Poznámky k neděli 20. listopadu 2011

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 3,10 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání

Datum: 20. 11. 2011
(O Večeři Páně)

X.   ČÍM  NÁS  JEŽÍŠ  ZACHRAŇUJE?

 
 

„Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna …“ (srov. J 3,16).  Co ta slova znamenají?  

Při „Abrahámově  obětování Izáka“ Bůh nezkoušel Abraháma jako učitel, který potřebuje zjistit vědomosti žáka.  /1  

Vypočítá-li student příklad, dostane další. Počítáním narůstá poznání a použitelnost vyučovaného.  /2  

Proč si stále myslíme, že Bůh od nás vyžaduje pro sebe to nejlepší?

Jedná naprosto opačně. 

Dává-li nám děti (to nejlepší, co má) – proč by nám je bral?

Navíc nám dává i svého Syna. Bůh je tu pro nás.                                                              

I rodiče říkají, my tu jsme pro děti.

To, co Bůh nežádal po Abrahamovi, nakonec on sám dal. Pustil svého syna mezi nás – šelmy a hady (zapřísahající se pravou vírou a zbožností). 

Máma požádá syna, aby umyl nádobí. Ten lítá až do večera venku. Máma hubuje, nádobí si musí umýt sama, ale ráno – kupodivu – udělá klukovi snídani.

Ježíš po vzkříšení  opět vyhledal své přátele (kteří se po jeho zatčení jako přátelé nezachovali) a připravil jim snídani. (Srov. J 21,1-14)  

Jak rozumět prohlášení:  „Kristus splatil dluh Adamův“? 

Jedni mají za to, že Ježíš zaplatil Otci.

Co měl platit? Copak v Boží Trojici má každý „vlastní konto“ jako v nevydařeném manželství?

Jiní si vážně  myslí, že Ježíš platil Satanovi.

Bůh je solidní, jedná  slušně (i s ďáblem), ale co by měl satanovi platit? Je mu snad něco dlužen?

Ježíš zaplatil za svou obětavost životem. Ale život jsme mu vzali my, ne Bůh.

Ježíš nás nezachraňuje utrpením a smrtí (tím, co mu udělali jeho vrazi), ale zachraňuje nás svým krásným životem, celým svým životem. Jeho přátelství a jeho věrnost ho stály život.

(Stydím se, že existují  modlitby o obětování Ježíšovy krve, která usmiřuje Otcův hněv. /3)  

Raději to nebudu rozebírat, to není mým záměrem.) 

Kde je v Bibli řeč o usmiřování Boha?

Boha není proč  usmiřovat, to člověk se urazil a obrátil se k Bohu zády.

Ježíš přišel, aby nás (přesvědčené, že v náboženství všemu rozumíme) získal pro obrácení k životu a k Bohu. V obrácení nejde jen o odvrácení se od hříchu, ale také o odvracení se od zkreslených představ o Bohu. Potřebujeme se obrátit k Bohu.   

Po hříchu nás ďábel s oblibou straší boží spravedlností. To je jeho zákeřná taktika.

Ježíš nám ukazuje skutečnou a krásnou tvář Otcovu. Boha se nemusíme bát, ani si nemusíme pracně a nákladně teprve získávat jeho přízeň. Bůh má pro nás otevřenou náruč.   

Hřích lidstva nelze spravit hříchem (ukřižováním). Bůh nechce utrpení. Zlobí-li děcko, nespraví to trest. Řekneme: „Buď hodnější“.

Potřebovali jsme vidět, jak si Bůh představuje pěkný lidský život.

Ježíš nám ukazuje, jak můžeme spolupracovat s Bohem (učedníci se od Ježíše mnoho naučili).

Ukazuje nám, že i s hříšníkem lze jednat slušně. 

Protože Bohu málo nasloucháme, zůstává v nás stále strach z Boha, z trestů,  ze svých vin, z hříchu, ze zavržení, strach z mocných a nebezpečných.

Tolikrát jsme slýchali: „Budeš-li hodný, budeš-li mít dobré známky, výkon … budu tě mít rád“. Podle takovéto „podmínečné“ lásky jsme si vytvořili svou představu o Bohu a masochisticky se jí držíme.

