Poznámky k neděli 30. října 2011
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Kor 11,20n - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 30. 10. 2011
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Kor 11,20n - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 30. 10. 2011
VII. VEČEŘE PÁNĚ – HOSTINA S „LÁMÁNÍM
CHLEBA“
„Ježíš vzal při večeři chléb, stejně i kalich s vínem …“
Při slavení Večeře Páně jsme pozapomněli řeč hostiny, společného jídla.
Mše se stala postupem času spíš jen nádhernou podívanou a soukromou modlitbou. Ti v lavicích už nebyli spolustolovníci a přátelé u stolu. Zůstávali v hledišti s nadějí na pár drobtů. Krásné obrazy a sochy je uchvacovaly, muzika v nich činila své, ale skrze matné sklo latinské liturgie k nim po staletí neproniklo to podstatné – být přímými účastníky hostiny Pánovy(snaha Cyrila a Metoděje – rozumět liturgii – byla zapomenuta).
Náboženské obřady Izraelitů se odehrávají především v rodině. A k jejich náboženským slavnostem téměř vždy patří hostina (mimo kajících obřadů). O židovské velikonoční slavnosti to platí především. Má jedinečnou atmosféru (zapomeňme na obrazy evropských malířů „Večeře Páně“), je nestrnulou rodinnou slavností velikého obsahu (naše štědrovečerní večeře se s ní nedá srovnat), ve které se samozřejmě počítá s dětmi, i ty mají při slavnosti svou roli.
Lidé se dříve daleko více vzájemně potřebovali a setkávali. Dodnes se vzájemná blízkost potvrzuje společným jídlem. Kterépak naše setkáni s blízkými nesouvisí s pohoštěním?
Izraelité neoddělovali tělesné od duchovního a celý život propojovali s Dárcem života. I nám je společné jídlo více záležitostí ducha než jen těla. U společného stolu nejde jen o nasycení těla. Všemi smysly máme okoušet dobrodiní a krásu božích a lidských darů. Už dítě začíná vnímat přízeň a vztah rodičů skrze jídlo a další příjemné pocity. V modlitbách nad jídlem neděkujeme jen za potravu.
Ke stolování patří dobrá nálada, jídlo a pití, radost ze setkání, povídání (to puritánští seveřané zakazovali při jídle mluvit). Při jídle se nečtou noviny. Ani duchovní četba! Když jídlo, tak jídlo, když rozjímání, tak rozjímání.
Je neúctou nebo nepozorností přehlížet, nevychutnat a nepochválit dar a nepoděkovat dárci. /1
Jídlo má svou jedinečnou řeč (co to s námi udělá, když už jen zavoní jídlo …).
Společné jídlo vytváří příležitost být tu jeden pro druhého. Při stolování nemusíme mít prostřeno na stříbře a zvedat malíček při pití kávy.
Hostina je slavením přátelství: „Jsi mi cenný. Rád tě vidím. Chceš si přibrat, sladíš? Mohu ti nalít?“ Jsem tu pro tebe. /2
Kdo neumí stolovat, nepochopí smysl liturgie.
Mít chleba (jídlo) znamená žít. Rozdělit se o potravu může někdy zachránit život.
Různé kultury používaly různé rituály sbratření. „Lámání chleba“ je prastarý rituál Předního Východu. Dodneška vítáme nejvzácnější návštěvy chlebem. A občas zaslechneme: „Když dojde na lámání chleba“. Ke stolu, k jídlu nezveme jen tak někoho.
Dříve se nemuselo vysvětlovat, že chléb je z mouky mnoha zrn. Každý viděl, jak se pěstuje obilí, mele se, jak se peče chléb. Nemuselo se vysvětlovat podobenství chleba – „dají-li se zrna dohromady a zřeknou-li se sebe“, „nechají-li zrna se sebou něco udělat“, vznikne nová kvalita – chléb. Je rozdíl jíst zrní (také se jedlo, třeba opražené) nebo pečivo.
Podobně vzniká mezi jednotlivci (stejných postojů) společné přátelství. S druhými se dá vytvořit větší a nové dílo, než na jaké se zmůže jedinec.
Pojíst z jednoho chleba bylo srozumitelným gestem. V nejstarších dobách zakládal rituál společného „lámání chleba“ silné pouto přátelství a vzájemné odpovědnosti. V nejstarších dobách až s povinností krevní msty. /3
V Izraeli byla později krevní msta nahrazena novým pravidlem: „oko za oko, život za život“, ale vážnost a působnost obřadu lámání chleba nadále zůstávaly.
