23. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 6,39-45 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ez 33,7-9
Datum: 4. 9. 2011
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 6,39-45 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ez 33,7-9
; Řím 13,8-10
; Mt 18,15-20
Datum: 4. 9. 2011
Úryvky evangelia minulých dvou nedělí nám připomněly, že k životu
potřebujeme pochvalu i laskavou kritiku. /1
Dobrý život společnosti stojí a padá se spravedlností.
Jenže každá kultura má poněkud jiná pravidla spravedlnosti.
Naše společnost má nedostatečné zákony – každou chvíli kritizujeme (právem) veliké nešvary.
Ale naše společnost se neshoduje na tom, co je dobré a co je špatné, má nedokonalé zákony a není schopna postihovat viníky.
Řada politiků nechce nebo není schopna pečovat o veřejné blaho, jde jim o vlastní prospěch.
Boží království je uspořádáno na jiné spravedlnosti a má jiné možnosti.
Jsme vyučováni (nejen „Mojžíšem“, ale samotným Ježíšem) rozeznávat, co je dobré a co špatné, spravedlivé a nespravedlivé.
(Na Ježíšově životě vidíme, že je možné v porušeném světě žít svobodně, spravedlivě, čestně a obětavě.)
Svobodně a rádi jsme tato pravidla k soužití přijali jako velikou moudrost a vymoženost.
Něco takového nám stát není schopen ani nabídnout, natož zařídit a vymáhat. /2
My sami je chceme dodržovat a díky svědomí je sami na sobě chceme vymáhat. (Státní – vnější postih je drahý a nedokonalý.) /3
Kdo nechce pravidla soužití božího království dodržovat, sám se vylučuje z boží rodiny. Bude „spát pod mostem“. Podle své potřeby si volíme: „Buď chleba s máslem, nebo suchý chleba s cigaretou“. /4
Můžeme svobodně žít v luxusu přátelství Boha a božích dětí. /5
Židovské děti procházejí ve 13 letech zkouškou dospělosti. Veřejně čtou v synagóze z Tóry. Nejde jen o předčítání. Od pěti let se učily rozeznávat dobro a zlo, spravedlnost od nespravedlnosti a pravidla budování vztahů. Znají „přikázání“ a přijímají odpovědnost za sebe. /6
Otec děkuje Bohu za to, že své dítě dovedl k rozlišování dobrého a zlého a k jeho vlastní odpovědnosti. /7
K 1. četní:
Má-li dítě v ruce nůž nebo nůžky, vezmeme mu je. Ukazuje-li nám někdo nasbírané houby a má v košíku muchomůrku zelenou, upozorníme ho na její jedovatost.
Prorocká služba přijímá odpovědnost za druhé.
Při křtu jsme přijali prorockou službu (svědčit o Bohu, zastávat se ho, hájit boží spravedlnost – především v sobě (proti vlastní svévoli, zbabělosti a lenosti) a pak mezi jinými.
Je k dalšímu hledání – nad dalšími místy Písma o této věci a v rozpravě s druhými (sám nejsem dost chytrý), kdy a jak jednat. /8
V Evangeliu o zdvořilém napomínání druhého nečteme poprvé.
Lumpárny ve společnosti a ty, kteří jí vedou, nestatečně kritizujeme (mnoho pro zlepšení neděláme). Jistě, těžko ovlivňovat druhé.
Ale nikdo nám nebrání v ovlivňování sebe sama.
Kolik je mezi námi křesťany pomluv. Nahoře i dole.
Přeme se o všelijaké hlouposti „kolik klečet a jak spínat ruce“, ale Ježíšova přikázání nedodržujeme. Představme si, že bychom se řídili Ježíšovým přikázáním jak jednat, když druhý dělá něco špatného.
Rozkřiklo by se, že jsme společností, ve které se nepomlouvá.
Na to nepotřebujeme pastýřský list biskupa. Slovo Ježíšovo by nám mělo stačit.
