Poznámky k neděli 6. listopadu 2011

(O Večeři Páně)

VIII.    O  OBĚTI

 
 

Naše představy o oběti ustrnuly. Budeme se muset u této otázky zdržet déle, než budeme pokračovat v našich úvahách o Večeři Páně. Nebudeme spěchat, rozdělíme si naši úvahu na čtyři krát.  

Je nám příjemné pozvání  milým hostitelem, který nám přeje, rád nás vidí, pro něhož  máme cenu, který umí ocenit, co se nám daří, povzbuzuje nás a je s námi rád. Kdo by takové setkání nevyhledával?  

Zakoušíme krásu Ježíšova přátelství. Říkali jsme si, že už lámání obyčejného chleba kdysi zakládalo mezi stolovníky přátelství na život a na smrt.   

Ježíš ve své  hostině říká: „Toto už není obyčejný  chléb, nabízím vám své tělo, svou krev, abyste uvěřili mému přátelství“.  

To jsou významná slova, řeknu-li básnická, pak tím myslím to, že poezie umí vystihnout hloubku a význam něčeho více než technický popis.  /1

                 

Ježíšovo přátelství  je neobyčejně silné. Unese selhání, zradu, je na život a na smrt, jde dokonce až za hrob. (Po zmrtvýchvstání Ježíš znovu vyhledal své přátele, přesto, že se v jeho nouzi jako přátelé nezachovali.)  

Často mluvíme o mši, jako o oběti.   SAMOZŘEJMĚ,  KDE JE LÁSKA,  TAM JE OBĚŤ.  OBĚTAVOST!   TO JE NAPROSTO ZŘEJMÉ !!  /2 

Ale kdybych mohl, zakázal bych na 50 let slovo oběť používat.

Proč? 

Protože oběť stále chápeme pohansky (je znát, že pocházíme z pohanů).

Pohané se snaží něčím si božstvo získat, usmířit, koupit, naklonit, zavázat.  /3   (Z historie známe řadu pohanských obětí, i lidských: Indové, Aztékové, …) To je magie, manipulace s božstvem. 

Pokoušet se manipulovat s Bohem, uplácet jej, je hříchem. 

Ale už Židé věděli, že si přízeň Hospodina nemusíme získávat, Bůh je naprosto na naší straně. 

(„Bůh si nás zamiloval první“, srov. 1 J 4,19. Ježíš to znovu potvrdil neslýchaným způsobem.) 

Starozákonní oběti měly naprosto jiný smysl, než oběti pohanů. 

V minulé kapitole jsme si řekli, že byly poděkováním, nebo kajícím gestem obětujícího. /4

Měly pro Izraelity pouze výchovný smysl. Byly kvůli lidem, ne kvůli Bohu. Hospodin přece žádné oběti nepotřebuje.

                 

Výzva k obětování  Izáka nás má vyburcovat k základnímu přemýšlení o vztahu Boha k nám, abychom jednou pro vždy pochopili zákaz lidských obětí. (Ještě v 6. stol před Kristem obětoval Izraelský král Hospodinu svého syna.)  

Mnohokráte v Bibli najdeme velikou kritiku starozákonních obětí. /5

Ježíš v linii proroků vytýká Izraeli „pohanské“ obchodování a manipulování s Bohem. Vyhnání prodavačů z jeruzalémského chrámu ukazuje závažnost tohoto zákazu. /6

V žádném případě Bohu nelze místo vlastního vztahu podstrčit něco, někoho jiného, nějakou oběť.  Vzpomeňme na nešťastný a tragický omyl Jiftácha obětujícího Bohu svou jedinou a milovanou dceru (viz Sd 11

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Jeruzalémská bible (pracovní)

Tématu jsou přímo věnovány texty: Dcera a otec (Spirituála)

Čtení je také zmíněno v textech: 2. neděle čtyřicetidenní (B) (Václav Vacek) 24. neděle v mezidobí (B) (Václav Vacek) Poznámky k neděli 6. listopadu 2011 (Václav Vacek) 8. O oběti (Vacek - Večeře)

Všechny odkazy

. kap.). 

