21. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 16,23 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Iz 22,19-23
Datum: 21. 8. 2011
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 16,23 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Iz 22,19-23
; Řím 11,33-36
; Mt 16,13-23
(najít další)
Datum: 21. 8. 2011
22. kap. Izajáše se podobá zprávě z novin (z celé kapitoly se dozvíme
víc). Zvrhlý správce královského paláce Šebna skončí.
Nového správce vybere sám Hospodin.
Klíč položený na rameno je symbolem svěřených pravomocí nad pokladnicí, zásobárnou a zbrojnicí.
Takovou správu je nutné svěřovat člověku spravedlivému, pravdivému a skromnému!
Ale i Eljakim se časem zkazil. Příbuzní a jeho oblíbenci se na něj zavěsili, jako na zaraženou skobu. I když byl jako hřeb pevně zatlučený do zdi, nevydržel. (Hřeb byl tenkráte drahý – jako všechno kovové.)
Moc je nejnebezpečnějším bohatstvím.
Čím vyšší hodnost je nám svěřena, tím více si máme dávat pozor. /1
(Kdo dokáže přiznat selhání a změnit se jako David, Petr, Jan a Jakub?)
K úryvku evangelia (Mt 16,13-20
Ve všech dobách hrozí, že začneme vrchnosti stavět slavobránu úřadu nebo dovolíme, aby nás někdo okuřoval. Lehce můžeme ztratit schopnost sebekritiky a odvahu ke kritice.
Po návratu dvojic apoštolů ze své první misijní cesty, apoštolové nadšeně vyprávěli, jak se jim dařilo. /2
Nakonec apoštolové dostali od Ježíše otázku: „Za koho mě lidé pokládají?“
„Ti lidé jsou úplně zhlouplí báchorkami o Mesiáši. Ale nejhorší je, že si nedali nic vysvětlit.“
Ježíš je nechal dost dlouho rozčilovat se nad tím, jak jsou ti lidé zabednění. (Za chvíli je totiž Ježíš úmyslně uvedl do úplně stejné krize! – V ní podobně neobstáli.)
Petr měl přirozenou autoritu mezi apoštoly.
Ježíš mu blahopřál k jeho výpovědi o Mesiáši. /3
Co znamená zvláštní věta: „Blahoslavený jsi, Šimone, na tos´ nepřišel sám, ale to ti ukázal můj nebeský Otec.“?
Kluk se dobře učí a udělal přijímací zkoušky na průmyslovku. Po čase se ho táta zeptá na něco z nového učiva. Kluk dobře odpoví a táta jej pochválí: „Blahopřeji ti. Tak jsi se dobře učil, že jsi mohl být přijat na průmyslovku a že tě teď pan profesor učí nové věci.“
„Šimone, budu ti říkat Skálo (Kéfas, Petr). /4
„Na tobě postavím církev ...“
Potřebujeme promyslet, co ta slova znamenají.
Stalo se, že jsme překotně začali stavět slavobránu ...
Církev přece stojí na Ježíši (on je základním, nárožním kamenem a také svorníkem v klenbě).
My jsme použitelní na stavbě božího království a pro boží lid jen tenkráte, jestli svým životem přitakáváme Ježíši. („Víra“ podle Ježíše znamená, dát Ježíši za pravdu.) /5
Boží království nemůže stát na člověku, na úřadu, ani na instituci.
To dokazuje následná událost:
Ježíš začal apoštoly upozorňovat, že Mesiáš bude zavražděn. Ale ne pohanskými okupanty, nýbrž vlastními lidmi, dokonce náboženskými předáky, teologickou fakultou a velekněžími (biskupskou konferencí v čele s židovským papežem).
Petr se děsil a odporoval Tomu, o kterém před chvíli prohlásil, že je Mesiášem a Synem živého Boha.
Jak to, že první z apoštolů káral (tak stojí v řeckém textu) Ježíše a přel se s ním jako s malým klukem?
Ano, myslel to upřímně a dobře. Možná jednal podle přísloví: „Podle sebe soudím tebe“. Nedovedl si představit, že by někdo ze zbožných izraelitů mohl Mesiáše zavraždit.
