Příprava k biblickým textům na neděli 4. prosince 2011

JAK  JE  TO  SE  SVÁTOSTÍ  SMÍŘENÍ? 

Začínáme v Božím království jako začátečníci, učedníci, děti („Potřebujete se znovu narodit“, říká Ježíš Nikodémovi.)

Dítě udělá mnoho chyb, než se naučí mluvit, chodit, jednat kulturně. Povzbuzujeme je.  

Dětem přejeme co nejlepšího učitele, mistra, trenéra …  

I my hledáme pro sebe nejlepšího rádce, lékaře, psychologa, režiséra, dirigenta …  

Je-li takový člověk dokonce přítelem, co si můžeme přát více?  

Je-li pro mě Ježíš  Přítelem, Učitelem, Mistrem, Lékařem, mám přístup ke „Stromu Života“.  

Ježíš mi je Samaritánem, nehledí na svůj prospěch, nešetří výdaji na mé uzdravení. 

Pohanská náboženství  neznají odpuštění, uznávají dobro a zlo a přísné  vyrovnání trestem.

My víme, že Bůh je ochotný  nám odpouštět, vynahrazuje naše nespravedlnosti a dává nám novou možnost růstu.

Milosrdenstvím můžeme být obdarováni za splnění určitých pravidel.

(Nesmím se pokoušet milosrdenství  zneužívat. Promlčení vin neexistuje.)  

Je-li Bůh láska, pak můžeme pochopit, že se může smilovat nad hříšníkem, který selhal.

Ale, že může být odpuštěno tomu, kdo znovu selhal – i když už zažil veliké  milosrdenství Boha –

to je nad veškerá očekávání  odpovědného člověka.

Vzpomeňme na odpuštění  Petrovi, který zapřel svého Přítele.   

I církev pochopila boží milosrdenství až po určité době (inu, míváme zpoždění).  

První křesťané  rozuměli významu křtu. Je projevem milosrdného Boha nad hříšníkem.

Na křest se poctivě  připravovali.

Druhé generace křesťanů  dokonce křest odkládaly na konec života. Aby už po křtu neselhali.

Jestli se někdo z nich těžce provinil (zřeknutím se Krista – obětováním modlám, vraždou a cizoložstvím), vyznal svou vinu biskupovi (biskup byl v každém větším městě; biskup je „dohlížitel“, má dohlížet na to, aby nikomu nic nechybělo), nikoliv veřejnosti. Biskup provinilce přijal mezi kajícníky. Celoživotní kajícníky (ti činili veřejné pokání, např. leželi na zemi při bohoslužbě, po bohoslužbě slova byli vyvedeni ven, nemohli se účastnit Stolu Páně).

Až na konci života se jim dostalo odpuštění a smíření.

Tato kající praxe byla velice tvrdá.  

Zapomněla církev, že nestačí jen nekonat zlo?

Slova: „Pokolení nevěřící  a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás ještě mám snášet?“ (Mt 17,17

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Čtení je také zmíněno v textech: 23. neděle v mezidobí (B) (Václav Vacek) 17. neděle v mezidobí (A) (Václav Vacek) 4. neděle postní (A) (Václav Vacek) Příprava k biblickým textům na neděli 22. ledna 2012 (B) (Václav Vacek) Příprava k biblickým textům na neděli 4. prosince 2011 (B) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

), patřila přece apoštolům.

Zapomněla církev, že i apoštolové odporovali duchu Božímu i po seslání Ducha svatého? 

"Vstaň, Petře, zabíjej a jez!"

Petr odpověděl: "To ne, Pane! Ještě nikdy jsem nejedl nic, co poskvrňuje a znečišťuje."

Ale hlas se ozval znovu: "Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté."

To se opakovalo třikrát. (Sk 10,1-16) 

Křesťané pracovali se slovy Písma. Měli stále na paměti Ježíšova slova odpuštění  apoštolům, kteří selhali i po tom všem, co jim Ježíš dal. Nezachovali se jako přátelé, nezastali se Ježíše jako Daniel nespravedlivě odsouzené Zuzany. A přesto k nim Ježíš po vzkříšení přišel s odpuštěním:  

Ježíš jim znovu řekl: "Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás."

