Příprava k biblickým textům na neděli 18. prosince 2011
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Zl 104,29 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Sam 7,1-16
Datum: 18. 12. 2011
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Zl 104,29 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Sam 7,1-16
; Ř 16,25-27
; Lk 1,26-45
Datum: 18. 12. 2011
David si potřeboval omluvit okázalost svého královského paláce a umlčet
své svědomí, proto navrhl postavení chrámu. /1
„Milánku“ (David je česky Milan) „nejdřív si uděláme pořádek a ujasníme si, kdo – komu staví dům.“ /2
Ještě 3. tisíce let po Davidovi nepřestáváme tíhnout k pohanské snaze si Boha získat, naklonit, zavázat, usmířit. Pohanským způsobem rozdělujeme prostor na posvátný a profánní.
Pohané a jejich kněží vytyčovali svým božstvům posvátný sakrální prostor. /3
V Jeruzalémském chrámu byl sice také prostor, kam směli vstoupit jen kněží a do velesvatyně vstupoval jen jednou ročně velekněz, ale to mělo jiný význam.
Už židovství (natož křesťanství) nezná sakrální a profánní (posvátný a světský) prostor. Bůh přebývá s námi. Kde je člověk, tam je Hospodin s ním – to víme už od praotce Jákoba.
Vše, co vyšlo z boží ruky a jeho srdce, je posvěcené. (Celý kosmos.)
Bůh zasvětil život svým tvorům (stvoření a tvoření). Neustále koná (jinak by vše uhynulo). /4
„Já pracuji pro tebe, ne ty pro mě!
A všude, kde pracuji, a kde se zvláštním nasazením sloužím člověku – tam všude je můj pracovní prostor“, říká Bůh lidem.
Fakt, že slunce neobíhá kolem Země, jsme po velikém zdráhání už přijali, čím to tedy je, že se tak zatvrzele a donekonečna vracíme ke starému pohanskému myšlení? /5
Je to jedovatá zbožnost jílku mámivého stále zasévaná nepřítelem? (Mt 13,24-30.36-43
Bůh nás znovu a znovu ubezpečuje, že žije s námi. To nás může a má nadchnout.
My křesťané navíc víme, že celý prostor naší země a lidského života je zvláštním způsobem dotýkán Mesiášem. „Podobal se nám ve všem, kromě hříchu“.
(Zasvětil nám svůj život stejně jako Otec a Duch.)
Vážíme si toho. Můžeme žít s novou hrdostí božích synů a dcer.
Ježíš je svobodný, nepotřebuje pozemské manýry reprezentace. Někteří šlechtici přišli o veškerý majetek a přece se nezřekli šlechtictví ducha. Ani ve vězení se nenechali vnitřně ponížit.
Náš „posvátný prostor“ je prostorem pracovním!
Na ponk si nedávám vázičku s květinami, na úřední papír si nemaluji, na stůl v jídelně se nesedá, na Stůl Páně se při koncertu nepokládá pouzdro od houslí. V kuchyni se nepovalují ponožky, ve stanu, kde chlapi slaví rituály, se neholíme. Naše manželky doma nechodí v teplákách a chlapi doma nepobíhají v tílku a trenkách, ze kterých jim čouhá pytlík (nejednou jsem to někde vídával).
Jednou provždy si už potřebujeme udělat pořádek, jak to je s posvátným prostorem. Všude – i doma – s námi žije Bůh. To proměňuje náš život a naše soužití do nové krásy. /6
Ježíšova matka Marie byla věrná slovům Písma, které od dětství slýchala.
(Jsme odpovědni za vše, co slyšíme. Nemáme odmítat nabízené. I nás by mrzelo, kdyby děti nedbaly na to, co jim říkáme a nabízíme.)
Marii bylo příjemné, že Bůh žije s námi. Věřila, že Bůh může poslat svého posla i do posledního zapadákova (pro židy z Jeruzaléma byl Nazaret jako pro Pražáky nějaká vesnice na Ostravsku).
Už jsme si říkali v minulých letech: Marie byla na takové úrovni, že jí mohl Bůh dát vyřešit „obtížnější úkol“ než starému kněžskému profesionálu Zachariášovi. Rozpoznat božího posla v Nazaretě bylo těžší než v Jeruzalémském chrámě.
Není těžké přijmout to, co Marii bylo jasné už před narozením svého syna.
O Marii víme z evangelií úchvatné věci. /7
Můžeme se od ní mnoho věcí naučit.
Přesto, že jejich klouček vypadal jako kterýkoliv jiný židáček, věřila, že je Synem Božím. Ale také možná ještě hlubším způsobem, než si myslíme, věřila jak to je s dětmi božími.
V každém případě se nám nabízí osvícení, že s námi žije Bůh: nejen osobně, ale i skrze druhé lidi.
Kdekdo mluví o mystice. Dost lidí si myslí, že mystika je zvláštní omilostnění získávané skrze nějaké další zjevení. Nenechme se mýlit.
Není většího zjevení než Ježíšovo: „Cokoliv jste učinili (neučinili) jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili (neučinili)“.
Jestliže jsem někomu umyl nohy, pak jsem umyl nohy Ježíši. Nebo kohokoliv vykoupal, pustil sednout, pozdravil, někoho se zastal …
Jestliže mně někdo umyl nohy, jestli mi někdo čímkoliv posloužil, pak, jsem-li osvícený, uvědomuji si, že jsem se také setkal s Ježíšovým poslem, který vědomě nebo nevědomě slouží jeho věci ve světě. Vědomě nebo nevědomě propůjčuje Ježíšovi své ruce, nohy, ústa …
Apoštolové do smrti nezapomněli šok z Ježíšova mytí nohou. Nejprve byli zděšení, pak zažili obrovskou radost. Nemusíme jim závidět. Nemusíme být ošizeni.
„Raduj se Maria (nikoliv „Zdrávas Maria“), budeš chovat, kojit, vychovávat, … syna Božího.