Říkali jsme si, na jaké Skále Ježíš postavil svou církev: Ne na křehkosti Petra, ne na chybujícím člověku, ne na úřadu, ale na Petrově životním vyznávání Ježíše jako Mesiáše Syna Božího. Na poslouchání Ježíšových přikázání, na následování Ježíše.
Ježíš nikoho nepomlouvá. Vybízí nás k čestnému, poctivému, rovnému a pokornému jednání (pokorný ví, že je chybujícím).
Nepomůže-li naše upozornění druhého na jeho chybu (můžeme se také mýlit), máme si vybrat dvě nebo tři osobnosti a znovu se pokusit druhého získat pro dobro. /9
Potřebujeme se naučit, laskavě se vzájemně upozorňovat na naše chyby.
Paní Dr. Jiřina Prekopová, říká: „Jestli se náš adolescent (nebo i starší dítě) řítí do nějakého neštěstí, máme si s ním sednout ke stolu a vážně jej varovat. Jednou!!“
Mluvili jsme o tom v rodině před devatenáctiletou a sedmnáctiletou dcerou. Ty pravily: „Rodiče, prosíme vás, neříkejte nám to jen jednou, ale nejméně desetkrát.“
Prosíme my své blízké: „Pro milosrdenství Boží vás prosíme, upozorňujte mě na moje chyby!“?
Jsme ochotni hledat s druhými pravdu?
To není úplně jednoduché, ani jedna strana není neomylná.
Ježíš počítá s druhým a třetím kolem.
Třetí kolo je soud církve. Ovšem, podle Ježíšových pravidel.
Janu Husovi, ani Martinu Lutherovi se nedostalo soudu podle Ježíšových pravidel.
Oba byli rehabilitováni.
To ovšem znamená, že ti, kteří je soudili, opovážlivě soudili.
Svázat a rozvázat jsou rabínské výrazy.
Uvedu jednoduchý příklad, někdy se naše vztahy zašmodrchají jako klubko provázku. Buď to zašmodrchané rozpleteme, nebo je provázek těžko použitelný.
Pokažené, nemocné vztahy mohou napravit jen ti, kterých se to týká. Nikdo jiný. Bůh nepřesvědčil Hitlery ani nafoukaného partnera, tátu. Nemám-li dobrou vůli, nehne se mnou ani Bůh. Smíříme-li se, můžeme dál žít v boží rodině.
Neplatí automaticky, že když se s druhými modlíme, je to už v Ježíšově jménu.
Kontrolu máme hned uvedenou – zdali jsou (zda mohou být) naše modlitby vyslyšeny.
-----------------------------
Poznámky:
/1 Selháváme jako jednotlivci i jako určitá společnost.
S chybami se ale dá něco dělat, zvlášť když nás Bůh za selhání neodsuzuje a nabízí nám pomoc k jejich nápravě.
(Ke spravedlnosti patří poctivé přiznání chyb a snaha napravit, co se dá. Pak může dojít k odpuštění a smíření.)
Odpuštění je velikým a životadárným darem.
Proč si Ježíš za předáka apoštolů vybral Petra a ne Jana?
Podobně mě léta vrtalo hlavou, proč starý Jákob při požehnání svým synům a vnukům „nevybral“ jako dalšího patriarchu Izraele spravedlivého Josefa, ale Judu?
Izrael není dokonalým lidem, chybuje, a proto se potřebuje naučit se svými chybami spravedlivě hospodařit (víme, jak a co je k tomu zapotřebí).
Juda se ze všech bratří nejvíce kál, proto byl vybrán, je vůdcem (pastýřem) „kajícníků“; máme někoho, za kým můžeme jít, Juda nám ukazuje cestu ke smíření.
Jan nejvíce z učedníků porozuměl Ježíšovi. Ale „spravedlivých Josefů“ a „miláčků Páně“ se mezi námi mnoho nevyskytuje, většina z nás jsme průšviháři. Proto starý (i nový) Izrael potřebuje kajícníka Judu a nový Izrael potřebujeme kajícího Petra, aby nás vedli.
