlitba je Bohu milá. Bůh si to přebere“. ...jsem opravdu moc ráda, žes to tam naservíroval! Jak mě tahle formulka štve!!! To je totiž tak laciné!
Byli jsme pokřtěni, ale vybral by si Ježíš mě / Tebe za svého učedníka? ... sebekriticky si myslím,neb mám tolik mezer, že si na mě ještě dost dlouho počká.
- – - –
Teď něco ode mne:
K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: "Chceš-li, můžeš mě očistit." Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: "Chci, buď čistý!" A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn. Ježíš ho hned poslal pryč a přísně mu nařídil: "Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očištění, jak nařídil Mojžíš – jim na svědectví." On odešel, ale začal to horlivě rozhlašovat a tu událost rozšiřovat, takže (Ježíš) už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. Ale přesto k němu chodili lidé odevšad.
K tomuto textu mám principielní dotaz... proč se ho ptá: „Chceš -li, můžeš mě očistit!“ Cožpak Bůh nechce každému pomoct? M.
…………………………………………………………………………………………………..
/2 Babylonská říše byla druhým „Egyptem“.
U nás se Sovětský svaz stal druhou říší zla po nacistickém Německu.
Ninive, Berlín, Moskva ani žádné jiné hlavní město nebylo svými diktátory vyzváno k pokání.
Jsme už pokročilí, víme, že kniha Jonáš chválí pohany, kteří zaslechli slovo Hospodina, uznali své zlo a odvrátili se od něj. Obrátili se. (Náman Syrský, Perský Kýros …)
Kniha ukazuje, že proroctví není věštbou, ale varováním. Poslechnou-li varovaní, neštěstí je odvráceno. K varování je třeba odvážných …
/3 Ode dnů Jana Baptisty až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají. (Mt 11,12
Marshallův plán pomoci krajinám postiženým válkou také trpěl násilím od komunistů.
Za komunismus jsou v nějaké míře ovšem odpovědní téměř všichni tehdejší občané.
/4 Jan řekl: "Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil."
Ježíš však řekl: "Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned na to zlořečit. Kdo není proti nám, je pro nás.“ (Mk 9,38-40
Když si však špatný služebník řekne: „Můj pán nejde“, a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů. (Mt 24,48-51
Ježíš poslal učedníky do samařské vesnice připravit nocleh. Ale tam je nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému. Jakub a Jan, řekli: "Pane, máme přivolat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?" Obrátil se a pokáral je: "Nevíte, jakého jste ducha!“ (Lk 9,51-55
/5 „Obracení se“ nám je ulehčeno Ježíšovou velkorysostí. Zachránil nás a znovu a znovu nás pozvedá. Ukázal nám otevřenou Otcovu náruč, ulehčil nám přiznání vlastních chyb.
Nemusíme se bát. Bez úzkosti máme hledat příčinu chyby a poučit se z ní.
Máme zkrotle (bez povýšenecké suverenity a fanatismu), pokorně, následovat Krista. I sami apoštolové – přiznáním své agresivity nebo zrádné sebejistoty – varují před přeceněním sebe sama a podceněním náročnosti situace. Takový postoj zakládá příznivé podmínky k chybě, otupuje naši pozornost a bdělost.
/6 Nikdy už nedosáhnu sta procent, mnoho času jsem nevyužil, ledaskoho jsem zarmoutil nebo mu ublížil, často jsem nevykonal, co jsem vykonat mohl… Jsem dlužníkem.
Jak bych mohl něco obětovat za hříchy druhých, když sám nejsem chopen vyrovnat své dluhy?
(Nikdy jsem neobětoval sv. přijímání za jiné hříšníky. Neumím si představit, jak by něco takového mohlo fungovat a navíc jsem natolik potřebný, že nemohu dát druhému to, co je nabízeno mně pro záchranu mého života a pro růst mého života věčného. Může rostlina říci zahradníkovi, mě nezalévej, nalej tu vodu sousedce? Uschla by. Její „mučednictví“ by bylo naivní nebo povýšenecké.
Naši předkové podporovali všelijaké dobré podniky i pro vědomí svých vin. Někdy po pohřbu věnovali i část zděděného majetku na nějaký ušlechtilý cíl jménem zesnulého.)
/7 Izrael se proviňuje spokojeností se sebou, společným dychtěním …, mlčením ke zlu, zbabělostí, lhostejností… Odmítá sloužit, naopak chce vládnout jiným.
Izrael byl vždy veden k odpovědnosti za celek… „vy všichni buďte královstvím kněží“, „mou nevěstou“.