Po těch slovech na ně  dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." (J 20,21-23)

Slova: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny“ platí obecně, ne jen při svátosti smíření.  

Křesťané si znovu a znovu četli slova Jakubova:

„Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“ (Jak 5,16)   

Nejen jednotlivec, i církev je také teprve na cestě. Nemáme vše hotové. 

I církev se potřebuje snažit stále lépe a hlouběji naslouchat božímu slovu, aby mohla sloužit lidem podle Ježíšových plánů.  

Církev hledala dál pomoc pro hříšníky i pro sebe – hříšnici. /

/      Označení „Svatý“ náleží jen Bohu.

Používáme-li to slovo pro pokřtěného a pro církev, pak ne proto, že bychom si mysleli, že jsme bez hříchů, ale ve smyslu zasvěcení sebe Bohu.

Bůh se zasvětil nám (jako rodiče dětem) a my jsme se zasvětili Bohu. Na jeho péči odpovídáme tím, že se přidáváme k jeho pečování o nemocný svět. 

Církev si uvědomovala si, že  „i spravedlivý hřeší sedmkrát denně“.

Hledala dál, vyšla z konferencí řeholníků. Ti se každou sobotu shromaždovali a vyznávali se z toho, čím se provinili jeden proti druhému. Mohli bychom to nazvat rodinnou pracovní poradou. Tak to děláme mezi manželi a v rodině.

 

Ale někdy si nestačíme sami mezi sebou v rodině.

Netrháme si doma zuby, ani nevrtáme.

Chodíme na různé preventivní  prohlídky, konzultace. Do logopedické, psychologické poradny.

K právníkům a jiným odborníkům.   

Je dobré a užitečné  mít průvodce Písmem.

Je důležité mít  „Vrbu“ – někoho, komu se mohu se vším svěřit. Někoho, kdo mě má rád a nepohorší se nade mnou.  Je ovšem moudré mít dobrou „vrbu“. Lidé se často svěřují někomu, kdo není o moc chytřejší než oni sami. (Chlapům v hospodě, kamarádce z práce.)

Sv. Terezie řekla: „Kdybych si mohla vybrat mezi zpovědníkem zbožným a vzdělaným, vyberu si vzdělaného“. (S výběrem lékaře to také tak děláme.) 

Samozřejmě, že takováto konzultace a porada se může odehrávat mimo svátost smíření. 

Vylití si srdce u své  vrby, psychologa nebo duchovního průvodce, má svůj význam. 

Odehrává-li se v duchu Ježíšových slov: „Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem uprostřed vás“. /

/       Potřebujeme ale rozumět tomu, co znamená:  „V Ježíšově jménu“.

Překvapivá  a vážná jsou Ježíšova slova apoštolům na konci jeho života:  „Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu“. (J 16,24)   

 

Ale svátosti slavíme. Ve svátosti smíření slavíme Milosrdenství Boží. To je více než zpověď,

Ale ve svátosti smíření  je zvláštním způsobem přítomen Ježíš. 

   

Učíme se hospodařit se zdravím. Od zubaře čekáme, že nám řekne: sedmička vpravo nahoře potřebuje plombu. Za to jej platíme.

O druhých řekneme, proč  se mě nezeptá:  měl by se ptát: "Ježíši, je moje polévka dost slaná?",  "nechybí něco mému filmu?", "co mám dělat, když moje žena musí mít pokaždé poslední slovo?", "kde dělám chybu ve výchově svého syna, když mě neposlouchá?", "jak si mám vážit táty, když mě vždycky podceňoval?",  "Jak přemáhat strach?" Jak se osvobodit ze závislosti na televizi? "Kde se získává chuť do života? Kdyby se mě zeptal, možná bych mu odpověděl.

Slabý nebo nemocný  pochopitelně neunese větší nápor. Proto potřebujeme pečovat o své celostní zdraví. To znamená také péči o zdravé sebevědomí. 

Všimněme si jak nás Bůh neustále vymazluje. Kdo si všímá a dovolí Bohu, aby jej měl rád – ne za výkon – ale ze své velkorysosti, kdo ví, že je milovaným dítětem božím, ten sám touží po dalším růstu.