V nás, co pocházíme původně z pohanských národů, ale stále přetrvává něco z pohanského myšlení (např.: chronicky se mezi námi drží všelijaké pověry). Jsme pokoušeni kličkovat a obchodovat s Bohem, nabízet mu své modlitby, posty, sebezápory a další produkty zbožnosti místo osobního vztahu. To jsou projevy nesvobodného člověka, nevolnické mentality.

Ne málo lidí si myslí,  že bez Ježíšovy smrti, krve a utrpení by nebylo vykoupení.  /7

Dodneška občas slýcháváme: „Oběť má být zničena, spálena, obětí se člověk zapírá, vzdává něčeho hodnotného, oběť je cennější, musíme-li se přemáhat“? (Říkala mně jedna řádová sestra: „No, na tom sebebičování něco bylo…“.)  /8

                        

Ježíš při Poslední  večeři kupodivu nepoužil k vyjádření své obětavosti velikonočního beránka, ač se tento obraz přímo nabízel.

Proč? Ježíš věděl o pokušení židů i nás „pohanokřesťanů“ vracet se k pohanskému chápání obětí.   

Proč my katolíci tak rádi mluvíme o oběti? O své oběti. Copak neznáme maminky (i nevěřící) nezištně pečující o postižené  děti? Nemluví o oběti, sebezáporu a zásluhách jako my. 

Fotbalisté třikrát týdně na tréninku propotí dres, jsou pokopaní, někdy zranění a nezaslechneme jediného slova o oběti, sebezáporu. Baví je sport a chtějí umět dobře hrát.

Proč my tolik vedeme řeči o oběti? Proč stále hledáme zásluhy před Bohem, abychom se mu „zalíbili“? Proč si tak rádi hrajeme na Ježíšovo „ukřižování“ a „obětujeme“ své utrpění za druhé?

Proč neřekneme: „Naše trápení je následkem našich chybných nebo svévolných rozhodnutí“?  

Představte si, že v lese začnete pozorovat mraveniště. Jeden mravenec by vás oslovil: „Veliký člověče, já tě mám rád,  já tě chci uctít, obětuji ti svůj život. Z lásky pro tebe. Požádal jsem své kamarády, aby mě přibyli na křížek z jehličí“.

Co bychom mravenci řekli? „Poslechni, mravenče, my lidé, vás mravence, máme rádi, těší mě tvoje přízeň, ale jestli se neurazíš, svojí smrtí mě nijak neuctíš. Nepotřebuji tvou smrt. Naopak, žij! Vás mravenců je třeba. Čistíte les, dostali jste pěkné poslání. Žij!

Ale jestli tě zajímá, co mně udělá radost, na něco se tě zeptám: „Vy černý mravenci prý máte v mraveništi rezatý mravence?“ „No, máme“. „A copak u vás dělají?“ „No pracují.“

„No počkej, buď poctivý, nepracují, otročí. Vy jste je zotročili. Tak poslouchej, propusťte je na svobodu. To mě bude blažit.  A ty žij, a přej život jiným a služ životu. A pozdravuj Ferdu Mravence.“ /9

 

Bůh nám přeje život a ne trápení. Trápení je ovocem hříchu a věříme, že jednou nebude.

Ježíš neřekl: „Vyhledávejte trápení,“ ale:  „Pečujte jeden o druhého. Pojďte se mnou budovat svět laskavější, krásnější a  bezpečnější.“

Proč přišel Ježíš  na svět? Abychom na jeho lidském životě viděli, jak si Bůh představuje pěkný lidský život.

V listě Židům čteme:  „Kristus říká, když přichází na svět:

                                    Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo.  

                                    V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. 

                                    Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli,

                                    jak je o mně v tvé knize psáno.“ (Žid 10,5-7) 

„Otče, chceš, abych byl člověkem. Budu jím rád. Je pěkné být člověkem.“

Člověk má velikou důstojnost, neboť je vrcholným dílem božím. Bůh se nestydí za své dílo, je na ně hrdý a má z něj radost. /10

Bůh nás stvořil z radosti a pro radost.

Proč mají rodiče děti? Potřebují pro někoho žít.

„Každý potřebuje, aby jej někdo potřeboval“ (říká zajíček v půvabné a moudré knize Daisy Mrázkové „Haló, Jácíčku“).

Zřejmě se i Bůh potřebuje nekonečně rozdávat.

Bůh se na nás dívá  s větším zalíbením, než si myslíme. Vždyť se nám i ledacos daří.

