Poznámky k nedělní liturgii 11. září 2011
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Datum: 11. 9. 2011
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Datum: 11. 9. 2011
Přátelé, bude dvě neděle na rituálech s chlapy. Pak mám další čas
jinou práci a nebudu schopen posílat Poznámky k biblickým textům na
neděli.
V neděli se má kázat buď na příslušné biblické texty, nebo k vlastnímu obsahu liturgie.
K obsahu některých věcí, a rituálů zvlášť, je třeba se čas od času znovu vracet, aby nám nevybledly.
Tak Vám zatím po kapitolách nabízím text z mé knihy o Večeři Páně.
Ve společenství je síla. Budeme-li znovu společně promýšlet, jaké bohatství nám Ježíš ve své Hostině daroval, třeba nás to k němu zase přiblíží.
Dnes posílám text na dvě neděle. Václav Vacek
JAK PŘEŽÍT MŠI
aneb
O KRÁSE VEČEŘE PÁNĚ
Písmo je pro nás Alfou
a Kalich spásy (Eucharistie) je Omegou.
Jan XXIII.
Církev měla vždy v úctě Boží Písmo jako tělo Páně,
vždyť, – především v posvátné liturgii – nepřestává brát a podávat
věřícím chléb života se stolu jak Božího slova, tak Kristova těla.
Dei Verbum 21
Kéž čtenář tam, kde je stejně jistý jako já, pokračuje ve čtení.
Kde váhá, ať se mě zeptá.
Kde pozná, že se mýlí, ať se mě přidrží.
Kde pozná, že se mýlím já, ať mě opraví.
( sv. Augustin ve své knize „O Nejsvětější Trojici“)
Předmluva
Před třiceti léty jsem si vypracoval řadu promluv ke slavení Večeře Páně. Několikrát jsem je znovu a znovu na svých působištích opravoval a opakoval. Čekal jsem, až někdo fundovaný vydá praktickou knihu „Jak slavit Večeři Páně“.
Na nátlak svých přátel se pokusím něco k Večeři Páně sdělit.
V čase pronásledování minulého režimu jsme slavili Večeři Páně v nenormálních podmínkách.
Ve vězení byly úplně krajní poměry. Ale i mimo vězení byl kněz vázán ze strany státu na státní souhlas k duchovenské činnosti v určitém místě (už v sousední farnosti nemohl bez povolení státu sloužit). Pokud mu souhlas stát neudělil, nebo odebral, byla jakákoliv kněžská činnost trestná za „maření státního dozoru nad církvemi“, s postihem pro kněze i účastníky.
Bohoslužby se tedy někdy slavily tajně. Často i bez obvyklých krásných ornamentů (bez rouch, honosného nádobí, pochopitelně bez muziky.) Tím víc nám ale docházela hloubka a síla Ježíšova přátelství a podstata jeho Svaté večeře.
Nechceme zapomenout na tuto zkušenost. A nechceme v dnešní svobodě sklouznout do povrchnosti a pohodlnosti sytých a přejedených. (Jan Pavel II. při své první návštěvě v naší zemi nás nabádal: „Nezapomeňte na svou zkušenost“. Platí to i o našem slavení a prožitku Večeře Páně.)
Následující úvahy si pochopitelně nedělají nárok na úplnost celého teologického významu liturgie. Jsou pokusem připomenout některé pastorační a praktické pohledy na liturgii Večeře Páně.
Budu vděčný za jakoukoliv věcnou připomínku.
Jednotlivé kapitoly jsme v cyklických kázáních používali jako po sobě jdoucí lekce. Stejný postup nabízí i tato kniha; je spíše průvodcem k duchovní obnově, než teologickým pojednáním. Proto se v následujících lekcích objevují určitá opakování.
Má smysl si promyslet vždy jednu kapitolu a snažit se příští Večeři Páně prožít z popsaného pohledu. Až obsah kapitoly zpracujeme a osvojíme si jej, pokračujme kapitolou následující.
Večeře Páně, je vrcholnou modlitbou. Je pro pokročilé, předpokládá určité znalosti a dovednosti.
Některé kapitoly se vracejí k základům, na kterých je slavnost vystavena. Např. kapitoly o vykoupení.
Kdysi jsem byl dobrým tanečníkem a uměl jsem řadu tanečních figur. Když jdu dnes na ples, některé tance už skoro neumím, natož jejich figury. Kdybych chtěl tančit jako dříve, musel bych znovu do tanečních.
I my si potřebujeme oživit, co Ježíš do své slavnosti vložil, abychom při ní nestáli „jako dřevo“. Aby nás slavení Večeře Páně bavilo. Abychom nešidili sami sebe, druhé, ani Ježíše.
ZAŠMODRCHANÁ SLAVNOST
místo úvodu
Název „mše“ je historicky nejmladší a jen slabě vyjadřuje význam naší největší modlitby. Nejstarším pojmenováním Ježíšovy slavnosti je „večeře Páně“ (1. list Korintským), „lámání chleba“ (Skuty apoštolské) a „eucharistie“ – „díkůvzdání“ (Didaché).
Budu používat název „Večeře Páně“, je nejvýstižnější. Církevní dokumenty po II. Vatikánském koncilu opět toto označení používají.
Slavnost Večeře Páně je naší největší slavností.
Každý rituál je stále třeba doprovázet slovy, jinak se stane nesrozumitelným. Kdyby Marťan, eskymák nebo dítě pozorovali, jak vítáme vzácného hosta chlebem a solí, co by asi řekli?
„Zřejmě má rád chleba …, ale byl najedený, ukrojil si jen kousíček …, a hodně solí …“
Večeře Páně nám stojí za pozornost, slavíme ji každou chvíli, ale bez pečlivého naslouchání autorovi tohoto rituálu – Ježíši – si často děláme co chceme. Zabloudili jsme a zašmodrchali se ve své „zbožnosti“ a pak ani dětem neumíme vyprávět, co ta slavnost znamená. (Nám před prvním svatým přijímání říkali: „Hlavně nekousnout do Svaté Hostie, rovně držte svíčku a poslouchejte, co vám bude Ježíšek říkat“.)
Během staletí se způsob slavení Večeře Páně měnil, nejen v některých detailech a důrazech.
II. vatikánský koncil reagoval liturgickou reformou na značné ustrnutí liturgie.
Nemohu a ani nechci popisovat dějiny liturgie. Než si začneme všímat jednotlivých základních kamenů, z kterých je večeře Páně vystavěna, zmíním se o některých pozůstatcích přetrvávajících v našem povědomí, které ještě dnes nedobře ovlivňují naše názory.