Proto je důležité se naučit vnímat pozornosti, kterými nás Bůh obdarovává každý  den (modlitba má především tento účel). Každou neděli můžeme dostat novou porci projevu Boží pozornosti při slavení Večeře Páně. Do této slavnosti přece ježíš vložil všechnu svou lásku k nám. Jsme opečovávaní Bohem. Vím-li, jak jsem Bohu drahý, přirozeně se ptám: "Ježíši, je moje polévka dost slaná?",  "nechybí něco mému filmu?", co mám dělat, když moje žena musí mít pokaždé poslední slovo?", "kde dělám chybu ve výchově svého syna, když mě neposlouchá?", "jak si mám vážit táty, když mě vždycky podceňoval?",  "Jak přemáhat strach?" Jak se osvobodit ze závislosti na televizi? "Kde se získává chuť do života? 

 

Velice často umíme poradit jinému. Naše potíž je v tom, jak unést nepříjemnou pravdu o sobě. Smysl svého života vidíme – prizmatem dnešní společnosti. Vlastně davu – v něčem podružném, částečném. Být úspěšným podnikatelem, lékařem, získat peníze a slávu.

Na židech vidíme: Uctívali Hospodina o svých svátcích a pro všední život se jim zdála praktičtější všelijaká božstva plodnosti (uspěchu, zisku, síly, ... ). 

 

Budeme- li vědět o svém  postavení, které máme před Bohem, Bůh nás přijal a nic a nikdo nás nemůže připravit o toto místo. Jen kdybychom řekli, trhni si nohou.

Pak si budeme pěstovat sebekritku a vyhledávat poctivou kritiku.  

 

 

Jsem vděčný, jestli mi někdo poskytne původcovskou službu k porozumění božímu slovu, k následování Ježíše, k přilnutí k Ježíši. 

Říkáme si, láska je čin, práce.

Co můžeme my kněží,  žijící sami, tudíž bez konfliktů vypravovat o lásce blíženecké?  Snadno se můžeme dostat do trapných frází. Při zlaté svatbě bychom se měli ptát oslavenců, co jim nejvíce pomohlo k pěknému soužití.

Naši přátelé, obdivuhodní  lidé, Písmo by řeklo spravedliví, vychovali čtyři děti a pak si vzali kloučka bez rukou.

Kluk je šikovný, ledačehos dosáhl, ve sportu, studuje (a nestuduje), sám už jezdí autem ….

Byli jsme u nich na návštěvě, za chvíli cvakla kliky a z předsíně se ozval hlas: „Která kurva, mi vzala bačkory?“ Maminka se omlouvala. „Nám se neomlouvej, možná jsi mohla odpovědět: „Já to nebyla“.

Hoch má dlouhou pubertu, bouří se, je bez rukou, biologičtí rodiče o něj nestáli, pěstouni po něm chtějí to, do čeho se jemu nechce …  

 

 

 

 

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 

Poznámky k biblickým textům liturgie 

2. neděle adventní 

Je dobře, že advent začíná  dřív než civilní rok. Neruší nás všelijaký silvestrovský  „hluk a smog“. Očekáváme něco od adventu?  

Před týdnem jsme slyšeli Iz 63. kap.: Máme velký podíl na vlastní bídě, ale ty jsi, Bože, náš zachránce, ujmi se nás.“ Ne všichni sdíleli Izajášův názor o vlastní vině.

Ta situace se stále znovu opakuje. /1 

        Jdete opačným směrem. „obraťte se, máte kam jít, ke komu – Bůh Vám jde naproti“, volá Jan Baptista, „Boží království se přiblížilo, přijměte jeho pomoc a životní moudrost“. /2

 

Izajášova výzva je zásadní, proto ji znovu připomíná i Jan Baptista: „Urovnejte cestu Bohu v sobě, srovnejte kopce a propasti, aby se k vám mohl Bůh dostat“.

Povrchní čtení  Písma ji často vyhodnotí jako výzvu ke zbavování se hříchů.

Copak jsme nikdy od Ježíše neslyšeli poplašnou zprávu, že existuje něco mnohem horšího než  „hřích sodomský“?  /3   

Starozákonní církev („synagóga“) byla přesvědčená, že si s Bohem rozumí a jedná podle jeho přání.