Mnohokrát je v Bibli řeč o „lámání chleba“. Aby dostatečně vynikla síla a závaznost tohoto gesta, uvedu i negativní příklad.
Vzpomeňme na zločin deseti Jákobových synů. Nejprve chtěli svého bratra Josefa zabít, nakonec jej prodali do otroctví. Za každý z těchto skutků jim hrozil trest smrti. Aby nikdo nic neprozradil, především otci Jákobovi, lámali spolu bratři chléb.
Jak to bylo, když jsme jako malí kluci tajně kouřili? Stávalo se, že nás vyčmuchal na tajném místě nějaký mrňous. Co se v takových případech dělá, aby to nepráskl?
„Chceš taky kouřit?“
Samozřejmě! Chce být jako ti velcí kluci.
„Tak a teď jsi taky kouřil, nesmíš to říct.“
Většinou řekl. Spolupachatelství nezakládá odpovědnost. To Josefovi bratři věděli, nevykouřili spolu dýmku, ale! lámali chleba. Ten obřad „držel“.
Izraelité používali „lámání chleba“ při každé rituální hostině.
K většině obětování patřila odedávna u mnoha kultur (i pohanských) hostina.
Jak vypadaly oběti starých Izraelitů? Jen u celopalů (u obětí za hřích) bylo spáleno celé zvíře. /4
Při obětech díkůvzdání to bylo jinak. Krev zvířete, jako princip života, vraceli Dárci života. Přední pravou nohu s lopatkou odevzdali chrámovému personálu (levité a kněží neměli půdu, byli živi z naturálních dávek při obětování). Na oltáři byly spáleny jen ledviny a střevní tuk. Ostatní maso se upeklo ke slavnostní hostině pro obětující. Představovali si to tak: Hospodin jejich oběť – vděčnost – přijal a zve je, coby své přátele, k hostině.
Oběť v Izraeli byla projevem vděčnosti. Dostal jsem, proto, jako projev vděčnosti, něco přináším. Dostaneme-li čokoládu, rozlámeme ji a nejdříve z ní nabídneme dárci.
Oslavenci, přinášíme dort nebo bonboniéru (často jako projev úcty a vděčnosti). Oslavenec dar přijme, kousek si vezme a nabídne gratulantům. /5
Hostina patřila podstatně! k oběti. Nebylo obětujícího, aby se neúčastnil hostiny. I dnes Bůh zve své přátele ke stolu. Hostinou se vyjadřuje, vytváří a obnovuje vztah. V Bibli často odpuštění vrcholí hostinou.
Ježíš byl Izraelita, měl rád život, uměl pracovat i slavit. Židovská velikonoční hostina pro něj byla hlubokým a nádherným rituálem. (Bylo by dobré seznámit se s obsahem a významem židovských Velikonoc. Bez těchto kořenů obtížně porozumíme řeči o Bohu.) Ježíš geniálně použil formu společného jídla k vyjádření svého vztahu, svého přátelství a blízkosti k lidem všech budoucích generací.
Naše kostely vyšly ze synagogy a z jídelny. /6
Škoda, že křesťané v době svobody (od 4. století) začali stavět své kostely podle bazilik. /7 V našich kostelech už nesedíme kolem stolu, ale jako v autobuse. Těžko se v nich vytváří „společenství jednoho stolu“. Až v některých nových kostelech je půdorys uspořádán reflektorovitě kolem stolu Páně.
Škoda, že čeština má dvě slova pro kostel a církev. V řadě jiných jazyků se říká: „Půjdeme do církve – do společenství – „mezi lidi (Kristovy)“. Neříká se „půjdeme do budovy“. Ruské přísloví říká: „Církev nedělají kamenné zdi, ale srdce lidí“.
(Slova jsou důležitá a nepečlivost nás svádí z cesty.)
To vše souvisí s dávným potlačením významu hostiny při Večeři Páně.
Ztratil se nám důležitý prvek, který Ježíš do své slavnosti vložil – vytváření společenství (společenství stolu). To je jeden ze základních Ježíšových záměrů.