Budeš si moci hrát se synem božím, zpívat mu, naslouchat, vyprávět mu, spolupracovat s ním a učit se od něj.
Pokud Maria sloužila nějakému nemocnému, třeba jej myla, pak to bylo stejné, jako když myla Ježíše. Jestli umyla tělo některé zesnulé sousedky (starozákonní kněz nesměl mýt tělo mrtvého muže), bylo to stejné, jako když pak možná myla Ježíšovo mrtvé tělo. Ať už to dělala vědomě nebo nevědomě. Myslím, že tomu tak rozuměla – byla výtečnou učednicí svého syna.
Jakého většího zjevení si – pro sebe nebo druhé – můžeme přát?
Existuje větší povýšení než naše povýšení na úroveň božích dcer a synů?
Na konci pohřbu zpívávám „Anděl Páně“. Naši předkové si říkali nahlas toto zvěstování 3x denně.
Proměňovalo je to. Proměňovalo to naší kulturu do podoby mírně křesťanské.
Zdalipak se nám podaří nějaký další posun.
V žádné jiné kultuře není hříšný člověk tak vyvýšen.
Cesta k jednání na úrovni božích dětí není samozřejmá ani laciná. /8
Někdy se právem zlobíme na druhé, špatnými politiky počínajíc, ale nic a nikdo nám nemůže zabránit růst ke křesťanské mystice – k novému vidění světa, ve kterém s námi, žije, pracuje, slaví a hraje si Bůh.
Přidávám jako přílohu úryvek z knihy Reinharda Körnera: „Mystika prakticky“. /9
------------------------------
Poznámky:
/1 To se pak mnohokráte opakovalo, pokřtění velmožové stavěli kostely podobné svým velkolepým sídlům.
Zbohatlíci i luza nezřízeně dychtí po přepychu.
„Můj prsten je odznakem boží moci a jeho líbání věřícími je projevem úcty k samotnému Kristu. “
„Jó? Tak proč prsten nestáhneš z prstu a nelíbáš jej jako první?“
/2 Dům znamená usedlost – nejen movitý a nemovitý majetek, ale především rod i služebnictvo – všechno bohatství.
Hospodin nikdy chrám nevyžadoval a nepotřebuje jej, (několikráte dopustil jeho zbourání).
Od Ježíše už víme, že Bůh chce přebývat v nás a uprostřed nás.
/3 Pohané si svá božstva představovali podle svých vládců – a ti si vymezovali určitý prostor pro sebe, tam obyčejní smrtelníci nesměli. (Viz dnešní střežená sídla některých zbohatlíků.)
/4 Vše s nadějí vzhlíží k tobě, že jim dáš v pravý čas pokrm;
rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a nasytí se dobrým.
Skryješ-li tvář, propadají děsu, odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach se navracejí.
Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země.
Hospodinova sláva potrvá věčně! Hospodin se bude radovat ze svého díla. (Ž 104,27-31
/5 Barokní chápání „umístilo“ Krista do svatostánku. V kostele se stal nejdůležitějším svatostánek s retablem (architektonickým nástavcem stolu Páně s obrazem a sochami.) Stůl Páně (oltář) byl vnímán jen jako podstavec svatostánku. Mše se často slavila před vystaveným Tělem Páně v monstranci.
Mělo to zlé následky, zapomnělo se, že Bůh je tam, kde je člověk. Před kostelem se už vesele pomlouvalo. Ve válkách slušní důstojníci nenechali střílet na kostely (pokud v nich nebyli nepřátelští vojáci). Ale do zákopů stříleli fest – tam Bůh „nebyl“.
Liturgická obnova 2. vatikánského koncilu se vrátila ke kořenům Ježíšova slavení. Dnes se zase někomu stýská po „posvátnu“, „tajemství“ a „větší zbožnosti“.
/6 Moc dobře vím, že nejsem Bůh, ale hříšník. Ale pokorně a s obdivem přijímáme, že Bůh chce bydlet v každém z nás a uprostřed nás. Snažíme se Bohu upravovat cestu – pečlivě hledat porozumění jeho názorům – abychom si s ním porozuměli.
/7 Máme-li úctu k biblickému zjevení, nemáme zapotřebí se nechat mást podvrhy údajných Mariiných proslovů a jiných rádoby dalších soukromých zjevení.
Jeden z příkladů:
POSELSTVÍ MEDUGORJE PRO ČESKÝ NÁROD
19. 8. 2009
Já Bůh, který velmi miluji váš národ a toužím po každém srdci, po každém českém srdci,
uzavírám novou smlouvu mezi českým národem a Mnou:
Pro úctu k Mému Synu, malému Ježíši, se rozlije nad vaší zemí milostivé léto.
Já Bůh budu žehnat a odhánět od vás všechna trápení.
Můj Syn, malý Ježíš, přišel do vašeho národa
a zaslouží si vaši největší úctu!
Klanějte se Mu, přijímejte Ho do svých příbytků
a sklánějte se před Jeho bezmocností a malostí.
Přijměte Ho s láskou a láska se povalí vaším národem jako lavina.
18. 8. 2009
Já, vaše Matka, která jsem položila své malé Dítě do srdce vašeho národa
a svěřila vám Ho jako veliký poklad, chci zachránit dětství Mého Syna ve vašem národě.
Chci, aby se všichni ve vašem národě stali pastýři,
aby každičký – i ten nejposlednější – se přišel poklonit Mému malému Synu.
Každý ve vašem národě je volán poklonit se malému Ježíši!
Ke každému On natáhne své ručky a každému požehná!
Požehnání Dítěte Ježíše je mocným poutem.
Úsměv malého Ježíše odzbrojuje Boží hněv a spravedlnost.
Malý Ježíš je mocný, i když je malý – a tento Ježíš volá váš národ:
„Pojďte ke mně a přijměte ode Mne požehnání.“
A vaše srdce se změní, jako se změnilo srdce pastýřů!