Trpíme pocitem bezvýznamnosti a nemilováníhodnosti.

Kdekdo má strach, že je nula. „Kdo MĚ může mít rád takového, jaký jsem? Jak si zasloužit ztracenou Boží přízeň?“

Ježíš ukazuje, že i kdybych byl tisíckrát horší, Bůh mě nevydědí. Nemusím bojovat o přízeň Boha. Tu má i ten, který by byl v pekle. /4   To samozřejmě neznamená, že smí do nebe.

 

Ježíš nás uzdravuje svým přátelstvím, svou obětavostí a statečností, ne utrpením!  /5

Bůh je větší přítel než  jsme tušili a uměli si představit. Předčil všechna naše očekávání. 

Kdybychom Ježíšovo „vykoupení“ zúžili jen na umučení, bylo by ostatní nadbytečné.  To by se Ježíš nemusel namáhat učit, konat a jednat s námi hříšnými.

„Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ (Mt 4,4 )

Každé Ježíšovo vyprávění  nám umožňuje víc porozumět Bohu, abychom mu mohli důvěřovat. 

Po Ježíšově životě  už o boží věrnosti nemusím pochybovat a všechnu svou energii mohu vložit k porozumění a příjemné spolupráci s Bohem.  

Proč my sami tak lehko souhlasíme, že by Ježíš měl být obětním beránkem, jehož  krev vyžadoval Bůh? Kde k tomu bereme právo?

(Važme jednotlivé obrazy a obraty z Písma a nezaměňujme rozhodnutí těch, kteří Ježíše ponížili a zavraždili s rozhodnutím Boha.) 

Nebyl snad Ježíš poslán na svět k životu?

Nestál při něm Dárce a Udržovatel života?

Nepřál Bůh svému Synu vše nejlepší?

Proč my Ježíše dopředu necháme s klidem „obětovat“? Co si to dovolujeme?

Kdo nám dává právo nepřát Ježíšovi spokojený život, čest a dobré jméno?  

Ze zištných důvodů rychle a klidně souhlasíme s hrozným umučením Ježíše. – Protože to je pro nás výhodné.

Nejsme hnusní? 

(Nemakančenkové často od bohatých vyžadují, aby jim přispívali: „Mají peníze, tak ať platí“.)

Copak se Ježíš narodil jako ten, který je určen pro porážku?

 

Jako se zbabělec nepohoršuje nad příkazem pro Abraháma k obětování syna, tak jsme si zvykli na Ukřižování.

Samozřejmě, pouze se pohoršit, by bylo málo, ale kdo se ptá, ten se dozví víc. Nejsme zvyklí přemýšlet o Božím jednání a raději se přidáváme k falešnému soucitu jeruzalémských žen na křížové cestě. (Podobáme se lidem sledujícím film z koncentračního tábora a pojídajícím při tom smažené brambůrky.)  

 

Naštěstí Bůh se svým milovaným synem nejednal nespravedlivě. 

„Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna …“(srov. J 3,16), ale to neznamená, že jej poslal pod nůž. (Jestli manželka svolí, aby manžel šel do odboje a on skončí v koncentráku, nikdo ji nepodezírá, že ho poslala na mučidla.)

 

Ježíš se nabídl, že nás přivede zpět do Otcovy náruče a Otec mu to dovolil. Stálo ho to víc než jen krk. Ukřižování ovšem nebylo Otcovým nápadem a úmyslem.

Nepleťme si pojmy a nesvádějme svou krutost a svou vinu na Boha! 

Otec trpí víc než  Syn na kříži. Tomu rozumí každý rodič. (Kdo o tom pochybuje, ať se jde podívat třeba do nemocnice na ušní oddělení  – na mámu s děckem, kterému „píchají uši“  – třeba mu to bude stačit.)

Kdy začneme přemýšlet a přestaneme z Boha dělat krvežíznivou stvůru?  

Ježíš volil mezi dvěma zly nebo řekněme – zvolil lepší variantu.

Viděl jak se hloupě  v tvrdohlavosti a pýše řítíme do strašné propasti. Nepřeháněl, když kritizoval naši zbožnost a varoval nás před jedovatou zbožností, nesnášenlivostí, před fanatismem zbožných. Slušní a zbožní lidé ukřižovali Mesiáše.

