Příprava na Slavnost Ježíšovy Matky 1. ledna 2012
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Dt 6,4-5 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Nm 6,22-27
Datum: 1. 1. 2012
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Dt 6,4-5 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Nm 6,22-27
; Gal 4,4-7
; Lk 2,16-21
Datum: 1. 1. 2012
Často vedeme v církvi vznešené řeči, ale „skutek utek“.
Nad Mariiným mateřstvím se rozplýváme (nejen v kázáních na Nový rok), ale v úctě k ženě, matce, a mateřství zůstáváme v církvi dlužni – nejsme průkopníky Ježíšových postojů. /1
Před pár dny jsme opět slyšeli: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla“.
A teď čteme dávné a dodneška platící Áronovo požehnání.
Rozumíme požehnání? Co to znamená? Jak funguje?
V církvi se požehnáním nešetří, ale pozorujete, že by nám požehnání byla něco platná?
Bratři protestanti pouze říkají žehnací modlitbu, případně jen vztahují ruce. Katoličtí kněží přidávají velké znamení kříže. Biskup žehná třemi velkými kříži – a za pochodu pak na všechny strany kreslí znamení kříže menších rozměrů. (To biskupové kdysi odkoukali od králů, král při slavnosti házel peníze chudým.)
Žehná se relikviářem s ostatky světce, obrazem, krucifixem, evangeliářem, monstrancí s Tělem Páně … (možná jsem na něco zapomněl).
Žehnáno je jednotlivému člověku i skupině, žehnána jsou zvířata, věci, podniky, činnosti, země (i z letadel) …
Katolíci a pravoslavní se křižují (pravoslavní nespočetně, někdo se sklání, někdo kleká. Zbožní kněží a zbožné spisy vyzývají k dennímu žehnání na všechny světové strany …)
Po slavení Večeře Páně u báječných sestřiček jsem býval pozván na čaj a kus řeči. Pak sestry znovu prosily o požehnání. Ptal jsem se: „Proč? To požehnání na konci bohoslužby neplatilo, bylo slabé nebo už vyprchalo?“
Nedostatek kvality nahrazujeme množstvím.
(Navíc v nás přetrvává sklon k magii.) /2
Co říkáme o požehnání dětem? Nesmíme si vymýšlet, co nás napadne.
Abrahám postavil svůj život na Hospodinově požehnání. Uvěřil v jeho význam a platnost.
Jákob usiloval o získání požehnání prvorozenému. /3
Přestože Jákob ani Ezau neměli ideálního tátu, o síle otcovského požehnání nikdy nepochybovali.
To my už nevíme a ani se neptáme, co požehnání rodičů znamená. (Odepření rodičovského požehnání děti právem cítily jako velikou újmu.)
Požehnání (latinsky benedicere, hebrejsky baraka, česky dobrořečení) je více než jen dobře mluvit o druhém, je víc než prosebnou modlitbou, je velikou službou.
Pokusím se to nastínit. Vyjděme z přečteného Áronského požehnání.
Aby dar požehnání (obdarování) mohl fungovat, je zapotřebí spolupráce všech:
(samozřejmě nejprve) štědrosti dárce (Hospodina),
modlitby žehnajícího,
přijetí (daru a přízně) a spolupráce žehnaného.
Bůh nám žehná – obdarovává nás životní silou a mnoha dary (fyzickými i duchovními).
Někdo vyšší, např. rodič, je pověřen – delegován k vyslovení slov požehnání nižšímu a Bůh k tomu připojí svůj podpis a razítko.
Pak už je na obdarovaném, aby s darem dobře pracoval. (Nenaučí-li se syn řídit auto, nebo dojde-li mu palivo, nesveze se. Bude-li řídit špatně, přijde o řidičský průkaz.)
Výzva k žehnání vychází od štědrosti Hospodina. /4
Kdo je pověřen žehnáním?
Nezaslouženým darem smíme patřit do nového Izraele.
Už o starém Izrael platí: „… budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země.
Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým.“ (Srv. Ex 6,3-6
U Boha jsme doma – máme u něj vysoké postavení. To je výsadou i úkolem. Dostalo se nám vynikajícího poslání, můžeme a máme ty, kteří nám jsou svěřeni, přivádět do blízkosti Boží. /6
Už víme, že nám Bůh naslouchá a obdarovává nás dříve, než jej prosíme. A přesto jsme rádi,
slyšíme-li znovu a znovu, že Hospodinovo přátelství k nám trvá. Potřebujeme to slyšet, nejen proto, že se každou chvíli Bohu zpronevěřujeme a běháme za cizími „milenci“. /7
Proto jsou slova žehnajícího člověka tak důležitá.