Naivita může vést k velikým neštěstím. /6
V církvi se stala chyba, když – místo stálého „obracení se“ na Krista a přitakáváním jeho názorům – zkratkovitě tvrdíme, že církev stojí na úřadu Petrově.
Vždy to mělo neblahé následky.
Mocní rádi tvrdili: „Když dá Pánbůh úřad, dá také rozum“.
Už řada izraelských králů se snažila přizpůsobit ideologicky náboženství svým zájmům. (Orwelova „Farma zvířat“ to dokonale popisuje.)
Král měl své dvorní proroky, kteří mu ochotně poklepávali na rameno, že vše dělá dobře.
Hospodinovi proroci jim soustavně strhávali masku, ale v drtivé většině přišli o hlavu. /7
Jen v pohádce může dítě říci „Král je nahý“. /8
Pokušení moci a kariéry po boku mocných je silnější než si myslíme.
Proto k vyprávění o Petrově vyznání: „Ježíš je Mesiáš“, nutně patří pokračování události
o selhání apoštola Petra. (Tak je celá Ježíšova vyučovací lekce vystavěna – jako varování před nebezpečím falešné sebejistoty.) /9
Ježíš svou církev staví na stálém „obracení se“ k Bohu a na přitakávání Ježíši. (Novozákonní „víra“ znamená: dávat Ježíši za pravdu.)
Boží království nemůže stát na člověku, na úřadu, ani na instituci.
Člověk je chybující, úřad není vševědoucí, instituce není neomylná. (Každý nositel autority to má vědět. Stejně tak má být poučen o nebezpečí zneužívat svou moc.)
Nikdo nezná Boha úplně, jen Ježíš.
I církev je hříšná a omylná – každou chvíli se v ní kdokoliv z nás mýlíme. To platí o každém z nás, „ať je pán nebo kmán“. /10
Sváže-li nebo rozváže-li něco církev – podle Ježíšových pravidel, pak to platí.
Sváže-li nebo rozváže-li něco církevní vrchnost (nebo táta v rodině) podle svých – ne Ježíšových pravidel – neplatí to.
Ježíš je jedinou a svrchovanou Hlavou církve.
Udělali bychom apoštolům radost, kdybychom se z jejich chyb poučili (o Ježíšově radosti nemluvě).
Církev stojí a klesá s věrností Ježíšovi a s jeho následováním.
--------------------------
Poznámky:
/1 Pius XII. jako aristokrat věděl o nebezpečí moci. Svému osobnímu sekretáři nařídil, aby každý večer na prsa ležícího papeže pokládal svou nohu a říkat mu: „Pamatuj si, že jsi úplné hovno“.
/2 Ježíš svolal svých Dvanáct a dal jim sílu a moc vyhánět všechny démony a léčit nemoci.
Poslal je zvěstovat Boží království a uzdravovat. … Vydali se na cestu, chodili od vesnice k vesnici, přinášeli všude radostnou zvěst a uzdravovali.
Tetrarcha Herodes slyšel o všem, co se dálo, ale nevěděl, co si má myslit, poněvadž někteří říkali, že Jan vstal z mrtvých, jiní, že se zjevil Eliáš, a jiní zase, že vstal jeden z dávných proroků. Herodes řekl: "Jana jsem přece dal stít. Kdo to tedy je, že o něm slyším takové věci?" A přál si ho vidět.
Když se apoštolové navrátili, vypravovali Ježíšovi, co všechno činili. (Srv. Lk 9,1-10
/3 Jan Ponořovatel (Baptista) odešel „z kněžského semináře“. (Řekl si: „Nebudu se stále přít s profesory, kteří vykládají Písmo po svém.“) V samotě znovu promyslel texty Písma – byl pak schopen rozpoznat a přijmout Mesiáše, kterého neznal.
„Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem ponořovat do vody proto, aby ho poznal Izrael.“
Jan vydal svědectví: „Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: `Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.´
Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.“ (J 1,31-34
Šimon Petr se také obrátil k Písmu, možná u Jana Ponořovatele. Protože se vzdělával v Mojžíšově škole, mohl být přijat do Ježíšovy školy.
/4 Jméno popisuje kým jmenovaný je. Nebo kým se má stát.
Jákobe, už se nebudeš jmenovat Jákob (lstivý), ale Izrael (za tebe bojuje Bůh). Už nebudeš mít zapotřebí dosahovat úspěchů lstí, protože za tebe bude bojovat Bůh. (My jsme novými Izraelity, za nás také vítězí Bůh.)