Do kostela chodí různí  zbožní. Do nazaretského kostelíčka chodila výborná Ježíšova žačka (jeho matka), ale i zbožní, kteří mu za jeho primiční  kázání hned kroutili krkem. (Srov. Lk 4,16-30)

To my jsme pro „pravdu Boží“  schopni zlikvidovat každého, kdo mluví o Bohu jinak než  my. Jsme schopni obětovat nevinného pro „svou ideu“ a „čistotu víry“.  

„Zbožní“ Ježíšovi nevěřili. Dodneška mu valně nevěříme; myslíme si, že NÁS se jeho varovná slova netýkají, myslíme si, že stačí věřit, že Ježíš je Syn Boží (to ví ďábel lépe než my).

 

Ježíš nám řekl o Bohu vše, co měl. Vykonal, co vykonat měl; mnoho mocných činů, abychom poznali, že jej posílá Bůh. Snažil se zabránit zboření chrámu, zkáze Jeruzaléma, pogromům (včetně hitlerovského) a válkám.

Ale copak jej někdo bral vážně?  /6

Kdopak mu věřil?

Nakonec mu zbyla jediná  možnost, aby mu uvěřili – přestat se skrývat, nebránit se a přenechat vše představeným Synagógy, aby se ukázalo ovoce jejich „víry“ a „zbožnosti“.

Došlo na Simeonova slova Marii: „Je dán k pádu mnohých a k povstání mnohých, a jako znamení, kterému se budou vzpírat – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí“.

(Lk 2,35)

 

Ježíš vsadil na poslední  kartu, volil „menší zlo“. Věřil, že získá mnohé, až uvidí jeho lásku, která se nezalekla ani strašného ponížení a krutého umučení na kříži. 

Není jednoduché  přijít o dobrého jméno, čest a pověst a nechat se umučit jako největší vyvrhel lidstva.

Bylo to nutné? K čemu slouží Ježíšova smrt?

Muselo se to stát? 

Ježíš říká  Nikodémovi: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný“. (J 3.14-15)

Nic nemusíme, jen zemřít. Kdo by mohl Mesiáši poroučet?

Jenže pan profesor Nikodém se neptal, proč „musí“.  

V Letohradě byl kdysi nebezpečný přejezd přes železniční trať. Lidé upozorňovali na nebezpečí. Stále marně. „Tam se musí něco stát, aby dráha vynaložila více péče“, říkali smutně někteří lidé.

Až po střetu vlaku s autobusem konečně dráha zbudovala signalizační zařízení. Ale nejdříve „muselo“ několik lidí přijít o život, než někdo nahoře uvěřil v nebezpečnost přejezdu. /7

 

Ježíš „musel“  být popraven, abychom mu uvěřili, že není podvodník, alkoholik, děvkař, lhář, podvodník, posedlý, spolčený s ďáblem, kritik církve, bludař, heretik, provokatér, …

 

Ježíš „musel“  být popraven, aby velice slušný pan profesor Nikodém uvěřil, že Ježíš není podivín. 

Ježíš „musel“  být popraven, aby mu uvěřili jeho nejbližší přátelé  (svatý Petr a svatý Jan a ostatní svatí apoštolové  a učedníci), že nepřehání, když tvrdí, že víra židů  je povrchní a nebezpečná Mesiáši, lidem i Bohu, a že představení „církve“ (synagógy) jsou schopni zavraždit nevinného.

 

Ježíš „musel“  být popraven, aby apoštolové poznali, že jim nekřivdil, když  jim řekl, že prásknou do bot, až bude vyslýchán.   

Nikodém byl u toho, když  se nejvyšší církevní soud rozhodl pro justiční  vraždu.

Ježíšovi přátelé byli ochromeni rozsudkem Nejvyšší náboženské autority a náboženského úřadu nad Ježíšem. Ježíš byl prohlášen za  největšího vyvrhele.

Apoštolové byli zaskočeni ve svých představách o Mesiáši. Jejich Mesiáš se nebrání. A Bůh nehne ani brvou!!