Z původně krásné a živé slavnosti Večeře Páně se postupně stalo působivé a dokonalé „divadlo“, ve kterém kněz sloužil liturgii a ostatní byli nábožně přítomni.
Když bratři protestanté před pěti sty léty začali zčásti popírat obětní charakter mše (v reakci na některé výstřelky), začali jsme, my, katolíci tím víc tvrdit, že mše je! a je obětí! – až jsme pozapomněli na ostatní obsah, který do této slavnosti Ježíš vložil. Mše byla, zvlášť v lidovém pojetí, už jen zpřítomněním Golgoty (i když nekrvavě). Jak se má člověk chovat při takovém dění?
(Jinou náladu máme na svatbě a jinou na pohřbu.)
Jsme dětmi své doby.V nás starších ještě doznívá duchovní atmosféra 19. století. Byli jsme poznamenáni jejími ilustracemi k Bibli, nepříliš vydařenými písněmi a kostelními obrazy té doby, pouťovými obrázky a životopisy světců. (Samozřejmě, že 19. století mělo své hodnoty, ale mám na mysli lacinou produkci, která neměla vysokých nároků.) To vše působilo na naši představu o zbožnosti. Lidé se v kostele začali tvářit podle postav z nekvalitních obrazů. Náš sladkokyselý nálev v kostele někdy připomínal atmosféru v mauzoleu Vladimíra Lenina … (doufám, že snesete mé kazatelské přirovnání).
Nedivme se, že se nám do kostela nijak nehrnou noví zájemci.
Také u vás v kostele zakročovali všelijací dobrovolní strážci zbožnosti, pokud se někdo otáčel, nebo se smál …?
V představách mnoha lidí se kostel stal domem Božím a každá roztržitost v modlitbě hříchem. Oddělili jsme život v kostele a mimo kostel.
Zatímco my teologové z „úcty“ posunujeme Večeři Páně mimo náš život (Mše svatá, Svátost Nejsvětější, Velebná, Oltářní, tajemství, přidáváme kadidlo, družičky, zvonečky, nebesa, adorace …), Ježíš naopak ve své Hostině z našeho života vyšel /1, do našeho života ji vložil a ponechal, nevyčlenil ji někam do zvláštního prostoru jednání.
Ježíšovu vyučování porozumí každé přemýšlivé dítě. Ježíš vždy bezvadně učí, pokaždé vychází z našich zkušeností. Je praktický, není teoretikem a učitelem definicí. Ví, že láska prochází žaludkem a společné jídlo navozuje blízkost. Rád stoloval se svými blízkými.
Nemusíme vymýšlet žádný zbožnější a speciální slovník pro slavení Večeře Páně ani jiné ceremonie. Ježíšovi nechyběla slova, ani přirovnání nebo gesta. Na jeho rituálu, na jeho Hostině, se nedá nic vylepšit (spíš pokazit). /2
Pro nás křesťany je Ježíš strhující osobností. Od něj víme – v nové míře oproti Starému zákonu – jak mnoho se Bůh zajímá o každého člověka. Každého se ptá: „Jak se máš? Jsi rád na světě? Líbí se ti život? Co potřebuješ? Víš, že jsem tu i já? Víš, že tě mám rád? Chci, aby ses měl rád, jako já mám rád tebe“.
Ježíš nás vzal mezi své blízké přátele, k radosti ze života, k práci i k slavení.
Všímáme si Boží přízně a máme potřebu vyjádřit Bohu svou vděčnost. Ale jak?
Řekneme-li: „Bože, vážíme si tě“, snad to pro něj něco znamená. Ale nestačí nám to.
Chceme-li někomu vyjádřit svou blízkost, chceme-li někoho obdarovat, snažíme se zjistit, jaký má ten druhý vkus, co by mu udělalo radost.
Jsou Bohu milé naše modlitby a projevy naší zbožnosti? (Není obtížné si je porovnávat s Ježíšovými názory.)
Jsme přesvědčeni, že Biblické modlitby a slavnosti jsou podle božího vkusu.
Ježíšova velikonoční Večeře je jednou z nich. Jsme za ni nesmírně vděčni …
Neuplyne týden, aby nás Ježíš k této slavnosti nepozval.
U nás často náboženské vzdělání končí v deseti letech. Dospělí mají pocit, že se nepotřebují vzdělávat. V každém případě je dobré si klást otázky. Třeba i znovu.
Prof. Vladimír Smékal říká: „Otázka otevírá dveře odpovědi“.
Proč k Večeři Páně přicházíme? Co se tam odehrává? Co mě tam čeká? Očekává se něco ode mne? Proč nebýváme ze mše vždy nadšeni?
Ty otázky nejsou zbytečné.
Přijmete pozvání k hledání odpovědí?
-------------
Poznámky:
/1 Náboženské obřady židů se odehrávají především v rodině, návštěvy synagógy jsou svým způsobem navíc. Ježíš použil ke své Hostině rodinný náboženský rituál.
Nezapomeňme, že náš kostel vyšel ze synagógy (ta byla původně školou) a z jídelny. Kostel není chrámem. Chrám je pohanské zařízení – ve kterých „bydlelo“ božstvo. Už Šalomoun říká:
„Hospodine, já vím, že ty nemůžeš přebývat v domě z kamení“. (Srov. 1 Kr 8,22n
/2 Např. pamatujeme, jak kněz šeptal latinsky slova při „proměňování“, aby je nikdo neslyšel, a nepoužil je třeba k nějaké magii.
Ježíš se nebál. To my se bojíme.
I. POZVÁNÍ K VEČEŘI PÁNĚ
Bůh nás zve ke společné slavnosti jako své přátele.
Bohoslužba není naší službou Bohu, ale přesně naopak, Bůh slouží nám.
(Před maturitou se někdy slibuje: „Bože, když to dobře dopadne, přijdu v neděli na mši“. To je stejné, jako bych řekl: „Když mi dáš stovku, přijdu k vám v neděli na oběd“.)
Bůh prokazuje velikou laskavost nám!
Bohoslužba není odměnou za zásluhy. Na konci školního roku je možné odměňovat děti za dobré známky na vysvědčení. Ale náš tatínek u oběda nikdy neřekl: „Dostaneš jen dva knedlíky, protože máš v žákovské knížce poznámku, nebo špatnou známku“.
Bůh nás zve ke svému stolu bez ohledu na výkon. Říká: „Jen tak“. „Protože jsi můj“.
(Tak i vy rodiče, jednáte se svými dětmi.)
Bůh je rád s druhými (společenství je pro něj zásadní a charakteristické – Trojice).
Boha baví svět.