/2 Mnoho lidí očekává, že svět a život bude jen dobrý. Neptají se, kde se zlo bere,
aby se mohli bránit. My víme, že jeho příčinu máme hledat nejprve v sobě.
Ďábel a jeho „mladý“ (zločinci, zbabělci, ideologové, revolucionáři) hledají zlo jen u druhých. Pravdě a lásce se vždy vysmívali.
Starý i Nový Izrael je královstvím božím. Sám Hospodin nám nabídl krásu své rodiny a krásu svých vztahů. V tomto bohatství můžeme bez zásluh žít.
My jsme Boží nabídku velice rádi přijali (jen hlupák by něco tak výhodného nepřijal).
Bůh, jako solidní ženich, nechal sepsat svatební smlouvu, abychom věděli, k čemu se nám zavazuje a s čím můžeme počítat. Jeho vztah k nám je nerovnoměrný, sám pro sebe nic nechce. Kdo přijímá jeho velkorysé jednání (včetně odpouštění), je přirozeně vázán k odpovědnosti za to, čeho se mu dostává. Kdo by marnil božími dary, nebo porušoval pravidla soužití v boží rodině, byl by vandalem k božímu dílu. (Bůh počítá s tím, že se teprve od začátku učíme dobře se k druhým chovat.)
Nemusíme být nutně bezchybní, usilujeme-li o spravedlnost a přesto se dopustím chyby – může mi být (podle nám známých pravidel) odpuštěno.
/3 Přátelství s Bohem je pro nás největším bohatstvím, o které bychom ani za nic nechtěli přijít. Náš život má vyvrcholit setkáním s Bohem tváří v tvář.
Kroutíme hlavou nad omlouváním chyb: „Lhát je normální, všichni lžou“. „Krást je normální, všichni kradou.“ (I kdyby úplně všichni jednali špatně, pak to ještě není normou.)
„Kdyby všichni jednali špatně, já nebudu“, je naším pravidlem!
/4 Byli jsme na pohřbu devatenáctiletého děvčete, zabila se v autě. Nevíme, kde se stala chyba ...
Ale povídejme si dětmi doma, jak někdy stačí jedna chyba (a kdo z nás řidičů ji neudělal, jen jsme měli štěstí …) a je zmařen život. Rodiče vypiplají děcko a něco nebo někdo ho připraví o život – nebude mít děti … ani vnoučátka …
Asi bychom neměli čekat na zákon, že čerstvý řidič bude rok jezdit se zkušeným řidičem (my se přece neřídíme jen zákony státu).
Přijaly by takové pravidlo naše děti samy?
Život a jeho možnosti jsou nesmírně cenné ...
/5 Ve dvaceti letech jsem potkal spolužačku z dětského domova. (Měla vždy ve škole samé jedničky.)
Byla pak občas u nás doma. „Závidím ti bohatství rodiny …“, říkávala.
Na pohřbu té devatenáctileté dívky jsem mohl rodičům říci: „Dali jste své dceři mnoho, ne každé dítě dostalo tolik … Přichází k Bohu bohatá nejen svou snahou žít dobře, ale bohatá také zkušeností z vaší otevřené milující a otevřené náruče.“ (To je pro setkání s Bohem dost důležité. Setkání s Bohem nebude samozřejmostí, mnoho lidí říká: „Bože, nemluv mně do života. Nestojím o tvoje pravidla soužití.“)
/6 Dospělý je odpovědný za sebe a v nějaké míře i za druhé.
Psychologové říkají, že u nás 63% lidí nepřekročí osobnostní hranici třináctiletých. Mozek mají dostatečně vyspělý, jsou schopni zvládnout i náročné zaměstnání, ale nepřijali zodpovědnost za sebe (za své jednání, za svá slova a za své myšlení). Nepřiznávají chyby. Nejsou schopni trvalých vztahů.
