Poznámky k neděli 13. listopadu 2011
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 7,28 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 13. 11. 2011
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 7,28 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 13. 11. 2011
(O Večeři Páně)
IX. JEŽÍŠ NÁM NABÍZÍ ZÁCHRANU
„To je chléb, který se pro vás vydává, krev, která se pro vás vylévá …“ Srov. Lk 22,19-20
Josef Zvěřina nás učil: „Ježíš se vydal nejen za nás, ale také „pro nás“.
Vzal si za úkol nás přivést do domu otcovského, do náruče Boží.
Vydává se kvůli nám, pro nás, abychom nehynuli.
Vydává se i pro svého Otce, aby se Otec mohl radovat z našeho návratu (jako otec marnotratného syna).
Vydává se dokonce i kvůli sobě, neboť neutíká od úkolu, který si předsevzal.
Jak a čím nás Ježíš zachránil? To je samozřejmě veliké téma, které zde celé nemohu a ani nemíním postihnout. Ale chci položit některé otázky, abychom přemýšleli o Bohu a velikosti jeho lásky a vyjeli ze zajetých kolejí svého strnulého a neživého myšlení.
Všichni víme, že jsme se kdysi odcizili Bohu, sami sobě a jeden druhému. Táhne se to od Adama.
Svým potomkům můžeme odkázat různé dědictví, bohatství nebo dluhy. Můžeme dětem život ulehčit nebo ztížit.
Narodili jsme se do porušeného světa. Potkali jste někoho, kdo by řekl: „Mně nic neschází, jsem milován Bohem, každý se mnou jedná uctivě a s ochotou, až je to jednotvárné?“
Mluvit o dědičném hříchu je nepřesné (osobní rozhodnutí činí chybu hříchem) a zavání kolektivní vinou..
Je rozdíl mezi dědičností a dědictvím (dědičnost byla objevena až v 18. století).
Můžeme druhým odkázat různé dědictví, dobré nebo zlé, hodnoty nebo zatížení a dluhy.
Mělo by se mluvit raději o dědictví po Adamovi.
Ale také máme mluvit o dědictví Abrahámově, Mojžíšově a Ježíšově. /1
To je výhra! To je ulehčený život. To je nová hojnost a nová úroveň.
Ježíš nás přišel uzdravit a osvobodit z odcizenosti a strachu.
Když mu vytýkali zájem o hříšníky, namítal: „Mohu s nimi jednat jinak než Bůh“? A vyprávěl podobenství o ztracené ovci, o roztrženém náhrdelníku a o tátovi dvou synů (marnotratného a otráveného).
Ježíš nás přišel chránit, pomáhat a zachránit. Celým svým životem. Ne pouze smrtí. To bychom snížili jeho krásné dílo. Zachraňuje nás vším, co vykonal. Přivádí nás k Otci každou svou radou, pomocí, příkladem. Každé jeho slovo je životadárné; to, jak jednal s hříšníky, hrál si s dětmi, dotýkal se nemocných, všechna jeho podobenství, uzdravování, kříšení z mrtvých, odpouštění hříchů, jeho statečnost, svoboda …, to vše má uzdravující a životadárný účinek.
Ježíš nás chce dovést k důvěřování Otci.
(Když se náš táta po válce vrátil z koncentračního tábora, naše nejstarší sestra (tenkrát jí bylo pět let, my ostatní jsme se narodili až po válce) se ho bála – byl hubený, zarostlý a sestra zapomněla jeho podobu. Maminka naši sestru „ochočovala“, aby se nebála, až sestra jednou konečně vlezla tatínkovi na klín.)
Ježíš nás chce ochočit, ukazuje nám milováníhodného Otce.
Proč my si z nepochopitelného důvodu ponecháváme představu svévolného, uraženého Boha?
Stále omíláme staletou představu našich dávných předků, kteří kdysi na otázku o vykoupení přišli s teorií zadostiučiní.
Usuzovali podle jednání středověkých „křesťanských“ vládců, velkých i malých. Měli za to, že jsme svými hříchy Boha urazili. Jestli nevolník urazil šlechtice, sedřeli z něj kůži. /2
Pokud šlechtic urazil šlechtice, mohlo urážku smazat jen zadostiučinění. Soubojem – buď do první krve nebo až na smrt.
Podle tehdejších přetrvávajících pohanských souřadnic o stavech společnosti byl rozdíl, zda byl uražen žebrák nebo král. /3
Středověká teorie o zadostiučinění tvrdila, urážka Boha je tak veliká, že ji nemůže odčinit, usmířit, zadostiučinit žádný člověk, jen někdo, kdo je víc než jen člověk. Krví!
Ale Ježíš neříká, Bůh je uražen a je třeba usmířit Boží hněv. (Zuřivě štěkající pes nás nemůže urazit.) Bůh se neuráží. Ježíš nepřišel smířit Boha s námi, ale nás s Bohem. /4
To my jsme se urazili, my trucujeme a nechceme domů.