Proto se neurážíme a neodcházíme, když nám Ježíš vytýká: “Pokolení nevěřící“ (srv. Mt 17,14-17
Nebo nad námi naříká: „Jeruzaléme, Jeruzaléme …“ (srv. Mt 23,37-39
/8 Přiznávám svou vlastní hříšnost, nejsem lepší než církev, ale přiznávám také, že církev skrze své vysoké představené často mlčela k otroctví a nevolnictví. K tortuře a náboženským válkám někdy mlčela, jindy je schvalovala. Likvidovala nejen Galilea, Jana od Kříže a Johanku z Arcu, Husa a další reformátory, ale mnoho dalších nevinných lidí, pronásledovala vědce, teology a myslitele.
I Luther a Kalvín dovolili meč, násilí a upalování.
Zakázala dílo francouzských dělnických kněží (naši kněží a biskupové ve výrobě a ve vězeních velice přispěli k uzdravení minulosti – následků ze zlého rakousko-uherského spojení žezla a oltáře a odcizení se církve potřebným).
I papežové jednali krutě s židy, mnoho a mnoho křesťanů přispělo ke krutému antisemitismu, k pogromům na židy.
Až do posledního koncilu se v církvi o židech mluvilo jako o „bohovrazích“ a „Bohem prokletých“.
Místo aby církev byla nositelkou svobody, rovnosti a bratrství, sama tomu bránila. Otroci, nevolníci a vykořisťovaní si svou svobodu a práva daná Bohem museli vybojovat za strašných obětí. Do čela ponížených se pak často postavili zločinci, kteří požírali vlastní děti revoluce a způsobili další nesmírná krveprolití.
Proč jsme nepřinášeli svobodu Ježíšovou pokojnou cestou?
Církev se dlouho a dlouho nezastala dělníků (Marxův „Komunistický manifest“ vyšel r. 1848, „Kapitál“ v r. 1868 a sociální encyklika Rerum novarum papeže Lva XIII. až v r. 1891 – zase strašné zpoždění).
Církev nemilosrdně prohlašovala za kacíře ty, kteří jinak vyznávali víru slovem, ale zločinců se církev bála (např. Hitler nebyl nikdy exkomunikován).
Jak dlouho trvalo a jaké boje stálo prosazení svobody, rovnoprávnosti a volebního práva?
Deklarace lidských práv byla přijata mnoha národy koncem roku 1948. Proč církev nebyla předvojem v jejich prosazení? Papežové 19. století zásadně odmítali svobodu náboženství a svobodu svědomí, jako „morovou ránu a delirium“ (Řehoř XVI.).
Ke svobodě se církev přihlásila až encyklikou Pacem in terris papeže Jana XXIII. v r. 1963.
Církev nepomohla soužití manželů, ani ženám k jejich rovnoprávnosti. Pius XI. v encyklice Casti connubii v r. 1930 odmítl jakoukoliv formu antikoncepce. Naše maminky každý měsíc trnuly, zda nejsou opět v jiném stavu. Katolická církev, na rozdíl od jiných, prohlašovala plození dětí za jediný důvod sexuality až do 2. vatikán. koncilu.
Kolik nešťastných manželů jsem jen já ve zpovědnici vyslechl? Kolik poctivých lidí jsme vyhnali od svátostí a z kostelů?
Protestantské reformátory jsme po staletí pomlouvali, prokleli a označili je za největší nepřátele církve. Přitom zásadně přispěli k reformě církve. My jsme až po 400 letech – na posledním koncilu – přijali konečně návrat k Písmu a k některým Ježíšovým přikázáním. Konečně jsme se vrátili k Ježíšovým záměrům při slavení jeho Hostiny, konečně jsme všechny pozvali k plnému slavení liturgie (dříve liturgii potichu konal jen kněz a lidé se modlili své modlitby), konečně se liturgie slavila v řeči lidu, konečně jsme pomalu začínali dovolovat lidem přijímat Tělo a Krev Páně.
(Další návrat k Ježíšovým pravidlům pro život církve nás ještě čeká.)
Ideologické režimy měly svou inkvizici. Jen jedna strana vlastnila pravdu. Nikdo nesměl mít jiný názor o jediný den dříve, než Moskva, jinak špatně dopadl.
Ale proč i církev, která se halila do Kristova pláště, měla tak dlouho Svatou inkvizici?
Jak to, že i po 1. vatikánském koncilu (dokonce i po 2. vat. Koncilu) bylo mnoho velikých teologů strašně pronásledováno? Jak to, že bylo mnoho lidí označeno za kacíře bez vyslechnutí, možnosti obhajoby, jak mohl být vynesen rozsudek bez zdůvodnění?