Jsou větším darem, než když by byla pouze napsaná. Slyšet slova je víc než je číst.
Žehnající člověk svědčí o Bohu. ??? I za slova požehnání se – také svým podílem – zaručuje svou osobností a hodnověrností. Proto je třeba, aby žehnající byl hodnověrnou autoritou.
Každý od křtu patříme do království kněží. /8
Někdo je navíc pověřen službou žehnání. /9
Služba vyslance přesahuje hodnotu naší vlastní osobnosti. (Izák nebyl ideálním otcem, a přesto mělo požehnání pro syny velikou váhu a význam.) Žehnající nedává ze svého, je pověřencem.
Služba vyslance zakládá novou čest, ale význam autority nesmí být zneužíván autoritářstvím. /10
Přejeme si, aby nás děti, žáci a studenti přerostli (vzděláním, postavením, novými zkušenostmi), ale naše láska, obětavost a zkušenost může vždy svědčit, že „Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí.“ (abych použil Václava Havla). /11
Zvěstovat požehnání druhému je tedy velikou službou (z pověření Tvůrce).
Spolupráce požehnaného s Dárcem, darem a pověřenou autoritou ukazuje, že požehnání není magií, která samočinně působí.
To vše je výchovně, vznešené. Je úctyhodným projevem Tvůrce.
Žehnající prosí o požehnání žehnanému a zvěstuje mu přízeň boží.
Neslouží mu jen svým hlasem, ale také velikostí své „víry“ (mírou své spolupráce s Bohem). Přispívá k hodnověrnosti vyslovovaných slov. Vzpomeňme třeba na hodnověrnost slov Václava Havla – ručil za ně i vězením. (I proto „vyšší“ žehná „nižšímu“.) /12
Nejde o vyslovení slov, to by zvládl i zvukový nosič. Jde o závažný, vědomý, odpovědný akt životního svědectví o Bohu.
Co znamení často používaný obrat „vyprošuji ti“? Tomu nerozumím. Bůh nemusí být přemlouván a doprošován. Nezdůrazňujme tolik sebe, neumenšujme boží štědrost.
Vážím si toho, že mohu posloužit Bohu a člověku, ale jsem jenom jako potrubí.
Bůh obdarovává: „Už se nebudeš jmenovat Jákob (Úskočný, Lstivý), ale Izrael (za tebe zápasí Bůh).“
Už jsem někdy vyprávěl, jak židovské děti každý pátek večer běží k rodičům a prosí je o Áronské požehnání (židé si vše vysvětlují a snaží se rozumět tomu, co říkají a konají). Vyprávěl jsem co a jak u toho dělají a co vše to znamená. Teď řeknu něco k vlastním slovům Áronského požehnání:
Hospodin řekl Mojžíšovi:
„Mluv k Áronovi a jeho synům: Budete žehnat synům Izraele těmito slovy:
»Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.«
Tak vloží mé jméno na Izraelce a já jim požehnám.“
Pan prof. Heller říkal, že Áronské požehnání je starozákonním protějškem Modlitby Páně.
Má tři verše: „Požehnej a opatruj (střež),
usměj se (hebrejové nemají zvláštní slovo pro úsměv) a smiluj se,
(znovu) znovu věnuj svou přízeň a obdaruj pokojem.
Prof. Heller také říkal, že se může vyslovovat v přítomném čase.
Abrahámovi se dostalo požehnání. Už předem si ověřil, že je Hospodin důvěryhodný.
Vydal se na cestu.
Marie si také ověřila Hospodinovu spolehlivost.
Ověřila si pravost posla, který ji oznámil, že bude matkou Mesiáše. Vydala se na cestu.
Viděla na vlastní oči, že stará Alžběta čeká dítě (zůstala u ní až do porodu).
„Kdo má bude mu dáno a přidáno“: Alžběta řekla Marii, že otcem jejího dítěte není Josef, ani žádný jiný muž.
Marie slovům: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla“, zřejmě rozuměla. (Nebyla člověkem, který by se místo přemýšlení, kladení otázek a hledání odpovědí, spokojil s „tajemstvím“.)
Přidáním požehnání lekcionářem, po přečtení evangelia si mnoho nepomůžeme. Bůh nám nabízí mnoho, na nás však záleží, kolik z jeho darů využíváme. /13
Místo všelijaké parádivosti se raději učme od Ježíšovy Matky. Znovu jsme slyšeli: „Maria to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“.