Abychom dobře porozuměli, proč se nechá Ježíš ukřižovat, musíme nejprve pečlivě projít Ježíšova slova v evangeliích. /5
Až pak můžeme správně porozumět kazatelským obrazům apoštola Pavla, kterými se snaží ukázat význam Ježíšovy smrti. Nepoučení se dostanou do slepé uličky, citují-li doslovně jen Pavlova slova nebo slova starozákonních proroků. /6
Samozřejmě, že nepopírám Pavlovy obrazy o vykoupení. Ale vadí mně, jak ta slova lacině opakujeme – aniž jim rozumíme a nepromyšlenými tvrzeními stavíme Boha do nevábného světla.
Jak může někdo vzít na sebe vinu druhého? Třeba vinu esesáků, kteří v Osvětimi házeli kojence do ohně?
Představte si, že bych opilý sedl za volant a zabil člověka.
Hodný ministrant, aby zabránil ostudě faráře, by řekl: „Řídil jsem já“.
Budete-li vědět pravdu, odsoudíte nevinného?
My ovšem klidně tvrdíme: „Ježíš zemřel za naše hříchy, aby nám mohlo být odpuštěno. Boží spravedlnost to vyžadovala.“
Představme si, že se táta věnuje svým dvěma synům a vede je k učení. V den vysvědčení jeden syn přinese vyznamenání, ale druhý propadá. Táta odepne řemen a chce potrestat lajdáka. Ale hodný syn řekne: „Otče, potrestej mě“. Znáte tátu, který by ztrestal nevinného?
(Bohužel, já ano, ale Bůh to není.)
K falešným představám o boží spravedlnosti nás také tlačí pohanské představy o dvou základních principech dobra a zla a jejich rovnováze. /7
Nevzdělaná lidová zbožnost si představuje slova proroků jako ortel. („Co se má stát, se stane!“) Nejsme muslimové, abychom věřili v osud. V řeckých (pohanských) tragediích nelze zabránit věštbě, např.: „Syn zavraždí otce“. A ať děláte, co děláte, k otcovraždě dojde.
Proroctví je výzvou k obrácení, varováním před katastrofou. Mnoho lidí se myslí, že proroctví jsou vyřčením osudu, věštbou.
Proroci jsou posláni k pomoci, vzpomeňme na kázání Jonáše – a Ninive je zachováno.
Předvídá-li Bůh dopředu, kam se řítíme, neznamená to, že nás řídí jako loutky. /8
Nevzdělaní lidé slyší o naplnění Písma proroků, o smrti Mesiáše a mají představu, že Bůh napsal scénář, rozdělil role a každá postava dramatu se musí přesně držet litery textu.
Lidová víra je přesvědčena, že ukřižování Ježíše byl Boží nápad a Boží přání.
Potřebujeme se naučit rozlišovat Boží přání a Boží dopuštění.
(Ježíš proti lidové zbožnosti velice vystupoval. Lidová zbožnost, nepoučená Písmem, má své představy o tom, kdo je a kdo není zbožný. Srážka s ní stála Ježíše život.) /9
Až příliš se mluví o spravedlnosti Boží a zapomíná se na milosrdenství Boží.
Copak Bůh je svázán mechanismem strohé spravedlnosti? Copak se hřích dá spravit hříchem?
Těm, co poukazují na nutnost Ježíšovy smrti z důvodu spravedlnosti, stačí položit otázku: „Bylo by jednání Otce vůči Ježíši spravedlivé, kdyby vyžadoval Ježíšovu popravu“?
Už u Ezechiela přece Hospodin říká, nikdo nebude pykat za druhého: „Zemře ta duše, která hřeší.“ (Ez 18.4b
Kdo vyžadoval Ježíšovu smrt Bůh nebo lidé?
Bůh je svobodný, není pohanským králem nebo božstvem spoutaným „nedokonalým – lidským pojetím spravedlnosti“.
Vzpomeňme, jak krále Darvaješe (který svého přítele Daniela nechal uvrhnout do lví jámy) vydírali hnusní dvořané: „I král musí poslechnout nezrušitelné zákony Médů a Peršanů, protože právo je nad králem“. (Srov. Dan 6
Podobný princip vládne na pohanském dvoře v knize Ester, např.: „… spis napsaný jednou královým jménem a zapečetěný královým prstenem nelze vzít zpět.“ (Est 8,8b
Bůh není svévolný diktátor, nedělá si „co chce“. Dodržuje pravidla, ale nad spravedlností je jeho milosrdenství. /11
To jen zákoníci prostí Ducha si takové jednání nedovedou představit a unést (nemají srdce).
Bůh je velkorysý, stále nás dotuje.
