Poznámky k neděli 23. října 2011
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Iz 7,1-8,8 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 23. 10. 2011
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Iz 7,1-8,8 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 23. 10. 2011
VI. VEČEŘE PÁNĚ - DĚKOVÁNÍ
Se zalíbením se Bůh dívá na své stvoření. S nadšením Bůh vytvářel svět, rád pracuje a pochvaluje si své dílo. /1
I my odpovídáme: „Bože, to je nádhera. Jsme rádi, Bože, že jsi, i za to, jaký jsi. Co bychom si bez tebe počali? Všechno jsi moudře vytvořil, nenechal ses otrávit naší hloupostí, tvrdohlavostí, lhostejností, povrchností a zlobou“.
Snažíme se na Boží péči odpovědět nejen slovy. Už víme jak, Ježíš se nás ujal, od něj víme, co dělá Bohu největší radost. Ježíš nám zprostředkovává Otcovu přejícnost a moudrost a zároveň ukazuje, jak si Hospodin představuje svobodný lidský život.
Kariéra v zaměstnání je málo, jsme také dětmi božími i svých rodičů. Můžeme být dobrým partnerem, tátou, babičkou, tchýní i dobrým zetěm, odpovědnými občany, příjemnými sousedy, horlivými farníky, podřízenými a nadřízenými…, učedníky Kristovými.
Bůh nám svěřil svět a to nejcennější, co má – děti. Svěřil nás jednoho druhému. Máme dotvářet svět podle jeho plánů. Navíc nás povolal k vynikajícímu úkolu: pomáhat jiným objevovat boží zájem o člověka a o svět.
Minule jsme mluvili o modlitbě chvály. 120krát za den Izraelita chválí Hospodina. Od probuzení do usnutí. I my máme ranní a večerní chvály, a řadu dalších krásných modliteb, ale nad to máme největší, jedinečnou, výjimečnou modlitbu – Večeři Páně. Večeře Páně je modlitbou chvály a díkůvzdání.
Ježíš nás zve – nás, povrchní a svéhlavé – k oslavě svého Otce. Říkali jsme si, že jen s Ježíšem jsme schopni životní oslavy Boha, která by odpovídala boží velikosti.
K základním komunikačním prvkům naší kultury patří prosba a poděkování.
Večeře Páně je nejen chválou, je i poděkováním. Jaký je rozdíl mezi chválou a děkováním?
My Češi rozlišujeme asi čtyři druhy sněhu: mokrý, zmrzlý, prašan a ještě nějaký. Eskymáci prý rozlišují několik desítek druhů.
Hebrejština nemá slovo „poděkovat“. (To neznamená, že Židé neznají vděčnost, jen ji jinak vyjadřují, než my.) Izraelita při modlitbě nestaví do popředí své Já. Neříká: „Bože, já ti děkuji“, ale svou vděčnost popisuje jiným způsobem: „Buď pochváleno jméno Nejvyššího“. (Žid nikdy nevysloví slovo „JAHVE“ , ale opíše jej, třeba: „Jméno Nejvyššího“.)
Hebrejské „beraka“ má několik významů, kterými Židé podle okolnosti rozlišují: chvála Bohu, (po)žehnání lidem, dobrořečení Bohu, také pozdrav (obsahoval požehnání).
Řečtina zná slovo poděkování – eucharistia.
Nový zákon je psán převážně řecky. Slovo děkovat je v něm několikráte použito. /2
První křesťané žili v prostředí řeckořímské kultury. Děkování bylo pro ně velice důležité, proto
Večeři Páně brzy nazvali díkůvzdání – EUCHARISTIA. /3
Je vidět, že přesně porozuměli Ježíšovu životnímu děkování i podstatě a principu Ježíšovy Večeře.
Slovní bohatství češtiny rozlišuje chválu a poděkování, proto rádi svou odpověď na boží přátelství vyjadřujeme dvěma výrazy: chvála a poděkování.
V našich modlitbách při Večeři Páně se hojně používá „chvála“ i „díkůvzdání“. /4
Jaký je rozdíl mezi chválou a poděkováním?
Můžeme pochválit: „To byl dnes oběd!" Nebo: „Děkuji ti za oběd".