(Všeobecná deklarace lidských práv OSN v čl. 10 říká: Každý má stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem …
Čl.11.1: „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje se za nevinného, dokud není zákonným postupem prokázána jeho vina ve veřejném řízení, v němž mu byly zajištěny veškeré možnosti obhajoby.“
Víte někdo, že by katolická církev Deklaraci lidských práv podepsala?)
Jak to, že inkvizice do posledního koncilu zakazovala číst určité knihy, aniž jejich autorům poskytla možnost obhajoby?
Jak to, že se v církvi nejednalo nebo nejedná podle Ježíšových pravidel o soužití v rodině církve?
I v posledním stu letech mělo mnoho významných teologů zakázáno nejen učit, ale i „psát do šuplíku“. Nebyli vyslechnutí, neměli se možnost hájit. Pěstovalo se často donášení, osočování, pomluvy. Třeba až po jejich smrti se jejich objevy církev začala chlubit. Ale nejvyšší ministerstvo Vatikánu nikdy svou chybu nepřiznalo.
Když u nás někdy v 60. letech dávali divadelní hru „Náměstek“ Rolfa Hochhutha, který obviňoval papeže z mlčení proti nacismu, hájil jsem papeže už jen proto, že do něj komunisté kopali (mnoho historických znalostí jsem neměl). Když jsem se po mnoha letech dozvěděl, že Jan XXIII., na otázku, co lze proti nařčení Pia XII. v této hře dělat, řekl: „Co můžeme podniknout proti pravdě?“
Když jsem četl dopis Edith Steinové, která prosila Pia XII, aby se zastal židů, ptal jsem se po papežově odpovědi. Po zjištění, že jí papež neodepsal, jsem smutně svěsil hlavu.
Ještě za mého mládí platilo, kdo navštívil protestantskou bohoslužbu, provinil se smrtelným hříchem. Šli provinilci, kteří se nekáli do pekla? Kdo zhřešil?
Nikdo nepodsouvá Dostojevskému, že by si Velkého inkvizitora zlovolně vymyslel (jeho inkvizitor neupaluje čarodějnice, židy, a jinověrce nařčené z kacířství, ale Ježíše).
Představení řady církví jsou vinni rozdělením církví a nenávistí vůči jiným křesťanům.
Vím, jak ponižujícím a nespravedlivým způsobem bylo naloženo s duchovními naší skryté církve (fakta lze doložit).
Byl jsem u toho, jak bylo naloženo s názory sněmovních kroužků na našem církevním sněmu. Málo jsem protestoval. Musím se z toho někdy ještě podrobněji vyznat.
Komunistický tisk odsoudil signatáře disidentských textů, aniž texty uveřejnil.
Pokládám za nesolidní, že v Katolickém týdeníku někdo odsuzuje nebo posuzuje prohlášení mnoha solidních německých teologů (ne anonymních křiklounů z bulvární žumpy) nebo rakouskou iniciativu farářů. Proč týdeník neuvede texty iniciativ, a proč k jejich mluvčím nepošle ostrého reportéra, aby je patřičně proklepl?
(Musím do KT napsat.)
/9 Učíme se v rodině říkat si pravdu a omlouvat se jeden druhému.
Židé říkají svým dětem: „David je svatý král Izraele. Sloužil Izraeli …, ale také se dopustil hrozných zločinů. Kál se, proto mohl zůstat králem. Díky Bohu je David svatým králem Izraele.“
Šlechtici – vědomi si svého poslání – u portrétů svých předků říkají svým dětem pravdu: ten a ten, ta a ta, vykonali to a to dobrého, ale ten byl sukničkář, ten byl krutý, ten pil a byl flamendr, ta měla dobré srdce, ta byla parádivá, ta nesnášenlivá … Děti, budeme si brát ze svých předků příklad v tom, co vykonali dobrého a z jejich chyb se poučíme, abychom je neopakovali.
Kdyby se rodič před dětmi stavěl do pozice neomylného a bezchybného, dělal by ze sebe modlu a děti by tím kazil.
Nemáme a nemusíme nikoho soudit. Ale nesmíme zakrývat žádné chyby ani se dělat lepšími.
Já nemohu být pro nikoho ideálem. Také jsem se dopustil chyb. A ani nevím, jak se zachovám v budoucnu (vím, jak bych se měl zachovat).
Čas od času v kostele znovu říkám: „Mám povinnost říkat, jak je správně jednat. Sám vždy ještě tak jednat neumím. Boží slovo usvědčuje v první řadě mě. Neberte si, prosím, příklad z mých chyb“.
Každá dobrá informace je darem, hřivnou, s níž je nutné pracovat.