Všichni pastýři Mu zůstali věrní. Apoštolové selhali, nechápali, nevěřili.
Ale všichni pastýři, kteří přijali požehnání od malého Ježíše,
zůstali věrní a až do své smrti žili okamžikem svého poklonění se Králi.
Všechny těžkosti, utrpení, ponížení, pronásledování nemohly otřást jejich vírou
a umocňovaly zdraví jejich duše.
Klanějte se malému Ježíši, klanějte se Mu za celý národ – jménem vašeho národa,
jménem všech – i těch, kteří jsou v absolutní opozici proti Mně i Mému Synu.
Klanějte se. Vyzvěte celý národ k modlitbám klanění!
Rok modliteb, ve kterých bude středem malý Ježíš, vynahradí celá staletí,
kdy nebylo konáno usmiřování za hříchy Čechů a Moravanů.
Svěřuji vám svého Syna, abyste nyní pod Jeho žehnáním bojovali boj
s velikou nadějí, s velikou láskou a s velikou něžností.
24. 8. 2008
Váš národ visí nad propastí a vy spíte. Ale váš nepřítel nespí a velmi svižně koná.
Získává tolik spojenců ochotných pomáhat zlu na cestě k záhubě vašeho národa.
Čekají vás velké katastrofy, pokud se ve vašem národě něco zásadního nezmění.
Volejte k zodpovědnosti všechny, obzvláště kněze.
V o l e j t e! K ř i č t e! N e s p ě t e!!!
Vytrhávejte duše z otroctví! Jste národ malomocných lhostejně využívajících
posledních zbytků svých dnů jen k zábavě.
Proměňte svůj národ – je to ve vaší moci. Každý z vás má svůj díl zodpovědnosti!
Mnoho jste dostali, mnoho rozdávejte! Nemyslete na sebe, nebo se zřítíte i s těmi,
kteří vás strhnou, a budete velmi, velmi trpět – tělesně i duševně.
Nechal jsem si nabít další tisíce hřebů, jen abych vám pomohl.
Já Bůh již nemohu konat víc – bez vás!
Potřebuji vás děti! Shromážděte se pod Mým křížem
a vyrazte do všech stran – sjednoceni a neustále napojeni na Můj kříž.
V této síle porážejte zlo na všech rovinách.
Jsem s každým z vás! Miluji váš národ!
Každý boj, do kterého se vrhnete v Mé síle, vyhrajete!
Ale nečinnost nepomůže ničemu!
Svatý Václav, kterého jste dnes volali na Križevaci,
je ochoten a připraven zatroubit k útoku!
Ludmila, Zdislava a mnozí další – máte takové přímluvce a takové velikány.
Pod jejich štítem bojujte boj – veliký boj!
Český národ nezemře, musí žít a musí být Boží!
Budete-li bojovat – vyhrajete!
Nebudete-li bojovat – zemřete!
--------------------------------------------------------
Stačí zdravý selský rozum, aby rozpoznal, odkud vítr fouká.
Kdo trochu zná evangelia, objeví hned řadu hrubých chyb.
Ďábel je inteligentní, teologickou fakultu vystudoval s Červeným diplomem. Ale nemůže sít pšenici, seje jedovatý jílek.
Uvedu jen jednu chybu, která je proti zdravému rozumu:
Nacisté kdysi tlačili mládež do Hitrerjugend (i mladý Josef Ratzinger u nich chvíli pobyl). Komunisté tlačili děti do Pionýra a komunistického Svazu mládeže.
Za komoušů jsme se snad něčemu naučili.
Bůh se nám zasvětil. Křest je svobodným rozhodnutím každého člověka – je zasvěcením se Bohu.
Bůh i Ježíšova matka má rozum a respektuje svobodu každého, natož aby zasvěcovali plošně.
/8 Někteří si myslí, že stačí „uvěřit“, že jsem bůh. Kdepak. Život nás prověří. Za minulého režimu nebylo mnoho statečných a těch, kteří mysleli víc na dobro jiných, než na své.
/9 „PŘÍTELI ODJINUD“ K NAROZENINÁM
Vánoční zamyšlení
Kdybych psal scénáře a natáčel filmy, uvedl bych na scénu pokud možno nejnázorněji následující situaci:
Koná se oslava narozenin. Přišlo hodně hostů. Někdo pronáší dojemnou řeč, hraje hudba chytající za srdce, servíruje se slavnostní večeře. Hosté s sebou přinesli dárky, vzájemně si je předávají… A kdesi uprostřed nich stojí ten, jenž má narozeniny. Někteří využívají příležitosti, aby ho poprosili o pomoc v různých věcech, jinak si ho ale celkem nevšímají …
Situace se zdá vybájená – pro tento takřka groteskní scénář bychom ve skutečnosti sotva našli předlohu v našich narozeninových oslavách. A přesto není neskutečná – opakuje se rok co rok, když slavíme slavnosti Narození našeho Pána.
Zájem o Ježíše?
Zatímco tu dávám do spojitosti vymyšlený scénář s Vánocemi, nemyslím na lidi, kteří v sekularizované Evropě slaví zcela samozřejmě křesťanské svátky, aniž by si uvědomovali jejich náboženský význam. Spíše mám při tom na paměti vnitřní poměry v naší církvi. Myslím na křesťany, kteří neděli co neděli a právě tak na Štědrý večer navštěvují bohoslužby. A myslím na jejich duchovní pastýře. Myslím na Štědrý večer prožívaný v „reálně existujícím křesťanském prostředí“, jak jsem jej sám dlouhá léta prožíval a přispíval k jeho vnější podobě. Pozornost se soustřeďuje na sváteční hudbu, ozdobené stromky a zářící svíčky, na dárky, které se rozdávají buď před půlnoční, nebo po ní, na tradiční jídlo, na chvíle, kdy jsme pospolu – tedy na „idylu“, kterou oslava Vánoc (s nadějí, že to takové bude pořád!) vykouzlí v lidských srdcích. Kněz mluví v kázání možná o míru na Zemi a o trápení v celém světě, o tužbách lidí, snad také, pokud možno v „církevní tónině“ a slovy převzatými z katechismu, o Synu Božím, jenž se narodil v Betlémě. A právě ten, jehož jméno je o tomto večeru vyslovováno znovu a znovu, slyší, jak se o něm povídá, a přitom tu stojí sám … Pokud se přece někdo na něj obrátí osobně, přichází s naléhavými prosbami, jež by mohl vyslyšet.