Nevymlouvejme se, že jsme nebyli v církvi k přemýšlení mnoho vedeni. /14
Varování před užíváním rozumu a snižováním jeho významu oproti „víře“ nepochází od toho, který nám rozum – jako velice cennou hřivnu – daroval. Taková slova pochází od rozsévače jedovatého jílku.
Rozumu je třeba: k rozlišení co je a co není slovem Božím,
k rozvažování nad slovem Božím,
i k uchovávání Božího slova ve svém srdci.
Je dobré častěji Bohu děkovat za dar rozumu.
Bez něj neporozumím.
Ostatní tvorstvo chválí Boha mimoděk, nevědomě. My jsme si rozumem srovnali, proč a zač děkujeme.
--------------------------------
Poznámky:
/1 Práce ženy v domácnosti je stejně namáhává jako práce kopáče (takovou práci by Čech nevzal). Péči matky o děti říkáme my chlapi „mateřská dovolená“. Ženy mívají menší plat než muži, atd.
Je snadnější nechat po domácnostech farností putovat sochy nebo obrázky P. Marie, než ženě dopřát úctyhodné postavení, které ji Bůh od začátku daroval.
Kněz je víc než žena, matka, myslí si dost velká část duchovenstva.
Sešli se nedávno u dveří matka v 9. měsíci a kníže kněžské. To mamince ve dveřích přednost nedalo.
Pokrývka hlavy vysokých prelátů se jmenuje „Soli Deo“. Historii vzniku nebudu popisovat. V naší kultuře muž v určitých situacích a před váženou osobou smekne. Preláti líbají obraz Ježíšovy matky, ale před ženou, ani před matkou nesmeknou, „jen před Bohem“ („Soli Deo“). Žena pro ně zřejmě není obrazem matky Ježíšovy ani obrazem Božím, od žen si někteří nechávají líbat prsten na své ruce.
V Rusku dnes davy uctívají „pás P. Marie“ (psali o tom i v Katol. týdeníku), ale s úctou k ženě je to v pravoslavném Rusku ještě mnohem a mnohem horší než u nás.
/2 Pohané shánějí amulety, kouzla, mocné síly ve stvořených věcech, bez vděčného vztahu k Dárci.
My lidé se stále snažíme získat „kámen mudrců, živou vodu a zlato“. Pohané čarovali, např. pitím krve se snažili získat životní sílu, dnes si třeba myslí, že požíváním prášku z rohů nosorožců nebo jedením tygřích genitálií si zajistí vyšší sexualitu.
Jsme všelijací upíři, vysát a odhodit…
Už starý Izrael věděl, že nám Bůh přeje, má k nám přátelský vztah a všechno bohatství je projevem jeho štědrosti. Nevynucuje si vděčnost, nečeká, jako diktátoři, na naše oslavné ódy.
Rodičům také stačí potěšení z radosti obdarovaných dětí (rodič má z Vánoc více než obdarované dítě, Ježíš má z „comuinia“ – sjednocení s námi u své Hostiny Stolu více než my.) Rodiči stačí, aby dítě s darem dobře zacházelo, aby dar sloužil. Nevyžaduje vděčnost. (Jistě, nevděčnost je hříchem.
Naše věčnost je namístě, Je víc než jen slušností, je projevem kultury, projevem vědomí o přejícnosti dárce, je odpovědí dárci.
(Jít nevšímavě okolo rozkvetlého sadu, květu vykouzleného mrazem na okně …, brát samozřejmě zdraví nebo službu druhého, svědčí buď o ignoranci, otupělosti, zranění, starostech nebo vnitřní plochosti k vnímání krásy nebo o sobectví a zahleděnosti do sebe.)
/3 Jákob koupil od Ezaua prvorozenectví poctivě. Je pravdou, že otce pak přelstil podvodem. (Jak to, že Jákob nevěděl o prodeji a koupi prvorozenectví, jak to, že Rebeka intrikovala a každý z rodičů měl svého oblíbenějšího syna?)
/4 Pohané si myslí, že je nutné božstvu dodat patřičnou sílu (palivo) obětmi. Podobně si i někteří křesťané myslí, že utrpení je surovinou, kterou Bůh potřebuje ke svému milosrdenství. Případně, že utrpení je zadostiučiněním za spáchané hříchy.
