Poznámky k neděli 25. září 2011
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Zj 22 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 25. 9. 2011
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Zj 22 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 25. 9. 2011
Mluvili jsme o Ježíšově potřebě (on je obrazem božím) slavit s námi
své přátelství (i rodiče rádi vidí děti doma u stolu a i děti se
často těší domů).
Ježíšovo přátelství pro učedníky znamenalo nesmírně mnoho. Velice si považovali, že si je Ježíš vybral za své učedníky.
„Nikdy jsme se nesetkali s tak moudrým člověkem. Navíc s někým tak pozorným, laskavým, upřímným a statečným, nikdo nikdy tak nevyprávěl o Bohu,“ vyprávěli učedníci.
Ježíš objevil učedníkům netušené obzory. S ním nově porozuměli Slovu Božímu, s ním uzdravovali nemocné a stavěli se proti všemu, co člověka poutá. Ježíš jim umožnil vyrůst ve veliké osobnosti. „Sedět s Ježíšem u stolu“, byl pro učedníky životní zážitek.
Když časem začal Ježíš mluvit o své smrti, učedníci to těžce snášeli (i my neradi slyšíme, říkají-li naši blízcí, že už tady dlouho nebudu). Co by si bez Mistra počali? Kým by bez něj byli?
Tvrdil jim: „Nebojte se, mám to promyšlené…“.
Pak nám všem, jednou pro vždy, daroval nádhernou slavnost přátelství a života.
Nikdo z nás nemusí litovat, že nežil v Ježíšově době.
Apoštol Pavel píše: „Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: ,Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku´. Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: ,Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku´. Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde“. (1 Kor 11,23-26
Ježíš nás znovu a znovu zve na slavnost, o níž říká: „Konejte to na mou památku“.
Slovo „památka“ ale není vybídnutím ke vzpomínání na určitou událost nebo osobu.
Slavíme-li narozeniny maminky, nevzpomínáme na den, kdy se narodila, ale slavíme, kým pro nás je teď.
V nařízení o slavnosti velikonočního beránka stojí: „Ten den vám bude dnem pamětním, budete jej slavit jako slavnost Hospodinovu. Budete jej slavit po všechna svá pokolení“ (Ex 12,14
O Velikonocích židé nevzpomínají pouze na vysvobození z Egypta, ale pokaždé znovu a znovu velikonoční slavností slaví Hospodinovu záchranu.
I Ježíši a jeho blízkým zpřítomňovala velikonoční slavnost, kým pro ně Hospodin je, a jak je stále drží a zachraňuje. Nešlo tedy jen o historické vzpomínání na slavnou minulost.
Ježíš ale udělal další krok, slavnost velikonočního beránka obohatil – svým milosrdenstvím a svou věrnou a odvážnou službou člověku a povýšil na největší modlitbu.
Navíc pozvání k této slavnosti rozšířil i pro nás – góje, nežidy.
Ani my tedy při Večeři Páně nevzpomínáme pouze na to, co se odehrálo ve večeřadle a pak na popravišti. Tam to vrcholilo, ale mnohé tomu předcházelo a navíc Ježíšovo přátelství pokračuje dál v nezmenšené míře, až za hrob (vzkříšením), trvá do dneška. „Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.“(1 Kor 11,26
Smíme a máme konat to, co nám Ježíš daroval. Boží zachraňující péče k nám všem trvá, nepolevuje, nebyla a nebude odvolána.
Kdykoliv slavíte – „zvěstujete smrt Páně“.
Slovo „smrt“ je slovní zkratkou.
Římská liturgie stručně uvádí: „Proto na památku požehané smrti, slavného vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista …“
Modlitby východní církve při Večeři Páně jsou bohatší, připomínají šířeji, co pro nás Ježíš vykonal.
Naše nové eucharistické modlitby se východní liturgií inspirovaly. Ježíš nás obdarovává vším, co vykonal: každým svým slovem, každým gestem (od dotýkání se nemocných, mytím nohou, jeho úctou k ženám, pozorností dětem, sedal si k jednomu stolu s hříšníky, bavil se s pohany …). Pro nás se stal člověkem, dodnes nás těší, pozvedá, objevuje nám naší cenu, uzdravuje, křísí mrtvé, odpouští, dává nám svého Ducha, činí z nás děti Boží … Nabízí nám nový způsob života.