Ptám-li se, co je víc, ženy často říkají: „Pochvala“. /5
Myslím si, že poděkování je víc. I nepříteli můžu pochválit, ocenit, že se mu něco povedlo.
Poděkování je projevem vděčnosti. (O Husákovi nebo Herodovi řeknu, že byl velice šikovný politik. Ale poddaní naříkali: „Nemáme jim zač děkovat“.)
Vděčnost a děkování je projevem kultury vztahů. /6
(O nevděčnosti dokonce říkáme, že je hříchem.)
Nakolik rozumíme vztahům v Boží Trojici, natolik můžeme ledacos odkoukat pro naše vzájemné vztahy (jsme stvořeni k božímu obrazu). Čteme Ježíšova slova: „Otče, prosím tě“, „Otče, děkuji ti“. Takové jednání se nám líbí u kohokoliv. Ježíše teprve obdivujeme; pro jeho ušlechtilost, umění ocenit druhého, všímat si jiných, pochválit, poděkovat. To se nám nejen líbí, chceme se od něj tomuto umění naučit, přijímat je za své.
Večeře Páně je vrcholnou modlitbou – je Ježíšovým (i naším): „Díkůvzdáním Otci“.
Můžeme si všimnout, že modlitby při této slavnosti směřují skoro vždy k Otci – skrze Krista.
Jaký je záměr Večeře Páně?
Ježíš nás pozval k chvále a děkování Otci. S námi, svými bratry a sestrami, chce oslavit Otce nebeského, jeho velikost a přátelství.
My jsme přijali Ježíšův život za svůj životní styl a světonázor. Zasvětili jsme se Bohu /7, chceme jej svým životem chválit, oslavit, posvětit („posvěť se jméno tvé“), děkovat mu.
Víme, že kdybychom učinili bez Ježíše, jen my sami, cokoliv, jsou naše chvály a poděkování vůči Bohu nedokonalé, nicotné. Kdybychom jakkoliv klečeli, nebo leželi tváří v prachu, kdybychom se nechali přibít na kříž, jsme před Bohem méně, než žížala před člověkem.
Přibere-li ovšem Ježíš naši modlitbu ke své modlitbě a naše poděkování ke svému díkůčinění, náš život ke svému životu, pak je naše modlitba a náš život povýšen. S Ježíšem má naše modlitba jinou úroveň, jinou váhu, s ním je hodná velikosti Boha. /8
Znovu připomenu – my se s Ježíšem úplně jinak cítíme před Tváří boží, než kdybychom před ním stáli sami. S ním má náš život úplně jinou hodnotu a význam.
Bůh je tak pozorný, že mu každý člověk stojí za pozornost. Ale my bez Ježíše jsme nemožní, sami ani nevíme, jak Boha správně oslavit, nevíme, co jej těší. Bez Ježíše jsme bezradní. Bez něj jsme pohany.
A jakkoliv jsou pohané zbožní, v ledasčem se s Bohem míjejí. Jakkoliv se (obdivuhodně) snaží svými lidskými silami poznat Boha, přece jen lidské „oko“ k Bohu nedohlédne a naše ruka k němu nedosáhne.
Víme o své bídě. Ztratili jsme Boha z očí, odcizili se mu. Dobře víme, že naše představy o Bohu jsou nedokonalé a zkreslené. (Jakpak si asi slepci představují moře, hory, slunce nebo měsíc?)
Často si Boha představujeme příliš podle sebe, dokonce jej někdy pokládáme za horšího, než jsme sami (promítáme si do něj trpkou zkušenost s lidskými autoritami zneužívajícími příliš často svou moc).
Proto se Bůh stal člověkem, aby nám ukázal svou pravou a krásnou tvář. Přišel nás osvobodit od strachu a všeho, co nás poutá a ponižuje. Syn boží se k nám přiblížil. Stal se naším přítelem a bratrem. Získal si naše srdce, zamilovali jsme si jej. Svobodně a bez nátlaku jej přijímáme za svého Pána. Chceme se mu podobat. Chceme se od něj učit.