Bůh je dost bohatý na obdarovávání celého kosmu (nedochází mu prostředky ke stavbě, neměl příliš „velké oči“ při svých smělých a velkolepých plánech). Bůh nepotřebuje, abychom mu cokoliv dodávali. Naše spolupráce je něčím jiným, patří k našemu růstu a uskutečňování.
Ale je pravdou, že Boha náš podnik něco stojí. Nehroutí se sice ze zla ve světě (i když je velice citlivý), ale za náš hřích těžce platí ze svého – dal nám svého syna i lidi okolo nás. (Smrt dětí – nemyslím jen smrt Mesiáše – je těžší než smrt sebe sama.)
/5 Kněz, stručně řečeno, má přímý přístup k Bohu, nepotřebuje jiného prostředníka (vrátného, dveřníka, sekretáře, tajemníka, náměstka …)
/6 „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.
Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.
A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“ (Dt 6,4-9
/7 Nezpochybňujeme dané slovo Hospodina nebo partnera např. při svatebním slibu. Ale máme potřebu znovu a znovu slyšet a říkat druhému: „Mám tě rád, jsem ti k službám (jsem tvůj „otrok“ – to jsme si vysvětlovali)“.
V modlitbě – ve vzájemném rozhovoru – Bůh mluví první.
/8 Tvrzení „muž je knězem v rodině“ je patriarchálním přežitkem. V novém zákoně to už neplatí.
/9 I nepokřtěný rodič je prvním vyslancem Boha pro své děti (vědomým nebo nevědomým). Rodič má vést své děti k odpovědnosti – svým životním příkladem a věrohodností. Má dětem předávat dědictví nejdůležitějších hodnot, spravedlnosti, mravů a tradice. – Proto mu patří úcta a vážnost. Proto do Desatera patří: „Cti otce i matku“.
/10 Kdyby ten, kdo je ustanovený nad druhými, aby jim sloužil (jako správce) zneužil své postavení ke svévoli, opíjel by se čímkoliv (např. mocí): „začal bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů. (Srv. Mt 24,44-51
„Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny.“ (Mt 18,6
/11 Autorita má podpírat svěřené svou zkušeností, jistotou pramenící z vlastního ověřování spolehlivosti Boha.
Autorita má svědčit o věrnosti Boha, který otevírá svou náruč všem, dobrým i zlým. „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem (všem, dobrým i zlým) – v nich (lidech) má Bůh zalíbení.“
Už malé děti vycítí přirozenou autoritu.
Autorita z úřadu nefunguje, je jen věšákem pro funkcionářský kabát. Proto je velice zodpovědné autoritu vybírat a kontrolovat!
(Na otázku, proč má někdo špatné rodiče, si odpovězte sami.)
/12 Klekne-li si biskup před novosvěcence a prosí-li jej o novokněžské požehnání, může to vypadat pokorně, ale je to nepochopení požehnání. (Kdyby se raději o kněze později zajímal.)
Začátečník nestojí nad pokročilejším. Děcko není vybaveno k žehnání rodičům. My zvedáme dítě a bereme je do náruče, ne dítě nás.
Je nám příjemné, položí-li nám dítě své ruce okolo krku. Ale nepleťme si role. Auto řídím já, pětiletého kluka k volantu nepouštím.
/13 Při Večeři Páně, po hostině, je nám zvěstováno požehnání. Pak jsme posláni („na cestu“) – od toho „poslání“ je název „mše“ (lat.: ite, missa est = jděte, rozchod je).
Škoda, že na označení této bohoslužby používáme nejslabší výraz: „mše“.
Paradoxem ale je, že jsme zapomněli, že požehnání je výbavou na cestu a že nemáme mši jen vyslechnout nebo konzumovat. Potrava je posilou k práci. (Po celém tom obdarování Večeří Páně nás Ježíš posílá, abychom jeho účinnou lásku rozdávali druhým svou službou.)
Voják stojí před velitelem, aby vyslechl rozkaz a šel jej vykonat. Při požehnání máme stát. (Postoje těla nám napovídají, jaký postoj máme zaujmout vnitřně.) Požehnání při Večeři Páně je posledním obdarováním před vydáním se na cestu. Stání je v tomto případě projevem ochoty a pohotovosti.
/14 „Kdo hledá, najde, kdo je vytrvalý, tomu bude otevřeno.“
Jak mohou požehnání rozumět nekosteloví lidé, když mu nerozumíme ani my?
