Poznámky na neděli 16. října 2011

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mk 10,13-31 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání

Datum: 16. 10. 2011
V. VEČEŘE  PÁNĚ  – MODLITBA CHVÁLY

Večeře Páně má  veliký a krásný obsah – celé bohatství  života s Bohem. Aby pro nás Ježíšova slavnost byla pochopitelná, uchopitelná a stravitelná, popisujeme si jednotlivé významy, které do ní Ježíš geniálně vložil a uspořádal.

 

V minulé kapitole jsme si říkali, že Večeře Páně je slavením přátelství (smlouvy) Boha se svým vyvoleným lidem. Ježíš, jako lidský syn a zároveň boží syn, je mostem, spojovacím článkem mezi námi a Bohem. Ježíšova smlouva (přátelství), kterou uzavřel s námi (a s dalšími generacemi postupně uzavírá) je věčná. A nezrušitelná, neboť stojí nejen na věrnosti Boží, ale už i na dokonalé věrnosti  jednoho z nás, který obstál. Ježíš je náš bratr, jeden z nás. Proto jsme si řekli, že naše postavení je bohatší, nadějnější, snazší, než před Ježíšem.   

Večeře Páně je oslavou, kterou Boha také chválíme a děkujeme mu. Je zač a proč.

Pokusím se ukázat, jaký  je rozdíl mezi chválou a děkováním.  

V této kapitole si všimneme chvály. Nejprve obecně, až se dostaneme ke chvále při Večeři Páně.       

Žalmista nadšeně říká: „Všechno tvorstvo chválí svého Stvořitele“ svou existencí, krásou a důmyslností – neuvědoměle. Kráva se pase, telí, dává mléko, ptáci zpívají, slunce i chromozomy odvádějí svou práci – ale nemyslí nasvého Tvůrce.

Člověk má tu výsadu, že si uvědomuje sebe sama i svého Tvůrce, a dovede svůj obdiv Stvořiteli vyslovit.

Z obdivu a vděčnosti vychází modlitba Izraele. V žalmech chválí Hospodina krajina, počasí, i všechno, co dýchá a roste.

Veškeré „němé  tváři“ člověk propůjčuje svá ústa k vědomému obdivu Boha. Jsme korunou stvoření a mluvčími důmyslného a nádherného Božího díla – to je pro nás čest – na to bychom neměli zapomínat. Vzpomeňme sv. Františka, chválícího Boha za bratra slunce, sestru vodu …  

Židé se už v dětství učí rozlišovat dobro a zlo, rozpoznávat spravedlnost od nespravedlnosti a chodit s Bohem. Aby ani v dobách nepřízně nepřehlédli přejícnost Hospodina a uměli ji oddělit od nepřejícnosti lidské. /1 

V takových obdobích Izraelité říkali: „Víme, že majetek není všechno. Abychom v soužení (s křesťany) nezatrpkli, budeme si více všímat darů Hospodinových.“

Od té doby zbožný  žid stodvacetkrát za den pochválí Hospodina za něco pěkného. „Buď pochváleno jméno Nejvyššího za dnešní západ slunce (ani nemusíme platit gójům vstupné za takovou krásu). Buď pochváleno jméno Nejvyššího za mou manželku, za naše děti…, za …“  /2

Proto říkáme, že umění  žasnout je základní výbavou „člověka před Bohem“. 

Učíme se tomuto umění. Děti, které si neumí všímat lásky rodičů, jsou chuďoučké a nedorostou-li k jejímu ocenění, budou mrzáky.

Rodiče vedou děti svou láskou a modlitbou k podstatnému rozměru života – k vnímání darů,  jejichž Dárce není vidět, ale jehož obdarování můžeme rozluštit, zpozorovat. (Bůh totiž dává tak, že „jeho pravice neví, co dává levice“ – to aby nikoho nezahanboval a nesvazoval vděčností. Mnoho lidí ani neví o osobní Boží štědrosti a bohatství života pokládá za náhodu a úsměv štěstěny.)  