Jim samotným se dělalo špatně z vlastní zbabělosti. 

Především se jim ovšem zhroutili jejich náboženské představy. Kleofáš a jeho kolega na útěku do Emauz říkali tomu „pocestnému“: „Hrůza, co se stalo. Ježíše, spravedlivého člověka, proroka, zlikvidovali naši představení. Co s námi bude? Hospodin se s námi přestane bavit, Zabili jsme mu jeho člověka. Náš národ stihne trest.

My, jsme se tedy spletli, mysleli jsme si, že Ježíš je Mesiáš. Všeho jsme nechali a stali jsme se jeho učedníky, no, ale ukázalo se, že Ježíš Mesiášem není.

Mesiáše přece nikdo nemůže spoutat, natož zabít, to jsme se učili už v náboženství.

Ach jo, kdy nám pošle Hospodin  Mesiáše, když my klidně zabijeme nevinného člověka. To je konec, Mesiáše se už naše generace nedočká, jak by se na  nás mohl Hospodin nenaštvat. To je hrůza, to je bída!

Ach, jo, my už ničemu nerozumíme.“ (Srov. Lk 24,13n

A Ježíš se usmíval, konečně řekli: „My už ničemu nerozumíme“. 

Předtím Petr i za ostatní, káral! Ježíše: „Ty tomu nerozumíš!“  /8  

Sláva! Konečně začali „emauzští“ Ježíšovi naslouchat. (Ale co to Ježíše stálo.)

Předtím mu skákali do řeči a vedli svou. Konečně je mohl Ježíš doučit to, co předtím tolikrát odmítali.  /9

Konečně mohl učedníkům  „otevírat mysl“. (Srov. Lk 24,45)  

Až pak, až po všem, Petr řekl: „Já, hlupák, jsem Ježíše káral za jeho slova, že Mesiáše popraví zbožní. Ježíš měl ve všem pravdu! Trefil se i s kokrháním kohouta před mým zapíráním …“

 

(Jak to, že ale nikdo z Ježíšových přátel nečekal u hrobu, jestli snad … náhodou … přeci jen … nevstane z mrtvých …?)  

Ukřižováním vyšlo najevo, že Ježíš není podvodník, bludař, hříšník, že miluje Otce a lidi. …

„Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna …“ (srov. J 3,16).  /10  

To vše jsem řekl ve zkratce. Je zapotřebí krok po kroku hledat smysl Ježíšových slov. A pečlivě znovu promyslet Ježíšovy výroky o ukřižování.  /11

Pak teprve porozumíme Pavlovým komentářům k ukřižování.  

To vše potřebujeme promýšlet pro naši generaci, pro sebe, pro své děti a vnuky.

„Dobrý hospodář vynáší ze svého pokladu nové i staré.“ (Srov. Mt 13,52

Katechismus nám nemůže stačit.  

Jako ve „Sbírce početních příkladů“ jsou pro kontrolu správnosti našich výpočtů  užitečné výsledky příkladů, tak je užitečný Katechismus. Ale jako nás výsledky příkladů nenaučí počítat, tak nás Katechismus nenaučí promýšlet poselství Boží lásky pro nás a naše děti a vnuky. To by byl Ježíš napsal katechismus.

 

----------------------------

Poznámky:

                  /1     Příběh o obětování  Izáka s námi má otřást, abychom si už konečně jednou uvědomili, jak je lidský život pro Boha cenný.

Příběh směřuje k zákazu lidských obětí. Nesmyslnost a hrůznost obětování Jefteho dcery je nám už jasná, ale u obětování Izáka si sedíme na vedení.  

                /2    Jde o Abrahámův růst a použitelnost ke spolupráci s Bohem – Abrahám na základě řady zkušeností poznal, že Bohu může absolutně důvěřovat i v  situacích, do kterých on sám nevidí, a kam by si  netroufl.

Hospodin nevyžaduje slepou víru! (Ta je nepoužitelná a dokonce nebezpečná – kdo poslouchá slepě, může být schopen plnit i rozkazy zločinců.)  

                /3   Slyšeli jste modlitbu: „Bože, tobě obětuji Tělo a Krev umučeného Krista“?