Nejen makro a mikrosvět. Nejen akvárium oceánů, nejen rozkvetlé louky, nejen zpěv slavíka nebo velryby, také lidské umění a mraveniště lidí, naše vztahy a osud každého člověka.
Bůh je tak veliký, že mu žádný člověk není malý.
Ježíše pomlouvali, že vyhledává slavnosti a sedá ke stolu dokonce s lidmi ne příliš morálními.
Večeře Páně je hostinou hříšníků …
Pokaždé si můžeme všimnout, že u něj máme větší postavení, než si myslíme.
Lidé, kteří přijali Ježíšovo přátelství, říkali: „Když jsem se s Rabim setkával, měl jsem z jeho jednání pocit, že se mnou jedná jako s nejbližším člověkem. Ale pak jsem si říkal, to je nesmysl, Mistr má onačejší přátele a zná mnohem větší osobnosti, než jsem já.
Jenže při příštím setkání s Ježíšem jsem měl ten krásný pocit znovu. Když jsem o tom později mluvil s jinými lidmi, potvrzovali mi, že měli z Ježíšova jednání stejný pocit.“
Ježíš nás vyvádí z falešných představ, že by se přátelil jen s lidmi výkonu, s lidmi „na úrovni“. Baví se s každým, nikoho si neoškliví. Hrál si s dětmi, „blbnul“ s nimi a děti z něj byli nadšené, dnes by možná na plese provedl každou ženu.
Jsme nejen úctyhodným výtvorem Stvořitele, jsme Božími dětmi.
Mnoha rodičům není pro děti ničeho příliš. Natož Bohu…
Ze všeho, co nám Ježíš prokázal (a prokazuje), usuzujeme, že přes naši nedokonalost a hříchy máme pro Boha velikou cenu. Bůh má s námi veliké plány, přetéká štědrostí a krásnými nápady. Je velkorysý.
Vidí nás podle toho, co z nás může být.
Neřekl jsem – co z nás bude. „Co z nás může být“ – to je víc!
Pokaždé se na nás u svého stolu těší, vítá nás, má pro nás další překvapení …
Kdo zakouší krásu Boží přízně, má důvod k radosti.
Ludvík Aškenazy v jedné povídce vypráví: Táta byl na procházce se synem. Už byl večer a z jednoho domu uslyšeli muziku. Samou krásou se zastavili: „Tatí, my se máme spolu tak rádi …“
„Poslouchej, to je Malá noční hudba“, říká táta.
Kluk se nadšeně začal ptát: „Tatí, a kdy je velká, … a co to je, tati, hudba?“
Táta koktal …: „Jak to říct? … “
Až kluk nakonec řekl: „Aha, hudba je, když už to člověk nemůže vydržet a musí si zahrát!“
Bůh nás má rád a nemůže to už vydržet a potřebuje s námi slavit.
Samotnému slavit nelze. Sami pijí jen smutní.
Ježíš vždy dával lidi dohromady. Uměl žít, uměl pozorovat, žasnout, radovat se a slavit.
Kdo si v týdnu všímá pozorností, které nám Bůh ve své vynalézavé lásce prokazuje, už to nemůže vydržet a přichází slavit nedělní slavnost.
--------------------------------------------------
Příloha k I. kapitole:
MALÁ NOČNÍ HUDBA
Nebe bylo nejdříve blankytné s podvečerním nádechem lila a pak naposledy zahořelo temným, trochu horečnatým ruměncem, jak to bývá na podzim. Světlo se ještě naposledy zhlédlo ve Vltavě a ustoupilo stínu.
A my jsme ještě stále byli na procházce – nějak nás ten večer překvapil. Rozžehly se lampy, svět zvážněl a hovory chodců zněly tlumeně.
V jednom starém domě bylo okno osvětlené takovým střídmým bledorůžovým světlem a za tím oknem někdo hrál na klavír. Nejdříve jakýsi Chopinův valčík a potom Malou noční hudbu.
Zastavili jsme se a poslouchali. Človíček byl tichý a nadšený.
„Tatí,“ praví, „zůstaňme tu do rána…“
Nešlo to, to dá rozum.
Ale ta muzika se linula hustě a sladce jako med, a tak jsme u toho okna ještě chvíli stáli.
„Tatí,“ říká, „my se spolu máme přece tak rádi …“
„Hezky poslouchej,“ povídám, „tohle je Malá noční hudba.“
Zamyslil se.
„Noční hudba to je,“ praví, „ale proč je, tatí, malá?“
„No,“ odpovídám, „malá je proto, že… Malá hudba je, když …Prostě, když je malá, rozumíš?“
„Ano, tatí,“ říká. „A kdy bývá hudba velká?“
„Nemudruj,“ pravím, „a poslouchej, jaká je hezká. Taková milounká, jako by tě někdo hladil po tváři.“
„Ach, tatí," povídá, „my se spolu máme přece tak rádi … Tatínku, zůstaňme tu do rána …“
Tu hudba najednou ustala a růžové světlo v okně za chvíli pohaslo.
Ale my jsme stejně ještě nešli domů.
„Tatí,“ ptá se, "je ta hudba docela malá? Jako já?“
„No,“ říkám, „totiž ta hudba. Jak bych to pověděl … Hudba poroste …“
„To je dobře,“ přerušil mne, „že děti mají také malou hudbu. A co je, prosím tě, hudba?“
„Ty to ještě nevíš?“ říkám. „Hudba je přece. No prostě, když je hudba … Abych ti to definoval přesně … Rozumíš?“
„Ano, tatí,“ řekl. „Hudba je, když to člověk už nemůže vydržet a musí si zahrát.“
A po chvíli ještě zaprosil:
„Pojď, zazpíváme si, tatí … Malou noční hudbu … Víš?“
„Když já neumím zpívat,“ povídám a trochu jsem se začervenal. „Půjdeme raději
domů a tam si pustíme rádio. Že ano?“
„Ale ne,“ říká, „pojď, tatínku, zazpíváme si … Já to už prostě nemohu vydržet."
A tak jsme zpívali trochu falešně, ale zato dlouho.
Možná že nás za tím oknem slyšeli. Jednou se tam na chvíli rozsvítilo růžové světlo a znovu zhaslo.
Asi se moc divili – nebyli na to zvyklí.
Ludvík Aškenazy
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Poznámky k nedělní liturgii 11. září 2011
II. SPOLEČNÁ SLAVNOST
Co slavíte? „Frantovy narozeniny“.
„Kolik jsme vyhráli?“ „Pět : dva.“
„Milión…“
Co slavíme při Večeři Páně my ?
Ježíšova rodina, stejně jako ostatní židovské rodiny dodnes, slavila každou sobotu radost ze života s Hospodinem.