Rozsévač jílku nás hned balamutí: „Rituály působí samy od sebe.“ „Skloň se pře Bohem, padni na kolena, požehnání nemusíš rozumět, Bůh si to přebere, ocení tvou pokoru, dobrou vůli, touhu si vyprosit milosti“.
Nad Mariiným mateřstvím se rozplýváme (nejen v kázáních na Nový rok), ale v úctě k ženě, matce, a mateřství zůstáváme v církvi dlužni – nejsme průkopníky Ježíšových postojů. /1
Před pár dny jsme opět slyšeli: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla“.
A teď čteme dávné a dodneška platící Áronovo požehnání.
Rozumíme požehnání? Co to znamená? Jak funguje?
V církvi se požehnáním nešetří, ale pozorujete, že by nám požehnání byla něco platná?
Bratři protestanti pouze říkají žehnací modlitbu, případně jen vztahují ruce. Katoličtí kněží přidávají velké znamení kříže. Biskup žehná třemi velkými kříži – a za pochodu pak na všechny strany kreslí znamení kříže menších rozměrů. (To biskupové kdysi odkoukali od králů, král při slavnosti házel peníze chudým.)
Žehná se relikviářem s ostatky světce, obrazem, krucifixem, evangeliářem, monstrancí s Tělem Páně … (možná jsem na něco zapomněl).
Žehnáno je jednotlivému člověku i skupině, žehnána jsou zvířata, věci, podniky, činnosti, země (i z letadel) …
Katolíci a pravoslavní se křižují (pravoslavní nespočetně, někdo se sklání, někdo kleká. Zbožní kněží a zbožné spisy vyzývají k dennímu žehnání na všechny světové strany …)
Po slavení Večeře Páně u báječných sestřiček jsem býval pozván na čaj a kus řeči. Pak sestry znovu prosily o požehnání. Ptal jsem se: „Proč? To požehnání na konci bohoslužby neplatilo, bylo slabé nebo už vyprchalo?“
Nedostatek kvality nahrazujeme množstvím.
(Navíc v nás přetrvává sklon k magii.) /2
Co říkáme o požehnání dětem? Nesmíme si vymýšlet, co nás napadne.
Abrahám postavil svůj život na Hospodinově požehnání. Uvěřil v jeho význam a platnost.
Jákob usiloval o získání požehnání prvorozenému. /3
Přestože Jákob ani Ezau neměli ideálního tátu, o síle otcovského požehnání nikdy nepochybovali.
To my už nevíme a ani se neptáme, co požehnání rodičů znamená. (Odepření rodičovského požehnání děti právem cítily jako velikou újmu.)
Požehnání (latinsky benedicere, hebrejsky baraka, česky dobrořečení) je více než jen dobře mluvit o druhém, je víc než prosebnou modlitbou, je velikou službou.
Pokusím se to nastínit. Vyjděme z přečteného Áronského požehnání.
Aby dar požehnání (obdarování) mohl fungovat, je zapotřebí spolupráce všech:
(samozřejmě nejprve) štědrosti dárce (Hospodina),
modlitby žehnajícího,
přijetí (daru a přízně) a spolupráce žehnaného.
Bůh nám žehná – obdarovává nás životní silou a mnoha dary (fyzickými i duchovními).
Někdo vyšší, např. rodič, je pověřen – delegován k vyslovení slov požehnání nižšímu a Bůh k tomu připojí svůj podpis a razítko.
Pak už je na obdarovaném, aby s darem dobře pracoval. (Nenaučí-li se syn řídit auto, nebo dojde-li mu palivo, nesveze se. Bude-li řídit špatně, přijde o řidičský průkaz.)
Výzva k žehnání vychází od štědrosti Hospodina. /4
Kdo je pověřen žehnáním?
Nezaslouženým darem smíme patřit do nového Izraele.
Už o starém Izrael platí: „… budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země.
Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým.“ (Srv. Ex 6,3-6
)
/5
U Boha jsme doma – máme u něj vysoké postavení. To je výsadou i úkolem. Dostalo se nám vynikajícího poslání, můžeme a máme ty, kteří nám jsou svěřeni, přivádět do blízkosti Boží. /6
Už víme, že nám Bůh naslouchá a obdarovává nás dříve, než jej prosíme. A přesto jsme rádi,
slyšíme-li znovu a znovu, že Hospodinovo přátelství k nám trvá. Potřebujeme to slyšet, nejen proto, že se každou chvíli Bohu zpronevěřujeme a běháme za cizími „milenci“. /7
Proto jsou slova žehnajícího člověka tak důležitá.