Vítáme možnost s ním děkovat Otci, přijímáme pozvání k oslavě jeho přátelství k nám. Na jeho přátelství odpovídáme tím, že jej přijímáme za svého Bratra a Pána, myslíme na něj jako na svého Bratra, chceme slyšet jeho slovo – slovo našeho Bratra, chceme jej – našeho Bratra – milovat a zachovávat jeho přikázání, /9 jako přikázání našeho Bratra. Chceme se podobat Synu nebeského Otce, být Ježíšovými bratry a sestrami /10 a dětmi Božími.
Ježíš, který je světový, veliký a opravdu slavný (svou obětavostí), se raduje, že se mu povedlo získat naše srdce. Těšíme se vzájemně jeden z druhého.
A Bůh se těší ze zdaru svých plánů. Slaví s námi. On sám má potřebu slavit s námi porozumění a souznění (rodiče také mají potřebu slavit se svými dětmi).
Proto říkáme, že jen s Ježíšem jsme schopni splnit svou vynikající životní úlohu.
(Znovu budeme ještě mluvit o tom, jak modlitba musí stát na našem životě, aby nebyla přetvářkou, klamáním a nalháváním sobě i Bohu.)
-------------------------------
Poznámky:
/1 „Bůh viděl, že je to dobré“, zaznívá v 1. knize Mojžíšově každý večer při vytváření světa.
„Dokonáno jest“ – hlásí Ježíš na kříži silným hlasem, když splnil, k čemu přišel – svou láskou přemohl zlo.
Ježíšova láska je silnější než zloba, nenávist a smrt.
Ježíš není žádný mluvka. Ukázal nám, že Boží láska je spolehlivá, že Bůh myslí vážně svou nabídku pomoci ztroskotanému člověku a nenechá se ničím a nikým odradit.
/2 Samařan uzdravený z malomocenství padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval. (Lk 17,1
Ježíš u hrobu Lazara pohlédl vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel“. ( J 11,41
Ježíš děkoval před rozmnožením chlebů, děkoval při Poslední večeři nad chlebem i nad kalichem.
/3 U nás se název eucharistie dnes zúžil pouze na Tělo Páně, na jeden plod modlitby „Díkůvzdání“ (už ne na Krev Páně).
/4 Teď řeknu svůj soukromý názor, nejsem lingvista. Myslím si, že nám čeština umožňuje rozlišit rozdíl mezi žehnáním (lidem) a dobrořečením Bohu. Obojí nazýváme požehnáním. Bohu nelze žehnat, dobrořečit ano. Čeština je dostatečně bohatá, umí oba pojmy rozlišit.
Mám za to, že slova modlitby nad dary: „požehnaný jsi Hospodine“ jsou matoucí. (Překlady do jiných jazyků jsou přesnější.) Nebylo by přesnější říkat: „Chvály hodný jsi Hospodine“? (I Slováci to používají.)
/5 Tento názor ukazuje na naše malé oceňování žen a jejich práce. Psychologové nám radí:“Muž má třicetkrát za den, různými způsoby, pochválit svou ženu a říci jí, že ji má rád a že se mu líbí“. (Stejně má žena chválit a oceňovat manžela).
My řekneme: „Třicetkrát? To je moc“.
Žid řekne: „To je maličkost“. Je trénovaný, osvojil si chválit Hospodina stodvacetkrát za den.
/6 Smíme si z přírody brát, ale také jsme stvoření něčím povinováni. Tím, že něco ze stvoření přijímáme, povyšujeme je k vyššímu smyslu. Jestli salát skončí na talíři a husa na pekáči, poslouží životu. Co lepšího si „může“ husa přát. Srna „nechce“ pojít a shnít někde v houští. (Tak jako my toužíme dojít do nebe, tak srna touží doputovat do trouby – nejraději na faře (to promluvil lovec a pytlák, podotkla jistá blízká osoba). Život srny pak není zbytečný.
Člověk smí tuto službu jiných tvorů přijímat, pokud také dává a sám slouží životu (v jakékoliv formě). Nic nebereme jako samozřejmost. Proto se lidé vždy modlili nad jídlem a děkovali; nejen Bohu. Slovy se snažili vyjádřit vděčnost za dary života a prosili o pomoc, aby také jejich život měl smysl. Snažili se být hospodáři a strážci života. Projevem vděčnosti – modlitbou – povyšovali život; i svůj vlastní.