Všímám-li si, že mě má někdo rád, roste moje chuť do života, narůstá mi vědomí vlastní ceny. Mohu mít ve větší míře rád sám sebe. A čím více mám rád sám sebe (to nemá nic společného se sobectvím), tím víc mohu mít správně rád jiné.

Prvním krokem k životu (to je stálý proces) je pokorná ochota mít sám sebe rád tak, jako mě miluje Bůh.

Ježíš přišel, aby nás uzdravil z naší dlouhodobé odcizenosti sobě, druhým i Bohu.

Od zakoušení Boží přejícnosti je pak už jen krok k ocenění dárce a k vděčnosti.  

Samozřejmě nestačí Boha chválit jen slovy. Známe Ježíšova upozornění o souladu slov a života. /3    Základní odpovědí (modlitbou) Tvůrci je pěkný život. Člověk je Bohem zván, aby se připojil k jeho dílu.

Nejsme slepí, okolo nás není  jen dobro. Zlo se pokouší strhnout kdekoho. Dobré je napadáno zlem. A kdekdo je sváděn a přidává se ke zlému. Máme se zlem svou smutnou zkušenost. Nejen, že jsme utiskováni zlem, máme také osobní podíl na zlu ve světě. Jednou sloužíme životu a za chvíli životu škodíme, všelijak jej maříme. Ale díky věrnosti Boží znovu a znovu povstáváme. I za to Boha chválíme (v nouzi poznáš přítele).

 

Když my lidé chceme vyjádřit svůj úžas, svou vděčnost, často se nám nedostává  slov.

Chválíme-li Boha, brzy nám slova dojdou; kdopak z nás je básníkem? A hlavně, kdo z nás může říci, že naše slova jsou v souladu s našimi skutky, že náš život je patřičnou chválou velikosti a krásy Boží? Kdo žijeme na úrovni odpovídající vznešenosti Nevyslovitelného?

 

Ježíš nám vychází  naproti. Přišel, abychom viděli, jak se dá jednat s Bohem a jak se dá jednat s člověkem.

Přišel, nás posílit ve službě životu. Představme si,  jak se přetahují  dvě party a na jednu stranu se přidá silák … 

Ježíš potvrdil svým pozemským životem starou pravdu: „Každé dílo chválí  svého tvůrce“. Víme, jak mnoho si váží lidského života. (Náš život dokonce povýšil na vyšší úroveň – na život božích synů a dcer.) 

Ježíš měl a má  radost z pěkné práce, rád se smál, zpíval, hrál si s dětmi, tancoval, dovedl ocenit dobré jídlo nebo pití,  měl úctu i k ženám špatné pověsti, nepovyšoval se nad „zbožné“ ani nad kolaboranty. Uměl slavit i odpočívat. Vše z lidského života pro něj bylo modlitbou.

Tak Ježíš charakterizoval svůj život: „Já jsem tě, Otče,  oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil.“ (J 17,4

Ježíš zve nás! ke své modlitbě. Ke své oslavě Otce nebeského, k největší modlitbě, k největší slavnosti Izraele – ke slavení svých Velikonoc.

Vítáme Ježíšovo pozvání  a považujeme si jej.  K Mistrovu životu smíme připojit svůj život, k jeho chvále naši chválu.   

S Ježíšem tedy naše lidská  modlitba nesmírně získává. 

Při Večeři Páně není  nejdůležitější to, co konáme my, ale to, co koná Ježíš  – on je „milovaným synem“. Jeho slova, jeho život, jsou hodny Boha. A my, nedokonalí lidé, smíme stát vedle něj  – Syna Božího!

 

Slavnost Večeře Páně  je největší modlitbou. Zásadně jiné kvality. Proto se také při této modlitbě chováme jinak než při jiných modlitbách (k tomu se ještě vrátíme, až budeme mluvit o postojích při Večeři Páně).