Dříve na vesnici žili lidé velice pospolu. Společně slavili. Např. svatby se účastnila celá vesnice. Společná slavnost a samozřejmě hostina vytvářela silná pouta. Nemohu jen tak špatně mluvit o někom, kdo mne pozval na svatbu. Na další svatbě byli zase všichni. Samozřejmě všichni také přišli na pohřeb. Tak se vztahy vytvářely a udržovaly.
Ježíš vždy vytvářel pěkné lidské vztahy, vždy přiváděl lidi dohromady. Ježíš jako žid mnohokráte lámal placku chleba se svými přáteli, na znamení přátelství. Při hostině svých posledních Velikonoc opět lámal (podle jejich tradice) chléb, ale víme, jak význam tohoto gesta povýšil.
Ježíš nás zve na hostinu s největším kalibrem přátelství – „na život a na smrt“. Láme nám chléb svého přátelství, uzdravuje, vytváří a znovu a znovu obnovuje naše křehké vztahy.
Ježíš u poslední večeře neřekl: „Dobře poslouchejte, teď vám řeknu něco velice důležitého“ („Amen, amen, pravím vám“), ale řekl: „Jezte a pijte“.
Neřekl: „Klanějte se“, ale „vezměte, jezte a pijte …“
K hostině patří jídlo i pití. Na hostinách jíme a pijeme.
S ostatními hosty si připíjíme a ťukáme si: „Na zdraví“. (Židé připíjejí: „Na život“, byli často pronásledováni).
Ježíš nás zve k přípitku: „Na život (věčný)“. „Na věčné přátelství“. A my víme, že jeho víno je nedostižnou značkou a pevnost jeho přátelství je vyzkoušená …
Představme si, že by někdo na hostině jen seděl u stolu a pouze zpíval, ale nejedl by. To bychom se jej ptali, co mu je, byli bychom nešťastní, kdyby si nebral z pohoštění.
Kdo se neúčastní hostiny při Večeři Páně, pouze poslouchá, zůstává na povrchu. Šidí se, podobá se člověku, který by jedl z pomeranče jen slupku a vlastního plodu by se netkl.
Večeře Páně je hostinou hříšníků. Toto poznání je pro nás nesmírně osvobozující.
Nejsme zváni ke stolu za odměnu. Ježíš nevzal dort ani pouťové srdce, ale každodenní chléb.
Kdo není hříšník, nemá u Večeře Páně co dělat. Co by tam pohledával?
Jistě, v každé hospodě najdeme hříšníky, kteří se dnes dokonce vytahují i tím, co nespáchali. My jsme jiný typ hříšníků, naše viny a chyby nám vadí, toužíme žít jinak. Nepřicházíme k Ježíšově hostině samozřejmě. To Ježíš nás – hříšníky – velkoryse zve k hostině, která uzdravuje a vyživuje.
Smíme a máme přijmout Ježíšovo pozvání k hostině. (Vypít s druhým kávu nebo zajít na skleničku není hostinou, pouze pohoštěním. Stejně dát někomu bonbón nebo sušenku není hostinou).
Ježíš nám nabízí jídlo a pití. (O významu krve bude ještě řeč.)
Snažme se pochopit Ježíšův záměr, proč to takto vymyslel. Škoda, že zůstáváme většinou jen u jídla a tvrdíme, že pití není důležité.
Nepodceňujme Ježíše a neopravujme jej – to dost dobře ani nejde.
Teologové umí zdůvodnit ledacos (už starozákonní teologové se přeli s Ježíšem o řadě věcí a mysleli, že vědí víc a jsou bystřejší než on). My, novozákonní, nejsme o nic méně „šikovnější“. Ale náš názor a náš vkus není tak důležitý. Naším hostitelem a Mistrem je přece Ježíš. Jeho názor nám má být určující. A dokud jej nepochopíme, zůstane nám smysl Ježíšovy hostiny zastřený. Dokud nebudeme jíst a pít, budeme se šidit.
Při promýšlení Večeře Páně vycházejme (jako Ježíš) z našich hostin. Jako my se těšíme na své přátele, vymýšlíme, jak jim projevit své přátelství, sháníme, co máme doma nejlepšího, v naději, že hosté porozumí našemu vztahu, tak i Ježíš nás při své hostině vítá: „Jste mými hosty, rád vás vidím, něco pro vás mám přichystáno“.
Co myslíte, kdo se víc těší na Večeři Páně, my, nebo Ježíš?