Mám pochopení pro to, jestliže laskavý čtenář až dosud potřásá hlavou a ptá se, co tedy vlastně chci a zda – pokud jde o vnitřní prostor v církvi, tedy okruh „aktivních křesťanů“ – nevidím problémy tam, kde přece něco podobného vůbec není. Také já bych byl takto reagoval až do onoho roku, kdy jsem vystoupil z běžného společensko-církevního prostředí a poté prožil první oslavu Vánoc na Karmelu. V našem konventu se k Vánocům vzájemně neobdarováváme a o Štědrém večeru se v době mezi večeří a půlnoční zdržujeme o samotě a v tichosti v celách. Poté popořadě přináší jeden druhému na půl hodiny figurku Ježíška z jeslí. A tak jsem si poprvé – je tomu už třináct let – když jsem tak trávil sám půlhodinku s nenastrojenou hliněnou figurkou, uvědomil: Vlastně jsem ještě nikdy netrávil Vánoce tak náležitě s tebou, Ježíši, vlastně ještě nikdy jsem ti „neblahopřál k narozeninám“, ještě nikdy jsem ti o slavnostním dnu tvých narozenin neřekl, jak je dobře, že jsi, ještě nikdy jsem se tě nezeptal, jak se ti vede a – kdo jsi.
„Ty, můj příteli z Nazareta…“
Náboženství je dvojsečná věc. Skrze náboženství může člověk zrát, skrze náboženství může také degenerovat – podle toho, zda jeho zbožnost skrytě motivuje láska, nebo zda za ní stojí žádostivost. Mistr Eckhart (1260-1328) o své době konstatoval: „Někteří lidé chtějí pohlížet na Boha stejnýma očima, jakýma se dívají na nějakou krávu, a chtějí Boha milovat tak, jako mají rádi krávu. Tu máš rád kvůli mléku a kvůli tvarohu, a tedy pro svůj vlastní užitek. Tak si počínají všichni ti lidé, kteří Boha milují kvůli vnějškové hojnosti a vnitřní útěše. Ti ale nemilují Boha náležitě, nýbrž zhlížejí se ve své chamtivosti.“ Tyto řádky neztratily nic na své aktuálnosti – je to hanba, ale v první řadě nikoli věřících v našich obcích, ale především nás, „pastýřů“, pokud neumíme vést lidi k ničemu jinému, než jak se náboženskými prostředky dostat k „mléku a tvarohu“.
Snad nikdy jindy se neukazuje tak zřetelně jako při slavení Vánoc, jak povážlivě je reálně praktikovaná „víra“ v křesťanstvu prosáklá touto „zbožností mléka a tvarohu“. Pro toho, kdo má oči k vidění, právě tady vychází najevo v „kondenzované podobě“. Zde, při oslavě Vánoc, si však můžeme uvědomit veškerou pošetilost takové „zbožnosti“, a především její nezměrnou sprostotu vůči Bohu! A přesně v tom spočívá šance. Je třeba ji pouze využít!
Vánoce nám mohou být vhodnou příležitostí k tomu, abychom pracovali proti takové mentalitě, jež prýští ze spoutanosti vlastním „já“ a v praxi vede k životu bez Boha. Rozhodně bychom k tomu potřebovali mít řádně na paměti – a při bohoslužbě slova a v liturgii to připomínat těm, kdo nás poslouchají a s námi ji slaví – oč vlastně při této slavnosti jde: že právě slavíme, jak oficiálně předepisuje liturgie, slavnost Narození Páně, tedy
narozeniny! Pak bychom měli již zákonitě připadnout na myšlenku, eventuálně se na ni přivést vzájemně, že se o těchto narozeninách nebudeme chovat jinak než o narozeninách svých příbuzných, přátel, kolegů ze zaměstnání, kde přece zcela samozřejmě:
se těší pozornosti jubilant, nikoli různé okolnosti oslavy;
ve středu pozornosti nestojí (nebo nanejvýše kdesi na okraji) okolnosti narození, nýbrž přítomná osoba toho, který přišel kdysi na svět;
hosté si vzájemně nevyměňují dárky, nýbrž obdarovávají toho, kdo má narozeniny;
a kde lidé – alespoň v tento den! – nepřicházejí k jubilantovi se svými přáními a úpěnlivými prosbami, nýbrž dávají mu najevo svou pozornost, promlouvají k němu s upřímnou náklonností a projevují trochu zájmu o něj, o jeho přání a jeho naléhavé prosby.
Vánoce jsem slavil náležitě pouze tehdy, když jsem v nich prožil krátké, přitom však osobní důvěrné setkání s živým, skrytým a zároveň přítomným „Dítětem-oslavencem“, a když v této rozmluvě s ním nešlo o nic jiného než především o „gratulaci“. Vánoční kázání se pak se svým tématem nemine pouze tehdy, pokud se v něm mluví o Ježíši, o Ježíši doby minulé, který je Ježíšem doby současné. Stává se „aktuálním“ pouze tehdy, pokud nás uvádí do tajemství, tedy vede k tomu, abychom řekli sami za sebe: „Ty Ježíši…“ A toto kázání udeřilo na správnou strunu tehdy, když nám kněz vypráví o svém příteli, o svém příteli z Nazareta, jemuž právě teď poblahopřál.