Kain zabil Ábela, a Bůh nevyžadoval trest pro Kaina: „Jedna mrtvola je až příliš. Kaine, změň se, objev svou cenu i cenu svého bratra a přijmi odpovědnost za svého bratra.“
Jákobovi synové prodali Josefa. Zasluhovali smrt a nakonec jim bylo odpuštěno. Bez trestu.
Mohl bych pokračovat Davidem a dalším dlouhým výčtem božího milosrdenství až k otci marnotratného syna …
Ale my často tvrdohlavě tvrdíme: „Ježíš musel zemřít“.
Kde se to bere? Proč Boha pomlouváme?
Maminka ráda žije pro dítě. Porod nebývá legrace a vydržet pubertu a „marnotratná“ léta dětí, teprve ne. Táta zaplatí škodu, kterou děcko způsobilo. Natož Bůh.
Proto jsem jednou řekl, kdyby bylo na mě, zakázal bych padesát let používat slovo oběť – pro ty naše nešťastné pohanské představy.
Možná by stačilo zaměnit Ježíšovu „oběť“ za „obětavost“.
Obětoval Abrahám Izáka Bohu?
Ano. A bez mrtvoly a krve.
Maxmilián Kolbe nabídl svůj život za tátu tří dětí. Kdyby velitel tábora byl slušnější člověk a řekl by: „Maxmiliáne, jsi velkorysý, dám milost Gajovníčkovi i tobě“, to by Kolbeho nabídka nebyla obětí?
Nebo kdyby Rusové osvobodili Osvětim dřív, než Kolbe zemřel, to už bychom o Kolbeho oběti (obětavosti) nemluvili?
Musí u oběti být vždy mrtvola a krev?
Proč se držíme pohanské představy o Bohu, který potřebuje smývat hříchy krví oběti?
Ježíš nám ukazuje krásnějšího a velkorysejšího Boha.
Ježíš řekl: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává, krev, která se prolévá na odpuštění hříchů.“ (Srov. Lk 22,19n
Kdo se trochu namáhá, může za těmi slovy objevit víc, než ten, kdo nepřemýšlí, nevadí mu krev a rychle hledá jen svou spásu, nemyslí na druhého (na Ježíše a na Otce) a příliš rychle papouškuje slova, kterým nerozumí.
Potřebovala Ježíšova matka „vykoupení“?
Ano. Jak?
Byla uchráněna „dědičného hříchu“ a žila svatým životem? Ano.
Z čeho tedy byla „vykoupena“? Jak na ni funguje vykoupení?
Jan – Předchůdce Páně „je největší z lidí“ (říká Ježíš), nebyl hříšníkem.
Potřeboval „vykoupení“? Ano, ale ne od hříchů.
„Jan je menší než nejmenší nebešťan“. (Srov. Lk 7,28
Dosaďme na chvíli za slovo „vykoupení“ záchranu nebo pomoc.
Všichni jsme potřebovali Ježíšem ukázat, jak si Bůh představuje pěkný život člověka. Všichni k tomu potřebujeme jeho pomoc.
V tom je Ježíšův přínos, jeho „vykoupení“ člověka (vysvobození, záchrana, nový křesťanský – Ježíšův – životní styl). Do nebe smí ten, kdo přijme Ježíšův způsob života a něco takového bychom sami neobjevili a nezmohli se na to vlastními silami.
Ano, pro nás hříšné zahrnuje Ježíšovo „vykoupení“ také odpuštění hříchů.
Toto je veliké téma. Velice zanedbané. Nepřemýšlíme o tom a pak naříkáme, že nám lidé opouštějí kostely. Říkala mi studentka: „Budha se usmívá. Vy máte všude jen toho zmasakrovaného na kříži“.
Nevyznávám pozitivní myšlení, ale musím se zastávat Boha proti naší hloupé lenosti přemýšlet a objevovat krásu Boha a jeho velkorysost v záchraně nás, padlých lidí.
Ježíš nás nezachránil tím, co mu udělali ti, co jej umučili (umenšili bychom jeho lásku, kdybychom ji zúžili jen na jeho smrt). Kdyby to bylo zapotřebí, tisíckráte by za nás šel znovu na kříž. /12
Ježíš nás zachránil svým celým láskyplným životem.
Bůh je nesmírně krásnou a vznešenou bytostí. Naši záchranu nelze popsat jediným obrazem. To Bible dělá, vypráví o Bohu přesněji než katechismy.
K otázce „vykoupení“se ještě vrátíme.
(Kdo se chce odborně vzdělat, může si přečíst např.:
Anselm Grün: „Biblické obrazy o vykoupení“
C.V. Pospíšil: „Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel“
Josef Ratzinger: „Úvod do křesťanství“
„Holandský katechismus“ (podepsaný Pavlem VI.)
Jakub Trojan: „Ježíšův příběh – výzva pro nás“.