Těší se víc Ježíš na nás, nebo my na něj?
-------------------------------------------
Poznámky:
/1 Řidič autobusu se chtěl, během krátké zastávky v jednom městě, najíst.
Zašel do občerstvení, ve kterém vařila vyhlášená kuchařka.
Tentokrát mimo jiné nabízela skvělé karí s dušenou rýží.
Objednal si je.
„Jste tu autobusem?“ zeptala se obsluhující matrona.
Řidič přikývl.
„Pokud jste tady autobusem, pak karí není. Můžete si dát sendviče.
Připravit to jídlo mi zabralo celé dopoledne a vy nemáte víc než deset minut na to, abyste je snědl. Nedovolím vám jíst jídlo, které nemáte kdy vychutnat.“ (Anthony de Mello SJ)
/2 V klášterech sedí u dlouhých stolů jeden proti druhému. V jednom klášteře, aby se novicové naučili stolovat, bylo řečeno: „Vaším úkolem je pečovat vzájemně jeden o druhého. Nikdo se nesmí, sám pro sebe, o cokoliv hlásit. Starejte se, aby tomu druhému, který sedí naproti vám, nic nechybělo“.
Jednou, při nalévání polévky, se jednomu novicovi objevila v talíři myš. Jenže, ten, co seděl naproti, byl trouba a hleděl si jen svého talíře.
Co dělat? Tak ten s myší se přihlásil: „Prosím, on nemá v polívce myš“.
/3 Byl-li někdo zabit příslušníkem jiného rodu, povstal rod zavražděného jako jeden muž a vytáhli na všechny příslušníky rodu vraha. Koho dostihli, pobili. „Za jedno oko – sto očí, za jeden život – sto životů. (Krevní msta byla Izraelitům zakázána. Je krutá a nespravedlivá. Místo toho dostali spravedlivý zákon: „Oko za oko, rána za ránu, …“.)
/4 Pokud se hříšník kál, vyznal svou vinu, nahradil nějakým způsobem škodu a prosil o odpuštění, Hospodin mu odpustil – a slevil mu trest na obětování zvířete. V tomto případě bylo celé zvíře spáleno.
/5 Dodneška si pleteme rozdíl mezi obětí Izraele a obětí pohanů. Dodneška se nám pohanské pojetí objevuje v „lidové zbožnosti“. Tolik lidí si stále myslí, že dar Bohu musí být zničen. Musí „bolet“. (Jako by Bůh od nás něco potřeboval, jakoby to nebylo přesně naopak, že Bůh svou obětavostí slouží nám!)
/6 Synagoga byla původně školou. Při bohoslužbě čteme Písmo – nejen k pouhému vyslechnutí, ale – ke zpracování. Sám Ježíš nás přichází učit! Kostel je i pro nás místem vyučování – školou.
Ježíš slavil s učedníky židovské svátky (ty jsou rodinného typu) u stolu, v jídelně. Stejně i první křesťané se scházeli v jídelně. Večeře Páně je slavností u stolu – v jídelně! Jejich Večeře Páně byla mnohem více hostinou než naše.
Tenkrát ti, co slavili, nejprve přijímali Tělo Páně, pak bylo společné jídlo a nakonec pili Krev Páně. Sv. Pavel pro nepořádky vykázal společné jídlo ze slavení Večeře Páně (srov. 1 K 11,20n
Škoda, že jsme se ke společnému jídlu při Večeři Páně už nikdy nevrátili. Nedošlo by k zapomenutí HOSTINY.
Dodnes vidíme, jak je důležité po bohoslužbě spolu ještě chvíli pobýt, alespoň si dát s druhými kávu, čaj a pár sušenek …. (Pokud v některých kostelech není zvláštní prostor k takovému minipohoštění, lze jej uspořádat v kostele. Proč by nám mělo připadat společné jídlo v kostele nedůstojné a málo zbožné, když Ježíš si to nemyslel?
Proč my tak snadno Ježíšovy nápady opravujeme a vylepšujeme? Jsme snad více zbožní? Máme snad my větší smysl pro důstojnost při oslavě Otce nebeského než Pán Ježíš?)
Chudáci lidé ve městě, kteří se neznají. Jaképak mají společenství? Jak mohou slavit to, co nám Ježíš daroval, když se spolu nesejdou nejprve na přirozené úrovni?