„Sobota je pro židy pupeční šňůrou mezi tímto a budoucím světem“, říká pražský rabín Karol Sidon.
Velikonoční večeře je pro židy největší slavností.
Ježíš při svých posledních Velikonocích tuto slavnost ještě zvětšil.
Radost slavnosti pro něj byla tak důležitá, že při svém posledním hodu beránka nenechal na velikonoční hostinu padnout stín své blížící se smrti. Tak se ponořil do slavnosti, že nikdo nemohl říci: „Ježíši, ty jsi letos nějak posmutnělý…“
Slavit lze jen z radosti, z velkorysosti. Však se nám Ježíš vyznává: „Jste moji přátelé, až na život a smrt…“
Máme větší důvod k radosti a slavení než starý Izrael.
Večeři Páně neslavíme jen o Velikonocích. Slavíme ji přinejmenším každý Den Páně, každou neděli.
Večeře Páně není soukromou modlitbou, ale společnou slavností.
Setkáváme se při ní s Bohem a s lidmi. Obojí je důležité. Boha těší, jsme-li rádi na světě, vychutnáváme-li si jeho dary, oceňujeme-li jeho práci, přátelství a velikost.
Bůh je spokojen, přicházíme-li k Večeři Páně také kvůli druhým lidem.
I rodiče říkají: „Jsme rádi, že nás mají děti rády, ale neméně nás těší, stojí-li naše děti vzájemně jeden o druhého“.
Společná modlitba vychází a roste z modlitby soukromé.
Motlitba je setkáním. Vyžaduje umění naslouchat i vyjádřit se. Při setkání má být naslouchání a mluvení vyvážené.
Abych měl co vydechnout, musím se nejprve nadechnout.
Než o něčem mohu mluvit, potřebuji nejprve dost pozorovat, porovnávat a otvírat se.
Pro Boha není obtížné porozumět člověku. Má mě přečteného „v okamžiku“, to pro mě je obtížné porozumět Bohu. Proto je tolik nutné, abychom také (a především) před Bohem mlčeli a dostatečně mu naslouchali.
Každý známe Ježíšovo napomenutí: „Nebuďte mnohomluvní“.
Jeden anglický biskup řekl: „Abych se mohl jednu minutu modlit, potřebuji se devětadvacet minut připravovat“.
Soukromá modlitba je snazší než společná (tak jako je snazší setkání ve dvou než ve větší skupině),
nemusím se s nikým dělit o pozornost, brát ohled na ostatní, jsem „pánem svého času“, určuji plynutí jejího průběhu.
Rozumím lidem, kteří říkají, jak se jim v lese dobře „modlí“, jdu-li do lesa, musím mít vyčištěné boty, vím, že jdu do „chrámu“.
Bylo by škoda nevidět rozdíl mezi pohanskou modlitbou (často na vysoké úrovni), židovskou a Novozákonní – Ježíšovou.
Modlitba je velikým uměním. (Naučili nás znát modlitby, ale nenaučili nás modlit se.)
Večeře Páně je společnou modlitbou. Společná modlitba byla vždy více ceněná než soukromá.
I spolupráce v partě, kolektivní sport, muzika ve skupině nebo orchestru, je větším uměním než výkon jednotlivce. Samozřejmě předpokládá zvládnutí oboru, řemesla nebo nástroje, ale vyžaduje další dovednost – umění souhry a spolupráce s druhými.
Společná modlitba stojí na osobní zkušenosti, zážitku, poznání a umění.
Rozdělit se mohu teprve tehdy, když něco mám a umím. Společné může vyrůstat z naslouchání druhému, z dávání a přijímání. Jen tak vytváří novou kvalitu.
Umět dát přednost druhým, neprosazovat se na úkor jiného, nechat se vést … , to vše svědčí o tom, že modlitba s druhým je znamením veliké blízkosti.
Po dlouhá staletí byla liturgie to, co dělal kněz. Věřící se liturgie účastnili pasivně, zpívali nebo se modlili často úplně jiné modlitby. Po II. vatikánském koncilu slaví liturgii všichni, pod vedením předsedajícího (biskupa nebo kněze). Protože je liturgie dílem celého společenství, potřebujeme se učit společně Večeři Páně slavit.
Na slavnost je důležité se připravit. Zatím řeknu jen první kroky přípravy (více si řekneme později).
Bůh nám věnuje obrovskou pozornost.
Zažili jste, že vás někdo přehlížel, nebavil se s vámi, neměl pro vás čas?
Bůh je ochoten se s námi bavit do sytosti. Ale naše osobní prožívání vztahu k Bohu bývá, stejně jako k lidem, proměnlivé.
Objevíme-li Boží věrnost člověku zjeví se mi moje cena v novém světle. Jsem povznesen.
Na Boží věrnosti stojíme. Je-li „zamračená obloha“, potřebujeme si říci: „Slunce je stejně blízko, jako bylo ve dnech bez mraků. Mám sice pocit, že Bůh je daleko, ale mně jen něco zaclání výhled k Bohu.“
Proto je důležité si nejprve uvědomit, v jaké míře zakouším Boží přízeň, zda si všímám, jak obrovskou mám pro něj cenu.
Jak se připravujeme do divadla nebo na operu? (Naštěstí už není liturgie v latině, jít na operu nebo divadelní hru v neznámém jazyce je náročnější.) Přečteme si něco o hře, libreto, něco o autorovi, okolnostech, možná i kritiku. Přijdeme včas, abychom nasáli atmosféru, naladili se a nevnesli s sebou spěch – to bychom se na začátek nemohli soustředit. Toto vše víme a umíme.
Podobně je to s přípravou na liturgii.
Přijít v neděli do kostela a nemít přečtené texty z Písma, které se budou číst, by bylo trapné a neuctivé vůči Bohu i těm, kteří slavnost připravují. Bylo by to, jako kdyby někdo v divadle nebo v kině nevěděl, zda přišel na veselohru nebo tragédii.
Pozvání přátel na návštěvu vědomě prožíváme, těšíme se a připravujeme se na ně.
Podobně chceme vnímat bohoslužbu – jsme zváni ke slavnostnímu Stolu.
Máme se na co těšit. Zážitek se nedá nařídit, dobrý pocit ze slavnosti nemáme úplně ve svých rukou (také nejde především o můj vlastní subjektivní pocit, i když má svou cenu). Ale jestli jsem si všímal pozorností, které mně Bůh ve své přízni v posledních dnech poslal do cesty, pak možná v silnější míře zakusím, že mě Bůh rád vidí, že si mě neoškliví, že se za mě nestydí, že se ke mně veřejně před druhými hlásí, zastává se mě a věnuje mi velikou náklonnost.