Když nejprve Jan a pak i Ježíš vyzývali k obrácení, většina zbožných se nebila do vlastních prsou, ale ukazovala na ty druhé – „Ti ať se polepší: hříšníci, Samařani, pohané, i ten bludař  z Nazareta!“

 

My novozákonní lid boží se máme obrátit k Ježíši, nežijeme podle jeho představ.

I jednotlivec, i církev a její instituce.   

Bylo by nanejvýš hloupé povyšovat se nad druhého. Bylo by hloupé, kdyby se jeden zločinec cítil být lepší než druhý, kdyby se některý nemocný v nemocnici povyšoval nad druhého, že je méně nemocný.

Jestli sv. Pavel říkal, že je nejmenší z bratří, myslel to vážně, věděl, že mu bylo mnoho dáno.  

Pro pořádek připomenu, jak to je se křtem a křtěním.

Když  Jan Baptista (Ponořovatel) vystoupil na poušti, hlásal ponoření  do obrácení … všichni se od něho nechávali ponořit ...

Jan kázal: „Za mnou přichází mocnější než  jsem já ... Já jsem vás ponořoval do vody, ale on vás bude ponořovat do Ducha svatého.“ – Kdo vstoupil dveřmi do tohoto procesu je křesťanem, snaží se následovat Krista.

Obřad křtu je otevřením dveří k vydání se na cestu, k vystupování po žebři (žebřík je nejkratší cesta vzhůru).  

Ježíš si získal naše srdce, zamilovali jsme si ho a chceme se mu podobat.

Poprosili jsme jej, aby nás vzal do učení.  

Bůh nám dal Ježíše, jako nárožní (úhelný) kámen (nedávno jsme to četli v nedělním čtení evangelia): „Můžeš na něm postavit svůj život a „dům“ své rodiny a vztahů s druhými.“

Už jako děti jsme stavěli z kostek věž a objevovali první pravidla statiky. Zjistil jsem ale při dětských bohoslužbách, že děti nevědí, jak zedníci zdi stavějí, neznají olovnici.

Jak půjdete okolo stavby, zaveďte děti a vnuky na stavbu rodinného domku a požádejte zedníky, aby jim ukázali, jak se měří kolmost zdiva olovnicí –  od nejnižší cihly nebo základu. A že nelze měřit kolmost vysokého zdiva od nějakého dalšího výše položeného kamene uprostřed stavby. To by docházelo k čím dál větší odchylce, stavba by se nakonec skácela.

 

Dobrý řemeslník má  vycvičené „dobré voko“, ale poměřuje olovnicí, zda se trefil přesně nebo ne.   

Dětem pak lehce vysvětlíte, že stavbu nás pokřtěných – kristovců – potřebujeme stavět na základním kameni Kristu. Od něj vše poměřovat. Podle Krista, ne podle svatého Petra, Augustina nebo Tomáše. /5

 

Ukažte dětem vysokou věž a přesnost zdiva – kamenů přesně položených nad sebou. Vyveďte je nahoru do věže, ať rovnost zdi prozkoumají – ať si třeba nějakou olovnici udělají a měří.

Vysvětlete jim, že nestačí v kostele vyznávat: „Věřím v Boha“ a upřímně odkývat vše, co se tam říká.

K postavení stavby nestačí rozhodnutí, stavět zdivo rovně. Stále je třeba kontrolovat správnou polohu každého pokládaného kamene.

Ne nadarmo se Ježíš  vyučil řemeslo.   

Stejně stavíme dům svého života. Je třeba stále hlídat dva vztahy: „Kolmost“  a „vodorovnost“ (vertikálu a horizontálu).

O kolmosti jsme právě  mluvili. Pečlivě poměřovat své názory podle názorů  Ježíše. To předpokládá velikou pozornost a zkoumání  toho, co Ježíš učí – „podobenství o rozsévači“  a „o dvou stavitelích“ – „počítejte s nápory na váš dům zvenčí“ (Mt 7,24n).

 

Jak se měří vodorovnost, také není těžké pochopit.

Nezapomeňte dětem na stavbě  ukázat vodováhu a jak se s ní měří.  