Pár hodin poté, co jsem poslal minulé „Poznámky“, mi přišla odpověď od maminky pěti dětí (děti nezanedbává a není pokřtěná). /1
Kniha Jonáš je krátká, vtipná, moudrá. Není historickým líčením, o to širší má význam. /2
Boží plány se světem i Ježíšova nabídka božího království trpí násilím. /3
Po uvěznění Jana se ujal boží korouhve Ježíš. Potvrdil Janovo dílo.
Ježíš nevyučuje své učedníky jen k jejich vlastnímu osvícení. Posílá je jako rybáře. Ne na lov, ale k záchraně druhých.
Neposílá nás na poušť, do klášterů, nezakládá ideální komunitu, ve které bychom tak rádi žili mezi těmi, kteří přijali Ježíšovu kulturu. (Takové zázemí si máme vytvářet mezi sebou, ale Ježíšem jsme posíláni k osvěcování a záchraně druhých.)
Moře (velká voda) je v Bibli symbolem protibožských sil, je nespoutaným živlem.
Církev je v Ježíšově podobenství sítí. Církev je nástrojem, má sloužit.
Síť i církev – lid boží, se často trhá. Trpí specifickými nemocemi, např. nesnášenlivostí, opíjí se mocí, fanatismem … /4
Ježíš si získal naše srdce, přijali jsme jej za svého: Učitele moudrosti,
Mistra přejícího a obětavého života,
Lékaře,
a svého Pána.
Poznáváme jeho názory a postoje a podle nich si opravujeme své.
O obrácení často mluvíme, stalo se nám životním návykem. /5
Celoživotně jsem kajícníkem. /6
Ježíš nás učí, že se neproviňujeme jen vůči jednotlivci, ale že hřích má i sociální rozměr, mimo poškozeného často zasahuje i širší okolí.
Ježíš navazuje na vyučování „Mojžíše“. I Izrael jako celek se proviňuje. /7
Každý z nás je teprve na cestě k podobě s Kristem.
Podobně i každá církev (a její části diecéze, farnost, rodina, komunita) je teprve na cestě k Bohu, je hříšným lidem.
Žasneme nad tím, že nám Bůh zasvětil svůj život (a víme, co jej to stojí) – proto se my zasvěcujeme jemu a jeho dílu záchrany světa.
Sítí je církev.
Viz podobenství o síti, která zahrnuje ryby „jedlé i nejedlé“.
Síť je trhána, nejen z vnějšku.
Je třeba ji opravovat také „z vnitřku“. „Církev se má stále reformovat“, je katolickým prohlášením.
Církev odedávna bojovala za svobodu od světské moci.
Zakoušeli jsme tento útlak na vlastní kůži. Od dětství jsem vášnivě bránil církev – svou rodinu, proti těm, kteří ji pomlouvali nebo likvidovali (proti učitelům, důstojníkům na vojně, profesorům
marx-leninismu, církevním tajemníkům, estébákům a kdejakým drzounům …).
Ráčkovy dějiny nám už v dětství otevřely jiný pohled než školní dějepis (Ráček byl neobjektivní na druhou stranu), Pekařovy dějiny opět jiný …
Když jsem začal, už jako kněz, promýšlet evangelia, uviděl jsem, jak nás Ježíšova pravda dokonale osvobozuje.
Jenže v církvi se nemluvilo a nemluví – na rozdíl od Ježíše – o nebezpečí vnitřní nesvobody.
„Neptej se, kdo něco říká, ale zda to je pravda!“ (Každý se někdy mýlí a i nepřítel nám může někdy říci pravdu o nás.)
Zakusili jsme jak je fanatismus nebezpečný. Zakusili jsme na sobě násilí, zastrašování, manipulaci i účinnost propagandy od komunistů.
Proto nám je svoboda tím více drahá a jsme svobodě a pravdě povinováni nejen kvůli sobě ale i pro obětavost padlých za svobodu.
Ze slova Božího víme, že proroci, Mesiáš, světci, byli likvidováni vlastními lidmi.
Když pak zakoušíme nesvobodu, manipulaci a nepravdu v církvi, několikanásobně hůř ji snášíme.
Po staletí byli naši předkové udržováni v nevědomí a vedeni k pasivní poslušnosti jako poddaní, kteří mají přijímat, co jim milostivá vrchnost předkládá.
(Šlechta dlouho nesla odpovědnost za zem „až do hrdel a statků“.
Koloniální země za obyvatele svých kolonií.)
I v církvi jsme pak sami zažili, že se s námi jedná jako s nedospělými.
Jak rostlo naše vzdělání a pozorování i zkušenost s nesvobodou v církvi, tak rostete i naše odpovědnost. Nejen za rodinu, uspořádání společnosti, ale i za církev.
