Poznámky k neděli 27. listopadu 2011
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ez 16,8 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 27. 11. 2011
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ez 16,8 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 27. 11. 2011
(O Večeři Páně)
XI. KDO JE VYKOUPEN?
Jak je někdo „vykoupen“? Jak poznáme, zda jsme „vykoupení“?
Nejdřív vám budu vypravovat, jak jsem často natvrdlý.
Králi Davidovi se nevyvedly děti. No, jaképak nevyvedly, špatně je vychoval.
(Sám začínal „od píky“ a chtěl svým dětem ulehčit život, byl na ně měkký.)
Davidův syn Abšalóm se chtěl stát králem místo svého otce. Nejprve poštíval lidi proti králi, pučem se pokusil svého otce svrhnout z trůnu, při obsazování královského paláce znásilnil ženiny svého otce a rozpoutal občanskou válku.
Když se David dozvěděl, že Abšalóm padl, plakal a hrozně naříkal: „Můj synu Abšalóme, můj synu Abšalóme! Kéž bych byl umřel místo tebe, Abšalóme, synu můj, synu můj!“ (2 Sam 19,1
Generálům, důstojníkům a vojákův vadilo, že David jen truchlí nad nezdárným synem a necení si vítězství, které stálo mnoho odvahy, rizika a životů ...
Mn ě to taky vadilo. Přece Abšalóm byl zmetek!
Léta jsem to nechápal (nemám děti a o rodičovství jen rozjímám).
Teď už si toho vyprávění nesmírně cením. Něco jiného je spravedlnost a něco jiného je rodičovské srdce.
(Rodič má nosit děcku do kriminálu buchty a psát mu dopisy, nemusí soudit – samozřejmě by měl uznat provinění potomka. Rodič by se asi nikdy neměl zřeknout svého dítěte – jako jedna komunistická spisovatelka svého syna, protože nevstoupil do KSČ).
Vykastrovat muže byl (nejen v Orientě) větší trest a ponížení než poprava (tenkrát si cenili své důstojnosti více než života).
Znásilnit manželku bylo strašným ponížením. Znásilnit manželky krále teprve.
Ukřižovat je úplně největším ponížením (my jsme zapomněli, co ukřižování znamená). /1
Ponížení ukřižováním Syna nejde vůbec popsat, to je nevyslovitelné ponížení.
Abšalóm už ví (po smrti), jak silné je přátelství jeho otce Davida.
My už víme, kým nám Bůh je.
Ve strojírenství se materiály podrobují trhací zkoušky. Tyč nějakého materiálu se upne a zatěžuje tak dlouho, až se přetrhne.
My jsme podrobili Ježíše trhací zkoušce. Ale jeho přátelství a přátelství Otce k nám se nepřetrhlo!
„Vykoupený“, uzdravený člověk, je ten, který ví, že Bůh nás má rád víc než David nezdárného syna Abšalóma. Takový člověk se dokáže spolehnout na lásku Boží.
„V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna …“ (1 J 4,9-10
Zachráněný je ten, kdo ví, že Boží láska převyšuje všechna naše provinění.
„V tomto poznáme, že jsme z pravdy, a tak před ním upokojíme své srdce, ať nás srdce obviňuje z čehokoliv; neboť Bůh je větší než naše srdce a zná všecko!“ (1 J 3,19-20
Významná psycholožka Jiřina Prekopová výstižně říká: „Potřebujeme, aby nás měl někdo bezpodmínečně rád.“
Náš život stojí na věrnosti Boží!
Ne na naší věrnosti. A nepadá s naší nevěrností.
Proviním-li se, nemusím si zoufat.
Míváme pocit, že mě Bůh opomíjí, to se stává. Ale pak mohu zvážit – a to je otázka spravedlnosti vůči Bohu – svůj pocit proti věrnosti Boží.
Na jednu misku vah mohu položit svou vinu, svou nevěrnost a na druhou misku Boží věrnost prověřenou na Golgotě. (Nezapomeňme ale, že milosrdenství Boží se táhne už od Adama.)
Zachráněný je ten, kdo ví, že nás Bůh nikdy neodepíše.
Proto Ježíš říká: „To je nové a věčné přátelství („nová a věčná smlouva“). Snad už konečně vy pochybovači, vy co křivdíte Bohu a podezříváte jej, že je horší než vy (otcové všelijakých Abšalómů), snad konečně uvěříte v bezpodmínečnou lásku Boha. Snad už vám konečně bude stačit důkaz mé věrnosti na kříži a důkaz Otcovy lásky, když mě pustil mezi vás – nebezpečné, zbožné šelmy.“
„Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“
(J 3,16-17
A pak evangelium pokračuje: „Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího“. (J 3,18
To znamená: kdo nepřijme tento důkaz boží věrnosti, odsuzuje se, chudák, k samotě, ke smutku, neboť žít s vinou je strašné.