 

Jak kontrolovat úroveň  vztahů s druhými?

Občas mi někdo něco vytýká. Vysvětluji, jak to vidím, jak jsem to myslel, snažím se stavět na faktech.

Někdy si neporozumíme, oba máme pocit, že máme každý svou pravdu.

Jindy mám pocit, že druhý  křivdí mě a že neposlouchá, co mu říkám.

Jak se domluvit?

Je vůbec možné se domluvit? Jak stavět s druhým dům?

Ježíš nám dal důležitá pravidla: 

Být ochotný pravdu hledat. Vědět, že se k pravdě teprve blížím, nejsem jejím vlastníkem.

Čím vyšší postavení mám, tím více je třeba na to dávat pozor (táta, šéf, tchyně, představený, farář, president, papež …)   

2.   Vědět, že druhý může něco vidět a vědět přesněji než já.   

3.  Uzavřít smlouvu s druhými, aby mně říkali, co si myslí.

Potřebuji někoho, kdo mně má rád a kdo mně může říci i to, co není  pravda.

Kdo nebude mít strach mi sdělit svůj názor (takovými  bývají v první řadě rodiče …, také do nás nejdříve mnoho /nejvíce/ investovali.)

Na mně pak je, abych hledal pravdu.  

Názor druhého může být rozdílný od mého.

Nemám-li patent na rozum, pak bývá pravda někde mezi mým názorem a názorem druhého. V různé vzdálenosti – jak kdy – od jednoho nebo druhého.   

Kdo si nepořídí takovouto kontrolu, kdo si myslí, že si sám vystačí nebo kdo má  okolo sebe jen lokaje, lichotníky a kývače, stává se nebezpečným sobě i druhým.

Bude jako jednooký (hrozí  mu, že brzy přijde „o druhé oko“. „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ J 9,41) 

Proto je důležitá a nenahraditelná rozprava a porada manželů, rodiny, komunity v klášteře, firmy.

Dokud si táta bude povídat se synem, mohou se navzájem ovlivňovat, hledat společně pravdu.

I od dětí se můžeme mnoho naučit.  

Kontrola druhých se nedá  ničím nahradit!

Žádnou zbožností, modlitbami, obětí nebo utrpením. 

Proto nám bylo řečeno, že jen s druhými se můžeme blížit k Bohu a podobat se mu. „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ (Gn 1,27) – To platí i pro další společenství lidí, komunity.)

 

Celý život těžce nesu, že v církvi chybí rodinný, bratrský duch („všichni jste bratří“ ). Postrádám ochotu vyslechnout druhého. Není větší pokory než když vyšší se zájmem a ochotou porozumět vyslechne nižšího, starší mladšího.

Ježíš nám předal plány na stavbu církve podle modelu rodiny (Mt 23,1-12), ale my jsme si ji brzy svévolně přestavěli podle modelu císařského dvoru.   

Rodina je základní buňkou božího království (a společnosti).

Rodiče mají objevovat dětem jejich cenu před Bohem – tu nemůže zrušit žádný  hřích. Jsme z královského rodu.

I králové dělali chyby. Když se ke svým proviněním poctivě postavili, mohli dále kralovat. (Kralovat znamená pečovat.) 

Rodiče mají naučit své děti komunikovat, přiznávat chyby a napravovat je.

Každý děláme chyby. Vážíme si, že nás za ně Bůh netrestá, neodepisuje nás, neodstřeluje nás. „Poslal svého syna jako lékaře.“

Bůh je TÁTA-MÁMA.

My – představení  druhých – se máme učit u Ježíše.

Celý život přijímáme nové a nové role: manžela, rodiče, tchyně, vedoucího, faráře, biskupa …)

Každý představený  (rodič je prvním vyslancem Božím pro děti) se má vyučit od Ježíše, že se nepomlouvá, vyslechne druhá strana.

Každý níže postavený  má přijmout totéž.  

Svým přístupem k vlastním chybám, máme učit děti:

         co znamená „obracení se“, 

         změna smýšlení, 

         jak dojdeme k odpuštění a ke smíření.  

V semináři by se mělo učit (podle evangelia):

          – jak se uzdravit z dřívějších zranění ...