Výraz „smrt Páně“ – je tedy zhuštěním všeho, co pro nás Ježíš vykonal a stále koná.
Ježíš při svých posledních Velikonocích:
1. slavil židovskou slavnost Božího slitovávání (jako trvalý stav),
2. povýšil ji (svým přínosem),
3. ale navíc – a to máme pozapomenuté – Ježíš se také zahleděl na dovršení všech
věcí, až bude dovršeno jeho království!
Až jej konečně přijmeme úplně za svého Pána. Až jemu, i sobě, dovolíme – aby
nás mohl obdarovat všemi dary.
Ježíš se při poslední večeři zahleděl nazpět (k vysvobození z egyptského otroctví) i dopředu – na svůj druhý příchod.
Co myslíte, kolikrát je při mši řeč „o druhém příchodu Páně“?
Zkuste to vyjmenovat.
A hlavně – co pro nás druhý Ježíšův příchod znamená?
Pokusím se k tomu něco načrtnout.
Ježíšovo působení začíná důležitou informací: „Království boží se přiblížilo“ (např. Mk 1,15
Ježíš měl svůj sen, měl se světem svůj plán. Za Ježíšova života se jeho záměry zdařily jen částečně (a škoda, že doposud nebyly dovršeny). Klademe mu odpor a málo s ním spolupracujeme.
Ale Ježíš není snílek – jeho plány se naplní.
Na konci Lukášova evangelia čteme: „Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve, než budu trpět. Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím.“ Vzal kalich, vzdal díky a řekl: „Vezměte a podávejte mezi sebou. Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží.“
(Lk 22,15-18
První křesťané – na rozdíl od nás – věděli, co znamená „boží království“ a velice toužili, aby bylo už konečně dovršeno.
(O co prosíme v Modlitbě Páně: „Přijď tvé království“, copak si pod tím představujeme? /1 )
Poslední kniha Bible, Zjevení svatého Jana, končí takto: „Duch i nevěsta praví: ´Přijď!´ A kdokoli to slyší, ať řekne: ´Přijď!´ Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života. Ten, od něhož je to svědectví, praví: ´Ano, přijdu brzo.´ Amen, přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,17.20
První křesťané přijali slova: „Přijď, Pane Ježíši“, za svou modlitbu. A tak byli očekáváním Ježíšova druhého příchodu proniknuti, až si první generace myslela, že se Ježíš vrátí už za jejich života, a prodávali pole a majetky.
Později si uvědomili, že zřejmě slovo „brzy“ neznamená den, ani třicet nebo čtyřicet let nebo tisíc, ale že slovo „brzy“ má rozměr jistoty: „Jistě přijdu“. „Určitě“!
Kdykoliv první křesťané slavili Večeři Páně, vztahovali se k dějinné události Ježíšova života /2
(ke známému pevnému bodu Ježíšových Velikonoc) – i k dalšímu pevnému bodu v dějinách (o kterém nikdo neví, kdy přijde, ale víme, že určitě nastane).
O tyto dvě jistoty se první křesťané opírali, na nich stavěli.
Proto si neustlali bezstarostně na zemi. Napomáhala jim k tomu i jejich nejistota pozemské existence (život byl tenkrát mnohem náročnější a nebezpečnější než náš) i občasné vlny pronásledování.
Později, po získání náboženské svobody, žili křesťané už v určité právní jistotě, v určité jistotě pozemské, ale těžištěm jejich života byla i nadále jistota věčného života v božím království. Pamatovali na slova „bděte a modlete se“ a žili bytostným očekáváním dovršení božího království.
My tento rozměr zanedbáváme (svádí nás i dnešní vysoká životní úroveň).
Ježíš ale do své Večeře vložil jistotu Božího království, které začalo, a bude dovršeno – a my můžeme touto jistotou žít a zachovávat ji v bytostném smyslu.