/7 Naše veřejnost diskutuje, od jaké věkové hranice děti právně postihovat za jejich zločiny. Ale neumí se postarat o výchovu dětí ke spravedlnosti. My dospělí dokonce své děti kazíme (co vše od dospělých odkoukají, nejen v televizi).
/8 Mnoho mravokárců je ochotných kárat druhé.
I Ježíš k tomu řekl své: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říci svému bratru: `Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku´, a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. (Lk 6,41-42
To neznamená, že mám mlčet ke zlu. Jsem odpovědný za druhého!
Budu-li ke zlu zbaběle mlčet, proviním se. Abych mohl splnit svou povinnost, sám musím nejprve hledat svou spravedlnost. Mám tedy dvojí povinnost a dvojí odpovědnost: K sobě a k druhému.
Ani rodič ani farář se nevymluví: „Bože, byl jsem nedokonalý, nemohl jsem upozorňovat druhé na jejich chyby.“ Moje nedokonalost mě ani neomlouvá, ani nevyvazuje z povinnosti nemlčet ke zlu.
Ježíš řekl: „Vyjmi vlastní trám! a pak třísku z oka druhého!“
Mám pracovat na vlastní spravedlnosti! I kvůli vlastní pokoře a hodnověrnosti, aby moje upozornění druhého na jeho chybu mělo svou váhu a bylo podloženo vlastním úsilím v osvojování si spravedlnosti.
/9 „Každý křesťan by měl mít svého desátníka.“
Nejen při manželských sporech se ptám: „Dá váš partner na někoho?“ Ne zřídka slyším: „Není takového“. (Častěji to platí o mužích.)
Tento nezralý, nedospělý postoj může kořenit ve špatném rodičovství. (Možná byl táta tvrdý a pokrytec. S tím se dá něco udělat. Dospělý se nemůže věčně vymlouvat na rodiče.)
Křesťanské manželství je možné jen tam, kde oba svobodně přijali Ježíše za nejvyšší autoritu. Pouhý obřad křtu, svatby v kostele a návštěva kostela nestačí.
Ježíš není generál, je Přítel, Lékař, Učitel moudrosti a Mistr krásného života.
Dobrý život společnosti stojí a padá se spravedlností.
Jenže každá kultura má poněkud jiná pravidla spravedlnosti.
Naše společnost má nedostatečné zákony – každou chvíli kritizujeme (právem) veliké nešvary.
Ale naše společnost se neshoduje na tom, co je dobré a co je špatné, má nedokonalé zákony a není schopna postihovat viníky.
Řada politiků nechce nebo není schopna pečovat o veřejné blaho, jde jim o vlastní prospěch.
Boží království je uspořádáno na jiné spravedlnosti a má jiné možnosti.
Jsme vyučováni (nejen „Mojžíšem“, ale samotným Ježíšem) rozeznávat, co je dobré a co špatné, spravedlivé a nespravedlivé.
(Na Ježíšově životě vidíme, že je možné v porušeném světě žít svobodně, spravedlivě, čestně a obětavě.)
Svobodně a rádi jsme tato pravidla k soužití přijali jako velikou moudrost a vymoženost.
Něco takového nám stát není schopen ani nabídnout, natož zařídit a vymáhat. /2
My sami je chceme dodržovat a díky svědomí je sami na sobě chceme vymáhat. (Státní – vnější postih je drahý a nedokonalý.) /3
Kdo nechce pravidla soužití božího království dodržovat, sám se vylučuje z boží rodiny. Bude „spát pod mostem“. Podle své potřeby si volíme: „Buď chleba s máslem, nebo suchý chleba s cigaretou“. /4
Můžeme svobodně žít v luxusu přátelství Boha a božích dětí. /5
Židovské děti procházejí ve 13 letech zkouškou dospělosti. Veřejně čtou v synagóze z Tóry. Nejde jen o předčítání. Od pěti let se učily rozeznávat dobro a zlo, spravedlnost od nespravedlnosti a pravidla budování vztahů. Znají „přikázání“ a přijímají odpovědnost za sebe. /6
Otec děkuje Bohu za to, že své dítě dovedl k rozlišování dobrého a zlého a k jeho vlastní odpovědnosti. /7
K 1. četní:
Má-li dítě v ruce nůž nebo nůžky, vezmeme mu je. Ukazuje-li nám někdo nasbírané houby a má v košíku muchomůrku zelenou, upozorníme ho na její jedovatost.