/7 Bazilika byla krytá tržnice, s apsidou, kde se soudilo. Baziliky stavěli císařové lidu, aby si získali jeho přízeň.
„Ježíš vzal při večeři chléb, stejně i kalich s vínem …“
Při slavení Večeře Páně jsme pozapomněli řeč hostiny, společného jídla.
Mše se stala postupem času spíš jen nádhernou podívanou a soukromou modlitbou. Ti v lavicích už nebyli spolustolovníci a přátelé u stolu. Zůstávali v hledišti s nadějí na pár drobtů. Krásné obrazy a sochy je uchvacovaly, muzika v nich činila své, ale skrze matné sklo latinské liturgie k nim po staletí neproniklo to podstatné – být přímými účastníky hostiny Pánovy(snaha Cyrila a Metoděje – rozumět liturgii – byla zapomenuta).
Náboženské obřady Izraelitů se odehrávají především v rodině. A k jejich náboženským slavnostem téměř vždy patří hostina (mimo kajících obřadů). O židovské velikonoční slavnosti to platí především. Má jedinečnou atmosféru (zapomeňme na obrazy evropských malířů „Večeře Páně“), je nestrnulou rodinnou slavností velikého obsahu (naše štědrovečerní večeře se s ní nedá srovnat), ve které se samozřejmě počítá s dětmi, i ty mají při slavnosti svou roli.
Lidé se dříve daleko více vzájemně potřebovali a setkávali. Dodnes se vzájemná blízkost potvrzuje společným jídlem. Kterépak naše setkáni s blízkými nesouvisí s pohoštěním?
Izraelité neoddělovali tělesné od duchovního a celý život propojovali s Dárcem života. I nám je společné jídlo více záležitostí ducha než jen těla. U společného stolu nejde jen o nasycení těla. Všemi smysly máme okoušet dobrodiní a krásu božích a lidských darů. Už dítě začíná vnímat přízeň a vztah rodičů skrze jídlo a další příjemné pocity. V modlitbách nad jídlem neděkujeme jen za potravu.
Ke stolování patří dobrá nálada, jídlo a pití, radost ze setkání, povídání (to puritánští seveřané zakazovali při jídle mluvit). Při jídle se nečtou noviny. Ani duchovní četba! Když jídlo, tak jídlo, když rozjímání, tak rozjímání.
Je neúctou nebo nepozorností přehlížet, nevychutnat a nepochválit dar a nepoděkovat dárci. /1
Jídlo má svou jedinečnou řeč (co to s námi udělá, když už jen zavoní jídlo …).
Společné jídlo vytváří příležitost být tu jeden pro druhého. Při stolování nemusíme mít prostřeno na stříbře a zvedat malíček při pití kávy.
Hostina je slavením přátelství: „Jsi mi cenný. Rád tě vidím. Chceš si přibrat, sladíš? Mohu ti nalít?“ Jsem tu pro tebe. /2
Kdo neumí stolovat, nepochopí smysl liturgie.
Mít chleba (jídlo) znamená žít. Rozdělit se o potravu může někdy zachránit život.
Různé kultury používaly různé rituály sbratření. „Lámání chleba“ je prastarý rituál Předního Východu. Dodneška vítáme nejvzácnější návštěvy chlebem. A občas zaslechneme: „Když dojde na lámání chleba“. Ke stolu, k jídlu nezveme jen tak někoho.
Dříve se nemuselo vysvětlovat, že chléb je z mouky mnoha zrn. Každý viděl, jak se pěstuje obilí, mele se, jak se peče chléb. Nemuselo se vysvětlovat podobenství chleba – „dají-li se zrna dohromady a zřeknou-li se sebe“, „nechají-li zrna se sebou něco udělat“, vznikne nová kvalita – chléb. Je rozdíl jíst zrní (také se jedlo, třeba opražené) nebo pečivo.
Podobně vzniká mezi jednotlivci (stejných postojů) společné přátelství. S druhými se dá vytvořit větší a nové dílo, než na jaké se zmůže jedinec.
Pojíst z jednoho chleba bylo srozumitelným gestem. V nejstarších dobách zakládal rituál společného „lámání chleba“ silné pouto přátelství a vzájemné odpovědnosti. V nejstarších dobách až s povinností krevní msty. /3
V Izraeli byla později krevní msta nahrazena novým pravidlem: „oko za oko, život za život“, ale vážnost a působnost obřadu lámání chleba nadále zůstávaly.