Co to znamená v bytostném smyslu?
Neustlat si na této zemi, jakoby nic jiného nebylo. Jako lidé bez perspektivy (řada lidí se bojí nejen smrti, ale i života). Jakoby nás nečekaly ještě ty největší dary.
Smíme žít s očekáváním nové země a nového nebe, nových darů, lepšího životního stylu (Ježíšova), nového porozumění, blízkosti a ochoty. Už teď se chceme naučit jednat na úrovni božích dětí a nebešťanů.
To neznamená, že neumíme vychutnávat krásu pozemského života. Naopak, za těmito dary rozpoznáváme dárce a jeho radost z dávání.
Pro hostitelku je největší radostí, chutná-li hostům. Pochvala je pro ni projevem ocenění.
Že by to Bůh měl jinak? I jeho těší, jsme-li rádi na světě, vychutnáváme-li si jeho dary a oceňujeme-li jeho práci, přátelství a velikost. Ale jeho štědrost není vyčerpána. Nemusíme skončit jako sytí občané, jimž stačí jen chléb a hry.
Opakem sytých jsou „blahoslavení chudí“, toužící ještě po jiných božích darech (než jen krás pozemských) a po přátelství samotného dárce.
„Chudí“ jsou ti, kteří očekávají, co nám Bůh ve své vynalézavé lásce ještě připravil.
Těšíme se, že budeme jednou velice překvapeni (i ti, kteří nevědí o Bohu zatím nic) krásou Boha a velikostí jeho přátelství. Už teď, tady můžeme něco z této krásy zakoušet. Ježíš nám mnoho zprostředkovává. Je nám s ním dobře. Zaručil se nám, že život a svět dopadne dobře. Nemusíme trnout strachy, nebo házet flintu do žita. Ježíšovo věrohodné životní svědectví nám umožňuje důvěřovat jeho slovu. Na něj je naprosté spolehnutí. Přesvědčili jsme se, že není mluvka.
Mnoho našich současníků se bojí smrti, vytěsňují myšlenku na ni a nesnášejí pohřby. Pokládají smrt za katastrofu.
Naším cílem je konečné setkání s Bohem, nemusíme se smrti tolik bát. /3
Židé pokládají smrt za polibek boží. Už pro židy je Bůh ženichem, pro nás samozřejmě také.
Slzy nevěsty a její rodiny při svatbě, když odchází z rodného domu, je pochopitelný, ale nevěsta se těší na svého ženicha a na společný život. (Kdyby pokládala svatbu za neštěstí, svatbu bychom jí rozmlouvali.)
Není samozřejmostí objevit v Ježíši ženicha. Proto s ním chodíme „na rande“, setkáváme se s ním, snažíme se mu porozumět, zkoušíme s ním spolupracovat a slavit, aby pro nás smrt nebyla setkáním s nějakým cizím pánem. Je příjemné si zvykat na příjemného, skvělého a „záviděníhodného“ ženicha.
Kdosi řekl: „Dejte mi bod ve vesmíru a pohnu zemí“.
My jsme dostali dva body, které hnuly vším, vše posunují do nové roviny Božího přátelství.
Náš život se odehrává někde mezi dvěma stěžejními událostmi dějin mezi prvním a druhým příchodem Mesiáše.
Večeře Páně nás zve, abychom si uprostřed radostí a starostí života načerpali bezpečnost, pokoj a jistotu, kterou nám Ježíš poskytuje. Boží království začalo a bude dovršeno.
Když to objevíme, bude pro nás slavení Večeře Páně krásnější, zajímavější, konkrétnější a vznešenější. Sám Ježíš do ní tyto rozměry vložil a každému z nás je nabízí.
Zkusme příští Večeři Páně takto prožít a uložit si tuto lekci do své paměti.
-------------------------
Poznámky:
/1 Boží království je uspořádání sebe samého a vztahu s druhými podle Ježíšových pravidel.
/2 Víme, kdy, kde, jak, proč a k čemu se odehrál Ježíšův život – to není mýtus, který je jen popisem nějakého jevu bez historického určení.