To se to z cizího dává.

Rozumíte tomu?

Proč  tak „nešikovná“ slova?. Co kdyby nás někdo slyšel, co by si o nás myslel? A co by si pomyslel o Bohu?“ „Co to je ten Bůh zač – co se mu líbí?“

 

               /4     Z knihy Moudrosti:

  Bože, ty můžeš  vždycky prosadit svou svrchovanou moc

  a síle tvé  paže nikdo neodolá.

  Neboť  jako prášek na misce vah je před tebou celý svět   

  a jako kapka ranní rosy padající na zem.

  Nade všemi se smilováváš, protože všecko můžeš,  

  nehledíš na hříchy lidí, jen aby činili pokání.

  Miluješ  všecko, co je,

  a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil,

  vždyť  bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti.     

  A jak by mohlo cokoli trvat, kdybys ty to nechtěl,

  anebo být zachováno, kdybys to nepovolal k bytí?

  Šetříš všecko, protože to je tvé,

  Pane, který  miluješ život.              (Mdr 11,21-26)

 

            /5   Druhá světová  válka neskončila díky utrpení koncentráčníků (to říkám i coby syn koncentráčníka), ale díky těm, kteří se postavili proti zlu.

 

           /6    Nikdo nevěřil Ježíšovým varováním, že Izraelité jdou na opačnou stranu od Hospodina, a potřebují  se „obrátit“. 

Nazaretští se ve svém „kostele“ strašně urazili a chtěli Ježíše zavraždit jen proto, že jim řekl, že je otázkou, zda přijmou Mesiáše, když nejsou otevřenější Božímu slovu než jejich otcové.   I apoštolové si mysleli, že Ježíš přehání, když řekl, že Mesiáš bude popraven. A když tvrdil, že Mesiáše ukřižují „kněží, teologická fakulta a biskupská konference v čele s papežem“,  svatý Petr s ním jednal jako s malým klukem.

„Ježíš začal učedníky učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.  A mluvil o tom otevřeně. " ( Mk 8,31-32)

 

             /7      Šest miliónů Židů „muselo“ být zavražděno, abychom konečně zahlídli velice nepříjemnou pravdu o našem  antisemitismu a lhostejnosti.

Desítky miliónů „musely“ padnout ve válce a být zavražděny komunistickým zločinem abychom si uvědomili, že demokracie a humanismus nejsou schopny udržet lidstvo při životě. (Někomu to stále ještě nedochází.)

 

             /8     „Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: "Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!"

Ale on se obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ (Mt 16,21-23 )

 

             /9       Nejméně  osmkrát se, podle evangelií, Ježíš  pokoušel vysvětlit, jak je „zbožnost“ jeho věřících současníků zvrhlá, že jsou schopni exemplárně zlikvidovat samotného Mesiáše.

               

            /10      To je úžasný a vrcholný básnický obraz, kterému rozumí každý slušný rodič, ten by   raději obětoval svůj život, než život svého dítěte.

Vyjádření:  „Bůh nám dává všechno, co má“,  je prvním stupněm obdarování, vydanosti, obětavosti. „Dát svého jediného, milovaného syna“ – je ještě vyšším stupněm. To je víc než absolutním.     

 

            /11     „  Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí  být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.  (J 3,14-17

                        Nepoznali, že k nim mluví o Otci. Ježíš  jim řekl: „Teprve, až vyvýšíte Syna člověka, poznáte, že já jsem to a že sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě  naučil Otec“. (J 8,27-28)     

                        Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce.  (Jan 10,17-18

                         „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“

 

 To řekl, aby naznačil, jakou smrtí  má zemřít. (Jan 12,32-33)

                          Slyšeli jste, že jsem vám řekl:“  Odcházím – a přijdu k vám. Jestliže mě milujete, měli byste se radovat, že jdu k Otci; neboť Otec je větší než já.

Řekl jsem vám to nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili. Již s vámi nebudu mnoho mluvit, neboť přichází vládce tohoto světa. Proti mně nic nezmůže. Ale svět má poznat, že miluji Otce a jednám, jak mi přikázal.“ (J 14,28-31a)