To s námi může udělat své …
V neděli se má kázat buď na příslušné biblické texty, nebo k vlastnímu obsahu liturgie.
K obsahu některých věcí, a rituálů zvlášť, je třeba se čas od času znovu vracet, aby nám nevybledly.
Tak Vám zatím po kapitolách nabízím text z mé knihy o Večeři Páně.
Ve společenství je síla. Budeme-li znovu společně promýšlet, jaké bohatství nám Ježíš ve své Hostině daroval, třeba nás to k němu zase přiblíží.
Dnes posílám text na dvě neděle. Václav Vacek
JAK PŘEŽÍT MŠI
aneb
O KRÁSE VEČEŘE PÁNĚ
Písmo je pro nás Alfou
a Kalich spásy (Eucharistie) je Omegou.
Jan XXIII.
Církev měla vždy v úctě Boží Písmo jako tělo Páně,
vždyť, – především v posvátné liturgii – nepřestává brát a podávat
věřícím chléb života se stolu jak Božího slova, tak Kristova těla.
Dei Verbum 21
Kéž čtenář tam, kde je stejně jistý jako já, pokračuje ve čtení.
Kde váhá, ať se mě zeptá.
Kde pozná, že se mýlí, ať se mě přidrží.
Kde pozná, že se mýlím já, ať mě opraví.
( sv. Augustin ve své knize „O Nejsvětější Trojici“)
Předmluva
Před třiceti léty jsem si vypracoval řadu promluv ke slavení Večeře Páně. Několikrát jsem je znovu a znovu na svých působištích opravoval a opakoval. Čekal jsem, až někdo fundovaný vydá praktickou knihu „Jak slavit Večeři Páně“.
Na nátlak svých přátel se pokusím něco k Večeři Páně sdělit.
V čase pronásledování minulého režimu jsme slavili Večeři Páně v nenormálních podmínkách.
Ve vězení byly úplně krajní poměry. Ale i mimo vězení byl kněz vázán ze strany státu na státní souhlas k duchovenské činnosti v určitém místě (už v sousední farnosti nemohl bez povolení státu sloužit). Pokud mu souhlas stát neudělil, nebo odebral, byla jakákoliv kněžská činnost trestná za „maření státního dozoru nad církvemi“, s postihem pro kněze i účastníky.
Bohoslužby se tedy někdy slavily tajně. Často i bez obvyklých krásných ornamentů (bez rouch, honosného nádobí, pochopitelně bez muziky.) Tím víc nám ale docházela hloubka a síla Ježíšova přátelství a podstata jeho Svaté večeře.
Nechceme zapomenout na tuto zkušenost. A nechceme v dnešní svobodě sklouznout do povrchnosti a pohodlnosti sytých a přejedených. (Jan Pavel II. při své první návštěvě v naší zemi nás nabádal: „Nezapomeňte na svou zkušenost“. Platí to i o našem slavení a prožitku Večeře Páně.)
Následující úvahy si pochopitelně nedělají nárok na úplnost celého teologického významu liturgie. Jsou pokusem připomenout některé pastorační a praktické pohledy na liturgii Večeře Páně.
Budu vděčný za jakoukoliv věcnou připomínku.
Jednotlivé kapitoly jsme v cyklických kázáních používali jako po sobě jdoucí lekce. Stejný postup nabízí i tato kniha; je spíše průvodcem k duchovní obnově, než teologickým pojednáním. Proto se v následujících lekcích objevují určitá opakování.
Má smysl si promyslet vždy jednu kapitolu a snažit se příští Večeři Páně prožít z popsaného pohledu. Až obsah kapitoly zpracujeme a osvojíme si jej, pokračujme kapitolou následující.
Večeře Páně, je vrcholnou modlitbou. Je pro pokročilé, předpokládá určité znalosti a dovednosti.
Některé kapitoly se vracejí k základům, na kterých je slavnost vystavena. Např. kapitoly o vykoupení.
Kdysi jsem byl dobrým tanečníkem a uměl jsem řadu tanečních figur. Když jdu dnes na ples, některé tance už skoro neumím, natož jejich figury. Kdybych chtěl tančit jako dříve, musel bych znovu do tanečních.
I my si potřebujeme oživit, co Ježíš do své slavnosti vložil, abychom při ní nestáli „jako dřevo“. Aby nás slavení Večeře Páně bavilo. Abychom nešidili sami sebe, druhé, ani Ježíše.
ZAŠMODRCHANÁ SLAVNOST
místo úvodu
Název „mše“ je historicky nejmladší a jen slabě vyjadřuje význam naší největší modlitby. Nejstarším pojmenováním Ježíšovy slavnosti je „večeře Páně“ (1. list Korintským), „lámání chleba“ (Skuty apoštolské) a „eucharistie“ – „díkůvzdání“ (Didaché).
Budu používat název „Večeře Páně“, je nejvýstižnější. Církevní dokumenty po II. Vatikánském koncilu opět toto označení používají.
Slavnost Večeře Páně je naší největší slavností.
Každý rituál je stále třeba doprovázet slovy, jinak se stane nesrozumitelným. Kdyby Marťan, eskymák nebo dítě pozorovali, jak vítáme vzácného hosta chlebem a solí, co by asi řekli?
„Zřejmě má rád chleba …, ale byl najedený, ukrojil si jen kousíček …, a hodně solí …“
Večeře Páně nám stojí za pozornost, slavíme ji každou chvíli, ale bez pečlivého naslouchání autorovi tohoto rituálu – Ježíši – si často děláme co chceme. Zabloudili jsme a zašmodrchali se ve své „zbožnosti“ a pak ani dětem neumíme vyprávět, co ta slavnost znamená. (Nám před prvním svatým přijímání říkali: „Hlavně nekousnout do Svaté Hostie, rovně držte svíčku a poslouchejte, co vám bude Ježíšek říkat“.)
Během staletí se způsob slavení Večeře Páně měnil, nejen v některých detailech a důrazech.
II. vatikánský koncil reagoval liturgickou reformou na značné ustrnutí liturgie.
Nemohu a ani nechci popisovat dějiny liturgie. Než si začneme všímat jednotlivých základních kamenů, z kterých je večeře Páně vystavěna, zmíním se o některých pozůstatcích přetrvávajících v našem povědomí, které ještě dnes nedobře ovlivňují naše názory.
Z původně krásné a živé slavnosti Večeře Páně se postupně stalo působivé a dokonalé „divadlo“, ve kterém kněz sloužil liturgii a ostatní byli nábožně přítomni.