Reinhard Körner, Mystika prakticky, Karmelitánské nakladatelství, 2011
R. Körner OCD, (nar.1951) karmelitán z „Východního Německa“,
rektor exercičního domu, člen Evropské akademie věd a umění.
----------------------------------------
„Milánku“ (David je česky Milan) „nejdřív si uděláme pořádek a ujasníme si, kdo – komu staví dům.“ /2
Ještě 3. tisíce let po Davidovi nepřestáváme tíhnout k pohanské snaze si Boha získat, naklonit, zavázat, usmířit. Pohanským způsobem rozdělujeme prostor na posvátný a profánní.
Pohané a jejich kněží vytyčovali svým božstvům posvátný sakrální prostor. /3
V Jeruzalémském chrámu byl sice také prostor, kam směli vstoupit jen kněží a do velesvatyně vstupoval jen jednou ročně velekněz, ale to mělo jiný význam.
Už židovství (natož křesťanství) nezná sakrální a profánní (posvátný a světský) prostor. Bůh přebývá s námi. Kde je člověk, tam je Hospodin s ním – to víme už od praotce Jákoba.
Vše, co vyšlo z boží ruky a jeho srdce, je posvěcené. (Celý kosmos.)
Bůh zasvětil život svým tvorům (stvoření a tvoření). Neustále koná (jinak by vše uhynulo). /4
„Já pracuji pro tebe, ne ty pro mě!
A všude, kde pracuji, a kde se zvláštním nasazením sloužím člověku – tam všude je můj pracovní prostor“, říká Bůh lidem.
Fakt, že slunce neobíhá kolem Země, jsme po velikém zdráhání už přijali, čím to tedy je, že se tak zatvrzele a donekonečna vracíme ke starému pohanskému myšlení? /5
Je to jedovatá zbožnost jílku mámivého stále zasévaná nepřítelem? (Mt 13,24-30.36-43
)
Bůh nás znovu a znovu ubezpečuje, že žije s námi. To nás může a má nadchnout.
My křesťané navíc víme, že celý prostor naší země a lidského života je zvláštním způsobem dotýkán Mesiášem. „Podobal se nám ve všem, kromě hříchu“.
(Zasvětil nám svůj život stejně jako Otec a Duch.)
Vážíme si toho. Můžeme žít s novou hrdostí božích synů a dcer.
Ježíš je svobodný, nepotřebuje pozemské manýry reprezentace. Někteří šlechtici přišli o veškerý majetek a přece se nezřekli šlechtictví ducha. Ani ve vězení se nenechali vnitřně ponížit.
Náš „posvátný prostor“ je prostorem pracovním!
Na ponk si nedávám vázičku s květinami, na úřední papír si nemaluji, na stůl v jídelně se nesedá, na Stůl Páně se při koncertu nepokládá pouzdro od houslí. V kuchyni se nepovalují ponožky, ve stanu, kde chlapi slaví rituály, se neholíme. Naše manželky doma nechodí v teplákách a chlapi doma nepobíhají v tílku a trenkách, ze kterých jim čouhá pytlík (nejednou jsem to někde vídával).
Jednou provždy si už potřebujeme udělat pořádek, jak to je s posvátným prostorem. Všude – i doma – s námi žije Bůh. To proměňuje náš život a naše soužití do nové krásy. /6
Ježíšova matka Marie byla věrná slovům Písma, které od dětství slýchala.
(Jsme odpovědni za vše, co slyšíme. Nemáme odmítat nabízené. I nás by mrzelo, kdyby děti nedbaly na to, co jim říkáme a nabízíme.)
Marii bylo příjemné, že Bůh žije s námi. Věřila, že Bůh může poslat svého posla i do posledního zapadákova (pro židy z Jeruzaléma byl Nazaret jako pro Pražáky nějaká vesnice na Ostravsku).
Už jsme si říkali v minulých letech: Marie byla na takové úrovni, že jí mohl Bůh dát vyřešit „obtížnější úkol“ než starému kněžskému profesionálu Zachariášovi. Rozpoznat božího posla v Nazaretě bylo těžší než v Jeruzalémském chrámě.
Není těžké přijmout to, co Marii bylo jasné už před narozením svého syna.
O Marii víme z evangelií úchvatné věci. /7
Můžeme se od ní mnoho věcí naučit.
Přesto, že jejich klouček vypadal jako kterýkoliv jiný židáček, věřila, že je Synem Božím. Ale také možná ještě hlubším způsobem, než si myslíme, věřila jak to je s dětmi božími.
V každém případě se nám nabízí osvícení, že s námi žije Bůh: nejen osobně, ale i skrze druhé lidi.
Kdekdo mluví o mystice. Dost lidí si myslí, že mystika je zvláštní omilostnění získávané skrze nějaké další zjevení. Nenechme se mýlit.
Není většího zjevení než Ježíšovo: „Cokoliv jste učinili (neučinili) jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili (neučinili)“.
Jestliže jsem někomu umyl nohy, pak jsem umyl nohy Ježíši. Nebo kohokoliv vykoupal, pustil sednout, pozdravil, někoho se zastal …
Jestliže mně někdo umyl nohy, jestli mi někdo čímkoliv posloužil, pak, jsem-li osvícený, uvědomuji si, že jsem se také setkal s Ježíšovým poslem, který vědomě nebo nevědomě slouží jeho věci ve světě. Vědomě nebo nevědomě propůjčuje Ježíšovi své ruce, nohy, ústa …
Apoštolové do smrti nezapomněli šok z Ježíšova mytí nohou. Nejprve byli zděšení, pak zažili obrovskou radost. Nemusíme jim závidět. Nemusíme být ošizeni.
„Raduj se Maria (nikoliv „Zdrávas Maria“), budeš chovat, kojit, vychovávat, … syna Božího.
Budeš si moci hrát se synem božím, zpívat mu, naslouchat, vyprávět mu, spolupracovat s ním a učit se od něj.