 

Jestli rozumíme Ježíšově  pozvání a obsahu jeho chválení Otce, pak víme, že smíme a máme přinášet k Večeři Páně celý svůj život (třeba to dobré z uplynulých dní).

Až si to osvojíme, pak bude mít Ježíšova slavnost vliv také na můj život.

Snad z Ježíšova života, z jeho postojů, něco odkoukáme, snad nás jeho blízkost učiní postupně lepšími. Ježíš bude ovlivňovat a proměňovat naši práci a spolupráci s druhými, výchovu dětí, odpočinek, sebevzdělávání, naši ochotu i laskavost …

Ježíšův postoj k životu bude měnit naše chování k životnímu prostředí, zesílí pomoc potřebným, bude zlepšovat naše naslouchání i mluvení, naše myšlení i snahu porozumět…, bude přetvářet všechnu naši  lidskou činnost. Nic, co Bůh vymyslel, nám nebude připadat podřadné (ani pavouci nebo mouchy). Nebude nám chybět úsměv, radost, chuť pracovat a zpívat, tančit a hrát si. /4

Svět a život nám byl přece dán, abychom jej dotvářeli, spolupracovali s Bohem a s druhými.

Abychom byli ve světě  dobrými hospodáři a strážci. Abychom sloužili životu a byli všemu stvoření obrazem božím. /5   

Svým přičiněním, přemýšlením a umem smíme přispívat ke světu srozumitelnějšímu, krásnějšímu, laskavějšímu a bezpečnějšímu.

K tomu nikdo jiný nepřispěl větší mírou než Ježíš. Ukázal nám na svém životě, jak jedná Bůh s člověkem. Ukázal nám, jak vypadá Boží království – jak se k sobě mohou chovat lidé, kteří důvěřují Bohu a přijímají jeho uspořádaní vztahů k druhým. Jaké v božím království panují vztahy a pravidla, jak se v božím království žije – jak vypadá život člověka, který ví, že je milován, doprovázen a podporován Bohem.

 

Při jedné mši pro děti se jeden kluk snažil postavit stejně jako já. Několikrát si pohledem srovnával můj postoj a svůj, jestli má stejně  vztažené ruce jako já …

My se smíme stavět vedle Ježíše, chválícího otce Nebeského… –  abychom jej následovali.

V JEŽÍŠI nás pozvedá, hostí a obdarovává Bůh. To nás ovlivňuje a proměňuje. Máme potřebu se k němu přidávat, podobat se mu. Ježíš je strhující!  

-----------------------------

Poznámky:

                  /1   Židé nesměli vlastnit půdu, provozovat řemesla, … ještě v době vlády  Marie Terezie se směl oženit pouze jeden syn. 

                 /2   Ráno při zaslechnutí kohouta žid říká:

„Chvályhodné je tvé jméno, Pane náš, králi světa, 

                                                                         který jsi dal kohoutu smysl rozeznat den a noc" 

při otevření očí:  „Chvályhodné je tvé …        který slepé činíš vidoucími" 

při vstávání z lůžka: „Chvályhodné …            který uvolňuješ  spoutané" 

při postavení se: „Chvályhodné …                  který pozdvihuješ sehnuté" 

při oblékání: „Chvályhodné …                       který odíváš nahé" 

při obouvání: „Chvályhodné …                      který dáváš vše, co je" 

při vstoupení na podlahu: „Chvályhodné … který jsi rozprostřel zemi nad vodami" 

při  chůzi: „Chvályhodné …                           který řídíš kroky člověka" 

při  opásání se: „Chvályhodné …                   který Izrael opásáváš silou" 

při  pokrývání hlavy: „Chvályhodné …           který Izrael korunuješ slávou" 

při umývání rukou :  „Chvályhodné …            který jsi nás posvětil svými příkazy

                                                                        a nařídil umývání rukou" 

po použití toalety:   „Chvályhodné je tvé jméno, Pane náš, králi světa, který jsi stvořil člověka 

                                v moudrosti a utvořil mu četné otvory a dutiny. 