         – jak si obstarat kritiku, jak s kritikou pracovat (jak ji přijímat a jak ji poskytovat). 

Církev potřebuje kritiky – stavební dozor – nejprve pro svůj vlastní dům.

Kritika nebourá, ale zachraňuje a staví. 

Církev má kritizovat svět, mocné.

Od Starého Izraele až  do skonání věků posílá Bůh svému lidu proroky.

Od proroků až po Ježíše se učíme jak má kritika vypadat.     

Čím máme kdo větší postavení, tím více jsme ohrožení, že se budeme míjet s pravdou.

(Moc a pocit vlastní  důležitosti je největším pokušením. Byly o tom napsány i mimo církev dobré a užitečné knihy.)

Čím máme kdo větší postavení, tím více jsme ohrožení, že se okolo nás semkne nepropustná hradba lokajů a pochlebovačů.  

Musím začínat od sebe. Ale nemám zbaběle mlčet k chybám jiných.

Nemám vést konečné  soudy, odsuzující člověka. Máme odsuzovat hřích.

Potřebujeme dobře rozumět Ježíšovým slovům: „Kdo z vás je bez hříchu, hoď kamenem první“.

Pak rozpoznáme navádění  ďábla – rád cituje Písmo, ale zneužívá je. I slova: „Kdo z vás je bez hříchu, hoď kamenem první“. Tak se obvykle snaží umlčet kritika.

Můj hřích mě má  vést k pokoře, ale ne k tomu, že budu mlčet k jinému zlu.   

Nejsem lepší než církev. Ale to neznamená, že se vyvážu z povinnosti upozorňovat na chyby své církve. Mlčení nejen umožňuje, ale podporuje zlo.

I civilní právo uznává  povinnost varovat před nebezpečím.

Křtem jsme na sebe vzali povinnost a službu prorockou (je těžká a přináší nebezpečí, vyžaduje odvahu).  

Jsme osvobozeni od souzení  druhých, ale máme střežit život, spravedlnost, pravdu, slabší, umlčované a odsuzované.  

Bůh nikoho neodepisuje, umí pracovat i s lumpy. 

S každým hříšníkem mám mít soucit. I se sebou.

Soucit není rozměklý. 

Milosrdenství se může dostat tomu, kdo se snaží o narovnání porušené spravedlnosti.

Bylo by hloupé a svědčilo by o naší nízkosti, kdybychom druhého pokládali za většího hříšníka než sebe! Nemáme to zapotřebí.  

Známe Bohem nabízenou cestu k nápravě: k obrácení, odpuštění, smíření, k pokoji (který je darem Božím). Každý z nás, i církev, má (každému i všem) sloužit jako Ježíš – Milosrdný Samaritán. /7

 

--------------------

Poznámky:  

                  /1     Myslíte, že se naši otcové podobně káli v Izajášově duchu po 1. světové válce? Jak se církev zastávala vojáků (kanonfutru) na frontách 1. války? Ti, co se vrátili, nanejvýše řekli: něco tak strašného se už nesmí opakovat. 

             Proč za 20 let přišly ještě hrůzostrašnější zločiny?

Křesťané  si opět nekladli otázky, jak jsme na tom před Bohem. Co se stalo, kde je příčina všeho, když:  „Ty, Hospodine, jsi přece náš otec!“  (Iz 64,7)

(Kdepak, honem se nosila domů všelijaká kořist po Němcích … a začalo se jen s obnovou vnější.)

Nepohoršujme se nad druhými, že si nezapsali za uši, do své  paměti a srdcí: Humanismus, demokracie a spojenci, na které jsme tolik spoléhali, neudržela nápor zla na jednotlivce a společnost. My, kteří máme – díky Boží ochotě – možnost vstoupit do rozhovoru s Bohem, jsme neměli odvahu si přiznat, že naše křesťanství bylo mělké a povrchní, Naše důvěřování Bohu nás nepodrželo před strachem a násilím, páchaným nad každým, kdo nešel s mocnými.

Ježíšova slova „Nebojte se těch, kdo zabíjejí  tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle“ (Mt 10,28 ) zůstala na papíře. Selhali jsme.     