Pokud Maria sloužila nějakému nemocnému, třeba jej myla, pak to bylo stejné, jako když myla Ježíše. Jestli umyla tělo některé zesnulé sousedky (starozákonní kněz nesměl mýt tělo mrtvého muže), bylo to stejné, jako když pak možná myla Ježíšovo mrtvé tělo. Ať už to dělala vědomě nebo nevědomě. Myslím, že tomu tak rozuměla – byla výtečnou učednicí svého syna.
Jakého většího zjevení si – pro sebe nebo druhé – můžeme přát?
Existuje větší povýšení než naše povýšení na úroveň božích dcer a synů?
Na konci pohřbu zpívávám „Anděl Páně“. Naši předkové si říkali nahlas toto zvěstování 3x denně.
Proměňovalo je to. Proměňovalo to naší kulturu do podoby mírně křesťanské.
Zdalipak se nám podaří nějaký další posun.
V žádné jiné kultuře není hříšný člověk tak vyvýšen.
Cesta k jednání na úrovni božích dětí není samozřejmá ani laciná. /8
Někdy se právem zlobíme na druhé, špatnými politiky počínajíc, ale nic a nikdo nám nemůže zabránit růst ke křesťanské mystice – k novému vidění světa, ve kterém s námi, žije, pracuje, slaví a hraje si Bůh.
Přidávám jako přílohu úryvek z knihy Reinharda Körnera: „Mystika prakticky“. /9
------------------------------
Poznámky:
/1 To se pak mnohokráte opakovalo, pokřtění velmožové stavěli kostely podobné svým velkolepým sídlům.
Zbohatlíci i luza nezřízeně dychtí po přepychu.
„Můj prsten je odznakem boží moci a jeho líbání věřícími je projevem úcty k samotnému Kristu. “
„Jó? Tak proč prsten nestáhneš z prstu a nelíbáš jej jako první?“
/2 Dům znamená usedlost – nejen movitý a nemovitý majetek, ale především rod i služebnictvo – všechno bohatství.
Hospodin nikdy chrám nevyžadoval a nepotřebuje jej, (několikráte dopustil jeho zbourání).
Od Ježíše už víme, že Bůh chce přebývat v nás a uprostřed nás.
/3 Pohané si svá božstva představovali podle svých vládců – a ti si vymezovali určitý prostor pro sebe, tam obyčejní smrtelníci nesměli. (Viz dnešní střežená sídla některých zbohatlíků.)
/4 Vše s nadějí vzhlíží k tobě, že jim dáš v pravý čas pokrm;
rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a nasytí se dobrým.
Skryješ-li tvář, propadají děsu, odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach se navracejí.
Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země.
Hospodinova sláva potrvá věčně! Hospodin se bude radovat ze svého díla. (Ž 104,27-31
)
/5 Barokní chápání „umístilo“ Krista do svatostánku. V kostele se stal nejdůležitějším svatostánek s retablem (architektonickým nástavcem stolu Páně s obrazem a sochami.) Stůl Páně (oltář) byl vnímán jen jako podstavec svatostánku. Mše se často slavila před vystaveným Tělem Páně v monstranci.
Mělo to zlé následky, zapomnělo se, že Bůh je tam, kde je člověk. Před kostelem se už vesele pomlouvalo. Ve válkách slušní důstojníci nenechali střílet na kostely (pokud v nich nebyli nepřátelští vojáci). Ale do zákopů stříleli fest – tam Bůh „nebyl“.
Liturgická obnova 2. vatikánského koncilu se vrátila ke kořenům Ježíšova slavení. Dnes se zase někomu stýská po „posvátnu“, „tajemství“ a „větší zbožnosti“.
/6 Moc dobře vím, že nejsem Bůh, ale hříšník. Ale pokorně a s obdivem přijímáme, že Bůh chce bydlet v každém z nás a uprostřed nás. Snažíme se Bohu upravovat cestu – pečlivě hledat porozumění jeho názorům – abychom si s ním porozuměli.
/7 Máme-li úctu k biblickému zjevení, nemáme zapotřebí se nechat mást podvrhy údajných Mariiných proslovů a jiných rádoby dalších soukromých zjevení.
Jeden z příkladů:
POSELSTVÍ MEDUGORJE PRO ČESKÝ NÁROD
19. 8. 2009
Já Bůh, který velmi miluji váš národ a toužím po každém srdci, po každém českém srdci,
uzavírám novou smlouvu mezi českým národem a Mnou:
Pro úctu k Mému Synu, malému Ježíši, se rozlije nad vaší zemí milostivé léto.
Já Bůh budu žehnat a odhánět od vás všechna trápení.
Můj Syn, malý Ježíš, přišel do vašeho národa
a zaslouží si vaši největší úctu!
Klanějte se Mu, přijímejte Ho do svých příbytků
a sklánějte se před Jeho bezmocností a malostí.
Přijměte Ho s láskou a láska se povalí vaším národem jako lavina.
18. 8. 2009
Já, vaše Matka, která jsem položila své malé Dítě do srdce vašeho národa
a svěřila vám Ho jako veliký poklad, chci zachránit dětství Mého Syna ve vašem národě.
Chci, aby se všichni ve vašem národě stali pastýři,
aby každičký – i ten nejposlednější – se přišel poklonit Mému malému Synu.
Každý ve vašem národě je volán poklonit se malému Ježíši!
Ke každému On natáhne své ručky a každému požehná!
Požehnání Dítěte Ježíše je mocným poutem.
Úsměv malého Ježíše odzbrojuje Boží hněv a spravedlnost.
Malý Ježíš je mocný, i když je malý – a tento Ježíš volá váš národ:
„Pojďte ke mně a přijměte ode Mne požehnání.“
A vaše srdce se změní, jako se změnilo srdce pastýřů!
Všichni pastýři Mu zůstali věrní. Apoštolové selhali, nechápali, nevěřili.