/3 Pokud jde o vzkříšení mrtvých, Bůh pravil: „Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův?“ On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých. (Mt 22,31-32
Ježíšovo přátelství pro učedníky znamenalo nesmírně mnoho. Velice si považovali, že si je Ježíš vybral za své učedníky.
„Nikdy jsme se nesetkali s tak moudrým člověkem. Navíc s někým tak pozorným, laskavým, upřímným a statečným, nikdo nikdy tak nevyprávěl o Bohu,“ vyprávěli učedníci.
Ježíš objevil učedníkům netušené obzory. S ním nově porozuměli Slovu Božímu, s ním uzdravovali nemocné a stavěli se proti všemu, co člověka poutá. Ježíš jim umožnil vyrůst ve veliké osobnosti. „Sedět s Ježíšem u stolu“, byl pro učedníky životní zážitek.
Když časem začal Ježíš mluvit o své smrti, učedníci to těžce snášeli (i my neradi slyšíme, říkají-li naši blízcí, že už tady dlouho nebudu). Co by si bez Mistra počali? Kým by bez něj byli?
Tvrdil jim: „Nebojte se, mám to promyšlené…“.
Pak nám všem, jednou pro vždy, daroval nádhernou slavnost přátelství a života.
Nikdo z nás nemusí litovat, že nežil v Ježíšově době.
Apoštol Pavel píše: „Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: ,Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku´. Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: ,Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku´. Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde“. (1 Kor 11,23-26
)
Ježíš nás znovu a znovu zve na slavnost, o níž říká: „Konejte to na mou památku“.
Slovo „památka“ ale není vybídnutím ke vzpomínání na určitou událost nebo osobu.
Slavíme-li narozeniny maminky, nevzpomínáme na den, kdy se narodila, ale slavíme, kým pro nás je teď.
V nařízení o slavnosti velikonočního beránka stojí: „Ten den vám bude dnem pamětním, budete jej slavit jako slavnost Hospodinovu. Budete jej slavit po všechna svá pokolení“ (Ex 12,14
).
O Velikonocích židé nevzpomínají pouze na vysvobození z Egypta, ale pokaždé znovu a znovu velikonoční slavností slaví Hospodinovu záchranu.
I Ježíši a jeho blízkým zpřítomňovala velikonoční slavnost, kým pro ně Hospodin je, a jak je stále drží a zachraňuje. Nešlo tedy jen o historické vzpomínání na slavnou minulost.
Ježíš ale udělal další krok, slavnost velikonočního beránka obohatil – svým milosrdenstvím a svou věrnou a odvážnou službou člověku a povýšil na největší modlitbu.
Navíc pozvání k této slavnosti rozšířil i pro nás – góje, nežidy.
Ani my tedy při Večeři Páně nevzpomínáme pouze na to, co se odehrálo ve večeřadle a pak na popravišti. Tam to vrcholilo, ale mnohé tomu předcházelo a navíc Ježíšovo přátelství pokračuje dál v nezmenšené míře, až za hrob (vzkříšením), trvá do dneška. „Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.“(1 Kor 11,26
)
Smíme a máme konat to, co nám Ježíš daroval. Boží zachraňující péče k nám všem trvá, nepolevuje, nebyla a nebude odvolána.
Kdykoliv slavíte – „zvěstujete smrt Páně“.
Slovo „smrt“ je slovní zkratkou.
Římská liturgie stručně uvádí: „Proto na památku požehané smrti, slavného vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista …“
Modlitby východní církve při Večeři Páně jsou bohatší, připomínají šířeji, co pro nás Ježíš vykonal.
Naše nové eucharistické modlitby se východní liturgií inspirovaly. Ježíš nás obdarovává vším, co vykonal: každým svým slovem, každým gestem (od dotýkání se nemocných, mytím nohou, jeho úctou k ženám, pozorností dětem, sedal si k jednomu stolu s hříšníky, bavil se s pohany …). Pro nás se stal člověkem, dodnes nás těší, pozvedá, objevuje nám naší cenu, uzdravuje, křísí mrtvé, odpouští, dává nám svého Ducha, činí z nás děti Boží … Nabízí nám nový způsob života.