/5 Velekněz byl sice v pravém lidu božím, na pravém místě a v pravý čas, byl obřezán, dokonce každou chvíli sloužil v kostelíčku, ale nezapojil se do Ježíšovy stavby. Jidáš časem z Ježíšovy party, odešel.
/6 Lidová přísloví mají svou modrost, stojí za nimi velká pozorování, ale mají svá úskalí.
O pomlouvačích platí: „Podle sebe soudím tebe“, ale podezírat druhého nebo opakovat pomluvu je hříchem. Jestli nás varuje před někým nebo něčím znalý a spravedlivý člověk, máme jeho varování pečlivě zkoumat. Za výsledek, ke kterému dojdeme, jsem odpovědný (ale nemohu říci, nikdo mě neupozornil).
Víme, že i řada velice solidních lidí neprohlédla zločinnost Hitlera, dokonce jej omlouvala. Mnoho lidí je dodneška přesvědčeno, že Lenin byl slušný člověk. Kdo z nás nepotkal „věřící komunisty“ – slušné lidi, kteří ve své naivitě podporovali zločinecký režim?
Ať se nikdo nevymlouvá, že neuměl včas rozpoznat nebezpečí a dobré od zlého. Ježíš k tomu řekl své: „Počasí umíte předpovědět …, tak se nevykrucujte!“ (Srv. Lk 12,54-57
Jiné lidové přísloví říká: „Vrána k vráně sedá“. Často je to pravda. „Řekni mi, s kým se kamarádíš a já ti řeknu, jaký jsi.“ Neplatí to ale vždy. Když pomlouvali Ježíše, že vysedává po hospodách s alkoholiky, ptal se: „Viděli jste mě někdy opilého“? (Buď vedu druhé nahoru, nebo se nechávám stahovat dolů.)
Všimněme si, jaký rozdíl je mezi lidovou modrostí a biblickou moudrostí.
/7 My starší jsme zažili kolaborantskou kněžskou organizaci „Pacem in terris“.
/8 Ideologičtí vládci by strašně zatočili nejen s dítětem, ale i s celou rodinou.
Vyprávějte dětem a vnukům příběh Pavlíka Morozova. Můj spolužák na strojní fakultě Vojta Mach z Třebechovic napsal v maturitní písemce v r. 1966: „Desetiletý kluk nemůže posoudit správnost jednání svých rodičů. Jestli Pavlík Morozov udal své rodiče, je parchant, a takového kluka nemůžeme dávat za příklad našim dětem.“ (Vojta dostal z písemky čtyřku a maturitní komisi kantoři řekli, že se písemka ztratila.)
V komunistické Číně došlo udávání příbuzných k zrůdné „dokonalosti“ a v mnohém větší míře.
Formanův skvělý film „Goyovy přízraky“ a Vávrův film „Kladivo na čarodějnice“ vypovídají nejen o udávání, hledání domnělých nepřátel a jejich kruté likvidaci za komunistů. I v církevních dějinách se za námi táhne krvavá stopa.
Už v semináři jsem se setkal s donášením a odsuzováním – bez vyslechnutí druhé strany. Zakoušeli jsme udávání nejen ze strany StB.
/9 Velké biblické osobnosti nejsou antickými hrdiny, kteří se stanou polobohy, nejsou pozemskými božstvy jako Hitler, Lenin, Stalin a Kim Ir-sen. Ani praotcové Izraele, ani apoštolové se za neomylné nevydávali.
/10 Mluvíme-li s dospělým, vedeme dítě k tomu, aby nám neskákalo do řeči, ale počkalo, až domluvíme. Případně, pokud má něco naléhavého, aby se omluvilo, že vstupuje do našeho rozhovoru. Ale my máme stejně postupovat, baví-li se děti spolu mezi sebou a my jim potřebujeme něco říci.
My dospělí dětem vytýkáme jejich chyby, ale také máme povinnost uznat jejich spravedlivé výtky vůči nám. Říkají-li nám je slušně, neokřikujme je, že jsou drzí. (Co to je drzost?)