------------------------
Poznámky:
/1 Abrahám nám odkazuje svou zkušenost s Hospodinem: Bůh je solidní partner. Je velkorysý, přející a hodnověrný přítel.
Mojžíš svědčí o Bohu věrném, slitovném, vysvobozujícím a pečujícím o naši svobodu.
Učí nás rozpoznávat dobro od zla, spravedlnost od nespravedlnosti, a jak chodit s Bohem (pravidla přátelství s Bohem i s lidmi).
Ježíš nám zprostředkovává milující náruč Otcovou. Ukazuje nám, že navzdory svému provinění, bídě a povrchnosti, smíme Bohu důvěřovat. Ježíš si získal naše srdce, uvěřili jsme mu, že nám Bůh slouží rád.
/2 Vzpomínáte na Dostojevského vyprávění – vesnický kluk poranil generálova psa. A generál jej za to nechal uštvat smečkou svých psů …
/3 Ježíš přináší nové pravidlo: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40
/4 „Bůh nás usmířil se sebou skrze Krista a pověřil nás službou smíru. Neboť Bůh smířil skrze Krista svět se sebou, nepřičítaje jim jejich přestupky, a vložil v nás slovo míru. …na místě Kristově prosíme: Smiřte se s Bohem!“ (Srov. 2 Kor 5,18-20
/5 Nejdříve je třeba číst 10krát jedno evangelium, pak 10krát druhé a třetí, a 20krát Janovo evangelium. A pak teprve číst Pavlovy texty.
(Celé Písmo má hodnotu zlata, ale Ježíšova slova mají hodnotu 24 karátů a Pavlova 18 karátů. Liturgie to ví, proto ke čtení evangelia vstáváme …)
/6 Např. Izajášův text „O trpícím božím služebníku“ ( Iz 52,13-53,12
/7 I do židovské mystiky se dostala nebiblická představa: Svět stojí na 35 spravedlivých a utrpení nevinných vyvažuje rovnováhu mezi dobrem a zlem.
/8 Jedu-li po silnici a slepice mi vběhne před auto, dvě vteřiny dopředu vím, jak to skončí – slepice bude placatá. Bůh vidí dopředu víc než jen dvě vteřiny. Ale předpověď toho, co se stane, není scénářem pro aktéry. Slepici nikdo pod auto nestrká.
/9 Lidová zbožnost za Ježíše byla: kousek z Písma tady a kousek támhle, plus rabínské názory.
Lidová zbožnost dnes je: kousek z Písma, něco ze zbožných knížek, myšlenka na den a něco podle vlastního vkusu.
/10 Co si myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: „Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby“? Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat.
Je-li někdo spravedlivý a jedná podle práva a spravedlnosti, … řídí se mými nařízeními, zachovává mé řády a jedná věrně, takový spravedlivý jistě bude žít. …
Duše, která hřeší, ta umře; syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu; spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi. Kdyby se svévolník odvrátil ode všech svých hříchů, jichž se dopouštěl, a dbal by na všechna má nařízení a jednal podle práva a spravedlnosti, jistě bude žít, nezemře. Žádná jeho nevěrnost, jíž se dopustil, mu nebude připomínána, bude žít pro svou spravedlnost, podle níž jednal.
Což si libuji v smrti svévolníka? je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ? (Srov. Ez 18,1-23
/11 V podobenství „o dělnících na vinici“ hospodář říká: „Nemohu si se svým majetkem udělat, co chci?“ ( Srov. Mt 20,1-16
/12 Jednou jsem se v kostele ptal posluchačů: „Kdyby Ježíše zabili s betlémskými chlapečky, byli bychom vykoupeni (zachráněni)“?
Ne. Nejde o krev, nejde přece o zabití.
Ježíš přišel, aby nás získal pro nový život, pro přátelství s Bohem. Čím a jak nás získal? Vyprávěl o Bohu, pomáhal, ukazoval na svém lidském životě, jak Bůh, kterého si nedokážeme představit, jedná s člověkem. I s člověkem hříšným, neváženým druhými a často i sebou samým. Ježíš nám potřeboval ukázat otcovskou tvář Boha. Proto těšil, pozvedal, uzdravoval, křísil, odpouštěl, vracel sebevědomí …
Ježíš říká: „Bůh si i tebe – kolaborante Zachee, i tebe teroristo Dismasi, i tebe prostitutko, tebe Samařanko a tebe pohanko – váží. Važ si každý sám sebe. Pojď, já tě naučím vážit si sebe sama. Pojď, já ti pomohu objevit, že jsi Bohem milovaný, použitelný, a že i ti, co ti ubližují, a kterým i ty ubližuješ, jsou použitelní pro pěkný život .