Když bratři protestanté před pěti sty léty začali zčásti popírat obětní charakter mše (v reakci na některé výstřelky), začali jsme, my, katolíci tím víc tvrdit, že mše je! a je obětí! – až jsme pozapomněli na ostatní obsah, který do této slavnosti Ježíš vložil. Mše byla, zvlášť v lidovém pojetí, už jen zpřítomněním Golgoty (i když nekrvavě). Jak se má člověk chovat při takovém dění?
(Jinou náladu máme na svatbě a jinou na pohřbu.)
Jsme dětmi své doby.V nás starších ještě doznívá duchovní atmosféra 19. století. Byli jsme poznamenáni jejími ilustracemi k Bibli, nepříliš vydařenými písněmi a kostelními obrazy té doby, pouťovými obrázky a životopisy světců. (Samozřejmě, že 19. století mělo své hodnoty, ale mám na mysli lacinou produkci, která neměla vysokých nároků.) To vše působilo na naši představu o zbožnosti. Lidé se v kostele začali tvářit podle postav z nekvalitních obrazů. Náš sladkokyselý nálev v kostele někdy připomínal atmosféru v mauzoleu Vladimíra Lenina … (doufám, že snesete mé kazatelské přirovnání).
Nedivme se, že se nám do kostela nijak nehrnou noví zájemci.
Také u vás v kostele zakročovali všelijací dobrovolní strážci zbožnosti, pokud se někdo otáčel, nebo se smál …?
V představách mnoha lidí se kostel stal domem Božím a každá roztržitost v modlitbě hříchem. Oddělili jsme život v kostele a mimo kostel.
Zatímco my teologové z „úcty“ posunujeme Večeři Páně mimo náš život (Mše svatá, Svátost Nejsvětější, Velebná, Oltářní, tajemství, přidáváme kadidlo, družičky, zvonečky, nebesa, adorace …), Ježíš naopak ve své Hostině z našeho života vyšel /1, do našeho života ji vložil a ponechal, nevyčlenil ji někam do zvláštního prostoru jednání.
Ježíšovu vyučování porozumí každé přemýšlivé dítě. Ježíš vždy bezvadně učí, pokaždé vychází z našich zkušeností. Je praktický, není teoretikem a učitelem definicí. Ví, že láska prochází žaludkem a společné jídlo navozuje blízkost. Rád stoloval se svými blízkými.
Nemusíme vymýšlet žádný zbožnější a speciální slovník pro slavení Večeře Páně ani jiné ceremonie. Ježíšovi nechyběla slova, ani přirovnání nebo gesta. Na jeho rituálu, na jeho Hostině, se nedá nic vylepšit (spíš pokazit). /2
Pro nás křesťany je Ježíš strhující osobností. Od něj víme – v nové míře oproti Starému zákonu – jak mnoho se Bůh zajímá o každého člověka. Každého se ptá: „Jak se máš? Jsi rád na světě? Líbí se ti život? Co potřebuješ? Víš, že jsem tu i já? Víš, že tě mám rád? Chci, aby ses měl rád, jako já mám rád tebe“.
Ježíš nás vzal mezi své blízké přátele, k radosti ze života, k práci i k slavení.
Všímáme si Boží přízně a máme potřebu vyjádřit Bohu svou vděčnost. Ale jak?
Řekneme-li: „Bože, vážíme si tě“, snad to pro něj něco znamená. Ale nestačí nám to.
Chceme-li někomu vyjádřit svou blízkost, chceme-li někoho obdarovat, snažíme se zjistit, jaký má ten druhý vkus, co by mu udělalo radost.
Jsou Bohu milé naše modlitby a projevy naší zbožnosti? (Není obtížné si je porovnávat s Ježíšovými názory.)
Jsme přesvědčeni, že Biblické modlitby a slavnosti jsou podle božího vkusu.
Ježíšova velikonoční Večeře je jednou z nich. Jsme za ni nesmírně vděčni …
Neuplyne týden, aby nás Ježíš k této slavnosti nepozval.
U nás často náboženské vzdělání končí v deseti letech. Dospělí mají pocit, že se nepotřebují vzdělávat. V každém případě je dobré si klást otázky. Třeba i znovu.
Prof. Vladimír Smékal říká: „Otázka otevírá dveře odpovědi“.
Proč k Večeři Páně přicházíme? Co se tam odehrává? Co mě tam čeká? Očekává se něco ode mne? Proč nebýváme ze mše vždy nadšeni?
Ty otázky nejsou zbytečné.
Přijmete pozvání k hledání odpovědí?
-------------
Poznámky:
/1 Náboženské obřady židů se odehrávají především v rodině, návštěvy synagógy jsou svým způsobem navíc. Ježíš použil ke své Hostině rodinný náboženský rituál.
Nezapomeňme, že náš kostel vyšel ze synagógy (ta byla původně školou) a z jídelny. Kostel není chrámem. Chrám je pohanské zařízení – ve kterých „bydlelo“ božstvo. Už Šalomoun říká:
„Hospodine, já vím, že ty nemůžeš přebývat v domě z kamení“. (Srov. 1 Kr 8,22n
)
/2 Např. pamatujeme, jak kněz šeptal latinsky slova při „proměňování“, aby je nikdo neslyšel, a nepoužil je třeba k nějaké magii.
Ježíš se nebál. To my se bojíme.
I. POZVÁNÍ K VEČEŘI PÁNĚ
Bůh nás zve ke společné slavnosti jako své přátele.
Bohoslužba není naší službou Bohu, ale přesně naopak, Bůh slouží nám.
(Před maturitou se někdy slibuje: „Bože, když to dobře dopadne, přijdu v neděli na mši“. To je stejné, jako bych řekl: „Když mi dáš stovku, přijdu k vám v neděli na oběd“.)
Bůh prokazuje velikou laskavost nám!
Bohoslužba není odměnou za zásluhy. Na konci školního roku je možné odměňovat děti za dobré známky na vysvědčení. Ale náš tatínek u oběda nikdy neřekl: „Dostaneš jen dva knedlíky, protože máš v žákovské knížce poznámku, nebo špatnou známku“.
Bůh nás zve ke svému stolu bez ohledu na výkon. Říká: „Jen tak“. „Protože jsi můj“.
(Tak i vy rodiče, jednáte se svými dětmi.)
Bůh je rád s druhými (společenství je pro něj zásadní a charakteristické – Trojice).
Boha baví svět.
Nejen makro a mikrosvět. Nejen akvárium oceánů, nejen rozkvetlé louky, nejen zpěv slavíka nebo velryby, také lidské umění a mraveniště lidí, naše vztahy a osud každého člověka.