Šlechtickým dětem někdy vykali i jejich rodiče a oslovovali je patřičnými šlechtickými tituly. Ale také rodiče řekli: „Tak se princezna nechová“.
Nového správce vybere sám Hospodin.
Klíč položený na rameno je symbolem svěřených pravomocí nad pokladnicí, zásobárnou a zbrojnicí.
Takovou správu je nutné svěřovat člověku spravedlivému, pravdivému a skromnému!
Ale i Eljakim se časem zkazil. Příbuzní a jeho oblíbenci se na něj zavěsili, jako na zaraženou skobu. I když byl jako hřeb pevně zatlučený do zdi, nevydržel. (Hřeb byl tenkráte drahý – jako všechno kovové.)
Moc je nejnebezpečnějším bohatstvím.
Čím vyšší hodnost je nám svěřena, tím více si máme dávat pozor. /1
(Kdo dokáže přiznat selhání a změnit se jako David, Petr, Jan a Jakub?)
K úryvku evangelia (Mt 16,13-20
) je nutné si přidat verše Mt 16,21-23
(najít předchozí). Jinak hrozí
nebezpečí, že se mineme s velikým varováním apoštolů, zejména sv.
Petra.
Ve všech dobách hrozí, že začneme vrchnosti stavět slavobránu úřadu nebo dovolíme, aby nás někdo okuřoval. Lehce můžeme ztratit schopnost sebekritiky a odvahu ke kritice.
Po návratu dvojic apoštolů ze své první misijní cesty, apoštolové nadšeně vyprávěli, jak se jim dařilo. /2
Nakonec apoštolové dostali od Ježíše otázku: „Za koho mě lidé pokládají?“
„Ti lidé jsou úplně zhlouplí báchorkami o Mesiáši. Ale nejhorší je, že si nedali nic vysvětlit.“
Ježíš je nechal dost dlouho rozčilovat se nad tím, jak jsou ti lidé zabednění. (Za chvíli je totiž Ježíš úmyslně uvedl do úplně stejné krize! – V ní podobně neobstáli.)
Petr měl přirozenou autoritu mezi apoštoly.
Ježíš mu blahopřál k jeho výpovědi o Mesiáši. /3
Co znamená zvláštní věta: „Blahoslavený jsi, Šimone, na tos´ nepřišel sám, ale to ti ukázal můj nebeský Otec.“?
Kluk se dobře učí a udělal přijímací zkoušky na průmyslovku. Po čase se ho táta zeptá na něco z nového učiva. Kluk dobře odpoví a táta jej pochválí: „Blahopřeji ti. Tak jsi se dobře učil, že jsi mohl být přijat na průmyslovku a že tě teď pan profesor učí nové věci.“
„Šimone, budu ti říkat Skálo (Kéfas, Petr). /4
„Na tobě postavím církev ...“
Potřebujeme promyslet, co ta slova znamenají.
Stalo se, že jsme překotně začali stavět slavobránu ...
Církev přece stojí na Ježíši (on je základním, nárožním kamenem a také svorníkem v klenbě).
My jsme použitelní na stavbě božího království a pro boží lid jen tenkráte, jestli svým životem přitakáváme Ježíši. („Víra“ podle Ježíše znamená, dát Ježíši za pravdu.) /5
Boží království nemůže stát na člověku, na úřadu, ani na instituci.
To dokazuje následná událost:
Ježíš začal apoštoly upozorňovat, že Mesiáš bude zavražděn. Ale ne pohanskými okupanty, nýbrž vlastními lidmi, dokonce náboženskými předáky, teologickou fakultou a velekněžími (biskupskou konferencí v čele s židovským papežem).
Petr se děsil a odporoval Tomu, o kterém před chvíli prohlásil, že je Mesiášem a Synem živého Boha.
Jak to, že první z apoštolů káral (tak stojí v řeckém textu) Ježíše a přel se s ním jako s malým klukem?
Ano, myslel to upřímně a dobře. Možná jednal podle přísloví: „Podle sebe soudím tebe“. Nedovedl si představit, že by někdo ze zbožných izraelitů mohl Mesiáše zavraždit.
Naivita může vést k velikým neštěstím. /6
V církvi se stala chyba, když – místo stálého „obracení se“ na Krista a přitakáváním jeho názorům – zkratkovitě tvrdíme, že církev stojí na úřadu Petrově.