Mnohokrát je v Bibli řeč o „lámání chleba“. Aby dostatečně vynikla síla a závaznost tohoto gesta, uvedu i negativní příklad.
Vzpomeňme na zločin deseti Jákobových synů. Nejprve chtěli svého bratra Josefa zabít, nakonec jej prodali do otroctví. Za každý z těchto skutků jim hrozil trest smrti. Aby nikdo nic neprozradil, především otci Jákobovi, lámali spolu bratři chléb.
Jak to bylo, když jsme jako malí kluci tajně kouřili? Stávalo se, že nás vyčmuchal na tajném místě nějaký mrňous. Co se v takových případech dělá, aby to nepráskl?
„Chceš taky kouřit?“
Samozřejmě! Chce být jako ti velcí kluci.
„Tak a teď jsi taky kouřil, nesmíš to říct.“
Většinou řekl. Spolupachatelství nezakládá odpovědnost. To Josefovi bratři věděli, nevykouřili spolu dýmku, ale! lámali chleba. Ten obřad „držel“.
Izraelité používali „lámání chleba“ při každé rituální hostině.
K většině obětování patřila odedávna u mnoha kultur (i pohanských) hostina.
Jak vypadaly oběti starých Izraelitů? Jen u celopalů (u obětí za hřích) bylo spáleno celé zvíře. /4
Při obětech díkůvzdání to bylo jinak. Krev zvířete, jako princip života, vraceli Dárci života. Přední pravou nohu s lopatkou odevzdali chrámovému personálu (levité a kněží neměli půdu, byli živi z naturálních dávek při obětování). Na oltáři byly spáleny jen ledviny a střevní tuk. Ostatní maso se upeklo ke slavnostní hostině pro obětující. Představovali si to tak: Hospodin jejich oběť – vděčnost – přijal a zve je, coby své přátele, k hostině.
Oběť v Izraeli byla projevem vděčnosti. Dostal jsem, proto, jako projev vděčnosti, něco přináším. Dostaneme-li čokoládu, rozlámeme ji a nejdříve z ní nabídneme dárci.
Oslavenci, přinášíme dort nebo bonboniéru (často jako projev úcty a vděčnosti). Oslavenec dar přijme, kousek si vezme a nabídne gratulantům. /5
Hostina patřila podstatně! k oběti. Nebylo obětujícího, aby se neúčastnil hostiny. I dnes Bůh zve své přátele ke stolu. Hostinou se vyjadřuje, vytváří a obnovuje vztah. V Bibli často odpuštění vrcholí hostinou.
Ježíš byl Izraelita, měl rád život, uměl pracovat i slavit. Židovská velikonoční hostina pro něj byla hlubokým a nádherným rituálem. (Bylo by dobré seznámit se s obsahem a významem židovských Velikonoc. Bez těchto kořenů obtížně porozumíme řeči o Bohu.) Ježíš geniálně použil formu společného jídla k vyjádření svého vztahu, svého přátelství a blízkosti k lidem všech budoucích generací.
Naše kostely vyšly ze synagogy a z jídelny. /6
Škoda, že křesťané v době svobody (od 4. století) začali stavět své kostely podle bazilik. /7 V našich kostelech už nesedíme kolem stolu, ale jako v autobuse. Těžko se v nich vytváří „společenství jednoho stolu“. Až v některých nových kostelech je půdorys uspořádán reflektorovitě kolem stolu Páně.
Škoda, že čeština má dvě slova pro kostel a církev. V řadě jiných jazyků se říká: „Půjdeme do církve – do společenství – „mezi lidi (Kristovy)“. Neříká se „půjdeme do budovy“. Ruské přísloví říká: „Církev nedělají kamenné zdi, ale srdce lidí“.
(Slova jsou důležitá a nepečlivost nás svádí z cesty.)
To vše souvisí s dávným potlačením významu hostiny při Večeři Páně.
Ztratil se nám důležitý prvek, který Ježíš do své slavnosti vložil – vytváření společenství (společenství stolu). To je jeden ze základních Ježíšových záměrů.
Dříve na vesnici žili lidé velice pospolu. Společně slavili. Např. svatby se účastnila celá vesnice. Společná slavnost a samozřejmě hostina vytvářela silná pouta. Nemohu jen tak špatně mluvit o někom, kdo mne pozval na svatbu. Na další svatbě byli zase všichni. Samozřejmě všichni také přišli na pohřeb. Tak se vztahy vytvářely a udržovaly.