Nepřiznat si svou vinu, nebýt odpovědný, je víc než jen neštěstí – takový člověk je nepoužitelný, neschopný dobrých vztahů a zavírající si dveře k odpuštění a nápravě.
My bychom byli rádi, aby naše vina byla vyzmizíkovaná, vygumovaná, aby Bůh za našimi skutky udělal tlustou čáru, jako by se nic nebylo stalo, aby naše provinění bylo promlčeno, neboť těžko snášíme kaz na své fasádě.
Ale to by jednak nebylo zdravé ani spravedlivé. A není to nutné.
Nás zachraňuje Boží věrnost a ne dokonalost našeho lesku!
Z chyb můžeme – díky Bohu – povstat a poučit se. Bůh nám nebude naše chyby připomínat (nebude-li to nutné), pokud se k nim poctivě postavíme.
Bůh nám nabízí svou pomoc: „Nezapomeň, že tu jsem ještě já. To, co je pro tebe nezvratné, s tím si já poradím.“
Umím-li přijmout Boží pomoc a zažiji-li, že se Bůh ujímá toho, komu jsem ublížil a vynahrazuje-li mu můj dluh, který já sám nemohu splatit, pak narůstá moje vděčnost a obdiv k Bohu.
(Všímám-li si, že mně Bůh vynahrazuje to, čím mi jiní ublížili a v čem mi zůstali dlužni, pak se mohou uzdravovat zranění, která mi ti druzí způsobili.)
Jsou lidé, kteří bez vlastního provinění objevili velikost Boží lásky (např. Ježíšova matka), ale my ostatní, natvrdlí, až po zkušenosti Božího slitování. (Srov. např. Ez 16
Znovu řeknu, stává se, že pochybujeme o Boží přízni, ale zachráněný, vykoupený je ten, který je schopen si převážit Boží věrnost proti svým pochybnostem.
Takový člověk je uzdraven ze své odcizenosti. Uklidní se a získá nové sebevědomí. A energii, kterou by ztrácel pochybnostmi, využije ke spolupráci s Bohem.
„Nedovolit“ Bohu, aby mě miloval, je největší neštěstí.
Neodpustit si (přesto, že mi je nabízeno odpuštění) je katastrofa (tu si způsobil Kain a Jidáš).
Nebýt milovaný je neúnosné. A prázdnota je k zalknutí.
Jak my se máme! Neuplyne týden, abychom nebyli při Večeři Páně ubezpečováni o nezměrné Boží věrnosti. Pokaždé se nám dostává velikého ubezpečení o Přátelství. To je víc než nejúčinnější očkování proti nemoci.
Kdo z nás může říci, že netrpí nedostatkem bezpodmínečné lásky?
Naše záchrana začíná tím, že nám Bůh bezpodmínečnou lásku poskytuje. S toho se dá vyjít, to je základ nového života.
-----------------------------
Poznámky:
/1 Jeden římský císař řekl: „Římský občan by neměl nikdy slovo kříž a ukřižování vyslovit“. Ukřižování bylo nejtěžším trestem pro otroky. Římský občan nesměl být ukřižován (např. apoštol Pavel).
Na kříži člověka naprosto ponížili, zkurvili (promiňte mi to vulgární slovo, ale nevím jak jinak šílenost ukřižování vyjádřit). Ukřižovaný už nebyl člověkem, svíjel se bolestí jako červ. Řval bolestí: „Zabijte mě, zabijte mě“. Zuřil a spílal katanům, aby je vyprovokovat k zabití. Pak už jen zápasil o každý dech…
Ukřižovaným dávali často pít, aby příšerné mučení trvalo týden i déle.
Židé odsouzence na smrt kamenovali. Pokud někoho chtěli proklet, pověsili jeho mrtvolu na dřevo (na kůl, na strom).
„Ukřižovaný“ byl víc než „syn smrti“, byl něco jako „zkurvysyn“. (To slovo uráží nejen ponižovaného, ale i jeho rodiče. Ukřižování hrozně uráží i rodiče ukřižovaného. Ostatně každé ubližování se týká nejen ublíženého, ale i jeho přátel, včetně Přítele největšího.)
Slušný člověk nepoužívá taková slova „kurva, zkurvit a zkurvysyn“ a v tomto smyslu ten císař řekl: „Římský občan by neměl vypustit z pusy slovo kříž a ukřižování“.
Je hrozné, že Ježíš byl „oficiální mocí církve (synagógy)“ odsouzen k ukřižování – to znamená proklet do pekla. Takový rozsudek měl děsivou působnost. (Synagóga i církev znamená společenství lidu božího.)