/7 Ježíš je obrazem Božím. Na Ježíšově životě vidíme, že se nám Bůh zasvětil. (Ještě víc než třeba rodiče svým dětem.)
Na zasvěcení se Boha nám odpovídáme my svým zasvěcením se Bohu a Ježíšově životnímu programu. Zasvěcujeme se křtem. Bytostně. Nic mi už nepatří, ani čas, ani můj život. Zasvětil jsem se Bohu beze zbytku, celou svou bytostí.
Přiznávám, že to o mě neplatí úplně. Ještě to tak dokonale neumím, teprve se to učím a selhávám každou chvíli. Ale chci žít bytostně pro boží věc ve světě. To je náš životní postoj, náš světonázor, náš životní styl. To je vynikající úloha, kterou nám Bůh svěřil.
(Bereme-li křest vážně, pak všechna ostatní zbožná zasvěcení jsou matením a rozmělňováním významu křestního zasvěcení. Po křtu už nemám co zasvětit. Nepatří mi ani nitka.)
/8 Preface 4. obecná římského misálu říká:
„Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky, skrze našeho Pána, Ježíše Krista.
Neboť on je jediný Prostředník mezi námi a tebou: tys nám ho dal, abychom tě skrze něho chválili a bychom ti skrze něho děkovali; bez něho není naše děkování tebe důstojné, a je spasitelné jen skrze něho.
V něm tě chválí nebe i země, v něm tě chválí všichni andělé a bez ustání volají:
Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů ...“.
/9 Biblická přikázání nejsou rozkazem. Jsou ukazatelem cesty k životu. Jsou pozváním. Ježíš říká: „Já jsem cesta“.
Cesta nikoho nenutí, nenahání, nevyhrožuje, ale zve.
Ježíš nám vše vysvětluje: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce“.
(J 15,15
O Mesiáši je řečeno: „Bude jíst smetanu a med, aby dovedl zavrhnout zlé a volit dobré“. (Iz 7,15
/10 Kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka. (Mt 12,50
Se zalíbením se Bůh dívá na své stvoření. S nadšením Bůh vytvářel svět, rád pracuje a pochvaluje si své dílo. /1
I my odpovídáme: „Bože, to je nádhera. Jsme rádi, Bože, že jsi, i za to, jaký jsi. Co bychom si bez tebe počali? Všechno jsi moudře vytvořil, nenechal ses otrávit naší hloupostí, tvrdohlavostí, lhostejností, povrchností a zlobou“.
Snažíme se na Boží péči odpovědět nejen slovy. Už víme jak, Ježíš se nás ujal, od něj víme, co dělá Bohu největší radost. Ježíš nám zprostředkovává Otcovu přejícnost a moudrost a zároveň ukazuje, jak si Hospodin představuje svobodný lidský život.
Kariéra v zaměstnání je málo, jsme také dětmi božími i svých rodičů. Můžeme být dobrým partnerem, tátou, babičkou, tchýní i dobrým zetěm, odpovědnými občany, příjemnými sousedy, horlivými farníky, podřízenými a nadřízenými…, učedníky Kristovými.
Bůh nám svěřil svět a to nejcennější, co má – děti. Svěřil nás jednoho druhému. Máme dotvářet svět podle jeho plánů. Navíc nás povolal k vynikajícímu úkolu: pomáhat jiným objevovat boží zájem o člověka a o svět.
Minule jsme mluvili o modlitbě chvály. 120krát za den Izraelita chválí Hospodina. Od probuzení do usnutí. I my máme ranní a večerní chvály, a řadu dalších krásných modliteb, ale nad to máme největší, jedinečnou, výjimečnou modlitbu – Večeři Páně. Večeře Páně je modlitbou chvály a díkůvzdání.
Ježíš nás zve – nás, povrchní a svéhlavé – k oslavě svého Otce. Říkali jsme si, že jen s Ježíšem jsme schopni životní oslavy Boha, která by odpovídala boží velikosti.
K základním komunikačním prvkům naší kultury patří prosba a poděkování.