Bůh je tak veliký, že mu žádný člověk není malý.
Ježíše pomlouvali, že vyhledává slavnosti a sedá ke stolu dokonce s lidmi ne příliš morálními.
Večeře Páně je hostinou hříšníků …
Pokaždé si můžeme všimnout, že u něj máme větší postavení, než si myslíme.
Lidé, kteří přijali Ježíšovo přátelství, říkali: „Když jsem se s Rabim setkával, měl jsem z jeho jednání pocit, že se mnou jedná jako s nejbližším člověkem. Ale pak jsem si říkal, to je nesmysl, Mistr má onačejší přátele a zná mnohem větší osobnosti, než jsem já.
Jenže při příštím setkání s Ježíšem jsem měl ten krásný pocit znovu. Když jsem o tom později mluvil s jinými lidmi, potvrzovali mi, že měli z Ježíšova jednání stejný pocit.“
Ježíš nás vyvádí z falešných představ, že by se přátelil jen s lidmi výkonu, s lidmi „na úrovni“. Baví se s každým, nikoho si neoškliví. Hrál si s dětmi, „blbnul“ s nimi a děti z něj byli nadšené, dnes by možná na plese provedl každou ženu.
Jsme nejen úctyhodným výtvorem Stvořitele, jsme Božími dětmi.
Mnoha rodičům není pro děti ničeho příliš. Natož Bohu…
Ze všeho, co nám Ježíš prokázal (a prokazuje), usuzujeme, že přes naši nedokonalost a hříchy máme pro Boha velikou cenu. Bůh má s námi veliké plány, přetéká štědrostí a krásnými nápady. Je velkorysý.
Vidí nás podle toho, co z nás může být.
Neřekl jsem – co z nás bude. „Co z nás může být“ – to je víc!
Pokaždé se na nás u svého stolu těší, vítá nás, má pro nás další překvapení …
Kdo zakouší krásu Boží přízně, má důvod k radosti.
Ludvík Aškenazy v jedné povídce vypráví: Táta byl na procházce se synem. Už byl večer a z jednoho domu uslyšeli muziku. Samou krásou se zastavili: „Tatí, my se máme spolu tak rádi …“
„Poslouchej, to je Malá noční hudba“, říká táta.
Kluk se nadšeně začal ptát: „Tatí, a kdy je velká, … a co to je, tati, hudba?“
Táta koktal …: „Jak to říct? … “
Až kluk nakonec řekl: „Aha, hudba je, když už to člověk nemůže vydržet a musí si zahrát!“
Bůh nás má rád a nemůže to už vydržet a potřebuje s námi slavit.
Samotnému slavit nelze. Sami pijí jen smutní.
Ježíš vždy dával lidi dohromady. Uměl žít, uměl pozorovat, žasnout, radovat se a slavit.
Kdo si v týdnu všímá pozorností, které nám Bůh ve své vynalézavé lásce prokazuje, už to nemůže vydržet a přichází slavit nedělní slavnost.
--------------------------------------------------
Příloha k I. kapitole:
MALÁ NOČNÍ HUDBA
Nebe bylo nejdříve blankytné s podvečerním nádechem lila a pak naposledy zahořelo temným, trochu horečnatým ruměncem, jak to bývá na podzim. Světlo se ještě naposledy zhlédlo ve Vltavě a ustoupilo stínu.
A my jsme ještě stále byli na procházce – nějak nás ten večer překvapil. Rozžehly se lampy, svět zvážněl a hovory chodců zněly tlumeně.
V jednom starém domě bylo okno osvětlené takovým střídmým bledorůžovým světlem a za tím oknem někdo hrál na klavír. Nejdříve jakýsi Chopinův valčík a potom Malou noční hudbu.
Zastavili jsme se a poslouchali. Človíček byl tichý a nadšený.
„Tatí,“ praví, „zůstaňme tu do rána…“
Nešlo to, to dá rozum.
Ale ta muzika se linula hustě a sladce jako med, a tak jsme u toho okna ještě chvíli stáli.
„Tatí,“ říká, „my se spolu máme přece tak rádi …“
„Hezky poslouchej,“ povídám, „tohle je Malá noční hudba.“
Zamyslil se.
„Noční hudba to je,“ praví, „ale proč je, tatí, malá?“
„No,“ odpovídám, „malá je proto, že… Malá hudba je, když …Prostě, když je malá, rozumíš?“
„Ano, tatí,“ říká. „A kdy bývá hudba velká?“
„Nemudruj,“ pravím, „a poslouchej, jaká je hezká. Taková milounká, jako by tě někdo hladil po tváři.“
„Ach, tatí," povídá, „my se spolu máme přece tak rádi … Tatínku, zůstaňme tu do rána …“
Tu hudba najednou ustala a růžové světlo v okně za chvíli pohaslo.
Ale my jsme stejně ještě nešli domů.
„Tatí,“ ptá se, "je ta hudba docela malá? Jako já?“
„No,“ říkám, „totiž ta hudba. Jak bych to pověděl … Hudba poroste …“
„To je dobře,“ přerušil mne, „že děti mají také malou hudbu. A co je, prosím tě, hudba?“
„Ty to ještě nevíš?“ říkám. „Hudba je přece. No prostě, když je hudba … Abych ti to definoval přesně … Rozumíš?“
„Ano, tatí,“ řekl. „Hudba je, když to člověk už nemůže vydržet a musí si zahrát.“
A po chvíli ještě zaprosil:
„Pojď, zazpíváme si, tatí … Malou noční hudbu … Víš?“
„Když já neumím zpívat,“ povídám a trochu jsem se začervenal. „Půjdeme raději
domů a tam si pustíme rádio. Že ano?“
„Ale ne,“ říká, „pojď, tatínku, zazpíváme si … Já to už prostě nemohu vydržet."
A tak jsme zpívali trochu falešně, ale zato dlouho.
Možná že nás za tím oknem slyšeli. Jednou se tam na chvíli rozsvítilo růžové světlo a znovu zhaslo.
Asi se moc divili – nebyli na to zvyklí.
Ludvík Aškenazy
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Poznámky k nedělní liturgii 11. září 2011
II. SPOLEČNÁ SLAVNOST
Co slavíte? „Frantovy narozeniny“.
„Kolik jsme vyhráli?“ „Pět : dva.“
„Milión…“
Co slavíme při Večeři Páně my ?
Ježíšova rodina, stejně jako ostatní židovské rodiny dodnes, slavila každou sobotu radost ze života s Hospodinem.
„Sobota je pro židy pupeční šňůrou mezi tímto a budoucím světem“, říká pražský rabín Karol Sidon.