           Konec komunismu si řada z nás pamatuje. Jak to, že jsme nehledali – ve světle Písma – kde a v čem jsme selhali?

Mnozí si pokládají za zásluhy, že za komunistů chodili do kostela (a k volbám). 

          Hodně lidí se pohoršilo nad Martinem Jirousem – Magorem kvůli jeho dlouhým vlasům. Někdy se opil a způsobil výtržnost.

Rychle si dokážeme najít důvod, jak druhého odepsat a snížit pod sebe. Magorovy statečnosti a vnitřní poctivosti si mnoho „slušných lidí“ už nevšimlo.  

                   /2    Pohanská náboženství neznají odpuštění, uznávají dobro a zlo a přísné vyrovnání trestem. My známe dobrodiní Božího odpuštění (tím můžeme být obdarováni za splnění určitých pravidel). Milosrdenství nesmíme zneužívat. Promlčení vin neexistuje.

 

                   /3     Když Janovi učedníci odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: "Na co jste se vyšli na poušť podívat? Na rákos, kterým kývá vítr?

Nebo co jste vyšli shlédnout? Člověka oblečeného do drahých šatů? Ti, kdo nosí drahé  šaty, jsou v domech královských.

Nebo proč  jste vyšli? Vidět proroka? Ano, pravím vám, a víc než  proroka.

To je ten, o němž  je psáno: `Hle, já posílám posla před svou tváří, aby ti připravil cestu.´

Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší, než  Jan Baptista; avšak i ten nejmenší v království  nebeském je větší nežli on.

Ode dnů  Jana Baptisty až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají.

Neboť  všichni proroci i Tóra prorokovali až  po Jana. A chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který  má přijít. Kdo má uši, slyš.

Čemu připodobním toto pokolení? Je jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na své druhy:

`Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste nelomili rukama.´

Přišel Jan, nejedl, nepil – a říkají: `Je posedlý.´

Přišel Syn člověka, jí a pije – a říkají: `Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!´ Ale moudrost je ospravedlněna svými skutky."

Tehdy počal kárat města, ve kterých se stalo nejvíc jeho mocných skutků,  že nečinila pokání:

"Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové  mocné skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili pokání. Ale pravím vám: Týru a Sidónu bude lehčeji v den soudu, nežli vám.

A ty, Kafarnaum, budeš  snad vyvýšeno až do nebe? Až  do propasti klesneš! Neboť kdyby se byly v Sodomě  odehrály takové mocné  skutky, jako u vás, stála by podnes.  Ale pravím vám: zemi Sodomské bude lehčeji v den soudu, nežli tobě." (Mt 11,7-24)

 

                  /4     Obrácení – změna smýšlení a způsobu života není jednorázovým aktem, ale celoživotním procesem. Pozorujeme na sobě, jak znovu a znovu tíhneme a vracíme se ke svévoli a k vlastním pošetilým  nápadům.

Obracení  se je pro nás jakoby zlatou mincí, kterou jsme dostali. Na přední  straně je návrat k otci a na zadní odvrácení se od zlého, od hříchu. Obrácení je ochotným přijetím a následováním Krista. Bernard  Haring říká, když začalo, je třeba, aby se ustavičně prohlubovalo a zniterňovalo. „Obracení se“ je pro nás ctností.

Smířením otevíráme dveře k cestě, po které k nám může přijít obdarování Pokojem. 

                  /5     Už  jsme si všimli, že došlo k mylnému výkladu Ježíšových slov „o skále na které je zbudována církev“.

Ježíš  se zeptal apoštolů: „Za koho mě  pokládáte?"

Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého."

Ježíš  mu odpověděl: "Blaze tobě,  Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.

A já  ti pravím, že ty jsi Skála, na které  zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.

Dám ti klíče království  nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi." (Mt 16,15-19)

Církev má  být budována na pečlivém a přesném stavění  podle Ježíše. To se stává tehdy, když – jako zde Petr – přijímáme Ježíše za základní a rohový kámen, a na něm pečlivě stavíme. Podle Ježíše ne podle rabína (sebeskvělejšího).

Máme poměřovat své  názory podle božích názorů. 