Večeře Páně je nejen chválou, je i poděkováním. Jaký je rozdíl mezi chválou a děkováním?
My Češi rozlišujeme asi čtyři druhy sněhu: mokrý, zmrzlý, prašan a ještě nějaký. Eskymáci prý rozlišují několik desítek druhů.
Hebrejština nemá slovo „poděkovat“. (To neznamená, že Židé neznají vděčnost, jen ji jinak vyjadřují, než my.) Izraelita při modlitbě nestaví do popředí své Já. Neříká: „Bože, já ti děkuji“, ale svou vděčnost popisuje jiným způsobem: „Buď pochváleno jméno Nejvyššího“. (Žid nikdy nevysloví slovo „JAHVE“ , ale opíše jej, třeba: „Jméno Nejvyššího“.)
Hebrejské „beraka“ má několik významů, kterými Židé podle okolnosti rozlišují: chvála Bohu, (po)žehnání lidem, dobrořečení Bohu, také pozdrav (obsahoval požehnání).
Řečtina zná slovo poděkování – eucharistia.
Nový zákon je psán převážně řecky. Slovo děkovat je v něm několikráte použito. /2
První křesťané žili v prostředí řeckořímské kultury. Děkování bylo pro ně velice důležité, proto
Večeři Páně brzy nazvali díkůvzdání – EUCHARISTIA. /3
Je vidět, že přesně porozuměli Ježíšovu životnímu děkování i podstatě a principu Ježíšovy Večeře.
Slovní bohatství češtiny rozlišuje chválu a poděkování, proto rádi svou odpověď na boží přátelství vyjadřujeme dvěma výrazy: chvála a poděkování.
V našich modlitbách při Večeři Páně se hojně používá „chvála“ i „díkůvzdání“. /4
Jaký je rozdíl mezi chválou a poděkováním?
Můžeme pochválit: „To byl dnes oběd!" Nebo: „Děkuji ti za oběd".
Ptám-li se, co je víc, ženy často říkají: „Pochvala“. /5
Myslím si, že poděkování je víc. I nepříteli můžu pochválit, ocenit, že se mu něco povedlo.
Poděkování je projevem vděčnosti. (O Husákovi nebo Herodovi řeknu, že byl velice šikovný politik. Ale poddaní naříkali: „Nemáme jim zač děkovat“.)
Vděčnost a děkování je projevem kultury vztahů. /6
(O nevděčnosti dokonce říkáme, že je hříchem.)
Nakolik rozumíme vztahům v Boží Trojici, natolik můžeme ledacos odkoukat pro naše vzájemné vztahy (jsme stvořeni k božímu obrazu). Čteme Ježíšova slova: „Otče, prosím tě“, „Otče, děkuji ti“. Takové jednání se nám líbí u kohokoliv. Ježíše teprve obdivujeme; pro jeho ušlechtilost, umění ocenit druhého, všímat si jiných, pochválit, poděkovat. To se nám nejen líbí, chceme se od něj tomuto umění naučit, přijímat je za své.
Večeře Páně je vrcholnou modlitbou – je Ježíšovým (i naším): „Díkůvzdáním Otci“.
Můžeme si všimnout, že modlitby při této slavnosti směřují skoro vždy k Otci – skrze Krista.
Jaký je záměr Večeře Páně?
Ježíš nás pozval k chvále a děkování Otci. S námi, svými bratry a sestrami, chce oslavit Otce nebeského, jeho velikost a přátelství.
My jsme přijali Ježíšův život za svůj životní styl a světonázor. Zasvětili jsme se Bohu /7, chceme jej svým životem chválit, oslavit, posvětit („posvěť se jméno tvé“), děkovat mu.
Víme, že kdybychom učinili bez Ježíše, jen my sami, cokoliv, jsou naše chvály a poděkování vůči Bohu nedokonalé, nicotné. Kdybychom jakkoliv klečeli, nebo leželi tváří v prachu, kdybychom se nechali přibít na kříž, jsme před Bohem méně, než žížala před člověkem.