Jsou větším darem, než když by byla pouze napsaná. Slyšet slova je víc než je číst.
Žehnající člověk svědčí o Bohu. ??? I za slova požehnání se – také svým podílem – zaručuje svou osobností a hodnověrností. Proto je třeba, aby žehnající byl hodnověrnou autoritou.
Každý od křtu patříme do království kněží. /8
Někdo je navíc pověřen službou žehnání. /9
Služba vyslance přesahuje hodnotu naší vlastní osobnosti. (Izák nebyl ideálním otcem, a přesto mělo požehnání pro syny velikou váhu a význam.) Žehnající nedává ze svého, je pověřencem.
Služba vyslance zakládá novou čest, ale význam autority nesmí být zneužíván autoritářstvím. /10
Přejeme si, aby nás děti, žáci a studenti přerostli (vzděláním, postavením, novými zkušenostmi), ale naše láska, obětavost a zkušenost může vždy svědčit, že „Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí.“ (abych použil Václava Havla). /11
Zvěstovat požehnání druhému je tedy velikou službou (z pověření Tvůrce).
Spolupráce požehnaného s Dárcem, darem a pověřenou autoritou ukazuje, že požehnání není magií, která samočinně působí.
To vše je výchovně, vznešené. Je úctyhodným projevem Tvůrce.
Žehnající prosí o požehnání žehnanému a zvěstuje mu přízeň boží.
Neslouží mu jen svým hlasem, ale také velikostí své „víry“ (mírou své spolupráce s Bohem). Přispívá k hodnověrnosti vyslovovaných slov. Vzpomeňme třeba na hodnověrnost slov Václava Havla – ručil za ně i vězením. (I proto „vyšší“ žehná „nižšímu“.) /12
Nejde o vyslovení slov, to by zvládl i zvukový nosič. Jde o závažný, vědomý, odpovědný akt životního svědectví o Bohu.
Co znamení často používaný obrat „vyprošuji ti“? Tomu nerozumím. Bůh nemusí být přemlouván a doprošován. Nezdůrazňujme tolik sebe, neumenšujme boží štědrost.
Vážím si toho, že mohu posloužit Bohu a člověku, ale jsem jenom jako potrubí.
Bůh obdarovává: „Už se nebudeš jmenovat Jákob (Úskočný, Lstivý), ale Izrael (za tebe zápasí Bůh).“
Už jsem někdy vyprávěl, jak židovské děti každý pátek večer běží k rodičům a prosí je o Áronské požehnání (židé si vše vysvětlují a snaží se rozumět tomu, co říkají a konají). Vyprávěl jsem co a jak u toho dělají a co vše to znamená. Teď řeknu něco k vlastním slovům Áronského požehnání:
Hospodin řekl Mojžíšovi:
„Mluv k Áronovi a jeho synům: Budete žehnat synům Izraele těmito slovy:
»Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.«
Tak vloží mé jméno na Izraelce a já jim požehnám.“
Pan prof. Heller říkal, že Áronské požehnání je starozákonním protějškem Modlitby Páně.
Má tři verše: „Požehnej a opatruj (střež),
usměj se (hebrejové nemají zvláštní slovo pro úsměv) a smiluj se,
(znovu) znovu věnuj svou přízeň a obdaruj pokojem.
Prof. Heller také říkal, že se může vyslovovat v přítomném čase.
Abrahámovi se dostalo požehnání. Už předem si ověřil, že je Hospodin důvěryhodný.
Vydal se na cestu.
Marie si také ověřila Hospodinovu spolehlivost.
Ověřila si pravost posla, který ji oznámil, že bude matkou Mesiáše. Vydala se na cestu.
Viděla na vlastní oči, že stará Alžběta čeká dítě (zůstala u ní až do porodu).
„Kdo má bude mu dáno a přidáno“: Alžběta řekla Marii, že otcem jejího dítěte není Josef, ani žádný jiný muž.
Marie slovům: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla“, zřejmě rozuměla. (Nebyla člověkem, který by se místo přemýšlení, kladení otázek a hledání odpovědí, spokojil s „tajemstvím“.)
Přidáním požehnání lekcionářem, po přečtení evangelia si mnoho nepomůžeme. Bůh nám nabízí mnoho, na nás však záleží, kolik z jeho darů využíváme. /13
Místo všelijaké parádivosti se raději učme od Ježíšovy Matky. Znovu jsme slyšeli: „Maria to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“.