Na vlastní uši jsme slyšeli chvástání strany, která měla vždy pravdu.
Církev nemá zapotřebí tvrdit, že má vždy ve všem pravdu.
I apoštolové někdy klopotně a přes chyby hledali pravdu.
Bůh nikoho, kdo se kaje za svá selhání, neodepisuje.
Kdyby se dodneška církev neprohlašovala za svatou a neomylnou skrze své nejvyšší pastýře, nemluvil bych o tom. Je mi to nepříjemné.
Dlouho bych mohl vyprávět i o svých osobních trpkých zkušenostech v církvi.
Ale nemohu nepřipomenout řadu důkladně doložených a ověřitelných a neodpuštěných selhání (bez pokání není odpuštění). /8
Je tíživé, že nás všechny ty neodčinitelné viny nevedou k pokoře.
Proč o sobě řada církví prohlašuje, že má vždy v důležitých věcech pravdu? Ze strachu?
Církev nemůže mít vždy celou pravdu, jedinou pravdou je Kristus, my se k ní pouze blížíme.
Žádná církev nemůže být normou jiným církvím. Normou všech církví je Ježíš.
Naším ideálem je Ježíš, ale my si potřebujeme dávat pozor, abychom nesklouzli do ideologie.
Ježíš nás nevede k podrobení se lidské autoritě, víra podle něj je bezpodmínečným důvěřováním Bohu.
Chápal jsem, že komunisté pronásledovali disidenty. Nepochopitelné však pro mě bylo, kolik zkusili kněží, kteří podepsali Chartu 77 od pana biskupa Tomáška (zeptejte se Václav Malého, Josefa Kordíka, Karla Herbsta). Fr. Tomášek změnil názor až po řadě let.
Mnoha katolíkům bytostně vadilo a vadí, že se někteří papežové omluvili za některé chyby církve.
Nenechme se zmást lidmi strachu, kteří brojí proti jakékoliv omluvě a bojovně vystupují proti ostatním, kteří mluví o Bohu jinak než oni. Bojí se vlastní odpovědnosti a vyžadují nad sebou silnou ruku. Mívají vystavěnou víru na opakování určitých vět, ne na Písmu. Podvědomě mají strach, aby se jim jejich konstrukce nesesypala jako domeček z karet.
Mnoho z nich navíc často útočí anonymně.
Naším vzorem je Ježíš a jeho plány. Kdo se snaží porozumět Kristu, přiznávat a napravovat chyby, rovnat se podle Ježíše je blahoslavený, přispívá k záchraně světa a budování božího království.
Kdo se snaží porozumět Ježíšovým pravidlům o uspořádání církve, kdo pokorně upozorňuje na chyby církve a pracuje pro církev – nebourá církev, ale buduje ji.
„Rybáři lidí“ jsou posláni zachraňovat.
„Je nutné si říkat pravdu a přiznávat si chyby“, říká Ježíš. /9
Na pravdě stojí život. Ježíš ji nikdy nestavěl nad lásku. Láska se s pravdou nepere.
-----------------------------------
Poznámky:
/1 Václave, odpovím na Tvoje dotazy.
1) Ot.: Které tři věci to jsou?
spravedlivý, milosrdný a věrný má být člověk
2) Ot.: Je to pro Tebe Ježíšovo vyučování výhodné? K čemu Ti slouží?
zcela určitě, je to pro mne inspirace, model, který se dá použít v běžném životě a který při dobrém promyšlení mě připravuje na život a jeho eskapády
3) Ot.: Nakolik Ti je Horské kázání srozumitelné?
tak to ještě pořád promýšlím sama pro sebe. Nejspíš některé věci pochopím až časem, když si jimi projdu. V tomhle je mi blízká Zvěřinova formulace Horského kázání, kterou vložil do knihy Dialog o víře, až na úplný konec. S tím jsem se mohla ztotožnit. Přikládám ti to v příloze.
Příběhy patriarchů a jejich odkaz....to nevím přesně, které myslíš, můžeš mi to prosím objasnit? Nevím, koho myslíš patriarchou.
Naše odporování Duchu božímu a poučení z chyb. ...to myslíš v Bibli, nebo v našem životě? Ono je to vlastně propojené, ale pro lidi, kteří ji nemají přečtenou... a to ani já ji nemám ještě celou přečtenou, je to spíš naslouchání hlasu srdce a svědomí, ne? Tos tím myslel?
Jak porozumět Boží moudrosti a jak se jí vyučit? To se dá jedině čtením a přemýšlením....