Prorocká služba přijímá odpovědnost za druhé.
Při křtu jsme přijali prorockou službu (svědčit o Bohu, zastávat se ho, hájit boží spravedlnost – především v sobě (proti vlastní svévoli, zbabělosti a lenosti) a pak mezi jinými.
Je k dalšímu hledání – nad dalšími místy Písma o této věci a v rozpravě s druhými (sám nejsem dost chytrý), kdy a jak jednat. /8
V Evangeliu o zdvořilém napomínání druhého nečteme poprvé.
Lumpárny ve společnosti a ty, kteří jí vedou, nestatečně kritizujeme (mnoho pro zlepšení neděláme). Jistě, těžko ovlivňovat druhé.
Ale nikdo nám nebrání v ovlivňování sebe sama.
Kolik je mezi námi křesťany pomluv. Nahoře i dole.
Přeme se o všelijaké hlouposti „kolik klečet a jak spínat ruce“, ale Ježíšova přikázání nedodržujeme. Představme si, že bychom se řídili Ježíšovým přikázáním jak jednat, když druhý dělá něco špatného.
Rozkřiklo by se, že jsme společností, ve které se nepomlouvá.
Na to nepotřebujeme pastýřský list biskupa. Slovo Ježíšovo by nám mělo stačit.
Říkali jsme si, na jaké Skále Ježíš postavil svou církev: Ne na křehkosti Petra, ne na chybujícím člověku, ne na úřadu, ale na Petrově životním vyznávání Ježíše jako Mesiáše Syna Božího. Na poslouchání Ježíšových přikázání, na následování Ježíše.
Ježíš nikoho nepomlouvá. Vybízí nás k čestnému, poctivému, rovnému a pokornému jednání (pokorný ví, že je chybujícím).
Nepomůže-li naše upozornění druhého na jeho chybu (můžeme se také mýlit), máme si vybrat dvě nebo tři osobnosti a znovu se pokusit druhého získat pro dobro. /9
Potřebujeme se naučit, laskavě se vzájemně upozorňovat na naše chyby.
Paní Dr. Jiřina Prekopová, říká: „Jestli se náš adolescent (nebo i starší dítě) řítí do nějakého neštěstí, máme si s ním sednout ke stolu a vážně jej varovat. Jednou!!“
Mluvili jsme o tom v rodině před devatenáctiletou a sedmnáctiletou dcerou. Ty pravily: „Rodiče, prosíme vás, neříkejte nám to jen jednou, ale nejméně desetkrát.“
Prosíme my své blízké: „Pro milosrdenství Boží vás prosíme, upozorňujte mě na moje chyby!“?
Jsme ochotni hledat s druhými pravdu?
To není úplně jednoduché, ani jedna strana není neomylná.
Ježíš počítá s druhým a třetím kolem.
Třetí kolo je soud církve. Ovšem, podle Ježíšových pravidel.
Janu Husovi, ani Martinu Lutherovi se nedostalo soudu podle Ježíšových pravidel.
Oba byli rehabilitováni.
To ovšem znamená, že ti, kteří je soudili, opovážlivě soudili.
Svázat a rozvázat jsou rabínské výrazy.
Uvedu jednoduchý příklad, někdy se naše vztahy zašmodrchají jako klubko provázku. Buď to zašmodrchané rozpleteme, nebo je provázek těžko použitelný.