Přibere-li ovšem Ježíš naši modlitbu ke své modlitbě a naše poděkování ke svému díkůčinění, náš život ke svému životu, pak je naše modlitba a náš život povýšen. S Ježíšem má naše modlitba jinou úroveň, jinou váhu, s ním je hodná velikosti Boha. /8
Znovu připomenu – my se s Ježíšem úplně jinak cítíme před Tváří boží, než kdybychom před ním stáli sami. S ním má náš život úplně jinou hodnotu a význam.
Bůh je tak pozorný, že mu každý člověk stojí za pozornost. Ale my bez Ježíše jsme nemožní, sami ani nevíme, jak Boha správně oslavit, nevíme, co jej těší. Bez Ježíše jsme bezradní. Bez něj jsme pohany.
A jakkoliv jsou pohané zbožní, v ledasčem se s Bohem míjejí. Jakkoliv se (obdivuhodně) snaží svými lidskými silami poznat Boha, přece jen lidské „oko“ k Bohu nedohlédne a naše ruka k němu nedosáhne.
Víme o své bídě. Ztratili jsme Boha z očí, odcizili se mu. Dobře víme, že naše představy o Bohu jsou nedokonalé a zkreslené. (Jakpak si asi slepci představují moře, hory, slunce nebo měsíc?)
Často si Boha představujeme příliš podle sebe, dokonce jej někdy pokládáme za horšího, než jsme sami (promítáme si do něj trpkou zkušenost s lidskými autoritami zneužívajícími příliš často svou moc).
Proto se Bůh stal člověkem, aby nám ukázal svou pravou a krásnou tvář. Přišel nás osvobodit od strachu a všeho, co nás poutá a ponižuje. Syn boží se k nám přiblížil. Stal se naším přítelem a bratrem. Získal si naše srdce, zamilovali jsme si jej. Svobodně a bez nátlaku jej přijímáme za svého Pána. Chceme se mu podobat. Chceme se od něj učit.
Vítáme možnost s ním děkovat Otci, přijímáme pozvání k oslavě jeho přátelství k nám. Na jeho přátelství odpovídáme tím, že jej přijímáme za svého Bratra a Pána, myslíme na něj jako na svého Bratra, chceme slyšet jeho slovo – slovo našeho Bratra, chceme jej – našeho Bratra – milovat a zachovávat jeho přikázání, /9 jako přikázání našeho Bratra. Chceme se podobat Synu nebeského Otce, být Ježíšovými bratry a sestrami /10 a dětmi Božími.
Ježíš, který je světový, veliký a opravdu slavný (svou obětavostí), se raduje, že se mu povedlo získat naše srdce. Těšíme se vzájemně jeden z druhého.
A Bůh se těší ze zdaru svých plánů. Slaví s námi. On sám má potřebu slavit s námi porozumění a souznění (rodiče také mají potřebu slavit se svými dětmi).
Proto říkáme, že jen s Ježíšem jsme schopni splnit svou vynikající životní úlohu.
(Znovu budeme ještě mluvit o tom, jak modlitba musí stát na našem životě, aby nebyla přetvářkou, klamáním a nalháváním sobě i Bohu.)
-------------------------------
Poznámky:
/1 „Bůh viděl, že je to dobré“, zaznívá v 1. knize Mojžíšově každý večer při vytváření světa.
„Dokonáno jest“ – hlásí Ježíš na kříži silným hlasem, když splnil, k čemu přišel – svou láskou přemohl zlo.
Ježíšova láska je silnější než zloba, nenávist a smrt.
Ježíš není žádný mluvka. Ukázal nám, že Boží láska je spolehlivá, že Bůh myslí vážně svou nabídku pomoci ztroskotanému člověku a nenechá se ničím a nikým odradit.
/2 Samařan uzdravený z malomocenství padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval. (Lk 17,1
)
Ježíš u hrobu Lazara pohlédl vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel“. ( J 11,41
)
Ježíš děkoval před rozmnožením chlebů, děkoval při Poslední večeři nad chlebem i nad kalichem.
/3 U nás se název eucharistie dnes zúžil pouze na Tělo Páně, na jeden plod modlitby „Díkůvzdání“ (už ne na Krev Páně).