Mluvíme třeba mezi křesťany o modlitbě a někdo vážně pronese: „Každá upřímná modlitba je Bohu milá. Bůh si to přebere“. ...jsem opravdu moc ráda, žes to tam naservíroval! Jak mě tahle formulka štve!!! To je totiž tak laciné!
Byli jsme pokřtěni, ale vybral by si Ježíš mě / Tebe za svého učedníka? ... sebekriticky si myslím,neb mám tolik mezer, že si na mě ještě dost dlouho počká.
- – - –
Teď něco ode mne:
K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: "Chceš-li, můžeš mě očistit." Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: "Chci, buď čistý!" A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn. Ježíš ho hned poslal pryč a přísně mu nařídil: "Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očištění, jak nařídil Mojžíš – jim na svědectví." On odešel, ale začal to horlivě rozhlašovat a tu událost rozšiřovat, takže (Ježíš) už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. Ale přesto k němu chodili lidé odevšad.
K tomuto textu mám principielní dotaz... proč se ho ptá: „Chceš -li, můžeš mě očistit!“ Cožpak Bůh nechce každému pomoct? M.
…………………………………………………………………………………………………..
/2 Babylonská říše byla druhým „Egyptem“.
U nás se Sovětský svaz stal druhou říší zla po nacistickém Německu.
Ninive, Berlín, Moskva ani žádné jiné hlavní město nebylo svými diktátory vyzváno k pokání.
Jsme už pokročilí, víme, že kniha Jonáš chválí pohany, kteří zaslechli slovo Hospodina, uznali své zlo a odvrátili se od něj. Obrátili se. (Náman Syrský, Perský Kýros …)
Kniha ukazuje, že proroctví není věštbou, ale varováním. Poslechnou-li varovaní, neštěstí je odvráceno. K varování je třeba odvážných …
/3 Ode dnů Jana Baptisty až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají. (Mt 11,12
)
Marshallův plán pomoci krajinám postiženým válkou také trpěl násilím od komunistů.
Za komunismus jsou v nějaké míře ovšem odpovědní téměř všichni tehdejší občané.
/4 Jan řekl: "Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil."
Ježíš však řekl: "Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned na to zlořečit. Kdo není proti nám, je pro nás.“ (Mk 9,38-40
)
Když si však špatný služebník řekne: „Můj pán nejde“, a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů. (Mt 24,48-51
)
Ježíš poslal učedníky do samařské vesnice připravit nocleh. Ale tam je nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému. Jakub a Jan, řekli: "Pane, máme přivolat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?" Obrátil se a pokáral je: "Nevíte, jakého jste ducha!“ (Lk 9,51-55
)
/5 „Obracení se“ nám je ulehčeno Ježíšovou velkorysostí. Zachránil nás a znovu a znovu nás pozvedá. Ukázal nám otevřenou Otcovu náruč, ulehčil nám přiznání vlastních chyb.
Nemusíme se bát. Bez úzkosti máme hledat příčinu chyby a poučit se z ní.
Máme zkrotle (bez povýšenecké suverenity a fanatismu), pokorně, následovat Krista. I sami apoštolové – přiznáním své agresivity nebo zrádné sebejistoty – varují před přeceněním sebe sama a podceněním náročnosti situace. Takový postoj zakládá příznivé podmínky k chybě, otupuje naši pozornost a bdělost.
/6 Nikdy už nedosáhnu sta procent, mnoho času jsem nevyužil, ledaskoho jsem zarmoutil nebo mu ublížil, často jsem nevykonal, co jsem vykonat mohl… Jsem dlužníkem.
Jak bych mohl něco obětovat za hříchy druhých, když sám nejsem chopen vyrovnat své dluhy?
(Nikdy jsem neobětoval sv. přijímání za jiné hříšníky. Neumím si představit, jak by něco takového mohlo fungovat a navíc jsem natolik potřebný, že nemohu dát druhému to, co je nabízeno mně pro záchranu mého života a pro růst mého života věčného. Může rostlina říci zahradníkovi, mě nezalévej, nalej tu vodu sousedce? Uschla by. Její „mučednictví“ by bylo naivní nebo povýšenecké.
Naši předkové podporovali všelijaké dobré podniky i pro vědomí svých vin. Někdy po pohřbu věnovali i část zděděného majetku na nějaký ušlechtilý cíl jménem zesnulého.)
/7 Izrael se proviňuje spokojeností se sebou, společným dychtěním …, mlčením ke zlu, zbabělostí, lhostejností… Odmítá sloužit, naopak chce vládnout jiným.
Izrael byl vždy veden k odpovědnosti za celek… „vy všichni buďte královstvím kněží“, „mou nevěstou“.