Člověče, mám tě rád… Bůh tě má rád.“
IX. JEŽÍŠ NÁM NABÍZÍ ZÁCHRANU
„To je chléb, který se pro vás vydává, krev, která se pro vás vylévá …“ Srov. Lk 22,19-20
Josef Zvěřina nás učil: „Ježíš se vydal nejen za nás, ale také „pro nás“.
Vzal si za úkol nás přivést do domu otcovského, do náruče Boží.
Vydává se kvůli nám, pro nás, abychom nehynuli.
Vydává se i pro svého Otce, aby se Otec mohl radovat z našeho návratu (jako otec marnotratného syna).
Vydává se dokonce i kvůli sobě, neboť neutíká od úkolu, který si předsevzal.
Jak a čím nás Ježíš zachránil? To je samozřejmě veliké téma, které zde celé nemohu a ani nemíním postihnout. Ale chci položit některé otázky, abychom přemýšleli o Bohu a velikosti jeho lásky a vyjeli ze zajetých kolejí svého strnulého a neživého myšlení.
Všichni víme, že jsme se kdysi odcizili Bohu, sami sobě a jeden druhému. Táhne se to od Adama.
Svým potomkům můžeme odkázat různé dědictví, bohatství nebo dluhy. Můžeme dětem život ulehčit nebo ztížit.
Narodili jsme se do porušeného světa. Potkali jste někoho, kdo by řekl: „Mně nic neschází, jsem milován Bohem, každý se mnou jedná uctivě a s ochotou, až je to jednotvárné?“
Mluvit o dědičném hříchu je nepřesné (osobní rozhodnutí činí chybu hříchem) a zavání kolektivní vinou..
Je rozdíl mezi dědičností a dědictvím (dědičnost byla objevena až v 18. století).
Můžeme druhým odkázat různé dědictví, dobré nebo zlé, hodnoty nebo zatížení a dluhy.
Mělo by se mluvit raději o dědictví po Adamovi.
Ale také máme mluvit o dědictví Abrahámově, Mojžíšově a Ježíšově. /1
To je výhra! To je ulehčený život. To je nová hojnost a nová úroveň.
Ježíš nás přišel uzdravit a osvobodit z odcizenosti a strachu.
Když mu vytýkali zájem o hříšníky, namítal: „Mohu s nimi jednat jinak než Bůh“? A vyprávěl podobenství o ztracené ovci, o roztrženém náhrdelníku a o tátovi dvou synů (marnotratného a otráveného).
Ježíš nás přišel chránit, pomáhat a zachránit. Celým svým životem. Ne pouze smrtí. To bychom snížili jeho krásné dílo. Zachraňuje nás vším, co vykonal. Přivádí nás k Otci každou svou radou, pomocí, příkladem. Každé jeho slovo je životadárné; to, jak jednal s hříšníky, hrál si s dětmi, dotýkal se nemocných, všechna jeho podobenství, uzdravování, kříšení z mrtvých, odpouštění hříchů, jeho statečnost, svoboda …, to vše má uzdravující a životadárný účinek.
Ježíš nás chce dovést k důvěřování Otci.
(Když se náš táta po válce vrátil z koncentračního tábora, naše nejstarší sestra (tenkrát jí bylo pět let, my ostatní jsme se narodili až po válce) se ho bála – byl hubený, zarostlý a sestra zapomněla jeho podobu. Maminka naši sestru „ochočovala“, aby se nebála, až sestra jednou konečně vlezla tatínkovi na klín.)
Ježíš nás chce ochočit, ukazuje nám milováníhodného Otce.
Proč my si z nepochopitelného důvodu ponecháváme představu svévolného, uraženého Boha?
Stále omíláme staletou představu našich dávných předků, kteří kdysi na otázku o vykoupení přišli s teorií zadostiučiní.
Usuzovali podle jednání středověkých „křesťanských“ vládců, velkých i malých. Měli za to, že jsme svými hříchy Boha urazili. Jestli nevolník urazil šlechtice, sedřeli z něj kůži. /2
Pokud šlechtic urazil šlechtice, mohlo urážku smazat jen zadostiučinění. Soubojem – buď do první krve nebo až na smrt.
Podle tehdejších přetrvávajících pohanských souřadnic o stavech společnosti byl rozdíl, zda byl uražen žebrák nebo král. /3
Středověká teorie o zadostiučinění tvrdila, urážka Boha je tak veliká, že ji nemůže odčinit, usmířit, zadostiučinit žádný člověk, jen někdo, kdo je víc než jen člověk. Krví!
Ale Ježíš neříká, Bůh je uražen a je třeba usmířit Boží hněv. (Zuřivě štěkající pes nás nemůže urazit.) Bůh se neuráží. Ježíš nepřišel smířit Boha s námi, ale nás s Bohem. /4
To my jsme se urazili, my trucujeme a nechceme domů.