Vždy to mělo neblahé následky.
Mocní rádi tvrdili: „Když dá Pánbůh úřad, dá také rozum“.
Už řada izraelských králů se snažila přizpůsobit ideologicky náboženství svým zájmům. (Orwelova „Farma zvířat“ to dokonale popisuje.)
Král měl své dvorní proroky, kteří mu ochotně poklepávali na rameno, že vše dělá dobře.
Hospodinovi proroci jim soustavně strhávali masku, ale v drtivé většině přišli o hlavu. /7
Jen v pohádce může dítě říci „Král je nahý“. /8
Pokušení moci a kariéry po boku mocných je silnější než si myslíme.
Proto k vyprávění o Petrově vyznání: „Ježíš je Mesiáš“, nutně patří pokračování události
o selhání apoštola Petra. (Tak je celá Ježíšova vyučovací lekce vystavěna – jako varování před nebezpečím falešné sebejistoty.) /9
Ježíš svou církev staví na stálém „obracení se“ k Bohu a na přitakávání Ježíši. (Novozákonní „víra“ znamená: dávat Ježíši za pravdu.)
Boží království nemůže stát na člověku, na úřadu, ani na instituci.
Člověk je chybující, úřad není vševědoucí, instituce není neomylná. (Každý nositel autority to má vědět. Stejně tak má být poučen o nebezpečí zneužívat svou moc.)
Nikdo nezná Boha úplně, jen Ježíš.
I církev je hříšná a omylná – každou chvíli se v ní kdokoliv z nás mýlíme. To platí o každém z nás, „ať je pán nebo kmán“. /10
Sváže-li nebo rozváže-li něco církev – podle Ježíšových pravidel, pak to platí.
Sváže-li nebo rozváže-li něco církevní vrchnost (nebo táta v rodině) podle svých – ne Ježíšových pravidel – neplatí to.
Ježíš je jedinou a svrchovanou Hlavou církve.
Udělali bychom apoštolům radost, kdybychom se z jejich chyb poučili (o Ježíšově radosti nemluvě).
Církev stojí a klesá s věrností Ježíšovi a s jeho následováním.
--------------------------
Poznámky:
/1 Pius XII. jako aristokrat věděl o nebezpečí moci. Svému osobnímu sekretáři nařídil, aby každý večer na prsa ležícího papeže pokládal svou nohu a říkat mu: „Pamatuj si, že jsi úplné hovno“.
/2 Ježíš svolal svých Dvanáct a dal jim sílu a moc vyhánět všechny démony a léčit nemoci.
Poslal je zvěstovat Boží království a uzdravovat. … Vydali se na cestu, chodili od vesnice k vesnici, přinášeli všude radostnou zvěst a uzdravovali.
Tetrarcha Herodes slyšel o všem, co se dálo, ale nevěděl, co si má myslit, poněvadž někteří říkali, že Jan vstal z mrtvých, jiní, že se zjevil Eliáš, a jiní zase, že vstal jeden z dávných proroků. Herodes řekl: "Jana jsem přece dal stít. Kdo to tedy je, že o něm slyším takové věci?" A přál si ho vidět.
Když se apoštolové navrátili, vypravovali Ježíšovi, co všechno činili. (Srv. Lk 9,1-10
)
/3 Jan Ponořovatel (Baptista) odešel „z kněžského semináře“. (Řekl si: „Nebudu se stále přít s profesory, kteří vykládají Písmo po svém.“) V samotě znovu promyslel texty Písma – byl pak schopen rozpoznat a přijmout Mesiáše, kterého neznal.
„Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem ponořovat do vody proto, aby ho poznal Izrael.“
Jan vydal svědectví: „Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: `Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.´
Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.“ (J 1,31-34
)
Šimon Petr se také obrátil k Písmu, možná u Jana Ponořovatele. Protože se vzdělával v Mojžíšově škole, mohl být přijat do Ježíšovy školy.
/4 Jméno popisuje kým jmenovaný je. Nebo kým se má stát.
Jákobe, už se nebudeš jmenovat Jákob (lstivý), ale Izrael (za tebe bojuje Bůh). Už nebudeš mít zapotřebí dosahovat úspěchů lstí, protože za tebe bude bojovat Bůh. (My jsme novými Izraelity, za nás také vítězí Bůh.)