Pokažené, nemocné vztahy mohou napravit jen ti, kterých se to týká. Nikdo jiný. Bůh nepřesvědčil Hitlery ani nafoukaného partnera, tátu. Nemám-li dobrou vůli, nehne se mnou ani Bůh. Smíříme-li se, můžeme dál žít v boží rodině.
Neplatí automaticky, že když se s druhými modlíme, je to už v Ježíšově jménu.
Kontrolu máme hned uvedenou – zdali jsou (zda mohou být) naše modlitby vyslyšeny.
-----------------------------
Poznámky:
/1 Selháváme jako jednotlivci i jako určitá společnost.
S chybami se ale dá něco dělat, zvlášť když nás Bůh za selhání neodsuzuje a nabízí nám pomoc k jejich nápravě.
(Ke spravedlnosti patří poctivé přiznání chyb a snaha napravit, co se dá. Pak může dojít k odpuštění a smíření.)
Odpuštění je velikým a životadárným darem.
Proč si Ježíš za předáka apoštolů vybral Petra a ne Jana?
Podobně mě léta vrtalo hlavou, proč starý Jákob při požehnání svým synům a vnukům „nevybral“ jako dalšího patriarchu Izraele spravedlivého Josefa, ale Judu?
Izrael není dokonalým lidem, chybuje, a proto se potřebuje naučit se svými chybami spravedlivě hospodařit (víme, jak a co je k tomu zapotřebí).
Juda se ze všech bratří nejvíce kál, proto byl vybrán, je vůdcem (pastýřem) „kajícníků“; máme někoho, za kým můžeme jít, Juda nám ukazuje cestu ke smíření.
Jan nejvíce z učedníků porozuměl Ježíšovi. Ale „spravedlivých Josefů“ a „miláčků Páně“ se mezi námi mnoho nevyskytuje, většina z nás jsme průšviháři. Proto starý (i nový) Izrael potřebuje kajícníka Judu a nový Izrael potřebujeme kajícího Petra, aby nás vedli.
/2 Mnoho lidí očekává, že svět a život bude jen dobrý. Neptají se, kde se zlo bere,
aby se mohli bránit. My víme, že jeho příčinu máme hledat nejprve v sobě.
Ďábel a jeho „mladý“ (zločinci, zbabělci, ideologové, revolucionáři) hledají zlo jen u druhých. Pravdě a lásce se vždy vysmívali.
Starý i Nový Izrael je královstvím božím. Sám Hospodin nám nabídl krásu své rodiny a krásu svých vztahů. V tomto bohatství můžeme bez zásluh žít.
My jsme Boží nabídku velice rádi přijali (jen hlupák by něco tak výhodného nepřijal).
Bůh, jako solidní ženich, nechal sepsat svatební smlouvu, abychom věděli, k čemu se nám zavazuje a s čím můžeme počítat. Jeho vztah k nám je nerovnoměrný, sám pro sebe nic nechce. Kdo přijímá jeho velkorysé jednání (včetně odpouštění), je přirozeně vázán k odpovědnosti za to, čeho se mu dostává. Kdo by marnil božími dary, nebo porušoval pravidla soužití v boží rodině, byl by vandalem k božímu dílu. (Bůh počítá s tím, že se teprve od začátku učíme dobře se k druhým chovat.)
Nemusíme být nutně bezchybní, usilujeme-li o spravedlnost a přesto se dopustím chyby – může mi být (podle nám známých pravidel) odpuštěno.
/3 Přátelství s Bohem je pro nás největším bohatstvím, o které bychom ani za nic nechtěli přijít. Náš život má vyvrcholit setkáním s Bohem tváří v tvář.
Kroutíme hlavou nad omlouváním chyb: „Lhát je normální, všichni lžou“. „Krást je normální, všichni kradou.“ (I kdyby úplně všichni jednali špatně, pak to ještě není normou.)
„Kdyby všichni jednali špatně, já nebudu“, je naším pravidlem!
/4 Byli jsme na pohřbu devatenáctiletého děvčete, zabila se v autě. Nevíme, kde se stala chyba ...