Abychom dobře porozuměli, proč se nechá Ježíš ukřižovat, musíme nejprve pečlivě projít Ježíšova slova v evangeliích. /5
Až pak můžeme správně porozumět kazatelským obrazům apoštola Pavla, kterými se snaží ukázat význam Ježíšovy smrti. Nepoučení se dostanou do slepé uličky, citují-li doslovně jen Pavlova slova nebo slova starozákonních proroků. /6
Samozřejmě, že nepopírám Pavlovy obrazy o vykoupení. Ale vadí mně, jak ta slova lacině opakujeme – aniž jim rozumíme a nepromyšlenými tvrzeními stavíme Boha do nevábného světla.
Jak může někdo vzít na sebe vinu druhého? Třeba vinu esesáků, kteří v Osvětimi házeli kojence do ohně?
Představte si, že bych opilý sedl za volant a zabil člověka.
Hodný ministrant, aby zabránil ostudě faráře, by řekl: „Řídil jsem já“.
Budete-li vědět pravdu, odsoudíte nevinného?
My ovšem klidně tvrdíme: „Ježíš zemřel za naše hříchy, aby nám mohlo být odpuštěno. Boží spravedlnost to vyžadovala.“
Představme si, že se táta věnuje svým dvěma synům a vede je k učení. V den vysvědčení jeden syn přinese vyznamenání, ale druhý propadá. Táta odepne řemen a chce potrestat lajdáka. Ale hodný syn řekne: „Otče, potrestej mě“. Znáte tátu, který by ztrestal nevinného?
(Bohužel, já ano, ale Bůh to není.)
K falešným představám o boží spravedlnosti nás také tlačí pohanské představy o dvou základních principech dobra a zla a jejich rovnováze. /7
Nevzdělaná lidová zbožnost si představuje slova proroků jako ortel. („Co se má stát, se stane!“) Nejsme muslimové, abychom věřili v osud. V řeckých (pohanských) tragediích nelze zabránit věštbě, např.: „Syn zavraždí otce“. A ať děláte, co děláte, k otcovraždě dojde.
Proroctví je výzvou k obrácení, varováním před katastrofou. Mnoho lidí se myslí, že proroctví jsou vyřčením osudu, věštbou.
Proroci jsou posláni k pomoci, vzpomeňme na kázání Jonáše – a Ninive je zachováno.
Předvídá-li Bůh dopředu, kam se řítíme, neznamená to, že nás řídí jako loutky. /8
Nevzdělaní lidé slyší o naplnění Písma proroků, o smrti Mesiáše a mají představu, že Bůh napsal scénář, rozdělil role a každá postava dramatu se musí přesně držet litery textu.
Lidová víra je přesvědčena, že ukřižování Ježíše byl Boží nápad a Boží přání.
Potřebujeme se naučit rozlišovat Boží přání a Boží dopuštění.
(Ježíš proti lidové zbožnosti velice vystupoval. Lidová zbožnost, nepoučená Písmem, má své představy o tom, kdo je a kdo není zbožný. Srážka s ní stála Ježíše život.) /9
Až příliš se mluví o spravedlnosti Boží a zapomíná se na milosrdenství Boží.
Copak Bůh je svázán mechanismem strohé spravedlnosti? Copak se hřích dá spravit hříchem?
Těm, co poukazují na nutnost Ježíšovy smrti z důvodu spravedlnosti, stačí položit otázku: „Bylo by jednání Otce vůči Ježíši spravedlivé, kdyby vyžadoval Ježíšovu popravu“?
Už u Ezechiela přece Hospodin říká, nikdo nebude pykat za druhého: „Zemře ta duše, která hřeší.“ (Ez 18.4b
) /10
Kdo vyžadoval Ježíšovu smrt Bůh nebo lidé?
Bůh je svobodný, není pohanským králem nebo božstvem spoutaným „nedokonalým – lidským pojetím spravedlnosti“.
Vzpomeňme, jak krále Darvaješe (který svého přítele Daniela nechal uvrhnout do lví jámy) vydírali hnusní dvořané: „I král musí poslechnout nezrušitelné zákony Médů a Peršanů, protože právo je nad králem“. (Srov. Dan 6
. kap.)
Podobný princip vládne na pohanském dvoře v knize Ester, např.: „… spis napsaný jednou královým jménem a zapečetěný královým prstenem nelze vzít zpět.“ (Est 8,8b
)
Bůh není svévolný diktátor, nedělá si „co chce“. Dodržuje pravidla, ale nad spravedlností je jeho milosrdenství. /11
To jen zákoníci prostí Ducha si takové jednání nedovedou představit a unést (nemají srdce).
Bůh je velkorysý, stále nás dotuje.
Kain zabil Ábela, a Bůh nevyžadoval trest pro Kaina: „Jedna mrtvola je až příliš. Kaine, změň se, objev svou cenu i cenu svého bratra a přijmi odpovědnost za svého bratra.“
Jákobovi synové prodali Josefa. Zasluhovali smrt a nakonec jim bylo odpuštěno. Bez trestu.