Nevymlouvejme se, že jsme nebyli v církvi k přemýšlení mnoho vedeni. /14
Varování před užíváním rozumu a snižováním jeho významu oproti „víře“ nepochází od toho, který nám rozum – jako velice cennou hřivnu – daroval. Taková slova pochází od rozsévače jedovatého jílku.
Rozumu je třeba: k rozlišení co je a co není slovem Božím,
k rozvažování nad slovem Božím,
i k uchovávání Božího slova ve svém srdci.
Je dobré častěji Bohu děkovat za dar rozumu.
Bez něj neporozumím.
Ostatní tvorstvo chválí Boha mimoděk, nevědomě. My jsme si rozumem srovnali, proč a zač děkujeme.
--------------------------------
Poznámky:
/1 Práce ženy v domácnosti je stejně namáhává jako práce kopáče (takovou práci by Čech nevzal). Péči matky o děti říkáme my chlapi „mateřská dovolená“. Ženy mívají menší plat než muži, atd.
Je snadnější nechat po domácnostech farností putovat sochy nebo obrázky P. Marie, než ženě dopřát úctyhodné postavení, které ji Bůh od začátku daroval.
Kněz je víc než žena, matka, myslí si dost velká část duchovenstva.
Sešli se nedávno u dveří matka v 9. měsíci a kníže kněžské. To mamince ve dveřích přednost nedalo.
Pokrývka hlavy vysokých prelátů se jmenuje „Soli Deo“. Historii vzniku nebudu popisovat. V naší kultuře muž v určitých situacích a před váženou osobou smekne. Preláti líbají obraz Ježíšovy matky, ale před ženou, ani před matkou nesmeknou, „jen před Bohem“ („Soli Deo“). Žena pro ně zřejmě není obrazem matky Ježíšovy ani obrazem Božím, od žen si někteří nechávají líbat prsten na své ruce.
V Rusku dnes davy uctívají „pás P. Marie“ (psali o tom i v Katol. týdeníku), ale s úctou k ženě je to v pravoslavném Rusku ještě mnohem a mnohem horší než u nás.
/2 Pohané shánějí amulety, kouzla, mocné síly ve stvořených věcech, bez vděčného vztahu k Dárci.
My lidé se stále snažíme získat „kámen mudrců, živou vodu a zlato“. Pohané čarovali, např. pitím krve se snažili získat životní sílu, dnes si třeba myslí, že požíváním prášku z rohů nosorožců nebo jedením tygřích genitálií si zajistí vyšší sexualitu.
Jsme všelijací upíři, vysát a odhodit…
Už starý Izrael věděl, že nám Bůh přeje, má k nám přátelský vztah a všechno bohatství je projevem jeho štědrosti. Nevynucuje si vděčnost, nečeká, jako diktátoři, na naše oslavné ódy.
Rodičům také stačí potěšení z radosti obdarovaných dětí (rodič má z Vánoc více než obdarované dítě, Ježíš má z „comuinia“ – sjednocení s námi u své Hostiny Stolu více než my.) Rodiči stačí, aby dítě s darem dobře zacházelo, aby dar sloužil. Nevyžaduje vděčnost. (Jistě, nevděčnost je hříchem.
Naše věčnost je namístě, Je víc než jen slušností, je projevem kultury, projevem vědomí o přejícnosti dárce, je odpovědí dárci.
(Jít nevšímavě okolo rozkvetlého sadu, květu vykouzleného mrazem na okně …, brát samozřejmě zdraví nebo službu druhého, svědčí buď o ignoranci, otupělosti, zranění, starostech nebo vnitřní plochosti k vnímání krásy nebo o sobectví a zahleděnosti do sebe.)
/3 Jákob koupil od Ezaua prvorozenectví poctivě. Je pravdou, že otce pak přelstil podvodem. (Jak to, že Jákob nevěděl o prodeji a koupi prvorozenectví, jak to, že Rebeka intrikovala a každý z rodičů měl svého oblíbenějšího syna?)
/4 Pohané si myslí, že je nutné božstvu dodat patřičnou sílu (palivo) obětmi. Podobně si i někteří křesťané myslí, že utrpení je surovinou, kterou Bůh potřebuje ke svému milosrdenství. Případně, že utrpení je zadostiučiněním za spáchané hříchy.
Bůh je dost bohatý na obdarovávání celého kosmu (nedochází mu prostředky ke stavbě, neměl příliš „velké oči“ při svých smělých a velkolepých plánech). Bůh nepotřebuje, abychom mu cokoliv dodávali. Naše spolupráce je něčím jiným, patří k našemu růstu a uskutečňování.