Proto se neurážíme a neodcházíme, když nám Ježíš vytýká: “Pokolení nevěřící“ (srv. Mt 17,14-17
)
Nebo nad námi naříká: „Jeruzaléme, Jeruzaléme …“ (srv. Mt 23,37-39
)
/8 Přiznávám svou vlastní hříšnost, nejsem lepší než církev, ale přiznávám také, že církev skrze své vysoké představené často mlčela k otroctví a nevolnictví. K tortuře a náboženským válkám někdy mlčela, jindy je schvalovala. Likvidovala nejen Galilea, Jana od Kříže a Johanku z Arcu, Husa a další reformátory, ale mnoho dalších nevinných lidí, pronásledovala vědce, teology a myslitele.
I Luther a Kalvín dovolili meč, násilí a upalování.
Zakázala dílo francouzských dělnických kněží (naši kněží a biskupové ve výrobě a ve vězeních velice přispěli k uzdravení minulosti – následků ze zlého rakousko-uherského spojení žezla a oltáře a odcizení se církve potřebným).
I papežové jednali krutě s židy, mnoho a mnoho křesťanů přispělo ke krutému antisemitismu, k pogromům na židy.
Až do posledního koncilu se v církvi o židech mluvilo jako o „bohovrazích“ a „Bohem prokletých“.
Místo aby církev byla nositelkou svobody, rovnosti a bratrství, sama tomu bránila. Otroci, nevolníci a vykořisťovaní si svou svobodu a práva daná Bohem museli vybojovat za strašných obětí. Do čela ponížených se pak často postavili zločinci, kteří požírali vlastní děti revoluce a způsobili další nesmírná krveprolití.
Proč jsme nepřinášeli svobodu Ježíšovou pokojnou cestou?
Církev se dlouho a dlouho nezastala dělníků (Marxův „Komunistický manifest“ vyšel r. 1848, „Kapitál“ v r. 1868 a sociální encyklika Rerum novarum papeže Lva XIII. až v r. 1891 – zase strašné zpoždění).
Církev nemilosrdně prohlašovala za kacíře ty, kteří jinak vyznávali víru slovem, ale zločinců se církev bála (např. Hitler nebyl nikdy exkomunikován).
Jak dlouho trvalo a jaké boje stálo prosazení svobody, rovnoprávnosti a volebního práva?
Deklarace lidských práv byla přijata mnoha národy koncem roku 1948. Proč církev nebyla předvojem v jejich prosazení? Papežové 19. století zásadně odmítali svobodu náboženství a svobodu svědomí, jako „morovou ránu a delirium“ (Řehoř XVI.).
Ke svobodě se církev přihlásila až encyklikou Pacem in terris papeže Jana XXIII. v r. 1963.
Církev nepomohla soužití manželů, ani ženám k jejich rovnoprávnosti. Pius XI. v encyklice Casti connubii v r. 1930 odmítl jakoukoliv formu antikoncepce. Naše maminky každý měsíc trnuly, zda nejsou opět v jiném stavu. Katolická církev, na rozdíl od jiných, prohlašovala plození dětí za jediný důvod sexuality až do 2. vatikán. koncilu.
Kolik nešťastných manželů jsem jen já ve zpovědnici vyslechl? Kolik poctivých lidí jsme vyhnali od svátostí a z kostelů?
Protestantské reformátory jsme po staletí pomlouvali, prokleli a označili je za největší nepřátele církve. Přitom zásadně přispěli k reformě církve. My jsme až po 400 letech – na posledním koncilu – přijali konečně návrat k Písmu a k některým Ježíšovým přikázáním. Konečně jsme se vrátili k Ježíšovým záměrům při slavení jeho Hostiny, konečně jsme všechny pozvali k plnému slavení liturgie (dříve liturgii potichu konal jen kněz a lidé se modlili své modlitby), konečně se liturgie slavila v řeči lidu, konečně jsme pomalu začínali dovolovat lidem přijímat Tělo a Krev Páně.
(Další návrat k Ježíšovým pravidlům pro život církve nás ještě čeká.)
Ideologické režimy měly svou inkvizici. Jen jedna strana vlastnila pravdu. Nikdo nesměl mít jiný názor o jediný den dříve, než Moskva, jinak špatně dopadl.
Ale proč i církev, která se halila do Kristova pláště, měla tak dlouho Svatou inkvizici?
Jak to, že i po 1. vatikánském koncilu (dokonce i po 2. vat. Koncilu) bylo mnoho velikých teologů strašně pronásledováno? Jak to, že bylo mnoho lidí označeno za kacíře bez vyslechnutí, možnosti obhajoby, jak mohl být vynesen rozsudek bez zdůvodnění?