Položím cihlu „podle voka“, ale pak ji potřebuji srovnávat podle Krista („to ti nezjevilo tělo a krev,ale Nebeský Otec“).

Jak stavíme na osobě  nebo úřadu, stavba je nakřivo, kácí  se. 

Což  se děje. Opakujeme chybu Ježíšových současníků. Ti, když nejvyšší velekněz prohlásil, že Ježíš je kacířem, poslechli autoritu („když dá Bůh ouřad, dá taky rozum“). Velekněz byl pro židy „neomylný“.

Ale nikdo není  neomylný. (Je třeba dobře rozumět, co znamená „neomylnost římského biskupa“.

Jan XXIII. řekl: „Nebudu neomylným papežem, nebudu vyhlašovat žádné dogma“.)

Sám sv. Petr po svém skvělém vyznání, řekl za chvíli slova, na která Ježíš reagoval: „Mluvíš jako satan!“

Na osobě  ani na úřadu se stavět nemá!!

I papežové se někdy dopustili strašných omylů (kdyby jen omylů). 

Uvedu jeden příklad:

Ježíš  říká: „Nepřísahejte!“ 

Sv. Pavel přísahal.

Dnešní  církev „fest“ přísahá. Odvolává  se na sv. Pavla.

Kdo je základním kamenem? Ježíš, Petr, Pavel, já nebo ty?

Pro nás je jen jeden Rabi (Mistr a Učitel) – Ježíš.

/6     Příloha:

                              CESTY K ODPUŠTĚNÍ

A. Nesvátostné

Pro dokonalou lítost nám Bůh odpouští. (Dřív než přijmeme svátost smíření)

Při bohoslužbě pokání.

Nasloucháním  Božímu slovu. (Nasloucháme-li s touhou porozumět a přijmout slyšené jako směrnici pro svůj život.)

 

Pro skutky pomáhající  a sloužící lásky. Ježíš říká o hříšnici: „Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku“.  (Lk 7,47)

            Anděl řekl Korneliovi: „Tvá modlitba byla vyslyšena a Bůh vzpomněl na tvoje  almužny“.         (Sk 10,31) 

5.  Přijetím zdvořilého bratrského napomenutí. Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi   čtyřma očima. Dá-li si říci, získal jsi svého bratra.   (sr. Mt 18,15-18)

 

Prosbou o odpuštění  tomu, proti kterému jsem se provinil. Když tvůj  bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den a sedmkrát za tebou přijde s prosbou: „Je mi to líto“, odpustíš mu!   (Lk 17,3b-4)

     Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.

                                                                                                                                (Jk 5,16)     

Při kajícím úkonu na začátku mše. Dodržím-li Ježíšův nárok: „Přinášíš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem. Potom teprve přijď a přines svůj dar.            (Mt 5,23-24)

 

Účastí na eucharistii – při sjednocení s Ježíšem Kristem a sjednocením s bratry a sestrami.  ….. „ jezte moje tělo, které se za vás vydává, pijte kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů.“

 

Modlitbou Páně  a odpouštěním.   Odpusť nám naše viny, jako  jsme  odpustili těm, kdo se provinili proti nám.   (Mt 5,12)

 

Konáním  čehokoliv dobrého. Každý náš dobrý čin, konání, které vede k růstu Božího království v nás a okolo nás, může být následováním Krista. Dekret o kněžské službě a životě, říká:

„dobrosrdečnost, upřímnost, statečnost, stálost, starostlivost, lidskost, soudržnost, solidarita a vzájemná pomoc“. Každé přemáhání lenosti, ochoty, snášení těžkostí, uplatnění lidské slušnosti a ohleduplnosti, upevňování vlastní kázně. „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40)

                                                                                                                                

B. Svátostné

Svátost křtu.

Svátost smíření (pokání).

Nutně ji slavím, pokud se vědomě, svobodně a dobrovolně dopustím velikého svinstva (smrtelného hříchu).

Ze „zbožnosti“  ji slavíme – i když nemáme na svědomí smrtelný  hřích, „nepovinně“, pro krásu setkání s Kristem odpouštějícím.

      

Už dlouho se chystám dopracovat podrobnější text o svátosti smíření a o její  dnešní krizi.

A o  nějakém výhledu.