Mohl bych pokračovat Davidem a dalším dlouhým výčtem božího milosrdenství až k otci marnotratného syna …
Ale my často tvrdohlavě tvrdíme: „Ježíš musel zemřít“.
Kde se to bere? Proč Boha pomlouváme?
Maminka ráda žije pro dítě. Porod nebývá legrace a vydržet pubertu a „marnotratná“ léta dětí, teprve ne. Táta zaplatí škodu, kterou děcko způsobilo. Natož Bůh.
Proto jsem jednou řekl, kdyby bylo na mě, zakázal bych padesát let používat slovo oběť – pro ty naše nešťastné pohanské představy.
Možná by stačilo zaměnit Ježíšovu „oběť“ za „obětavost“.
Obětoval Abrahám Izáka Bohu?
Ano. A bez mrtvoly a krve.
Maxmilián Kolbe nabídl svůj život za tátu tří dětí. Kdyby velitel tábora byl slušnější člověk a řekl by: „Maxmiliáne, jsi velkorysý, dám milost Gajovníčkovi i tobě“, to by Kolbeho nabídka nebyla obětí?
Nebo kdyby Rusové osvobodili Osvětim dřív, než Kolbe zemřel, to už bychom o Kolbeho oběti (obětavosti) nemluvili?
Musí u oběti být vždy mrtvola a krev?
Proč se držíme pohanské představy o Bohu, který potřebuje smývat hříchy krví oběti?
Ježíš nám ukazuje krásnějšího a velkorysejšího Boha.
Ježíš řekl: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává, krev, která se prolévá na odpuštění hříchů.“ (Srov. Lk 22,19n
)
Kdo se trochu namáhá, může za těmi slovy objevit víc, než ten, kdo nepřemýšlí, nevadí mu krev a rychle hledá jen svou spásu, nemyslí na druhého (na Ježíše a na Otce) a příliš rychle papouškuje slova, kterým nerozumí.
Potřebovala Ježíšova matka „vykoupení“?
Ano. Jak?
Byla uchráněna „dědičného hříchu“ a žila svatým životem? Ano.
Z čeho tedy byla „vykoupena“? Jak na ni funguje vykoupení?
Jan – Předchůdce Páně „je největší z lidí“ (říká Ježíš), nebyl hříšníkem.
Potřeboval „vykoupení“? Ano, ale ne od hříchů.
„Jan je menší než nejmenší nebešťan“. (Srov. Lk 7,28
) A přesto
potřebuje, stejně jako Marie, Ježíšovu transfúzi „nového způsobu
života“.
Dosaďme na chvíli za slovo „vykoupení“ záchranu nebo pomoc.
Všichni jsme potřebovali Ježíšem ukázat, jak si Bůh představuje pěkný život člověka. Všichni k tomu potřebujeme jeho pomoc.
V tom je Ježíšův přínos, jeho „vykoupení“ člověka (vysvobození, záchrana, nový křesťanský – Ježíšův – životní styl). Do nebe smí ten, kdo přijme Ježíšův způsob života a něco takového bychom sami neobjevili a nezmohli se na to vlastními silami.
Ano, pro nás hříšné zahrnuje Ježíšovo „vykoupení“ také odpuštění hříchů.
Toto je veliké téma. Velice zanedbané. Nepřemýšlíme o tom a pak naříkáme, že nám lidé opouštějí kostely. Říkala mi studentka: „Budha se usmívá. Vy máte všude jen toho zmasakrovaného na kříži“.
Nevyznávám pozitivní myšlení, ale musím se zastávat Boha proti naší hloupé lenosti přemýšlet a objevovat krásu Boha a jeho velkorysost v záchraně nás, padlých lidí.
Ježíš nás nezachránil tím, co mu udělali ti, co jej umučili (umenšili bychom jeho lásku, kdybychom ji zúžili jen na jeho smrt). Kdyby to bylo zapotřebí, tisíckráte by za nás šel znovu na kříž. /12
Ježíš nás zachránil svým celým láskyplným životem.
Bůh je nesmírně krásnou a vznešenou bytostí. Naši záchranu nelze popsat jediným obrazem. To Bible dělá, vypráví o Bohu přesněji než katechismy.
K otázce „vykoupení“se ještě vrátíme.
(Kdo se chce odborně vzdělat, může si přečíst např.:
Anselm Grün: „Biblické obrazy o vykoupení“
C.V. Pospíšil: „Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel“
Josef Ratzinger: „Úvod do křesťanství“
„Holandský katechismus“ (podepsaný Pavlem VI.)
Jakub Trojan: „Ježíšův příběh – výzva pro nás“.