/4 Teď řeknu svůj soukromý názor, nejsem lingvista. Myslím si, že nám čeština umožňuje rozlišit rozdíl mezi žehnáním (lidem) a dobrořečením Bohu. Obojí nazýváme požehnáním. Bohu nelze žehnat, dobrořečit ano. Čeština je dostatečně bohatá, umí oba pojmy rozlišit.
Mám za to, že slova modlitby nad dary: „požehnaný jsi Hospodine“ jsou matoucí. (Překlady do jiných jazyků jsou přesnější.) Nebylo by přesnější říkat: „Chvály hodný jsi Hospodine“? (I Slováci to používají.)
/5 Tento názor ukazuje na naše malé oceňování žen a jejich práce. Psychologové nám radí:“Muž má třicetkrát za den, různými způsoby, pochválit svou ženu a říci jí, že ji má rád a že se mu líbí“. (Stejně má žena chválit a oceňovat manžela).
My řekneme: „Třicetkrát? To je moc“.
Žid řekne: „To je maličkost“. Je trénovaný, osvojil si chválit Hospodina stodvacetkrát za den.
/6 Smíme si z přírody brát, ale také jsme stvoření něčím povinováni. Tím, že něco ze stvoření přijímáme, povyšujeme je k vyššímu smyslu. Jestli salát skončí na talíři a husa na pekáči, poslouží životu. Co lepšího si „může“ husa přát. Srna „nechce“ pojít a shnít někde v houští. (Tak jako my toužíme dojít do nebe, tak srna touží doputovat do trouby – nejraději na faře (to promluvil lovec a pytlák, podotkla jistá blízká osoba). Život srny pak není zbytečný.
Člověk smí tuto službu jiných tvorů přijímat, pokud také dává a sám slouží životu (v jakékoliv formě). Nic nebereme jako samozřejmost. Proto se lidé vždy modlili nad jídlem a děkovali; nejen Bohu. Slovy se snažili vyjádřit vděčnost za dary života a prosili o pomoc, aby také jejich život měl smysl. Snažili se být hospodáři a strážci života. Projevem vděčnosti – modlitbou – povyšovali život; i svůj vlastní.
/7 Ježíš je obrazem Božím. Na Ježíšově životě vidíme, že se nám Bůh zasvětil. (Ještě víc než třeba rodiče svým dětem.)
Na zasvěcení se Boha nám odpovídáme my svým zasvěcením se Bohu a Ježíšově životnímu programu. Zasvěcujeme se křtem. Bytostně. Nic mi už nepatří, ani čas, ani můj život. Zasvětil jsem se Bohu beze zbytku, celou svou bytostí.
Přiznávám, že to o mě neplatí úplně. Ještě to tak dokonale neumím, teprve se to učím a selhávám každou chvíli. Ale chci žít bytostně pro boží věc ve světě. To je náš životní postoj, náš světonázor, náš životní styl. To je vynikající úloha, kterou nám Bůh svěřil.
(Bereme-li křest vážně, pak všechna ostatní zbožná zasvěcení jsou matením a rozmělňováním významu křestního zasvěcení. Po křtu už nemám co zasvětit. Nepatří mi ani nitka.)
/8 Preface 4. obecná římského misálu říká:
„Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky, skrze našeho Pána, Ježíše Krista.
Neboť on je jediný Prostředník mezi námi a tebou: tys nám ho dal, abychom tě skrze něho chválili a bychom ti skrze něho děkovali; bez něho není naše děkování tebe důstojné, a je spasitelné jen skrze něho.
V něm tě chválí nebe i země, v něm tě chválí všichni andělé a bez ustání volají:
Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů ...“.
/9 Biblická přikázání nejsou rozkazem. Jsou ukazatelem cesty k životu. Jsou pozváním. Ježíš říká: „Já jsem cesta“.
Cesta nikoho nenutí, nenahání, nevyhrožuje, ale zve.
Ježíš nám vše vysvětluje: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce“.
(J 15,15
)
O Mesiáši je řečeno: „Bude jíst smetanu a med, aby dovedl zavrhnout zlé a volit dobré“. (Iz 7,15
) Ježíš se s námi dělí o to
nejlepší, co má, i nás krmí „medem a smetanou“.
/10 Kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka. (Mt 12,50
)