/5 Velekněz byl sice v pravém lidu božím, na pravém místě a v pravý čas, byl obřezán, dokonce každou chvíli sloužil v kostelíčku, ale nezapojil se do Ježíšovy stavby. Jidáš časem z Ježíšovy party, odešel.
/6 Lidová přísloví mají svou modrost, stojí za nimi velká pozorování, ale mají svá úskalí.
O pomlouvačích platí: „Podle sebe soudím tebe“, ale podezírat druhého nebo opakovat pomluvu je hříchem. Jestli nás varuje před někým nebo něčím znalý a spravedlivý člověk, máme jeho varování pečlivě zkoumat. Za výsledek, ke kterému dojdeme, jsem odpovědný (ale nemohu říci, nikdo mě neupozornil).
Víme, že i řada velice solidních lidí neprohlédla zločinnost Hitlera, dokonce jej omlouvala. Mnoho lidí je dodneška přesvědčeno, že Lenin byl slušný člověk. Kdo z nás nepotkal „věřící komunisty“ – slušné lidi, kteří ve své naivitě podporovali zločinecký režim?
Ať se nikdo nevymlouvá, že neuměl včas rozpoznat nebezpečí a dobré od zlého. Ježíš k tomu řekl své: „Počasí umíte předpovědět …, tak se nevykrucujte!“ (Srv. Lk 12,54-57
)
Jiné lidové přísloví říká: „Vrána k vráně sedá“. Často je to pravda. „Řekni mi, s kým se kamarádíš a já ti řeknu, jaký jsi.“ Neplatí to ale vždy. Když pomlouvali Ježíše, že vysedává po hospodách s alkoholiky, ptal se: „Viděli jste mě někdy opilého“? (Buď vedu druhé nahoru, nebo se nechávám stahovat dolů.)
Všimněme si, jaký rozdíl je mezi lidovou modrostí a biblickou moudrostí.
/7 My starší jsme zažili kolaborantskou kněžskou organizaci „Pacem in terris“.
/8 Ideologičtí vládci by strašně zatočili nejen s dítětem, ale i s celou rodinou.
Vyprávějte dětem a vnukům příběh Pavlíka Morozova. Můj spolužák na strojní fakultě Vojta Mach z Třebechovic napsal v maturitní písemce v r. 1966: „Desetiletý kluk nemůže posoudit správnost jednání svých rodičů. Jestli Pavlík Morozov udal své rodiče, je parchant, a takového kluka nemůžeme dávat za příklad našim dětem.“ (Vojta dostal z písemky čtyřku a maturitní komisi kantoři řekli, že se písemka ztratila.)
V komunistické Číně došlo udávání příbuzných k zrůdné „dokonalosti“ a v mnohém větší míře.
Formanův skvělý film „Goyovy přízraky“ a Vávrův film „Kladivo na čarodějnice“ vypovídají nejen o udávání, hledání domnělých nepřátel a jejich kruté likvidaci za komunistů. I v církevních dějinách se za námi táhne krvavá stopa.
Už v semináři jsem se setkal s donášením a odsuzováním – bez vyslechnutí druhé strany. Zakoušeli jsme udávání nejen ze strany StB.
/9 Velké biblické osobnosti nejsou antickými hrdiny, kteří se stanou polobohy, nejsou pozemskými božstvy jako Hitler, Lenin, Stalin a Kim Ir-sen. Ani praotcové Izraele, ani apoštolové se za neomylné nevydávali.
/10 Mluvíme-li s dospělým, vedeme dítě k tomu, aby nám neskákalo do řeči, ale počkalo, až domluvíme. Případně, pokud má něco naléhavého, aby se omluvilo, že vstupuje do našeho rozhovoru. Ale my máme stejně postupovat, baví-li se děti spolu mezi sebou a my jim potřebujeme něco říci.
My dospělí dětem vytýkáme jejich chyby, ale také máme povinnost uznat jejich spravedlivé výtky vůči nám. Říkají-li nám je slušně, neokřikujme je, že jsou drzí. (Co to je drzost?)
Šlechtickým dětem někdy vykali i jejich rodiče a oslovovali je patřičnými šlechtickými tituly. Ale také rodiče řekli: „Tak se princezna nechová“.