Výraz „smrt Páně“ – je tedy zhuštěním všeho, co pro nás Ježíš vykonal a stále koná.
Ježíš při svých posledních Velikonocích:
1. slavil židovskou slavnost Božího slitovávání (jako trvalý stav),
2. povýšil ji (svým přínosem),
3. ale navíc – a to máme pozapomenuté – Ježíš se také zahleděl na dovršení všech
věcí, až bude dovršeno jeho království!
Až jej konečně přijmeme úplně za svého Pána. Až jemu, i sobě, dovolíme – aby
nás mohl obdarovat všemi dary.
Ježíš se při poslední večeři zahleděl nazpět (k vysvobození z egyptského otroctví) i dopředu – na svůj druhý příchod.
Co myslíte, kolikrát je při mši řeč „o druhém příchodu Páně“?
Zkuste to vyjmenovat.
A hlavně – co pro nás druhý Ježíšův příchod znamená?
Pokusím se k tomu něco načrtnout.
Ježíšovo působení začíná důležitou informací: „Království boží se přiblížilo“ (např. Mk 1,15
)
Ježíš měl svůj sen, měl se světem svůj plán. Za Ježíšova života se jeho záměry zdařily jen částečně (a škoda, že doposud nebyly dovršeny). Klademe mu odpor a málo s ním spolupracujeme.
Ale Ježíš není snílek – jeho plány se naplní.
Na konci Lukášova evangelia čteme: „Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve, než budu trpět. Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím.“ Vzal kalich, vzdal díky a řekl: „Vezměte a podávejte mezi sebou. Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží.“
(Lk 22,15-18
)
První křesťané – na rozdíl od nás – věděli, co znamená „boží království“ a velice toužili, aby bylo už konečně dovršeno.
(O co prosíme v Modlitbě Páně: „Přijď tvé království“, copak si pod tím představujeme? /1 )
Poslední kniha Bible, Zjevení svatého Jana, končí takto: „Duch i nevěsta praví: ´Přijď!´ A kdokoli to slyší, ať řekne: ´Přijď!´ Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života. Ten, od něhož je to svědectví, praví: ´Ano, přijdu brzo.´ Amen, přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,17.20
)
První křesťané přijali slova: „Přijď, Pane Ježíši“, za svou modlitbu. A tak byli očekáváním Ježíšova druhého příchodu proniknuti, až si první generace myslela, že se Ježíš vrátí už za jejich života, a prodávali pole a majetky.
Později si uvědomili, že zřejmě slovo „brzy“ neznamená den, ani třicet nebo čtyřicet let nebo tisíc, ale že slovo „brzy“ má rozměr jistoty: „Jistě přijdu“. „Určitě“!
Kdykoliv první křesťané slavili Večeři Páně, vztahovali se k dějinné události Ježíšova života /2
(ke známému pevnému bodu Ježíšových Velikonoc) – i k dalšímu pevnému bodu v dějinách (o kterém nikdo neví, kdy přijde, ale víme, že určitě nastane).
O tyto dvě jistoty se první křesťané opírali, na nich stavěli.
Proto si neustlali bezstarostně na zemi. Napomáhala jim k tomu i jejich nejistota pozemské existence (život byl tenkrát mnohem náročnější a nebezpečnější než náš) i občasné vlny pronásledování.
Později, po získání náboženské svobody, žili křesťané už v určité právní jistotě, v určité jistotě pozemské, ale těžištěm jejich života byla i nadále jistota věčného života v božím království. Pamatovali na slova „bděte a modlete se“ a žili bytostným očekáváním dovršení božího království.
My tento rozměr zanedbáváme (svádí nás i dnešní vysoká životní úroveň).
Ježíš ale do své Večeře vložil jistotu Božího království, které začalo, a bude dovršeno – a my můžeme touto jistotou žít a zachovávat ji v bytostném smyslu.
Co to znamená v bytostném smyslu?
Neustlat si na této zemi, jakoby nic jiného nebylo. Jako lidé bez perspektivy (řada lidí se bojí nejen smrti, ale i života). Jakoby nás nečekaly ještě ty největší dary.