Ale všichni pastýři, kteří přijali požehnání od malého Ježíše,
zůstali věrní a až do své smrti žili okamžikem svého poklonění se Králi.
Všechny těžkosti, utrpení, ponížení, pronásledování nemohly otřást jejich vírou
a umocňovaly zdraví jejich duše.
Klanějte se malému Ježíši, klanějte se Mu za celý národ – jménem vašeho národa,
jménem všech – i těch, kteří jsou v absolutní opozici proti Mně i Mému Synu.
Klanějte se. Vyzvěte celý národ k modlitbám klanění!
Rok modliteb, ve kterých bude středem malý Ježíš, vynahradí celá staletí,
kdy nebylo konáno usmiřování za hříchy Čechů a Moravanů.
Svěřuji vám svého Syna, abyste nyní pod Jeho žehnáním bojovali boj
s velikou nadějí, s velikou láskou a s velikou něžností.
24. 8. 2008
Váš národ visí nad propastí a vy spíte. Ale váš nepřítel nespí a velmi svižně koná.
Získává tolik spojenců ochotných pomáhat zlu na cestě k záhubě vašeho národa.
Čekají vás velké katastrofy, pokud se ve vašem národě něco zásadního nezmění.
Volejte k zodpovědnosti všechny, obzvláště kněze.
V o l e j t e! K ř i č t e! N e s p ě t e!!!
Vytrhávejte duše z otroctví! Jste národ malomocných lhostejně využívajících
posledních zbytků svých dnů jen k zábavě.
Proměňte svůj národ – je to ve vaší moci. Každý z vás má svůj díl zodpovědnosti!
Mnoho jste dostali, mnoho rozdávejte! Nemyslete na sebe, nebo se zřítíte i s těmi,
kteří vás strhnou, a budete velmi, velmi trpět – tělesně i duševně.
Nechal jsem si nabít další tisíce hřebů, jen abych vám pomohl.
Já Bůh již nemohu konat víc – bez vás!
Potřebuji vás děti! Shromážděte se pod Mým křížem
a vyrazte do všech stran – sjednoceni a neustále napojeni na Můj kříž.
V této síle porážejte zlo na všech rovinách.
Jsem s každým z vás! Miluji váš národ!
Každý boj, do kterého se vrhnete v Mé síle, vyhrajete!
Ale nečinnost nepomůže ničemu!
Svatý Václav, kterého jste dnes volali na Križevaci,
je ochoten a připraven zatroubit k útoku!
Ludmila, Zdislava a mnozí další – máte takové přímluvce a takové velikány.
Pod jejich štítem bojujte boj – veliký boj!
Český národ nezemře, musí žít a musí být Boží!
Budete-li bojovat – vyhrajete!
Nebudete-li bojovat – zemřete!
--------------------------------------------------------
Stačí zdravý selský rozum, aby rozpoznal, odkud vítr fouká.
Kdo trochu zná evangelia, objeví hned řadu hrubých chyb.
Ďábel je inteligentní, teologickou fakultu vystudoval s Červeným diplomem. Ale nemůže sít pšenici, seje jedovatý jílek.
Uvedu jen jednu chybu, která je proti zdravému rozumu:
Nacisté kdysi tlačili mládež do Hitrerjugend (i mladý Josef Ratzinger u nich chvíli pobyl). Komunisté tlačili děti do Pionýra a komunistického Svazu mládeže.
Za komoušů jsme se snad něčemu naučili.
Bůh se nám zasvětil. Křest je svobodným rozhodnutím každého člověka – je zasvěcením se Bohu.
Bůh i Ježíšova matka má rozum a respektuje svobodu každého, natož aby zasvěcovali plošně.
/8 Někteří si myslí, že stačí „uvěřit“, že jsem bůh. Kdepak. Život nás prověří. Za minulého režimu nebylo mnoho statečných a těch, kteří mysleli víc na dobro jiných, než na své.
/9 „PŘÍTELI ODJINUD“ K NAROZENINÁM
Vánoční zamyšlení
Kdybych psal scénáře a natáčel filmy, uvedl bych na scénu pokud možno nejnázorněji následující situaci:
Koná se oslava narozenin. Přišlo hodně hostů. Někdo pronáší dojemnou řeč, hraje hudba chytající za srdce, servíruje se slavnostní večeře. Hosté s sebou přinesli dárky, vzájemně si je předávají… A kdesi uprostřed nich stojí ten, jenž má narozeniny. Někteří využívají příležitosti, aby ho poprosili o pomoc v různých věcech, jinak si ho ale celkem nevšímají …
Situace se zdá vybájená – pro tento takřka groteskní scénář bychom ve skutečnosti sotva našli předlohu v našich narozeninových oslavách. A přesto není neskutečná – opakuje se rok co rok, když slavíme slavnosti Narození našeho Pána.
Zájem o Ježíše?
Zatímco tu dávám do spojitosti vymyšlený scénář s Vánocemi, nemyslím na lidi, kteří v sekularizované Evropě slaví zcela samozřejmě křesťanské svátky, aniž by si uvědomovali jejich náboženský význam. Spíše mám při tom na paměti vnitřní poměry v naší církvi. Myslím na křesťany, kteří neděli co neděli a právě tak na Štědrý večer navštěvují bohoslužby. A myslím na jejich duchovní pastýře. Myslím na Štědrý večer prožívaný v „reálně existujícím křesťanském prostředí“, jak jsem jej sám dlouhá léta prožíval a přispíval k jeho vnější podobě. Pozornost se soustřeďuje na sváteční hudbu, ozdobené stromky a zářící svíčky, na dárky, které se rozdávají buď před půlnoční, nebo po ní, na tradiční jídlo, na chvíle, kdy jsme pospolu – tedy na „idylu“, kterou oslava Vánoc (s nadějí, že to takové bude pořád!) vykouzlí v lidských srdcích. Kněz mluví v kázání možná o míru na Zemi a o trápení v celém světě, o tužbách lidí, snad také, pokud možno v „církevní tónině“ a slovy převzatými z katechismu, o Synu Božím, jenž se narodil v Betlémě. A právě ten, jehož jméno je o tomto večeru vyslovováno znovu a znovu, slyší, jak se o něm povídá, a přitom tu stojí sám … Pokud se přece někdo na něj obrátí osobně, přichází s naléhavými prosbami, jež by mohl vyslyšet.