------------------------
Poznámky:
/1 Abrahám nám odkazuje svou zkušenost s Hospodinem: Bůh je solidní partner. Je velkorysý, přející a hodnověrný přítel.
Mojžíš svědčí o Bohu věrném, slitovném, vysvobozujícím a pečujícím o naši svobodu.
Učí nás rozpoznávat dobro od zla, spravedlnost od nespravedlnosti, a jak chodit s Bohem (pravidla přátelství s Bohem i s lidmi).
Ježíš nám zprostředkovává milující náruč Otcovou. Ukazuje nám, že navzdory svému provinění, bídě a povrchnosti, smíme Bohu důvěřovat. Ježíš si získal naše srdce, uvěřili jsme mu, že nám Bůh slouží rád.
/2 Vzpomínáte na Dostojevského vyprávění – vesnický kluk poranil generálova psa. A generál jej za to nechal uštvat smečkou svých psů …
/3 Ježíš přináší nové pravidlo: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40
)
/4 „Bůh nás usmířil se sebou skrze Krista a pověřil nás službou smíru. Neboť Bůh smířil skrze Krista svět se sebou, nepřičítaje jim jejich přestupky, a vložil v nás slovo míru. …na místě Kristově prosíme: Smiřte se s Bohem!“ (Srov. 2 Kor 5,18-20
)
/5 Nejdříve je třeba číst 10krát jedno evangelium, pak 10krát druhé a třetí, a 20krát Janovo evangelium. A pak teprve číst Pavlovy texty.
(Celé Písmo má hodnotu zlata, ale Ježíšova slova mají hodnotu 24 karátů a Pavlova 18 karátů. Liturgie to ví, proto ke čtení evangelia vstáváme …)
/6 Např. Izajášův text „O trpícím božím služebníku“ ( Iz 52,13-53,12
) je básnickým popisem a nelze
jej použít jako text právnický nebo jako dogmatickou definici, navíc jej
máme nepřesně přeložen.
/7 I do židovské mystiky se dostala nebiblická představa: Svět stojí na 35 spravedlivých a utrpení nevinných vyvažuje rovnováhu mezi dobrem a zlem.
/8 Jedu-li po silnici a slepice mi vběhne před auto, dvě vteřiny dopředu vím, jak to skončí – slepice bude placatá. Bůh vidí dopředu víc než jen dvě vteřiny. Ale předpověď toho, co se stane, není scénářem pro aktéry. Slepici nikdo pod auto nestrká.
/9 Lidová zbožnost za Ježíše byla: kousek z Písma tady a kousek támhle, plus rabínské názory.
Lidová zbožnost dnes je: kousek z Písma, něco ze zbožných knížek, myšlenka na den a něco podle vlastního vkusu.
/10 Co si myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: „Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby“? Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat.
Je-li někdo spravedlivý a jedná podle práva a spravedlnosti, … řídí se mými nařízeními, zachovává mé řády a jedná věrně, takový spravedlivý jistě bude žít. …
Duše, která hřeší, ta umře; syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu; spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi. Kdyby se svévolník odvrátil ode všech svých hříchů, jichž se dopouštěl, a dbal by na všechna má nařízení a jednal podle práva a spravedlnosti, jistě bude žít, nezemře. Žádná jeho nevěrnost, jíž se dopustil, mu nebude připomínána, bude žít pro svou spravedlnost, podle níž jednal.
Což si libuji v smrti svévolníka? je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ? (Srov. Ez 18,1-23
)
/11 V podobenství „o dělnících na vinici“ hospodář říká: „Nemohu si se svým majetkem udělat, co chci?“ ( Srov. Mt 20,1-16
)
/12 Jednou jsem se v kostele ptal posluchačů: „Kdyby Ježíše zabili s betlémskými chlapečky, byli bychom vykoupeni (zachráněni)“?
Ne. Nejde o krev, nejde přece o zabití.
Ježíš přišel, aby nás získal pro nový život, pro přátelství s Bohem. Čím a jak nás získal? Vyprávěl o Bohu, pomáhal, ukazoval na svém lidském životě, jak Bůh, kterého si nedokážeme představit, jedná s člověkem. I s člověkem hříšným, neváženým druhými a často i sebou samým. Ježíš nám potřeboval ukázat otcovskou tvář Boha. Proto těšil, pozvedal, uzdravoval, křísil, odpouštěl, vracel sebevědomí …
Ježíš říká: „Bůh si i tebe – kolaborante Zachee, i tebe teroristo Dismasi, i tebe prostitutko, tebe Samařanko a tebe pohanko – váží. Važ si každý sám sebe. Pojď, já tě naučím vážit si sebe sama. Pojď, já ti pomohu objevit, že jsi Bohem milovaný, použitelný, a že i ti, co ti ubližují, a kterým i ty ubližuješ, jsou použitelní pro pěkný život .
Člověče, mám tě rád… Bůh tě má rád.“