Smíme žít s očekáváním nové země a nového nebe, nových darů, lepšího životního stylu (Ježíšova), nového porozumění, blízkosti a ochoty. Už teď se chceme naučit jednat na úrovni božích dětí a nebešťanů.
To neznamená, že neumíme vychutnávat krásu pozemského života. Naopak, za těmito dary rozpoznáváme dárce a jeho radost z dávání.
Pro hostitelku je největší radostí, chutná-li hostům. Pochvala je pro ni projevem ocenění.
Že by to Bůh měl jinak? I jeho těší, jsme-li rádi na světě, vychutnáváme-li si jeho dary a oceňujeme-li jeho práci, přátelství a velikost. Ale jeho štědrost není vyčerpána. Nemusíme skončit jako sytí občané, jimž stačí jen chléb a hry.
Opakem sytých jsou „blahoslavení chudí“, toužící ještě po jiných božích darech (než jen krás pozemských) a po přátelství samotného dárce.
„Chudí“ jsou ti, kteří očekávají, co nám Bůh ve své vynalézavé lásce ještě připravil.
Těšíme se, že budeme jednou velice překvapeni (i ti, kteří nevědí o Bohu zatím nic) krásou Boha a velikostí jeho přátelství. Už teď, tady můžeme něco z této krásy zakoušet. Ježíš nám mnoho zprostředkovává. Je nám s ním dobře. Zaručil se nám, že život a svět dopadne dobře. Nemusíme trnout strachy, nebo házet flintu do žita. Ježíšovo věrohodné životní svědectví nám umožňuje důvěřovat jeho slovu. Na něj je naprosté spolehnutí. Přesvědčili jsme se, že není mluvka.
Mnoho našich současníků se bojí smrti, vytěsňují myšlenku na ni a nesnášejí pohřby. Pokládají smrt za katastrofu.
Naším cílem je konečné setkání s Bohem, nemusíme se smrti tolik bát. /3
Židé pokládají smrt za polibek boží. Už pro židy je Bůh ženichem, pro nás samozřejmě také.
Slzy nevěsty a její rodiny při svatbě, když odchází z rodného domu, je pochopitelný, ale nevěsta se těší na svého ženicha a na společný život. (Kdyby pokládala svatbu za neštěstí, svatbu bychom jí rozmlouvali.)
Není samozřejmostí objevit v Ježíši ženicha. Proto s ním chodíme „na rande“, setkáváme se s ním, snažíme se mu porozumět, zkoušíme s ním spolupracovat a slavit, aby pro nás smrt nebyla setkáním s nějakým cizím pánem. Je příjemné si zvykat na příjemného, skvělého a „záviděníhodného“ ženicha.
Kdosi řekl: „Dejte mi bod ve vesmíru a pohnu zemí“.
My jsme dostali dva body, které hnuly vším, vše posunují do nové roviny Božího přátelství.
Náš život se odehrává někde mezi dvěma stěžejními událostmi dějin mezi prvním a druhým příchodem Mesiáše.
Večeře Páně nás zve, abychom si uprostřed radostí a starostí života načerpali bezpečnost, pokoj a jistotu, kterou nám Ježíš poskytuje. Boží království začalo a bude dovršeno.
Když to objevíme, bude pro nás slavení Večeře Páně krásnější, zajímavější, konkrétnější a vznešenější. Sám Ježíš do ní tyto rozměry vložil a každému z nás je nabízí.
Zkusme příští Večeři Páně takto prožít a uložit si tuto lekci do své paměti.
-------------------------
Poznámky:
/1 Boží království je uspořádání sebe samého a vztahu s druhými podle Ježíšových pravidel.
/2 Víme, kdy, kde, jak, proč a k čemu se odehrál Ježíšův život – to není mýtus, který je jen popisem nějakého jevu bez historického určení.
/3 Pokud jde o vzkříšení mrtvých, Bůh pravil: „Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův?“ On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých. (Mt 22,31-32
;
srv. Ex 3,6
)