Bůh nám kdysi řekl: „Žij.“  A stále se nás ptá: „Jak se máš? Jak se ti daří? Víš, že tě mám rád a že tu jsem pro tebe?“ 

Takový postoj máme přece i my ke svým dětem, natož Bůh.

Samozřejmě láska něco stojí, láska je obětavá! 

„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dává (položí) život za své přátele.“ Láska není výlučně vázána na krev. Rodiče postižených dětí nevykrvácí (krev není podstatná), ale obětavě a obdivuhodně dávají dětem svůj život, slouží životu.

 

---------------------------

Poznámky:   

                 /1   Chemici řeknou, že voda je H
2O, ale někdo napíše báseň o studánce, ke které laně chodí pít.

Sedíme-li u ohně  a jeho gotické plameny šlehají  k nebi, nemyslíme na okysličování.

A jestli někoho políbíme, možná by nám nebylo příjemné, kdyby někdo řekl, že polibek je dotyk dvou sliznic.

Ježíš  je mistr slova a je také básník (orientální  poezie je ovšem trochu jiná než naše). 

            /2       Život stojí na „oběti“, na vydávání se. Rostliny spotřebovávají slunce, vodu, vzduch a určité látky z půdy. Zvířata žijí z rostlin nebo jiných živočichů. Člověk navíc žije díky veliké péči jiných, rodiče se starají, opotřebovávají, přibývá jim vrásek a časem se sklání k zemi. V slunci hoří plyny, až jednou vyhasnou. Za každou cihlou, listem papíru nebo chemickým výrobkem je skryt dřívější život nevědomky odevzdaný ve prospěch existence jiného.

Bez ochoty a obětavosti nemůže žít ani rodina, ani společnost. Jen z obětavosti  může existovat radostné soužití.

Dobře víme, že kdykoliv beru – spotřebovávám život, kdykoliv dáváme – život umožňujeme.

Nemohu dát, aniž  bych nedostal (od rodičů, přátel, učitelů, zvířat, rostlin, živé i neživé přírody).

Ale smím brát jen tehdy a k tomu, abych dával.

Sobectví  je služba peklu. (Tak to říká pan profesor Jan Heller.) 

O Ježíšově  vydanosti a obětavosti snad už  také něco víme.

Ježíš  zemřel za bezbožné.  Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život.  Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.  (Srov. Ř 5,6-8) 

 

           /3  úryvek z článku Josefa Ratzingera „Smysl liturgie“:

Co je vlastně  uctívání? Co se při něm děje? Jádrem kultu je prakticky ve všech náboženstvích oběť. Ale to je pojem, který  je překryt množstvím nedorozumění. Obecný  názor je spojen s tím, že oběť má něco společného se zničením. Znamenalo to odevzdání skutečnosti, která je člověku nějak drahá, Bohu. Toto odevzdání však předpokládá, že bude člověku vzata z užívání, a k tomu by právě mohlo dojít pouze jejím zničením.  Ale zde si musíme okamžitě položit otázku: Jakou radost by Bůh měl mít ze zničení? Copak je mu zničením něco předáno? Odpověď zní, že ve zničení je obsažen akt uznání Boží svrchovanosti nad všemi věcmi. Ale může takovýto formální akt skutečně sloužit Boží vznešenosti? Zjevně ne. Pravé odevzdání Bohu musí přece vypadat úplně jinak. Spočívá – tak to vidí církevní otcové v návaznosti na biblické myšlení – ve sjednocení člověka a stvoření s Bohem. Sounáležitost s Bohem nemá nic společného se zničením nebo nebytím, ale se způsobem bytí: znamená vystoupení ze statutu oddělení, ze zdánlivé autonomie, z bytí pouze pro sebe a v sobě. Znamená tu ztrátu sebe, která je jediným možným způsobem sebenalezení (srov. Mk 8,35; Mt 10,39). Proto mohl Augustin říci, že pravá „oběť“ je civitas Dei, to znamená lidstvo, které se stalo láskou, které zbožšťuje stvoření a je odevzdáním veškerenstva Bohu: Bůh všechno ve všem (1 Kor 15,28) – to je cíl světa, to je podstata „oběti“ a kultu.