                                Je zjevné a známé před trůnem tvé velebnosti, že kdyby se otevřela jedna 

                                z nich nebo uzavřel jeden z nich, nebylo by možno obstát a zůstat na živu. 

                                Chvályhodné je tvé jméno, Pane náš, králi světa, který uzdravuješ veškeré 

                                tělo a podivuhodně je uspořádáváš.“ 

 

                  /3   Ne každý, kdo mi říká: „Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích“.   (Mt 7,21)  

         K Ježíšovi přiběhl nějaký člověk,  poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý?“ ( Mk 10,17-18)  

        Jakmile už jednou hospodář vstane a zavře dveře a vy zůstanete venku, začnete tlouct na dveře a volat: „Pane, otevři nám“, tu on vám odpoví: „Neznám vás, odkud jste!“  Pak budete říkat: „Jedli jsme s tebou i pili a na našich ulicích jsi učil!“ On však odpoví: „Neznám vás, odkud jste. Odstupte ode mne všichni, kdo se dopouštíte bezpráví.“  ( Lk 13,25-27)

 

               /4   Proč se říká: „Kdo zpívá, dvakrát se modlí“?  To neplatí automaticky o jakémkoliv  zpěvu (některé kostelní písně jsou hrozné). Zpěv, tanec a hudba vyjadřují vnitřní pocit. Vyústí-li, do krásné formy, zjeví-li se navenek, mohou obdarovat i ty okolo. Tanec je modlitbou těla, zpěv naši modlitbu obohacuje krásou muziky.

Tanec, muzika a zpěv patří k nejstarším vyjádřením vztahu k Bohu nebo božstvu (samozřejmě i k člověku). I Stvořitel přišel s mnoha nápady, které nejsou užitkové. Mají svou krásu samy o sobě – kolika  barvami, tvary, tóny, vůněmi, chutěmi jsme obdarováváni …. (Od mala jsem tíhnul k přírodě, bydleli jsme u rybníka, mnohokráte jsem pozoroval taneční lety poštolek, bekasin. Na svatou Annu vždy posmutním, protože přestanou zpívat ptáci, ještěže pak muzicírují alespoň kobylky a cvrčci.) 

Má  smysl a svou krásu stavět s malým klukem hrad z písku. Je pěkné si pískat nebo koukat na mraky …

Ježíš  byl krásným člověkem, smál se, zpíval, tančil, hrál si, uměl pracovat i pít, nebyl škarohlíd ani páprda.

V jedné eucharistické modlitbě se krásně říká: „Děkujeme ti, Otče: stvořil jsi nás; máme žít pro tebe, navzájem se mít rádi, společně nést radosti i nesnáze, společně si hrát i pracovat.“

Pokud nám není  do zpěvu, neusmíváme-li se, nemáme-li náladu se zapojit do hry, pak nám něco chybí, nejsme „úplně člověkem“.

Je-li zpěv odrazem radosti a jsou-li slova poctivým vyjádřením vnitřního vztahu k Bohu, který nic nepředstírá, pak je zpěv  modlitbou zvláštní krásy. 

(Škoda, že se vytratil zpěv smutných písní. Ten se také  může obracet k někomu nebo něčemu. Takový zpěv může vyplavit náš smutek. Také může být modlitbou. Asi každý národ má smutné písně a každé náboženství všelijaké truchlivé písně.)

 

           /5    Jedna studentka poprvé  četla, v 28 letech, „Babičku“  Boženy Němcové a říkala: „To je kultura!“

Ano, máme být obrazem božím i zvířatům, přírodě, potoku, stromům, chlebu  i bláznivé Viktorce…