Ale je pravdou, že Boha náš podnik něco stojí. Nehroutí se sice ze zla ve světě (i když je velice citlivý), ale za náš hřích těžce platí ze svého – dal nám svého syna i lidi okolo nás. (Smrt dětí – nemyslím jen smrt Mesiáše – je těžší než smrt sebe sama.)
/5 Kněz, stručně řečeno, má přímý přístup k Bohu, nepotřebuje jiného prostředníka (vrátného, dveřníka, sekretáře, tajemníka, náměstka …)
/6 „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.
Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.
A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“ (Dt 6,4-9
)
/7 Nezpochybňujeme dané slovo Hospodina nebo partnera např. při svatebním slibu. Ale máme potřebu znovu a znovu slyšet a říkat druhému: „Mám tě rád, jsem ti k službám (jsem tvůj „otrok“ – to jsme si vysvětlovali)“.
V modlitbě – ve vzájemném rozhovoru – Bůh mluví první.
/8 Tvrzení „muž je knězem v rodině“ je patriarchálním přežitkem. V novém zákoně to už neplatí.
/9 I nepokřtěný rodič je prvním vyslancem Boha pro své děti (vědomým nebo nevědomým). Rodič má vést své děti k odpovědnosti – svým životním příkladem a věrohodností. Má dětem předávat dědictví nejdůležitějších hodnot, spravedlnosti, mravů a tradice. – Proto mu patří úcta a vážnost. Proto do Desatera patří: „Cti otce i matku“.
/10 Kdyby ten, kdo je ustanovený nad druhými, aby jim sloužil (jako správce) zneužil své postavení ke svévoli, opíjel by se čímkoliv (např. mocí): „začal bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů. (Srv. Mt 24,44-51
)
„Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny.“ (Mt 18,6
)
/11 Autorita má podpírat svěřené svou zkušeností, jistotou pramenící z vlastního ověřování spolehlivosti Boha.
Autorita má svědčit o věrnosti Boha, který otevírá svou náruč všem, dobrým i zlým. „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem (všem, dobrým i zlým) – v nich (lidech) má Bůh zalíbení.“
Už malé děti vycítí přirozenou autoritu.
Autorita z úřadu nefunguje, je jen věšákem pro funkcionářský kabát. Proto je velice zodpovědné autoritu vybírat a kontrolovat!
(Na otázku, proč má někdo špatné rodiče, si odpovězte sami.)
/12 Klekne-li si biskup před novosvěcence a prosí-li jej o novokněžské požehnání, může to vypadat pokorně, ale je to nepochopení požehnání. (Kdyby se raději o kněze později zajímal.)
Začátečník nestojí nad pokročilejším. Děcko není vybaveno k žehnání rodičům. My zvedáme dítě a bereme je do náruče, ne dítě nás.
Je nám příjemné, položí-li nám dítě své ruce okolo krku. Ale nepleťme si role. Auto řídím já, pětiletého kluka k volantu nepouštím.
/13 Při Večeři Páně, po hostině, je nám zvěstováno požehnání. Pak jsme posláni („na cestu“) – od toho „poslání“ je název „mše“ (lat.: ite, missa est = jděte, rozchod je).
Škoda, že na označení této bohoslužby používáme nejslabší výraz: „mše“.
Paradoxem ale je, že jsme zapomněli, že požehnání je výbavou na cestu a že nemáme mši jen vyslechnout nebo konzumovat. Potrava je posilou k práci. (Po celém tom obdarování Večeří Páně nás Ježíš posílá, abychom jeho účinnou lásku rozdávali druhým svou službou.)
Voják stojí před velitelem, aby vyslechl rozkaz a šel jej vykonat. Při požehnání máme stát. (Postoje těla nám napovídají, jaký postoj máme zaujmout vnitřně.) Požehnání při Večeři Páně je posledním obdarováním před vydáním se na cestu. Stání je v tomto případě projevem ochoty a pohotovosti.
/14 „Kdo hledá, najde, kdo je vytrvalý, tomu bude otevřeno.“
Jak mohou požehnání rozumět nekosteloví lidé, když mu nerozumíme ani my?
Rozsévač jílku nás hned balamutí: „Rituály působí samy od sebe.“ „Skloň se pře Bohem, padni na kolena, požehnání nemusíš rozumět, Bůh si to přebere, ocení tvou pokoru, dobrou vůli, touhu si vyprosit milosti“.