Můžeme tedy říci: Cílem kultu a cílem stvoření  je totéž – zbožštění, svět svobody a lásky. Tím se však i v kosmickém objevuje historické: Kosmos není určitým druhem uzavřeně postavené budovy, není v sobě spočívající schránkou, v níž mohou eventuálně probíhat dějiny. Je sám pohybem od počátku k cíli. Je určitým způsobem sám dějinami. …                        ( Teologické texty 1/2005)          

 

         /4      Zlo má tvrdé následky, někoho postihuje, často ničí i život. Starozákonní oběť za hřích, při které bylo zvíře spáleno celé, měla výchovný účel.  Aby lidé viděli, že zlo postihuje někoho nevinného.

Trest  ale nemůže napravit provinění, má jen výchovný účel. Pokud se někdo kaje, může mu být trest snížen, nebo odpuštěn.  

           /5   „K čemu je mi množství vašich obětních hodů“, praví Hospodin. „Přesytil jsem se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů.  Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří?  Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát.  Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet.“  (Iz 1,11-13)

             Podobně mluví např.  Am 5,21-23 

           /6      Proč Ježíš na nádvoří pohanů tak vyvádí? Vždyť možnost koupě obětních zvířat nebo výměna peněz byly rozumným zařízením.

Jak to, že zde Ježíš reaguje tak silně  a vraždu svého přítele Jana Křtitele jakoby neviděl?

Nad tím se máme pozastavit. Ježíšovo jednání má často ještě jiný, hlubší smysl.

Ježíš  naprosto zásadně a rozhodně  vystupuje proti jakémukoliv obchodování  s Bohem – po všechny časy! Něco takového je naprosto zvrhlé!

 „Dvořané“ všech dob a typů,  lidé kariéry, toužící po moci, vlivu, bohatství, slávě, se snaží nejrůznějšími způsoby získat co nejvyšší postavení nebo přízeň „nahoře“( nebo „Nahoře“).

                  I ve vzteku nebo bezmocnosti  jsme náchylní zaklínat se Bohem, strašíme jím, vyhrožujeme jím jiným i sobě. Podléháme tomu coby představení, rodiče, vychovatelé …, ti co chtějí ovládat, i ti, co se děsí odpovědnosti.

I lidé, kteří se stali oběti pachatelů, jsou pokoušeni získat Boha pro svou pomstu nebo vyrovnání dluhů.

Ježíš  nás přichází osvobodit od krutých představ o Bohu. Svým přístupem k člověku ukazuje skutečnou tvář Hospodina. Bůh nerozkazuje, nepřichází (a nikdy nepřijde) s nebeskou armádou nebo ochrankou, nepotřebuje otroky a nevolníky. I lichotnictví a podlézání se mu příčí.

 

           /7    Copak Bůh nezakázal lidské oběti? Mohl by svolit k něčemu nebo vyžadovat něco, co se mu bytostně příčí. Zlo nelze napravit zlem.

       Už sv. Tomáš Akvinský  říká: „K našemu vykoupení by stačila jediná kapka Ježíšovy krve“ (třeba při obřízce). Zpíváme v kostele krásnou píseň na Tomášova slova „Klaním se ti vroucně“ a víme, že krev vůbec nebyla  nutná. (Umíme ocitovat i věty z Písma, ale přitom ve svých řečech o Bohu tvrdohlavě a drze šermujeme pohanskými názory.)

           /8    Ani si neumíme představit, že by manželku těšilo víc, kdyby jí manžel přinesl kytici s přemáháním …

Každý  ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť  „radostného dárce miluje Bůh. (2 Kor 9,7)   

           /9     Možná to je opačně, rezatí mravenci  zotročují černé, v tom případě se černým omlouvám.

          /10     To se ví, že je pro nás neuvěřitelnou poctou, že se Bůh v Ježíši stává člověkem. Kdo z nás by se stal psem z lásky ke psům. Natož slimákem. A mezi Bohem a námi je větší rozdíl než mezi  námi a žížalou.

Židé vědí  o velikosti Boha. Mezi Bohem a námi je nepřekročitelná propast. Ale Ježíš tuto vzdálenost překonal. Pozorujeme, že Bůh je tak veliký, že mu žádný člověk není malý.

Celou věčnost nad tím budeme kroutit hlavou, ale trochu už  rozumíme tomu: „láska se neptá…“