Mám pochopení pro to, jestliže laskavý čtenář až dosud potřásá hlavou a ptá se, co tedy vlastně chci a zda – pokud jde o vnitřní prostor v církvi, tedy okruh „aktivních křesťanů“ – nevidím problémy tam, kde přece něco podobného vůbec není. Také já bych byl takto reagoval až do onoho roku, kdy jsem vystoupil z běžného společensko-církevního prostředí a poté prožil první oslavu Vánoc na Karmelu. V našem konventu se k Vánocům vzájemně neobdarováváme a o Štědrém večeru se v době mezi večeří a půlnoční zdržujeme o samotě a v tichosti v celách. Poté popořadě přináší jeden druhému na půl hodiny figurku Ježíška z jeslí. A tak jsem si poprvé – je tomu už třináct let – když jsem tak trávil sám půlhodinku s nenastrojenou hliněnou figurkou, uvědomil: Vlastně jsem ještě nikdy netrávil Vánoce tak náležitě s tebou, Ježíši, vlastně ještě nikdy jsem ti „neblahopřál k narozeninám“, ještě nikdy jsem ti o slavnostním dnu tvých narozenin neřekl, jak je dobře, že jsi, ještě nikdy jsem se tě nezeptal, jak se ti vede a – kdo jsi.
„Ty, můj příteli z Nazareta…“
Náboženství je dvojsečná věc. Skrze náboženství může člověk zrát, skrze náboženství může také degenerovat – podle toho, zda jeho zbožnost skrytě motivuje láska, nebo zda za ní stojí žádostivost. Mistr Eckhart (1260-1328) o své době konstatoval: „Někteří lidé chtějí pohlížet na Boha stejnýma očima, jakýma se dívají na nějakou krávu, a chtějí Boha milovat tak, jako mají rádi krávu. Tu máš rád kvůli mléku a kvůli tvarohu, a tedy pro svůj vlastní užitek. Tak si počínají všichni ti lidé, kteří Boha milují kvůli vnějškové hojnosti a vnitřní útěše. Ti ale nemilují Boha náležitě, nýbrž zhlížejí se ve své chamtivosti.“ Tyto řádky neztratily nic na své aktuálnosti – je to hanba, ale v první řadě nikoli věřících v našich obcích, ale především nás, „pastýřů“, pokud neumíme vést lidi k ničemu jinému, než jak se náboženskými prostředky dostat k „mléku a tvarohu“.
Snad nikdy jindy se neukazuje tak zřetelně jako při slavení Vánoc, jak povážlivě je reálně praktikovaná „víra“ v křesťanstvu prosáklá touto „zbožností mléka a tvarohu“. Pro toho, kdo má oči k vidění, právě tady vychází najevo v „kondenzované podobě“. Zde, při oslavě Vánoc, si však můžeme uvědomit veškerou pošetilost takové „zbožnosti“, a především její nezměrnou sprostotu vůči Bohu! A přesně v tom spočívá šance. Je třeba ji pouze využít!
Vánoce nám mohou být vhodnou příležitostí k tomu, abychom pracovali proti takové mentalitě, jež prýští ze spoutanosti vlastním „já“ a v praxi vede k životu bez Boha. Rozhodně bychom k tomu potřebovali mít řádně na paměti – a při bohoslužbě slova a v liturgii to připomínat těm, kdo nás poslouchají a s námi ji slaví – oč vlastně při této slavnosti jde: že právě slavíme, jak oficiálně předepisuje liturgie, slavnost Narození Páně, tedy
narozeniny! Pak bychom měli již zákonitě připadnout na myšlenku, eventuálně se na ni přivést vzájemně, že se o těchto narozeninách nebudeme chovat jinak než o narozeninách svých příbuzných, přátel, kolegů ze zaměstnání, kde přece zcela samozřejmě:
se těší pozornosti jubilant, nikoli různé okolnosti oslavy;
ve středu pozornosti nestojí (nebo nanejvýše kdesi na okraji) okolnosti narození, nýbrž přítomná osoba toho, který přišel kdysi na svět;
hosté si vzájemně nevyměňují dárky, nýbrž obdarovávají toho, kdo má narozeniny;
a kde lidé – alespoň v tento den! – nepřicházejí k jubilantovi se svými přáními a úpěnlivými prosbami, nýbrž dávají mu najevo svou pozornost, promlouvají k němu s upřímnou náklonností a projevují trochu zájmu o něj, o jeho přání a jeho naléhavé prosby.
Vánoce jsem slavil náležitě pouze tehdy, když jsem v nich prožil krátké, přitom však osobní důvěrné setkání s živým, skrytým a zároveň přítomným „Dítětem-oslavencem“, a když v této rozmluvě s ním nešlo o nic jiného než především o „gratulaci“. Vánoční kázání se pak se svým tématem nemine pouze tehdy, pokud se v něm mluví o Ježíši, o Ježíši doby minulé, který je Ježíšem doby současné. Stává se „aktuálním“ pouze tehdy, pokud nás uvádí do tajemství, tedy vede k tomu, abychom řekli sami za sebe: „Ty Ježíši…“ A toto kázání udeřilo na správnou strunu tehdy, když nám kněz vypráví o svém příteli, o svém příteli z Nazareta, jemuž právě teď poblahopřál.
Reinhard Körner, Mystika prakticky, Karmelitánské nakladatelství, 2011
R. Körner OCD, (nar.1951) karmelitán z „Východního Německa“,
rektor exercičního domu, člen Evropské akademie věd a umění.
----------------------------------------