Velikonoční večeře je pro židy největší slavností.
Ježíš při svých posledních Velikonocích tuto slavnost ještě zvětšil.
Radost slavnosti pro něj byla tak důležitá, že při svém posledním hodu beránka nenechal na velikonoční hostinu padnout stín své blížící se smrti. Tak se ponořil do slavnosti, že nikdo nemohl říci: „Ježíši, ty jsi letos nějak posmutnělý…“
Slavit lze jen z radosti, z velkorysosti. Však se nám Ježíš vyznává: „Jste moji přátelé, až na život a smrt…“
Máme větší důvod k radosti a slavení než starý Izrael.
Večeři Páně neslavíme jen o Velikonocích. Slavíme ji přinejmenším každý Den Páně, každou neděli.
Večeře Páně není soukromou modlitbou, ale společnou slavností.
Setkáváme se při ní s Bohem a s lidmi. Obojí je důležité. Boha těší, jsme-li rádi na světě, vychutnáváme-li si jeho dary, oceňujeme-li jeho práci, přátelství a velikost.
Bůh je spokojen, přicházíme-li k Večeři Páně také kvůli druhým lidem.
I rodiče říkají: „Jsme rádi, že nás mají děti rády, ale neméně nás těší, stojí-li naše děti vzájemně jeden o druhého“.
Společná modlitba vychází a roste z modlitby soukromé.
Motlitba je setkáním. Vyžaduje umění naslouchat i vyjádřit se. Při setkání má být naslouchání a mluvení vyvážené.
Abych měl co vydechnout, musím se nejprve nadechnout.
Než o něčem mohu mluvit, potřebuji nejprve dost pozorovat, porovnávat a otvírat se.
Pro Boha není obtížné porozumět člověku. Má mě přečteného „v okamžiku“, to pro mě je obtížné porozumět Bohu. Proto je tolik nutné, abychom také (a především) před Bohem mlčeli a dostatečně mu naslouchali.
Každý známe Ježíšovo napomenutí: „Nebuďte mnohomluvní“.
Jeden anglický biskup řekl: „Abych se mohl jednu minutu modlit, potřebuji se devětadvacet minut připravovat“.
Soukromá modlitba je snazší než společná (tak jako je snazší setkání ve dvou než ve větší skupině),
nemusím se s nikým dělit o pozornost, brát ohled na ostatní, jsem „pánem svého času“, určuji plynutí jejího průběhu.
Rozumím lidem, kteří říkají, jak se jim v lese dobře „modlí“, jdu-li do lesa, musím mít vyčištěné boty, vím, že jdu do „chrámu“.
Bylo by škoda nevidět rozdíl mezi pohanskou modlitbou (často na vysoké úrovni), židovskou a Novozákonní – Ježíšovou.
Modlitba je velikým uměním. (Naučili nás znát modlitby, ale nenaučili nás modlit se.)
Večeře Páně je společnou modlitbou. Společná modlitba byla vždy více ceněná než soukromá.
I spolupráce v partě, kolektivní sport, muzika ve skupině nebo orchestru, je větším uměním než výkon jednotlivce. Samozřejmě předpokládá zvládnutí oboru, řemesla nebo nástroje, ale vyžaduje další dovednost – umění souhry a spolupráce s druhými.
Společná modlitba stojí na osobní zkušenosti, zážitku, poznání a umění.
Rozdělit se mohu teprve tehdy, když něco mám a umím. Společné může vyrůstat z naslouchání druhému, z dávání a přijímání. Jen tak vytváří novou kvalitu.
Umět dát přednost druhým, neprosazovat se na úkor jiného, nechat se vést … , to vše svědčí o tom, že modlitba s druhým je znamením veliké blízkosti.
Po dlouhá staletí byla liturgie to, co dělal kněz. Věřící se liturgie účastnili pasivně, zpívali nebo se modlili často úplně jiné modlitby. Po II. vatikánském koncilu slaví liturgii všichni, pod vedením předsedajícího (biskupa nebo kněze). Protože je liturgie dílem celého společenství, potřebujeme se učit společně Večeři Páně slavit.
Na slavnost je důležité se připravit. Zatím řeknu jen první kroky přípravy (více si řekneme později).
Bůh nám věnuje obrovskou pozornost.
Zažili jste, že vás někdo přehlížel, nebavil se s vámi, neměl pro vás čas?
Bůh je ochoten se s námi bavit do sytosti. Ale naše osobní prožívání vztahu k Bohu bývá, stejně jako k lidem, proměnlivé.
Objevíme-li Boží věrnost člověku zjeví se mi moje cena v novém světle. Jsem povznesen.
Na Boží věrnosti stojíme. Je-li „zamračená obloha“, potřebujeme si říci: „Slunce je stejně blízko, jako bylo ve dnech bez mraků. Mám sice pocit, že Bůh je daleko, ale mně jen něco zaclání výhled k Bohu.“
Proto je důležité si nejprve uvědomit, v jaké míře zakouším Boží přízeň, zda si všímám, jak obrovskou mám pro něj cenu.
Jak se připravujeme do divadla nebo na operu? (Naštěstí už není liturgie v latině, jít na operu nebo divadelní hru v neznámém jazyce je náročnější.) Přečteme si něco o hře, libreto, něco o autorovi, okolnostech, možná i kritiku. Přijdeme včas, abychom nasáli atmosféru, naladili se a nevnesli s sebou spěch – to bychom se na začátek nemohli soustředit. Toto vše víme a umíme.
Podobně je to s přípravou na liturgii.
Přijít v neděli do kostela a nemít přečtené texty z Písma, které se budou číst, by bylo trapné a neuctivé vůči Bohu i těm, kteří slavnost připravují. Bylo by to, jako kdyby někdo v divadle nebo v kině nevěděl, zda přišel na veselohru nebo tragédii.
Pozvání přátel na návštěvu vědomě prožíváme, těšíme se a připravujeme se na ně.
Podobně chceme vnímat bohoslužbu – jsme zváni ke slavnostnímu Stolu.
Máme se na co těšit. Zážitek se nedá nařídit, dobrý pocit ze slavnosti nemáme úplně ve svých rukou (také nejde především o můj vlastní subjektivní pocit, i když má svou cenu). Ale jestli jsem si všímal pozorností, které mně Bůh ve své přízni v posledních dnech poslal do cesty, pak možná v silnější míře zakusím, že mě Bůh rád vidí, že si mě neoškliví, že se za mě nestydí, že se ke mně veřejně před druhými hlásí, zastává se mě a věnuje mi velikou náklonnost.
To s námi může udělat své …