(Všeobecná deklarace lidských práv OSN v čl. 10 říká: Každý má stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem …
Čl.11.1: „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje se za nevinného, dokud není zákonným postupem prokázána jeho vina ve veřejném řízení, v němž mu byly zajištěny veškeré možnosti obhajoby.“
Víte někdo, že by katolická církev Deklaraci lidských práv podepsala?)
Jak to, že inkvizice do posledního koncilu zakazovala číst určité knihy, aniž jejich autorům poskytla možnost obhajoby?
Jak to, že se v církvi nejednalo nebo nejedná podle Ježíšových pravidel o soužití v rodině církve?
I v posledním stu letech mělo mnoho významných teologů zakázáno nejen učit, ale i „psát do šuplíku“. Nebyli vyslechnutí, neměli se možnost hájit. Pěstovalo se často donášení, osočování, pomluvy. Třeba až po jejich smrti se jejich objevy církev začala chlubit. Ale nejvyšší ministerstvo Vatikánu nikdy svou chybu nepřiznalo.
Když u nás někdy v 60. letech dávali divadelní hru „Náměstek“ Rolfa Hochhutha, který obviňoval papeže z mlčení proti nacismu, hájil jsem papeže už jen proto, že do něj komunisté kopali (mnoho historických znalostí jsem neměl). Když jsem se po mnoha letech dozvěděl, že Jan XXIII., na otázku, co lze proti nařčení Pia XII. v této hře dělat, řekl: „Co můžeme podniknout proti pravdě?“
Když jsem četl dopis Edith Steinové, která prosila Pia XII, aby se zastal židů, ptal jsem se po papežově odpovědi. Po zjištění, že jí papež neodepsal, jsem smutně svěsil hlavu.
Ještě za mého mládí platilo, kdo navštívil protestantskou bohoslužbu, provinil se smrtelným hříchem. Šli provinilci, kteří se nekáli do pekla? Kdo zhřešil?
Nikdo nepodsouvá Dostojevskému, že by si Velkého inkvizitora zlovolně vymyslel (jeho inkvizitor neupaluje čarodějnice, židy, a jinověrce nařčené z kacířství, ale Ježíše).
Představení řady církví jsou vinni rozdělením církví a nenávistí vůči jiným křesťanům.
Vím, jak ponižujícím a nespravedlivým způsobem bylo naloženo s duchovními naší skryté církve (fakta lze doložit).
Byl jsem u toho, jak bylo naloženo s názory sněmovních kroužků na našem církevním sněmu. Málo jsem protestoval. Musím se z toho někdy ještě podrobněji vyznat.
Komunistický tisk odsoudil signatáře disidentských textů, aniž texty uveřejnil.
Pokládám za nesolidní, že v Katolickém týdeníku někdo odsuzuje nebo posuzuje prohlášení mnoha solidních německých teologů (ne anonymních křiklounů z bulvární žumpy) nebo rakouskou iniciativu farářů. Proč týdeník neuvede texty iniciativ, a proč k jejich mluvčím nepošle ostrého reportéra, aby je patřičně proklepl?
(Musím do KT napsat.)
/9 Učíme se v rodině říkat si pravdu a omlouvat se jeden druhému.
Židé říkají svým dětem: „David je svatý král Izraele. Sloužil Izraeli …, ale také se dopustil hrozných zločinů. Kál se, proto mohl zůstat králem. Díky Bohu je David svatým králem Izraele.“
Šlechtici – vědomi si svého poslání – u portrétů svých předků říkají svým dětem pravdu: ten a ten, ta a ta, vykonali to a to dobrého, ale ten byl sukničkář, ten byl krutý, ten pil a byl flamendr, ta měla dobré srdce, ta byla parádivá, ta nesnášenlivá … Děti, budeme si brát ze svých předků příklad v tom, co vykonali dobrého a z jejich chyb se poučíme, abychom je neopakovali.
Kdyby se rodič před dětmi stavěl do pozice neomylného a bezchybného, dělal by ze sebe modlu a děti by tím kazil.
Nemáme a nemusíme nikoho soudit. Ale nesmíme zakrývat žádné chyby ani se dělat lepšími.
Já nemohu být pro nikoho ideálem. Také jsem se dopustil chyb. A ani nevím, jak se zachovám v budoucnu (vím, jak bych se měl zachovat).
Čas od času v kostele znovu říkám: „Mám povinnost říkat, jak je správně jednat. Sám vždy ještě tak jednat neumím. Boží slovo usvědčuje v první řadě mě. Neberte si, prosím, příklad z mých chyb“.