XI. KDO JE VYKOUPEN?
Jak je někdo „vykoupen“? Jak poznáme, zda jsme „vykoupení“?
Nejdřív vám budu vypravovat, jak jsem často natvrdlý.
Králi Davidovi se nevyvedly děti. No, jaképak nevyvedly, špatně je vychoval.
(Sám začínal „od píky“ a chtěl svým dětem ulehčit život, byl na ně měkký.)
Davidův syn Abšalóm se chtěl stát králem místo svého otce. Nejprve poštíval lidi proti králi, pučem se pokusil svého otce svrhnout z trůnu, při obsazování královského paláce znásilnil ženiny svého otce a rozpoutal občanskou válku.
Když se David dozvěděl, že Abšalóm padl, plakal a hrozně naříkal: „Můj synu Abšalóme, můj synu Abšalóme! Kéž bych byl umřel místo tebe, Abšalóme, synu můj, synu můj!“ (2 Sam 19,1
)
Generálům, důstojníkům a vojákův vadilo, že David jen truchlí nad nezdárným synem a necení si vítězství, které stálo mnoho odvahy, rizika a životů ...
Mn ě to taky vadilo. Přece Abšalóm byl zmetek!
Léta jsem to nechápal (nemám děti a o rodičovství jen rozjímám).
Teď už si toho vyprávění nesmírně cením. Něco jiného je spravedlnost a něco jiného je rodičovské srdce.
(Rodič má nosit děcku do kriminálu buchty a psát mu dopisy, nemusí soudit – samozřejmě by měl uznat provinění potomka. Rodič by se asi nikdy neměl zřeknout svého dítěte – jako jedna komunistická spisovatelka svého syna, protože nevstoupil do KSČ).
Vykastrovat muže byl (nejen v Orientě) větší trest a ponížení než poprava (tenkrát si cenili své důstojnosti více než života).
Znásilnit manželku bylo strašným ponížením. Znásilnit manželky krále teprve.
Ukřižovat je úplně největším ponížením (my jsme zapomněli, co ukřižování znamená). /1
Ponížení ukřižováním Syna nejde vůbec popsat, to je nevyslovitelné ponížení.
Abšalóm už ví (po smrti), jak silné je přátelství jeho otce Davida.
My už víme, kým nám Bůh je.
Ve strojírenství se materiály podrobují trhací zkoušky. Tyč nějakého materiálu se upne a zatěžuje tak dlouho, až se přetrhne.
My jsme podrobili Ježíše trhací zkoušce. Ale jeho přátelství a přátelství Otce k nám se nepřetrhlo!
„Vykoupený“, uzdravený člověk, je ten, který ví, že Bůh nás má rád víc než David nezdárného syna Abšalóma. Takový člověk se dokáže spolehnout na lásku Boží.
„V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna …“ (1 J 4,9-10
)
Zachráněný je ten, kdo ví, že Boží láska převyšuje všechna naše provinění.
„V tomto poznáme, že jsme z pravdy, a tak před ním upokojíme své srdce, ať nás srdce obviňuje z čehokoliv; neboť Bůh je větší než naše srdce a zná všecko!“ (1 J 3,19-20
)
Významná psycholožka Jiřina Prekopová výstižně říká: „Potřebujeme, aby nás měl někdo bezpodmínečně rád.“
Náš život stojí na věrnosti Boží!
Ne na naší věrnosti. A nepadá s naší nevěrností.
Proviním-li se, nemusím si zoufat.
Míváme pocit, že mě Bůh opomíjí, to se stává. Ale pak mohu zvážit – a to je otázka spravedlnosti vůči Bohu – svůj pocit proti věrnosti Boží.
Na jednu misku vah mohu položit svou vinu, svou nevěrnost a na druhou misku Boží věrnost prověřenou na Golgotě. (Nezapomeňme ale, že milosrdenství Boží se táhne už od Adama.)
Zachráněný je ten, kdo ví, že nás Bůh nikdy neodepíše.
Proto Ježíš říká: „To je nové a věčné přátelství („nová a věčná smlouva“). Snad už konečně vy pochybovači, vy co křivdíte Bohu a podezříváte jej, že je horší než vy (otcové všelijakých Abšalómů), snad konečně uvěříte v bezpodmínečnou lásku Boha. Snad už vám konečně bude stačit důkaz mé věrnosti na kříži a důkaz Otcovy lásky, když mě pustil mezi vás – nebezpečné, zbožné šelmy.“
„Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“
(J 3,16-17
)
A pak evangelium pokračuje: „Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího“. (J 3,18
)
To znamená: kdo nepřijme tento důkaz boží věrnosti, odsuzuje se, chudák, k samotě, ke smutku, neboť žít s vinou je strašné.