Ale povídejme si dětmi doma, jak někdy stačí jedna chyba (a kdo z nás řidičů ji neudělal, jen jsme měli štěstí …) a je zmařen život. Rodiče vypiplají děcko a něco nebo někdo ho připraví o život – nebude mít děti … ani vnoučátka …
Asi bychom neměli čekat na zákon, že čerstvý řidič bude rok jezdit se zkušeným řidičem (my se přece neřídíme jen zákony státu).
Přijaly by takové pravidlo naše děti samy?
Život a jeho možnosti jsou nesmírně cenné ...
/5 Ve dvaceti letech jsem potkal spolužačku z dětského domova. (Měla vždy ve škole samé jedničky.)
Byla pak občas u nás doma. „Závidím ti bohatství rodiny …“, říkávala.
Na pohřbu té devatenáctileté dívky jsem mohl rodičům říci: „Dali jste své dceři mnoho, ne každé dítě dostalo tolik … Přichází k Bohu bohatá nejen svou snahou žít dobře, ale bohatá také zkušeností z vaší otevřené milující a otevřené náruče.“ (To je pro setkání s Bohem dost důležité. Setkání s Bohem nebude samozřejmostí, mnoho lidí říká: „Bože, nemluv mně do života. Nestojím o tvoje pravidla soužití.“)
/6 Dospělý je odpovědný za sebe a v nějaké míře i za druhé.
Psychologové říkají, že u nás 63% lidí nepřekročí osobnostní hranici třináctiletých. Mozek mají dostatečně vyspělý, jsou schopni zvládnout i náročné zaměstnání, ale nepřijali zodpovědnost za sebe (za své jednání, za svá slova a za své myšlení). Nepřiznávají chyby. Nejsou schopni trvalých vztahů.
/7 Naše veřejnost diskutuje, od jaké věkové hranice děti právně postihovat za jejich zločiny. Ale neumí se postarat o výchovu dětí ke spravedlnosti. My dospělí dokonce své děti kazíme (co vše od dospělých odkoukají, nejen v televizi).
/8 Mnoho mravokárců je ochotných kárat druhé.
I Ježíš k tomu řekl své: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říci svému bratru: `Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku´, a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. (Lk 6,41-42
)
To neznamená, že mám mlčet ke zlu. Jsem odpovědný za druhého!
Budu-li ke zlu zbaběle mlčet, proviním se. Abych mohl splnit svou povinnost, sám musím nejprve hledat svou spravedlnost. Mám tedy dvojí povinnost a dvojí odpovědnost: K sobě a k druhému.
Ani rodič ani farář se nevymluví: „Bože, byl jsem nedokonalý, nemohl jsem upozorňovat druhé na jejich chyby.“ Moje nedokonalost mě ani neomlouvá, ani nevyvazuje z povinnosti nemlčet ke zlu.
Ježíš řekl: „Vyjmi vlastní trám! a pak třísku z oka druhého!“
Mám pracovat na vlastní spravedlnosti! I kvůli vlastní pokoře a hodnověrnosti, aby moje upozornění druhého na jeho chybu mělo svou váhu a bylo podloženo vlastním úsilím v osvojování si spravedlnosti.
/9 „Každý křesťan by měl mít svého desátníka.“
Nejen při manželských sporech se ptám: „Dá váš partner na někoho?“ Ne zřídka slyším: „Není takového“. (Častěji to platí o mužích.)
Tento nezralý, nedospělý postoj může kořenit ve špatném rodičovství. (Možná byl táta tvrdý a pokrytec. S tím se dá něco udělat. Dospělý se nemůže věčně vymlouvat na rodiče.)
Křesťanské manželství je možné jen tam, kde oba svobodně přijali Ježíše za nejvyšší autoritu. Pouhý obřad křtu, svatby v kostele a návštěva kostela nestačí.
Ježíš není generál, je Přítel, Lékař, Učitel moudrosti a Mistr krásného života.