Ježíš vždy vytvářel pěkné lidské vztahy, vždy přiváděl lidi dohromady. Ježíš jako žid mnohokráte lámal placku chleba se svými přáteli, na znamení přátelství. Při hostině svých posledních Velikonoc opět lámal (podle jejich tradice) chléb, ale víme, jak význam tohoto gesta povýšil.
Ježíš nás zve na hostinu s největším kalibrem přátelství – „na život a na smrt“. Láme nám chléb svého přátelství, uzdravuje, vytváří a znovu a znovu obnovuje naše křehké vztahy.
Ježíš u poslední večeře neřekl: „Dobře poslouchejte, teď vám řeknu něco velice důležitého“ („Amen, amen, pravím vám“), ale řekl: „Jezte a pijte“.
Neřekl: „Klanějte se“, ale „vezměte, jezte a pijte …“
K hostině patří jídlo i pití. Na hostinách jíme a pijeme.
S ostatními hosty si připíjíme a ťukáme si: „Na zdraví“. (Židé připíjejí: „Na život“, byli často pronásledováni).
Ježíš nás zve k přípitku: „Na život (věčný)“. „Na věčné přátelství“. A my víme, že jeho víno je nedostižnou značkou a pevnost jeho přátelství je vyzkoušená …
Představme si, že by někdo na hostině jen seděl u stolu a pouze zpíval, ale nejedl by. To bychom se jej ptali, co mu je, byli bychom nešťastní, kdyby si nebral z pohoštění.
Kdo se neúčastní hostiny při Večeři Páně, pouze poslouchá, zůstává na povrchu. Šidí se, podobá se člověku, který by jedl z pomeranče jen slupku a vlastního plodu by se netkl.
Večeře Páně je hostinou hříšníků. Toto poznání je pro nás nesmírně osvobozující.
Nejsme zváni ke stolu za odměnu. Ježíš nevzal dort ani pouťové srdce, ale každodenní chléb.
Kdo není hříšník, nemá u Večeře Páně co dělat. Co by tam pohledával?
Jistě, v každé hospodě najdeme hříšníky, kteří se dnes dokonce vytahují i tím, co nespáchali. My jsme jiný typ hříšníků, naše viny a chyby nám vadí, toužíme žít jinak. Nepřicházíme k Ježíšově hostině samozřejmě. To Ježíš nás – hříšníky – velkoryse zve k hostině, která uzdravuje a vyživuje.
Smíme a máme přijmout Ježíšovo pozvání k hostině. (Vypít s druhým kávu nebo zajít na skleničku není hostinou, pouze pohoštěním. Stejně dát někomu bonbón nebo sušenku není hostinou).
Ježíš nám nabízí jídlo a pití. (O významu krve bude ještě řeč.)
Snažme se pochopit Ježíšův záměr, proč to takto vymyslel. Škoda, že zůstáváme většinou jen u jídla a tvrdíme, že pití není důležité.
Nepodceňujme Ježíše a neopravujme jej – to dost dobře ani nejde.
Teologové umí zdůvodnit ledacos (už starozákonní teologové se přeli s Ježíšem o řadě věcí a mysleli, že vědí víc a jsou bystřejší než on). My, novozákonní, nejsme o nic méně „šikovnější“. Ale náš názor a náš vkus není tak důležitý. Naším hostitelem a Mistrem je přece Ježíš. Jeho názor nám má být určující. A dokud jej nepochopíme, zůstane nám smysl Ježíšovy hostiny zastřený. Dokud nebudeme jíst a pít, budeme se šidit.
Při promýšlení Večeře Páně vycházejme (jako Ježíš) z našich hostin. Jako my se těšíme na své přátele, vymýšlíme, jak jim projevit své přátelství, sháníme, co máme doma nejlepšího, v naději, že hosté porozumí našemu vztahu, tak i Ježíš nás při své hostině vítá: „Jste mými hosty, rád vás vidím, něco pro vás mám přichystáno“.
Co myslíte, kdo se víc těší na Večeři Páně, my, nebo Ježíš?
Těší se víc Ježíš na nás, nebo my na něj?
-------------------------------------------
Poznámky:
/1 Řidič autobusu se chtěl, během krátké zastávky v jednom městě, najíst.