Nepřiznat si svou vinu, nebýt odpovědný, je víc než jen neštěstí – takový člověk je nepoužitelný, neschopný dobrých vztahů a zavírající si dveře k odpuštění a nápravě.
My bychom byli rádi, aby naše vina byla vyzmizíkovaná, vygumovaná, aby Bůh za našimi skutky udělal tlustou čáru, jako by se nic nebylo stalo, aby naše provinění bylo promlčeno, neboť těžko snášíme kaz na své fasádě.
Ale to by jednak nebylo zdravé ani spravedlivé. A není to nutné.
Nás zachraňuje Boží věrnost a ne dokonalost našeho lesku!
Z chyb můžeme – díky Bohu – povstat a poučit se. Bůh nám nebude naše chyby připomínat (nebude-li to nutné), pokud se k nim poctivě postavíme.
Bůh nám nabízí svou pomoc: „Nezapomeň, že tu jsem ještě já. To, co je pro tebe nezvratné, s tím si já poradím.“
Umím-li přijmout Boží pomoc a zažiji-li, že se Bůh ujímá toho, komu jsem ublížil a vynahrazuje-li mu můj dluh, který já sám nemohu splatit, pak narůstá moje vděčnost a obdiv k Bohu.
(Všímám-li si, že mně Bůh vynahrazuje to, čím mi jiní ublížili a v čem mi zůstali dlužni, pak se mohou uzdravovat zranění, která mi ti druzí způsobili.)
Jsou lidé, kteří bez vlastního provinění objevili velikost Boží lásky (např. Ježíšova matka), ale my ostatní, natvrdlí, až po zkušenosti Božího slitování. (Srov. např. Ez 16
. kap.)
Znovu řeknu, stává se, že pochybujeme o Boží přízni, ale zachráněný, vykoupený je ten, který je schopen si převážit Boží věrnost proti svým pochybnostem.
Takový člověk je uzdraven ze své odcizenosti. Uklidní se a získá nové sebevědomí. A energii, kterou by ztrácel pochybnostmi, využije ke spolupráci s Bohem.
„Nedovolit“ Bohu, aby mě miloval, je největší neštěstí.
Neodpustit si (přesto, že mi je nabízeno odpuštění) je katastrofa (tu si způsobil Kain a Jidáš).
Nebýt milovaný je neúnosné. A prázdnota je k zalknutí.
Jak my se máme! Neuplyne týden, abychom nebyli při Večeři Páně ubezpečováni o nezměrné Boží věrnosti. Pokaždé se nám dostává velikého ubezpečení o Přátelství. To je víc než nejúčinnější očkování proti nemoci.
Kdo z nás může říci, že netrpí nedostatkem bezpodmínečné lásky?
Naše záchrana začíná tím, že nám Bůh bezpodmínečnou lásku poskytuje. S toho se dá vyjít, to je základ nového života.
-----------------------------
Poznámky:
/1 Jeden římský císař řekl: „Římský občan by neměl nikdy slovo kříž a ukřižování vyslovit“. Ukřižování bylo nejtěžším trestem pro otroky. Římský občan nesměl být ukřižován (např. apoštol Pavel).
Na kříži člověka naprosto ponížili, zkurvili (promiňte mi to vulgární slovo, ale nevím jak jinak šílenost ukřižování vyjádřit). Ukřižovaný už nebyl člověkem, svíjel se bolestí jako červ. Řval bolestí: „Zabijte mě, zabijte mě“. Zuřil a spílal katanům, aby je vyprovokovat k zabití. Pak už jen zápasil o každý dech…
Ukřižovaným dávali často pít, aby příšerné mučení trvalo týden i déle.
Židé odsouzence na smrt kamenovali. Pokud někoho chtěli proklet, pověsili jeho mrtvolu na dřevo (na kůl, na strom).
„Ukřižovaný“ byl víc než „syn smrti“, byl něco jako „zkurvysyn“. (To slovo uráží nejen ponižovaného, ale i jeho rodiče. Ukřižování hrozně uráží i rodiče ukřižovaného. Ostatně každé ubližování se týká nejen ublíženého, ale i jeho přátel, včetně Přítele největšího.)
Slušný člověk nepoužívá taková slova „kurva, zkurvit a zkurvysyn“ a v tomto smyslu ten císař řekl: „Římský občan by neměl vypustit z pusy slovo kříž a ukřižování“.
Je hrozné, že Ježíš byl „oficiální mocí církve (synagógy)“ odsouzen k ukřižování – to znamená proklet do pekla. Takový rozsudek měl děsivou působnost. (Synagóga i církev znamená společenství lidu božího.)