Zašel do občerstvení, ve kterém vařila vyhlášená kuchařka.
Tentokrát mimo jiné nabízela skvělé karí s dušenou rýží.
Objednal si je.
„Jste tu autobusem?“ zeptala se obsluhující matrona.
Řidič přikývl.
„Pokud jste tady autobusem, pak karí není. Můžete si dát sendviče.
Připravit to jídlo mi zabralo celé dopoledne a vy nemáte víc než deset minut na to, abyste je snědl. Nedovolím vám jíst jídlo, které nemáte kdy vychutnat.“ (Anthony de Mello SJ)
/2 V klášterech sedí u dlouhých stolů jeden proti druhému. V jednom klášteře, aby se novicové naučili stolovat, bylo řečeno: „Vaším úkolem je pečovat vzájemně jeden o druhého. Nikdo se nesmí, sám pro sebe, o cokoliv hlásit. Starejte se, aby tomu druhému, který sedí naproti vám, nic nechybělo“.
Jednou, při nalévání polévky, se jednomu novicovi objevila v talíři myš. Jenže, ten, co seděl naproti, byl trouba a hleděl si jen svého talíře.
Co dělat? Tak ten s myší se přihlásil: „Prosím, on nemá v polívce myš“.
/3 Byl-li někdo zabit příslušníkem jiného rodu, povstal rod zavražděného jako jeden muž a vytáhli na všechny příslušníky rodu vraha. Koho dostihli, pobili. „Za jedno oko – sto očí, za jeden život – sto životů. (Krevní msta byla Izraelitům zakázána. Je krutá a nespravedlivá. Místo toho dostali spravedlivý zákon: „Oko za oko, rána za ránu, …“.)
/4 Pokud se hříšník kál, vyznal svou vinu, nahradil nějakým způsobem škodu a prosil o odpuštění, Hospodin mu odpustil – a slevil mu trest na obětování zvířete. V tomto případě bylo celé zvíře spáleno.
/5 Dodneška si pleteme rozdíl mezi obětí Izraele a obětí pohanů. Dodneška se nám pohanské pojetí objevuje v „lidové zbožnosti“. Tolik lidí si stále myslí, že dar Bohu musí být zničen. Musí „bolet“. (Jako by Bůh od nás něco potřeboval, jakoby to nebylo přesně naopak, že Bůh svou obětavostí slouží nám!)
/6 Synagoga byla původně školou. Při bohoslužbě čteme Písmo – nejen k pouhému vyslechnutí, ale – ke zpracování. Sám Ježíš nás přichází učit! Kostel je i pro nás místem vyučování – školou.
Ježíš slavil s učedníky židovské svátky (ty jsou rodinného typu) u stolu, v jídelně. Stejně i první křesťané se scházeli v jídelně. Večeře Páně je slavností u stolu – v jídelně! Jejich Večeře Páně byla mnohem více hostinou než naše.
Tenkrát ti, co slavili, nejprve přijímali Tělo Páně, pak bylo společné jídlo a nakonec pili Krev Páně. Sv. Pavel pro nepořádky vykázal společné jídlo ze slavení Večeře Páně (srov. 1 K 11,20n
).
Škoda, že jsme se ke společnému jídlu při Večeři Páně už nikdy nevrátili. Nedošlo by k zapomenutí HOSTINY.
Dodnes vidíme, jak je důležité po bohoslužbě spolu ještě chvíli pobýt, alespoň si dát s druhými kávu, čaj a pár sušenek …. (Pokud v některých kostelech není zvláštní prostor k takovému minipohoštění, lze jej uspořádat v kostele. Proč by nám mělo připadat společné jídlo v kostele nedůstojné a málo zbožné, když Ježíš si to nemyslel?
Proč my tak snadno Ježíšovy nápady opravujeme a vylepšujeme? Jsme snad více zbožní? Máme snad my větší smysl pro důstojnost při oslavě Otce nebeského než Pán Ježíš?)
Chudáci lidé ve městě, kteří se neznají. Jaképak mají společenství? Jak mohou slavit to, co nám Ježíš daroval, když se spolu nesejdou nejprve na přirozené úrovni?
/7 Bazilika byla krytá tržnice, s apsidou, kde se soudilo. Baziliky stavěli císařové lidu, aby si získali jeho přízeň.